Andor.cz - Dračí doupě online

Byl krásný únorový podvečer, půl šesté, takže se stmívalo. Skvělý čas jít se projít!

Za dnešek jsem měla plné zuby matčina vaření, kde já mohla tak akorát uklízet nebo dělat tu špinavou práci, takže jsem si vzala mobil a sluchátka a oznámila jsem, že jdu na vzduch. Rozhodla jsem se jít tam, kde jsem byla naposledy asi v pěti letech.

Bydlím ve vesnici. Všude okolo jsou pole, louky a lesy. Došla jsem až k hlavní cestě, která na východě vesnici ohraničuje, a s mírnou nervozitou jsem ji přešla.

Za chvíli už jsem kráčela po polní cestě pro traktory. Vlevo se rozprostírá bývalý růžový sad a vpravo aktuálně nepoužívané pole. Zadívala jsem se na svůj cíl v dálce.

Růžový sad sahá jen do poloviny pole, pak byl přerušen malým lesíkem (jen asi dvacet stromů na jednom místě) a navazovalo normální nepoorané pole. Cesta vede rovně až k velkému lesu.

K lesíku to trvá asi deset minut a k lesu je to pak dvojnásobná vzdálenost, takže jsem přidala do kroku. Do zad se mi opíral poslední slabý paprsek slunce.

Hrála mi heavymetalová písnička, takže jsem šla svižně, s pohledem zabodnutým v zemi. Když jsem hlavu zvedla, lekla jsem se. Lesík už byl za mnou a po straně teď mělo být pole, ale byla tam louka. Za ní měla být další cesta, další pole, betonová cesta a pak bývalý kravín, ale byla tam rozlehlá šedá budova. Usoudila jsem, že to bude nějaký optický klam, protože ty ostatní cesty jsem procházela často. Ale neseděla mi barva budovy. Kravín to být nemohl, ani nic z doby, kdy byl postaven. Zvláštní...

Ohlédla jsem se, abych zjistila, jestli jde ještě vidět slunce, ale byl tam další šok. Lesík, který normálně byl deset metrů od cesty, byl teď přímo u ní a byl asi třikrát větší.

Tehdy by normální člověk odešel, ale já potřásla hlavou a pokračovala v cestě. Přece se teď nevrátím, kvůli tomu jsem se neoblékala.

Pro jistotu jsem sluchátka schovala a pokračovala v tichu.

Když jsem byla asi dvacet metrů od lesa, zastavila jsem se a přeměřila si ho pohledem. Velmi rychle se setmělo, takže nebylo moc vidět, ale i tak jsem mohla obdivovat práci přírody. První linii stromů tvořila dlouhá řada bříz v rozestupech vždy metr, ale co jsem slyšela, nikdo to nesázel, bylo to přirozené. Prostě divy přírody.

Popošla jsem blíž. Měla bych se vrátit, blesklo mi hlavou. Přeci jen, je už tma a v lese by mohla spát zvěř, neměla bych je rušit. Z nějakého důvodu jsem měla i strach. Ozývalo se od tama tiché našlapování, což jsem dávala za vinu ježkům. Nikdy jsem se nebála tmy ani strašidel v ní, ale teď mě to děsilo.

Ale zvědavost mi nedala. Babička mě tu ráda brala. Chodily jsme kousek bokem a jen na kraj, ale pamatuji si, že to tam bylo úžasné. Nechtělo se mi ale chodit okolo, takže jsem se rozhodla prozkoumat nejbližší část. Překročila jsem potůček, který se táhl podél stromů, vešla jsem vstříc novému -

- a přesně od té chvíle byl můj osud zpečetěn.

Udělala jsem pět rychlých kroků a hltala jsem všechnu tu krásu. Vždycky jsem lesy milovala a tenhle z nějakého důvodu působil ještě krásnější než ty ostatní.

Jenže pak se zpoza stromů začaly nořit postavy. Vysoké, temné, ozbrojené postavy. Bylo jich přes dvacet, všechno muži, a rychle mě obklíčili. V mžiku na mě mířilo více než dvacet luků a šípů.

Zvedla jsem ruce na znamení, že nejsem ozbrojená a vzdávám se, ať už jsem provedla cokoliv.

