Andor.cz - Dračí doupě online

V. Pád

Krhol se z pustin chaosu nevrátil pouze se svými společníky, vrátil se do norsky v čele téměř desetitisíci hlavé armády obyvatel pustin. Té noci, kdy vylezl z hradu, znělo jeho jméno v uších všech, kteří lačnili po slávě a potocích krve. Na jeho putování, zpět do Norsky, mu každý den skládaly věrnostní sliby stovky válečníků. Vyznávali sice rozdílné bohy, ale všichni chtěli nehynoucí slávu a Krhol jí sliboval. Krhol každým dnem rostl, posilován silou a vírou svých následovníků, když stanul v nitru svého tábora, tyčil se již do výšky pěti stop. Všichni severští náčelníci před ním padli na kolena.
„Kolik máme bojovníků!“
„Mnogo! Hordy! Stovky!“
Překřikovali se náčelníci. Krhol je však zarazil pohybem své ruky.
„Připravte lodě, vyrážíme co nejdřív.“
Krhola vůbec nezajímalo, že se chystá vyrazit v zimě, kdy je moře nejkrutější. Slyšel volání svých bratrů na jihu a chtěl mu vyslyšet co nejdříve.
„Vulghore, za necelé dva tucty týdnů se utkáš s magistrem, ušetři jeho život a získej pro mne zemi zvanou Kislev.“
Vulghor se dmul pýchou, neboť mu Krhol svěřil velení jedné části armády. Dostal pod svůj prapor stovky berserků z pustin chaosu, do železa zakuté Norskany, a zmutované lidi, kteří byli z těch končin vyhnáni pro svá boží znamení.
„Tzubar půjde s tebou, jeho slova ber jako bych je řekl já sám.“
Krhol se nalodil se svými gory, a osobní stráží, která s ním prošla až na konec světa a zase zpět na samostatnou loď. Zbytek armády byl naloděn do spousty dračích lodí a s požehnáním bohů vyslán na jih, pod vedením náčelníků. S jasnými instrukcemi, dobýt město obchodníků daleko na jihu, zatímco Vulghorova armáda odvrátí pozornost lidí na sever. On shromáždí všechny přívržence temných bohů z Drakwaldu a lesa stínů. Až na obloze budou planout všechna znamení, tři armády se spojí v jednu a srazí jižní lidi na kolena, do smrtelných křečí.

Vulghor táhl se svou armádou půltuctu týdnů na východ, cestou se k němu přidávali další severské kmeny i válečníci z pustin chaosu, jeho armáda se rozrostla o celou třetinu. Město Errengrad vydrancovali a vypálili do základů po necelých dvou dnech obléhání. Vulghor ho nejprve oblehl, nechal své válečníky jeden celý den odpočívat po týdnech pochodu. Následujícího rána smetl rozklepanou obranu města jediným úderem. Když se jeho válečníci vyřádili, obětovali lebky svým bohům a kotle hlav byly svařeny, zavelel Vulghor k pochodu na prastaré město. Maják nadějí lidí této země, všechny to tam táhlo a tak se vůbec nedivil, když u jeho bran již nalezl obléhání v plném proudu. Jiná armáda válečníků pustin, pod vedením vyvoleného Li-Ula, původem muže z Nipponu, vyslyšela volání bohů a oblehla Praag s armádou Kislevanů uvnitř. Vulghorovi zvědové hlásili, že spatřili velkou armádu civilizovaných lidí, necelý týden pochodu na jih. Tzubar nemeškal a nechal svolat jednání dvou válečných vůdců. Oba Vulghor a Li-Ul se shodli na tom, že je třeba město proměnit v prach dříve, než dorazí další lidé. Vulghor a Li-Ul nakonec vyslali část svých jednotek na jih, aby nepřítele zdrželi záškodnickými akcemi. Po příchodu Vulghorovi armády si město Praag na den oddechlo, neboť napětí mezi vyznavači různých bohů severu zastavilo na den obléhání. Vulghor a Li-Ul se mezi tím celý den hádali o taktice. Li-Ul věděl, jaké ohavné runy chrání hradby toho města a Vulghor zase tvrdil, že dokáže rozkvílet duše padlých. Zatímco se celý den hádali a armády na sebe výhružně vrčely, Tzubar chodil z jednoho tábora do druhého a postupně si obhlížel město ze všech stran. Večer přišel do velitelského stanu, kde se Vulghor s Li-Ulem už málem drželi vzájemně pod krkem.
„Krghotové zaútočí ze severu, Nipponci ze západu a já povedu zbytek našich sil z jiho-východu. Každý dovedete své muže k vítězství a získáte hromady hlav. Tak se stane.“
Tzubar mluvil stejně rázně, jako Krhol a Vulghor věděl, že i Li-Ul uposlechne tohoto rázného hlasu, nyní po návratu z pustin konečně věděl proč tomu tak bylo. Byl to hlas samotných bohů, který skrz něj promlouval k nim, malicherným smrtelníkům. Zatřásl se vzrušením, konečně na něho hleděli, věděl to. Jenom jemu, patřily, jejich oči.
