Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

ZubyOblíbit

lucius6508.png

Autor: Lucius Pelner

Sekce: Povídka

Publikováno: 31. října 2018 23:03

Průměrné hodnocení: 2.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Ahoj.
Při zveřejňování svého minulého příspěvku jsem udělal chybu. Teď si o mně mnoho z vás myslí, že jsem mizerný a nezkušený spisovatel. Chci se trochu ospravedlnit.
Proto sem posílám svoji hororovou povídku, která se umístila na šestém místě v literární soutěži redakce Horor-Web. Je trochu delší než povídky, které sem lidé běžně posílají, ale nemyslím si, že to bude na škodu.
Přeji hodně zábavy při čtení :)
 

Zuby

Začalo to jako obyčejná chřipková epidemie. Ve zprávách pouze párkrát zaznělo několik výzev k opatrnosti a to bylo celé. Lidé si ničeho nevšímali. Prostě chodili dál pravidelně do práce jako vždycky a pustili celou tu událost zcela z hlavy.
Jenže počet nakažených rychle přibýval a epidemie se změnila v pandemii. A pak se najednou provalilo, že to, co všichni považovali za chřipku, nakonec žádná chřipka vůbec není. Lidem po té nemoci rostly zuby. Nejenom v puse ale i na kůži jako nějaký nádor. A co hůř, začala se jim měnit psychika. Jakoby ty nové zuby potřebovaly kousat.
Otrhaná monstra se plížila po ulicích a žrala všechny, kdo jim nestačili utéct. Nikdo najednou nebyl v bezpečí. Pokud jste měli dost velké štěstí a přežili první vlnu, museli jste neustále utíkat. Tak jako já a moje sestra.
Měli jsme štěstí, protože jsme oba zůstali naživu. Ale jaký to byl život? Bál jsem se. Bál jsem se o sebe i o ni. Měl jsem strach ze zubů. Z toho jak rostou. Jak se kroutí a zařezávají do mozku. Jak prorůstají živé maso a rodí se na svět. V puse, na rukou, na hrudi, kdekoliv. Stačil by malý tvrdý výstupek pod kůží a byli bychom ztraceni. A proto jsem byl pořád na stráži. Pozoroval jsem svoji sestru i sebe. Byla to každodenní rutina. Musel jsem se ujistit, že nám naše zuby nezačnou růst.

