Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

TajemstvíOblíbit

b818ea589c_10035798_o28214.jpg

Autor: Elwing

Sekce: Povídka

Publikováno: 03. května 2016 19:13

Průměrné hodnocení: 7, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
...
 

TAJEMSTVÍ


První, co jsem po probuzení zaznamenal, byla prudká bolest v kotnících a zápěstích. Vlastně to byla ta bolest, co mě vzbudilo. Otevřel jsem oči a rozhlédl jsem se. Moc toho k vidění teda nebylo. Temná kobka s několika loučemi nepravidelně rozmístěnými po stěnách. Strašně to tam smrdělo. Ležel jsem na holé zemi, sem tam pokryté malou kupkou smradlavé, shnilé slámy. Velmi útulné…Pokusil jsem se posadit – nešlo to. Ruce a nohy jsem měl svázané gariem. Velmi důmyslný vynález. Lněná pouta, ze kterých ve chvíli, kdy se obtočí kolem vězňových rukou a nohou, vystřelí nespočet bodců a probodnou mu je skrz na skrz. Dával jsem si pozor, abych nedělal moc zbytečných, bolestivých pohybů. Opatrně jsem se snažil vytáhnout se do sedu, jenže z ramen mi vystřelovala nesnesitelná bolest, ze které jsem se pozvracel. Díky faktu, že jsem už bůhví kolik dní nedostal najíst, byly jediným produktem mého dávení žaludeční šťávy. Vyčerpaně jsem se svezl zpátky na tvrdou zem. Při nárazu ramena o podlahu se mi zatmělo před očima. Potlačil jsem nutkání znovu vyprázdnit žaludek. Vzdychl jsem.
,,Diena leströmak thai?‘‘ ozvalo se napravo ode mě. Znaveně jsem tím směrem otočil hlavu. Věděl jsem, co uvidím. Vychrtlou stříbrovlasou elfu s obrovskýma safírově modrýma očima, které i v skoro naprosté tmě zářily, jako by měly nějaký vlastní zdroj světla, který je osvětloval zevnitř. Když na mě promluvila poprvé, vyděsilo mě to. Elfi jsou hromadně loveni. Na žebříčku společnosti byli ještě níž než zloději a vrazi. Ne bez důvodně. Elfové nejsou lidé. Nemají svědomí. Všechno co dělají, pramení z jejich rozmarnosti a nudy. Není dobré, se s nimi nějak zaplétat. V jednu chvíli jsou to skvělí společníci a v další vám jenom tak z rozmaru vrazí kudlu do zad. A nemyslím to obrazně. Překvapilo mě, že mí únosci drží v zajetí i elfku. Nechápal jsem, k čemu by jim byla. Ale to bylo tak všechno, co jsem si o ní pomyslel. Nehodlám se s ní bavit, i kdybych snad rozuměl její řeči. Nestarám se o ni. Není můj problém. Každý hraje za sebe. Divím se, že i po takové době, kdy o ní nejevím sebemenší zájem, se pořád snaží se mnou navázat kontakt. Nerozumím ji. Já už bych to dávno vzdal.