Se západem slunce se válečníci severu vrhli na hradby Praag. Li-Ul nejprve nechal svá bohy požehnaná děla několikrát vystřelit a prolomil si cestu dovnitř. Se svými válečníky si snadno proklestil cestu skrz a jako první mohl masakrovat zoufalé, k smrti vyděšené a přesto se bránící, obyvatele města. Vulghor poručil vichrům severu, aby nahrnuly hlínu na hradby a jeho válečníci na ně vyběhli s řevem pána krve na rtech. Obránci vypálili několik salv šípů a část berserků padla, přesto obránci podlehli jejich šílenému běsnění a obyvatelé uvnitř nebyli pro berserky žádnými soupeři. Drancování a masakrování posledního odporu lidí se protáhlo nakonec na dva dny. Li-Ula zasáhl šíp a těžce ho zranil, Tzubar ho vyhledal a shledal nehodným, takže ho zabil a zaujal jeho místo. Pod Tzubarovým vedením byl vnitřek města důkladně vyrabován, ženy obětovány, děti rozsekány na kusy a naloženy do sudů, ze starců si tropili posměch a muže nutili k obscénnostem, část z nich nechal Tzubar projít rituálem přijetí. Řady jeho armád se rozrostly o veletucet gorů. Vulghor po bitvě shledal, že již není dále velitelem, ale přesto na sobě stále cítil pohledy bohů. Jeho pýcha nezmizela, naopak se ještě více nadmul, jako velitel se osvědčil a nyní ho jistě čekala mnohem slavnější vítězství, než dobytí nějakého slabošského města. Nakonec byl vnitřek města vypálen do základů, hradby ponechány a část armády zůstala uvnitř, vyčkávajíc příchodu lidí, zbytek armády byl rozmístěn na hradby a za pomoci Vulghorovi mocné magie skryti před zraky přicházejících lidí. Neskryt zůstal pouze Tzubar s hrstkou vyvolených berserků a milovníků rozkoše z dalekého východu, Bránili zbytky středu města. Zvědové lidské armády vše poctivě nahlásili svým velitelům a ti nechali válečníky uprostřed města obestoupit, netušili, že tak odsoudili svou armádu k zániku. Nafoukaný lidský kníže se chtěl naparovat nabodnutím Tzubarovi hlavy na kůl, před zraky celého jeho vojska. Tzubar a jeho válečníci předstírali, že jsou opilí a hodují kolem ohně. Když hrdinní lidští rytíři se svým knížetem zaútočili na „opilého“ Tzubara a jeho družinu, z hradeb se ozval řev, neboť válečníci na nich nastoupení zaútočili na lidi uvnitř, ze všech stran. Strhla se obrovská jatka, a Tzubar zkřížil meč s knížetem. Vulghor i přes celou bitevní vřavu slyšel Tzubarův smích a věděl, že není jediný, všichni ho slyšeli. Zatímco jemu dodával odvahy, lidem jí naopak bral. Pak Vulghor uviděl v armádě lidí jeden plamínek, který už viděl. Patřil magistrovi, který se pokoušel svolat mocnou bouři a tím ničit jeho válečníky, nemeškal a přitáhl vůli svých bohů. Zformoval jejich vůli do obrovské pěsti a udeřil s ní na magistra, v opojení z napojení na myšlenky bohů úplně zapomněl na Krholova slova a poddal se radosti z ničení. Když magistra rozmázl, jako otravný hmyz pokračoval svou vůlí v ničení dál, jeho vůle, jako blesk bičovala část lidské armády, kdyby někdo přežil, mohl by vyprávět o tom, jak se temná mračna shromáždila nad městem a z nich začali pršet blesky. Jeden za druhým, po celé dvě hodiny bušili do vojáků Říše. Když bouře skončila, již nebylo do koho bít. Vulghorova mysl rozjasnila, stejně jako obloha nad městem. Podíval se na tu spoušť a Tzubar si ho nechal předvolat k sobě.
„Měl by ses víc ovládat Vulghore, ale i tak tě chválím.“
„Děkuji, m-m… Tzubare.“
Tzubar se usmál.
„Tak je to správné, nejsem tvůj pán, jsem tvůj přítel, vzpomínáš?
Vulghor pokýval hlavou, to slovo „přítel“ už někde slyšel, znamenalo „říkej mi jménem“.

Marienburgský přistav, se uzavřel, před necelým týdnem. Většina mužů říše odešla bojovat na sever se zplozenci chaosu. O to větší bylo jejich překvapení, když z rozbouřených zimních vod překonaly moře spárů stovky norskanů v dračích lodích. Jejich kýly se celé tři dny zarývaly do pobřeží poblíž Marienburgu a zabraly kilometry na jih i na sever. Lodě byly dost poničené, ale výrazy jejich námořníků sveřepé a odhodlané. Ani si neosušili své špinavé kůže a už se hrnuli v první zteči na Marienburg. Kapitán městské stráže stihl sotva dát dohromady bojeschopné muže. Proklínal císařského vyslance, který přišel před měsícem a odvedl si do války na severu dobré tři čtvrtiny bojeschopných mužů. Město bylo připraveno odolávat nájezdům orků, či bestii, ale nepočítalo s invazí norskanů, rozhodně ne uprostřed zimy.
