Andor.cz - Dračí doupě online

Přistání

Pád Cybertronu, pád našeho domova bylo něco, s čím nikdo nepočítal a co rozhodně nikdo nechtěl aby se nějak i stalo, nehledě na stránach - Autobotů či Decepticonů. Avšak stalo se a stejně tak jako všichni ostatní, i já byla donucena opustit svůj rodný svět, který mi byl zván domov.
S bolestí v Jiskře jsem sledovala v záchranné lodi, která se vzdalovala od mého domova, jak spolu se mnou odlétají i jiní, snažíc se tak přežít následky nelítostné války. Jenže bolest pomalu mizela s tím, jak se můj "domov" vzdaloval a místo ní přicházelo něco jiného, něco co jsem doposud nepocítila.
Byla to nenávist. Nenávist vůči těm, kteří tohle všechno způsobily.
Stejně jako všechno v kosmu i tahle válka měla svoje tvůrce a sice jmenovitě to byl Megratron, vůdce Decepticonů, kteří vznikli poté co mu byl odepřen Maetrix vůdcovství a sní i titul Prima a taktéž vůdcovství našeho lidu.
V tu dobu jsem ještě pracovala pod Orionem Paxem, kniovníkem, který v Megatronovi viděl svého patrona, vůdce. Sdílel jeho názory i když podle většiny bylo násilí špatné. Nenechal jsi to nikým vymluvit. Nikým... dokonce ani mnou.
Proto jsem se rozhodla pro trochu jiné vysvětlovací prostředky...
Jednou večer jsem jej zavedla do Slamů, místa kde žijí ti jimž přišli své postavení a místo ve společnosti. Oni tu nežijí, spíše živoří, přežívají. S každým kouskem Energonu, který získají si koupí dalších pár dní života navíc, jenže nikdy není záruka toho, že se dožijí toho dalšího. Panuje tu chaos, vládnou ti ty nejsilnější, kteří se živí těma slabšíma.
Pokud se nějaké místo dá nazvat peklem vesmíru, pak tohleto rozhodně bylo.
Orion tak naštěstí prozřel a konečně otevřel oči.
Sdílela jsem s ní názory o tom, že všichni bychom jsi měli být rovni a, že za pomocí násilí a tyranie se nikdy nedosáhne míru a rovnoprávnosti, po které náš lid touží. Orion pak tyto názory přijal za své a v den, kdy měl doprovázet Megatrona, který se chtěl ucházet o post Prima, před Alpha Triona, je pak přednesl radě. Rada byla unesena jeho slovy, byly jimi doslova pohlceni ale nebyly to jenom slova, která je pohltila. Byl to právě Orion sám a styl, jakým tyto slova pronášel Radě. Trion po několika tisíciletích poprvé cítil, že se našel konečně někdo, kdo je byl a je hoden titulu vůdce našeho lidu, titulu Prima.
Což Megatron nedokázal přijmout a od toho dne začal se svým věrným následovníkem Soundwavem formovat odboj, odboj, pomocí kterého chtěl násilně převzít vláda nad naší rasou. Tím dnem vznikli Decepticoni a jejich vznikem započala válka mezi Autoboty a Decepticony.
Válka, jejíž následkem je nyní náš svět neobyvatelný a my co jsme přežily nyní hledáme místo mezi hvězdami, které bychom mohli zvát domovem...


Optimus Prime prý takové místo nalezl.
Optimus Prime, nebo také Orion Pax, získal Maetrix vůdcovství místo Megatrona. Dal mu jej samotný Alpha Trion, který v něm viděl potenciál, který prokázal před Radou, když tam byl s Megatronem. Zároveň mu tím i zachránil život. Tenhle modročervený mech v sobě skrývá něco o není na první pohled vidět...
Tím místem je prý planeta nesoucí jméno Země. Prý je již obydlená podivnou organickou rasou, která se samozve lidé. Jenže jak jsem posléze zjistila, lidé dokáží být mnohem horší než samotní Decepticoni...

