Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Nibiru4.7K: I. TichoOblíbit

avatar015999.jpg

Autor: Cvok*

Sekce: Povídka

Publikováno: 24. srpna 2018 11:05

Průměrné hodnocení: 7, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Dnes vám představím můj nejoblíbenější výtvor, se kterým jsem prožil ty nejlepší výpravy, spoustu zábavy a přežil nejlítější krví prosáklá bojiště. Sláva jednomu z nejblbějších filmů za inspiraci, jestli pak po přečtení uhádnete jaký? :)

PS: První samostatnou povídku ze světa Nibiru4.7K si můžete přečíst na https://cvokhaus-story.blogspot.cz (tady ještě máte rychlejší přímý odkaz ) nebo i zde v Andorské knihovně. Osobně doporučuji první možnost a ne z důvodu propagace, na té mi nesejde, ale kvůli možnosti dodatečné editace (kterým prošel i samotný svět)
 

I. Ticho


Císařský letopočet; první číslice značí den, druhá měsíc, třetí rok a čtvrtá věk. XVI.III.VXX.IV značí tedy šestnáctý den, třetího měsíce, patnáctého roku, čtvrtého věku. Věk značí jedno století.

Dny v týdnu; prvoden, druhoden, středoden, čtvrtoden, postden, trhoden a bohůden.

Zaklínači; námezdní a potulní mágové.

Kamelot; Hlavní město Avalonského císařství, prosperující z počátků díky dolům a kamenolomům, kterým vděčí za svůj název…

Základní vědomosti snadno a rychle
Autor neznámý



***



Jeho mysl obklopovala černočerná tma jako rubáš, necítil žádný sval svého těla, vzpomínky byly roztříštěné na tisíce kousků a stejné množství jich scházelo. Čas plynul pomalu, pokud tam vůbec existoval, a jakákoliv snaha ho měřit byla zbytečná. Pikosekundy mohly být roky, minuty věky. Jediným společníkem mu byla prázdnota. Z nesourodých střepů vzpomínek skládalo jeho vědomí mozaiku já s víc dírami než v úsměvu žebráka. Byl člověk, Jindřich Čarodějný rytíř. Byla to jeho volba se jím stát, nebo ne? Ne, našli ho v sirotčinci. Byl osamocený i přes desítky bratrů – ano, pouze jich, ženy tam nebyly, prý by narušovaly kázeň, koncentraci a duchovní rovnováhu. Lži, jen nechtěli mít na dvorku desítky běhajících usmrkanců, jinak by nechodil velitel do bordelu častěji než na cvičiště. Rozpomenul si na lekce, jak ty bolestivé cvičným mečem, po kterých měl tělo pokryté krvavými podlitinami a nakřáplé kosti, tak ty nudné z knihovny, u kterých mu těžkla víčka. Viděl zrcadlo v dřevěném prostém rámu, díval se do něho, avšak jeho odraz tam scházel. Cítil nasládlý zápach hniloby, štiplavý kouř spáleného masa na hranici, viděl těla zkroucená do nepřirozených tvarů a kutálející se hlavy odsouzených od krvavého špalku. Ostří meče protínající bez výčitek těla těch, kteří odmítali se vzdát. Držel se nejen těchto vzpomínek jako tonoucí posledního nadechnutí. Bránily mu propadnou naprostému šílenství. I když kdo ví, žádný pomatenec nepřizná že je šílený.
Nejhorší nebyla však temnot, ani existence jako pouhé vědomí mimo čas ale to naprosté ticho. Nemožnost slyšet vlastní hlas, výkřik plný bolesti a zoufalství, šepotání větru, šustění listí, zpěv ptáků, vrzání dveří, slastné vzdychání nebo i nasměrování do prdele, zato všechno a míň by zaprodal duši – pokud to tedy neudělal – a modlil se, aby tohle nebyl Helheim popisovaný v knihách. Ticho neustále nemilosrdně připomíná vše, co nemáte. Pokoušel se křičet ale bezvýsledně, ticho bylo nerozbitné a bez hlasivek mu nejste soupeřem. Ticho, příhodné jméno pro to místo.