Vrchní náčelník Gufbur nechal vykácet všechny lesy v okolí města, jeho dračí lodě blokovaly všechno, co se chtělo do města či z něj dostat po moři. Norskané postavili na tucet obléhacích věží a na půltucet katapultů, které od první chvíle vztyčení neúnavně bombardovaly tvrdé Marienburgské zdi. Ráno šestého dne od vylodění proběhla, proběhl první útok. Gufbur nechal krvavovouse s jejich náčelníkem zaútočit na slabý průlom ve zdi, za vydatné podpory palby lidu z končin na kraji světa. Jeho vlastní jednotka šamanů přivolala ledový vítr z pustin, aby zabránila obráncům města ve střelbě a jejich helmy na hlavách zmrzly, než si je stačili strhat. Lidé s hadíma rukama se hbitě vyšplhali po hradbách a svými dlouhými noži krájeli muže na hradbách, dvě z obléhacích věží, byly obránci přesto sestřeleny a většina mužů uvnitř zahynula. Ti, kterým bylo dovoleno přežít, se vysekali z trosek a pokračovali v útoku na město po svých. Gufbur sám pak vedl útok jízdy s jeho nejvěrnější gardou skrz bránu, kterou zničilo beranidlo – dar od samotného Krhola. Gufbur byl šamany ujištěn, že v tom beranidle je schovaný démon a že žádná brána na světě mu neodolá. A měli pravdu, beranidlo několikrát mocně praštilo do brány a ona padla. Beranidlo se pak samo rozjelo dovnitř, kamsi do útrob města a muži, kteří ho celou dobu tlačili, se vhrnuli do brány. Rozsekali část první řady obránců, než do nich zezadu najel Gufbur se svou jízdou. Obránci i svými projeli jako nůž máslem a vedli své koně na západ, směrem k vřavě v průlomu. Dvě obléhací věže, již chrlili válečníky na východní hradbě od brány. Gufbur a jeho jízda byli zadrženi v půli cesty skupinou trpasličích žoldáků. Jejich ošklivé štěkavé zbraně ho připravili o půltucet jezdců a další půltucet zůstal opěšalý, Trpaslíci byli tuzí, ale ani jejich kamenná těla a strojová přesnost úderů se nemohla měřit se zuřivostí, kterou byl poháněn Gufbur a jeho garda. Dohromady ho trpaslíci stáli tucet mužů, ale i tak neohroženě pokračovali vpřed, cestou masakrovali vše, co se jim postavilo do cesty, včetně dalších trpaslíků. Tihle naštěstí neměli ty štěkavé zbraně a byli smeteni dříve, než si uvědomili, co se děje. Východní hradba byla dobyta, brána obsazena, beranidlo vyrazilo bránu do citadely a zarylo se hluboko do jejích útrob. Když se Gufbur a jeho jízda konečně prosekali k průlomu na západě, nebylo již jejich pomoci třeba. Krvavovousové nabodávali na kůly padlé nepřátele a před jejich zraky zapalovaly domy okolo. Jejich náčelník si opékal na kůlu manželku jednoho z mužů naraženém kousek opodál. Náčelkník Krvavývous, jak se jmenoval každý náčelník toho kmene, se podíval na Gufbura, ten mu jenom pokynul mečem směrem na citadelu. Kravavývous si hodil nedopečenou ženu přes rameno, do druhé ruky vzal svůj zubatý dvoubřitý meč a vyrazil kupředu, jeho vousáči ho následovali a křičeli při tom jeho jméno a jméno jejich pána. Gufbur potřásl hlavou a poslal svou jízdu dál na západ, tušil, že tam budou problémy. Od zvědů-zrádců z města se doslechl, že tam sídlí nějaký čaroděj. Vyslal rychlého posla pro své šamany za městem a sám vyrazil směrem k citadele. S myšlenkou na zničení citadely a tím zlomení morálky zbytku města. Na cestě do citadely se mu postavila jednotka pikenýrů, málem ho smetly zpoza rohu, ale stihl seskočit ze svého koně. Pikenýři půlkou svých kopí propíchali Gufburova koně. Gufbur přemetem přistál na zemi na délku meče od pikenýrů, v tasení toho svého jednoho z nich rozpáral a pak začal jatka. Pikenýři se neobratně pokoušeli namířit píky na nepřítele, který byl příliš blízko, ti zkušenější píky pustili a tasili krátké