,,Diena leströmak thai?‘‘ zopakovala modrooká svou otázku. Začínala mě pěkně štvát. Poprvé, za celou dobu jsem jí odpověděl. ,,Co po mě chceš? Nerozumím tvé řeči a nemám zájem se jí učit nebo se s tebou nějak bratříčkovat,‘‘ vyjel jsem na ni zlostně. Zarazila se a zamračila. ,,Ty ... Obecnou... mluvit?'' vykoktala ze sebe nakonec s námahou. Teď jsem se pro změnu zamračil já, ,,Jasně že umím, co ti na tom přijde zvláštního?'' utrhl jsem se na ní. Základy Obecné uměl snad každý, kdo žil někdy ve městě nebo poblíž. ,, Já myslela... ty ... z lesa.'' odpověděla zaraženě. ,, Proč bych měl pocházet z lesů? Tam žijí jen elfové a největší vrazi. Připadám ti snad, že jsem vrah nebo elf?''.V lesích žila největší spodina společnosti. Vyvrhelové. Lidé bez emocí a svědomí. A elfové. Opět se zamračila. ,, Kresba... tvář...tvoje...''. Zaklel jsem. Netušil jsem, že si v téhle tmě všimne složitého tetování, které se mi táhlo od levého spánku až na víčko pravého oka. Tetování Strážců Tajemství. Zapomněl jsem, že elfové nejsou lidi. Nemělo mě překvapit, že pro její obrovské, elfské, safírové oči nebude tma představovat takový problém, jako pro ty mé slabé, lidské. ,, Proč tady vůbec jsi?'' zeptal jsem se jí a nechal tak její otázku nezodpovězenou. Zdálo se, že zamračený výraz se jí usadil na tváři natrvalo. ,,Vy..lovit...nás...zabíjet...mučit...znásilňovat... Vina...vaše.'' vykoktala nakonec. Málem mi jí bylo líto, že se s Obecnou tolik trápí. Ale jen málem. Ostatně, to ona si chtěla povídat, tak ať se elfka snaží. Já se o žádný rozhovor opravdu neprosil. ,, Neptal jsem se na všechna příkoří, která kdy lidé elfům způsobili. Ptám se, proč jsi tady ty.''. Oči se jí podivně zaleskly, ,,Rodina...mrtvá...vesnice hoří...chovná samice...já.''. Náhle mi jí bylo líto, už jsem věděl, o co jde. Lidský plebs se už dlouho snaží vytvořit mutanta z lidí a elfů. Tvora, který by měl sílu, schopnosti a uvažování elfa, ale byl by mnohem snáze zmanipulovatelnější a předvídatelnější. Vytvořili by tak velmi účinnou a nebezpečnou zbraň, která by poslouchala příkazy svého pána. Pokud vím, tak se takový tvor ještě nikdy nenarodil. Páření mezi elfy a lidmi zkrátka není možné. Vzhledově možná vypadáme stejně, ale to je tak všechno. Jinak jsme si podobní méně než orel a ryba. Přesto ale, jak se zdá, pořád existují lidé, kteří si myslí, že právě jim se mutanta podaří stvořit. Po elfčině odpovědi zavládlo dlouhé a nepříjemné ticho. Nakonec jsem to nevydržel.,, Na co ses mě to vlastně předtím ptala?''. Poprvé se pousmála ,, Myslet...že ty... Hlad...budeš ''. Odpověděla mile. Rázem ve mně hrklo. Ona má vodu a jídlo! Mělo mě to napadnout. Děvku bez jídla nechat nemůžou. Potřebují ji živou. Pořád s tím samým úsměvem na tváři mi po podlaze poslala jablko. Naštěstí jsem neležel daleko od mříží a ruce jsem měl svázané před tělem. Velmi opatrně jsem vysunul paže, aby mi gariem úplně neroztrhlo ruce. Opatrně jsem uchopil malý plod do rukou. Byl měkký, vrásčitý a už se do něj dávala plíseň. Mě na tom nezáleželo. Něco podobného, jídlo, jsem už neviděl kdovíjak dlouho. Opatrně jsem se do něj zakousl a snědl ho. Celou dobu jsem se při tom díval na elfku, která se stále usmívala. ,,Děkuju ti,‘‘ řekl jsem a myslel to naprosto upřímně. Tímhle malým jablíčkem mi dost možná zachránila život. Úsměv se jí ještě rozšířil. ,,Jak… jméno?‘‘ zeptala se mě. Na chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem si řekl, že je stejně jedno jak se jmenuju. ,,Kartuš… A ty?‘‘. ,, Kartuš, '' zopakovala pomalu po mě, ,, já L’Été.‘‘
Pomalounko jsem se přitáhl k mříži. Najednou se L’Été sama rozpovídala. Pomalu a váhavě mi vypravovala o svém životě. Já jí na oplátku prozradil něco málo z toho svého. Čím déle mluvila, tím jí to šlo plynuleji. Je až neuvěřitelné, jak se elfové rychle učí. Za chvíli zvládala mluvit stejně plynně jako já. ,, Ta kresba na tvé tváři,‘‘ zajímalo jí, ,, má nějaký zvláštní význam?‘‘. Rozvažoval jsem, jak jí nejlépe odpovědět. ,, Je to znamení Strážců Tajemství. Víš, tajemství je něco, co za žádných okolností, nikdy, nesmíš prozradit.‘' Moje odpověď jen umocnila její zvědavost. ,, Ty jsi taky Strážce?‘‘. Přikývl jsem na souhlas. Opět se zamračila a zasypala mě haldou otázek. Čeho se tajemství týká, jestli ho opravdu vůbec nikomu nemůžu prozradit a co se stane, kdybych zemřel. Odpověděl jsem jen na poslední otázku, ,, Když umřu, umřu. Tajemství nebude vyzrazeno. A to je nejdůležitější.‘'. Potom jsme dlouho mlčeli a ona si zamyšleně kousala ret. V slabém světle lucerny jsem viděl, jak hodně má napnutou pleť přes lícní kosti. Obě její nohy byly stejně tlusté, jako jedna moje ruka. I přes vyzáblost a zanedbaný vzhled jsem se nemohl ubránit obdivu. Byla nádherná.