***



„Vrať se, pojď za mým hlasem“ nesla se jakoby ozvěna z velké dálky temnotou. Nejprve to měl za projev začínajícího šílenství, hlas, který vznikl v jeho šílené existenci mimo existenci. Hlas však neustával.
„Ještě nepřišel tvůj čas.“
Byl rád, že není jediný toho názoru, ale jak se měl vrátit a kam? Znamenalo to, že je skutečně mrtvý nebo jen ztracený? Tmu v ten okamžik narušil slabý paprsek jasného světla a pocítil povědomou vibrující energie magie. Nejprve se ho jen dotkla, následně uchopila tak něžně, jako matka své dítko, a nakonec jím protékala. Pomalu se blížil ke zdroji světla anebo ono k němu? Netušil. V jeho středu se zhmotňoval obrys drobné ženy.
„Pojď za mnou,“ natahovala se. Každou vteřinou byla blíž a blíž. Rudé vlasy se mísily se zlatým světlem, vpíjely se do něho a tvořili oranžovou svatozář, kolem očí měla jemné vrásky a její usměvavé rty měly růžovou barvu. Již ji byl dost blízko aby mohl spočítat drobné pihy na její tváři, když v tom se její výraz změnil. Šok, zmatení, vztek, „Kdo jsi? Ne, ne, NE! Kdo jsi? Zmiz, takhle to být nemělo,“ a zoufalá snaha ho dlaněmi zahnat jako dotěrný hmyz, jenže zbytečně. Stále se blížil ke zdroji světla, nebo on k němu? Zatím co ona se od něho vzdalovala do tmy. Nechával jí za sebou. Křičela, někoho vyzývala, proklínala, nakonec však jen zoufale vzlykala. Poté se vše vytratilo…

***



První spatřil dřevěný strop s trámy, na kterých byly vyřezány detailní ornamenty nějakého rozpínajícího se plazivce s velkými listy – zeleně vybarvenými. Na moment strop zmizel, jen aby se hned zase zjevil, pak znovu a znovu. Uvědomil si, že mrká, že má oči a víčka! A taky že dýchá, zkusil se pohnout, ale tělo bylo příliš slabé, svaly při každém sebemenším pokusu hořely bolestí.
„Pomalu, pomalu, klidně lež,“ promluvil konejšivě mužský hlas, a tak ležel. Za okamžik se mu v zorném poli nakláněl elf středního věku – devadesát, možná sto let starý podle jeho nejlepšího odhadu – s dlouhými blond vlasy zakrývající unavené modré oči. Vypadal, že toho moc v poslední době nenaspal. Jindřichovi zakručelo v žaludku a z nějakého neznámému mu důvodu to vykouzlilo na elfově tváři spokojený až nadšený úsměv, „Hned nechám přinést tvé oblíbené ovoce,“ a pohladil ho po tváři, aby mu nejspíš změřil teplotu. Zmizel ze zorného pole a jeho kroky se začaly vzdalovat. I přes namítání svalů natočil hlavu na stranu, zadíval se na „Prask, prask,“ polena prohrávající souboj s plameny. V pokoji bylo ticho – ne to naprosté, ne to děsivě ale to přirozené, kdy slyšíte své nádechy a výdechy, šustění přikrývky a vrzání podlahy. Usnul.