Středa odpoledne, dvě stě padesátý osmý den po konci světa. Byli jsme se sestrou na cestě v ukradeném teréňáku. Už týden jsme projížděli pouští. Kolem nás byla pustina. To znamenalo, že nám docházely zásoby potravin. A že taky brzy přijdeme o vodu. Ale mělo to i svoje výhody. Už dlouho jsme nepotkali žádného zubíky, jak jsme začali říkat nakaženým. Tu přezdívku vymyslela moje sestra. Připadalo jí to hrozně směšné. Protože, kdo by se přece bál zubíků?
„Terezo, dávej pozor!“ okřikl jsem svoji sestru, která s teréňákem málem najela do skály. „Promiň,“ odpověděla mi a vytočila vozidlo zpátky na cestu. „Už se nějak nesoustředím. Mohl bys na chvíli řídit zase ty?“ „No jo,“ odpověděl jsem neochotně. Tereza zabrzdila a začala se soukat na sedadlo spolujezdce. Byla o rok mladší než já. Ale nedávné události náš věkový rozdíl zcela smazaly. Tam, kde jsem předtím viděl mladou sladkou dívku, se na mě teď dívala dospělá neohrožená žena s tváří lemovanou množstvím jizev a dlouhými černými vlasy, které se jí při pohybu ovíjely kolem hlavy. Byla hubená a pod jejím roztrhaným tričkem jí prosvítaly kosti. Ale já na tom v tomhle nebyl o moc lépe. Museli jsme šetřit s jídlem. Zvlášť, když nás při jeho obstarávání mohlo kdykoliv něco kousnout. Sedl jsem si za volant a zhluboka se nadechl. Tohle bude dlouhá jízda. Možná se brzy dostaneme do dalšího města. A další město znamenalo zubíky. Měli jsme před sebou skvělé vyhlídky. Tak jako pokaždé.
Sebral jsem ze zadního sedadla láhev vody a odšrouboval víko. Napil jsem se a vnímal, jak mě její obsah ochlazuje. Cítil jsem se alespoň o trochu lépe. Ne tak dobře, aby se mi chtělo jet. Ale tak dobře jsem se necítil asi nikdy.
„Dej to sem!“ řekla Tereza a vyrvala mi láhev z ruky.„Hej! Vždyť jsem ještě nedopil!“„To je mi u zadku. Nebudeš si tu vodu hamounit pro sebe. Já mám žízeň taky.“ Tereza semkla láhev pevně pusou a hodila do sebe nejméně její čtvrtinu. Pak vrátila zbytek zase dozadu. „Tak to by stačilo. Teď na pár hodin zase nikdo pít nebude.“Neochotně jsem přikývl. Koneckonců Tereza tady byla šéf. Naše společné cestování v ní probudilo skrytou dominanci. Já byl už dlouho spíše ochotný pomocník, který se držel v pozadí. Občas mi to i vyhovovalo. Protože to znamenalo, že ty nejnáročnější věci obvykle obstarávala ona.Položil jsem nohu na spojku a nastartoval. Pak jsem druhou nohou prudce dupl na plyn. Teréňák se rozjel a začal za sebou zanechávat oblaky prachu. Zapnul jsem stěrače a díval se, jak se přední výhled střídavě vyjasňuje.
Cesta začala ubíhat. Kolem nás nic nebylo. Jenom poušť a v pozadí nějaké skály. Občas byly na cestě nějaké kameny, ale to mi moc nevadilo. Pokud nebyly moc velké, náš vůz přes ně snadno projel. Už se mi z toho věčného drcání ani nedělalo špatně. Ještě před rokem bych si bral léky i pro obyčejnou jízdu autobusem. Ale časy se měnily a teď už bylo dlouho všechno jinak.
Tereza si vedle mě položila hlavu na sedadlo.„Na chvilku si zdřímnu,“ zamumlala. „Zkus nás mezitím nezabít.“ „To ti asi neslíbím,“ odpověděl jsem. Ale moje sestra se nad tím jenom slabě usmála a zavřela oči. Otočil jsem se znovu před sebe a sledoval řízení. Taky se mi začínalo chtít spát. Tak jsem jenom doufal, že mi to rychle uteče.
Zastavil jsem až k večeru. Tereza se vedle mě neklidně zavrtěla. Zatřásl jsem s ní.
„Vstávej! Uděláme si přestávku.“ Tereza otevřela oči a posadila se. „Kde jsme?“ zeptala se, jako by na tom záleželo. Pokrčil jsem rameny. „Pustina nalevo od prdelovic. Nikde žádní zubíci. Nic víc mě nezajímá.“ „Tak to je dobře.“Tereza zívla a já si ji začal prohlížet. „Otevři tu pusu pořádně,“ vybalil jsem na ni. Tereza na mě vycenila zuby a já se opět cítil o něco lépe. Měla je pořád stejně malé a rozkošné. Žádné obří tesáky, které by se jí křivily pod dásněmi. To bylo jenom dobře.
„Teď se svlékni.“ Tereza tiše přikývla a sundala si tričko. Pak si rozepnula podprsenku a pohodila ji na opěradlo. Teď přede mnou seděla nahá do půl těla a dívala se na s pocitem absolutní důvěry. Zhostil jsem se svého úkolu stejně jako vždycky. Projížděl jsem očima její kostnatou postavu a hledal jí na kůži nějaké výstupky. Když jsem nic neviděl, začal jsem jí rukama ohmatávat tělo. Hezky postupně a pomalu. Začal jsem na tváři, poté se přesunul na krk a k jejím prsům, která jsem si při doteku pořádně zmáčkl. Ne, že bych se svojí sestrou někdy spal. Ale přece jenom. Byla teď jediná holka v okolí a já o ní občas míval sexuální sny. Jsem si jistý, že byste to na mém místě viděli stejně. Navíc jsem měl pocit, že se ona sama potýkala se stejným problémem.„Dobrý,“ řekl jsem spokojeně a Tereza se ke mně otočila zády. Znovu jsem ji celou prohlédl, ale ani tentokrát jsem nic nenašel. „Tak teď si sundej kalhoty.“ Prohlédl jsem svojí sestře i nohy a zastavil se u její frndy. Vždycky mě děsilo, když jsem jí tam sahal. Ne, že bych to dělat nechtěl. Ale vagina bylo to poslední místo, kde bych chtěl najít zub. Opatrně jsem natáhl ruku.
Ne. Nic tam nebylo. Naštěstí. Moje sestra byla pořád čistá. „Teď se svlíkni zase ty,“ řekla a já ji ochotně poslechl.Líbilo se mi, když se mě dotýkala. Měla pořád tak krásně hebké ruce! Šimrala mě s nimi na hrudníku a pak se sehnula, aby mi prohlédla můj penis. Já sám se ho dotýkal celkem často, takže jsem věděl, že na něm žádné zuby nemám. Ale bylo příjemné, když se ho pro změnu dotýkala ona.„Líbí se ti to?“ zeptala se a pořádně mi ho zmáčkla.„Hrozně,“ zamumlal jsem. Moji mysl zaplavil pocit rozkoše. Jen tak jsem se bránil tomu, abych před svojí sestrou nedostal erekci.„Líbí, jo? Tak to budu muset ještě pokračovat.“ Tereza sevřela můj penis ještě pevněji a začala mi druhou rukou přejíždět přes hruď. Podíval jsem se jí do obličeje, a když jsem sklonil hlavu, uviděl jsem, jak se mi u tváře pohupují její bradavky. Přišlo to samo. Teď už jsem se nedokázal ubránit…