meče. Ani tak nebyli pro Gufbura soupeři a o několik úderů srdce se v ulici válela hromada mrtvých těl. Gufbur zaklel a rozběhl se směrem k citadele. Do citadely dorazil právě včas, aby viděl jak krvavovousové obsazují vnější hradby citadely, z jejíchž útrob slyšel démonický smích beranidla. Zbytek lidského odporu byl nyní stažen v hlavní části citadely, a Gufbura z přemýšlení vytrhl výbuch ze západní části města a o několik úderů srdce později ho k zemi smetla tlaková vlna, pak měl chvíli pocit, že si obloha a země neustále vyměňují místo, jakoby se nemohly dohodnout, kde má kdo být. Gufbur posléze shledal, že je v prvním patře nějakého domu a skrz díru, kterou udělal svým tělem, hleděl k západu. Viděl obrovský sloup dýmu stoupající z jednoho místa a několik menších stoupajících okolo. V hlavě mu dunělo, ale přesto vyskočil z domu na ulici a vběhl co citadely. Krvavývous bušil pěstí do posledních dveří mezi ním a totálním masakrem. Vrata byla z trpasličího kovu, Gufbur si to krátce rozmyslel a pak chytil Krvavéhovouse za rameno a táhl ho za sebou do útrob sklepení, odkud slyšel kvílet beranidlo. S jeho pomocí snadno prorazili dovnitř, zmasakrovali poslední odpor města. Muži si náležitě užili drancování a plundrování, po těch dlouhých týdnech na moři, bičováni blesky a blizardy, kdy jich více než půlka zahynula, si takovou odměnu zasloužili. Gufbur byl hrdý, že se mu dostalo té cti je vést. Nikdy se ale nedozvěděl, jaký osud měli jeho šamani, měl jisté tušení, že odešli na lepší svět, ale nebylo po nich ani stopy. Jenom se domníval, že těch několik děr, vypálených až třicet stop do země, a počtem odpovídajících jeho šamanům, po nich zůstalo. Nechápal a zároveň se obával, čí byla ta největší, která měla průměr jedné čtvrti tohoto nuzného města.

Na pláži, kde se Krholova dračí loď chystala přistát, čekala postava. Již týdny vyhlížela tu loď, která nebude mít plachty, a přesto neúnavně popluje vpřed, poháněna silou osudu.
„Připravte se!“
Zařval Krhol na své věrné, tedy na ty, kteří tu cestu přes moře přežili. Z jeho původní družiny, která na něj celý rok čekala před branou hradu, přežili již jen Wulf, zvaný vlčí duch; Urgut šílený běžec a Ulfgart v zelené zbroji s trojzubcem metajícím blesky. Omrzlá, s potrhanými plachtami a zničeným kormidlem, zaryla se Krholova dračí loď do pláže zemí jižanů, Krhol opět stanul na pevnině starého světa, slyšel všechny své děti, jak ho volají. Slyšel každou bestii od nejjižnější části drakwaldu až po nejvýchodnější část lesa stínů. A všechny jeho děti věděly, že se vrátil. Když si Krhol vychutnal ten skvostný pocit, z návratu domů, zaměřil svou pozornost na bytost na pláži.
„Co chceš?“
Krhol byl mrzutý, setkání se nějakým záhadným poutníkem neměl v plánu. Poutník se postavil a zamyslel se.
„Kdysi jsme se setkali.“
Krhol pozvedl tázavě obočí.
„Ano, bylo to daleko na severu, chtěl jsi mě zabít.“
„Proč jsem to neudělal?“
„Tvůj přítel tě zarazil.“
„To muselo být v jiném životě!“
Zavrčel Krhol a přemýšlel, proč toho podivného muže ještě nezabil.
„Nejspíš také bylo. No už půjdu, tvé děti tě volají.“
Poutník se v půlce odchodu zastavil.
„No neměl bych ti to říkat, ale tvůj osud se nenaplní na tomto maličkém světě.“
Krhol nakonec vykřikl za odcházející postavou.
„Jaké je tvé jméno?“
To byl jediný vzdor, na jaký se v tom podivném okamžiku vzmohl. Postava smíchem odpověděla
„Uxt!“
a rozplynula se v mlhu. Krhol několikrát zamrkal a onen podivný okamžik byl pryč. Podíval se na své společníky, vypadali, jakoby se topili v extázích slasti. Dupl svou pravou nohou do země, až se otřásla a vytrhl je tím z jejich snů.