Bolest, oheň, mdloby, zase bolest, mráz, horko, krev, panika, odevzdání, bolest. ,, Tak promluvíš už konečně, čubčí synu?‘‘ zeptal se mě malý muž s ošklivou tváří. Vedl můj výslech. Pod pojmem výslech si můžete představit trhání nehtů, odřezávání různých částí těla, cejchování, opakované vykloubení ramen a další podobné libůstky. Naneštěstí pro mé mučitele jsem se ani po vytrhání nehtů na všech prstech, vypálením jednoho oka, odříznutím obou uší a useknutím jednoho chodidla nevzdal a jim začaly docházet nápady jak mě dál vyslýchat. Bolest z mučení mě netrápila, Tajemství bylo příliš důležité. Jen jsem se pousmál a zavrtěl hlavou. Hnusák vztekle zařval a vrazil mi rozpálený cejch přímo do ramene. Cítil jsem, jak se mi škvaří maso a vzduchem se nesl odporný puch páleného masa. Bohužel jsem ještě neztratil vědomí a v duchu zaúpěl. Věděl jsem, že mučení teprve začíná.
Slyšel jsem, jak se ke mně něco kutálí a vzápětí mě něco jemně ťuklo do čela. S námahou jsem otevřel krví slepené oči a zaostřil zdravé oko na předmět, který mě probudil. Bylo to jablko. Opět. Bylo od L'Été, od koho taky jiného. S velkou námahou jsem natáhl ruce a vzal plod do dlaní. Z dálky jsem viděl zář elfčiných očí a věděl jsem, že mě bedlivě pozoruje. ,,Nech si to jablko,'' řekl jsem a zasténal, když se mé zkrvavené rty pohly a popraskaly mi na nich strupy. ,, Taky musíš něco jíst.''. Zaslechl jsem její tichý smích. ,, Já ovoce nejím''. Kdybych měl rozvázané ruce, plácl bych se do čela. Jak jsem mohl zapomenout, že je to elfka. Elfové se živí jenom masem a krví. Ani nevím, co by s nimi normální lidská strava udělala. Ti, kteří jí dávají jídlo na to buď zapomněli, nebo jim to bylo jedno. ,,Kdy jsi naposledy jedla? Musíš mít hrozný hlad.'' viděl jsem, jak se jí zaleskly vlasy, když zavrtěla hlavou. ,,Nemusím jíst tak často jako ty. A stačí nám poměrně málo. Nepřišlo ti divné, že tady nejsou žádné krysy?'' odpověděla rozpustile. ,,Záhada je vyřešena, říkal jsem si, co tady dělají ty okousané ocasy.‘‘ Ze tmy zazářil její úsměv, ,,Ty mi vůbec nechutnají.''. Najednou se zarazila. ,,Myslíš si, že jsem nechutná?''. Jenom jsem pokrčil rameny. ,,Nějak se živit musíš.''