Během úprku ze Cybertronu moje loď, na které se nacházeli ještě další Cybertroňané, které jsem nijak neznala, se stala obětí útoku Decepticonské lodě, které se vydali společně s námi do kosmu, aby lovili a zabili nás. Nevím přesně co se stalo s ostatníma, s ostatní posádkou té lodi, vím jenom, že jsem měla natolik štěstí, že se mi podařilo dostat se do únikového modulu, který tu byl pro případ nouze.
Jenže, jak se zdálo zjistili to i oni. Spustili na mě palbu a jedna ze střel trefila můj modul a poškodila jej.
Proto byl můj sestup zemskou atmosférou tak komplikovaný a nebezpečný. Jenže před vstupem do zemské atmosféry se mi podařilo vyslat volání o pomoc, i když jsem si byla vědoma toho, že ho můžou zachytit nejenom naši, Autoboti, ale i oni, Decepticoni. Na to v tuhle chvíli nezáleželo. Na čem teď v tuhle chvíli skutečně záleželo byl můj sestup zemskou atmosférou, který buď přežiji nebo ze mě zbyde jen rozškvařený mastný flek při dopadu. To co Decepticoni poškodili bylo právě zařízení kontroli letu, který zajišťoval, že v případné atmosféře neshoří modul na kosmický prach.
Při sestupu se celý modul třásl, jako při nejvěrším zemětření na Cybertronu, nebýt pásů, kterými jsem byla připoutána, zřejmě bych tam lítala jako ve stavu beztíže a možná si i něco udělala. Zkoušela jsem manuálním řízením aspoň nějak korigovat dráhu letu, ale bylo to skoro nemožné.
Začala jsem pociťovat horko, známka toho, jak se vnější ochranný plášť modulu začal roztavovat, což nevěstilo nic dobrého. Nevěděla jsem ani pořádně, jaká vzdálenost zbývá než přistanu, když se na vnitřní straně modulu, kousek nad mojí hlavou začala na konstrukci oběvovat oranžovovo žlutá skrvna. Vnější ochrnaý plášť byl tak buď propálen nebo spálen úplně. Pro mě to znamenalo jediné, že pokud nepřestanu, bude ze mě jen černá kupička prachu.
Pustila jsem ovládání a zavřeli oči. Nechtěla jsem vidět to, jak tu uhořím zaživa. Všechno jsem nechala do rukou osudu. Buď tenhle pád přežiji a nebo se moje Jiskra spojí s ostatními v Prajiskře. Jednu výhodu to mělo, nebude už žádná válka...

Teplo uvnitř modulu se zvětšovalo a zvětšovalo. Dokonce jsem jej cítila i na některých částech svého těla, jak mě začíná dosti pálit. Hlavně v oblasti obličeje, kde to začínalo být skutečně už velmi bolestivé. Bolest teď ovládla celé moje tělo. Byl ve všech koutek, spárech i obvodech. Nebylo nic jineho než stále se stupňující bolest.
Teď jsem to věděla najisto, zemřu tady. Než dopadnu, bude už pro mě pozdě. Moje Jiskra se spojí s ostatními v Prajiskře.
Poslední myšlenky, které mi vpluli na mysl byly na Oriona, nebo teď už vlastně Optimmuse.

