Andor.cz - Dračí doupě online

III. Na sever

Krhol hodil knučícího Vulghora konečně na zem, přestože měl v sobě několik dní zaryty pařáty svého náčelníka, jako vždy žasl, zahojila se nejen všechna jeho, ale i Krholova zranění. Šípy, kterými byl prostřílen, do něj vrostly, sečná a bodná zranění se zacelila.
„Připrav se!“
Zavrčel na něj Krhol a s tím mu hodil jeho hůl a sekeru, zatímco tu svou si sundal ze zad. Šaman uronil další krvavou slzu, ale Krhol již hleděl k vesničce na pláži. Na jejím břehu bylo několik malých rybářských vesniček. A pár vesničanů, většina jich nejspíš byla na lovu či na moři. A těch pár mužů, co tam zůstalo, si ani nestihne uvědomit, s kým mají tu čest. Jistě již o Krholovi museli slyšet, jeho jméno přináší hrůzu daleko. Ale Krhol měl dnes asi jiné plány, Vulghor mu nikdy neviděl do hlavy, snad proto, že byl napůl člověk, snad proto, že bestie v něm byla příliš silná. Krhol v klidu kráčel v před, sekeru skloněnou, jako vždy držel v pravé ruce, levou ruku za zády. Vulghor pochopil a skryl se s ním. Slyšel Krhola jak něco křičí v jazyce lidí, pak zaslechl jméno Krhol a musel se smát. Dorazili již k vesnici a Vulghor spatřil dva tucty ozbrojených mužů na hradbách. Připravovali si luky a Vulghar věděl, že je jeho chvíle. Přivolal mocné vichry severu, které zde duly na tuto dobu ne moc dobře, a zatemnil střelcům oči, jejich šípy minuly a Krhol v klidu došel k bráně, jediným sekem své sekery jí rozťal ve dví a vstoupil do vesnice. Vulghar si šňupl trochu svého kořeníčka a jeho oči se zaplavili obrazy různých budoucností, jeho tanec smrti započal, když se dva muži vrhli ze zhora za ochozu brány na půlčlověka. Ukončil jejich životy s písní na rtech a Krhol se vrhl na šest mužů, zemřeli, než si to uvědomili, ale jejich duše si odnesly Krholovo jméno vryté hrůzou. Během chviličky zmasakrovali všechny bojeschopné muže.
„Zapal to tady!“
Poručil mu Krhol, a Vulghor poslechl, zatančil jiskry plamenů nad všemi chatrčemi. Krhol mezi tím sešel na pláž a vybral nejvhodnější lod, tu jedinou, která tam byla a měla stěžen. Bez dalšího zdržování jí vytlačil na moře a nalodil se. Vulghor dotančil na vlnách větru až k němu a ladně usedl do lodi. Poručil větru do plachet a jejich cesta k bohům započala.
„Ty víš, kam jedeme.“
„Vím, spatřil jsem to té noci, kdy jsi vyšel z plamenů.“
„Také jsem to viděl. Viděl jsem to všechno.“
„Pak jsi viděl víc než já, můj pane.“
„Ne, ode dneška nejsem tvůj pán, jsi můj přítel, v zemích kam jdeme se tomu tak říká. A já jsem tvůj přítel. Vždycky tomu tak bylo.“
„Pp… „
„Krhol, říkej mi jménem Vulghore.“
„Krhole, vždycky jste mi říkal jménem.“
„Jsi spleten s mým osudem, to jsem viděl v tom domě. Musíš být vždy po mém boku, kam půjdu já, půjdeš i ty.“¨
Krhol provrtal Vulghora pohledem a ten pouze polkl a přikývl, nechápal sice co přesně náčelník tím slovem „přítel“ myslel, ale pochopil jeho rozkazy jasně, říkat mu jménem.
Jen na několik dní byl Vulghor moc vyčerpán, aby jejich cesta pokračovala, ale přesto nakonec po necelém měsíci dorazili na pobřeží norsky. Jak jinak, než doprostřed bitvy dvou severských kmenů. Jedni byli oděni ve žlutých hábitech a ozbrojeni kopími a dvoubřitými sekerami, zatímco ti druzí, kterých bylo víc, a měli s sebou nějaké žluté zajatce, byli ozbrojeni do těžkých zbrojí, oháněli se sekerami a mlátili nepřátele štíty s bodci. Krhol vyskočil z lodi, než narazila do pláže, navedl jí přímo do boku šiku oplátovaných. Krhol se těšil na pořádný boj a ti žlutopláštíci ho neslibovali. Vulghar nechal vítr naposledy zadout a pak smotal do vichrů žalostné výkřiky náčelníkovi umírající herdy. Rozběsnilo to nejen jeho, Vulghara, ale i jednoho žlutopláštníka, který zcela nečekaně vyběhl vpřed z ustupujících žlutých a před svou smrtí rozsekal jednoho nepřítele a těžce zranil dalšího. Krhol se jako vždy vrhl doprostřed, jeho Krchol sekal bez milosti, nezáleželo na tom, zda to mělo zbroj či nikoli, všechno to páral na kusy, jako by to bylo ze ztrouchnivělého dřeva. Jejich vůdce vyzval Krhola k boji jeden na jednoho, nepřítel se rozestoupil a Krhol vyrazil vpřed, první ranou odrazil válečníkovu zbran a drápy mu sekl po štítu, válečník opětoval útok a Krhol mu do něj skočil, nechal nepřítele, aby mu zasekl meč do boku a pak mu jediným švihem utal hlavu. Jeho tělo se z něj sesunulo, meč chopil do svých pařátů, vytrhl si ho z těla a začal porcovat seveřany kolem něj. Lod, která přistála kousek od něj, byla kromě kusů mrtvých těl, též poznamenána jeho běsněním. Narušila jeho teritorium a byla taktéž potrestána. Nakonec se Krhol uklidnil, když zjistil, že se všichni již rozprchli, a nebo se váleli okolo. Zbytek žlutopláštníků se mu nebesky klaněl.
