Město v slzách
Město v Slzách se třpytivě lesklo na večerní obloze třináctého měsíce a s jistou melancholií vyvolávalo ve vnímavém pozorovateli nečekanou nenávist. Proti kráse snoubící se se smutkem. Krása a smutek toho mají tolik společného. Krása nemůže existovat bez smutku a smutek zase nemůže existovat bez krásy.
Bertram se poklidně prochází po jemných obláčcích světlé, přívětivé barvy a zkoumá, zda snad neobjeví nějaké pochybení, narušení dokonalosti toho místa. Věří, že dokonalost je nedosažitelná a proto nehodlá přijmout existenci místa jako je přízračné Město v slzách. Popřel by tím sám sebe a své celoživotní smýšlení. Chyba musí existovat a to i na tak výjimečném místě. Malý škrábanec v umně vyleštěné podlaze tanečního sálu v Domě čtyř tváří. Jemná prasklinka na ocelové váze v Rudé komnatě. S těmito myšlenkami bloudí po pravidelných uličkách, které ho svou upraveností a bezchybností nesmírně znepokojují.
Nikdy nebyl milovníkem chaosu, ba naopak, byl rád za pravidelnost a řád, který ale s jistou nevysvětlitelnou radostí čas od času ničil svým iracionálním jednáním, kterým své plány roztrhal na cáry stejně jako své obrazy přeplněné geometrickou abstrakcí a složitými konstrukcemi nikdy nevzniklých strojů. Nepravidelnost a spontánnost patří k životu a jeho nepředvídatelnosti. Co by byl život bez špetky náhody? Nicotou, přece bez nevyzpytatelnosti osudu člověka by duše samotná ztratila tvůrčí invenci a stala by se jen tupým nástrojem pro studium ověřených faktů a tvorbu přesných a technicky dokonalých předmětů.
Město v slzách bylo něčím zvláštní. Bertram se s narůstající úzkostí dobelhal do středu náměstí ve tvaru perfektní kružnice. Pomalu nechal klesnout svá ztěžklá víčka a začal si představovat toto místo a jeho obyvatele, dokonalé tvory, dokonalé lidi, kteří nikdy nechybují, každý den na sekundu přesně konají své povinnosti a nemají žádné myšlenky odlišující je od zbytku. Procházel městem a sledoval pravidelně se hemžící život, nikdo se s nikým nesrazil, vše bylo přesné jako tikající hodinky na jeho ruce. Uviděl dívku a věděl, že se jmenuje Anna. Sledoval ji, jak ráznými pohyby kráčí směrem k němu, vše bylo vyměřené a dokonalé, stejně jako její tvář.
Otevřel oči. Bertram stál ochromen směsicí nenávisti a hořkosti, neschopen slova. Anna stála před ním a dívala se zpříma do hnědých očí svého oponenta. S nejasným úsměvem mu podala jednoduchou dvěřenou schránku s mosazným zámkem. Poté se otočila a stejně jako se zjevila opět zmizela se závanem vlahého večerního větru a nechala ho ohromeného a neschopného řeči.
Bertram pootočil klíčkem, který držel zámek skříňky uzavřený a s trhnutím otevřel schránku. Naklonil se nad ni. Na dně klidně ležel jeden jediný nažloutlý a pomalu tlející list dubu.
Když před pár dny stoupal po oblačném schodišti na toto magické místo, vždy se po pár krocích zastavil a přemýšlel nad tím, co vše obětoval své honbě. Honbě za pravdou, krásou či smyslem bytí. Vzpomněl na to, co zanechal hluboko pod sebou, své starosti, nářky i štěstí. Když vstupoval zdobenou branou do opuštěného Města v slzách, věděl, že zde nalezne odpovědi na své otázky a vysvětlení smyslu.
Padl na rozechvělá kolena a křičel. S jeho křikem se skořápka a přízračnost Města v slzách začala trhat. Dokonalé ulice a bulváry se proměneny v zlatavý prach, taneční sál v Domě čtyř tváří se propadl do hlubin se svištivým rachotem. A s objevujícími se prasklinkami v ocelové váze, jediném předmětu Rudé komnaty, se začal i sám Bertram měnit v Nicotu. Jeho černě zbarvené pozůstatky za okamžik odvál vítr a zanesl je to Nekonečného oceánu.
Město v slzách již nebylo, nebylo ani opovážlivého muže. K zemi se s věčným klidem snesl nažloutlý list dubu.