Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Nibiru: Čaroděj, hadice, plamenomet a nevyzpytatelní bohovéOblíbit

avatar015999.jpg

Autor: Cvok*

Sekce: Povídka

Publikováno: 18. července 2017 14:57

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Nibiru, svět, co původně vznikl jen pro pobavení přátel. Mišmaš který přerostl původní myšlenku a skutečnost, že byl jen na jedno použití. Jenže ten svět mě chytil, nepustil a je popsán v několika A4 sešitech a stále mě to baví.
Nejspíš vám to bude připadat jako blbost ale asi je mi to upřímně fuk… :D Jeto Post-Apokalyptické klasické fantasy a snad aspoň někomu se zalíbí

Jo a děkuji Tolkienovi, Sapkowskému, Kotletovi, Lukasovi a nespočet dalším za skvělé příběhy a inspiraci :D
 

Nibiru
Čaroděj, hadice, plamenomet a nevyzpytatelní bohové




Magie, mystická energie, která proudí každou živou bytostí. Přesto, ne každý jí dokáže vnímat, čerpat jí a manipulovat s ní podle svého přání. Podle některých filozofů si tato mytická energie sama vybírá, kdo je hoden. To je podle mě hovadina! Nebo má tato mýtická energie i smyl pro humor. Že Andersone?

Útržek ze zápisu přednášky Erika Černého
XXVIII.I.XXIII.IX.



Nemilosrdné UV záření teprve začínalo svůj několik století trvající souboj se zbytky ozonové vrstvy na této polokouli. Těch několik paprsků, kterým dovolil hvozd se prodrat hustou směsicí větví, žhavilo kameny do stovek Fahrenheitů, aby se na nich mohly dvouhlavé zmije vyhřívat. Na listech se třpytila rosa, zatím co nejtemnější stíny zahánělo slabé zelenkavé záření pocházející z mechu na kmenech. Na koni jedoucí muž zahalený v tmavě šedém plášti vše sledoval, a i by se těšil z toho krásného jitra, kdyby se ve vzduchu nevznášel pach krve mísící se s nepřirozeným tichem. Cítil to stejně jako nedaleká smečka vlků, stejně jako zmije ošívajíce se na kameni s dvěma páry očí sledující rozličné směry. I on tušil, že původ je již blízko.
Přitáhl si plášť blíž k tělu a strakatý hnědák dál pokračoval krokem k záhybu jediné stezky – vytvořené povozy a náklaďáky obchodníků – přes Fosforový hvozd.
„U všech bohů,“ zašeptal. Ta prostá slova však nestačila k popsání následků toho, co se tu muselo odehrát jen před pár hodinami, nanejvýš polovinou dne. Tucet těl elfů a lidí s vyvrhnutými vnitřnostmi, tak jak to umí jen sečná zbraň, obklopovala rezavý nákladní automobil, v jehož útrobách kočovní obchodnicí nejspíš ukrývali cenný náklad. Podle stop nemohlo být útočníků víc než obránců, jen měli bohužel mnohem víc zkušeností v mordování a moment překvapení na své straně, což naznačovali šípy zabodnuté v pneumatikách.
„Čvacht!“ udělalo krví nasáklé bahno, když muž seskočil z koně. V doprovodu stejného zvuku zamířil několika dlouhými kroky k zavřené korbě. Překročil jedno tělo, druhé a třetí. Uchopil koženou rukavicí kliku železných dveří nákladového prostoru: „Cvak.“
„Vrrrrrrz,“rozezněla se dvojice zrezivělých pantů a když světlo odhalilo útroby nákladního prostoru, muž se kvapem otočil, „u všech bohů… Bleeee,“
Zápach spáleného masa, vlasu a benzínu znásilňoval bez skrupulí čistý vzduch.
Muž spěšně poslepu nahmatal dveře: „Vrrrz, prásk, cvak,“ a znovu zapečetil hrůzu, kterou tam jen na moment spatřil, přesto ho ale bude bezpochyby děsit minimálně do konce života a jestli ne i do toho příštího, bude moct mluvit o štěstí. Stáhl si kápí a odhalil tak svou bledou tvář.
Erik, vysoký, padesátiletý, štíhlý možná až nezdravě hubený mág s pleší, která zdatně dobývala bránící se šedivé okraje, ještě dvakrát dovolil žaludku se zbavit skromné snídaně a pak teprve se napřímil.
Musím rychle k Dračí planina, uvědomil si po několika vteřinách, možná minutách tichého stání, skutečný cíl. Tihle nebožáci byli nejspíš jen na špatném místě ve špatný čas, nic víc než jen náhodné přilepšení a zvrácené pobavení. Překročil opatrně jedno tělo, druhé a třetí. Sevřel uzdečku koně a začal ho vést co nejdál možno od těl a jejich vnitřností válejících se nedaleko nich.
„Čvacht, čvacht, čvach,“ snažil se ignorovat Erik zvuk rudého bahna, koutkem oka pohlédl do kabiny náklaďáku. Řidič nestihl ani pořádně otevřít dveře a připojit se k obraně, než mu to zatrhnul šíp trčící z místa, kde bývalo hnědé oko. Když konečně nechal automobil několik stop za sebou, vyskočil zpět do sedla a kůň se dal okamžitě do cvalu jako by věděl, že čas nazbyt je momentálně cenný artikl.