„Co chcete?“
Štěkl na ně Krhol a Vulghar se postavil vedle něj, taky jich pár dostal, na rozdíl od těch smrkáčů. Věděl, že na rozdíl od lidí je chrání tlustý chlupatý kožich, který často srazí kdejaký šíp, či po něm sklouzne ostří meče.
„Jsme válečníci kmene sluncí! Dlužíme ti naše životy, naše osudy jsou nyní tvým osudem!“
Krhol se začal smát a Vulghor věděl, co bude následovat, aniž by se svého náčelníka ptal, začal sbírat hlavy, či jejich zbytky, které se válely všude okolo. Krhol mezi tím beze slova sesbíral dost železa, ostatně také pro něj nešel moc daleko. Lidským válečníkům poručil, aby sehnali dřevo. Část jich zmizela, část zůstala a zvědavě přihlížela jejich počínání. Vulghor naházel lidské hlavy do pytle a ten pak pohodil u nohou lidských čumilů. Pak si stoupl před hromadu železa a povolal mocné vichry severu, na své pařáty a kolem jeho hole se svíjely syrové prsty energií a jeho oči se rozzářili, kolem rohů mu tančili malé blesky a pak všechnu tuto energii přesměroval na železo před sebou, jako loutkáři mu z jednotlivých prstů čněly paprsky magie a on s nimi tvořil, tavil železné pláty a pokoušel se vytvořit jakýsi kotel. Z pohledu lidí to byl šílený tanec kolem oblaku kouře, znali sice rituály svého šamana, ale pohled na hýkajícího a v záškubech tancujícího gora jim vzal dech a jejich srdce propukla v pláč, postrádalo to sice eleganci jim vlastní, ale i tak to bylo nějakým způsobem krásné. Padli na kolena, dva z nich skočili do oblaku dýmu, kolem kterého Vulghor tančil a zbytek se přidal k jeho škubavým pohybům. Vulghor duše dalších tří z nich obětoval severským bohům a oni jim obětovali zbytek svých sil, se jménem jejich patrona na rtech a Vulghorem v očích.
Na konci toho dne nechal Krhol všechny muže severu svléci do naha. Dva protestovali, zabil je dřív, než si to stihli rozmyslet. Zbyly dva tucty mužů, většina z nich vyčerpaná, zraněná, podivně radostná a přesto deprimovaná. Krhol nechápal, co to je s jejich morálkou, užili si výborný boj a teď se budou těšit pohledům bohů. Vulghor svařil hlavy všech zabitých nepřátel i padlých žlutopláštníků, nechápal, proč jich měli válečníci v oceli tolik u sebe, proč je nerozvařili a nevypili.
„Pijte!“
A s tím nabral Krhol božského nápoje, z hlav zabitých nepřátel, do helmy a zhluboka se napil, a říhl. Pak sebral dalších tři helmy a hodil je lidským válečníkům.
„Pijte!“
A pozvedl svou sekeru, vrhli se ke kotli a začali si horlivě nabírat, další se k nim brzy připojili. Ale Krhol musel stejně další tři z nich zabít a jejich hlavy přihodit do vroucího kotle. Krhol s Vulghorem věřili, že takto přejde síla a zkušenosti do jejich těl a myslí. A věděli, že při pití hlav nepřátel je sledují bohové. Muži severu se opili, byli opilí mocí a začali se rvát mezi sebou. Dalšího rána jich byl již jen tucet a hlavy mrtvých svařeny v průběhu noci. Krhol zavelel k pochodu krátce po rozednění a opilí seveřané ho následovali jako malá housátka, každý z nich pateticky svíral svou zbraň. Toho dne, kdy nazí a opilí hlavami putovali na sever, kde Krhol nějak podvědomě tušil jejich vesnici, byť nechápal, jak ti cucáci mohou v těchto končinách přežít. Prvního dne umrzli další dva. Druhého další tři, ale seveřané již měli naději v očích, očividně se blížili domů. Netušili, že se zahřejou až moc. Do vesnice seveřanů, pět dní cesty na sever od pláže dorazil pouze Krhol, Vulghor a čtyři seveřané. Krhol se jich ptal, který dům je jejich, na ostatní členy kmene, kteří byli doma, nebral vůbec zřetel, choval se, jako kdyby tam vůbec nebyli. Vulghor se pořádně naparoval, neboť věděl, že civí na jeho překrásné rohy.
