Andor.cz - Dračí doupě online

Zlaté sluneční paprsky se s úsvitem prodraly oknem do temné světnice a dopadly na tvář spícího muže. Víčka se mu zachvěla, nakrčil nos, kýchnul a tak procitl. Otevřel oči, ale jas jej okamžitě oslepil. Pomalu se posadil na lůžku a s tváří v dlani si mnul víčka. Slunko teď osvítilo jeho obnaženou hruď, na níž měl vytetován okřídlený meč, symbol rytířského řádu, k němuž náležel. Tu se objevil stín a on vzhlédl.

„No, už bylo načase, Bojadore, až jsem měl strach, jestli tě mé lektvary neuspaly navždy,“ pravil s tichým smíchem stařec a pohladil přitom modročerného krkavce, který mu seděl na rameni.
„Lektvarrry – navždy,“ zakrákal pták.
„Kdo jsi, kmete, a jak to, že znáš mé jméno?“ vyhrkl podezřívavě Bojador, nebo» se tak vskutku jmenoval.
„Já znám mnohé, co jiným zůstane navždy skryto, jsem totiž ten, co již od věků kráčí světem – jsem Balduin Twin Ulmus,“ představil se stařec hrdě a upřel na Bojadora zrak. Z jeho pohledu vyzařovala pradávná vznešenost a vůle tak silná, že se to nedalo vydržet. Tu si vzpomněl na své předešlé procitnutí, palčivou bolest, Balduinův pohled a podivné bytosti.

Rozhlédl se kolem, ale neviděl nic jiného než dřevěné stěny a strop srubu s hrubě otesaným trámovím, kde zhusta byly zavěšeny přemnohé svazky sušených bylin. V kamenném krbu nad řeřavými uhlíky visel mosazný kotlík s bublajícím obsahem. Jednoduchý stůl uprostřed místnosti a police kolem stěn doslova přetékaly tlustými knihami, nádobami a baňkami a jinými prazvláštními předměty. Otevřeným oknem, pod nímž stála objemná truhlice, proudilo do šeré místnosti denní světlo a bylo jím vidět zeleň lesa.

„Ty jsi čaroděj?“ otázal se Bojador, potlačil zachvění a snažil se, aby jeho hlas zněl lhostejně. Byl beze zbraně, bezmocný. Stařec však nevypadal jako někdo se zlými úmysly.
„Ach, ano, hmm, i takto mne nazývali,“ odvětil kmet, „Ale nemusíš mít strach,“ dodal. „Řekněme, že jsem spíš něco jako, hmm, poustevník.“
„Čarrroděj,“ přesvědčoval krkavec.
„Kde jsou mé šaty? A mé věci? A kde je poselství, které jsem nesl knížeti Tankredovi na Ostrý břit?“
Vyskočil z lůžka a ucítil na bosých chodidlech chladnou zem.
„Tvé šaty byly, řekněme, zničeny. Zdá se, že si nevzpomínáš. Hmm. Oblékni si tohle,“ řekl Balduin a ukázal na oděv přehozený přes opěradlo houpacího křesla - prostou zelenou tuniku a kožené nohavice s širokým opaskem. Pod křeslem na zemi stály staré odřené škorně.
„Nejdříve něco málo pojíme..“
„Žrrrádlo!“ vykřikl pták.
„…a pak ti vše vysvětlím,“ nenechal se rušit Balduin a dodal s úsměvem:
„Musíš mít jistě hlad, vždy» jsi spal pět dní!“


---


„…a tak jsme ti, moji přátelé a já, zachránili život,“ dokončil stařec svou řeč a pohodlněji se uvelebil v houpacím křesle s číší medoviny.
„Jen pět dní, říkáš starče, pět dní?“ Bojador nevěřícně hleděl na svá vyhojená zranění. „Takto však vypadají jizvy týdny staré! Nevím, čemu mám věřit – vskutku, čaroděj! Děkuji ti.“
„Věděl jsem, že přijíždíš. Čekal jsem tě, i když jsem netušil, jakým způsobem se ke mně dostaneš. Ti muži v mém lese neměli co dělat,“ řekl Balduin a jakoby pro sebe mručivě dodal: „Už ani Strážní stromy nejsou co bývaly…“