Později jsme ujeli ještě několik kilometrů a zastavili se až k večeru. Jet dál už nemělo cenu. Byli jsme pořád někde v poušti a nejbližší město bylo bůhvíkde. Snad k nějakému dojedeme zítra. Řešit to teď nemělo smysl. Na noc jsme zůstali v teréňáku s vypnutými světly. Teď kolem nás byla jenom temnota. Venku se neozývaly žádné zvuky. Poušť byla už dávno mrtvá. Jediné věci, které přežily, teď číhaly poblíž v té hrozné tmě. A všechny byly potichu. Nepozorovaně se blížily, aby mohly žrát. Nikdy jste je neslyšeli přicházet. Pořád jsem se jich bál. Měl jsem strach z těch jejich tesáků. Vídal jsem je v nočních můrách. Byly to ty stejné tesáky, které měla moje matka, když mě zkoušela dát pusu a křičela: „Ty jsi můj nejmilejší! Tak pojď hezky k mamince jako hodný kluk. Maminka si z tebe uvaří polívčičku. Lahodnou polívčičku, to pošušnám.“ A měl je i můj otec, když ukousl hlavu mému bratrovi a rval si do krku kusy jeho mozku.„Chutná jako sekaná,“ řekl v té chvíli. Odtrhl z hlavy kus kůže a z úst mu visely cáry masa. Utřel si pusu dlaní plnou zubů. Spokojeně mlaskal a rval si další a další kusy, které polykal vcelku. Z jeho rtů se valila krev a kapala na podlahu. A on se začal smát. „Mňam, mňam, mňam, všechny děti ochutnám! Davídka, pak Terezu a možná i Ondřeje! Kdo z vás chutná nejlépe?“ Popadl zbytek bratrova těla a sevřel ho zuby jako do kleští. Pak začal vydávat hltavé zvuky a trhal z něj maso a kůži. Snědl ho jako cukrovou vatu na špejli. Chroupal z něj i kosti. A to, co nechtěl, házel po místnosti, aby se to rozplizlo na stěně. A já se celou dobu díval, protože jsem s ním byl zamčený v místnosti a nemohl jsem utéct. Venku bušila na dveře moje matka a dřela o sklo svými zuby na krku. „Pusť mně!“ řvala. „Ty kreténská, zasraná svině! Roztrhám tě na kusy! Sežeru vás! Sežeru vás všechny!“ Můj otec si jí nevšímal. Jako správný gurmán dokončil mého bratra a pak se mlsně podíval na mě. „Vidím další libové masíčko!“ zařval. „Pojď ke mně, ať tě ochutnám!“ Řval jsem a viděl jsem, jak se po mně natahují jeho ruce. Už byly tak blízko. Cítil jsem na tváři otcův horký dech plný mrtvého masa, které mu uvízlo mezi zuby. A slyšel jsem jeho bublavý smích. „Dvě jídla za den! Och, jaké já mám štěstí, že jsem táta!“ Jeho dlaň mě uchopila za vlasy. A já znovu zařval. Tentokrát už naposled… Ale to už bylo pryč. Teď už byli všichni mrtví. Všichni do jednoho se proměnili v zuby.
Musel jsem před tím utéct. Doufal jsem, že se mi dneska o nikom nebudou zdát žádné sny. Ale ve skutečnosti jsem věděl, že až zavřu oči, zase je všechny uvidím. Mámu, tátu i všechny přátele. Budou se na mě šklebit a jejich zuby jim budu růst ven z pusy, až se nakonec všichni přemění v šerednou bílou hmotu. Ale ať se mi všechny ty hrůzy vracely sebevíc, musel jsem spát. Podíval jsem se na Terezu, které se nervózně dívala ven z okna.
„Sladké sny,“ řekl jsem.Moje sestra se trpce usmála. „Myslím, že ne až tak sladké.“„Já vím.“ Otočil jsem hlavu na bok. „Jinak díky, že jsi mě tenkrát zachránila.“
Tereza se usmála. „Víš, že mi nemusíš děkovat. Nikdy bych se nemohla dívat, jak tě můj otec sežere.“ „To já vím. Ale stejně chci, abys věděla, jak jsem ti vděčný,“ řekl jsem ještě a pak jsem už definitivně usnul.
Tereza stála venku. Uvědomil jsem si to až po chvíli. Když jsem se probudil, byla pořád noc. Ale sedadlo vedle mě bylo prázdné. A dveře do teréňáku byly otevřené dokořán.
„Co tam děláš?“ vyštěkl jsem prudce. Tereza si přiložila prst na ústa. „Ticho! Copak to neslyšíš?“ Odmlčel jsem se. A začal poslouchat. Nejdříve jsem neslyšel nic. Pouze jsem vnímal okolní temnotu. Snášela se na mě jako závěj vody. A byla tak strašná, tak zlá! Ale ona nebyla to nejhorší. Nejhorší bylo to, co se snažila skrývat.Moje smysly se brzy odblokovaly. A já uslyšel kroky. Ne, kroky ne. Bylo to spíš jako šustění. Zvuky několika set zubů odírajících se o písek.
„Oni přicházejí!“ řekla Tereza. Sevřela v rukou naši jedinou pistoli. Tak pevně, až se jí na kloubek objevila krev.
Měli jsme už jenom poslední tři náboje. Vždycky, jsme věděli, že jestli si pro nás přijdou, nemůžeme je zabít. A teď už byli příliš blízko.
„Nastup si do auta!“ zařval jsem. Tereza zvedla pistoli. „Ne. Šli by po nás. Takhle je zdržím. Musíš jet pryč!“
„Ne! Já tě tady nikdy nenechám!“ Tereza vystřelila. Ozval se kvílivý zvuk. A pak řev. Zubíci začali vystupovat ze tmy. Nevypadali už jako lidé. Měli kůži pokrytou zuby, které jim vyrůstaly z vyhlodaných děr. A ty díry byly všude. Na čele, na očích i v puse. Některým zubíkům vyrůstaly zuby i z uší a nosních dírek. A někteří už neměli vůbec kůži. Byli jenom hroudami pulsujícího zubatého masa, které se plazilo a cákalo krev. Zubíci vytvořili kolem mojí sestry kruh a začali skandovat.„Zuby! Zuby!“ „Tak dělej!“ řvala Tereza. „Na co čekáš? Uteč pryč!“„Zuby! Zuby! ZUBY!“„Ne! Ochráním tě!“ Tereza vystřelila a trefila jednoho zubíka do hlavy. Vzduchem se rozprskla směť krvavého masa a zubů. Netvor zařval a zhroutil se mrtvý k zemi.
Některé zuby moji sestru trefily do tváře. Tereza sevřela pistoli. Poslední náboj. Zubíci se rozchechtali a dál se k ní plížili s hladovými pohledy.
„Uteč!“ zařvala znovu moje sestra. „Tak dělej!“ „Ne! Pojď do toho auta!“„To nejde! Zabijou nás!“„ZUBY! ZUBY!“Tereza si přiložila pistoli k hlavě. „Promiň. Já jinak nemůžu. Už je pozdě, copak to nechápeš?“ „Ne! Nezabíjej se! Nastup do toho auta!“ Tereza se usmála. „Promiň, brácho. Měla jsem tě fakt ráda.“Natáhla se po spoušti. Ale už ji nestihla zmáčknout. Jeden zubík se po ní ohnal dlaní plnou řezáků. Rozsekl jí hrdlo a ona spadla na zem.
„ZUBY! ZUBY! ZUBY!“Díval jsem se na sestřino tělo a sledoval, jak ho zubíci žerou. Mlaskali a trhali si z ní kusy jako nožem. A přitom pořád řvali.„ZUBY!“ Zavřel jsem dveře a rozjel se. Podívali se na mě s očima prorostlýma zuby. A pak se rozběhli za mnou. Šlápl jsem na plyn a teréňák se dal do pohybu.
Zubíci běželi za mnou. Vrhali se jeden přes druhého, zakopávali o sebe a trhali se na kusy. Bylo jich pořád víc. Objevovali se ze všech stran. A vztekle kvíleli. Jel jsem pořád rychleji. Ale oni mě doháněli. Byly jich stovky, tisíce, miliony. Jel jsem jako o život. Postavy běžely a řvaly ve tmě. V jednu chvíli už se po mně natahovaly. Ale já zmáčkl plyn až na doraz a pak jsem jim konečně začal mizet. Teréňák se dál pohyboval pouští. Poslední zubíci se změnili v černé tečky. Byli pryč! Oni doopravdy byli pryč! V poušti nastalo znovu ticho. Takže jsem jim nakonec ujel. Ale Tereza… Proč vlastně vystupovala z auta? Kdyby zůstala uvnitř, nikomu by se nic nestalo. Zubíci by nás nikdy nedostali. Ani kdyby jich bylo dvakrát víc než teď. Tak proč to udělala? Bylo to skoro, jako by dobrovolně spáchala sebevraždu. Nerozuměl jsem tomu. Co budu dělat bez ní? Ve dvou nám šlo všechno mnohem lépe. Ale když budu sám, zubíci mě dostanou. Jakmile vstoupím někam do města, abych si sehnal jídlo, budou u mě. A já se jim neubráním. Sežerou mě, jako můj otec sežral mého bratra. Hezky pomalu po kouskách. Nejdřív mi vyrvou oči z důlku a pak si mě rozporcují. A já se tomu nevyhnu! Protože neexistuje místo kam utéct! Ne! Takhle jsem myslet nesměl. Tereza byla možná mrtvá. Ale já byl ještě naživu. Pořád jsem dýchal. A pořád mi nikde nerostly další zuby. Mohl bych to všechno přežít. Stačilo být dostatečně opatrný a vyhýbat se větším městům…
Ve tmě přede mnou se zaleskly obrysy něčeho velkého. Táhlo se to přes celou cestu. A trčely z toho ven ostré hroty. Byla to zeď tvořená ze starého šrotu. Past! Ty zasrané obludy na mě nastražily past? Chtěl jsem strhnout volant. Ale už bylo příliš pozdě. Náraz. Pískání v uších. Zvuky tříštěného skla. Hroty se zabodávaly do auta. Několik jich probodlo i mě. Zařval jsem a ucítil bolest. Moje smysly se začaly zamlžovat. Rozbolela mě hlava. Svět se začal pomalu rozplývat. V dálce se ozval chechot a šustění zubů. Byl konec. Nemohl jsem se pohnout. Kéž bych tak měl u sebe sestřinu pistoli! Ta bolest se nedala vydržet. Praštil jsem hlavou o volant. A do mojí kůže se zabodly další stovky bodlin.
Jenže jsem neumíral. Svět kolem mě se měnil v bílé světlo. A já zaslechl ten hlas. Lidský hlas. Nejdříve se ozýval jenom zdálky. Ale brzy začal nabývat na síle.

