Staletí. Čas, který pro mě nic neznamená. Staletí, každou minutu mocnější než královna, přesto neviděná. Staletí mezi stíny, nahánějíc hrůzu všem, kteří ještě mohou dýchat. Léta spánku, hlubokého jako smrt, beze snů. Tolik krve se dotklo mých rtů, že by naplnila jezero. Vždy lovec, nikdy kořist. Přízrak z temnoty, obávané zlo, kterého se čas nedotýká. Dokážu přetvářet dějiny, vytvářím legendy, které budou nahánět strach i příštím generacím. Znovu a znovu. Všemocná, vražedná, nepokořená a hrdá.
Ale teď žebrám jako zbitý pes. Krčím se a prosím, jako nejubožejší chudák. Poníženě a zoufale škemrám. Já, velký přízrak minulosti, já, neporažená.
Choulím se u nohou obyčejného smrtelníka, který by mi jindy nestál ani za pohled, jehož krev není dost dobrá pro vznešenou, jako jsem já.
Ale to on je tady teď pánem. Já jen uboze žadoním a čekám, zda mě vyslyší. Oroduji za to nejcennější co mám. Za svůj život, kterému jsem obětovala svou čest.
Neodvažuji se pohlédnout vzhůru. Jen se krčím, přitisknutá k špinavé studené podlaze, jejíž chlad stejně nemohu cítit. Oči pokorně sklopené k zemi, syčím jako polapená šelma a šeptám prosby. Po staletích, ponížená.
Doba příliš pokročila. Příliš na to, abychom s ní my, vznešení, stihli srovnat krok. Pistole, ta mocná zbraň, před kterou se každý třese, která zabíjí rychle jako blesk, je mi najednou k ničemu. Tuším zásobník s náboji někde v rohu místnosti, ale ani mě nenapadne po něm skočit. Byl by rychlejší. Nepřestávám prosit, spoléhám na měkké lidské srdce.
Vzpomínám na staré dobré meče, kterým stačila jen přesná ruka šermíře, aby zabily. Vzpomínám na spolehlivý kov, který jsem už dávno zavrhla.
Cítím chladný, černý otvor hlavně jen pár milimetrů od mé hlavy. Zející temná díra, tlama, čekající, až bude moci vyplivnout smrtící stříbro.
Nahání mi strach. Jen pouhá přítomnost toho čistého kovu mě děsí. Čas, který mě vždy míjel, mě nyní polapil do ocelových čelistí pasti. Staletí spřádal složitou sí». Doba je příliš daleko na to, aby lidé dál žili v nevědomosti. Na úsvitu věků o nás věděli, a spánek, do kterého upadli, nemohl trvat věčně. Čas nás přelstil. Ukolébal nás svým pomalým krokem a pak se rozběhl tak rychle, že nás dokonale zmátl.
Příliš brzy nalezli lidé zbraně proti vznešeným. Už žádné dubové kůly, ale kulky. Stříbrné kulky, které obsahují esenci světla. Kulky, které dokáží ukončit náš život.
Ani naše nadpřirozená rychlost nám nepomůže vyhnout se letící smrti.
Dobře to vím, proto teď prosím.
Lovec, stojící nade mnou, se usmívá. Vím to, i když stále zírám na podlahu.
Byli jsme to my, kdo vládl, ale teď jsme jen krysy, které je třeba vyhubit. Byli jsme všemocní a teď jsme nic. Nejsme pro ně ničím víc, než příliš hbitým balíkem bankovek.
„Upírko,“ promluvil lovec, kterého už unavilo poslouchat mé předlouhé prosby, „Byli jste lovci, teď jsme si vyměnili role. Karta se obrátila. Jaké to je, mít strach ze smrti? Prosíš u mých nohou jako hmyz, který se chystám rozmáčknout. A nejsi ničím víc. Tvé ponížení mě nesmírně těší. Tak jako vy jste neměli slitování s námi po celá ta staletí, já ho nebudu mít s tebou dnes. Vyslov svá poslední slova, protože prosíš zbytečně.“
Jeho šílený smích mi zní vzdáleně. Staletí…tady všechno končí. Beze cti a vzdoru, zbavená vznešenosti, kterou jsem se pyšnila celý život. Myšlenky se mi splétají v náhlé vizi přicházející smrti.
Poslední slova…. „Dokud bude jediný z nás naživu, budete umírat.“
„Ne. Budete se schovávat jako krysy, žít ve strachu. Ubozí a pokoření lidmi, kterými tolik pohrdáte. Ty jsi první, ale nakonec zemřete všichni stejně - beze cti.“
Jeho slova zněla pohrdavě, nesnáším zvuk jeho hlasu, ale vím že má pravdu. Nakonec nás zlomí všechny.
Poslední slova….. „Dokud budu žít já..nemůžete..nebudete mocnější než my.“
Poslední záchvěv zraněné pýchy? Vždy» já jsem nic. Všichni budeme. Nakonec všichni zemřeme, bezectní….
„Ty už dlouho žít nebudeš.“
Další výbuch smíchu. Zaplavuje mě vlna strachu. Tak dlouho jsem ho necítila.
Poslední slova…… „Prosím…“
Zvedám hlavu, právě včas, abych se podívala do tváře svému osudu.
Cvaknutí spouště….slyším smích smrti….tak přece mě našla…už příliš dlouho….staletí…čas mě dohnal..
Zemřu jako první bezectná, vznešená, která se sklonila před člověkem.
Slyším svist kulky….pronikavá bolest, pocit, dávno zapomenutý…..po staletích znovu potkávám smrt…..už jí neuteču, tentokrát ne…chlad….vidím svou vlastní černou krev…..Tma.