***



O dvacet minut později začalo sevření větví v korunách stromů oslabovat a spěchající jezdec si musel zakrýt tvář kápí, aby se ochránil před září slunce. Jenže stejně tak si všiml černého kouře plazícího se jako had k modrému nebi. Ten pohled mu sevřel žaludek jako svěrák v rukou devianta.

***



Zdroj kouře táhnoucího se k nebi pocházel z hořících jednoduchých – skoro primitivních – stavení „Chňapněte tu kurví hadici už kurva, dělejte! “ zazněl zřetelně něčí hlas až k okraji malé osady – deset chatek postavených ve dvou řadách okolo velkého písečného plácku.
„Aaaaaaaaá, prosíím neeeé,“ následoval ženský křik plny zoufalství, který ale neustával. Erik nešikovně seskočil – no, spíše se skoro svalil – z koně a luskl mu prsty před velkýma hnědýma očima. Strakatý hnědák okamžitě zamířil ke stromům, zatím co jeho majitel se plížil obezřetně okolo stěny snad jediné chatky, která neměla střechu z plamene. Stejně obezřetně nahlédl za roh.
Čtveřice mužů, tři z nich měli zakryté obličeje kapucemi z různě sešitých látek, drželi nahou ženu – tedy ženu pouze od pasu nahoru. Na Dračí planině žili potomci draků a divokých lidí. Jediná připomínka mocných stvoření, která žila před válkou a radiačním spadem. Ženy – nazývané Lamie – zdědili po svých dračích předcích od pasu dolů tři a půl až čtyři metry dlouhé hadí tělo a jejich vrchní polovina byla lidská. Zatím co muži – nazývaní dro’g – vypadali jako humanoidní ještěři se čtyřmi končetinami a silným ocasem i by se dalo říct, že po lidských předcích zdědili pouze dovednost stát vzpřímeně.
„Za tu tvoji kůžičku nám zaplatí pěkný prachy a stejně tak za toho haranta ty hadice. Jak vyroste, tak bude v nějakým přístavním bordelu kroutit ocáskem okolo ocasů,“ zachrochtal se vlastnímu vtipu čtvrtý muž s červeným šátkem okolo úst, holou hlavou, chlupatýma prsama proklatě nízko a váhou, která může konkurovat minimálně dvěma vykrmeným prasatům.
Prznitelé, identifikoval mág nejhorší skupinu rasových xenofobů, lapků, dezertérů, otrokářů a jiných bastardů bez svědomí, kteří měli erekci jen když zabíjeli, plenili a ubližovali čemukoliv živému.
Vzduch začal zčistajasna houstnout a naplňovat se elektrizující magickou energii, tlusťochovi chlupy – které mu mohl závidět nejeden divočák – se naježili, jak veleli primitivní instinkty.
„Pusťte jí!“ uslyšel Erik vlastní hlas a stejně tak i jeho tělo se rozhodlo jednat samo a nadvládu nad ním mu laskavě navrátilo teprve ve chvíli, kdy stál třicet stop od lidského prasete. Pod pláštěm sevřel kůží omotanou rukojeť dýky – která byla snad určená k čemukoliv kromě boje – a v levé ruce cítil rostoucí mravenčení. Věděl, že magická energie zhmotňující se v dlani čerpá a váže na sebe radiaci z blízkého okolí. Rozhodil rukama a odhalil tak kovoví pancíř se zlatou bulou v oblasti srdce držící šest palců dlouhý zažloutlý pergamen ukončený rudou stužkou, kožené černé kalhoty a tmavě hnědé kozačky sahající skoro po kolena. Gesto určené pouze pro efekt, jenže Erik byl mág se vším všudy, i se značnou zálibou v teatrálnosti a špičatých kloboucích jenž už dlouhá léta sice nenosil, jejich počet ale nadále rozšiřoval.
„Švih, švich,“ proťal tlusťoch mačetou vzduch a několik kapek krve se oddělilo od rudého ostří a dopadly do prachu, „Ať si kdo si, chcípneš jako tahle hadí coura, hned co jí...“
„Křřřřřřřřřřřřřřřřřřř,“zamířil z dlaně klikatou cestou zeleně zářící blesk, který se v půli cesty rozdělil přímo do prsou dvou mužů tyčících se nad dračí ženou a srazil je na zem. Třetí s kapucí okamžitě začal klopýtavě couvat od svých spolu-pachatelů a s vytřeštěnýma očima je sledoval. Divoce sebou škubali, jak je dusili vytékající zvratky a po odhalené hrudi se rozlézali hnisající puchýře, jako by je spaloval neviditelný plamen. Smrt ozářením opravdu není hezká a obzvlášť, když jí smícháte se značnou dávkou magie.