***



Když se probral krb již pohasínal a pootevřeným oknem dovnitř pronikaly nejen dotěrné paprsky slunce ale i čirý ruch z ulice. Nevěděl, jak dlouho spal, mohla to být hodina ale taky dny a popravdě mu to bylo jedno, protože evidentně mu to prospělo. Cítil se mnohem líp, svaly již nenamítaly žárem proti pohybu, jen žaludek se dožadoval zvýšené pozornosti. Ovoce, vzpomněl si a napřímil se v posteli, aby se mohl rozhlédnout. Pokoj byl cely v zeleném odstínu, od brčálové peřiny s krajkou, co z něho sklouzla, až po koberec se složitým vzorem, na kterém stal masivní zdobený a nepochybně dráhy nábytek – taktéž natřený na zeleno. Stěny zdobily obrazy s vyobrazenými lesy, loukami a divou zvěří ve všech ročních období. Nakonec našel to, co hledal. Stříbrnou mísu překypující ovocem na nočním stolku vedle křišťálového džbánu s čirou tekutinou. Bez váhání jí přesunul na postel a začal se doslova cpát, rudá sladká šťáva mu stékala po tváři jako upírovi krev a mísila se s tou nejsvěžejší vodou. Cítil se opravdu naprosto skvěle, žádné ovoce mu nikdy nepřipadalo tak sladké, šťavnaté a dokonalé jako to první po věčnosti strávené v Tichu. Vlastně nic ani dlouho poté mu nechutnalo tak skvěle.
Jakmile byla mísa prázdná a žaludek vysílal spokojený signál naprosté sytosti, zamířila ruka instinktivně ke tváři, aby si do jejího hřbetu utřel hubu, jenže v půli se zastavila. Byla zvláštní, drobná, hubená s dlouhými prsty a jemnou bledou pokožkou které scházelo slunce. Až po několika vteřinách zírání na ní mu to došlo, nebyla to mužská ruka.
„Co to kurva…“ pověděl zmatený neznámý hlas. Dívčí hlas. Srdce se mu rozbušilo v hrudi, na kterém byly dva drobné od šťávy lesknoucí se kopečky s drobnými růžovými špičkami. Chytil lem peřiny, odhrnul jí, „NE, ne, ne!“ a hleděl na štíhlé nohy, klín se zrzavými kudrnatými chloupky a ať hledal sebevíc, a že hledal opravdu důkladně, jeho pýcha prostě nikde. Popadl stříbrnou mísu od ovoce ležící na kraji postele a začal si prohlížet odraz v ní. Patřil mladé dívce, nanejvýš čtrnáct zim staré se světle ryšavými vlasy odstínu jarního liščího kožíšku, nevěřícně vytřeštěnýma očima odstínů smaragdu, pod kterými byly drobné pihy. Její jemné rysy mu připomínaly ženu z Ticha, jen mnohem mladší.
„Vrzzzzz,“ upozornily ho dveře na příchozího, od jednoho pohledu známého, elfa.
„Ohh, květinko,“ vypadlo z něho, když spatřil, jak odhalená květinka cení na mísu zuby s nohama necudně od sebe. Rychle sklopil zrak ke koberci zatím co ona ten svůj upřel na něho a dlouhou chvíli ho nechápavě sledovala, „Květinko zahal se prosím,“ dodal.
„Jo jas… samozřejmě, omlouvám se,“ vysoukal ze sebe neznámý dívčí hlas. Jindřich si uvědomil, jak to musí vypadat a zahalil se až ke krku. Elf kývl hlavou a zamířil k židli dva kroky od lůžka.
„Jak se cítíš?“ optal se hlasem plným bav. Jindřich nevěděl co odvětit, vířila v něm změť různorodých emocí a pocitů – radost, šok, zmatek, výčitky, nasranost ale hlavně všemu vévodil strach. Strach z odhalení a toho, co by následovalo. Strach z návratu do Ticha. Popadla ho čirá panika při pouhé vzpomínce, po zádech mu začal stékat studený pot a rychle se snažil přijít na nepodezřelou odpověď na tak jednoduchou až primitivní otázku. Jenže jeho uvažování bylo ochromené, jen neustále myslel na to, jak se tam nechce za žádnou cenu vrátit. V tváři děvčete se vše odráželo.
„Je ti něco? Něco tě bolí květinko?“ postavil se v mžiku vedle postele Elf, ruku jí položil na rameno a nával zděšení mnohonásobně vzrostl.
„Ne… nic otče… jenom si nemůžu na nic vzpomenout,“ vychrlil část pravdy dívčí hlas a Jindřich si okamžitě uvědomil svou chybu. Ztuhl, podělal jsem to! Může to být do prdele kdokoliv od bratra až po praprapra – a dalších deset posraných pra – dědečka nebo manžel! U elfů si jeden není jist, v jakém jsou vzájemném vztahu a poslední jmenovaná možnost byla s přehledem ta nejhorší. Elfova ruka sklouzla z ramene jeho nové schránky. Ano, v tu chvíli si jí definitivně a se vší platností zabral pro sebe. Nevěděl, co dělat, pokusit se prchnout, vzít ho mísou po hlavě nebo se vše pokusit vysvětlit? Plán s mísou se mu zamlouval nejvíc a jeho nová ruka se k ní začala plížit.
„Varoval mne, že je to možné,“ pohladil ho něžně po zrzavých vlasech, „jsi doma, v bezpečí. Víc vědět prozatím nepotřebuješ. Všechno ti později vysvětlím, teď odpočívej květinko,“ a potom do nich políbil.
Jo, to jsem, oddechl si Jindřich, spokojeně si lehl a uvědomil si, že se culí od ucha k uchu. Nevrátím se, nikdy!



 

Komentáře, názory, hodnocení

Fistandantilus - 19. září 2018 15:40
fuck_y2031.jpg
Květinko .... hm, zajímavé dílko. :)
 
Cvok* - 10. září 2018 19:17
avatar015999.jpg
tona11 - 30. srpna 2018 21:08
Jsem rád, že se ti to líbí a moc si toho vážím :-) Tentokrát nebude roční přestávka (snad :-D) a vlastně, zatím mám takovou představu, že bych s pomocí povídek s touhle mojí postavou víc poodhalil svět Nibiru a jeho zákonitosti, pro případné další využití v budoucnu.
 
tona11 - 30. srpna 2018 21:08
received_2817032990018374409.jpeg
Tak jsem se dočkala, to jsem ráda... Musím říct, že bych se v tomhle světě ráda zdržela déle než jen dvě povídky :P
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.069581985473633 sekund

na začátek stránky