„Zapalte ho!“
Tihle čtyři, kteří přežili výběr osudu, byli i dostatečně chytří, aby mu neodporovali a beze slova zapálili vlastní chýše. Když se rozhořely, poručil jim, aby skočili dovnitř, oni tak učinili. Ven z plamenů vylezli tři z nich. První, ten, kterému dřív říkal Ulfgart železný cop, vylezl ven poznamenán tygříma nohama, rudými chlupy po celém těle, na hlavě dva zatočené rohy, jeho postava byla mnohem mohutnější a všechny zuby v hubě se mu změnili na tesáky, již nebyl dále člověk. Stal se Utturuzem, gorem kmene Krvavých sluncí. Stejně tak druhý, dříve Tiwulf Křivý zub vylezl z plamenů se býčí rohatou hlavou, ještěříma nohama, a celé tělo poseté šupinami, místo obyčejné kůže. Jenom hlavu měl chlupatou, jeho nové jméno bylo Zurrut. A třetí z nich vylezl nepoznamenán, jenom jeho oči byli jiné, jeho oči totiž zmizely. Díval se do jiného světa, stále viděl do toho světa, který občas Vulghor vídal ve svých snech. Ten muž stále opakoval jedno jméno, říkal „Tzubar“, přestože neviděl, postavil se vedle Vulghora a ten si všiml, že onen muž v každé své ruce svírá oční bulvu.
„Ty vidíš rukama?“
„Tzubar.“
„Rozumím….“
Vulghor shledal, že tento muž bude mluvit, až bohové rozhodnou. Pak promluvil Krhol, když všichni tři noví členové kmene Krvavých sluncí stanuli před ním.
„Prošli jste obřady, jste silní! Půjdete, kam půjdu já! Naše osudy se svázaly. Navždy ponesete mé jméno s sebou. Jsem Krhol! Krhol Půlčlověk!“
A pak se konečně obrátil i na okolo stojící seveřany, jejich náčelník zuřil, ale přesto nezakročil. Nemohl si dovolit zaútočit na držitele Krcholiče, posvátné sekery jejich kmene.
„Mé jméno znáš, řekni to své, člověče!“
Štěkl Krhol na lidského náčelníka, který byl skoro stejně veliký jako Krhol, neměl na sobě žádnou zbroj, jenom ten legrační žlutý pláštík a u pasu dvě sekery.
„Gufbur Zlatý zub! Ta sekera, kterou držíš v ruce, patří mému kmeni po stovky let!“
„A další stovky let bude patřit mě! Přidej se ke mně, nebo zemřeš!“
Náčelník lidí poklekl na koleno a s ním se sklonila celá vesnice.
„Šaman měl pravdu, viděl tvůj příchod ve hvězdách.“
„To je ten scvrkloň támhle?“
„To je Tzxtr, šaman mého kmene.“
„Tohle je Vulghor, můj přítel, bude se těšit stejné úctě, jaká těší mě.“
Náčelník se poklonil i Vulghorovi.
„Dnes se bude hodovat, zítra ráno vyrážím na sever.“
Tak rozhodl Krhol, Vulghor si pomyslel, že tady mu musí volání severu přímo rvát uši. Lidé přinesli na stůl všechno, co měli, vyvalili sudy nějakého svého nápoje, kterému říkali pálenka. Bylo to podobné alkoholu, který občas ukořistili lidem v jejich lese, ale bylo to mnohem lepší. Mělo to daleko syrovější a říznější chuť. Vulghor po několika korbelech usoudil, že je skoro stejně opilý jako ze dvou pohárů z lidských hlav. Bylo mu dobře, všem bylo veselo. Krhol vyprávěl Gulfburovi jak k sekeře přišel. Vyprávěl mu o tom, jak před několika lety plundrovali severní okraje svých lesů.