Další série mučení. Tentokrát to bylo lámání kolen, prstů, stahování kůže ze zad a následné cejchování odhaleného masa. ,,Čumte na toho sráče! On se pochcal!'' po Hnusákových slovech propukl v mučírně hlasitý chechot. Zatnul jsem zuby. Zkus si vydržet to co já a nepochcat se, pomyslel jsem si vztekle. Nic jsem ale neřekl. Nemělo to cenu. Chtěli mě jen vyprovokovat. Nemělo smysl na jejich posměšky reagovat. Mučení si tak jako tak užiju ještě dost. ,,Tak co ptáčku, zazpíváš?''. Jen jsem se na něho podíval. Hnusák se zase zachechtal,,Nezklamal's mě. Věděl jsem, že si s tebou ještě užiju legrace.''. V duchu jsem se připravil na další sérii mučení. Nenechalo na sebe dlouho čekat.
,,Víš, nebyl jsem k tobě úplně upřímný.‘‘ řekl jsem potichu do tmy. ,,Jak to myslíš?‘‘ zeptala se elfka zmateně. ,,Víš, na začátku sis myslela, že jsem z lesů. Odpověděl jsem, že nejsem vrah. To byla lež. Vraždil jsem, kradl, lhal, znásilňoval. Dělal jsem všechny svinstva, které si jen lze představit. Dělalo mi radost, když jsem viděl, jak přede mnou lidé klečí a žebrají o život. Bavil jsem se jejich bezmocí a strachem. Pak se ale všechno změnilo. Zavinila to jedna děvka z mého oblíbeného bordelu. Přinesla mi dítě. Moje dítě. Byla to holčička. Pojmenoval jsem ji Danae. Pomáhala mi krást a vraždit. Zasvětil jsem jí do svého života. Byla po mně, nacházela v tom stejné potěšení jako já. Jednou jsme napadli nějaký statek. Mysleli jsme, že to bude lehká práce. Mýlili jsme se. Danae tam umřela. Já utekl do lesů a tam mě našli mniši. Vzali mě do kláštera. A během mé léčby jsem si to uvědomil. Danae, jediné, štěstí které mě v životě potkalo, byla mrtvá. Mou vinou. Kdybych se o ní byl staral, kdybych jí dovolil žít normálním životem, byla by ještě se mnou o. Zabil jsem ji a co hůře, zkazil jsem její duši. Po uzdravení jsem se vydal do chrámu Strážců. Pověsti říkaly, že i ti největší hříšníci tady můžou spasit svou duši. O mou duši mi ani tak nešlo, šlo mi o Danainu. Když jsem v chrámu řekl, odkud pocházím, kdo jsem a co jsem provedl dlouho se rozmýšleli, co se mnou udělat. Nakonec si mě zavolali k sobě a řekli mi – Synu, tvé hříchy byly obrovské. Za normálních okolností bychom ti pokání neumožnili, protože by nám nic nezaručilo, že bys ho opravdu byl ochotný udržet. Ale ty máš silnější motivaci. Duši svou a své dcery. Svěříme ti Tajemství…….. -Víš, L’Été, důležitost Tajemství závisí na tvých hříších. Čím víc jsi hřešil, tím důležitější Tajemství střežíš. A čím je Tajemství důležitější, tím více lidí se ho od tebe bude pokoušet ukrást. Vraždami, mučením, lžemi,… A to je mé pokání. Za žádných okolností, NIKDY nesmím Tajemství vyzradit. Ani tobě. Je to jediná šance, jak Danae zachránit.‘'. V obrovských safírových očí elfky se zaleskly slzy.
Dny ubíhaly pořád stejně jednotvárně. Jejich náplní se stalo se mluvení s L’Été a mučení. Začínal jsem být velmi unavený. Už mě to nebavilo. Elfka mě neskutečně podporovala. Povídali jsme si o všem. Svěřovala se mi s jejími sny a přáními. Pořád doufala, že z kobky nějak uprchne a bude moct žít normální život. Nechtěl jsem ji kazit naději, a tak jsem mlčel. Já se jí taky dost otevřel. Ještě jsem nepotkal tvora, kterému bych se svěřil s tolika věcmi, jako jí. Jedno jediné jsem jí však neprozradil – co je ono Tajemství, pro které jsem více než ochoten položit život. Zpočátku se na něj hodně vyptávala, ale když viděla, že jí nic neprozradím, přestala s tím. Jinak jsme si rozuměli dokonale. Někdy mi dokonce přišlo, jako bychom se mohli bavit beze slov, jenom silou našich pohledů. Párkrát jsme se dokonce přes mříže políbili. Přece jen jsem v pekle našel anděla. Přece jen jsem na sklonku života a zdravého rozumu našel spřízněnou duši.
