Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Bohové staré říšeOblíbit

knight8648.jpg

Autor: Potkan4*

Sekce: Povídka

Publikováno: 15. března 2017 23:23

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 4 uživatelů [detaily]

 
„Povídka“ o tom, jak bohové z říše lidských bytostí odešli do své vlastní.
Příběh je předmluvou k mému (již delší dobu pobíhajícímu) dobrodružství: Plavba do říše temnot. Doufám však, že bude příjemným počtením i pro nezasvěcené.

Chtěl bych poděkovat svým kamarádkám Marii Barring a Lucy89 za korekturu pravopisu a mého chaotického vyjadřování :-)
 

Prolog


„Věříš, že bohové stvořili vše, co vidíš? Že tento kámen a tato rostlina jsou dílem bohů?“
„Myslíš, že ne? Svět je tak rozmanitý, a přitom tak dokonalý. Dokáže tvá věda vysvětlit, proč je to zrovna tak, a ne jinak?“
„Přirozený výběr. Silnější zůstane, slabší zemře. Silnější se rozmnoží a předá to, čím vyniká, na své potomstvo. Nemůžeš to vidět přímo. Trvalo to mnohem déle, než člověk chodí po těchto zemích. Můžeš však najít střípky minulosti roztroušené po celém kontinentě i na dně moří. Pohleď na tu ještěrku a na toho ptáka. Jsou tak jiní a přitom mají mnohé společné. Věda je ještě v plenkách, ale už nyní můžeš vidět, jak se vše vyvíjelo.“
„Takže ty v bohy nevěříš?“
„Ne příteli, já nevěřím, já vím. Bohové existují a chodí mezi námi. Ale i bohové jsou pouhé bytosti, které se vyvinuly v tomto světě.“

Ten rozhovor vypadal tak, jak má každý rozhovor vypadat. Ti dva si do řeči neskákali, a byť se neshodli, jejich cesty se oddělily, zatímco cítili respekt jeden k druhému.

Azriel odešel na západ, kde slunce pomalu lehalo za mohutné pohoří Saes. Jen co zmizel za zatáčkou polní pěšinky, vystoupila ze zákrytů mladých smrčků žena. Nebyla člověk. Už jen špičaté uši, tmavší, našedlá pleť, a nadpozemská krása říkaly něco jiného.

„Bála jsem se o tebe, bratře. Neozval ses celé měsíce a já tě najdu polemizovat o přírodě se smrtelníkem. Jsi bohem, a oni by se ti měli klanět. Jsi bohem, a přitom s nimi jednáš jak se sobě rovnými.“
„A co bychom bez nich byli? Nevíš snad, jak jsme se tu vzali? Cožpak jsme tu byli před nimi, jak si myslí?“ odpověděl Azriel a kráčel dále.
Lierie vykročila po jeho boku a její výraz prozrazoval, že se jí bratrovo počínání ani v nejmenším nezamlouvá.
„Cením si tvé moudrosti,“ pronesla s úctou v hlase. Avšak stále nechápala jeho slova. Stále nechápala, jak může mít v úctě stvoření, která nechápou zákonitosti světa ani zlomkem toho, co Azriel.
„Ceníš? Věřím ti, má krásná sestro, ale i tak si nevážíš lidí ani elfů, kteří se v tvých chrámech neradují za každý den, jenž jim svou milostí dopřáváš na této zemi.“
„A proč bych měla? Jejich víra je naší silou. A ti, kteří ve mne nevěří, ti, kteří nevěří v mou rodinu, ti nás okrádají o moc, jež nám náleží.“
„A jak se lišíš od těch, které nazýváš zlem, když smýšlíš stejně? Jsi výtvorem svých věřících, sestro. To oni ti dali život. To oni ti dali úděl. Věřit je jejich volbou.“
„Zlobíš se za to?“
„Jen trochu. Jsi tak stvořena, ale nevyvinula ses více. Stále smýšlíš jak na počátku tvé existence.“
„A mám snad roztrhnout své tělo jako ty? Mám snad zahodit svoji moc jen kvůli špetce nadhledu? Mám se snad stát neúplnou bytostí bez moci a šance na světě něco změnit jinak, než pouhými slovy? Ne, bratře, to neudělám.“

Na chvíli se zamyslela a oba se zastavili. Přitiskla se k němu a políbila ho na rty.
„Chyběl jsi mi, Azrieli. Mé srdce je bez tebe prázdné. Jen díky tobě jsem úplná. Jen díky tvým radám jsem lepším bohem a mohu pečovat o své ovečky tak, jak si zaslouží. Odejdi a máš mé slovo, že nebudu takovou, jakou mne znáš. Odejdi a budu takovou, o jaké slýcháš. Ty jsi mojí cestou kupředu.“

Azriel se díky těm slovům usmál. Byl to první úsměv, který za dlouhé měsíce zkrášlil jeho bledou tvář a Lierie to ocenila. Zanechala té konverzace a užívala si jeho přítomnosti.

