Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Teorie realityOblíbit

0_1480.jpg

Autor: irminsul

Sekce: Povídka

Publikováno: 29. května 2017 19:44

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Původně povídka soutěžní psaná na téma "Čím onemocněla naše společnost?". Žel neuspěla, a tak ji dávám na zhodnocení alespoň sem.
 

„Ve své světnici člověk zví jen to, co poskytuje fantasie.“ - Paracelsus



Seděl v zšeřelém pokoji svého bytu někde na kraji města. Ve vzduchu se vznášel nepříjemný odér zatuchliny, který dráždil všechny smysly. Když se náhodou někdy podíval z okna, mohl za jeho sklem spatřit šedivé čtvercové budovy, které v dálce splývaly v jednolitou obludnou masu. Tak to alespoň vždycky vnímal. Teď ale svítilo slunce, které dovnitř pronikalo jen stěží skrze tlusté záclony, a pod jeho dotíravými paprsky vykouklo i několik nepatrných kousků zeleně, které se topily v záplavě dotírajícího betonu.

Neviděl to. Místo toho se skláněl nad rozevřenou knihou, která na něj zívala mnohé zajímavé myšlenky a postřehy. Snažil se jim porozumět, zachytit jejich podstatu a uložit si je navěky do své mysli. Ale nedařilo se mu to. Smysl rozházených písmen mu unikal.
Takových rozevřených i zavřených knih leželo po celém stole i různě po podlaze mnoho. Další byly uloženy v rozložitých knihovnách vyrůstajících od země až ke stropu podél vybledlých stěn. Pokud byly v bytě vůbec nějaké další místnosti, zcela určitě by se vám naskytl podobný pohled.

Mnohé z nich již přečetl a jen málo měl před sebou. Znalosti, které z nich načerpal, se mu hromadily v hlavě, překrývaly se, mísily a vznikaly z nich nové poznatky, které pod sebou pohřbívaly ty staré. Sám nevěděl, kolik času svou prací již strávil. Možná to byly týdny, možná roky.

Zvedl hlavu rámovanou prošedivělými, řídnoucími vlasy. Už zase, nenechají mě pracovat, nenechají mě vykonávat mou bohulibou práci, pomyslel si se vzrůstajícím vztekem. Uslyšel totiž hluk – šoupání židlí, dupot, hlasité výkřiky, údery o zem – který měl nepochybný původ. Ozýval se, tak jako každý den touto dobou, od sousedů žijících v bytě nad ním. Měl pocit, že se mu rozštěpí hlava, na lebeční stěnu mu dopadaly údery kladiv a rozléhaly se nikdy nekončící ozvěnou, slyšel trubky ohlašující blížící se apokalypsu. Nemohl to vystát. Rychle vstal a přešel přes celou místnost, kde vzal z rohu koště s tvrdou dřevěnou násadou. Pak koncem násady několikrát udeřil do stropu. Tak to dělával pokaždé a hluk to vždy spolehlivě utišilo. Chvíli čekal, ale tentokrát se nestalo nic. Dupání a výkřiky pokračovali a jako by ještě nabrali na intensitě. Znovu začal zuřivě bušit do stropu, pak přestal a začal znovu. Poslední údery byly už tak silné, že mu do očí napadalo několik drobných kousků omítky, což ho donutilo přestat. Rejdění v horním patře však přeci jen také začalo utichat.

Nechápal, že jeho sousedům pořád ještě nedocházelo, že takovéto projevy jejich života jsou pro něj neakceptovatelné. Myslel si, že jeho koště se již vyjádřilo mnohokrát a dostatečně jasně. Zřejmě tomu tak nebylo. To znamená, že musel přijít na způsob, jak se s tím vypořádat. Ale to počká, měl rozdělanou práci a tu nemohl jen tak nechat ležet. Vrátil se tedy ke stolu, sedl si a znovu se začetl:

„Sedět za pecí a putovat přes hory a doly – jsou dvě různé věci, jedno musí být vždy contrarium (proti) druhému, vy musíte býti proti mému a já proti vašemu. Tolik však řeknu o takovém rozdílu, jaký je mezi vámi a mnou, že se rovná rozdílu mezi černým a bílým. Kterak může za pecí vyrůst dobrý cosmographus nebo dobrý geographus? Což neobohacuje se oko pohledem? Neprospívá putování všem činům? Nedává cestování více rozumu než sedění za pecí?“

Ano, ano! To je přesně ono. Těch několik posledních řádků si musel někam zapsat. Zároveň si je několikrát přečetl znovu, aby mu v paměti utkvělo každé jedno slovo.