„Toho rána jsem měl divný pocit, takový jaký míváš, když… „ škytl si „… když se nemůžeš vysrat, protože se potřebuješ na to ještě nažrat, ale chce se ti furt srát…“ říhl si „… vedl jsem své bestigory na sever, protože čím jsem byl blíže na sever, tím byl ten pocit snesitelnější. Vyvedl jsem je z lesa a viděl jsem lidskou osadu, a z ní jsme slyšeli boj. Břinkot železa nás vybudil k nepříčetnosti a vtrhli jsme do probíhající bitvy. Přímo do zad nějakých proradných lidí s dlouhými kopími, puškami, halberdami a muži se štíty, bojovali proti mužům severu. Čtyři lodě byli na pláži a hrnuli se z nich seveřané. Dobrá třetina jich umřela, ještě než dosáhli nepřítele. Lidé by je nejspíše rozsekali, ale nestihli to. Po té co jsme zmasakrovali civilizované lidi, však naše touha po krvi neutichla, vrhli jsme se na seveřany. Ti byli taktéž rozběsnění. Byl to dobrý boj!“ napil se, říhl si a znovu se napil, jeho oči zářily radostí, když si na to vzpomněl. „Jeden z těch seveřanů byl velice dobrý bojovník, měl tuhle sekeru u sebe a vyzval mě na souboj cti.“ Krhol se uchechtl „Rozpáral jsem mu břicho ještě, než jí stačil pozvednout k útoku, byl mladičký, ale když už se s tou sekerou rozmách, tak rozpůlil dva moje chlapce.“. Gulfbur posmutněl.
„To byl můj syn, byl na své první výpravě, dřív jsem Krcholič nosil já.“
„A teď ho nosím já a tak tomu zůstane!“
Mezi tím opilý Vulghor vyprávěl novým členům kmene a několika seveřanům okolo příběh o tom jak se bestigoři pokusili Krholovi ukrást Krcholič.
„Jedné noci, co jsme zmasakrovali tři lidské osady a naše veselí již vrcholilo, neboť bohové si odnesli jejich duše s našimi jmény krví napsanými jmény do svých síní. A to vám povídám, prostě Terruzt, Greubr, Zghurra, se tak opili, že jim život přestal být milý. Sebrali ty svoje kožichy a připlížili se k náčelníkovi.“ Vulghor si škytl „ten se válel úplně oželej pod hromadou několika gorů, se kterými si dával zápas.“ chytl se za hlavu a pak pokračoval „Pokusili se tu sekeru sebrat, ale byla na ně moc těžká! Chápete?! Byla moc těžká!“
Vulghor se začal smát. Smál se až do rána. Kdy ho Krhol probudil kopancem do žeber, neboť Vulghor zůstal poslední venku, smějící se ze spánku, okolní zima mu nevadila, ale človíčkové se již před dobrými třemi hodinami přesunuli do svých chýší.
„Seber si věci, vyrážíme.“
Než se Vulghor sesbíral, sebral si od lidského šamana nějaké koření a pak připravil družinu k dalšímu pochodu, Krhol zatím vydal rozkazy lidskému náčelníkovi, které má vykonat, než se vrátí.
„Vyšli posly do všech světových směrů. Až se vrátím, chci tady mít každého seveřana, který uzvedne zbraň. Postavte lodě, stovky lodí, sežeňte koně. Až se vrátím, bude tady střed ležení obrovské armády, která zničí země na jih odsud. Tak se stane, naše jména budou navždy vzbuzovat hrůzu v srdcích bezvěrců.“

IV. Pustiny

Trmáceli se pouští, jeden den byla vyprahlá jak srdce bezvěrců, druhý den se po ní proháněly ledové vichry, přinášely bodavý mráz a ještě ostřejší střípky ledu, další den jejich záda bičovaly paprsky spalujícího slunce, aby se počasí náhle změnilo v chuchvalce dusivé mlhy. Krhol přesto vedl svou nepočetnou skupinu vpřed, nezáviselo na počasí, viditelnosti ani čemkoli jiné, kráčel stále jedním jediným směrem. Když už Vulghor i všichni ostatní padali únavou, prostě jim poručil, aby pokračovali a oni ho poslechli, přestože cítili, že jejich těla již dále nemohou, pokračovali, poháněni silou jeho hlasu. Když Vulghor již spal za pochodu, jeho tělo stále odpovídalo na Krholovi pokřiky – Levá! Pravá!. První tři členové nově obnoveného kmene Krvavých sluncí na tom byli stejně a jejich spojenci z Norsky trpěli, mnohem více než oni. Po dvou týdnech únavného pochodu, na nepřízeň počasí i totální vyčerpání odpadla polovina norskanů, zůstal jenom Krhol, jeho goři a pět norskanů. V poledne se roztrhalo počasí, jakoby bohové chtěli lépe vidět. Krhol a jeho družina stanuly proti procesí otrhaných mužů v hnědých roztrhaných kutnách nesoucí na kříži křičící postavu v rouchu se stříbrnými hvězdičkami, v hrudi měl zaražený velký kus vrásnivce. Celé procesí strážil půltucet válečníků celých pokrytých černou zbrojí, rohaté helmy výhružně trčely nad celým průvodem. Krhol se pousmál, každý z těch černých válečníků měl dvě dlouhé a zubaté čepele, zakončené pravoúhlým bodcem. Ten největší z nich, jediný bez přilby, polovinu čela měl useknutou a ze zbytku hlavy mu vyrůstal dlouhý jazyk, zamotaný do klubíčka, oči zářily žlutým a zeleným světlem, předstoupil a svým mečem ukázal na Krhola.