Hybrid člověka a prasete vydal nepopsatelný hrdelní pazvuk, při čímž máchal zběsile mačetou a rozběhl se jako smyslu zbavený vpřed. Spíš to připomínalo rychlejší chůzi, protože skutečného běhu byl schopný naposledy v době, kdy si k obědu dával jen jedno celé prase.
I tak se ale pohyboval rychle. Rychleji, než mágova magie vstřebávala radiaci. Vzdálenost se zkracovala, pětadvacet stop, dvacet, patnáct, „Křřřřřřř,“ vyslal klikatící se blesk do ramene ve kterém vepřočlověk držel mačetu, a tak jí byl přinucen bolestí upustit, jenže zastavit blížící se masové těleso nedokončené kouzlo nedokázalo.
Pět stop. Sakra, prolítlo Erikovy hlavou a snažil se na poslední chvíli uskočit ale pozdě. Tank plný špeku ho sílou setrvačnosti nabral ramenem, vyrazil všechen vzduch z plic a svalil ho na zem. Před očima se mu zjevila celá hvězdokupa. Byla to už pořádná řádka let, co naposledy bojoval skutečně na život a na smrt, taky tehdy byl mladší a v mnohem lepší formě, hlavně jeho reakce. Hlavně nikdy nebyl sám. Než se hvězdokupa rozplynula a plíce se znovu naplnili kyslíkem, tak už ho zastínila hora sádla. Skláněl se nad ním se zaťatými pěstmi.
Slepejš, sevřel pevněji díku a vší silou jí vrazil do báchora plného tuku za což si zasloužil spršku nadávek, potu, krve na pancíř a pěstí do obličeje. Znovu si mohl ke své nelibosti prohlédnout neznámá souhvězdí společně s ochutnávkou vlastní krve, přesto řezal dál, i když jak zjistili, jeho dýka se hodí snad ke všemu kromě boje a kuchání prasat.
O zlomený nos a dvě nebo tři pěsti v obličeji později se nad ním ozval bolestiví ryk. Špekoun mu místo další rány chytil zápěstí ruky držící dýku – jako by si snad teprve teď uvědomil, že ho pitval zaživa.
S takovou dírou musí každou chvíli odpadnout, vykrvácet, ztratit vědomí, povzbuzoval se a zaháněl tak temno, které se mu snažílo zahalit mysl. Mýlil se a nebýt zelené šmouhy, která náhle udeřila do tlustého prznitele a odhodila ho, tak by nejspíš dřív sám ztratil vědomí. Někdo s ním zatřásl, znovu a pak ještě jednou: „Vstávejte, rychle!“
Ve chvíli kdy se začínalo znovu zaostřovat vidění se mu vyskytl pohled, který by si za jiných okolností plnými doušky vychutnal. Před obličejem se mu houpalo obnažené poprsí s bradavkami lehce zeleného odstínu: „Vstávej šamane, za chvíli se vrátí.“
Erik přesvědčil svaly k pohybu, aby se narovnal. Svět se okolo něho roztočil, bolela ho nesmírně hlava, a kdyby měl co, tak se znovu pozvrací. Otřes mozku, určil si sám úspěšně diagnózu.
O lebku omlácený mozek konečně začal rozpoznávat to, co viděli oči. Před ním stála lamie a věnovala mu pohled plný paniky. Měla jemné rysi, brčálově zelené oči, havraní kudrnaté vlasy jí zakrývali ňadra, na ramenou zahlédl skoro nepostřehnutelné šupinky splývající přirozeně s pokožkou podobné lidské. Tlustý prznitel bolestivě zakvičel a přihlásil se tak o pozornost. Ležel ani ne šest stop daleko a rukou si svíral krvácející ránu. Na druhé straně se ke dvěma mrtvolám přidala ještě třetí, ošklivě polámaná s rukama a nohama v nepřirozených uhlech – vlastně mu připomínal panenku, kterou někdo umačkal v rukách, jen ne láskou.
„Pospěšme si, než se vrátí,“ naléhala a tiskla si k tělu smotaný kus látky ukrývajíc dítě
„Kdo?“ pokoušel se vrávoravě vstát a stejně tak si uvědomil, na jakou hloupost se ptá. Jen tato čtveřice nemohla mít na svědomí ten masakr.
„Ti, co hledají lovící lovce, stopují ty, co utekly,“ vzdalovala se hlas lamie, jak se plazila pryč. Přirozeně, snažila se zachránit své dítě od osudu, který ji sliboval kvičící prznitel. Erik chvíli sváděl vnitřní souboj a snažil se přesvědčit své logické já k útěku, ale zlost mísící se s touhou po pomstě za mrtvé byla silnější: „Zadrž! Pověz mi...“

