Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Příběh bojovníka:Jezero plné představOblíbit

200108112150-thugl8158.jpg

Autor: BobyBond

Sekce: Povídka

Publikováno: 23. listopadu 2016 15:04

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
První díl fantasy série povídek Příběh bojovníka.
Vydejte se společně s hrdinou Cäeilanem na strastiplnou cestu ,,muže“, při níž nevíte zda vás následujícího dne nečeká strašlivá bolest či dokonce smrt.
 
Příběh bojovníka

Jezero plné představ


Hustá mlha zahalovala sochu ležící na obrovském kameni. Socha znázorňovala dva muže. Jeden z nich byl vysoký a svalnatý . Druhý z mužů byl oproti svému bratrovi malý a baculatý , ale přes svoje rysy vypadal silně a vážně, zkrátka působil jako člověk s kterým si není radno zahrávat. Obě postavy mužů stáli a s krátkými meči nad hlavou hleděli do dáli. Tato socha patřila dvěma bohům v nichž věřila v těchto krajích většina lidí. Menší a baculatější z bohů se jmenoval Nezmar a zosobňoval moudrost, sílu , vědění a důvtip . Jeho bratr Nestor zase ztělesňoval odvahu, lásku, vnitřní sílu, naději a přátelství .
Socha stála na obrovském kameni, jenž stál před obrovským, mlhou zahaleným jezerem. V mlze téměř nerozeznatelné kopce hraničili okraje jezera a zajištovali tak bezvětří v celé oblasti této vodní plochy . A právě k jezeru mířila v tomhle mlhavém ránu temná postava v plášti a s kapucí na hlavě . Postupně se z temné postavy dalo vyčíst, že patří muži i když spíše staršímu mládenci kolem dvaceti let. Mládencova postava byla střední výšky a postupně se přibližovala až k soše před jezerem. Mladík byl unavený a táhl s sebou velikou koženou brašnu s oblečením a jídlem. U pasu měl tesák s dlouhým ostřím a nůž s kostěnou rukojetí. Pod dlouhým černým pláštěm jeho tělo zdobila lehká kožená tunika, která již vypadala do značné míry opotřebovaně. Na nohou měl chlapec vysoké kožené, hnědé boty , jež se v ranní rose leskly jako stříbrné dešťové kapky. Mladší muž přišel k soše dvou bohů a sundal si kapuci. Řídké vousy zdobily chlapcovu tvář a krátké vlasy pokrývali temeno jeho hlavy. Poklekl a gestem ruky vyznal bohům svoje díky a své prosby. Po chvíli vstal , sundal plášť a položil ho složený vedle sochy. Pomalu se svlékal, přičemž si drbal na krku svoje mateřské znaménko ve tvaru dešťové kapky a znovu jako již snad tisíckrát přemýšlel proč právě u něj se vyskyt tenhle nehezký ,,znak“, který kromě něj má jen otec . Po nesmyslné úvaze se mladík odhodlal a nahý kráčel vstříc studené vodě jezera. Skočil do vody a začal plavat.
Tento mládenec se jmenoval Cäeilan a on byl na tomto posvátném místě z jediného důvodu . Aby si odpočinul od uplynulé cesty , při níž musel překonávat strastiplný les se všemi jeho šelmami a rostlinami. Značnou část cesty měl však ještě před sebou . Byl člověkem , který se účastní závěrečné vojenské zkoušky. Jeho cílem však není být voják , ale pouze vykonat, jak bylo zvykem, cestu ,,muže“, jež měla společně s vojenským výcvikem, který měl už za sebou, připravit Cäeilana na případnou válku, pokud by nastala. Bývalo zvykem , aby jeden z potomků rodiny byl účastníkem tohoto ročního vojenského výcviku, jenž končil poslední zkouškou , kterou právě plní. Jelikož jeho bratr je spíše člověkem znalostně silným než fyzicky silným přihlásil se do kurzu starší bratr Cäeilan , aby při dlouhém výcviku našel sám sebe a uměl se případně bránit proti potencionálním nepřátelům.