„Ty!“
Krhol vykročil vpřed, pohodil si zlehka v ruce sekeru.
„Wulf, Urgute, Bufe, Lotare!“
Křikl na své muže, zatímco pokračoval vstříc vyzyvateli.
„Získejte kříž!
Vulghore, Tzubare! Uxte! Zavolejte bohy!“
„UlfGarte! Utturuzte! Vyřídím si to s tímhle a pak si podáme ten zbytek!“
Když se Krholova sekera a drápy střetli s vyvoleným válečníkem, norskané začali prolévat krev, Vulghor se svými učni otevřeli své mysli myšlenkám bohů a stateční goři se vrhli na válečníky chaosu. Krcholič snadno zničil šampiónův meč a jeho drápy se zasekly do jeho druhého meče, šampiónův dlouhý jazyk bičoval Krholův krk a hruď, snažíc se mu zasadit smrtící ránu a on po něm chňapal zubama, zatímco se sekerou snažil rozpárat šampiónovu hruď, Wulf rozsekl sekerou jednoho mnicha, Urgut odkopl dalšího, Buf s Lotarem natáhli své dlouhé luky a přesnými výstřely usmrtili další dva, pak tasili své dlouhé jednobřité meče a sekali končetiny, mniši pustili kříž, získali tím trochu času, zformovali se do dvouřadu po šesti mužích, ti vpředu tasili šavle, ti v zadní řadě vytáhli sekery s dlouhými topory. Dobrý půltucet jich pobili, než se mniši vzpamatovali a sjednotili. Vulghor nahlédl do výšin jiného světa, pohledem, který mu zprostředkoval muž-Tzubar, tak mu říkali, jelikož nic jiného neříkal, spatřil obrovské pole plné chmýří, na některých místech bylo rozfoukáno a probíhaly tam souboje válečníků, každý z nich vyzařoval takovou sílu, až se Vulghorova mysl zachvěla, ale přesto zavolal do éteru Krholovo jméno a jedno z očí, která byla ještě mnohem výše, než on maličký Vulghor, skutečně pohlédlo jeho směrem a pak ještě dalších několik, a pár dalších pohlédlo směrem na Krholova soupeře. Muž-Tzubar, též promluvil do éteru. Řekl „Tzubar“ a otočilo se mnoho dalších očí. Vulghor si najednou připadal neskutečně důležitý a tak uchopil několik z těch pramenů, jenom ty vlásečky, energie, který nyní pryštěla všude kolem něj a jemně je omotal kolem Krholova kola osudu a na všechny, kteří s ním měli jít dlouhou dobu. Přestože to byly pouhé nitky, měl Vulghor pocit, že kdyby udělal sebemenší chybičku, na místě by ho roztrhaly a nezbylo by po něm vůbec nic.
Ulfgartovi narostly další dvě ruce a další dva rohy, do Utturuztových žil byla vlita vlna nenávisti, roztrhali dva válečníky před sebou, než se jejich meče zaryly do jejich boků. Pak se zvířecí zuřivostí sekali a ničili nehledě na svá vlastní zranění, z Vulghorovi vůle nemohli dnes umřít. Jejich zranění se zacelovala a jejich chlupy plály magickým světlem, z očí jim šlehaly blesky a všechna jejich únava zmizela, jejich jména si začínala psát příběh. Buf sestřelil další dva, než se s nimi střetli na ostří nože, Wulfova hlava se změnila v masku vlka, jeho svaly zmohutněly, jeho sekera rozsekla vedví jednoho z mnichů, pokusili se mu useknout ruku, ale jejich čepele mu nepřesekly kost. S řevem jim svou rukou vytrhl meče z rukou a jednoho z nich skopl na meč napřahujícího se Lotara. Lotar mu usekl hlavu a ani o tom nevěděl, nevěděl ani, že na hlavě mu vyrašil jeden jelení paroh a že z prdele mu kouká had a kouše všude okolo a útočí na všechno, co mu chce ublížit. Urgut běžel po čtyřech nohách a z kolen mu trčely ostré bodáky, na rukou mu vyrašily drápy a jeho hlava se změnila na orlí. Nepřátelé trnuli pod jeho pohledem a on je neúprosně krájel svou dvoubřitou sekerou. Krhol se konečně prosekal tvrdou černou zbrojí a začal válečníka porcovat na kusy. Jeho hruď byla celá rozbodaná od zuřivých výpadů, které se mu snažili probodnout srdce. Marně, Krhol Půlčlověk, nemá srdce. Jediný Uxt nesnesl tolik pozornosti bohů, svíjel se v křečích na zemi a měl pocit jako by celé jeho tělo hořelo. V hlavě měl pocit, jako kdyby mu do ní někdo bušil kovářským kladivem a jeho myšlenky nebyly schopné se jakkoli utřídit, či se aspoň na okamžik zastavit. O necelou čtvrthodinku později již Vulghor vařil nápoj z hlav zabitých nepřátel a Krhol zkoumal muže na kříži. Když skončila šarvátka, muž konečně utichl a kámen v jeho hrudi přestal pulzovat. Oči muže na kříži se pokoušely provrtat skrz ty Krholovi.
