Andor.cz - Dračí doupě online

Faustýnovi se spalo dobře. Z dlouhého pochodu minulého dne byl docela unavený a tak se v noci ani moc nebudil. Vzbudil se až nad ránem, kdy byl nucený vykonat malou potřebu. Jakmile znovu ulehl, zabral docela tvrdě. Probudilo ho až Zoranovo škubnutí za rameno a pomalá mluva: “Někdo sem jde. Týne, ty jelito. Slyšíš? Někdo sem…”
Faustýn sebou trhl. Ještě ve spánku vnímal Zoranova slova, ale hned pochopil, že nepatřila do snu. Zoran svou obrovitou paží ukazoval směrem k vesnici. Faustýn se překulil směrem ke Květošovi a kopl do něj nohou. Rukou třásl Peregrinem. Všichni rychle otevřeli oči. Květoš nejspíš ani nespal, protože okamžitě sebral ze země svoje věci, hodil je Faustýnovi a sám se v podřepu vydal směrem, kam stále ukazovala Zoranova ruka. Peregrin vyskočil a rychle stočil svou deku a věci na kterých spal. Kráčel k Zoranovi, který se zvedl ze země a raději se vydal s ním ihned pryč. Zoran celou dobu doufal, že ho nikdo nespatří. Lidé hromu to měli docela těžké. Buď se jich lidé báli a chtěli je zabít, jen tak pro jistotu. Nebo je chtěli využívat k těžké práci, což nepřipadalo v úvahu. Kdo by se chtěl stát dobrovolně otrokem. Proto také mezi lidmi měst a hromu je docela silné nepřátelství. Faustýn přešel jen pár kroků směrem k Zoranovi a čekal, co Květoš objeví. Květoš šel směrem ke zvuku. V duchu děkoval všem větvičkám, které jsou v lese a díky kterým je možné rozpoznat příchozího včas. V krytu malého houští se jím pomaličku prodral dopředu, aby viděl. Právě za křovím končil mírný kopec, díky kterému včera večer viděli vesnici jako na dlani a díky kterému teď Květoš neviděl moc daleko. Jakmile odhrnul poslední větev, která mu bránila ve výhledu, uviděl mladíka starého asi dvacet let. Luk s toulcem na zádech a cpal do sebe borůvky. Květošova tvář se zakabonila jako letní obloha s přicházející bouřkou. Tento slídil tady bude chodil po lese tak dlouho, dokud nenarazí na nějaké zvíře. V tom lepším případě to bude trvat několik hodin, v tom horším je objeví. Květoš se rozhodl jednat.
“Pěkný luk ti visí na tvém rameni,” oslovil mladíka, jakmile opustil křoví a narovnal se.
Mladík sebou trhl, rychle vzal do ruky luk, během vteřiny měl založený šíp a čekal, co bude Květoš dělat dál.
“Tak v této části země nejste moc přátelští. Je možné jen prohodit pár slov?” zeptal se Květoš a zastavil se.
“Kdo jste?” zeptal se stroze mladík a držel svůj luk stále směrem k zemi.
“Mé jméno je Vilém,” Květoš se mírně uklonil, “a je mi ctí poznat...”
“Alvar,” uslyšel Květoš odpověď a nic víc.
Květoš znervózněl, ale stále se tvářil, že se vlastně nic neděje. Nejhorší věc, která se mu mohla přihodit byla smrt, ale raději si to nepřipouštěl, ani na nic podobného nemyslel.
“Alvare, je mi ctí tě poznat. Jak vidíš, jsem na cestách lesem a nemám s sebou už ani drobky chleba. Potřebuji si je,” Květoš se zarazil a rychle se usmál, “odpracovat třeba u vás ve vesnici.” Kdyby řekl, že si chce chleba koupit, asi vy vzbudil podezření. Mužík v otrhaném oblečení, který rozhazuje peníze za jídlo už budí podezření i u toho nejtupějšího lovce.
“Odvedu tě k Prokopovi, jdi!” rázně odpověděl na Květošova milá slova Alvar a zamířil na Květoše lukem, který zvedl a natáhl šíp..
“U shnilých vajec, tohle nám byli běsové lesa dlužni,” pomyslel si Květoš, ale neodporoval. Věděl, že celý rozhovor slyší Faustýn. Spíš doufal. Proto jeho malé nožky cupitaly lesem směrem k osadě. Alvar sklopil luk a šel asi pět metrů za Květošem.