Jeden z nich na mě něco zakřičel v jazyce, který byl něco mezi norštinou a němčinou... a francouzštinou... a angličtinou, ruštinou, čínštinou a portugalštinou.. Dobře, uznávám, vůbec jsem si ho nedokázala zařadit. Ta slova byla tak neuvěřitelně cizí, že jsem si je ani nedokázala zapamatovat.

Samozřejmě jsem nerozuměla.

Po chvíli mého ochromeného mlčení to zopakoval a něco přidal. Očividně se mě na něco ptal a nelíbilo se mu na odpověď čekat. Chtěla jsem mu říct, že nejsem zdejší, ale byla jsem v šoku a nemohla jsem si vzpomenout, jak pohybovat ústy.

Ještě jednou to zopakoval a u toho mávl na ostatní. Ti uchopili své luky pevněji a všichni mi namířili na hlavu.

Rozklepala se mi holena. Nechci umřít!

Začal počítat. Byla to krátká slova v pravidelném asi dvouvteřinovém intervalu a s každým byl naštvanější. Netušila jsem, jestli bude počítat do pěti, sedmi, deseti, nebo jak dlouho, ani na kolikáti už je.

Byla jsem si jistá, že za chvíli umřu. Mami... tati... Do očí se mi nahrnuly slzy. Svou rodinu miluji, i když jsme po sobě poslední dobou často křičeli. Nechci umřít jen kvůli tomu, že jsem šokem oněměla.

Podlomila se mi kolena, takže jsem před nimi nyní klečela, po tvářích mi stékaly proudy slz a ruce, stále zvednuté, se mi nezvladatelně třásly.

Když se dostal k nejspíše předposlednímu číslu, luky se napnuly snad ještě více. Ani bych nevěřila, že to více jde. Naposledy jsem se rozloučila se životem.

V tom se vedle mě ozvalo: "Fárea! Mety-sa!" a pár dalších vět. Všichni okamžitě sklonili zbraně a počítající elf se napřímil a nasadil kamenný obličej.

Úlevou jsem se rozbrečela ještě víc, naplno jsem se rozvzlykala, dosedla jsem na paty a následně se schoulila do klubíčka.

Slyšela jsem kroky, které mířily přímo ke mně, ale na nic jsem se nevzmohla. Někdo mi položil ruce na ramena, což způsobilo, že jsem vyděšeně ucukla a schoulila se ještě víc. Tichým a milým tónem řekl (přibližně): "Aván harne-le." Mluvil zřetelněji, než ten druhý, asi se snažil lépe artikulovat.

Opět mi položil ruce na ramena a palci mi na nich vykresloval konejšivé kruhy.

Po dlouhém boji se vzlyky se mi podařilo uklidnit se a chtěla jsem se postavit. Pomohl mi na nohy, ale jakmile jsem stála, zatočila se mi hlava a spadla bych, kdyby mě nepodepřel. Trochu jsem se začervenala, když jsem si uvědomila jeho ruku na mém pase.

Volnou rukou si přitáhl můj obličej a zvědavě si ho prohlédl. Já si na oplátku prohlédla jeho.

Tohle vyhrálo cenu Šok roku. Byla to ten nejkrásnější tvář na celém světě!

Jeho obličej byl ostře řezaný, tak ostře, až to budilo dojem, že když ho pohladíte, pořežete se. Výrazné lícní kosti a vysoké čelo rámovaly dlouhé vlasy.

Vlastně všichni přítomní tady měli dlouhé vlasy, různě zpracované - někteří spletené, někteří v drdolu, culíku, nebo jen volně.

Tenhle je měl v culíku, ze kterého mu unikalo pár osamělých vlasích rebelů. Barva něco mezi kaštanem a lískou.

Jeho oči byla ta nejnádhernější lískooříšková hnědá. Rty měl tenké, ale spodní ret plný. Má vnitřní puberťačka mi říkala, že tyhle rty líbají nejlépe... i když jsem se vlastně ještě s nikým nelíbala... prostě jsem to věděla, tečka! Celému tomu zjevu dodával pomyslnou korunu jeho nos, takový roztomilý knoflíček.

Pak můj pohled zavadil o jeho uši. Ochmůjbože! Ty uši! To je sen! Jeho uši byly výrazně špičaté. To bylo typické pro několik ras, ale jen jedna odpovídala popisu. On je elf!

