Andor.cz - Dračí doupě online

Na Inkvizitora padal déšť.
Plášť na jeho ramenou těžknul, jak vlna vsakovala vodou a lepil se na zbroj pod sebou. Nebylo třeba zakrývat její lesk, jako u templářů, nebo obyčejných vojáků - zboje Inkvizice byly z temného kovu, který byl chemicky i mechanicky odolný. Z dosti velké části stínil svého nositele před zhoubným vlivem kouzelných energií, čemuž pomáhaly vlastní kouzla Řádu a amulety, které byly do zbroje zasazeny a které Inkvizitor nosil u sebe.
Na zádech, připevnění pouze na jednoduchý uzel kožených popruhů, který se dal snadno uvolnit, se lehce pohupoval dlouhý meč. Jeho rukojeť byla zavázaná tkaninou a chráněna před cizím ostřím protáhlými zuby, které vycházely oboustranně z každé ze dvou čepelí.

"Můj pane, jak daleko ještě?" Inkvizitor se ohlédl na mladého templáře. Z hledí přilbice se na něj upíraly hnědé oči s podivnou směsicí strachu a respektu.
Inkvizice měla vskutku podivnou pověst, i mezi Řádem. Byli to oni, na které se házela všechna špína, byla-li třeba být ve jméně Lumen a vyššího dobra vykonána - a každý Inkvizitor to věděl.
Náš Inkvizitor to věděl až moc dobře. Přestože byl v této pozici jen 5 let, přidapal si starý. Starý námahou i tím, co viděl. Prý to byla jen první fáze, než příjde flegmatičnost, která ze zabíjení nestvůr, které kdysi bývali lidmi, dělala pouze bezduchou činnost řezníka.
Muži jako on si nemohli dovolit emoce, jako je soucit, nebo lítost. Tajemná maska, taktéž z černokovu, tomu byla důkazem, ačkoliv se ztrácela ve tmě kapuce.
"Už moc dlouho ne." Odpověděl, ale náhle zvedl ruku. Cosi ucítil. Něco ve své mysli. Smyslem, který byl největším Řádovým tajemstvím, ucítil Něco, co se blížilo.
"Kruh, tady u těchto stromů!" Zavelel a ukázal na malou mýtinku, kousek od lesní cesty, které dominovala pětice vzrostlých dubů. Asi tucet templářů se bleskově přesunul na vybranou pozici a zarazili široké a vysoké štíty do země před sebou v kruhu, jako jeden muž, využívajíc kmeny stromů, jako záchytné body pro svou hradbu. Do drážek zasadili ratiště kopí a vyčkávali.
Po oplechováném dřevě se znaky bílého slunce stékala voda v malých potůčcích, a nebylo slyšet nic jiného, než jen cínkání kapek na zbrojích a šumění déšťpohlcujícího listí.

Inkvizitor ve středu formace zavřel oči a naklonil hlavu na stranu. Podivné bzučení mu vibrovalo nitrem. Bylo to jako brnění, jako když bubeník nešikovně udeří paličkou na kůži a jeho ruka poskočí, přestože jí drží ve stejné pozici.
Soustředil se víc.
Cítil, jak mu na kůži škrábají větve. Cítil tlak v tlapách, když se odrážel a zase dopadal na lesní půdě, hnán jakýmsi jednem uvnitř sebe. Ten jed byl černější než bezměsíčná noc novu, pálil jako kyselina a nebo jako tekutý ohěň. Už jen zlomek té bolesti byl téměř k nesnesení. Jediné, co ji zmírňovalo bylo šílenství, ze kterého se tyčila jediná myšlenka, jako temný dráp, ukazující a dávající smysl života - ukazující přímo... na něj.
Inkvizitor potřásl hlavou a přerušil spojení přávě v čas, aby viděl, jak se ve stínu podrostu něco mihlo. Žádný z templářů to nejspíš nezahlédl, jejich oči nebyly tolik přizpůsobeny vidění v šeru a v temnotách, jako ty Inkvizitorovi.
Podivná šmouha se mu ztratila z očí tak rychle, jako se objevila. Snad jako kompenzaci zahlédl další pohyb. A další. Letmé odstíny začaly nabývat konkrétních tvarů nemalých zvířat na čtyřech nohách.