***



„Sle…z ze mě, ta coura, chcípneš i ta hadice…“ zaskučel prasečí prznitel sloužící teď čarodějovi jako improvizovaná stolička ve středu osady. Erik se zármutkem sledoval zohavená těla, kterým předtím jeho oči nevěnovali pozornost. Obklopovali ho potomci nejmocnějších stvoření světa – tři muži, dvě ženy, dvě děti a čtyři těla v takovém stavu, že těžko mohl i přes jejich značnou rozličnost rozeznat jejich pohlaví. Velká ztráta. Dro’ghoniáni – Dračí lid, nejvzácnější obyvatelé žijící na Nibiru. Většina ostatních je za celí svůj život ani nespatří, pokud nejsou kočovníci nebo součástí obchodnické karavany směřující do jejich vzdálených a většinou obtížně dostupných osad pro vzácné byliny – drogy, masti z mechu a hub, kožešiny a v neposlední řadě magické amulety z kostí. Jejich přirozené spojení s přírodou a magickou energii z nich dělá skvělé adepty na mágy s potenciálem na úrovni elfů. Jenže dračí lid nechce chrlit oheň, naopak touží žít v souladu s duchy a ještěrčími předky, jenž považují za prastaré bohy žijící posmrtný život v nitru Nibiru – to jejich plamen zahřívá nitro světa a udržuje tak život na povrchu.
Hezká představa.
Kéž by radši vyplenili nějakou ves císařství, prolétla mu ošklivá ale pravdivá skutečnost hlavou. Ano, lidská rasa ani zdaleka se neblíží k vyhynutí a její hodnota je mnohonásobně menší pro tuto zem. Pěst zamířila do otevřené rány po dýce, jako negativní odpověď na prasečí stížnost a kvičení. Nastal čas, všichni budou pomstěni. Vytáhl z kapsičky na opasku poslední železný hřeb s vyrytými runami a vší silou se znovu začal šťourat v otevřené ráně.

***



Viděl je přicházet po druhé ze dvou stezek vedoucích do osady stejně dobře, jako oni ho sedět na jednom z jejich druhů. Půl tuctu mnohem lépe vyzbrojených osob a zotročený nahý ork – humanoidní a po fyzické stránce nejsilnější rasa s jedním párem ruk navíc – připoutaný okovy k dřevěnému trakaři na kterém vezl dva plechové sudy po dvou stech litrech propojené hadicemi nejen mezi sebou, jedna z nich vedla k malému generátoru pohánějící čerpadlo, od kterého vedli další dvě, jedna zpět k spodnímu sudu a druhá k ústí vytvořenému z trubky obalené kůží a zakončenou držákem na lojovou svíčku. Ohnivý dech, naštěstí pouze primitivní plamenomet stvořený z několika relikvii ze vzdálených věků. Jejich získání si muselo vyžádat spoustu otroků na prodej, stejně jako mordů, krádeží a jiných ohavností. Po prozkoumání smrtícího vynálezu přišli na řadu lidé v jeho blízkosti.
První byla svalnatá a jediná žena vyzbrojená mečem a lukem s vlasy oštucovanými na krátko, aby nepřekáželi a ze stejného důvodu se nejspíš zbavila i pravého ňadra, po kterém zůstala pouze tmavá jizva zatím co levé bylo zahaleno purpurovou látkou.
Vedle ní kráčela kostra potažená lidskou kůží nebo aspoň tak se dal nejvýstižněji popsat vedle kráčející muž v kdysi snad bílé kutně se skvrnami od krve a brašnou přes rameno, jenž měla popruh plný flakónků s tekutinami rozličných barev a odstínů. Erik předpokládal, že to zrovna on má na svědomí palivo v sudech a možná i sestrojení samotného přístroje. Bez pochyb si byl jistý, že je to stejnou měrou alchymista jako možná i rádoby felčar.
Mezi nimi kráčel sám boss, vůdce téhle perverzní skupiny třímající v rukou ústí plamenometu jako symbol svého postavení, byť byl poněkud zklamáním. Nebýt dřevěného pahýlu místo pravé nohy a slaměného klobouku s péry, tak by ho bez váhání každý zařadil spíše k vesničanovi, co ukradl statkáře o oblečení.
Druhá polovina byla stejně tak nezajímavá, dva muži s halapartnou a skrček s kopím

Skupina se zastavila jen pár kroků od okraje osady. Dělilo je nanejvýš padesát stop. Jednokozka už si chystala svůj luk, ale slaměný klobouk s péry ji zastavil a udělal krok vpřed. Nevypadalo to, že by je mrtví bratři ve zbrani nějak vyváděli z míry, přesto že je mají na dohled.
„Hej! TY co sedíš na mým malým bráškovi, co si za zmrda?“ promluvil naprosto monotónní hlas, který zrovna nepřekypoval bratrskou láskou, pokud vůbec nějakou.
Mág pomalu a beze spěchu vstal, čímž mu z ramen sklouzl plášť a prstem upozornil na zlatou bulu v oblasti srdce, jenž spojovala v jedno s pancířem šest palců dlouhý zažloutlý pergament a ukončený rudou stužkou.
„Jsem jeden ze sedmi mágů císaře Titánia druhého a taktéž jeden z dvanácti Argonautů Avalonského císařství. Jméno mé jest Erik zvaný Černý.“
Zatím co mluvil, pláštěm zakrytá provizorní masová stolička se začala neohrabaně pokoušet taky vstát a stáhla na sebe pozornost překvapeného bratra: „Kurva brácha, ještě dejcháš!“
avšak mágovi to nebránilo pokračovat: „Pokud odložíte své zbraně, dostane se vám řádného soudu a…“