„Jdeme!“
Zavelel rázně, oni sice vůbec netušili, kde právě jsou, ale přesto následovali svého pána, jako vždy. Všichni cítili Krholovu touhu po krvi, ale nikdo se neodvážil mu navrhnout, aby zaútočili na nějakou osadu, přestože jich mnoho minuli a vidělo je mnoho lidí. Krhol je odbyl s tím, že na to nemají čas. Putovali na jih, občas zahlédli někde daleko před sebou vrcholky hor. Po necelém týdnu pochodu narazili na první herdu, padla Krholovi k nohám, on jim vroucně požehnal a připojil je ke svému průvodu. Čím déle a hlouběji postupoval, tím více bestii se připojovalo k jeho herdě. Wulf, ani Urgut natož Ulfgart si nikdy nedokázali představit, že by někde mohlo být tolik zplozenců severských bohů. Krhol mířil k městu zvanému Middenheim, které bylo údajně dílem lidských bohů. Po měsíci putování skrz lesy, dorazil se svou družinou a herdou-rodinou k městu, kterému lidé říkali Middenheim. Strach z něj cítil již několik dní, než k němu dorazil. Oblehl město, nechal strhnout most, který se tyčil do výšky. Týden se bestie pokoušeli most zničit, až se na to musel podívat Krhol sám, posvětil svou přízní několik velkých minotaurů a společně most zničili. Po celou dobu jejich počínání stovky a tisíce bestii lezly po strmé skále vzhůru a nenechali obránce města klidně spát. Když Krhol ztratil polovinu své herdy, zastavil útok. Most do města strhli, ale bojového ducha jeho obyvatel ještě nezlomili. Vyslal posly na sever. Okřídlené bestie mu přinesly zprávy o pár dní později. Ze severu se k městu hnaly rozprášené zbytky armády civilizovaných lidí. A za nimi armáda válečníků severu. Krhol pokýval hlavou. Poručil své herdě, aby si odpočinula, před konečným útokem na město. Krvelačnější část své herdy, která se nemohla udržet, vyslal na sever lovit prchající lidi. Sám dumal nad tím, jak město zničit. Cítil sílu lidských bohů, která plála na vrcholu. A cítil svou povinnost ten plamen zhasit. Posečkal několik dní, než dorazil Vulghor se svou armádou. Byla mnohem větší, než jakou mu dal a také shledal, že ji již nevelí Vulghor, ale on Tzubar. Usmál se nad počínáním své fyzické schránky.
„Vedl sis dobře Tzubare, ale tihle teď patří mě.“
Tzubar se sklonil „Pro tvou nekonečnou slávu.“.
„Vulghore, přivolej zrak bohů k nám.“
„Dovolil bych se vmísit Krhole, Vulghor dokáže sám strhnout to město, i bez zraků bohů. Vlastně bude lepší, když to bude bez jejich zraků“
Krhol tázavě pozvedl obočí.
„Obětujeme ty válečníky z Nipponu, do jejich krve se vsákne ta odporná skála a my pak snadno překonáme jejich směšné hradby.“
Krhol se smál, jeho lidská schránka byla pěkně proradná a mazaná.
„Vulghore! Udělej to!“
„Jak si žádáš, mocný pane.“
Vulghor si najednou nebyl vůbec jist, zda je stále Krholovým oblíbeným šamanem, začínal mít dojem, že jeho život se začíná stávat bezvýznamným, začínal tušit, že křeslo na obloze mu utíká mezi prsty. A viděl jediného viníka muže-Tzubara, to on mu začal Krhola brát, těmi svými chytrými nápady. Ale nemohl odporovat hlasu svého náčelníka a poručil gorům a norskanům, aby připravili obřadní stoly a kůly. Nipponci zvědavě přihlíželi, nikdo jim neřekl, koho obětují, Vulghor jim nechal do jídla přidat omamný prášek, po kterém v extázích rozkoše usnuli, aby se probraly naražení na kůl, s dýkami vraženými do slabin na obětních stolech rozsetých všude okolo úpatí hory, na jejímž vrcholku trůnil Middenheim. Bestie zpívali zvířecí chorál a válečníci severu i norskané tančili kolem ohňů. Vulghor a ostatní šamani jeho druhu prozpěvovali v jazyce známém pouze jim. Čarodějové ze severních pustin se odmítli něčeho takto surového účastnit a raději zahalili město do temných mraků, aby lidé zezhora neviděli dolů. Po hodinách prozpěvování a obětování tisíců válečníků-uctívačů z Nipponu se skála poprvé otřásla, a pak začala klesat zpět do země, odkud kdysi vyrostla. Vulghor poručil všem silám, na které dosáhl, aby tu skálu strhly dolů. Pracoval s vichry tak prudkými, a mocnými, že jediný záškub takové energie by stačil na rozpůlení známého světa ve dví, ale Vulghor je všechny udržel pohromadě a vsál město i se skálou na úroveň země. Vyděšení obránci byli smeteni obrovským náporem válečníků severu a bestii. V jejich středu kráčel démon, který sťal vévodu města a po té zadupal do země Ulrikův plamen. Jeho prokleté jméno se od té doby neslo větrem a přinášelo strach a utrpení.

VI. Krholův konec

Krhol se plahočil po pusté pláni, Vulghor několik metrů za ním srážený neustále vzad prudkým větrem, který neustále měnil směr a bičoval ho ze všech stran. Trvalo to již příliš mnoho týdnů, než aby si Vulghor něco pořádně uvědomoval. Po té co zabil Tzubara, a Krhol si to po oslavách vítězství hord severu nad jihem uvědomil, daroval mu krvavou korunu, Vulghor se tenkrát cítil jako bůh, až o něco později si uvědomil, že musí neustále být u svého pána a majitele koruny, tedy Krhola. Tak ho Krhol ztrestal za jeho zradu a nyní ho vlekl neznámo kam. Pokud byl od svého pána příliš daleko, jeho bičovaly šílené představy a nutili jeho duši, aby se rozpolcovala a zase slučovala, do jeho očí se vypalovaly obrazy nesmyslných točících se kruhů neustále se měnících barev. Matně si vzpomínal, že za posledních několik dnů se Krhol často bil se skupinkami zmutovaných válečníků ve zbrojích nebo s démony stejně velkými jako byl Krhol sám. Jednou ho ovládlo krvavé šílenství, které mu umožnila ochutnat koruna zakousnutá v jeho hlavě. Nasál do sebe velkou část vichrů bouřících v okolí a na chvíli se vypařil, nechal své tělo explodovat pod náporem obrovské energie a pak se zase sloučil zpět do své formy, doufal, že se tak zbaví té koruny, bohužel marně. Jeho pán byl příliš chytrý a své nepřátele nakonec vždy ubil, někdy to bylo z posledních sil, jindy s úplným přehledem. Vrtochy bohů se zde měnily stejně rychle jako počasí.