Toho dne spolu usnuli pod oblohou se všemi hvězdami na ní. Nebylo jich tolik, kolik známe nyní. Zdaleka ne, ale o to více obloha svojí krásou přitahovala zraky lidí, elfů i některých bohů. Každou noc, namísto mnoha hvězd, osvětlovala zemi krásná záře rudé mlhy, která se již zanedlouho měla stát jejich novým domovem. O tom však ani jeden ještě nevěděl.

Té noci se Azrielovi zdál sen. Nazí muži i ženy tančící kolem ohně. Zpívaly v jazyce, který nepoznával, a bubny hrály v rytmu, který ještě nikdy neslyšel. Najednou se plameny změnily. Vyšlehly do výše mnoha sáhů a jejich barva přešla v sytě modrou. Intenzita bubnů i zpěvu zesílila. Zesilovala čím dál tím víc. Najednou vše utichlo a oheň v okamžiku uhasl. Nebylo slyšet zvuků noční zvěře, nebylo slyšet ani dechu těch prapodivných lidí, nebylo slyšet praskání dřeva v ohništi. Azriel se rozhlížel, jako kdyby v tom snu nebyl pouhým pozorovatelem. Ukázalo se, že tam stál a cítil své vlastní tělo, jako by to žádný sen nebyl. Oheň již nehořel a ti lidé? Všichni do jednoho leželi mrtví tak, jak spadli na zem. Měl nepříjemné tušení, že zemřeli dříve, než stihli dopadnout.

Něco ho začalo táhnout z toho prapodivného snu pryč. Musel vynaložit veškerých sil, aby se tam udržel. Chtěl vidět, co se stalo. Chtěl znát odpovědi na své otázky. Pohlédl do ohniště a tam, kde před chvílí šlehaly plameny, stála mužská postava jak socha z masa a kostí. V tom se muž zhluboka nadechl a otevřel oči, černé jak nejtemnější noc. Ne, bylo v tom něco víc. Ty oči byly prázdné a zlé. Nic tak hrůzu nahánějícího Azriel ve svém dlouhém životě ještě neviděl.

Karty se obrátily. Dříve ho něco táhlo ze snu pryč a on odejít nechtěl, nyní se však snažil odejít ze všech sil, a to něco ho drželo pevně na místě. Vykřikl hrůzou, když se k němu onen muž blížil a natáhl k němu ruku. Konečně se povedlo. Konečně odcházel.
Muž s černýma očima se smál tak ďábelským smíchem, že když se Azriel ocitl vedle Lierie na zemi, celý zpocený a ztěžka oddychující, stále ho ještě chvíli slyšel.

„Něco se stalo! Něco strašného.“



Proroctví


Ozvalo se nechutné křupnutí. Byť měl Azriel jen malý zlomek síly, kterou dříve vládl, stále byl smrtícím soupeřem. Další křupnutí a mužské tělo bez hlavy spadlo k zemi, zatímco hlava s visící páteří byla stále třímána v Azrielově mocném stisku. Mlask. Azriel pootočil hlavu, aby uzřel, že má hluboko v rameni zatnuté ostří dvoubřité sekyry. Ztrestal svého soupeře hlavou muže, kterého ještě před malou chvílí připravil o život. Sekeru si vyrval z ramene a zahodil celou od zářně jasné modře probleskující krve boha.

„A vidíš to? Ještě před pár lety by člověk nemohl mému bratrovi ani škrábnutí způsobit. I tak je však mocný a deset mužů ho zabít nedovede. Daleko mocnější, než vy smrtelníci. Řekni mi, člověče, kde bychom našli muže s pohledem temnějším než samotná noc? Muže, jenž samotné světlo připravuje o jas.“ Lieriin hlas byl nádherný jak vánek v zimě, jež přišla moc brzo. Ten hlas byl jejím slovům tak kontrastující, že vzbuzoval strach mnohem větší, než kdyby mluvila hlasem ďábla. Muž brečel a vlivem strachu z osudu horšího než smrt nebyl slova schopen.

„No tak. Mluv! Já tě nechci zabít. Stejně tak ani ty nechceš, abych tě zabila, neboť umím zabíjet pomalu a bolestně. Neměl bys štěstí jako tvoji kumpáni.“
„Sestro. Vidíš, že je strachem bez sebe. Myslíš si, že taková padavka může znát něco víc, než co už víme? Zabij ho…“

„Po… po… počkej,“ dostal ze sebe muž přes neutichající vzlykot. A doopravdy nečekali moc dlouho, než prozradil vše, co věděl. A byly to informace, které se hodily. Byly to informace, které sourozence dokázaly dovést dále, než kam doposud došli. Avšak ne až za mužem s prázdnýma očima, nýbrž na místo, kde se zrodil.