Bojador dojedl poslední porci obilné kaše z kulaté dřevěné misky.
„A kdo jsou tví přátelé, mistře Ulmusi? Matně vzpomínám na divné bytosti u tebe v okně. Anebo jsi mne jen mámil svými lektvary? A mé poselství…?“
Balduin se rozesmál tichým smíchem. „Co jsi se vzbudil, rytíři, slyším jen samé otázky. Ale budiž – hmm. Tankred z Ostrého břitu již před třemi dny obdržel tvé zprávy, a poděkovat můžeš zde Jindavci,“ přejel prstem po lesklém peří na hrudi krkavce, „Ptáci jsou nejlepšími posly, myslím.“
„Zprrráva,“ dodal Jindavec.
„A dále – mí přátelé jsou, hmm, obyvatelé tohoto lesa a víc o nich hovořit nebudu – však je poznáš sám.“
„Kdy?“
Stařec se tajemně usmál.
„Tuším, že velmi brzy. Hmm, nedal bys si něco málo mé medoviny? Je opravdu lahodná…“
„Ne, děkuji, už žádné lektvary,“ odmítl Bojador stále ještě zcela nedůvěřující starému čaroději. Vstal ze židle a přešel k oknu. Vyhlédl ven a uviděl zeleninovou zahrádku. Uprostřed seděl veliký zajíc a okusoval mrkvovou na». Zvíře k němu otočilo hlavu a přeměřilo si jej korálkovýma očima. Potom si ho opět přestalo všímat a klidně pokračovalo v jídle. Udiven se obrátil zpět čelem k Balduinovi.

„Jak se ti mohu odvděčit za to, cos pro mne učinil?“ zeptal se po chvíli.
„To, že tu jsi, má svůj účel, abych tak řekl, měl bych pro tebe jeden, hmm, úkol, je to naléhavé poslání…“ začal Balduin tichým hlasem. Lehce se v křesle s vrzáním pohupoval a pomalu usrkával svůj nápoj.
„Úkol?“ optal se nejistě Bojador. „Jsem rytířem Okřídleného meče, tos jistě poznal. V této chvíli, v této zlé době, nemohu pro tebe nic zařizovat, mistře Twin Ulmusi. Alespoň ne hned, jak zřejmě žádáš. Jsem vázán přísahou králi a svým bratrům v řádu. Na severu již dva týdny zuří boje s černými hordami démonů té proklaté čarodějnice Jadwigg, a jestliže mé poselství bylo opravdu doručeno, já se tam musím vrátit a…“

„Ano, ano, no jistě,“ přerušil Balduin rytíře netrpělivým hlasem, „to vše již vím, jen nechápu, jak se to mohlo stát. Vždy» zlomocná Jadwigg a její hordy byly přemoženy před dvanácti lety králem Olbaranem II. a jeho čarodějníky Bílého kruhu. Sám představený Kruhu ji spoutal velice mocným kouzlem, tak, aby již nemohla užívat svou Vůli a byla jako obyčejná žena. Zbytek života měla strávit v žaláři ukována ke zdi.“

„Ano, tak tomu bylo až do doby před dvěma úplňky. Sám jsem tu ničemnici vídal v jejím vězení. Vypadala velice sešle a staře, i když jsem slyšel, že bývala velmi krásná,“ rozvyprávěl se zaníceně Bojador a vůbec si nevšiml, jak se Balduin zasmušil. Jako by mu dávná vzpomínka prolétla hlavou.

„Bratři a sestry Bílého kruhu po celá ta léta obnovovali a udržovali poutací kouzlo každý úplněk, avšak minulý rok se celou zemí přehnala černá nemoc a zahubila velké množství lidu. Naneštěstí také krále Olbarana II. a většinu z Bílého kruhu. Ti, co přežili, byli buď příliš staří anebo pouzí adepti. Staří pak byli tak otřeseni náhlou smrtí svých sester a bratrů, že, i když řádění černé zhouby ustalo už v zimě téhož roku, do jednoho zemřeli snad steskem, či co, a Bílý kruh se rozpadl. Králem je nyní Olbaranův syn Olwen a ten rozhodl, že Jadwigg bude popravena, když už není nikdo, kdo by dál dokázal udržet kouzlo.“

„Cože? Tak Kruh je již minulostí? To je strašlivá novina! Pokračuj tedy,“ řekl zhrozeně Balduin, i když už tušil, jak se bude příběh dál odvíjet.