„Můj pane, kam to jdeme?“
Krhol se začal smát
„Brzy se to dozvíš můj maličký příteli.“
Krhol se celé dny buď smál, a nebo řval své výzvy do okolí, Vulghor se snažil držet se ho co nejblíže a přemítal, co by se stalo, kdyby svého pána zabil. Ale věděl, že toho není schopen, jednou se o to pokusil, ale něco mu zabránilo a tu zničující energii nakonec odklonil a nechal vysublimovat Krholova soupeře. Krhol ho potom seřval a ztrestal strašlivými muky. Vulghor ho připravil o jeho krvavou odměnu. Plahočili se spolu snad celé roky, snad pouhých pár dni, nakonec Krhol s Vulghorem stanuli před obrovským chrámem, který se zjevil z ničeho nic. Vulghor nemohl dohlédnout konce jeho výšky, ani neviděl, že by chrám na nějaké straně končil, rozpínal od nedohledna vlevo do, nedohledna vpravo a tyčil se do nekonečné výšky.
„Jsme téměř tam.“
Krholův výraz poprvé zvážněl, a Vulghora naplnil strach, cítil z vnitřku toho chrámu něco tak nekonečného, že se to nelíbilo ani jemu.
„Usedneš na svůj zlatý trůn, můj milý příteli.“
Vulghorovi vyschlo v krku, tohle Krholovi nikdy neřekl, ani s ním žádným jiným způsobem nesdílel, tohle byla přece jeho vize budoucnosti, ne Krholova. Ale než stačil něco odpovědět, Krhol škubnul pomyslným řetězem a vyrazil po schodech vzhůru do chrámu, Vulghor za ním. Na vrcholu schodiště spatřil Vulghor nekonečné sloupořadí rozpínající se do všech směrů a jak předpokládal, ani zde uvnitř nedohlédl stropu. Jenom měl dojem, že viděl několik stínů se mihnout tu či támhle. Krhol si sundal ze zad svou obrovskou sekeru a zařval do nitra chrámu, ozvěnu jeho výzvy je možné slyšet do dnešních dní. Krhol neohroženě vstoupil a Vulghor za ním, jakmile vstoupili dovnitř, vše se změnilo. Vulghor viděl, jak se za ním zabuchla obrovská vrata z černého kovu a zpoza sloupů začali vystupovat krásná stvoření všech tvarů. Vulghor pochyboval, že by něco tak krásného a úchvatného bylo možno spatřit někde ve starém světě. Krhol se po nich s řevem rozběhl a stvoření se opět schovala za sloupy, Krhol je marně hledal a marně řval, Vulghor tam jenom tak stál, omámen tím co spatřil a následoval svého pána. Když se Krhol vyřádil a zbořil několik sloupů, pokračovali dál, prostě kamsi, bránu ztratili hned po té, co od ní odešli. Obešli sotva pár sloupů ocitli se na rozlehlé louce, všude se po ní proháněly nahé dívky. Převážně lidské, ale i několik elfích, Krhol po nich okamžitě vystartoval a začal je masakrovat. Vulghor nasál magické vichry a rozpoutal nad mýtinou bouři. Obloha se zbarvila do zelené a začala se stáčet spirálovitě do sebe, a nasávat vše co nestálo dostatečně pevně na zemi. Rozsekaná těla létala vzhůru a vcucávala se do oblohy, stejně tak krev a vypadlé vnitřnosti. Když se Krhol konečně vyřádil, nechal Vulghor bouři zmizet a opět stáli v chrámu mezi sloupy.
„Musíme pokračovat!“
Zařval Krhol z ničeho nic na Vulghora a rozběhl se na něho, nakopl ho do břicha a Vulghor několik metrů odletěl a zastavil se až o sloup. V hlavě mu hučelo, jelikož překročil hranici vzdálenosti od svého pána. Uchopil několik vichrů a nechal se jimi nést kupředu a řval u toho na míle daleko. Krhol se zuřivě smál a když Vulghor dorazil k němu, pěstí ho srazil k zemi.