Azriel poklekl v ohništi a pohleděl na mrtvé kolem, jichž se zub času nedotkl, byť to byly celé měsíce, co se mu ten sen zdál. Zavřel oči a nasál do sebe moudrost toho místa. Barbarské rituály po sobě zanechávají stopy. Stopy, které jsou propojené a svázané tak pevně, že je málokdo dovede rozdělit. Azriel sebou škubl a hlavu zaklonil až do nepřirozeného úhlu. Měl spadnout na zem, ale něco ho v té zlomené poloze drželo. Azriel však netušil, jak vypadá v tom světě, ze kterého právě odešel. Místo toho viděl stříbrné nitě, uzle a svazky přecházející v celá lana. Neuvěřitelný systém propojených věcí a lidí, živých i mrtvých. Poté uchopil jednu jedinou nit a šel po ní. Skládal si obrázek ze střípků po obrovské koláže, které postupně začínaly dávat smysl. A on ten smysl objevil, byl schopen za ním jít.

V tu chvíli jeho tělo upadlo a zůstalo ležet. Lierie mu chtěla pomoci, ale věděla, že nemůže. Věděla, že ze světa duší se musí vrátit sám, jinak již nebude takový, jaký dříve. Že tam něco zanechá a nebude již schopen myslet ani jako člověk, natož bůh, kterého milovala. Pak se zhluboka nadechl. Ležel dál a neotevíral očí. Otevřel však ústa a promluvil hlasem muže, který prošel pouští, aniž by pozřel kapku vody.
„Tak jako bůh bouří ze strachu z bouře stvořen byl, tak i bůh temnot povstal ze samotné myšlenky zla a věčného zatracení. Lidská mysl je svobodná a svoboda vede ke svázání těch, kteří zhrzeni životem jsou. Jejich myslí vznikla bytost, jež pozře svobodné, a jen prázdné schránky na zemi žíti budou. To co nastane, koncem budiž zváno.“

Poté jeho hlas utichl a Lierie k němu přispěchala, aby ho mohla svírat v náručí, než ho svět navrátí opět k životu.



Bůh krve

(o několik let dříve)


Ozval se řev či výkřik pln vzteku a smutku. Azriel se díval na svůj nejnovější výtvor, který na něj nechápavě hleděl a netušil, proč se jeho pán, jeho otec, zlobí. Ta smutná očka utišila Azrielovu zlobu nad dalším neúspěchem. Pohladil svého nového syna po tváři a ten se usmál tak nevinným úsměvem, až se Azriel neovládl a uronil slzu rudé krve.
„Neboj se můj synu, nezlobím se na tebe. Ty za nic nemůžeš.“

„Ale ty ano, bratře,“ ozval se temný hlas vycházející z kouta jeskyně, kam nedopadalo světlo ohňů. Ze tmy vystoupil mladý muž. Tvář měl bledou a hebkou, oči modré jak led z vody slaného jezera a vlasy bílé jako padlý sníh. Byl tak vysoký a hubený na kost, že by si ho se samotnou smrtí splést mohli.

„Kdybys mi nezakázal použít lidské duše, tak by se mi to povedlo. Pán posmrtného života, jediný bůh, který nepotřebuje pro svojí moc věřící, všemocný a dokonalý Sesthes. Proč jsi mne navštívil, bratře? Už tě mrtví znudili? Už ti nejsou andělé a démoni dostatečnou společností?“ Azrielův hněv rezonoval místností, až jeho nejnovější, který o mnoho let později získal jméno Garkain nebo Spherax, utekl z dómu a schoval se ve výklenku opodál.

„Nikdo z nás není všemocný, bratře. Tys přec nebyl vyvolen, abys dal nový život, to nikdo z nás.“
„Ty život dáváš!“
„Ne, Azrieli, já jen starému životu dávám novou formu. Ale lidská duše patří do lidského těla, elfí duše do elfího těla a duše psa do těla psího. Tví upíři žijí díky tvé vlastní esenci a víc toho udělat nemůžeš, protože duši získat nemohou. Nevyvinuli se, byli vytvořeni.“
„A co je to za život? Když zemřou, tak nepostoupí. Když se narodí, nezdědí odkaz svých rodičů. Nejsou úplní.“
„Tak fungují jinak, to je toho. Raduj se z maličkostí, bratře. Jinak nebudeš nikdy spokojen.“

„Odejdi! Já vím, co chci a ty mne nezastavíš! Zapuzuji tě!“ vykřikl a ukázal na svého bratra Sestha vztyčeným ukazováčkem. Rudá záře prošla skrze jeho hruď a Sesthes zmizel. Azriel oddechoval ztěžka, jako kdyby zrovna uběhl sto mil, avšak ve své zlobě se rozhodl, že více na zemi nechce být. Už ho otravovaly lidské bytosti. Proto také začal tvořit upíry, jeho děti. Nyní ho však rozezlíval neúspěch, že nedokázal stvořit plnohodnotnou myslící bytost schopnou kreativity, lásky, nenávisti a mnoha dalších pocitů, které připisoval pravému životu.

Vyběhl z jeskyně na povrch a pohlédl na slunce. Padl na kolena a rozkřikl se na tu žhavou kouli, která dala život těm, jež chtěl napodobit. „Ať si tvé děti žijí ve světle slunce, Sesthe. Mé děti budou žít v temné noci,“ zvolal k nebesům a ta potemněla. Byť slunce mělo ještě mnoho hodin oblohou putovat, vystřídal ho měsíc v úplňku, který zářil rudou barvou krve. Azriel zabořil své silné drápy do vlastní hrudi a roztrhl se ve dví. Tam, kde před chvílí sám klečel, stáli tři kolem jeho bezvládného rozpůleného těla.