Stále jsem byla vyděšená, teď i zmatená. Pokusila jsem se od něj odtáhnout a docela mě zaskočilo, že mě nechal. Přeci jen, když na vás v jednu chvíli míří dvacet luků, nemáte sklony těm lidem věřit. Zajímalo by mě, jestli jsou elfové všichni...

Mou vnitřní puberťačku bodlo u srdce, když jeho ruka opustila můj pas a já stála sama, v kruhu ozbrojených Robinů Hoodů.

Milým hlasem se mě na něco zeptal.

Konečně se mi povedlo otevřít ústa a promluvit. "O-o-omlouvám s-se, a-ale nerozumím vám."

Mezi přihlížejícími to zašumělo, což mě přimělo si je prohlédnout. Většina se tvářila zaujatě, jako by tohle pro ně byla velmi zábavná show, jen pár jich mělo "pocker face".

Elf ke mně natáhl ruku, před kterou jsem ucukla, ale on se zatvářil omluvně a pohyb zopakoval pomaleji. Opatrně mi odhrnul vlasy za ucho a pak pootevřel ústa úžasem. Na lidi asi není zvyklý.

Dav se tentokrát ozval hlasitěji, jeden z nich dokonce něco vykřikl a asi chtěl někam utéct, ale jiný ho zastavil a uklidnil. Nenápadně jsem se podívala na svého kata. Byl šokovaný a nedařilo se mu to skrýt.

Zase na mě promluvil tím jejich jazykem, ale když jsem stále vykazovala známky pořádné zmatenosti, obrátil se k ostatním a začal jim něco autoritativním hlasem přikazovat. Docela mě zmátlo, kdo jim teda velí, jestli můj zachránce, nebo popravčí. Zběžně jsem přehodnotila oblečení všech přítomných a usoudila jsem, že "můj" elf je oblečený nejlépe, takže je asi z vyšší třídy.

Ostatní se pomalu vydali hlouběji do lesa, až jsem tam zůstala jen já a dva elfové - ten "můj" a ještě jeden, který rukou ukázal na celou mou maličkost a něco řekl. Mé chabé pozorovací schpnosti prozradily, že mého hrdinu oslovil "Wyrden-elda", ale to vůbec nemuselo mít něco společného se jménem. Spíše to byla hodnost nebo to vůbec nebylo oslovení. Také jsem si ověřila, že to jsou opravdu všichni zástupci jiné rasy, protože jeho uši byly rovněž špičaté.

Můj elf si mě zamyšleně přeměřil, načež poručil tomu druhému, aby si sundal plášť a podal mi ho. Jelikož tady byly ty komunikační problémy, vložila jsem všechnu svou nechápavost do svého výrazu.

Posunkem ruky mi naznačil, že si to mám obléct. Nedůvěřivě jsem tedy začala hledat, jak to patří, ale on mě zastavil.

Šokoval mě hned dvakrát. Jednak že vůbec promluvil česky, jednak že ukázal na můj kabát a řekl: "Sv-lé-knou-t," což doplnil milým úsměvem.

"Ty- Ty umíš česky?" ptala jsem se zmateně, zatím co jsem si přendávala mobil do kapsy od mikiny a sundávala bundu.

Tvářil se dost zmateně, takže to asi tak slavné nebylo, ale po chvíli nejistě přikývl. "Šezky," pousmál se.

Taky jsem se usmála, protože moc roztomile lámal můj oblíbený jazyk. Mou bundu vzal a hodil někam do křoví.

Když jsem si elfův plášť zavázala, oba si mě prohlédli a začali o něčem diskutovat. Nakonec mi naznačili, abych se do něj pořádně zahalila a nasadila si kapuci. Můj elf mi ještě pro jistotu shrnul vlasy dopředu, díky čemuž jsem se zase začervenala, když se mě dotkl, a pak jsme se vydali za ostatními do hloubi lesa.

Zvažovala jsem všechny varianty úniku, ale nic mi nepřipadalo reálné. Oba měli luky a dýku u pasu. Pokud jsou elfové tak dobří lukostřelci, jak se říká, nemám šanci. Pochybuji, že by jim tma nějak ztěžovala míření... Ale proč bych vůbec měla utíkat od elfů?