„Jdeme! Neletíme!“
S tím se k němu otočil zády a zase pokračovali dál, Krhol se nijak nevyjadřoval, skoro jako kdyby si to ani nepomatoval, ale Vulghor ano. Cítil, jak se mu koruna hlouběji zakousla do hlavy. Potácel se za svým pánem a v žaludku ho začínala pálit nenávist. Neustále mu našeptávala, aby uchopil ty sladké magické vichry a využil jejich moc, aby smetl toto místo se zemí, ale koruna na jeho hlavě ho vždy začala více pálit, když na to myslel moc dlouho. Marně se snažil zápasit se svými myšlenkami, trýznily jeho duši, mučily jeho srdce a rvaly na kusy jeho loajalitu ke Krholovi. A pak to najednou všechno zmizelo, Vulghor si po dlouhých týdnech oddechl, neboť jeho mysl se rozjasnila a všechny tlaky v jeho hlavě povolily.
„Podívej na tu nádheru….“ Ozvalo se odněkud z dáli, Vulghor škubl hlavou a zjistil, že stojí na vrcholku hory a svého pána vidí na druhém o několik set metrů dál. Vulghor skočil a nechal se víry moci unášet směrem ke svému pánovi. Než za ním doletěl jeho pán též skočil, padal dolů z vrcholku hory a někde v půli cesty roztáhl křídla a zamířil na jih, Vulghor za ním. Přeletěli celý starý svět několikrát tam a zpět, tu a tam se někde zastavili a shlédli nějakou bitvu.
„Vidíš Vulghore…. „
Vulghor viděl.
„Tyhle všechny chyby jsme my neopakovali.“
Vulghor přikývl a pak se znovu podíval pod sebe, obraz se zamlžil, zavlnil a spatřil sebe jak stojí uprostřed velkého města jižanů a svolává sílu svých bohů na jejich poslední kostelík. Sic omotaný různými pochybnými zaklínadly, runami či pečetěmi, ale nakonec stejně nevydržely. A Vulghor usmažil hlavy všech kněžích uvnitř. Jeden z nich ho sice málem zarazil do země obrovským kladivem, ale stejně zemřel. Vulghor si ho nechal na konec, nejdříve ho nechal jemně narazit na kůl a nechal ho sledovat jak zabijí jeho bratry a nakonec ho jeho vlastním kladivem zatloukl do země.
„Už tam skoro budeme.“
„A kde můj pane?“
„Tenhle svět nám již patří, ale jsou tady i další…“
„…Další světy?“
„A jsme tu.“
Opět stáli v tom chrámu nekonečnosti, tentokrát před obrovskými ocelovými vraty za nimiž Vulghor slyšel kvílet démony, slyšel ozvěny dávných bitev, slyšel lidské myšlenky a cítil, že tou branou rozhodně musí projít. A taky viděl, že tu bránu něco drží, jeho pán se už už chtěl brány dotknout, ale Vulghor zařval „Ne!“ tak silně, že i jeho pána z toho zamrazilo. Brána stála jen tak uprostřed prostoru, a zpoza ní vylezla entita tvořená pouze z vichrů, z ozvěn hlasů bohů a naklonila se dolů přes bránu. Jen její hlava byla stejně velká jako sám Krhol, jedno své oko upřela právě na něj a druhé na Vulghora. Krhol pocítil hrůzu nekonečných moří a ve stejný okamžik se ten pocit změnil v eufórii z tisíce rozbitých hlav v jednu jedinou vteřinu. Vulghora ten pohled málem uškvařil na místě, všechny jeho smysly schopné vnímat čelily všem pocitům, které kdy měly, at už to byl strach, hnus, rozkoš, strach, slast, štěstí, moc, všechny tyhle pocity se mu slily v jeden jediný. A v hlavě jim oboum hučela stejná myšlenka, nebo spíše hučela celým nekonečným chrámem.
„Nevhodní.“
Když si Krhol uvědomil, že ta bytost tím nejspíš myslí jeho, všechny jeho pocity se vrátily do normálního stavu. Jeho srdce opět zaplavila nenávist kde všemu co mu stojí v cestě míšená s touhou to rozsekat na co nejmín kousíčků. Hrůza i euforie zmizely, zůstala jen krvežíznivost. Krhol pozvedl svou sekeru a tal po bytosti. Jeho sekera se jí zakousla do tváře a kus odervala, materie chaosu padla na Krhola a začala ho měnit. Zvětšil se, zkroutil se, ale jeho tvář zůstala stále stejná. Přímo toužil po tom tu bytost před sebou zničit. A tak sekal dál. Nevšímaje si kvílejícího Vulghora, kterému s každým Krholovým seknutím mizely adekvátní části těla. Vulghor věděl, že jeho pána ted nic nezastaví a tak se otevřel tomu vábení za branou. Upustil na zem kamínek věčných cest a jeho mysl opustila jeho mučené tělo, přesunul centrum své existence do kutálejícího se kamínku a ochutnal svobodu. Viděl trochu rozmazaně a hlavně ve všech barvách, které se neustále měnily, překrývaly a prolínaly. A sledoval jak Krhol sek za sekem trhá éterickou bytost na kusy a cítil, jak síla poutající bránu zavřenou postupně mizí a mizí, až nakonec zmizela všechna a brána se rozletěla dokořán. Z jeho vlastního těla zůstala jenom kaše a Vulghor pobaveně sledoval Krhola jak pobíhá okolo a křičí jeho jméno. Když se Vulghor dostatečně pobavil, proplul skrz bránu. Přesně v ten okamžik ho Krhol zahlédl, musel ho vidět, jinak by tak rychle a přesně neškubl hlavou směrem k němu. Vulghora napadlo, zda by neměl bránu zase zavřít, ale již zmizel ten divný pocit, a konečně zase viděl v „normálních“ barvách. Byl v tunelu, stěny tunelu byly modré a místy skrz něj zářily fialové hvězdy. A všechno jeho síla se zde zdála neomezená. Nechal několikrát mrknul a měl zpět své staré tělo. Tak jak si ho pamatoval, ještě dávno předtím, než se do něj zakousla první sekera. Byl docela hezký mladý muž. Jeho hnědé vlasy volně splývaly do půli zad, zadíval se na svou useknutou ruku a zamyslel se, hned byla zpět. V hlavě se mu objevili vzpomínky na jeho lidský život. Jak patetické, uchechtl se sám pro sebe. Aniž by to chtěl, zjevil se mu v ruce zlatý meč. A proti němu stál Krhol Půlčlověk se sekerou v ruce.