Když viděli svého mrtvého otce, začali jim kanout rudé slzy, jaké plakával on. Ve snaze zachránit otce, kterého nikdy nepoznali, přiložili obě půle k sobě a plakali nad nimi až do rozednění, jež přišlo za dlouho, jako by po noci kouzelné následovala ještě ta běžná, která měla nastat. Jakmile se jich první paprsky slunce dotkly, začaly jejich kůži spalovat, ale nikdy nespálily. Bolest je však donutila odejít do otcovy jeskyně a tam truchlit nad jeho ztrátou.

Když nastala další noc, poznali to, jako když stěhovavý pták pozná, že se blíží zima. I vydali se na povrch, rozhodnutí pohřbít otcovo tělo, ale tam, kde mělo ležet, stál on, živý a zdravý. Byl však jiný, než před tím. Namísto drápů měl normální lidské ruce. Namísto tesáků měl normální lidské zuby. Jediné, co ho od člověka odlišovalo, byly rudé žhnoucí oči, a tak vypadal stejně jako jeho nové úplné děti, na které byl pyšný jakožto na jeho nejlepší dílo.

Přišel k nim a oni poklekli. „Ne, neklečte přede mnou, mé děti. Vstaňte.“ Dotkl se prvního, nestatnějšího z nich.

„Ty budeš Vren, můj synu. Lidské bytosti potřebují strach, neboť bez strachu činí sami zlo. Proto ty zdědíš z mých schopností zuřivost a sílu, abys strach mohl rozsévati, když tomu bude potřeba.“ Poté přešel k dívce, jejíž krása se téměř bohům vyrovnala.

„Ty budeš Seskhe, má dcero. Lidé potřebují i naději, aby mohli kráčet za vyšším cílem. Proto tobě naděluji mojí kouzelnou moc, abys lidské bytosti mohla uchvátit její krásou a ony získaly inspiraci.“ Nakonec přešel za malým, šlachovitým mladíkem, a taktéž ho pohladil po tváři.

„Ty budeš Hesmerr. Ty budeš lidi chránit před újmami, kterým se sami nebudou moct bránit. Dávám ti do vínku mojí moc nad runami a stíny. Nechť ti jsou nástroji na tvé cestě.“ Odstoupil od něj a roztáhl paže.

„Nyní se mé děti napijte mé krve a moc, kterou jsem vám slíbil, bude vaše.“ A oni se napili. Jejich tváře se pokryly černými žilkami, oči se rozzářily, jako když se foukne měchem do žhavých uhlíků, a osm tesáků jim k protnutí otcovy kůže posloužilo. Napili se jen krátce a všichni odešli do různých směrů, aby hledali lidské bytosti, kterých se otcovy úkoly týkaly.

Sám Azriel se vydal náhodným směrem, cestou smrtelníka. Později se však ukázalo, že schopnosti, které předal svým dětem, přízrakům noci, nebyly jediné, které definovaly jeho božství. Ukázalo se také, že směr, kterým se vydal, náhodný nebyl, ale to je již jiný příběh.



Temný bůh


Azriel se společně se svojí sestrou vydal po stopách toho muže. Musel pochopit více, co je zač. Jedno však bylo jasné: žádný člověk nevládne takovou mocí.

Putování vedlo místy zla, kterého se onen muž dopustil. Zpustošené kraje a mnoho mrtvých. Černá oblaka, která z oblohy nikdy neustupovala. To dalo černookému muži v Azrielových slovech označení Temnota. Už mu mnoho dní neřekl jinak a Lierie si na to začala pomalu zvykat. Taktéž začala pociťovat, že zápal, kterým se za Temnotou její bratr žene, jí ho pomalu odvádí pryč. Sice s ním byla neustále, ale on nebýval s ní, alespoň v myšlenkách.

Kdykoli na takové místo přišli, Azriel vstoupil do světa duší a vyvolal vždy vizi, která ho vedla k dalšímu místu a blíže k pochopení podstaty Temnoty. Zlomová vize přišla až celé tři roky poté, co viděl, jak Temnota přišla na svět.