„Vtipnej kokot, minul se profesí,“ skočil mu slaměný klobouk natolik hlasitě do řeči, že zabránil Erikovi doříct svou nabídku a místo toho mu se smíchem okamžitě sdělil jasnou odpověď „nechceš bejt můj šašek mrzáček až s tebou skončím? No tak brácha, co za ním stojíš. Očumuješ mu prdel nebo co?“ Bratr se však ani o píď neohnul.
„Zkusil jsem to po dobrém,“ luskl Erik prsty a jako by to snad bylo i znamení pro jednokozku, která zasadila šíp do tětivy a vyslala ho směrem přesně mezi mágových očí. Ve stejný okamžik se však prasobráška s nepřirozenou hbitostí postavil před něho jako stěna, do níž se šíp nakonec zabodl. Mrtvá těla, jenž ležela všude okolo sebou začala nepřirozeně škubat jak čaroděj a duchové přebírali kontrolu nad jejich masem a svaly s pomocí magie a železných hřebu v jejich tělech.

***



Nekromancie zvaná taktéž černá nauka, jejíž studium je v císařství a většině civilizovaných míst Nibiru trestáno smrtí, pokud nemáte svolení císaře a sedmi jeho mágů – tedy i moje.
Jsou dvě cesty, jak přimět mrtvé znovu povstat a obě vyžadují železný hřeb vpravený do prázdné schránky neboli mrtvoly. Oživlí kostlivci jsou pouze výplod ožralých makovic bardů, kosti se vám přece bez masa a svalů pohybovat nebudou, takže stav rozkladu subjektu má značný vliv na jeho motorické funkce. Čím čerstvější tím lepší! Samozřejmě existují způsoby, jak vhodnému subjektu prodloužit životnost pomocí balzamace, mumifikace a dalších metod díky kterým ani půlroční schránka nezapáchá a klidně může chystat i sváteční večeři. Doporučuji, ale neprozrazovat hostům kdo pokrm ve skutečnosti připravil. O tom jsem ale psát nechtěl.
První metoda je tak zvaná Poutací, kdy hřeb v těle slouží jako kotva pro spirituální entitu a ta plně přebírá kontrolu nad schránkou. Snadně řečeno jí s Vaší pomocí posedne z čehož vyplývá i hlavní riziko této metody. Duchovní entity jsou nevypočitatelné a pokud si nedáte pozor, tak se snadno stanou naopak ještě nevypočitatelnější hrozbou pro vás samotné. Samozřejmě některé si můžete takzvaně zotročit, chce to ale čas (viz přísní kapitola.) Druhá metoda se nazývá Loutkařská…

Z nedokončené knihy Erika Černého
Jednoho ze sedmi mágů císaře



Směrovat magickou energii a převzít kontrolu nad těly nebylo pro černokněžníka snadné, zvlášť s tak odlišnou tělesnou konstitucí. Přesto dokázal rozpohybovat pět těl – tři patřící mrtvým prznitelům a dva dračím potomkům, což si ale vyžadovalo naprosté soustředění, aniž by se mohl pohnout. Právě proto si zvolil bratra slaměného klobouku jako špekatou masivní hradbu dělící ho od bitvy. Viděl vše, co pětice jeho loutek. Viděl, jak vyvolaní duchové přijímají plnou i když ze začátku nemotornou kontrolu nad dvojice mrtvých dro’gů a dračími dětmi – chlapcem a dívkou. Viděl, jak lučišnice s jedním prsem vysílala jeden šíp za druhým, jak muži třímající halapartny zaujali pozici po stranách vůdce, jenž namířil ústí plamenometu na nejbližší blížící se cíle – své dva někdejší druhy, loutky které měli pouze získat nějaký ten čas navíc pro duchy. Jenže na ně bez sebemenšího zaváhání nebo známky lidskosti pustil nemilosrdné plameny. Loutkář tahající za nitky však bolest necítí. Štiplavý kuř rychle splynul se vzduchem, stejně jako zápach hořícího masa vzdorujících těl. Jenže to vše bylo součástí hrubého plánu této Erikovy partie. Už od samého začátku on sám odváděl pozornost příchozích prznitelů, zatím co dvě mrtvé lamie byly úmyslně ukryty v rozpadající chatrči za jejich zády a vyčkávaly, až je rozpohybuje. Měl s nimi jen jediný cíl, a to poškodit plamenomet. Pouze poškodit, jelikož mu nebylo známo jak stabilní je směs v sudech
„Ahhhh!!“ zničil moment překvapení k trakaři připoutaný zubožený ork, když se ohlédl a upozornil tak své otrokáře. Bylo zvláštní vidět tak hrdou a silnou rasu která jen zřídka opouští své království oddělené od zbytku světa velkou zdí a známé svými strach nahánějícími bojovníky tak degradovanou v třesoucí se horu svalů. Idiot, zaklel v duchu loutkář. Kdo by ale z vás upřímně nezačal křičet při pohledu na krví potřísněná těla plazící se pouze s pomocí rukou a táhnoucí za sebou dolní část těla staženou z kůže a zanechávají v prachu rudou stopu.
Muž v kdysi bílé kutně skoro okamžitě zareagoval hozením několika falkonků s mléčnou tekutinou. Jeden se roztříštila o zbitý obličej nejbližší lamie, který začala okamžitě sžírat kyselina natolik silná, že během několika mrknutí odpadla kůže, víčka, samotné oči a odhalila lepku.