„Rád tě poznávám příteli.“
Vulghora taková něha překvapila, očekával, že ho rozsekne na dvě půlky i s tím křížem.
„Nejsem tvůj přítel.“
„Dlužíš mi život, takže jsi.“
„Jak se opovažuješ! Ty zrůdo.“
„Chlapci, sundejte veleváženého magistra Ichilijoviče, kislevského vyslance na univerzitě hvězd ze vzdáleného města na jihu.“
Velevážený magistr i všechen okolní šum utichl, jenom muž-Tzubar řekl své obvyklé Tzubar.
„Ty zrůdo ze všech pekel!“
„Naše osudy jsou spleteny, smiř se s tím magistře.“
Vulghor to nechápal, přesto s norskany sundali magistra z kříže, kámen v hrudi mu tam nechali, ostatně stejně do něj již vrostl. Vulghor mu záviděl, byl poznamenaný velkým darem, magnetem na mocné vichry přízně bohů.
„Nic nezkoušej magistře, budu o tom vědět dřív, než na to pomyslíš.“
Vulghor si nebyl jistý, cítil z toho muže nějakou mdlou víru, krutou, ale mdlou, a přesto ujídající se, jako kdyby nevěděl, že v divokosti je síla, jako kdyby se jí pokoušel svázat do nějakého uzlíku. Vulghor se rozhodl, že si na magistra bude také dávat pozor, stejný neklid vycítil i z muže-Tzubara. Krhol došel k třesoucímu se Uxtovi.
„Nech ho být Krhole.“
Zavolal Vulghor na svého náčelníka.
„Bohové si ho přeměřují, není na tobě, abys rozhodl za ně.“
Krhol přikývl, a začal sbírat hlavy, Ulfgart a Utturuzt jich již pár shromáždili, Norskané si konečně mohli odpočinout, jakmile jejich touha po boji vyhasla, únava na ně padla znovu. Modlili se, aby Krholův povel k dalšímu pochodu nepřišel co nejdéle. Krhol věděl, že jim musí dát ochutnat nápoje bohů, vždyť byli tak vyčerpaní, že si stále nevšimli přízně, kterou byli poznamenáni. Muž-Tzubar na ně hleděl a usmíval se, pak jim ukázal kaluž krve a norskané do ní pohlédli, jejich úsměvy se rozzářili a pak padli k zemi definitivním vyčerpáním. Muž-Tzubar, pomohl Vulghorovi s vařením hlav. O necelou hodinu později se konala pitka, nikdo nebyl vynechán, Krhol a jeho goři si nápoj vychutnávali jako vždy, norskané se snažili své znechucení před prvním douškem nedat znát, pak už chlemtali jako staří bestigoři. Jediný kdo se ostýchal, byl magistr Ichilijovič, Vulghor s mužem-Tzubarem ho přinutili vypít tři helmy, a přesto stále nechtěl propadnout onomu opojení.
Po opojné pitce a opojném odpočinku, přestože Krhol neměl srdce, věděl, že jeho následovníci si musí občas odpočinout. Když jeho družina odpočívala, chodil okolo tábora a křičel své jméno do tmy. Jeho výzev však nebylo vyslyšeno. Vulghor věděl, že všichni ostatní mocní, byli příliš daleko. Muž-Tzubar zatím hleděl do jejich budoucnosti a ke konci odpočinku předal všechny své obrazy Krholovi. Vulghor ve svém snu viděl část z nich, tu část, ve které byl i on sám. Z oné vize poznal, že jsou již velmi blízko. Družina si odpočinula, Krhol je nechal skutečně dlouho prospat a svými výzvami udržel všechny po krvi lačnící nepřátele dost daleko od nich. Nikdo v okolí nebyl dostatečně šílený, aby se mu postavil. Krhol zavelel k postupu a další tři dny pochodovali. Cestou potkali jediného vyzyvatele. Napůl mrtvého elfa s rychlými a štíhlými čepelemi. Krhol si ho změřil pohledem, viděl jeho pobledlou tvář, nohy okousané až na kosti, viděl, že válečník sotva drží meč.
„Ne válečníku. Dnes se neutkáme, vyhledej mě za dvě jara ve tvé zemi a naše osudy se protnou.“
Elf odvětil chladným hlasem, který zněl, jakoby přicházel z velké dálky a přesto ho všichni zřetelně slyšeli.
„Až tvá vojska projdou zemí lidí, moji válečníci umlčí vše živé. Nakonec se i ty staneš mým válečníkem.“
„Ne válečníku, má duše patří bohům.“
„Uvidíme.“
S tím elfí válečník pokračoval svou cestou na jih a Krhol se svou družinou na sever. Ještě večera toho dne došli k obrovskému paláci. Byl celý z ledu, ale z jeho věží šlehaly plameny.