Sesthes klečící před mužem s očima černějšíma než nejtemnější noc. Muž polykal okolní světlo a ruku měl přiloženou na Sesthově hlavě. Namísto stěn zde byly temně modré plameny odbíhající od místa, kde Azriel stál a celou scenérii pozoroval. Sesthes měl zavřené oči a nebyl schopen jakkoli odporovat nátlaku, který nový bůh vytvářel. Jak mohl získat takovou sílu? Jak mohl překonat někoho tak silného, jako je Sesthes, pán mrtvých, správce studnice života. V tu chvíli mu došla další věc. Proč zrovna Sesthes…

Vize se změnila. Teď onen muž, Temnota, kráčel místy, která se nepodobala něčemu, co kdy Azriel viděl. Chodby bez zdí, umístěné v nekonečném prostoru bez hranic. Andělé létající tím prostorem přistávali na chodbách a odváděli duše směrem vzhůru. I Azriel vyrazil vzhůru, stejně tak i Temnota. Stoupali celé věky. Byť to byla jen vize, čas tam plynul jakýmsi zvráceným způsobem. Než konečně dosáhli vrcholu toho prostoru, jenž byl jejich cílem, uběhlo mnoho lidských životů. Prošli jakýmsi oblakem a stanuli před obrovskou jámou. Azriel nejprve nechápal, jak se tam ta jáma může vyskytovat, když zrovna prošli podlahou a z druhé strany nic nebylo. Poté se však podíval vzhůru a spatřil, že oblak, kterým před chvílí prošli, je nyní opět stropem. Vize to byla vyloženě prapodivná, ale i tak věřil, že pravdivá. To, co viděl, mu nápadně připomínalo studnici života, o které mu Sesthes vyprávěl.

Ve studnici života byla zásoba všech duší, které v tu chvíli žádnému tělu nenáležely. Jakmile někdo zemřel, jeho duše se sem vydala, a pokud byla čistá, a připojila se k ostatním. Jakmile se někdo narodil, Sesthes nabral ze studnice onu směs, a zformoval z ní duši pro nového jedince. Nyní však Sesthes nebyl, a muž, Temnota, přišel na okraj a začal duše nasávat do svého nitra.


Azriel zalitý potem otevřel oči a nadechl se, jako by to byl první nádech jeho života. Pro Lierii neuběhlo více než několik minut, ale on tam prožil celá staletí.

„Požírá je! On je jí!“
„Azrieli? Koho jí? Kdo koho jí?“
„On je jí! Nasává je a živí se jimi!“
„Lásko má. Uklidni se, už je dobře. Jsi tu semnou.“
„On jí duše. Temnota se živí dušemi!“

Pohlédl na svoji sestru znovu. Vnímal ji tak vzdáleně. Věděl, že je to jeho sestra. Věděl, že je to láska jeho života. Ale nechápal více, co to znamená. Jakmile myslel na ni, začínal se ztrácet. Jakmile myslel na něj, vracel se zpět. Koncentroval své myšlenky na cíl, který musel splnit. Celé své vědomí soustředil jen na to, jak přemoci Temnotu. Přemýšlel usilovně a nakonec ho napadlo řešení. Jelikož více nedokázal rozeznat své vize, svět duší a skutečnost fyzického světa, musel se spolehnout na někoho dalšího. Usilovně přemýšlel. Na koho? Kdo mu byl dostatečně věrný, aby mu pomohl? Kdo byl dostatečně schopný? Netušil. Celý jeho vesmír se smrskl jen do muže s temnýma očima. Otevři oči! Otevři oči a rozhlédni se!

„Lierie? Jak se dá dostat do říše mrtvých?“



Bůh smrti


„Musíš s ním promluvit, Sesthe. Jeho vize jsou chaotičtější a nejasnější, než dříve. Nyní tě viděl zemřít a viděl, jak se skrz tebe dostala Temnota do světa mrtvých. Ale ty žiješ,“ pronesla Lierie hlasem, jenž skýtal úlevu. Taktéž byl však pln strachu a smutku.

„A nenapadlo tě, že náš bratr vidí budoucnost?“
„Budoucnost je nestálá. Ani Ashka nedokáže předpovědět, co se stane, více než pár okamžiků napřed. Ne, to není možné.“
„A co když není budoucnost jen jedna? Co když vidí budoucnost takovou, jaká bude, pokud Temnota uskuteční své plány?“

Sesthes procházel sem a tam. Lierie věděla, že v takových situacích ho nesmí vyrušovat, pokud nechce rozlítit jeho hněv.
„Ne, nesetkám se s ním. Urazil mne tím nejhorším možným způsobem. Jestli se mi ukáže na očích, tak ho vlastnoručně zabiji.“
„Sesthe, prosím. Musíš nám pomoci, jde i o tvůj život.“
„Neřekl jsem, že nepomohu. Samozřejmě, že pomohu, jen se s ním odmítám setkat. Co chce vědět?“

„Děkuji ti. Jak se dá dostat do světa mrtvých?“
„Nijak. Jen já mohu procházet Branou oběma směry. Aby se Temnota dostala na druhou stranu, musela by mít duši nebo esenci boha a i tak by byla bezmocná. Jakmile někdo projde na druhou stranu, ten prostor ho ovládne a nebude schopen se svévolně hýbat.“
„Myslím, že vím vše. Budu ho pozdravovat.“
„Klidně pozdravuj, ale pochybuji, že to vůbec zaregistruje. Na shledanou, sestro.“

Když o několik hodin později vyprávěla Azrielovi o setkání s jejich bratrem, měl světlejší okamžik. Vnímal každé její slovo jako před lety. Když ho poté políbila, bylo to jako před lety. Avšak druhého rána byl opět myslí nepřítomen a jeho stav přetrval několik dní.