Šéf bandy jím nebyl jen náhodou a oživlé mrtvoly ho nepřiměli se pochcat strachy. Jádro téhle skupiny Prznitelů muselo být složeno z bývalých xenofobních a jinak úchylných vojáků a dezertéru. Poznal to, když slamáček zhodnotil vývoj situace a začal okamžitě štěkat rozkazy. Skrček okamžitě na povel skočil po druhé lamii sápající se po hadicích plamenometu, kopí ji projelo zády a přišpendlil ji k zemi. Druhé se rozpadl pod silou žíraviny obličej, horší bylo však že jí oslepil a mág přišel tak o jeden pár očí. Dva ovládnutí prznitelé byli na škvarek ale kůže Dro’ghoniánů je silnější i to ale věděli. Každý z dvojice s halapartnou si vzal na starost jednoho z dospělých samců a bránili jim se přiblížit, jenže posednutá dračí děcka byly mnohem nebezpečnější. Přirozeně využili své hbitosti a menší velikosti. Malá lamie se podplazila mezi nohama dospělého dro’ga, bez sebemenšího zaváhání skočila a zakousla se.
„AHHHH… kcha“ měnil se křik v kuckání, následně sípání, jak se halapartník stojící po pravici vůdce snažil jednou rukou osvobodit ze stisku zubů na krku. Neúspěšně. Jednokozka tak byla nucena odhodit neefektivní luk a vyměnit ho za dvouroční zdobený meč s dlouhým zubatým ostřím – orkská zbraň jenž je vykovaná pro každého ze strážců zdi. S ostřím v rukou mu přispěchala na pomoc a zabodla ho do ocasu hadího děvčete ale bezvýsledně, stisk nepovolil, a naopak její ručky ho začaly objímat mnohem silněji, byla tak nucena odhodit i druhou zbraň, popadnout jí za vlasy a vší silou ji odtrhnou. V puse jí však zůstalo vykouslé maso s kusem krční tepny. Její možný dračí sourozenec se rozhodl využít svou příležitost jinak, sice taky skočil ale na záda svého dospělého já v plamenech o které se staral druhý halapartník, jehož ostří následkem váhy prošlo ještěrčím tělem skrz ale to bylo všechno, čeho spálená a seškvařená masa dospělého jedince byla ještě schopna.
No tak, sakra! Pokoušel se nekromant očima připíchlé lamie zahlédnout loutku oslepenou kyselinou. Připadalo mu, že ji hledá věčnost a stejně ji nemohl nalézt přesto, že by měly být jen pár stop od sebe. Jeho pozornost si nakonec ale získal meč ležící skoro na dosah a pohled jakým ho sledoval ork. Pohled plný hanby, studu, selhání ale taky touhy po šanci, a tak se rozhodl mu jí dát. Loutka, připíchnutá k zemi jako motýl k vypreparování, mrštila několikrát ocasem do země, prach se rozvířil...

***



Nyra přitiskla uzlíček látky ukrývající malou lamii k hrudi, která od chvíle, co spatřila tajemného zachránce bezstarostně spala, jako by snad věděla jak dnešní den skončí. Přesto, že každý sval a zdravý rozum ji velel utéct, tak jeho poslední slova se ji stále opakovala v hlavě a také jí uklidňovala, „Jak je zabiju, odvedu tě i s malou do bezpečí. Slibuji... “ Ve skutečnosti to byl spíš jeho hlas, odhodlání v něm skryté než slova samotná, co ji přesvědčilo o tom. Zvláštní člověk.
Nejspíš ony dvě byly poslední z krevní linie prastarého nefritového draka sídlícího už v nitru světa. Jeho plamen určitě vítá své děti. Její dcera – dítě počaté za ohnivého měsíce na nebi, kdy jí navštívili postupně všichni dro’gové klanu od vůdce až po lovce, všichni byli otcové a předali své dceři sílu, aby jednou promlouvala s prastarými dračími otci a duchy Nibiru jménem klanu jako budoucí šamanka. Klanu, že kterého zůstali pouze ony. Klanu, jehož kůže bude zdobit trůn prznitele a chýše těch co jim zaplatí, pokud tedy lidský muž neuspěje. A on uspěje, věřila tomu, chtěla tomu věřit. Jak ale může jediný lidský muž dokázat to, co nedovedli bojovníci klanu? Už uběhlo několik hodin od doby jejího ukrytí v jedné z chatrči na kraji osady, odkud mohla případně utéct dírou ve stěně do lesa, pokud by něco nešlo podle jeho plánu. Varoval jí předtím co se bude dít a co by mohla spatřit, pokud by opustila úkryt, na to ale neměla ani pomyšlení. Hodiny tichá nakonec nahradili hlasy, následně výkřiky a „Booom!!!“ nakonec i otřes.. Nyra přitiskla svou dceru ještě blíž k tělu. O výbuchu však nic neříkal...