,,Jak ses tady vlastně ocitla ty?'' zajímalo mě. L’Été chvíli váhala s odpovědí. ,, Pocházím z lesů, jak sis určitě domyslel. Měli jsme tam malou vesničku. Mysleli jsme, že jsme v bezpečí. Jenže jednoho dne se objevili Lovci a začali nás vraždit. Ženy, muže, děti, všechny bez rozdílu... Já tam tehdy nebyla. Byla jsem na lovu. Když jsem se vrátila, všechno hořelo. Mrtví leželi všude a jejich krev vytvářela obrovské rudé kaluže. '' otřásla se. Mlčky jsem dychtivě naslouchal jejímu příběhu. ,, Byla jsem vzteky bez sebe a začala jsem Lovce pronásledovat. K mé smůle jsem je našla během pár dnů. Chtěla jsem je v noci povraždit, ale podcenila jsem je. Místo aby mě zabili, se jich na mě ještě tu nic vystřídalo všech 11. Bylo to k zblití. Pak mě odtáhli sem. Od té doby jsem jen hračka uspokojující jejich touhy. A tak už to asi zůstane.'' během vypravování jí po tvářích začaly stékat slzy. Opatrně jsem položil svou ruku na její. Nesetřásla ji.
Další bolest, další mučení. V duchu už jsem žebral o smrt. Tajemství nikdy, NIKDY nevyzradím. Radši zemřu. Jenže smrt nepřicházela. Nepřinesla mi úlevu z utrpení. Byla ke mně lhostejná. Bál jsem se, že se ke mně obrátila zády a nikdy se nevrátí. Trápilo mě to. Nechtěl jsem strávit zbytek věčnosti v takových mukách. Myslel jsem, že už jsem svou věrnost k Tajemství prokázal dostatečně. Mnohem víc mě ale trápilo, že L’Été zmizela. Měl jsem o ni strach. Už pár mučení jsem ji neviděl. Dělalo mi to velkou starost. Snad jí neublížili kvůli mně.
Probudil jsem se, jako už mnohokrát, přivázaný ke kůlu. Nebylo to pro mě nic nového. Skutečný šok však pro mě byl Hnusák. Usmíval se. Za celou dobu, kterou jsem tady strávil, nedal kromě vzteku najevo žádnou emoci . Najednou se na mě zubil a já snadno mohl spočítat, kolik zubů mu chybí. I z té vzdálenosti jsem cítil, jak mu smrdí z huby. ,, Bojoval jsi statečně, sráči,‘‘ řekl mi, ,, ještě že jsme na tebe měli jinou páku.‘‘. Spiklenecky na mě zamrkal. Nerozuměl jsem mu. Pomaličku mi ukázal ruce, které do té doby držel schované za zády. Na dlaních se mu lesklo mé Tajemství. To, za jehož utajení jsem měl položit život. ,, Ne! Ty zkurvysyne! Jak jste ho získali?! Ani jsem necekl!‘‘ chlad mi svíral útroby a já pořád nemohl uvěřit svým očím. Hnusák se zachechtal, ustoupil stranou a uvolnil průchod, který do té doby blokoval svým tělem.
Vešla L’Été. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Už to nebyla ta otrhaná, smutná elfka z kobky. Nyní to byla hrdě vztyčená válečnice s lukem na zádech. ,,Paní,‘‘ oslovil ji Hnusák uctivě a podal jí Tajemství. Chvíli se na něj dívala, krutě se usmála a pak mi řekla, ,,Hned po tom, co mě zajali, mě poslali jako dárek svému veliteli. Mysleli, že když mi vezmou všechny zbraně, budu neškodná. Tupci.'' zachechtala se a tím mi v celé své kráse předvedla své zuby, už od pohledu ostré jako dýky. ,,Prokousnout mu hrdlo byla hračka. Pak už bylo snadné převzít velení nad celým oddílem. ''. . Nechápavě jsem se na ní díval, pořád mi to nedocházelo.