„Přemýšlel jsem,“ pověděl jednoho dne po obědě, „Temnota umí krást duše. Proč by to nemohla udělat i s bratrovou esencí. Poté by měla vše, co potřebuje k přístupu ke studnici. Poté by jí nikdo nemohl zabránit získat všechny duše, které nemají tělo. Někdo by zemřel a okamžitě by temnotě připadl. A kdo by se narodil, narodil by se prázdný, bez duše. Trvalo by to jen jednu generaci a všechny duše by požrala. Nezbylo by nic.“

Lierie se podívala do dáli. „Co máš v plánu?“ zeptala se, ale to už Azriel opět nevnímal. „Dobře, já totiž plán mám.“



Bohyně chaosu


Lierie nebyla vždy bohyní života a radovánek. V jisté době byla uctívána jako bohyně chaosu. Byla nevypočitatelná válečnice a rozsévala šílenství po celých krajích. Našlo se mnoho takových, kterým chaotický způsob života vyhovoval. Považovali to za jedinou možnou svobodu. Většina jejích věřících byli trestanci, vrazi nebo nelítostní válečníci zvaní berserkerové. Vše se změnilo v dobách, kdy se zamilovala do svého bratra Azriela, a poté, co se on změnil také. Když přestal lidi zabíjet a strašit, aby si u nich vynutil pokoru, rozhodla se Lierie, že začne nový život, ve kterém se bude o své věřící starat a podporovat jejich plnohodnotný život.

Nyní však oprášila staré způsoby a vyrazila do boje proti Temnotě. Ta byla ve svém počínání stále odvážnější a nebylo tak těžké ji nalézt. Na ostrově Vallor, na západ od nově vznikajícího království lidské rasy, dříve pevnou a spravedlivou rukou vládli rudí elfové, kteří se na rozdíl od svých bratrů rozhodli neodevzdávat se přírodě, nýbrž technologii. S příchodem Temnoty se však ukryli kamsi do ústraní a ostrov padl. Nezbyl na něm kousek zeleně, ani živý tvor.

Když Lierie kráčela po té vyprahlé zemi pod nikdy neustupujícími černými mračny, ticho na ni tlačilo více než hluk v kupecké čtvrti velkoměsta. Nebylo slyšet nic. Zpěv ptactva, šelest listí, dokonce ani vítr obtékající ostré kameny skalisek. Z dáli nebylo slyšet moře a dokonce nebylo slyšet ani vlastních kroků.

„Přišla jsi na smrt? Nebo se ke mně chceš přidat?“ ozval se chraplavý hlas, ze kterého běhal mráz o zádech. Světla začalo ubývat a každý krok toho muže, Temnoty, byl hlasitější než skála padající z dvaceti sáhů do vody. Stejně tak se i země otřásala, jako kdyby na ni dopadaly kroky veleobra.
„Ne ty hlupáčku, nepřišla jsem zemřít. Přišla jsem zabíjet.“
„Jak myslíš, krásko. Uvidíme, jestli proti mně máš šanci.“

Oba vytrhli z prázdného prostoru své meče jako z neviditelné pochvy a rozběhli se proti sobě. Jejich meče se srazily, až se rozlétla rázová vlna, která zlámala již mrtvé stromy a přímo pod nimi popraskala zem, jako kdyby na ní nějaká neviditelná síla přitlačila jakousi těžkou a velkou kouli. Odskočili od sebe a muži vytryskly z očí černé blesky směrem k Lierii. Prošly přímo skrz její hruď, ale ona najednou zmizela. Objevila se kousek za Temnotou bez jediného zranění. Roztočila se v rychlé piruetě, aby dodala svému seku na síle a rychlosti. Muž neměl čas se krýt, či uhnout. Její meč mu přesekl záda do hloubky dvou palců. Smrtelník by takové zranění nepřežil, ale Temnota jest bohem, a ti přežijí mnohé.

Otočil se a přitom švihem vystřelil svojí pravou nohu Lierii proti tváři. Náraz ji odmrštil dobrých deset sáhů, ale ona přistála na nohou a jen se ladně sklouzla, jako by bruslila pozadu, ničím nerušena, na hladkém ledě.

„Vypadá to na vyrovnaný boj, krásko.“
„Já ti rozsekla záda, ty mně ret. Připadá ti to vyrovnané?“
To už opět vystřelila dopředu. Mávla rukou, ve které nedržela meč a najednou se k muži řítila tucetkrát najednou. Avšak on se iluzí nenechal oklamat. Sekl jí jedním rychlým a přesným úderem přes prsa. Padla k zemi a zůstala ležet.

„Máš pravdu, není to vůbec vyrovnané. Teď zemřeš a bude tě škoda. Máš krásnou tvářičku a postavičku jako víno. Škoda, škoda, škoda… Jestli chceš, můžu tě ještě znásilnit, než z tebe vyprchají poslední kapky života a já vysaji tvoji duši!“

Sklonil se nad ní a vztáhnul k ní ruku tak, jak jí vztáhnul k Sesthovi v Azrielově vizi, která jí sem dovedla. V té vizi, která ji přivedla na smrt.