***



„Ahhhhh...POMOC!“ rozléhal se jekot agónie patřící skrčkovi, dříve s oštěpem, svíjejícímu se na zemi oblečen v ohni s jakýmsi masivním kusem železa v zádech. Jednokozka ležela v bezvědomí na zemi pod mrtvým tělem halapartníka kterému se pokoušela pomoct. Muž snad v kdysi bílé kutně se po čtyřech s velkým kusem sudu v boku vzdaloval směrem k lesu okolo druhého halapartníka – na kterém si pochutnával malý dro’g s lamii. Ovládnutí démonem hladu, jak se ukázalo. Jeho tělo sebou několikrát ještě lehce škublo a z úst vyšel tichý sten.
Čaroděj se zhluboka nadechl. Jsem na to už moc starej, proběhlo mu krvácející hlavou, když ji nadzvedl z rudé vyhřáté hlíny a vyplivl písek směrem k tomu, co zbylo z plamenometu - hořící šrot, jehož kusy se válely všude a stejně musel dopadnout i ork, který bez rozmyslu do něho okamžitě začal sekat, jak ucítil v rukou drsnou kůži rukojeti svého meče. V jeho stavu to byl nejjistější způsob, jak vzít nejvíc prznitelů sebou rovnou do Helheimu a v jeho očích nebyl ani na moment záblesk pochybnosti. Erik nepředpokláda, že jeho partie skončí zrovna takhle. Mohlo být ale hůř a vlastně i poskytl možnost se pomstít vlastně všem zúčastněným. Nebýt ale masité hradby - plné velkých či menších šrapnelů, exploze by ho zasáhla mnohem silněji.

Náhle za-registroval blížící se šouravé kroky.
To jako fakt? Přetočí se čaroděj ztěžka na bok, aby viděl Šéfa prznitelů – klobouk s perem byl ty tam a polovinu tváře mu zdobila ošklivá, čerstvá a bolestivě vyhlížející popálenina, jenže to bylo pouhé bebinko které stačí pofoukat oproti právě ruce nebo spíše pahýlu masa na jehož konci viseli prsty na cárech kůže. „Kap, kap… kap,“ zanechával za sebou rudou stopu krve a čáru po dřevěném pahýlu. Ústí plamenometu mu muselo vybouchnout v ruce, dalo se považovat za zázrak, že přežil a dovedl se vůbec hýbat, natož s mačetou ve zdravé ruce se pokoušet někoho zabít.
„Ty mamrde, cos to provedl?! Moji… zničil jsi to, kůže taky, stačilo je prodat a měl bych dost zlata na několik zkurvenejch životů. Tak jsem zabil pár ještěrek a hadic a stáhl je z kůže. No a?“ každé slovo ho stalo spoustu námahy a každé druhé bylo plné bolesti.
Erik se pokusil vstát ale marně, skutečně už na takové potyčky byl starý a posedávání ve věži, u kulatého stolu v Císařské univerzitě a mnoha jiných místech fyzické zdatnosti taky příliš neprospělo, stejně jako vdechování prachu ze starých knih a pergamenu. Teď více než kdy jindy si přál, aby se v mládí stal magickým rytířem. Snad v příštím životě. Přetočil se na záda a začal soustředit energii do levé dlaně. Jenže střádala se příliš pomalu, vyplýtval ji již příliš mnoho a v okolí ji bylo pramálo málo. Pět kroků ho oddělovalo od špičky mačety, přesto měl pocit jako by ji cítil na krku. Ucítil jemné elektrizující mravenčení, prozrazující že na magickou energii se začíná vázat radiace. Tři kroky. Všiml si, že z poza rohu celou scénu sleduje Nyry, vystrašený výraz její tváři ani trochu nesluše. U všech bohů! Pokud přežiju, tak si ji vezmu a nevylezu z věže, pomodlil se poprvé ve svém životě a mravenčení oslabilo ztrátou koncentrace, naplnila ho vztek a touha si nafackovat zato, na co myslel. Dva kroky. Prznitel se v půli kroku zastavil a pozvedl mačetu do vzduchu. Poslední krok. „Teď chcípneš…“ s těmi slovy sebou zavrávoral. „Plesk,“ svalil se na záda s roztaženýma rukama.
Nekromat nechápavě sledoval jak široké tak dlouhé tělo předsebou „Ha! Hahaha,“ začal se jako smyslů zbavený smát a za okamžik se nechal obklopit tmou.

***


Po několika hodinovém nedobrovolném spánku se Erik probral stranou od osady, na kraji lesa u malého ohniště po boku Nyry. Kontrolovala zrovna obvaz na jeho čele. Malá lamie se tiskla k jejímu bujnému poprsí a bránila mu tak ve výhledu. Oděná do svitu plápolajícího ohně a měsíce vypadala krásně.