Jenže pak místo konce přišlo něco jiného.
Model trhnul velice prudký náraz a jeho setrvačností jsem byla mrštěna dopředu. Pásy, které byly na některých místech hodně poškozeny od ohně, to nevydrželi a přetrhli se. Tudíž jsem silou nárazu byla mrštěna dopředu, před čelní sklo, které taktéž nevydrželo. Poloroztavený kov jsem přitom pocítila na několika místech svého těla a to zejména zase v obličeji.
Dopad byl donukud tupější, ale né tolik bolestiví jako předešlí průlet. Chvíly mi trvali než jsem si uvědomila, že bolavé a ožehnuté části mého těla ochlazuje vzduch, který tu proudil pokud rychleji. Ale zajímavé bylo to, že to nebylo konstantní proudění vzduchu, nýbrž nárazové. Ať už to bylo jak chtělo, bylo to příjemné a já se pokusila opatrně pootevřít oči. Chvíly mi to práci dalo, a podařilo se mi je jen pootevřít.
Spatřila jsem ale nádherné noční nebe, na kterém zářily hvězdy. Musela jsem se sama pro sebe pousmát.
"Dokázala jsem to..." pronesla jsem sama k sobě tiše a vrtkavě.
Noční nebe s hvězdami znamenalo jediné - přistála jsem. Nevím sice jak, ani jestli to bylo mojí či něčí jinou zásluhou, ale díky Prajiskře, jsem přistála. Byla jsem na Zemi, živá.
Pak všechno ale potemnělo...

Moje mysl putovala někde mezi vědomím a nevědomím. Spíše by se dalo říci, že bloumala a putovala vzpomínkami. Vzpomínkami na domov, na přátele. Bylo mi tak celkem i dobře. Když se to vezme kolem a kolem. Jenže, tenhle stav "blaženosti", netrval moc dlouho, tedy aspoň z mého pohledu rozhodně ne.
"Vstáváme sluníčko..." ozval se něčí hlas, který jsem ale nepoznávala. Neznala jsem jej. Nevěděla jsem tudíž, komu by tak nějak mohl patřit.
"Notak, vstávej sluníčko, přece neprospíš celý den..." ozval se ten hlas znovu.
Pokusila jsem se proto sesbírat všechny síly na to, abych se pokusila otevřít oči. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec se mi je povedlo trochu rozevřít. Někoho jsem před sebou spatřila. Musela jsem trochu zaostřit, abych vůbec tak nějak viděla, kdo to vlastně jde.
Podle první dojmu, Cybertroňan. Ten druhý dojem už byl poněkud trochu horší. Rudé oči, šílený výraz v nich a vytetovaný symbol červeného mecha jasně poukazovalo na to, že přede mnou stojí Decepticon.
Pokusila jsem se nějak pohnout, ale zjistila jsem, že moje nohy a taktéž i ruce jsou svázané a spoutané, aby nemohla nikam utéci. Zdá se, že on neponechal nic náhodě. Aspoň, že jsem prozatím, dle toho co jsem zatím kolem sebe stihla prozkoumat, nebyly nikde na Decepticonské základně, ale pořád zřejmě venku. Dle ale slunce, které neslo oranžoví nádech jsem usoudila, že zapadá.
"Řekl jsem, vstávej!" zařval vztekle Decepticon, načež jsem pocítila to, jak mě jeho noha nakopla několikrát za sebou do boku.
"Takovou radost ti neudělám..." procedila jsem mezi zuby. Decepticon se ke mě sehnul a uchopil mojí hlavu jednou rukou a povytáhl si jí výše, takže jsem byla skoro v momentální úrovni jeho obličeje.
"Až s tebou skončím, velice ráda mi povíš i to co sama nevíš, že vůbec víš..." pronese ten červený Decepticon. Načež se jeho volná ruka pak přetransformorovala na kotoučovou pilu, která se začala otáčet. Decepticon se u toho začal šíleně smát...


