Andor.cz - Dračí doupě online

,,Magie je jako žena. Musíš k ní být pozorný a trpělivý. Nemůžeš nic uspěchat, protože jediný chybný krok by znamenal začínat zase od začátku. Ale v závěru se ti odmění tak, jako to nikdo kromě žen a magie neumí."

- úryvek výkladu sira Portholykose, hlavy Věže kolibříka, k nováčkům začínajícím studium


Lejla seděla za nízkým stolkem a zapisovala do tlusté knihy údaje o pacientech, kteří dnes přišli do špitálu. Inkvizice to vyžadovala. V duchu se ale vrátila domů do ložnice, kde teď ležel Ibrahim a zápasil o holý život. Ráno, zrovna když se Šángrí snídaly, se ozvalo zabušení na dveře. Když otevřely, stál na prahu Ibrahim. Blouznil a vypadal, jako by jen chvíli předtím bojoval se smečkou nasteckých panterů. Uložily ho do ložnice, Lejla mu ošetřila nejhorší rány a chtěla ho vzít do špitálu, ale Šángrí jí to zakázala.
Co se mu mohlo stát? Kdo ho tak zřídil?

Lejla zapsala posledního pacienta Šámulse Rašima, klenotníka, který už pátý den trpěl průjmy a několikrát Lejlu zapřísahal, aby se o tom nikde nezmiňovala, že by tak utrpěla jeho pověst. Neměla to v úmyslu, ale nějak mu to pozapomněla sdělit.

Sotva zaklapla knihu, ozvalo se zabušení na dveře.
,,Přijďte zítra, dnes už nikoho nepřijímám," houkla.
Zabušení se ozvalo znovu.
,,Myslím to vážně. Ani kdybyste byl umírající kalif, tak kvůli vám nebudu pracovat po směně."
Další zabušení.
,,Tak co je?" rozkřikla se naštvaně a odsunula petlici ze dveří.

Před nimi stál Hiškur, úředník správy zákonného chování obyvatel. Tedy pan Hiškur, opravila se v duchu Lejla. Tak mu teď všichni museli říkat.
Lejla si Hiškura pamatovala, ještě když byla malá, jako bezvýznamného úředníka, který, aby se alespoň trochu zviditelnil, udával sousedy. Když byla uzákoněna inkvizice, chopil se své šance a stal se jedním z nejobávanějších obyvatel města. Nepochybovala, že spousta lidí z města by si nenechala ujít jedinou příležitost, kdy by mu mohla rozbít ten jeho krysí obličej.

,,Tak ty bys nepomohla našemu milovanému panu kalifovi, Lejlo?" zeptal se Hiškur strojeně a bez pozvání vešel do špitálu.
Tři gorily v černém, které přišly s ním, nechal stát venku.
Lejla neodpověděla. Jen naprázdno polkla a děkovala prozíravosti své přítelkyně, která jim už poněkolikáté zachránila krk.
,,Co potřebujete?" zeptala se a ze všech sil se snažila, aby z jejího hlasu nebylo poznat opovržení, které k němu cítila.
,,Ukaž mi knihu nemocných," rozkázal Hiškur.
,,Ale měla jsem ji nést na úřad až příští pětidenní."
,,Ukaž mi ji hned."
Lejla ztuhle přikývla a knihu Hiškurovi podala. Ten ji otevřel na záznamech z dnešního dne a začal číst. Po chvíli ho to nejspíš přestalo bavit, protože se zeptal: ,,Koho s popáleninami jsi dnes přijímala?"
,,Ni-nikoho," vykoktala Lejla.
,,Pane Hiškure," dodal Hiškur.
,,Promiňte. Nikoho, pane Hiškure," a představila si úředníka s průjmy zlatníka Šámulse. Hned se cítila líp.

Hiškur zběžně prohlédl lůžka, nejspíš hledal Ibrahima. Pak spěšně odešel. Asi se obával, aby se od nikoho nenakazil.
Jeho pověstný strach z nemocí se často stával předmětem vtípků lidí, kteří v dnešních dobách už neměli mnoho důvodů ke smíchu.