Svět bohů


Tu však zaslechl muž, Temnota, další kroky. Chvíli nevěděl, kdo mohl přijít. Poté spatřil onen přírůstek na bojišti, a začal se hlasitě smát.

„Azrieli? To snad nemyslíš vážně. Přišel jsi o svoji moc ve chvíli, kdy jsi roztrhl své tělo. Myslíš si, že jsem si nezjistil, kdo proti mně bude stát? Jsi jen troska. Z tvé původní síly zbyl jen odraz na hladině.“
„A přesně proto se mne snažíš zastrašit, chápu. Já s tebou však bojovat nebudu.“
„Chceš se ke mně přidat dobrovolně?“
„To také ne. Tvé myšlenky jsou omezené. Řekni mi. Získat esenci mého bratra a proniknout do světa mrtvých, abys vysál studnici. K čemu ti to bude? K čemu ti je absolutní moc, když nemáš s kým sdílet svět?“
„A zde jsou omezené tvé myšlenky, Azrieli. Nepotřebuji nikoho dalšího. Budu mít v sobě všechny duše světa. Opravdu si myslíš, že si nebudu mít s kým povídat? A poté mohu stvořit i vlastní život.“
„Hodně štěstí. Jediný způsob, jak to udělat, je roztrhnout své vlastní tělo a rozdělit vlastní moc.“
„A nechtěl jsi, právě ty, přetvořit duše tak, aby se daly uzamknout do jiného těla? Nic si nenalhávej. Vím všechno. Vím, jak jsi vytvořil noční přízraky, i o co ses pokoušel před tím. Ano, ještě jsem tenkráte neexistoval. Ne jako něco víc, než pouhé zrnko prachu. I tak jsem byl fascinován tvým snažením. To ty jsi mne formoval, Azrieli.“

„Dobře. A jak do světa mrtvých pronikneš, když nebudeš ve fyzickém světě existovat?“
„To nedokážeš. Nemůžeš mě donutit odejít jinam. Budu ti vzdorovat a nemáš dost sil.“

„Víš, přemýšlel jsem. Dobře vím, že zapudit někoho takového, jako jsi ty, nemohu. Neexistuje magický zámek, který by tvojí podstatu vystihl. Rozhodl jsem se tedy, že bych to mohl udělat s větší skupinou, do které náležíš. Napadlo mne vytvořit svět pro bohy, kam by se hodili více, než sem. Svět, kde budou doma a nebudou ho muset sdílet se smrtelníky. Nějaký svět, kam budu moct donutit jít každého boha a jedinou obranou bude zemřít nebo se vzdát své síly,“ vysvětloval Azriel a sledoval, jak Temnota bledne víc a víc.

„Ale na to ti ostatní nekývnou. Snadno proniknu zpět!“
„Už mi na to kývli. Všichni tam jdou a všichni tě volají. Všichni krom Sestha, který dobrovolně zemřel a nyní vládne své říši na jejím vrcholku. Všichni, můj Temný stíne. Všichni!“

To už skrze mraky na obloze pronikly první paprsky a Lierie otevřela oči. Pohlédla na Azriela přímo skrz Temnotu, která už téměř nebyla vidět.
„Lásko?“
„Běž, Lierie. Já přijdu hned poté a náš nový svět uzamknu.“
„To už nikdy neuvidím lidi?“
„Ale ano, uvidíš. Budeš s nimi mluvit skrze jejich sny a duše. Každý, kdo v tebe bude pevně věřit, s tebou bude spojený. Ale už nikdy nebudeš moci chodit po těchto zemích. Bohužel.“

„Miluji tě.“
„I já tebe. Uvidíme se za chvíli.“



Epilog


Poté, co Lierie i Temnota zmizely, ohlédl se Azriel na teď již sluncem zaplavenou zemi. Byť již nebyl plnohodnotný bůh, cítil, jak ho nový svět táhne k sobě. Ještě pohlédl na ten starý a zhluboka nasál jeho vůni. Vzpomněl si na svůj život od chvíle, kdy ho myšlenky strachu ze tmy a nočních příšer zformovaly. Dokonce si vzpomněl na příběh, který se tenkrát vyprávěl a který mu byl základem. Krvesaj. Napůl člověk, napůl vampýr, který v noci kráčí světem a vysává život těm, kteří v noci opustí své domovy. Vzpomněl si, jak tímto životem dlouho žil. Vzpomněl si, jak lidé vytvořili první pantheon z bohů, které znali. Nyní již věří v něco jiného, ale to původní myšlenky je zformovaly a takovými jsou. V tomto pantheonu měl sestru a bratra, bohy chaosu a smrti. On sám byl bohem krve.

Od těch dob byl mnoha věcmi. Byl upomínkou starých mravů, stvořitelem neúplného života, a poté i věštcem a vyhaslým bohem. Jeho podstatou však pokaždé byla noc. Rozhodl se tedy do noci vydržet a odolat vábení nového domova, alespoň těch pár hodin. Procházel se po Vallor a všímal si, jak život opět začíná rašit. Zaslechl první zpěv ptáků a z mrtvé půdy začínaly vykukovat první kousky zeleně.