***

Šli jsme docela daleko. Jsem si jistá, že tak velký ten les není. Už dávno jsme měli narazit na cestu, která propojovala sousední obec a blízké okresní město. Ale my jsme šli pořád dál a dál.

***

Konečně jsme dorazili do města... elfího města! Fíííhaa! ... Chci říct, sakra, jak se odsud dostanu? ... Ale fíííha!

Město je součástí lesa. Domy vyrůstají ze stromů, doslova. Kmeny se rozšiřovaly natolik, že do nich mohla být ta obydlí vytesána. Většina je propojena visutými mosty a některé dokonce chodbami. Větší domky se nacházejí v prostoru mezi třemi až čtyřmi stromy, samozřejmě že vysoko nad zemí.

Kdyby byl čas, žasla bych nad tou nádherou, ale čas nebyl.

Druhý elf se rozloučil a odešel a my se začali plížit dál do města. Zřejmě jsem byla nějaké tajemství. Krčili jsme se ve stínech a proplétali se uličkami. Začínaly se mi do očí hrnout další slzy, tentokrát ze zoufalosti, ale vší silou jsem je potlačila.



Na severním okraji města mě zatáhl k jednomu menšímu stromovému domku, kde mi pomohl po točitých schodech vyšplhat ke vchodu a zaklepal.

Otevřel nám na první pohled velmi mladý elf, který byl zřejmě tomu mému podřízený, protože když ho poznal, předvedl něco, co mohla být elfí verze salutování.

Můj elf mu rychle něco sdělil, načež mě mírně postrčil dovnitř. Chvíli přemýšlel, a pak vykoktal: "Z-z-zůstaň... tady."

Potlačila jsem protočení očima a sarkastické haf, místo toho jsem jen přikývla.

Spokojen se svou jazykovou zdatností také kývl a otočil se zpět k mladíkovi. Něco mu povídal, přičemž jsem zachytila to roztomilé slovo "šezky".

Mladý elf přikývl a můj se měl k odchodu, což mě znervózňovalo, ale netroufla jsem si odporovat. Mladý se na mě otočil a řekl: "Kausta," což jsem si byla jistá, že byla elfština.

Můj elf zakroutil hlavou a nejspíše se přemáhal, aby nepředvedl facepalm, ale pak odešel.

"Jít s já," pokusil se znovu.

Mírně jsem se na něj usmála a následovala jsem ho do nějaké místnosti o patro výše. Lezlo se tam po žebříku, brr..

Dovedl mě do nějakého očividně nepoužívaného pokoje, kde ukázal na postel a pokusil se říct spát, ale vyšlo z něj jen zát. Kývla jsem hlavou a on odešel.

Vážně si myslí, že mě tady udrží? Ani nápad, jdu domů! vydala jsem se po chvíli ke dveřím. K mé hrůze však byly zamčené.

"Tohle nemůžete!" vykřikla jsem, ale díky dlouhému mlčení to vyšlo jen jako slabé chroptění. V naději, že jsem jen kliku málo zmáčkla, jsem dveřmi ještě jednou zalomcovala, ale nic se nezměnilo.

Sesunula jsem se podél stěny a zabořila hlavu do dlaní. Doufala jsem, že až se před sebe znovu podívám, bude tu jen les, nebo budu doma, cokoliv jen ne být v mém vysněném elfím světě. Začínalo se mi i stýskat, což mě dost štvalo, v mém věku jsem se za to trošku styděla.



Ze sebelítosti mě vyrušily kroky.

Tentokrát jsem zámek slyšela zřetelně, takže jsem měla právo na příchozího elfa vrhnout naštvaný pohled.

Tvářil se zmateně, asi mu přišlo normální zamykat hosty v jejich pokojích. "Chtít něso?" zeptal se.

"Chtít. Domů." řekla jsem s vysokým důrazem na obě slova.

Zavrtěl hlavou. "Zákaz... Nebe-ne- nebes-zpečí."

"Tak mě tu nech o samotě," schoulila jsem se do klubíčka. "Jdi. Pryč." objasnila jsem mu a přidala k tomu máchnutí rukou.

Odešel a opět mě zamkl.

Rozhodla jsem se pro polospánek. Postele jsem se nejprve nedůvěřivě dotkla nohou, ale když mi ji neukousla, zaplula jsem do ní a zavrtala se do tenké deky. Bylo tu docela chladno, takže jsem na deku hodila ještě ten vypůjčený plášť, ale moc to nepomohlo, brzo jsem se začala klepat.