Před nějakým časem... Základna Autobotů

Na Autobotské základně se rozezvučela siréna, která okamžitě všechny zvedla na nohy. Jejich základna byla skrytá v podzemním komplexu, který si vybudovali a předtím sloužil jako důl, který ale zavřeli zdůvodu toho, že zde už není co by dolovali. Za pomoci lidí si zde tak mohli vybudovat svou základnu, která byla vždy prvním mezníkem jejich dalších misí a taky něco jako domov.
Ratchet okamžitě přiběhl k řvoucím počítačům, které sám postavil a snažil se zjistit původ toho hluku. Mezitím k němu došel i sám Optimus.
"Decepticoni útočí?" zeptal se jej.
"Nikoliv, ale snažím se zjistit původ.... Aháááaaa...."
"Co je, co jsi zjistil, Ratchete?"
"Systémy zaznamenali záchranný modul, který před vstupem do naší atmosféry vypustil volání o pomoc. Nedokážu rozeznat ale původce toho signálu, musel bych spustit vhodnou dialízu a pak... nah, Optime, pokud to je jeden z nás, musíme jednat rychle. Tenhle signál totiž můžou zachytit i Decepticoni..."
"V čem je tedy problém, příteli?"
"Nedokážu přesně lokalizovat místo dopadu, právě protože signál, který jsem obdržel byl vyslán ještě před vstupem do atmosféry, tudíž nemůžu přesně vypočítat dráhu ani místo dopadu."
Optimus k němu přišel blíž a položil bíločervenému mechovi ruku na jeho rameno.
"Věřím ti příteli, že to dokážeš. Jak jsi řekl ty sám, pokud je to jeden z našich, jeho pomoc v našich řadách bude velmi vítaná." řekl Optimus. Ratchet je přikývl a pustil se do práce.

Ratchet dělal vše co bylo v jeho silách, ale čas byl proti jemu.
Všichni očekávali, zda-li se mu povede záchranný modul nakonec lokalizovat - Optimus, BulkHead, BumbleBee, Arcee, WheelJack, SmokeScreen, dokonce i Ultra Magnus se zdál poněkud netrpěliví. Ale měl i víceméně být i proč. Pokud v tom záchranném modulu byl skutečně další Autobot, mohlo by je to hodit to značné výhody proti Decepticonům, jejichž řady zatím nerostli, ale vždy byly poněkud ve větší přesile.
"Anoooooooooooooo!" ozvalo se do hromového ticha, které zde panovalo, Ratchetovo vítězné zvolání. Optimus k němu okamžitě zamířil.
"Podařilo se ti lokalizovat místo dopadu?" zeptal se jej.
"Víceméně a nejenom to. Pokud tyhle informace co se mi podařilo zachytit a rozluštit z onoho signálu, nelžou, je v tom záchranném modulu opravdu jeden z nás, jeden z Autobotů." řekne Ratchet.
"Tak na co čekáme? Musíme jej zachránit! Nemůžeme nechat našince napospas Decepticonům!" pronesl Magnus.
Ratchet si trochu povzdychl a zamířil k zařízení, díky kterému mohli používat technologii Přemostění aby do něj zadal příslušné souřadnice.
Přemostění bylo něco jako jistý druh teleportace, když jste do ovládacího počítače zadali přesné souřadnice toho, kam jste se chtěli dostat a poté jste jej zaply, vytvořil se portál, který vás tam donesl. Přemostění fungovalo díky bohu v obouch směrech. Zatím ale bohužel jen po Zemi. Fungoval by i meziplanetárně, ale na takové přenosy bohužel zatím neměli dostatek energonu, který potřebovali hlavně pro svoji spotřebu, aby sami sebe udrželi naživu.
Zatímco Ratchet pracoval na souřadnicích, Optimus rozdával rozkazy:
"Ultra Magnus, BulkHead, BumbleBee a SmokeScreen půjdou se mnou. Ostatní budou tady, na základně pro případ, že bychom potřebovali posily, okamžitě se vám ozveme, buďte tedy připravení. Ratchete..."
otočil se na svého starého, dobrého přítele.
"...našinec je možná zraněný, proto bych byl rád, kdyby ses k nám protentokrát připojil. Není zde lepšího lékaře, než jsi ty." řekl k Ratchetovi.
"Možná to bude tím, že je tu jediný." poznamenal WheelJack BulkHeadovi. Oba se tlumeně zasmáli.
"Já to slyšel!" vyštěkl na ně Ratchet a zapnul Přemostění. Za pár okamžiků se vytvořil portál, který se po pár sekundách ustálil, takže bylo možné projít jím na dané souřadnice.
"A budu si to i pamatovat..." procedil ještě pod vousy Ratchet. Pak postupně všichni, které Optimus jmenoval prošli oním portálem...