Andor.cz - Dračí doupě online

Seděl sám v srdci kamenného kruhu,
v nohách mu malý oheň plál.
Tam šepotu svých dávno padlých druhů
s očima přivřenýma naslouchal.

Vichr hnal plání ostré střepy ledu,
v bolestech kolem sténal svět.
Tady však klid byl, mír, a bez ohledu
na všechno, lad už stovky let.

Slyšel v těch tichých hlasech z jiných světů
i v řevu vichru nad plání
jedinou, tolik uhrančivou větu,
v ní cosi jako pozvání.

Kolik let psancem byl a štvanou zvěří?
Víc než je zdrávo. Teď však vstal.
Ať zemře radši hned, když neuvěří,
že může žít, kdo přežíval.

Byl lumpem, mordýřem, byl vrahem,
nedá se říct, že vším byl rád.
A s koncem hry, teď před posledním tahem
chce bez váhání zvýšit vklad.

Dnes zemře rukou vraha ten, kdo určil jeho cestu,
krev jeho krve nosí na rukou,
vyrval ho z lůna matky, aby předhodil ho městu,
nevinnost jeho pohřbil s vinou svou.

Vykročil na planinu, vichr rval mu vlasy,
do očí vháněl sůl a led.
Až v temném přítmí dnešní noci meč svůj tasí,
bude to navždy – naposled.

Do města svého vstoupil s temnou nocí
v šepotu křídel nočních můr.
Tam stal se hbitě z vraha bez emocí
neškodný, zpitý trubadúr.

Kdo by se staral o něj – o chlastem zničeného pěvce,
co v pase zlomený tam venku zvrací?
Dávivě spílá loutně své, té zpropadené děvce.
Bez zájmu strážní chodí po paláci.

Pak oči zakalené uviděly to, co vidět chtěly,
odřená loutna u zdi osiřela.
Nocí se mihl stín a strážní zkameněli,
v krvi a střepech když skončila dvě těla.

Rozbitým oknem v nárazech ledový vítr duje,
krví se zbrotil meč, jenž v hrudi vězí.
Smrt svoje drápy špinavé do chodby natahuje,
konec má rychlý tahle zteč a nikdo nezvítězí.

Pán domu leží zavražděn, už stráže se sem ženou.
Modrá krev tiše odtéká a s ní i všechna vina.
Nad tělem stojí mlčky muž, se zbraní obnaženou,
neživá troska kletého, nepřiznaného syna.