Andor.cz - Dračí doupě online

Den v životě záblatského hejtmana

Sedím si ve své oblíbené židli ve svém oblíbeném podniku, U nakopnuté zadnice. Proč má tak zvláštní název? Je pojmenovaná po předešlém hejtmanovy, ten taky měl svou oblíbenou židli. Jednou se na ni jeden chalan posadil a jak to dopadlo tušíte podle jména podniku. Jo, vypadá to na příjemný den, je ráno a já si dopřávám korbel záblatského ležáku. Někdo by možná řekl, že dávat si pivenko takhle po ránu je proti všem mravům a dobrému vychování, já bych zase řekl, ať drží hubu. Přece jenom, když můžu, tak můžu.

Hejtman vsi jako Záblat má snadný život. Každý den se potlouká po městě, buzeruje tvrdě pracující občany a čas od času si na někoho došlápne. Hejtmanem se ale člověk nestává jen tak, je dosazen vyššími místy, za zásluhy. Zodpovídá se jen Provinčnímu. Ale tomu jsou stížnosti lůzy u prdele.

***

Svou ranní pochůzku začínám v městském sirotčinci, který jsme založili před třema rokama z peněz Provinčního Breda. Markrabě si přál jakési sociální zázemí pro chudáky siroty, což my to samozřejmě podporujeme, chudáci děcka a tak vůbec. Sirotkárnu má na starosti můj dobrý přítel Dovdop, nejspolehlivější chlapík, kterýho znám.

„Ej, tak kolik ti jich zbylo po zimě, příteli?“ ptám se zvesela Dovdopa a na jazyku si pohrávám s lahodnou tekutinou ze své placatky. Dovdop se jen mračí a kroutí hlavou. „Dost na hovno, většina těch smradů pochcípala. Fakt nechápu proč, každej den měli snídani a občas i nějaký chleba během dne…,“ hartusí. „Zbylo mi jich tu asi sedm, aspoň něco,“ doplní.

Před zimou byl počet chovanců kolem dvaceti, ne že by to Dovdop někdy opravdu pečlivě spočítal. Provinční platil každý půlrok několik desítek zlatých za každého chovance každému sirotčinci v regionu. Vždy platil obecný předpoklad, že přes zimu se počet chovanců snížil, oficiálně z důvodu nemocí, obvykle ale spíš kvůli nedostatečné péči správců.

„Jen sedm?! Cos s nima proboha dělal ty dobytku?“ vyprsknu vodku z huby a ptám se překvapeně. „Že tys je zase někam prodal…? Víš co, ani to nechci vědět.“ Naštěstí kontrola chodí fakt hodně zřídka a hlavně, Inspektor Voran si vždycky vezme váček s malou pozorností ze Záblatu a drží kušnu, takže … „Ej, tak Provinčnímu napíšu, že jich máme sedmadvacet, kontrola tu byla před rokem, tak hned tak nepřijde,“ rozhodnu rázně a kopnu do sebe poloplnou placatku.

***

„Ještě jedno, Justýne,“ houknu na hostinského a nedbale pohodím korbel na stol. Drobný mužíček rychlými úslužnými krůčky přikluše. „Dám to na účet podniku, vašnosti,“ úslužně prohlásí Justýn a nervózně se usměje. „Hmm, jojo,“ zamumlám.

Když odejde, posunu si černý hejtmanský klobouk s vysokou krempou hlouběji do čela a špinavé vysoké botky položím na stůl. Víčka mi rychle padají a únava po ranní pracovní půlhodince se projevuje neočekávaně rychle. Ale možná je čas k odpočinku, přece jenom už je jedenáct hodin dopoledne …

Opravdu jsem si chvilku schrupnul. Líně si zvedám klobouk z tváře a snažím se překonat mžiky před očima. Někdo tu stojí. Přímo přede mnou … a sedí na mé druhé nejoblíbenější židli! „Náročný den, Hejtmane?“ ptá se bodře mladý chlapík a kouká se mi zvědavě do tváře. „Kdo sakra seš?“ odvětím nevrle. „Inspektor Kapikov k vaším službám, jsem tu z pověření nového Provinčního Guvernéra Čarchana,“ povídá cizinec srdečně a podává mi ruku. „Já jsem tu Hejtman, ehm … a co se stalo s Bredou a Voranem … pane?“ snažím se působit důstojněji než doposud. „Guvernér Breda i Inspektor Voran jsou v žaláři kvůli svým podvodným aktivitám a korupci … nicméně já jsem nadšen, že jsem konečně zavítal do Záblatu, který má podle všeho nejlépe fungující správu v celém Markrabství!“

Na čele se mi objeví studený pot. Všechny ty reporty, zprávy a hlášení, která jsem si po večerech vymýšlel po pátém korbelu místního ležáku. Nasucho polknu.

„Snažíme se … Smím vás pozvat na naše skvělé pívo? A jak dlouho že se zdržíte?“ ptám se. Než však stihne Inspektor odpovědět, přispěchá Justýn a ve tváři je mu vidět šelmovský výraz. „Takže vy jste nový Inspektor?! Hned vám donesu něco k pití a jen byste měl vědět, že taky pan Hejtman nám dluží už …,“ žalovnicky vysvětluje. Nenechám ho domluvit a vrazím mu do ruky měšec zlaťáků. „Chtěl jsem říci, že pan Hejtman je velmi spolehlivý a schopný správce, pane,“ doplňuje chvatně Justýn.

Po krátké rozpravě se vydáváme s Inspektorem do Sirotčince, vyhlášeného na základě mých hlášení skvělou péčí o chovance po celém regionu. Zrovna Dovdop je naštěstí docela mluvka, dopadne to jistě dobře. Každopádně jsme došli do inkriminované instituce a již na prahu nás vítá správce sirotčince. „Ej, tak vás tady vítáme pane, většina chovanců odešla zrovna pomáhat různě po městě, takže je jich tu bohužel přítomných jen sedm …“ vysvětluje a zároveň podává panáka extra silné záblaťácké pálenky. „Zdravím! To je ovšem smůla, nicméně jistě se vrátí do večera, rád bych se s nimi poté potkal, řekněme … zítra ráno? A pálenku s díky odmítnu, ležák byl skvělý, ale obvykle nepiji alkohol vůbec,“ smířlivě prohlašuje Inspektor Kapikov.

„Obávám se, že jsou … pryč … na delší dobu, pane,“ vykoktává ze sebe Dovdop. „Pracují různě na pilách a farmách v okolí města, samozřejmě ve skvělých, ba báječných podmínkách, a vrací se vždy po dvou třech dnech, víme?“ snažím se situaci zachránit dodatečným vysvětlením. V zásadě se ani nejedná o lež, jen na těchto pilách a podobných místech pracují zadarmo a Dovdop dostává peníze jak od Markraběte i od majitelů.

„Dobrá tedy, uděláme si tedy zítra procházku na nějakou takovou farmu a podíváme se na ně, již se těším! Zapojení do pracovního procesu, vzdělávání součástí pobytu v ústavu, zisk měkkých dovedností, zodpovědnost, prostě skvělé!“ reaguje Kapikov nadšeně a píše si do oficiálně se tvářícího deníčku vše co vyjmenovává.