„Pane Tkalcovský! Probuďte se prosím!“
Otevřel jsem oči. Všechno kolem zmizelo. Seděl jsem v malé bílé místnosti a moje oči byly oslepeny světlem. Vedle mě stála mladá žena v bílém úboru.
„Donesla jsem vám vaše prášky, pane Tkalcovský,“ řekla mile. Zamrkal jsem. „Jaké prášky? A kdo vůbec jste?“ Žena se obrátila směrem ke starému bělovlasému muži stojícímu za skleněnou stěnou. „Už zase má výpadky paměti. A působí stejně zmateně jako předtím.“
Muž přikývl a upravil si brýle. „To jsem čekal. Zdvojnásobte jeho dávky. Chci, aby jeho rodina věděla, že děláme nějaký pokrok.“Žena se obrátila zpátky ke mně a usmála se. „Už se nemusíte bát, pane Tkalcovský. Tady budete v bezpečí od všech zubů. A teď si vemte svoje prášky, ano? Ty prášky vám pomůžou. Ony…“Žena dál mluvila, ale já už ji neposlouchal. Díval jsem se na její pusu. Na její zuby, které se třpytily uvnitř jako dýky. Když jsem se díval dost pozorně, všiml jsem si, že začaly růst. Za chvíli jí prorazily kůži kolem hlavy. Začaly být pořád špičatější. A natahovaly se po mně. Další zuby začaly prorůstat skrz čelo. Po chvíli byly v každé štěrbině její tváře. Žena se rozchechtala. A její hlas se změnil. „Vem si ty svoje prášky, ty zasraný zmrde!“ zařvala vztekle.
„Ne! Nedonutíte mě!“ „Ale ano! Budeš žrát ty prášky a na těle ti vyrostou zuby, rozumíš? A pak budeš jíst lidi zaživa jako my! Protože zuby potřebují kousat, slyšíš? Proč si myslíš, že je tam do prdele asi máš?“„Ne! Já nebudu jako vy! Nenávidím zuby! Nenávidím je!“ Žena rozevřela tlamu a její zuby se rozprostřely jako klepeta. „Tak odteď je budeš milovat,“ řekla a přisála se mi ústy na obličej.

