Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

KrysyOblíbit

sabre6104.gif

Autor: gjjm

Sekce: Povídka

Publikováno: 09. října 2017 13:45

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Postapokalyptická etuda
 
Ruce a tváře měli od krve. Cestou se jim podařilo omráčit kamenem zdivočelou kočku, podřízli ji polní lopatkou a syrovou snědli. Zahnali nejhorší hlad, ale sil přesto neměli dost. Došli na místo, které holohlavý určil při večerním průzkumu.
Malý palouk uprostřed husté smrčiny, potok nedaleko, ale níž, takže půda je suchá, spousta dřeva na zakrytí. Na zemnici pro čtyři ideální.
„Petře, a neměli bysme držet hlídku?“ zeptala se mladší z žen.
„Flákat by ses chtěla? Kopat budeš, žádná hlídka, holčičko,“ okřikl ji.
„Prošli jsme to křížem krážem, nikdo tady není,“ dodal mírnějším tónem holohlavý. „Tak začneme.“
Holohlavý špičkou své polní lopatky na zemi narýsoval obdélník a vysvětlil, jak budou postupovat. Všichni se chopili svých lopatek a začali pracovat s beznadějnou horlivostí těch, kdo jsou zcela vysílení.
Kolem jejich budoucího domova zpívali ptáci, kteří jako by si kopáčů vůbec nevšimli. Zvonivé melodie jejich hlasů se proplétaly jako vlákna koberce. Čtveřice je nevnímala.
Všimli si až jiného zvuku – když asi po půl hodině zasvištěl šíp a se zadrnčením se zabodl do nejbližšího stromu. Obě ženy se instinktivně skrčily k zemi. Petr zůstal zkoprnělý stát. Holohlavý muž správně usoudil, že pokus o útěk by byl zbytečný a začal se rozhlížet po okolí a hledat střelce. On také první spatřil dva muže, kteří k nim volným krokem přicházeli. Jeden byl ozbrojen kuší, druhý brokovnicí. Jejich jednoduchý a čistý oděv ze světlé látky kontrastoval se špinavými zbytky vojenského oblečení, které na sobě měli kopáči, tím ostřeji.
Petr zalitoval, že nedal držet hlídku. Pak ale došel k závěru, že by to stejně k ničemu nebylo, že se „holčička“ opravdu chtěla jen flákat a že měl konec konců pravdu.
„Nemá smysl utíkat, máme tu rozestavěné lučištníky a snipery. Nechceme vás zabít. Aspoň zatím ne,“ řekl příchozí s brokovnicí na přivítanou. „Vstaňte a dejte ruce za hlavu.“ Čtveřice váhavě splnila rozkaz. Ženy si prsty umazané od hlíny a kočičí krve zaryly do už tak špinavých vlasů. Mladší vyhrkly slzy, starší se tvářila lhostejně.
Muž s brokovnicí namířil Petrovi svou zbraň do tváře a zahájil výslech: „Kdo vás sem poslal a co tady chcete?“
„Nechtěli jsme narušovat vaše území. Nevěděli jsme, že tu někdo je, nenašli jsme žádné známky osídlení,“ vykoktal Petr do ústí hlavně. Nemohl přestat myslet na to, jak by asi vypadala jeho tvář, kdyby mu do ní někdo z takové vzdálenosti střelil brokovnicí. Takových tváří – zbytků tváří – viděl už několik. Pohled na rozstřelenou lidskou tvář byl snad jediný, na který si nikdy nedokázal zvyknout.
„To je dobře, že jste je nenašli. Ale na to jsem se neptal. Kdo vás poslal a co tady chcete?“
„Nikdo. Přišli jsme sami. Naši vesnici vypálily Černé vlajky, přežili jsme jen my, byli jsme na odlehlejším poli, kterého si útočníci nevšimli.“
„Proč vás vypálili?“
Petr na okamžik zaváhal. „Byla to trestná výprava. Naši lidé nutně potřebovali nějaké lékařské vybavení. Nechtěli nám je prodat, tak jsme jim je… Lidé od nás je ukradli z jejich skladů. Černé vlajky jako odplatu za to zničily celou ves.“
Petr samozřejmě neřekl vše.
Neřekl, že přitom na základně Černých vlajek, skupiny, kterou vytvořily rodiny příslušníků bývalé armády, otrávili z pouhé závisti celý chov jejich proslulých psů ani že přitom ubodali porodní bábu a ženu, která právě na ošetřovně rodila, a zabili i její dítě.
Neřekl ani, že celou zlodějskou výpravu zorganizoval a vedl on a starší z žen, jeho milenka, novorozeněti vlastníma rukama roztříštila hlavu o zeď dřív, než stačilo poprvé zakřičet.
Neřekl ani to, že on sám a holohlavý muž byli při útoku na vesnici na stráži. Když zpozorovali nebezpečí, rychle utekli se svými milenkami a zbytek vesnice včetně svých manželek a dětí nechali napospas mstitelům jejich vlastního zločinu.
Že celou věc pozorovali z odlehlého pole, to byla jediná pravda, za kterou by je každý nezastřelil na potkání.
„Dobře udělali, že vás vypálili,“ podotkl muž s kuší, který dosud mlčel. „Škoda jen, že vás čtyři nechali naživu. Takové vesnické zlodějské krysy si nic lepšího nezaslouží.“
„Chceme jen přežít. Najít si nějaké odlehlé místo a přežít. Nic víc.“
Muž s brokovnicí se trpce usmál. „Chcete jen přežít. Jen přežít. Vyhrabat si v lese noru, lovit a sbírat rostliny. Jen přežívat. Nejste o nic víc než lišky nebo krysy. A nebudete o nic větší hrozba. Pokud to schválí náš komtur, myslím, že vám můžeme dovolit, abyste tu ve své zemnici zůstali natrvalo...“
Sklopil zbraň a vztáhl ruku. Petr pocítil náhlý klid, pocit, že je vše v pořádku, že se vrátil do starých časů, do časů před tím, než zabil svého prvního člověka, svou první ženu, své první dítě, do časů, kdy si lidé podávali ruce.
Podaná ruka? To gesto naposledy viděl tak před deseti lety. Pak už to nikdo nedělal, kdy se po všech těch událostech rozmohlo malomocenství. V jeho vesnici samozřejmě všechny malomocné pozabíjeli, ale s podáváním ruky stejně přestali. Koho by zajímaly takové formality.
Pro lučištníky rozmístěné po lese však mělo gesto jiný význam. Znamenalo: „Palte.“
Čtveřice padla do vykopané jámy, hlavy prostřelené čtyřmi šípy.
Muž s brokovnicí položil zbraň na zem. Nebyla nabitá, olovo i střelný prach byly příliš vzácné. Vzal si ji jen, aby dodal výslechu na patřičném důrazu. Seskočil do jámy a všem čtyřem dal dýkou ránu jistoty. Kušiník ještě zběžně obešel okolí, pak dal skrytým lučištníkům gestem znamení, že je vzduch čistý. Těla nechali v napůl vykopané jámě liškám a krysám.
Ptáci nepřestali zpívat.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Fistandantilus - 22. října 2017 13:33
fistandantiluswrath4480.gif
To bylo ale zákeřné ...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.04448390007019 sekund

na začátek stránky