Andor.cz - Dračí doupě online

Tančila bosá na kládě
ne nepodobná dryádě.
A šaty měla z pavučin.
Ve stínu javoru jsem stál
a skoro ani nedýchal.
Po tváři se jí mihl stín.

Pak beze slov a rozpaků
utrhla stonek bodláku
a švihla mě jím po hrudi.
Rozpustile se zasmála,
když chytit se mnou nechala,
pot na krku mne zastudil.

Vzala mé prsty do dlaní,
dotkla se jimi na skráni,
pak sjela dolů po šíji.
Pokračovala k slabinám,
já jenom stěží vnímal sám,
jak vzdechy ticho rozbíjí.

Les strnul v němém úžasu,
vjela mi rukou do vlasů.
A mráz mi běžel po zádech.
Být tohle navždy jsem si přál,
nic kolem už jsem nevnímal,
než její vlahý horký dech.

V očích měla tak zvláštní svit.
Snad chtěla mě i políbit.
Byli jsme v celém lese sami.
Cítil jsem vůni borovic
a mech a vřes a mnohem víc,
pak mezi prsty proklouzla mi.

Tam na palouku vprostřed skal
já, jak ty stěny, naslouchal,
ozvěnou vrací její smích
a rozbíjí jej o stromy.
V tom okamžiku došlo mi,
že posledním byl první hřích.

Rok za rokem já den co den
chodím sem snít ten samý sen.
Vím, že se těžko něco změní.
Hlavu svou skládám do vřesu,
ten pocit prázdna nesnesu
po dívce, která… Prostě není.