 

Komentáře, názory, hodnocení

Hitomi - 12. listopadu 2018 21:20
peace_by_avine-d8hacek7972.jpg
Lucius Pelner - 12. listopadu 2018 20:50

Buď budeš opravdu každý den psát a staneš se dobrým, nebo ne :) volba je na tobě. Hezky o tom píše třeba můj nejoblíbenější autor Steven Erikson. Pro mě osobně je teď třeba také těžké psát, ale dřív tomu tak nebylo a zvládala jsem to každý den, člověk se do toho dostane jako do jakékoliv jiné činnosti (třeba cvičení), chce to jenom chuť a vůli. Je to namáhavé a vyčerpávající, ale jiná cesta prostě nikdy nebude, pokud se nenarodíš s výjimečným talentem.
 
Fistandantilus - 12. listopadu 2018 21:08
fistandantiluswrath4480.gif
Já když chci něco napsat, co má hlavu a patu, tak si dělám třebas měsíc, dva poznámky. Ovšem klíčové poznámky. Třeba jen názvy jednotlivých, ale pro mě zcela podstatných slov. Jakmile ty slova pak uvidím v určitém sledu, či pořadí, jsem schopný napsat za jeden večer takový elaborát, že by se člověk sám divil. Zkus tuhle metodu, možná ti pomůže a není zase až tak časově náročná. Ovšem musíš mít hodně dobrou paměť a cit pro to co vlastně píšeš. Co můžu říct, tak člověk napíše o to zajímavější věci tím zajímavěji, když se ocitá v "jisté" náladě. Tu jistou náladu neberu jako nějaké poblouznění, ale prostě motivaci k tomu si sám od sebe sednout a něco si pro sebe či rovnou pro druhé napsat. Důležité je také tedy to, pro koho se ty věci píšou a proč (z jakého důvodu). Pak už je to jen hra slov a hledání toho, kam poteče potůček slov a do které řeky a do kterého moře nakonec vyústí. :)
 
Lucius Pelner - 12. listopadu 2018 20:50
lucius6508.png
No ono nejde jenom o čas. Ten si najít dokážu. A přemýšlím často nad věcmi, které bych mohl doplnit do svých příběhů, to ano.
Ale psaní nezabírá jenom čas, je taky velice psychicky namáhavé. Takže když se většinu dne učím a pak už jsem unavený a nechce se mi nic dělat, můžu se donutit dělat jiné věci, ale zrovna psaní mi dělá problém.
 