Nyní byl Cäeilan na posvátném místě zvaném Acharie a koupal se v jezeře o němž se tvrdilo ,že jsou to slzy štěstí samotného Nezmara a že kdo se v něm vykoupe bude se posléze cítit jako znovuzrozený.
Koupající se mládenec plaval napříč jezerem , když v tom začalo pršet. Stříbřité kapky začaly padat na lehce rozvířenou hladinu jezera a Cäeilan najednou vnímal kouzlo onoho místa. Zadržel dech a potopil se pod moudrou hladinu jezera. Z ničeho nic se chlapec začal topit , mokrá voda ho tlačila ke dnu a on vzápětí ztratil vědomí. Hlavou mu probíhaly zmatené představy. Zdálo se mu , že vyplaval nad hladinu. Byl však v jiné vodě než teď. Jeho oči hleděli na obrovskou kamennou hradbu, chránící hrdě se tyčící město, které se schovávalo za ní. Mrtvá těla válečníku padala z hradby a Cäeilan na vlastní oči viděl, jak se v celém jeho okolí odehrává strašlivá bitva. Obrovští muži s meči a palcáty válčili na hradbách a vylézali z bitevních, obléhacích strojů ležících na obrovských lodích . Chlapec byl rozrušený a zmatený. Všude kolem slyšel řvát své jméno a najednou z bortící se hradby zahlédl bílou vlajku ustrašeně vlající ve větru.
Cäeilan se opět ponořil pod vodu s nadějí ,že zase bude tam kde má být. Ovšem spletl se a místo skalního jezera plaval v kamenné vaně. Vana byla ve velkém , rostlinami zaplněném pokoji a všude v něm zavládala zvláštní atmosféra. Šokovaný Cäeilan náhle slyšel kohosi šeptat jeho jméno. Rozhlédl se a zjistil ,že v pokoji je sám. Zmatený chtěl vylézt z vody, když v tom si všiml přímo před vanou ležícího, ženského těla. Na první pohled bylo patrné ,že je žena mrtvá. Než se k ní však Cäeilan stihl přiblížit vběhli do pokoje dva muži, zřejmě vojáci. Byli vysocí , oblečeni v polotěžkém brnění a v rukách drželi oba dva kopí . Než se náš překvapený hrdina stačil nadechnout jeden z vojáků vrhl kopím a to Cäeilana zásahlo přímo do kolene. Krvácející Cäeilan spadl v rychlosti zpátky pod vodu. Šokovaný se znovu pokusil dostat nad hladinu. Vzápětí zjistil ,že už není ve vaně a jeho koleno netrápí ostré kopí. Utápěl se teď v široké studené řece s prudkým proudem, který ho rychle unášel vpřed. Jak tak ,,plaval“ tak ho rázem jakési ruce chytily a snažili se ho vytáhnout ven. Asi na třetí pokus ho silou vytáhli ven. Ruce patřili dvěma mužům. Muži byli urostlí, měli dlouhé vlasy a jejich tváře zdobili zrzavé plnovousy. Cäeilan se však o jejich vzhled nezajímal , měl teď jiný problém. Byla mu strašná zima a cítil , jak ho jeho tělo opouští. Zvolna se mu začínaly zavírat oči. Poslední věc , kterou viděl byla bílá holubice odlétající z protější větve stromu.
Totálně rozrušený a zmatený Cäeilan se probudil pod hladinou jezera poutního místa Acharie a co nejrychleji vyplaval nad hladinu. Vůbec na nic si nepamatoval a jediné co mu utkvělo v hlavě byla bílá holubice odlétající pryč z jeho dohledu. Co nejdříve si chtěl srovnat myšlenky v hlavě a tak rychlým tempem doplaval na okraj jezera a vydrápal se ven. Unavený sebou plácl na zem a povšimnul si , že už je večer. Svit zářivých hvězd dopadal na noční hladinu jezera a utahaný chlapec zíral na nebe a v duchu přemítal jak je možné ,že si nepamatuje nic od doby kdy vstoupil do jezera a ,že během jeho amnézie uplynul celý den. Asi po dvaceti minutách usilovného přemýšlení nakonec Cäeilan jen mávnul rukou a otráveně pronesl ,, Asi nějaká magie “ a usnul nahý a mokrý na břehu jezera pod hvězdami aniž by se oblékl či si připravil jakýkoliv nocleh.