„Tak tady tě máme!“
Vulghor rychle uskočil, nevěda proč po něm Krhol jde, pak si uvědomil, že asi nevypadá, jak si ho jeho pán pamatuje. Odrazil několik zběsilých úderů a provedl pár rychlých protiúderů. Viděl nenávist v očích svého pána, ale nedokázal si vysvětlit, proč jeho pán vypadá opět jako člověk, bez známek přízně bohů. Snažil se sám sobě přičarovat rohy, ale nešlo to. Do toho po něm Krhol neustále sekal sekerou a snažil se ho zkrátit o hlavu, nebo jakoukoli jinou část těla.
„Dost!“
Zařval Vulghor, provedl piruetu, jílcem odrazil čepel sekery a uřízl svému pánovi ucho, pak ho kopl do hrudi a silou své vůle ho přinutil udělat několik kotrmelců dozadu.
„Já jsem Vulghor!“
Místo nějaké adekvátní odpovědi se mu dostal pohled plný nenávisti a Krhol byl, než mrknul, zase u něj a usiloval o jeho život. Ale připadal mu nějaký pomalejší a méně zuřivý, snad jako by to ani nebyl on. Bez obtíží mu setl hlavu. Někdo za jeho zády začal tleskat. Otočil se a spatřil svého pána, tak jak vypadal, než prošel bránou.
„Pěkný boj Vulghore.“
„Děkuji můj pane.“
„Bohové nás očekávají.“
„Bohové?“
„Jsme u nich doma Vulghore. Získali jsme pro ně svět a oni nás poctí svými dary.“
Vulghor už se viděl sedět na zlatém trůně, jeho sny se začínaly opět naplnovat. Vyrazili tunelem vpřed, ne že by na tom nějak záleželo, chvíli si přáli jen tak jít a užívat si pocit z čisté chůze a když tam najednou chtěli být, tak tam najednou byli. Stanuli na rozcestí, měli šest možností kam se dát, včetně návratu. Vulghor okamžitě věděl do kterých dveří má jít, slyšel z nich svoje jméno. Ale Krhol tam stál ještě celou věčnost. Své jméno slyšel ze čtyř možných cest, a věděl, co ho na konci každé z těch cest čeká, ale páté dveře. Ty mu byly záhadnou a nakonec do nich vstoupil.
Zatímco Vulghor usedl na zlatý trůn a létal na něm po celém starém světě, opájen mocí a zatracován učenci všech věků, Krhol došel na začátek času. Nebo možná na konec, nevěděl to jistě. Věděl jenom, že je jediná existující bytost ve svém prostoru. Neměl co ničit, neměl koho zabíjet, neměl koho nenávidět. Nakonec tedy začal nenávidět sám sebe, a když se nenáviděl dostatečně dlouho z jeho čiré nenávisti povstalo jeho dvojče Krhol Nečlověk. Krhol Půlčlověk a Krhol Nečlověk spolu svedli tisíce soubojů, a z odštěpků energii jejich zbraní nakonec povstala další bytost. Připojila se do jejich nekonečného souboje. Ale nakonec, nakonec je Krhol Půlčlověk zase všechny zabil a musel nějakou dobu opět nenávidět sám sebe, dokud z jeho nenávisti nepovstala nová entita, aby se s ním utkala v nikdy nekončícím boji. Krhol už dávno zapomněl, že kdy kráčel po hmotném světě, nebo že něco jako svět, či hmota vůbec existují. Pro Krhola zůstalo jen to, co nejvíc miloval a to nenávist, boj a třesk zbraní. Dávno zapomněl na tu eufórii z chladnoucího těla jeho nepřítele, na tu horkou tryskající krev nebo na ty výkřiky hrůzy a utrpení, které znělo tak sladce pro jeho uši. Krhol zapomněl na všechno a všichni zapomněli na Krhola, tedy kromě jeho věrného šamana Vulghora. Který bohužel sám sebe uvěznil na zlatém trůnu, donekonečna se opájejíc vlastní dokonalostí a mocí.