***



Ráno pohřbil skoro všechny těla s výjimkou dvou posedlých dračích dětí a bezkozky jejíž těla nenašel na-rozdíl od kostlivce v kdysi bílé kutně ležící na kraji osady ohlodaný na kost. Poté ke své radosti zjistil, že Dro’ghoniáné jedí to samé, co lidé. Nyra vytáhla z jedné dohořelé chatrče kotlík, nějaké zásoby a s pomoci i těch jeho uvařila guláš. Byla silná, přesto jedli mlčky a v její tvář byla plná bolesti a její oči prozrazovali, že ve chvíli, kdy odvrátil zrak ji po lících tekly slzy.
Slíbil ji, že ji dovede k druhému klanu – potomkům obsidiánového draka. Cesta trvala pomalu, hlavně z toho důvodu, že dračí lid nemohl jezdit na koni a Erikovi bylo hloupé na něm jet. Trvalo to čtyřiačtyřicet dní, než byli v polovině cesty a rozhodl se splnit slib daný bohům. Nabídl jí, že může žít s ním v jeho věží…

***



Matka vždy tvrdila že se do otce zamilovala dvanáctý den jejich cesty. Její smutek ji pustil z křečovitého sevření, dovolil se nadechnout a narušit ticho. Nechoval se jako lidé z obchodních karavan, kteří většinou nevěděli, co říct nebo si ji zvědavě prohlíželi. Otec mluvil skoro neustále když mohl a barvitě odpovídal na její dotazy. Popsal ji svět mimo Fosforový hvozd, nadával na vlastní rasu a několikrát se omluvil za to, co musela kvůli ní prožít. Byl jiný, natolik vzdálený dro’gum, malý, hubený, a přesto on si získal její srdce. Z počátku si myslela, že je pouze ovlivněna svými prožitky, ale její cit se nikdy nezměnil.
Otec zase tvrdil, že se do matky zamiloval večera toho strašného dne. „Ve svitu plápolajícího ohně a luny vypadala krásně,“ tak to říkal. Stejně jako poté vždy s úsměvem dodal, „Bohové jsou nevyzpytatelní,“ dodnes si nejsem jistá co tím měl přesně na mysli. Čtyřiačtyřicátého noci ji nakonec nabídl, aby zůstala s ním a vydali se do Císařského města. Myslím, že tu noc leželi pod jednou přikrývkou a já poté mezi nimi….

Z deníku Pelissi
Jediné dcery (nevlastní) císařského mága Erika Černého


 

Komentáře, názory, hodnocení

Cvok* - 19. srpna 2017 09:11
avatar015999.jpg
Ben - 19. srpna 2017 02:23
Je to brak :D
Já taky nejsem náročnej, tři lidi je víc než jsem očekával :)
 
Ben - 19. srpna 2017 02:23
img_08334934.jpg
Cvok* - 15. srpna 2017 14:38
Já ti rád rychle srazím hřebínek a povím, že nejsem nijak náročný konzument. Na druhou stranu spektrum mé vybrané litaratury se poměrně striktně vymezuje na fantasy a politické komentáře se špetku Lovecrofta jen aby se neřeklo. Těm post apokalyptickým scénářům se zatím zatím udatně vyhýbám, takže jsem rád tady za toho hybrida, který mi, jak se říká, kápnul do noty.
 
Cvok* - 15. srpna 2017 14:38
avatar015999.jpg
Ben - 15. srpna 2017 11:32
Opravdu mě těší, že nejsem jedinej komu se můj postapo fantasy svět líbí :) Popravdě, až doteď jsem psal max fanfikce z Hvězdných válek, takže jsem spíš očekával vypískání :D
 
Ben - 15. srpna 2017 11:32
img_08334934.jpg
Cvok* - 14. srpna 2017 21:04
No tak s tím samozřejmě nepomůžu, ale pokud by se mělo jednat o další dávku radiační magie, za mě by to bylo v pořádku.
 
Cvok* - 14. srpna 2017 21:04
avatar015999.jpg
Ben - 14. srpna 2017 17:49
Díky, cením si toho. Zvažuji už další příběh, jen se nemůžu rozhodnout co chci napsat :D
 
Ben - 14. srpna 2017 17:49
img_08334934.jpg
Celkem husté... moar pls
 
Cvok* - 28. července 2017 20:26
avatar015999.jpg
Leoi - 28. července 2017 20:05
Díky :)

Povídku najdete i na wattpadu. Klikni sem :)

 
Leoi - 28. července 2017 20:05
kiki249582693.jpg
Cvok* - 28. července 2017 19:36
Ten odkaz nefunguje.
 
Cvok* - 28. července 2017 19:36
avatar015999.jpg
Nysa - 21. července 2017 12:06
Děkuji, vážím si toho :)

Jinak děkuji i Nelliy a všem, co to dali do konce :)

Povídku najdete i na wattpadu. Stačí sem kliknout :)

 
Nysa - 21. července 2017 12:06
97947248287.jpg
Ač nejsem odborník, vtáhlo mě to do děje. Líbilo se mi to, nehodlám hodnotit stránku stylistickou, na to nejsem povolaná, ale celkový dojem, krásné.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.086558818817139 sekund

na začátek stránky