,, Víš, je zvláštní, jak snadno ses nechal oklamat. Věděla jsem, že mučení tě pravděpodobně nezlomí, tak jsem chlapcům přikázala, aby mě dali do cely vedle tebe, hned jak tě zajmou. Chtěla jsem postupně získat tvou důvěru a vytáhnout z tebe všechno co víš. Byla by to hrozná nuda. Mluvit jako idiot, dělat, že neznám slova Obecné. Hrát si na dívku, vlastně elfku, v nesnázích. Naštěstí pro mě jsem se nemusela snažit dlouho.‘‘. Nechápavě jsem se podíval do jejích safírových očí. ,,Mluvíš ze spaní,‘‘ mrkla na mě rozpustile. Cítil jsem, jako by se moje vědomí odlepovalo od těla. Už jsem nevnímal žádnou fyzickou bolest. Jen tu psychickou. Danae. Dcerunko moje. Selhal jsem. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Tak dlouho už Tajemství střežím a teď je pryč! Nedokázal jsem to! Zklamal jsem! Zmučeně jsem se na L’Été podíval. Vycítila můj pohled a podívala se mi do očí. ,, Nerada to přiznávám, ale musím ti vzdát čest. Nebýt tvé noční ukecanosti, bůhví jak dlouho bych se s tebou pachtila. ‘‘ .
Z posledních sil jsem zvedl hlavu a pronesl jediné slovo, ,, Proč?‘‘ . Elfka se mrazivě zasmála.,, Elfové nejsou lidé, nepotřebují důvod ke zničení světa. Zničíme ho, protože chceme, protože nás to prostě napadne. Nehledej mezi lidmi a elfy podobnosti. Myslela jsem, že zrovna Strážce si tohle uvědomí. Jsme si podobní asi jako žížala a lev. Vy lidé jste ty žížaly, jen pro upřesnění.‘‘, řekla mi pohrdlivě.,,Už jsem na tomhle mizerném světě dost dlouho. Unavil mě. Chci odtud odejít. Samozřejmě, mohla bych se jednoduše vzdát života. Pro nás není žádný problém, opustit naše tělo a hledat si nějaké jiné někde jinde. Ale co by to byl za odchod? Nikdo by ho ani nepostřehl. Chci odejít na úrovni. Chci, aby si lidé mého odchodu všimli. Chci, aby cítili strach, když si uvědomí, že můj odchod znamená jejich smrt. S mým odchodem Země zanikne. Díky tvému malému Tajemství. Bude to velkolepé, co myslíš?‘‘.
,, Co s ním teď udělat, paní?‘‘ zeptal se Hnusák, ,, umučit ho?‘‘. ,, Ne, to už nebude nutné. Nechci, aby moc načichl. Podřízněte mu hrdlo, ať je to rychle hotové, pak s ním hned do kuchyně.‘‘ Usmála se na mě, až ukázala velmi, velmi ostré zuby a olízla si rty, ,,čerstvé lidské maso jsem nejedla ani nepamatuju. Už teď se mi sbíhají sliny. Bude hostina.‘‘. Ještě se za mnou rychle otočila a odporně se ušklíbla, ,, A abych nezapomněla, pozdravuj Danae.‘‘. Viděl jsem Hnusáka, jak ke mně z boku přistupuje, ale neměl jsem sílu bojovat. Ani vůli. Všechno pro mě skončilo. Zklamal jsem. Pocítil jsem řezavou bolest na krku. Poslední věc, kterou jsem uviděl, byly kruté, safírově modré oči, které se dychtivě vpíjely do mých umírajících. Věděl jsem, že moje duše nikdy nedojde klidu. Zklamal jsem. Skončím na místě horším, než je peklo. Po celý zbytek věčnosti. A Danae se mnou. Selhal jsem jako Strážce i jako otec. Za to, co jsem dceru nutil dělat, jsem si v pekle skončit zasloužit. Ale ne Danae. Teď se tam bude smažit se mnou. Bezmocně jsem se poddal slabosti. Ze zdravého oka mi začaly téct slzy. Pak všechno zčernalo. Přes závoj smrti, který se na mě snesl, jsem ještě zaslechl krutý smích elfky.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060362815856934 sekund

na začátek stránky