Ve svém úkrytu jsem se ještě podívala na mobil, ale jak jsem předpokládala, v elfí říši není signál.

Zima mi nedovolovala souvislý spánek, co chvíli jsem se budila.

***

V 6:20 ráno jsem si zrovna užívala jednu z vzácných chvil spánku, když mi zazvonil budík. Pondělí. Musím vstávat! lekla jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že odsud autobus asi nejede.

Znovu jsem se schoulila pod dekou do zmrzlého uzlíčku. Modlila jsem se, aby už to skončilo, aby mi neublížili, aby mě nechali jít.

***

Do místnosti někdo vešel. Pevně jsem chytila rohy deky, aby mi ji nemohl sebrat. Zastavil se kousek od postele a odkašlal si.

"Nech mě!" obořila jsem se. Rozhodla jsem se hrát uraženou.

"Je jitro," ozval se hlas, který s asi devadesáti procentní jistotou patřil mému elfovi.

"Ráno, říká se ráno," zasmála jsem se. Nešlo se to potlačit.

Vymotala jsem se z deky, abych si mohla ověřit, že tam opravdu stál On. Na tváři mu pohrával pobavený úsměv.

"Dobré ráno," usmála jsem se na něj.

Chvíli si to překládal, ale pak se zazubil. "Tobě také. Teď musíme jít," pokynul ke dveřím, aby se ujistil, že si rozumíme.

"Můžu jít domů?" zeptala jsem se s nadějí. Celé to bylo ujeté a já měla strach. Nejraději bych teď vběhla tátovi do náruče a požalovala mu, co mi udělali.

"Ne, to je nebez-pe-čné," zavrtěl hlavou.

"Proč?" zamračila jsem se.

Trochu se kroutil a těžko hledal slova. "Ostatní... oni mát strach z lidi. Chcou tě... zabít." Byla jsem si dost jistá, že to poslední slovo dobře znal, ale jen mu nešlo přes pusu.

"Proč? Já klidně odejdu a už o mně neuslyšíte, už vás nebudu obtěžovat. Jen mě prosím nechte jít! Ani mě nenapadá, jak bych vás mohla ohrozit," drmolila jsem frustrovaně.

Bylo na něm vidět, že mému drmolení nerozuměl ani půl slova. Nechtělo se mi to rozkouskovávat do lehčích slov, tak jsem se vzdala a s povzdechem vstala z postele.

"Vem," podal mi zničehonic uzlík látky. "Oděf," vysvětlil a odešel za dveře.

Trapně dlouho mi trvalo to vůbec rozmotat, bylo to divně složené. Nakonec se z toho vyklubala dlouhá sukně, tunika asi po stehna, pásek a plášť, to vše v kombinaci hnědé a mechově zelené.

Nechala jsem si ze svého jen spodní prádlo a nějak jsem se do toho nasoukala, i když to chvílemi byl hlavolam. Vážně, ta tunika... opravdu se do toho ženy narvou samy? Nechala jsem si i své ošoupané kozačky a zbytek svého oblečení i s mobilem v kapse mikiny jsem poskládala a vzala to s sebou.



Zaklepala jsem na dveře a opatrně vzala za kliku, která se kupodivu pohnula a dveře se otevřely. Opatrně jsem slezla po žebříku do nižšího patra, kde už na mě čekali oba elfové.

Po chvíli divného ticha a hodnotících pohledů jsem si odkašlala, abych upozornila, že si neprohlížejí sochu, nýbrž živou bytost. Nedošlo jim to. "Takže... jak vypadám?" pozvedla jsem obočí.

"Krásná," usmál se můj elf a pak můj dotaz přeložil tomu mladšímu, který se zasmál.

Jeho uchechtnutí jsem nevnímala, protože jsem si lámala hlavu nad tím, jak bylo myšleno to krásná. Mohlo to být jen chabou slovní zásobou... nebo to mohla být lichotka... Jako nejlepší reakci, která nic nezkazí, jsem zvolila sklopený pohled.

"To zůstaň tady," ukázal na mé původní oblečení. Mladší elf mi to s nezdvořilou samozřejmostí vzal. "A jd- jí- emm... ááh! Pojď," vykoktal můj elf a zamířil ke dveřím.