„Vulghore, Tzubare!“
„Půjdete se mnou dovnitř, vy ostatní počkáte tady na mne, dokud se nevrátím. Nedovolte nikomu vstoupit, ani vyjít. Vulghor a Tzubar vyjdou jedině po mém boku. Všechno ostatní, co vyleze, nemilosrdně zabijte, i kdybych to byl já, Vulghor nebo Tzubar! Jedině takto vyjdeme ven. Rozumíte?“
„Ano Krhole!“
Odpověděli jeho muži a goři.
„A ty magistře Ichilijoviči.“
Magistr polkl.
„Ty půjdeš se mnou. Někdo si tě žádá!“
„Zrůdo! Víš, že se nikdy nepodvolím tvým ohavným bohům.“
Krhol si ufrkl a zaryl magistrovi pařáty do ramene.
„Jdeme.“
Když Vulghor, Krhol, muž-Tzubar a magistr Ichilijevič vstoupili dovnitř, před palácem zůstali osamocení norskané a dva goři. Celou jednu zimu čekali na návrat svého pána. Než se tak stalo, museli čelit mnoha zrůdám, které z paláce vylézaly, několikrát vylezl i Krhol samotný, vždy vypadal trochu jinak, jednou dokonce vypadal jako norskan, a vždy se na ně s řevem vrhl. Mnohokrát ho zabili a mnohokrát se vrátil. Zato muž-Tzubar nevylezl ani jednou. Vulghora museli zabít jednou. Stejně tak magistr Ichilijevič neopustil hrad ani jednou. Zabili též nesčetné množství roztodivných pavouků, prasomužů, želvožen, divoženek, devítihlavých medvědů, mrtvých válečníků. Několik válečníků chtělo do hradu taktéž vstoupit. Ulfgart nebo Utturuzt se jim postavili ve výzvách a vždy vyšli jako vítězové. Často těžce zraněni, ale rozkaz jejich náčelníka jim zakazoval zemřít. Trpěli pro jeho slova.
Jen co Krhol, Vulghor, muž-Tzubar a magistr Ichilijevič vstoupili do hradu, pomyslná brána mezi světy se zavřela. Krhol přesto vedl svou družinu bez rozmyslu vpřed. Po několika zahnutích chodbami našel schodiště. Rozkázal Vulghorovi.
„Běž s Tzubarem tak dlouho dolů, dokud nedorazíte do knihovny na konci schodiště.“
Vulghor vzal Tzubara za paži a jal se sestupovat dolů.
„Vulghore! Pamatuj, ta knihovna je až dole.“
S tím trhl Krhol magistrem a vydal se po schodech vzhůru. Vyšel víc pater, než kolik jich hrad vůbec mohl mít. Kráčel po schodišti vzhůru k bohům, po týdnech stoupání, kdy magistr již dávno ztratil pojem o čase, konečně dostoupil na vrchol. Stál s magistrem na mraku, kolem zuřila vánice a řezavý vítr se jim zařezával do těl. Magistr se klepal zimou, ale bál se na takovémto místě sáhnout po magii. Nechtěl zaprodat svou duši. Krhol začal křičet.
„Přivedl jsem ti ho! Jak si žádal!“
Magistr strnul hrůzou, na všechnu zimu rázem zapomněl. Obloha se kousek od místa, kde stáli, roztrhla, a on pohlédl do čisté materie šílenství. Slyšel kvílet tisíce hlasů naráz, každý z nich se mu zařezával do duše, cítil utrpení ze všech koutů světa a viděl nekonečný proud duší neustále se připojujících k těm uvnitř warpu. Z toho prostoru vyšlehl proud energie a nasměroval se přímo do šutru v jeho hrudi. Nikdy necítil tak silnou extázi moci, nikdy nebylo nic snažší, nyní se mohl smát všem těm hlupákům pod sebou. Nyní obsáhl svou myslí celý vesmír, stejně jako celý vesmír obsáhl jeho duši. Pak ho někdo z toho víru vytrhl a smýkl jím zpátky do reality. Spatřil toho odporného půlčlověka, jak ho drží za kámen a křičí do materie.
„Dej mi cos slíbil!“
Jakoby vůbec netušil, s kým to mluví, jakoby netušil, že křičí na samotné bohy. Vůbec si neuvědomoval, že jeho mrzký život může skončit z okamžiku na okamžik. A přesto křičel dovnitř. Řval dovnitř své jméno, jakoby se chtěl vyrovnat samotným bohům.
„Jsem Krhol Půlčlověk! Dej mi moc, kterou jsi mi slíbil! Loutku jsem ti přinesl!“
K magistrovu překvapení se mu dostalo odpovědi.