Druhý den ráno měl Cäeilan vcelku tvrdé probuzení. Byla mu zima a prudký déšť ho téměř okamžitě donutil vstát a obléci se . Zdálo se ,že se přes noc nic zvláštního nestalo a z Cäeilana postupně začala padat obava z výskytu případného nepřítele či dravé zvěře. V devět ráno už oheň pomalu dohasínal a náš mladý poutník byl najedený, odpočatý a připravený na další strastiplné putování.
Cäeilan pomalu kráčel do strmého kopce a v duchu si říkal , že by bylo dobré si po ránu zaběhat. Spontánně tedy zahodil svou cestovní hůl a dal se se svou těžkou brašnou do běhu vstříc strmému kopci.
Běžel a připadal si volný jako pták . Na okamžik mu hlavu opustili úvahy nad včerejším večerem či nad steskem po jeho dalekém domově. Asi po třech minutách vyběhl strmý kopec a zastavil se. Zlehka se vydýchal a pokračoval v běhu. Pomalu klusal skrze veliký listnatý les a pozvolna si začínal uvědomovat , že běží špatným směrem. Zastavil se a v duchu si pomyslel ,že kdyby běžel dál tímto směrem dostal by se až k veliké pevnosti ve skalách zvané ,,Pevnost soch“ a tam nemíří. Cäeilan proto otevřel svojí objemnou brašnu a vyhrabal z ní velikou mapu, srolovanou a uschovanou v kožené tubě. Otevřel kožené pouzdro a rozbalil si mapu na velkém kameni ležícím opodál. Na mapě bylo inkoustovou tečkou označené místo , kam měl Cäeilan v nejbližší době dojít. Pečlivě si proto prohlédl mapu a po její důkladné analýze zjistil, že ho čeká asi ještě dvou denní cesta skrze horský les a pak jednodenní výstup na horu Hradla kde je konečně jeho dosavadní cíl. V brašně byly všechny potřebné věci k nadcházející cestě a tak Cäeilan uklidil mapu , hodil si brašnu přes rameno a s chutí pokračoval ve své výpravě.
Cíl cesty našeho poutníka byla velká horská chata, fungujicí jako útočiště jedné z čety vojáků země Astoranie, kteří měli za úkol chránit tamější , králem přidělený sektor. Každá četa měla svého vrchního velitele , který měl plnou zodpovědnost za ochranu celého daného sektoru. Vrchní velitel spadal pouze pod krále, vrchní vojenské náčelníky a správce tamějšího sektoru. Sektor, jimž právě procházel Cäeilan se jmenoval Vilhelm. Svoje jméno dostal po legendárním urozeném hrdinovi Vilhemovi Hradalském, jenž svojí výbornou vojenskou strategií dokázal ubránit celé své panství Hradalských hor před kočovnýmí nájezdníky ze Severních zemí. Sám Vilhelm se stal brzy za své činy legendou a byl přezdíván jako ,,Sněhový palcát“. Jeho jméno je známé po celém kontinentě Eáš a všichni nepřátelé Astoranie se ho až do dnešních dnů bojí. A právě tam, na horu Hralda , kde Vilhelm dosáhl svého vítězství míří náš hrdina Cäeilan, aby doplnil zásoby, podstoupil zdravotní kontrolu , napsal dopis rodičům a mohl pokračovat ve své trnité cestě ,,muže“.
Tři dny uplynuli a Cäeilan konečně po komplikovaném výstupu dosáhl vrcholu Hradalské hory. Měl hlad a byl velice unavený , ale věděl , že už ho jen pár kroků dělí od teplé postele a skvělého jídla. Počasí bylo na vrcholu hory velice chladné a foukal prudký, ledový vítr , který spolu se sněhem bičoval Cäeilana do očí. Konečně unavený poutník spatřil před sebou cíl své cesty. Na nic nečekal a šel ke vchodu. Zabouchal na dveře a čekal na odezvu. Nic se nedělo a tak zabouchal ještě dvakrát. Ovšem opět bez odezvy. Rozzuřený tak zatahal za kliku. Zjistil , že je otevřeno, podivil se , protože vojenské stanice bývají vždycky zamčené a vždycky za dveřmi sedí vojín , který by měl celou stanici hlídat. Cäeilan byl ale zvědavý a tak otevřel dveře a koukl dovnitř.