Nenia - 12. listopadu 2018 20:37
untitled_by_shilin2957.jpg
Viz předchozí příspěvěk...
Opravdu se učíš 24/7? Bez přestávky? Takže i v autobuse, na nákupu, při procházce, nevím kde ještě?
Je to hloupých pět minut se, pět minut tam, ale dohromady ti to dá během celého dne třeba více než půlhodinu, kterou bys nevyužitě strávil civěním do blba. Když si pak spočteš, kolik ti to dá za týden, tak je to více než 2,5 hodiny.
Můžeš brát psaní jako druh odpočinku, když jej yvužiješ pro ventil stresu. Pokud pracuješ a máš půlhodinovou pauzu na oběd, tak můžeš během jídla si třeba poznamenat pár vět na papír, které tě zaujmou. Nemusí to být nic dlouhého, třeba úryvek z rozhovoru dvou postav, myšlenka nebo nepatrná drobnost, co doplní šmrnc celé story.
Chápu, jestli máš Fka tak bys tu neměl vůbec sedět a šrotit se jak pes, ale každý potřebuje odpočinek a pokud si nenajdeš čas vydechnout, zblázníš se. Musíš si rozprostřít čas a aktivity tak, aby jsi na konci dne nebyl úplně mrtvý.

 
Lucius Pelner - 12. listopadu 2018 20:30
lucius6508.png
Samozřejmě jsem uvažoval, že to zkusím. Ale vím, že bych to nezvládal. Psaní zabírá více času, než kolik si ještě můžu dovolit ztratit navíc. Už tak si ho dost beru děláním jiných činností.
Nevím jak pro tebe, ale myslím, že pro mě je to až příliš velké riziko spojené s tím, že bych vyletěl.
 
Nenia - 12. listopadu 2018 19:51
untitled_by_shilin2957.jpg
Lucius Pelner - 12. listopadu 2018 19:44
Neříkej že si nenajdeš chvilku pro psaní... během dne se ti určitě objeví plonkový čas- jízda v mhd, čekání na poště, sezení na záchodě, ležení ve vaně, nemoci usnout v posteli. Čas se dá najít, vem si kolik času strávíš například ve frontě u pokladny. Během desetiminutové fronty dokážeš napsat skoro dvěstě slov, což není k zahození.
Jsem taktéž studentka mediny, ještě v prváku, chápu to.
 
Lucius Pelner - 12. listopadu 2018 19:45
lucius6508.png
Piš, Piš a piš. To je hezké. Ale opravdu nemožné. Psaní zabírá čas a to je něco, co si já kvůli škole a dalším zájmům nemůžu přes rok absolutně dovolit. Už tak balancuji se studiem na hraně.
Ano, já se snažím psát, ale jediné období, kdy to zvládám, je během období letních prázdnin.
To znamená jeden větší příběh (Jako Svítání nad Metropolí, které tady už patrně nezveřejním) nebo pár povídek. Nic víc si prostě nemůžu dovolit. Sakra, studuji farmacii, nemám moc prostor na to, abych dělal umění.
Je mi jasné, že mi tady teď někdo napíšete, že se hloupě vymlouvám a že kdybych chtěl, tak můžu takové věci stíhat. Ale věřte mi... Těžko.
A kreativita mi neselhává :D Mám v téhle chvíli nápady na tři rozsáhlé knižní série, z nichž každá by byla opravdu úžasná, pokud bych měl prostor a asi i schopnosti (Já už vážně nevím, pěkně mě tedy drtíte.) na to, abych ji zpracoval.
No ale na tom nezáleží.
Děkuji za vaše komentáře. Jsem rád, že jste projevili zájem.
 
Nenia - 12. listopadu 2018 18:46
untitled_by_shilin2957.jpg
Po delší době jsem si to přečetla, včetně tvého komentáře.
Piš a čti...
Slovní zásobu si nekoupíš v Lidlu v akci 1+1 zdarma s vanilkou příchutí. Každý text chápe jinak, špatný autor vysvětluje co jeho dílo znamená. Každý tomu dává význam a i když v tvých očích je to zřejmé, pro čtenáře nikoliv.
Mám pro tebe tip, co pomáhá moji maličkosti, když selhává kreativita a chci psát.
Existuje na internetu generátor témat povídek, kdy ti to hodí kombinaci tak absurdní, že se člověk musí smát. Na druhou stranu je to tak zajímavé, že mi nápad o "Slepé houslistce se zmrzlinou, jenž seděla ve strip-baru a větě Pánové, vidím to černě..." vyhrála povidkovou soutěž moji školy :)
 
Artemian - 12. listopadu 2018 12:17
default.jpg
Budu stručný a výstižný, protože je to nejlepší zpětná vazba, kterou můžeš dostat:

Pokud říkáš, že budeš psát, až se k tomu zase někdy dostaneš, nezlepšíš se. Psavci, spisovatelé a další podobná havěť se zlepšují jen tak, že píší každý den a učí se z vlastních chyb. Takže se vykašli na obhajování každé drobnosti, kterou ti někdo vytkne a sedni si k psaní.