„Tak si pro ni pojď.“
A Krhol neváhal, vstoupil do materie a zmizel. Díra se za ním zavřela, proud energie se přerušil a magistr začal padat dolů. Viděl pod sebou nesmírnou hloubku a věděl, že let bude dlouhý, ale jeho pán ho jistě uchrání. Muselo tomu tak být, jinak by se toto nestalo.

Vulghor s mužem-Tzubarem sestoupili až na dno knihovny, vedeni Krholovou vůlí nesešli ze stezky, nenechali se ničím zlákat, ani odklonit ze stezky. Dole nalezli nekonečnou studnici vědomostí. Vulghor pobíhal po knihovně jako děcko v hračkářství a muž-Tzubar pomalu procházel hlouběji do knihovny. Věděl přesně, kam má jít, kterou knihu si vzít a jaký rituál v ní najde. Věděl, že Vulghor bude vědět, jak ho vykonat. Po týdnech bádání v knihách, kdy si Vulghor ani nevšiml, že muž-Tzubar zmizel se muž-Tzubar Vulghorovi připomněl. Přinesl na svých zádech obrovskou zaprášenou knihu vázané v elfí kůži se stránkami vydělávanými z kůže prvních lidí. Vulghor ji položil na stůl, jediný který našel v celé knihovně, musel předtím smést ostatní knihy a svitky, aby pro ni udělal dost místa. Muž-Tzubar beze slova zalistoval v knize a pak ukázal Vulghorovi na začátek stránky. Vulghor začal studovat a Tzubar se začal připravovat. Vulghor se musel přichystat na prastarý rituál, kterým přivolají na svět, něco co nepochází z tohoto světa. Přípravy trvaly dlouho, muž-Tzubar přinesl Vulghorovi spoustu dalších knih, které obsahovaly přesnější popis přípravy jednotlivých fází rituálu. Trvalo mu týdny, než připravil všechny části kouzla. Muže-Tzubara použil jako schránku na udržování několika kouzel, a sám se mezi tím pustil do toho nejmocnějšího, jehož vyvolání mu zabralo několik dní. Nechal se vést svým instinktem zvířete, obrazy muže-Tzubara a Krholovou vůlí, kterou cítil, ani nevěděl odkud. Otevřel bránu do jiného světa, roztrhl realitu a soustředil své vědomí na jednom místě jako maják moci. A jeho moc byla vyslyšena, odnikud a zároveň odevšad se přihrnul nápor moci. Ta moc křičela jedno jméno, jméno, které Vulghor moc rád slyšel. Materii chaosu se neslo „Krhol-Tzubar Půlčlověk.“
Z warpu se do hmotného světa vrátila nová entita, usídlila se v těle muže-Tzubara. Který již nebyl dále Mužem-Tzubarem, stal se Krholem-Tzubarem Půlčlověkem. Tělo se přetvořilo, aby se uzpůsobilo svému starému-novému pánovi. Hlava pukla a na jejím místě vyrostla nová, vlčí. Ruce zešlachovatěly, zmohutněly a vyrostly na nich chytinové drápy. Tělo obrostlo šedivým kožichem, z ramen vyrašily rohy, nohy se proměnily na tygří. Krhol sáhl do materie chaosu a vytáhl z ní svou sekeru. Pak zařval na Vulghora a ten se zhroutil hrůzou, brána do warpu se zavřela. V knihovně zůstal jenom Krhol a Vulghor. Krhol se téměř vroucně podíval na ubohého gora před sebou.
„Odpočiň si příteli, zasloužíš si to.“
Pak si hodil Vulghora přes rameno, lusknutím svých drápů vyvolal svou starou duši, nebyla úplně hmotná, byl to jakýsi duch. Zbytek jeho lidské esence, díky které může kráčet po tomto světě, kde se mu bude chtít a nebude se muset ničeho obávat. Ta esence měla tvar právě muže-Tzubara. Takto vyšli všichni tři z hradu.

Tou dobou se daleko na jihu, ve městě, které Kislevané nazývají Errengrad, probudil magistr Ichilijevič z dlouhé horečky, všichni jeho bratři ho již považovali za mrtvého a nebýt toho, že jeho věštecké nadání bylo pro kislevskou císařovnu důležité, již dávno by ho nechali zemřít. Ale císařovna mu poslala své nejlepší ranhojiče a svou osobní kněžku. Udržovali ho v podivném stavu, mezi životem a smrtí, po mnoho měsíců. Když už se smířili s tím, že se nejspíše nikdy neprobudí, probudil se. Další týden, pouze nepříčetně řval a vykřikoval jméno Tzubar. Nikdo mu nerozuměl, již měli za to, že definitivně zešílel, a on se samozřejmě uklidnil a vyžádal si soukromou audienci u císařovny. Všichni mu říkali, že je na cestu k ní moc slabý, ale on je neposlouchal, dalšího rána osedlal koně a odjel k císařovně. Dva týdny po té přišel do všech koutů Kisleva rozkaz k mobilizaci. Samotný magistr byl vyslán na jih jako její osobní posel, pouze do rukou císaře.