Přímo před nimi se z keře vynořila hlava vlka, pokud se vůbec tomu stvoření ještě dalo říkat vlk. Ohavnosti chyběla jakákoliv kůže kryjící mordu, ze které trčely podivně zvětšené zuby. Z mezer mezi nimi tekly zvířeti ohavné provazce slin. Ve zvířecím obličeji, který byl nepřirozeně zkřiven vrčením, byly hluboko usazené podivně vypoulené oči, jejichž mléčně bílé panenky kontrastovaly s krví podlitým bělmem. Jedno ucho zmutovaného vlka bylo z části ukouslé.
Jak se zvíře pomalu, s děsivou grácií trpělivého predátora, nořilo víc do světla, odhalovalo chybějící chuchvalce srsti na bocích a naopak slepenou srst na hřbětě, která místy přerůstala v podivné, ježinám podobné ostny. Vlkovo tělo bylo podivně svalnaté a mohutné, jeho pravá přední končetina postrádala srst z velmi velké části - spíš připomínala podivný nádor, parodující to, co na jeho místě před tím bývalo. Z naběhlých bolákovitých chuchvalců masa rostly kosterní výčnělky, které nahradily i drápy.
Zvíře se jim dívalo zpříma do očí, s šílenou dychtivostí. Mutant zaklapal čelistí a vydal ze sebe zpola vrčivý a zpola bublavý zvuk, jako by se dusil vlastním jedem.

Mladí templáři se zděsili, avšak Inkvizitor ani nemrkl. Viděl i horší případy černé magie, toto nebohé zvíře ale bylo i tak v pokročilém stádiu. První za oběť padne mysl, která je ve většině uvržena do šílenství a nezvladatelných erupcí agrese a melancholie. Pak se začne měnit i tělo a nabývat nechutných a ohavných tvarů, jak zhoubná energie narušuje přirozené množení buněk a jejich regeneraci. Nakažený potom umírá v děsivých bolestech, zohavený a zahubený oním jeden, který někteří jedinci, posedlí mocí, používají jako zbraň a jsou natolik naivní, aby si mysleli, že sami uniknou jeho vlivu.

Vlk se přikrčil a skočil přímo proti kopím. Jedena z čepelí mu projela přímo hrudním košem a rozdrtila žebro. Vlk se sebou začal zmítat v šílené vlně agónie a zuřivosti. Chňapal na prázdno tlamou a bil do vzduchu přední tlapou i těžkopádným pahýlem, až nakonec přerazil ratiště. Sotva dopadl na zem, druhý templář mu z prava vrazil kopí mezi šíji a rameno a povedlo se mu přerušit míchu. Ohavnost vydala ohavný, mlaskavý zvuk a zatřepala sebou, načež padla na zem. Pod ní se začala tvořit kaluž černé, páchnoucí krve.

Temně zabarvenou oblohu, která prokukovala skrz zelené listy stromů, rozjasnil blesk.
Ozval se hrom.

Inkvizitor se rychle ohlédl na druhou stranu. Došlo mu, že vlci využijí divadélka mrtvého soukmenovce a zaútočí. Zachytil templářův zhrozený pohled, který byl příliš pomalý, než aby se stihl otočit a věnovat se vlastnímu protivníkovy, který se nenápadně, jako stín, vynořil z podrostu na druhé straně mýtiny. Vlk ve zlomku sekundy skočil po mladíkově štítu celou svou vahou, vyhýbající se čepeli kopí, a přes jeho horní lem hladově chňapal templáři před obličejem. Nebýt Inkvizitor přímo za ním, mladík by upadl a formace by byla ztracena. Nastala by panika a zrůdy by skolily jednoho po druhém, žerouc protivníky zaživa.
Takto se mladík pouze opřel o Inkvizitora, který stál pevně jako skála a jež už měl v pravici svůj věrný meč, který se bleskl vzduchem a pár palců od obličeje mladíka probodl vlkovu lebku u oka.
Templář se zapřel a shodil mrtvolu ze štítu.
Další ale přicházeli.