V dálce si najednou všiml muže, který kráčel o holi směrem kolmým k Azrielově cestě. I on si všiml starého boha, zamával mu a vydal se k němu.

„Můj pane, doufal jsem, že Vás zde spatřím,“ pronesl mladík kulhaje na pravou nohu, když se k Azrielovi přiblížil na doslech.
„A kdo jsi?“
„Jmenuji se Lucias de Viom. Jsem spolu se sestrami knězem vaší sestry. Od doby, co jste odešli, se sestry v chrámu modlí za její návrat a já ji hledám. A Vás také.“
„V chrámu? Vždyť jsem vyrazil před pár dny a sestra jen o několik hodin přede mnou.“
„Je to už šest let, pane.“
„Zvláštní je ten čas, zvláštní. Nevadí. Tvá paní již opustila tento svět a vydala se jinam. Dnes v noci odejdu i já, který jsem posledním bohem kráčejícím po této zemi. Bohové již nebudou mezi vámi, člověče. Budou jen bdít nad vašimi skutky a čas od času zasáhnou. Avšak jen ti pevné víry to připíší naší rase.“
„Pane. To vše bylo prorokováno. Bylo taktéž řečeno, že ještě než odejdete, pronesete další proroctví. Proto jsem také tady, abych si ho zapamatoval a řekl ho písaři.“

Azriel se zamyslel a klekl si na zem. Zavřel oči a hledal ve světě duší ty správné nitě, které ho dovedly až k výraznému uzlu. Zde započal svojí poslední vizi. Jakmile se probral, měl pocit, že patří do fyzického světa více, než za poslední tři roky. Nebo za posledních devět let, jestli Lucias říkal pravdu. Temnota byla konečně přemožena a uvězněna ve světě bohů, ale to co viděl, ho zarmoutilo. Chtěl zde zůstat a pomoci lidským bytostem. Věděl však, že nemůže.

„Temnota se navrátí. Bude k tomu mít třech příležitostí, každé bude chtít využít a pokaždé bude silnější než kdy před tím. Zabiješ-li ji, vrátí se zpět do říše bohů, ale nezemře. Pouze nastřádá více sil a opět se vrátí. Moci pěti musíš použít. Pouze ohně pekelné a nebeské světlo ji mohou uvěznit. Pouze tma a víra ji mohou oslabit. Pouze srdce, jež proklane ostří čisté duše, může propustit ty, které Temnota pohltila, a poté již nebude bohem.“

Azriel otevřel oči a vstal. Byla již tma a on pohlédl vzhůru na nebesa. „Nastal čas jít dále. Podívej se na oblohu, takových hvězd! Nikdy jsem jich tolik neviděl. Myslím, že právě tam bude můj nový domov. Loučím se s tebou, Luciasi. Loučím se s tebou a přeji vám, všem živým, mnoho štěstí. Doufám, že zvítězíte v boji, který jsem začal.

A pamatuj. Bohové nad vámi bdí.“
Po těchto slovech se Azriel ještě naposledy ohlédl a začal se rozplývat. Chvíli poté z oblohy zmizela rudá mlha, která ji od počátku věků pokrývala.


 

Komentáře, názory, hodnocení

Enderson - 28. března 2017 21:33
werewolf_by_wert23-d3ij2i42456.jpg
Velmi velmi povedené. Jako někdo kdo si rád hraje se světy, ti plně schvaluji vše co jsem si přečetl. Co se technické stránky týká, jsem spíše zaměřený na poezii. Bravo.
 
Potkan4* - 28. března 2017 21:17
knight8648.jpg
Fistandantilus - 28. března 2017 20:43
Děkuji :)

(krátké věty jsem se naučil používat, abych se neztratil v myšlenkách. U odborného textu mi to furt vytýkají :D )
 
Fistandantilus - 28. března 2017 20:43
fuck_y2031.jpg
Pěkná povídka, přečetl jsem si ji poctivě celou. Zaujala mě celková koncepce. Použití výrazů a krátkých vět. Nejdříve jsem to vnímal vcelku negativně, (nebyl jsem na to zvyklý) ale pak jsem si uvědomil, že tak bohové pravděpodobně komunikují a dodává to celému příběhu větší realističtnost. Je to tak v pořádku. Přímá reč je v některých fázích krátká, odpovědi jsou však dobře promyšlené, některé otevírají hodně velké oblasti k přemýšlení. Metafory vcelku povedené, hodně mě jich příjemně překvapilo, opakují se v příběhu s železnou pravidelností (čtenář už téměř očekává, že tam něco bude) některé jsou horší - drhnou, ale opět je nahrazují další nápady, které se vcelku spojují s předchozími myšlenkami. Řekl bych, že je to vcelku slušné dílo, které zaslouží pozornost, určitě by se hodilo jako nějaká rozprava do nějakého rozsáhlejšího dobrodružství tady na Andoru. Za mě palec nahoru a díky za reprodukci.

F.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.064553022384644 sekund

na začátek stránky