Byl spokojený. Kolik času zachránil tím, že tak málo vycházel? Díky tomu mohl nasávat moudrost všech věků, moudrost, která by jinak zůstala jen v knihách, zapomenutá a opuštěná. Když zvedl svůj zrak od stránek před sebou, srdce mu zaplesalo při pohledu na jeho rozsáhlou sbírku knih. Mám tu takovou svou malou Alexandrijskou knihovničku, která však nikdy nelehne popelem, protože je celá tady, pomyslel si a poklepal si při tom na hlavu. Pak ji opět sklonil.


Mezitím za jeho oknem proletěl vrabec. Jen na chvíli se posadil na parapet, zapěl svůj krátký popěvek a znovu se zvedl do povětří. Rychle třepetal křídly. Ani nevěděl, kam míří, jen tu a tam někde usedl – na střechu rodinného domu, na větev mladého stromku rostoucího v malém parku, na drát elektrického vedení, na zem, aby sezobl nějaký drobek – a pak zase pokračoval, nebo se vracel. Pod ním se hemžili lidé, spěchali do práce nebo z práce, seděli na lavičkách v parcích, rozmlouvali tam spolu nebo četli knihy, jedli levné jídlo a jen tak bezcílně se procházeli. Když ho omrzelo pozorovat lidi a jejich výtvory, vrátil se zpátky na kraj města a pak letěl dál až za jeho hranice, kde rostly stromy daleko vyšší a daleko hustěji, rozkládala se jezera a proudily hluboké řeky. Sem tam pod sebou spatřil osamoceně stojící stavení a výjimečně i rozlehlý statek. Pak narazil na krajinu brázdící silnici, podél které se zase vrátil do města, kde se tentokrát věnoval spíše detailům, a tak usedal na parapety a nahlížel okny do bytů a domů. Stávalo se, že někdy přistál na okně, na kterém seděl již dříve, ale nepamatoval si to. Každý zážitek pro něj byl nový a zajímavý. Když se skrze sklo podíval teď, spatřil škvírou mezi zataženými záclonami muže, který shrbeně seděl za stolem a nedalo se rozeznat zda vůbec žije, jak byl nehybný. Pak se ale rychle napřímil, až to vrabce vyděsilo, proto se opět vznesl do vzduchu.


Ozvalo se hlasité zaklepání. Polekaně se vzpřímil. Znamenalo to tedy, že tato místnost je jediná, ve které žije? Nebo byly za dveřmi další, které dohromady tvořily komplex zvaný byt, do kterého se právě dostal nezvaný host a do této poslední místnosti nevstoupil jen proto, že byla zamčená, což si nenápadně zjistil a pak, jakoby ze slušnosti, zaklepal? Jeho srdce začalo do žil pumpovat krev daleko rychleji než dosud, dílem kvůli vzteku, který ho opět začal naplňovat, dílem kvůli strachu a nejistotě. Tak daleko se ještě nikdy nikdo nedostal! Myslel si, že je dostatečně izolovaný, ale současná situace nasvědčovala něčemu jinému.

Nebyl si jistý, co má dělat. Odpovídat rozhodně neměl v plánu. Bál se i pohnout, aby narušitel snad nezískal podezření, že je zde kdosi přítomen. Dlouho tak napjatě seděl v nepřirozené, vzpřímené pozici, aniž by cokoliv udělal. Když se zaklepání nezopakovalo a on měl pocit, že by mohlo být bezpečné vstát, učinil tak a obezřetně došel ke dveřím. Chvíli před nimi nerozhodně stál. Zvažoval, zda je moudré podívat se klíčovou dírkou ven, ale nakonec tuto možnost zavrhl. Co kdyby narušitel měl stejný nápad a jejich pohledy by se střetly a on tak dal najevo, že je přítomen, že je skutečný a tím pádem má být kdo rušen? To nemohl riskovat. Potichu se tedy odplížil zpět ke stolu a posadil se. Židle naštěstí nezaskřípala. Na čtení se však nemohl soustředit, proto opět vstal a protáhl své ztuhlé tělo. Ozvalo se několikeré křupnutí, které však bylo dostatečně tiché.
Několikrát přešel místnost kolem dokola a přemýšlel přitom nad informacemi, které za ta léta získal. To ho opět naplnilo spokojeností a relativním klidem. Nakonec došel až k oknu. Zamyšleně se díval na záclony, ale neviděl je – jeho pohled pronikal daleko za ně, mimo tento svět, mimo jakýkoli svět. Pak, aniž by si to uvědomoval, natáhl ruku a pomalu jednu záclonu odhrnul, ne ale moc.

Spoza jedné z výškových budov v dálce ho pozorovalo slunce a nic neříkalo, jen mu mírně, téměř ostýchavě, nabízelo světlo. On si nevšímal ničeho. Neviděl slunce, neviděl poletujícího vrabce, neviděl hemžící se lidi, neviděl město, neviděl svět. Za oknem stála nepropustná stěna písmen, která zastavovala jeho pohled, aby se šířil dál. Stěna, kterou úmorně stavěl několik posledních let.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.06909704208374 sekund

na začátek stránky