Vnitřek chaty byl zahalen tmou a tichem a ani zpovzdálí nebyl slyšet nějaký hluk či dokonce vůbec nějaký zvuk . Zmatený Cäeilan stál ve dveřích a strach pomalu začal nahlodávat jeho mysl. Pomalu a potichu vešel dovnitř s předtuchou velikého nebezpečí. Věta ,,Co se asi mohlo stát“ mu burácela v hlavě a prohlubovala jeho strach. Atmosféra celé velké místnosti chaty byla tajuplná a nezvyklá a nikde nebylo vidět ba dokonce slyšet ani živáčka. Tichou a tajuplnou atmosféru tohoto obydlí rázem přehlušil hlasitý zvuk dupajících nohou nějaké neznámé osoby. Cäeilan ze svého tréninku věděl ,že by měl jednat rychle a tak se v mžiku schoval pod veliký stůl stojící vedle dveří. Dupot nohou byl čím dál blíž a mladík svoje srdce cítil až v krku. Rázem dupot přestal a z postranního schodiště na konci chodby zářivá louč projasnila černo černou tmu.
Louči držela vysoká postava svalnatého muže, jež měla na sobě plechovou zbroj a na ní velikou kožešinu. Muž loučí posvítil po místnosti a podivil se otevřeným dveřím. Mrzutě cosi zabručel, čemu Cäeilan stěží rozuměl, a s dupotem došel ke dveřím. Dveře bouchnutím zavřel a bez toho aniž by si všiml nezvaného hosta došel zpátky ke schodišti a s dupotem mířil znovu po schodech na horu. Nebezpečná atmosféra vládla v celé místnosti a Cäeilan teď už do značné míry nahlodaný strachem přemýšlel, co má dělat a zda člověk, kterého spatřil je Astoriánským vojákem či nějakým neznámým vetřelcem z cizích zemí. Ustrašený mladík chvíli přemýšlel a v duchu se modlil k bohovi Nestorovi , aby mu dodal odvahy.
Dlouhou chvíli se Cäeilan schovával za stolem, než se nakonec rozhodl porozhlédnout se po chatě a zjistit co se děje. V duchu se uklidňoval větou ,, Vždyť třeba jsou to naši vojáci a není se čeho bát“. Došel pomalu a potichu ke schodům . Ovšem než stačil cokoliv udělat z ničeho nic tmu opět narušilo světlo pochodně mířící ze schodů. Cäeilan se chtěl okamžitě schovat , ale bylo už pozdě. Rázem ho žhavé uhlíky pochodně zasáhly přímo do očí. Oči Cäeilana nesmírně pálili a div neomdlel nad utrpením , které prožíval. Ovšem nenechal se zlomit bolestí a i když spadl na zem a oči ho nesmírně pálili , tak i přesto vstal, oči otevřel a rázem byla pryč představa, že přišel o zrak.
I přesto však pořádně neviděl a tma mu rozhodně v orientaci nepomohla. S vrávoráním se dostal ke dveřím ,ohlédl se a zjistil , že louči drží ten samý muž ,co to tu byl prvně zkontrolovat. Muž se nyní tvářil překvapeně a naštvaně, ale s podivem bylo ,že i přes svůj vztek se nedal do běhu. Nechal Cäeilana běžet a s kamenným obličejem ho sledoval. Chlapec mezitím vyběhl ze dveří a měl v úmyslu co nejrychleji zmizet. Jeho plán ale překazili čtyři muži stojící kolem něj v kruhu a mířící na něj kušemi. Všichni muži byli urostlí a svalnatí. Rozhodně nevypadali jako Astoriánští vojáci a Cäeilan teď už věděl , že jimi ani nejsou. Neměli uniformu, pořádné Astoriánské brnění z kvalitní oceli a ani upravený vzhled pravých vojáků. Ovšem ke komu patřili to Cäeilan nevěděl. Rozmýšlel se zda jsou vojáky z jiných zemí , či pouhými loupeživými labky , kterých bývají v těchto krajích tucty. Celá tato úvaha se v chlapcově hlavě odehrála během pár sekund a z hlubokých myšlenek Cäeilana náhle vyrušil hlas muže s pochodní.