"Počkej!" vyhrkla jsem, až jsem se zastyděla za tu naléhavost v mém hlase. "Kam jdeme?"

"K mé kamarád."

Trochu jsem se zachichotala, když se zase tak roztomile spletl, ale pak jsem ho tedy následovala.

***

Venku se to po ránu elfy jen hemžilo. I když mi kápě zakrývala půlku obličeje, mohla jsem si je prohlížet.

Označení Půvabný lid se nespletlo ani v nejmenším. Všichni elfové jsou dokonalost ve své hmotné podobě. Každý byl nádherný a vznešenost z něj jen čišela. Mezi sebou vůbec nepůsobili namyšleně nebo nadřazeně, ale těžko říct - afterall jsem jim nerozuměla a taky jsem neměla tušení, jak se chovají k ostatním rasám. Prý to není vlídné...

Když jsme se propletli tolika uličkami, že jsem zapomněla, odkud jsme vyšli, elf prudce zastavil. Málem jsem do něj vrazila a dost mě jeho chování vyděsilo, protože předtím mluvil o nějakém nebezpečí. Prudce se otočil a jeho nervózní úsměv mě zneklidnil.

"Eh, já jsem Wyrden," natáhl ke mně ruku. "Omlouvám se, že neřekl dříve."

Úlevou jsem se zasmála. "Já jsem Larisa," opatrně jsem ruku vzala.

"Larsa?" pokusil se to zopakovat a nad svým neúspěchem se zamračil. "La-ri-sa. Larisa." Na třetí pokus to zvládl celkem dobře, ale i podivně protahoval a změkčoval, takže to znělo jako by v průběhu mluvení uklouzl na slupce banánu.

Opět jsem se zasmála, načež se ještě více zakabonil.

"Máš krásná- krásné jméno," znovu nahodil úsměv.

"Ty také," mrkla jsem na něj. "Mluvíš lépe než včera. Jak to?" napadlo mě najednou.

"Učil jsem... se," hrdě vypnul hruď a ze své brašny vytáhl pár knížek. Převážně to byla poezie, což vysvětluje to jitro.

"Áha... Moment! To jsi přečetl přes noc?!" poněkud šokovaně a nevěřícně jsem na něj zírala. Někomu, kdo sotva vykoktá pár slovíček daným jazykem, by tohle mělo trvat přinejmenším dny. Pro zjednodušení otázky jsem dodala: "Kdy jsi to přečetl?"

"V jitr- Ráno měl jsem.. čas, tak.. jsem četl.. a opakoval si váš jazyk." Na slova dával různý důraz, jak se postupně rozpomínal, a výslovností i přízvukem mi připomněl Google překladač, když čte.

Dali jsme se opět do pohybu. I když jsme se drželi při krajích, neskrývali jsme se však tolik jako večer, protože to by budilo více pozornosti. Myslím, že bylo jen štěstí, že si nikdo nevšímal zahalené postavy trpasličího vzrůstu...

"Opakoval? Kdy jsi se učil náš jazyk poprvé?"

"Všichni älfya se učí v dětství ho."

"Älfya jsou po našem elfové?" hodila jsem po něm fascinované očko, kterého jsem doufala, že si nevšimne.

"Ano," usmál se, "jsme elfové." Když to prohlásil, zase - velmi nenápadně - hrdě vypnul hruď.

Tentokrát jsem hodila fascinovaná očka dvě, čehož si všiml a zazubil se. Musíte mě pochopit - ne každý den vám vysoký půvabný muž se špičatýma ušima řekne, že je zástupcem vaší oblíbené rasy! Aaaaaaa!

***

Za chvíli jsme došli ke kovárně. Ha, poznala jsem to!

Kovář, stříbrnovlasý elf, si s mým elfem, tedy vlastně Wyrdenem, vyměnili pohledy a pak jsme všichni šli do zadní části, která nejspíše sloužila jako sklad.

Chvíli diskutovali v elfštině, přičemž jsem byla vděčná za stěnu za mnou a nenápadně jsem se k ní přiblížila a snažila se být co nejmenší a nejnenápadnější.

"Lar-i-so? Pojď blíže," překazil mou snahu Wyrden.