„Před dvěma měsíci se tedy konala poprava. Lidé nadšeně jásali, nebo» měli radost, že ta mrcha bude už konečně navždy a úplně zprovozena ze světa. Celou noc před tím se z její cely linul zvláštní zpěv a jakési skřeky, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Všichni mysleli, že se za ta léta v temné kobce dočista pominula, ale teď víme, jak hrubě jsme se mýlili! Dozajista si tam připravovala ty své nekalé čáry, no, a ráno, když ji vedli katovi pacholci, viděl jsem, že vypadá mnohem méně staře než předtím. Šla hrdě a její pohled nás doslova mrazil a bodal. Celý rozvášněný dav úplně zkoprněl a nikdo po ní nehodil ani kamínek, i když jsem viděl, že měli připraveno leccos i shnilou zeleninu.“
Bojador přecházel kolem po světnici a rozkládal rukama.
„Když se jí před špalkem královský sudí zeptal zda-li lituje svých činů, jenom se hnusně uchechtla a plivla po něm. Původně měla být ještě mučena, kdyby nedoznala svou vinu, ale šel z ní strach a všichni si přáli, aby už bylo po ní, takže se šlo hned na věc. Jak měla hlavu na špalku, zdálo se mi, že zírá přímo na mě! Šel mi z toho mráz po zádech. A potom v tu chvíli, jak dopadl katův meč na její krk, se zablesklo a najednou místo jejího těla tam leželo tělo kata, na špalku ležela jeho hlava a na hlavě seděla obrovská šedá vrána. Ten strašný pták si jedním okem prohlédl všechen ztichlý lid, rozepjal křídla a odlétl někam na sever.
V tom momentě propukla panika. Měli jsme co dělat, abychom udrželi lůzu králi a sudímu od těla. Většina prostých lidí se ale nakonec rozprchla a zabarikádovali se ve svých domech. Ještě ten den vydal král nařízení, v němž stálo, že se má zabíjet každá vrána na potkání a vyslal své nejlepší lučištníky střílet ty mrchožroutky, takže se jich brzy všude válelo spoustu mrtvých. Ale po Jadwigg jako by se země slehla.
No a před dvěma týdny ke králi dolehla strašná zpráva. Jadwigg znovu povolala černé hordy a s jejich pomocí vydrancovala a vyvraždila vesnice v Horní Morře, a také obsadila hrad vévody Belana. Celé okolí je úplně zničené rudým deštěm. Samotného vévodu a jeho rodinu pak obětovala svým démonům, asi jako zákusek, protože už museli být dost nasyceni krví lidu. Jadwigg se chce mstít a zničit snad celou zemi a vše živé v ní a nejhorší na tom je, že její moc evidentně roste, zatímco našich mužů neustále ubývá.
Proto se nezlob, pane Balduine, že nemohu nyní splnit tvůj úkol. Odejdu neprodleně. Když si pospíším, měl bych se setkat s posádkou z Ostrého břitu vyslanou knížetem na popud poselství, které jsem nesl, právě dnes u brodu v tvém lese.“

Balduin se zamračil.
„Ach vy rytířské hlavy zabedněné! A to nikoho z vás, ani toho holobrádka Olwena, nenapadlo, že černé hordy, stejně jako ostatní nepřirozené stvůry jsou obyčejnými zbraněmi neporazitelné? Proti nim a čárům Jadwigg jsou vaše meče a štíty k ničemu. Proti kouzlům platí zas a jenom kouzla.“
Rytíř se zachmuřil. Měl náhle chu» něco pořádně nakopnout. Ovládl se však a místo toho si radši zase sedl.
„Chceš tedy říct, mistře Ulmusi, že desítky statečných mužů z našeho i z ostatních řádů padly zbytečně?“
„Naneštěstí.“

Rozhostilo se tíživé ticho.