PIŠ, PIŠ A PIŠ. Nic jiného nám totiž nepomůže... věř mi. Když koukám na to, co jsem psal před čtyřmi lety a myslel si o tom, že s tím probořím svět, musím se smát, jak moc se mi z toho chce zvracet. A dost možná za čtyři roky udělám totéž s tím, co píši teď (i když to už je méně pravděpodobné).

Takže... přestaň kecat a vytáčet se a začni makat =D. Jenom tak budeš hvězda ;)

P.S: pokud musíš jako autor vysvětlovat smysl příběhu v diskusi, udělal jsi asi něco špatně a je jedno, kolikátá verze to je. Prezentuješ se TÍMHLE textem, ne tím, cos měl předtím
 
Lucius Pelner - 12. listopadu 2018 09:50
lucius6508.png
Omlouvám se, že neodepisuji dříve.
Pokud mám vysvětlit Terezinu nepochopitelnou smrt a ten incest, je nutné si uvědomit, že se celá povídka odehrává v mysli šílence. Neměla tedy nikdy dávat zcela smysl. Hlavní hrdina je cvok, který špatně rozeznává fantazii od reality, má fóbii ze zubů a je zamilovaný do svojí sestry. Opravdu musím říkat víc? Stěžujete si tolik na to, že se nic v tom příběhu nestalo a že bylo všechno tudíž ztrátou času. Ale v tom případě nechápete, že já nechtěl napsat zparodovanou verzi zombie apokalypsy, ve které nakaženým lidem narostou zuby. Chtěl jsem napsat svět pohledem člověka se strachem ze zubů. Původní návrhy této povídky navíc vypadaly jinak, musel jsem ale některé věci změnit, aby odpovídaly zadání soutěže. Přesto jsem to asi dělat neměl, protože původní myšlenka byla o hodně strašidelnější, Zakládala se totiž daleko více v realitě.
Pokud jde o časté používání krátkých vět... Asi byste řekli, že tak píšu, protože prostě nemám dostatečnou slovní zásobu a neumím používat dlouhá souvětí, že ano? Faktem ale je, že je to spíše naopak a když jsem začínal psát, vytvářel jsem velice rozvláčné dlouhé texty plné popisů prostředí a myšlenek. Ale měl jsem problémy s posouváním děje, a tak jsem postupně začal psát stál kratším a kratším způsobem, aby výsledné příběhy působily svižněji. Uvědomuji si, že jsem možná zašel až příliš daleko. Pokusím se tuto skutečnost napravit, až budu mít opět čas a dostanu se k tomu, abych zase něco napsal.
 
Mael - 04. listopadu 2018 13:12
m3910.jpg
Takže...je super, že sem přispíváš, klidně toho sdílej víc, aspoň je co číst :) Ale tohle mě tedy příliš nenadchlo. Nevím jestli jsem nějaká přecitlivější, ale některé věci mi dost vadily. Jak bylo řečeno, je opravdu škoda, že věty takto sekáš, text se pak hůř čte, není tak plynulý jak by mohl být, ale to je věc, která se dá velmi jednoduše opravit.

K samotnému příběhu, zubíci jsou sice zajímavý nápad, ale zas tak mě nevzal, že bych si říkala "to je bomba". Popis požírání masa díky komentářům matky i otce nechutný, ale v pohodě. Incest velmi nechutný a rozhodně NE v pohodě. A ještě k tomu pro mě s nevhodně zvolenými slovy...jak už bylo zmíněno, smrt Terezy byla hodně zbytečná i z toho pohledu, kdyby opravdu chtěla spáchat sebevraždu, jedině, že by tajně chtěla, ať ho dostanou :D
A konec beru tak, že se mu to ani nezdálo, co? :)


 
Nenia - 04. listopadu 2018 12:06
untitled_by_shilin2957.jpg
Bohužel souhlasím s výčtem od Straky.
Nejsem zaujatá, to ne a ráda podporuji začínající autory. Teď si o mně mnoho z vás myslí, že jsem mizerný a nezkušený spisovatel. Chci se trochu ospravedlnit. Tohle mě trochu zmátlo. Proč se chceš očistit? Vždyť tohle je web pro lidi mající rádi fantasy, sci-fi, dračáky a knížky, ne vybraný renomovaný klub literárních gurmánů. Přijde mi, nevím jak ostatní, že se všem autorům měří stejnou měrou bez ohledu na to, co kdy na andorském písečku vyplodili.