Některé vlky zcela nezajímaly hroty kopí, jiní do nich žduchali své spolubojovníky, jen aby se mohli dostat blíž k lidskému masu. Templáři však odolávali a ti, kteří ztratili kopí, tasili meče a bodali jimi v mezerách mezi štíty.
Sám Inkvizitor se držel ve vnitřním kruhu a bodal vlky, kteří se dostali jeho mužům příliš na tělo. Bylo to téměř jako nějaká zvrácená dětksá hra s dírami a obličeji na pružinkách, které musí být bity paličkou.
Nad štítem vykoukla dalšímu templáři vstříc vlčí hlava s napůl vykloubenou čelistí z ohavného nádoru a Inkvizitor jí mechanicky vrazil čepel přímo do otevřeného chřtánu.
Na druhé straně protáhl nějaký vlk hlavu úzkou mezerou mezi štíty a zakousl se bojovníkovy do kotníku. Muž vykřikl a polevil ve svém držení těla. Sesul se k zemi a druhá zrůda se už hnala po jeho padajícím štítu, aby se mohl dostat až k němu.

Inkvizitor se ani nemusel otočit. Pohlédl za sebe a s pár kroky zpět bodl vlkovy zadní čepelí na hlavu. Muži v černém stačilo jen chvilkové zaváhání ohavnosti, aby bleskově vyplnil vzniknou mezeru a sťal stvůru ještě na madíkovy. Konečně mohl využít plný potenciál své velké zbraně.
Opustil bezpečí formace a v naučených technikách, podobných tanci, začal točit svou zbraní v širokých kruzích, využívajíc kinetickou energii předchozích pohybů. Čepel s vyrytým žalmem, oslavujícím spravedlnost a spalující světlo, zpívala a rozřezávala těla nakažená zhoubnými energiemi, jako když nůž prochází máslem. Posvěcený meč vytvářel hluboké, řezné rány, a utínal končetiny i hlavy.
Tato technika byla skvělá proti velkému počtu slabších nepřátel, avšak nebude trvat dlouho, než se vlci přes jeho obranu dostanou a dotlačí jej do defenzivní pozice. Pak se bude muset opět skrýt.

Při jedné z otoček zahlédl své muže, jak bojují ze všech sil proti přesile asi dvojnásobku zvířat, přestože minimálně tucet ohavností již leželo mrtvých okolo a přes jejich kluzká těla se drali další protivníci do boje.
Najendou skrz jeho ochranný kruh vykoukla hlava vlka. Inkvizitor změnil pohyb meče a druhou čepelí, ji vmžiku uťal. Po tomto útoku ale přišel další a po něm další. Vlci jej v půlkruhu obklíčili a tlačili jej zpátky. Meč se pohyboval tak rychle, až připomínal mírně svítící šmouhu, která tmavla černou krví. Šílená krvežíznivost zvířat ale neznala konce.
Dva štíty za jeho zády se otevřely a Inkvizitor proplul dovnitř, načež byla mezera opět zavřena a vlci, jež měli chutnou krmi na dosah, se střetli s hroty mečů.
Inkvizitor se zhluboka nadechl a hrudník ve zbroji se mu vzdouval zrychleným dýcháním z vyvinuté námahy, když tu ucítil další vibraci. Na povel se všichni vlci zastavili, jako při cvičitelově tajném heslu, nebo na prásknutí biče krotitele.

Za hranicemi vnímání běžných lidí uslyšel Inkvizitor šepot a slova v neznámém, ale nepříjemně povědomém jazyce. Vlci se obrátili a vydali se všichni na útěk jedním směrem, obíhajíc templáře, jako by tam ani nebyli.
Inkvizitor se zachmuřil a vystoupil opět z formace, aby si otřel potřísněný meč do šedivého kožichu jednoho z vlků.
"Zdá se, že potřebujeme posily." Řekl Inkvizitor mrazivě.
"Čeká na nás černokněžník, co by rád na hranici."