Přišla jsem tedy nejistě blíž, ale když jsem spatřila nedůvěřivý výraz druhého elfa, udělala jsem krok stranou a postavila se trochu víc za toho usměvavého a zřejmě jediného klidného v místnosti. Bylo mi jedno, jak to mohlo na kohokoliv působit. Raději budu stát za někým, kdo přinejmenším oddálil můj rozsudek smrti, než před někým, kdo to umí s velkým kladivem, meči, rozžhavenými železy a pokud se nemýlím, tak i cejchem.

Jenže Wyrden měl jiné plány, takže mě jemně postrčil před sebe, sundal mi kápi a odhrnul vlasy za ucho.

Po dlouhém zvažování, zda to není trik, se mě kovář zeptal: "Ty jsi firya?"

Těžko říct co doufal, že uslyší. "Promiňte, ale nevím, co to 'fyrja' je," bylo jediné, na co jsem si troufla. Poznámku o jeho absenci důvtipu jsem si odpustila. "Nerozumím vašemu jazyku," dodala jsem, když si mě stále přeměřoval s obezřetností.

"Člověk," vysvětlil konečně. "Jsi člověk? Z říše lidí? Ze světa za Průchodem?"

"A-ano, asi ano. Jsem člověk, jsem ze světa lidí, ale žádný průchod si nepamatuji."

Vypadal, že poslední větu nezvládl úplně přeložit, ale hrdost mu nedovolovala se zeptat. Místo toho jen kývl. "Kä... budeme tedy věřit tobě... Mé jméno jest Vanir z rodu Haldthin." Chvíli se odmlčel, jako by mi dával prostor se mu poklonit.

Jestli mi to má zachránit život... "Těší mě," sklopila jsem hlavu a velmi jemně, až nepostřehnutelně, naznačila pukrle.

Na jeho tváři se objevil samolibý výraz. "Tedy, člověče, proč tady jsi?" pokračoval v NEroztomilém pletení mého jazyka.

Bylo vidět, že si ho Wyrden vyčítavě přeměřuje. Hádám, že mu všechno řekl, ale Pán z rodu Veledůležitých si to musí ověřovat sám, což ho uráží.

"Já nevím. Šla jsem se projít... na procházku, túru, dobro-družnou výpravu, nazvěte si to sami... a najednou na mě vyskočila skupina elfů." Byla jsem dokonce tak hodná, že jsem mluvila hodně pomalu, což není mým zvykem (normálně jsem ukecaná a drmolím nesmírnou rychlostí).

Oba elfové si to společnými silami přeložili, přičemž jsem si ten smích chvilkami neodpustila. Wyrden mi úsměvy a pošklebky nadšeně oplácel, zřejmě si přítomnost člověka užíval čím dál víc, kdežto Vanir soptil. Elf sice nedával emoce moc najevo - to je pod úroveň jejich rasy - ale poznala jsem mu to na očích.

Když ještě něco prodiskutovali, Vanir něco neochotně odkýval a odvedl nás ven a za kovárnu, kde se nacházela stáj. Zatímco jsem se snažila být nenápadná a ve stínu, protože kolem procházela spousta elfů, ti dva nachystali dva koně.

Jako bych se už necítila méněcenná, zarazil se najednou Wyrden, přišel ke mně a zeptal se: "Umíš jezdit na kůni?"

"Ano, umím jezdit na koni," zamračila jsem se trochu uraženě, poněvadž v naší rodině byla koňařina samozřejmost a já byla zvyklá, že to všichni vědí.

"Dobrá tedy, jedeme," ukázal na jednoho z koní, hnědého hřebce, a nabídl mi pomoc, abych na něj mohla vylézt, ale odmítla jsem a na druhý pokuse se do sedla dostala sama.

Kůň byl rozhodně větší a mohutnější než plemeno, na které jsem zvyklá, ale po chvíli jsem nezvyklou šířku přestala vnímat. Lehce jsem si ozkoušela, že reaguje na stejné věci jako "naši" koně, a byla jsem připravená vyrazit.

Vjeli jsme do lesa přibližně směrem na severovýchod. Obdivovala jsem nezvykle krásný les, ale i oblečení, které mi půjčili, protože sukně byla očividně ježdění na koni přizpůsobena. Také jsem si užívala ten pocit, že nejspíše vypadám jako v těch epických filmových scénách.