Při čtení jsem měla pocit, že čtu přepracovanou zombie pohádku a futuramy(konkrétně díl, kde lidi měli milovat chapadlo Yivo). Přišel mi konec velmi klišoidní: v každém začátečnickém dílku jsou momenty typu "byl to jen sen". Právě ten sen mi dal pomyslný hřebíček do rakvičky celého příběhu.
Incest... Jop, tohle mi přišlo z části nechutné. Pokud jste bratr a sestra, tak máte mezi sebou rodinné pouto, které vám říká, že máte toho druhého chránit. Ne se s ním vyspat. A při apokalypse biblických rozměrů by mě nenapadlo se vyspat se svým bráchou, ne. Pokud ti jde o život, tak sex je to poslední, na co tvůj mozek může myslet. Hlavně při nedostatku tekutin a potravin se chtíč stane pro tělo zbytečné plýtvání energie, protože i kdyby jste počali dítě, tak je veliká šance, že umře dřív než se stačí narodit.

Zkus si načíst horrory typu King, Lovecraft, Stoker, Poe... Najdeš toho hodně, zkus si něco přečíst, ale hlavně NEOPISUJ! Popřípadě na facebooku je skupin o psaní nespočítaně, zjisti si více názorů a recenzí, popřípadě si najdi beta-readera. Ať nejsi zklamaný, že tvé dílo nemá na první dobrou úspěch.
 
Straka - 04. listopadu 2018 01:19
screenshot_2018-10-19-20-32-55-999_com8371.deviantart
Tvou předchozí povídku (či úryvek z novely, říkejme tomu jakkoli) jsem schválně nehodnotila, právě protože se jednalo o úryvek. Ale, nezlob se na mě, tato ucelená povídka má mnoho stejných problémů, jako ta předchozí.

Začnu tím, co se mi líbí, abych nebyla jen negativní. Nápad se zuby je originální a jakýsi podtón body horroru, který povídce dodává, je rozhodně plus. Vlastně to staví na původním konceptu zombie a dává tomu novotu, ačkoli se jedná o něco, co všichni asi dobře známe. Taky se mi líbí, že po nákaze se z nich nestávají úplní hňupové, ale dále mluví a využívají svůj mozek, dodává to na děsivosti. Celkově si myslím, že nápad se "zubíky" není úplně marný a má svůj potenciál (jen to jméno bych asi změnila).

Ale teď k negativům. Moc plýtváš tečkami, což ti ostatně vyčetl už někdo u minulého příspěvku. Tvé věty jsou často velmi osekané, kostrbaté a celkově špatně plynou. Každá zvlášť je v pořádku, ale když je v textu za sebou deset vět jednoduchých, maximálně souvětí o dvou větách, tak to působí nepřirozeně a amatérsky. Když k tomu přidáš tvou častou volbu poněkud nevhodného slova, tak to dává dohromady text, který působí nedokonale. Je tohle první verze tvé povídky, takzvaný "first draft", nebo ne? Takové věci se dají velmi snadno podchytit v dalších opravách, které mimochodem můžeš udělat i sám.

Co se týče příběhu, jak říkám, má to svůj potenciál, ale chtělo by to doladit. Jsou tam zbytečné pasáže, které bys v editu měl vyhodit, například ta s lahví vody. Měla jsem ji po celou dobu v hlavě, protože jsem čekala, že bude nějak důležitá, třeba že v poušti nebudou kvůli Tereze mít dost vody, ale nakonec to byl jen "filler", který je v příběhu zbytečný. Vyhledej si pojem Čechovova zbraň, pokud s ním ještě nejsi obeznámen, a vryj si ho do mysli. Vše nepotřebné z textu vyhoď. Naopak jsou pak v textu věci, které jsi mohl rozvinout víc, například jak utekli od nakažených rodičů. Ano, v určitých případech by nebylo nezbytně nutné takovou informaci čtenáři dát, ale nevím, v tomto případě mi to trochu chybělo, ale to už je z mé strany trochu hnidopišství.

Má největší výtka je asi vůči Tereze. Není důvod, proč by měla být sestrou protagonisty. Chápu, že v dnešní době je incest v módě a letí na všech porno serverech, ale je to věc, která je mi opravdu proti srsti. Navíc to, že jsou sourozenci, v příběhu neslouží k žádnému účelu - vlastně ani Tereza v příběhu neslouží k žádnému účelu. Její bizarní smrt ke konci mě trochu zaskočila, kdyby přece chtěla spáchat sebevraždu, mohla si prostě vystřelit mozek rovnou, a ještě by zbyly protagonistovi dvě kulky k dobru. Nevím, třeba mi něco uniklo, ale nezdálo se mi, že bys směřoval k nějaké metafoře.

Nakonec, nemám rada, když jakýkoli příběh končí stylem "celé to byl jen sen, iluze, bláznův výplod fantazie atd". Přijde mi vždy, že jsem byla obraná o čas, když se mě někdo snažil donutit, aby mi záleželo na něčem, co je ve výsledku irelevantní. Je to takový konec nekonec - sice to zodpoví všechny otázky, ale ta odpověď je nudná, a jelikož jsem takových konců už četla požehnaně, nikdy je nevidím ráda.

Takže shrnutí: neboj se občas místo tečky použít čárku, dej si pozor na správnou volbu slov, vyhoď z textu zbytečnosti, a nedávej nikdy na internet první verzi (a pokud tohle není první verze, tak ani tu druhou).
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2018 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.18985080718994 sekund

na začátek stránky