Muž mluvil cizím jazykem , kterému sice náš hrdina nerozuměl , ale díky zkušenostem vyčetl , že tento jazyk patří nejspíše mužům z jižních zemí. ,,Ale co by tu dělali muži z jižních zemí“ pomyslil si Cäeilan a s tvrdým výrazem hleděl vysokému , svalnatému muži přímo do očí. Muž zjevně poznal ,že mu Cäeilan nerozumí a tak zvýšil tón hlasu a dal se do křiku. S chlapcem to otřáslo a snažil se neznámé osobě situaci vysvětlit Astoriánským jazykem. To však nepomohlo a svalnatý muž už s neznámým vetřelcem ztratil trpělivost. Zvedl ruku a znamením dal zbylým čtyřem mužů rozkaz ke střelbě.
Čtyři střelci natáhli kuše a vložili do nich šíp. Cäeilan věděl , že ho jen pár okamžiků dělí od smrti, strach svíral celé jeho tělo a hlodal jeho mysl. Slza rázem chlapci vytreskla z očí. Ovšem tenkrát se smrti jen podíval do tváře , protože si rázem pomyslel ,,Takhle skončit nechci a ani neskončím, neskončím jako ovce odevzdaná osudu a připravená na porážku“. Věděl ,že by měl co nejrychleji vzít osud do svých rukou a tak ve zlomku vteřiny zahodil brašnu, vytáhl tesák a kostěný nůž z pochvy a v rychlosti se dal do zuřivého běhu. Běžel kolem chaty a snažil se najít únikovou cestu z hory. Muži ho pronásledovali a střelami z kuší se snažili zabránit jeho útěku. Naštěstí však byli až příliš špatnými ,amatérskými střelci a ani jednou našeho hrdinu netrefili. Cäeilan běžel s životem o závod a rázem našel úzkou pěšinou vedoucí z hory.
Jeho pronásledovatelé mu byli v patách a z racionálního hlediska neměl moc šancí na přežití. On se ale nevzdal, adrenalin, víra a odvaha poháněli jeho tělo a on uháněl stezkou pryč. Byla zima a vlhké sněhové vločky dopadali na jeho tělo. Cesta byla kluzká a špatně schůdná a náš hrdina právě na její nevýhody doplatil . Uklouzl po namrzlém sněhu a obličejem dopadl přímo na pařez stromu. Hlava ho nesmírně bolela a on v duchu věděl , že už ho brzy čeká shledání s jeho pronásledovateli. A měl pravdu, během několika okamžiků byl u něj jeden z jeho urostlých a svalnatých známých . Svalnatý, v brnění oblečený muž chytil Cäeilana za jeho koženou tuniku a mrštil jím do sněhu. Než se ochromený chlapec stačil nadechnout , už na něm jeho útočník ležel a svalnatými pažemi mu svíral hrdlo. Cäeilan se dusil a věděl ,že je smrti blízko.
Ovšem s touhle umělou pravdou se nehodlal smířit a v jediném okamžiku se vymanil z útočníkových rukou , čelem ho udeřil do hlavy ,popadl svůj nůž s kostěnou rukojetí a zabodl ho útočníkovi přímo do srdce. ,,Smrt dnes čeká tebe , né mne „ prosadil mládenec mezi zuby. Rázem však z Cäeilana nenávist spadla a uvědomil si , že tato osoba je první člověk , kterého kdy zabil. Viděl a v hloubi duše cítil, jak ze svalnaté postavy krvácející ve sněhu odchází život. Dlouho však na prožitek tohoto zvláštního pocitu čas neměl a co nejdříve vytáhl nůž teď už z mrtvého člověka a běžel dál. Náš hrdina náhle vztekem zjistil , že je ve slepé uličce. Pěšina končila a jediné co před sebou udýchaný Cäeilan viděl bylo ledovcové jezero hluboko pod ním. Bylo pozdě, pronásledovatelé už našli svoji kořist. Čtyři muži včetně útočníka , který před pár okamžiky držel louč, stáli před Cäeilanem s nabytými kušemi a mířili na něj.
Náš hrdina věděl ,že má jedinou možnost jak uniknout nepřátelům . Otočil se od útočníků zády, zavřel oči , pomodlil se mlčky k bohům a skočil do vody vstříc jezeru. Sám nevěděl zda ho čeká život či smrt ,ale v hloubi duše ,při skoku věřil ,že nad ním osud a jeho bozi určitě ještě nezlomili hůl…………..


,,Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího než jste vy sami“.
Zig Ziglar


Autor: Robert Šustr
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.052953958511353 sekund

na začátek stránky