Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Zaklínač - Led, slunce a krevOblíbit

0a30478369c8ac3b57571fc6463.jpg

Autor: Deusn

Sekce: Povídka

Publikováno: 15. července 2019 18:17

Průměrné hodnocení: 1, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Jen jsem se s Vámi chtěl podělit o malou, akční sekvenci, která mi už nějakou dobu létá v hlavě. Během Witcher 3, se dostanete jako Geralt do situace, ve které vidíte bojovníky Skellige a Nilfgaardu bojovat proti "Divokému honu". Napadlo mne, co kdyby v tomto hrozivém pekle vznikly nějaké nové legendy ?

Toto bude čistě bojové psaní, ovšem doufám i tak, že se čtením pobavíte. Přeju Vám všem, krásný den a příjemné počtení.

Předem Vás upozorním na případné chyby v gramatice, neboť mé spisovatelské schopnosti nejsou nejvyšší úrovni. Přesto, děkuji. Pokud mi prokážete to laskavost, zanechte mi zde nějakou zpětnou vazbu.

Váš Deusn
 

"Kráčej tam, kam se odvážíš. Neboť pokud zaváháš, zemřeš, můj synu. Teď vezmi tu sekeru a běž do temného lesa pokácet strom. Budu zde, čekat, dokud neuslyším zvuk padajícího stromu, nebo tvého bolestného ryku." - Svalwöld, tesař ze Skellige



xxxxxxx




Studené vločky a mrazící vítr, se jako ledové dýky zakusovaly do tváří Higgvefa, zatímco jeho tělo, ukryté pod zbrojí jeho otce, bylo smáčené potem. Nevěděl kde byl, stejně tak necítil své prsty ani zbraň, kterou svíral ve svých rukou. Na zádech cítil potěšující přítomnost kulatého, dřevěného štítu, ovšem ve svých ústech cítil onu známou chuť krve.

Sotva viděl jak okolo něj bičovala ta nejstrašlivější, sněhová bouře jakou kdy pamatoval. Jeho nohy pokryté onucemi stáli až po kolena v bílé pokrývce, která se na něm usazovala a dělala jeho pohyby obtížnější. Na tom ovšem nezáleželo.

Higgvef popadl svoji sekeru a plivající krev se rozhlédl okolo sebe. Zatímco jeho batvat plandal ve větru, stejně jako jeho plnovous a vlasy, viděl jak jeho milovaná sestra Feig, stále s mečem v ruce, řvoucí kletby nejodpornější, do tváře ledové bestie, jenž se ji pokoušela prokousnout hrdlo. Její svaly se pod hustou prošívanicí napínaly jako lana.

Konečně si bojovník ze Skellige vzpomněl co se stalo. V zápalu boje, kdy utíkal se svou sestru na pomoc svému pánu a králi, Crachovi an Craite, byli přepadeni neznámou skupinkou bestií. Volající své kletby a přísahy, vrhli se muži a ženy ze Skellige proti útočníkům s odvahou, která překonávala lidské meze.

Feig odrazila spár, který by jí roztrhal hruď i s její kroužkovou zbrojí, jenže to nebylo vše. Divoce pějící píseň války, se Feig protočila, ponechávající útočícího, ledového běsa proklouznout okolo ní, divoce jej bijící hruškou svého meče do obličeje. Higgvef nemečkal. Cítil jak jeho klouby vydávají třas, který mu procházel až do základů jeho bytí, ale nenechal strach, aby jej zastavil.

Cítil vlhkost ve svých kalhotách. Musel se strachy pomočit, když jej ďábel napadl, jenže v tuto chvíli to nehrálo roli. Jak jeho sestra vyrazila kupředu, srážející své tělo s tělem bestie, zvedající jej pouhou, hrubou silou na zadní, vyrazil Higgvef ten nejsilnější, bojový pokřik, který mu jeho hlas dovolil a zaútočil.

Ostří jeho sekery bylo jako v dávných bájích o legendách jeho domova, následováno sněhem a krví, jak opsal široký oblouk, aby jeho ruce nabrali dostatečnou sílu a sekl. Jeho sekera zajela hluboko do těla bestie, drtící kosti i led. Vrážející celou svou vahou do bestie, kříčící se sestrou kletby, srazily ledovou bestii na záda.

Bestie vykopla, srážející jeho sestru do sněhu, pokoušející se uniknout. Higgvef viděl jak čelo jeho sestry bylo zkrápěno krví, jak divoká, rudá stopa následovala její hlavu, když padala. Zuřivost zatemnila veškerý rozum či pud sebezáchovy. Skočil po bestii, která okolo sebe divoce kopala a zarval jí hlavici své sekery do chřtánu.

Cítil jak se lamely jeho zbroje odlamovaly, roztrhány na kousky pouhým dotykem té divoké bestie, ovšem to bojovníka vybičovalo jen k divočejší odpovědi. Pozvedající sekeru nad hlavu a zarážející jí bestii do spodní čelisti, bil Higgvef znovu a znovu.

Jakmile jeho ruka provedla jeden divoký sek, následoval druhý. Krev, černá jako noc, stříkala z těla bestie, přímo proti jeho obličeji, který byl krytý tradiční přilbicí Skellige. Neustál ve svém snažení, bil dál a dál, dokud svou volnou rukou neurval celou spodní čelist, jen aby bil bestii pod sebou oběma rukama, z obou stran.

Feig vyplivla dvojici zubů, které jí bestie vykopla, vyrvala či vydrápala z čelisti a narazila si na hlavu svoji přilbu. Nevěděla kde, ale někde ve sněhu ležel její meč. Slyšela proklínání svého bratra, výhružky, které padali na bestii pod ním, ale nemohla mu pomoci bestii udolat dokud nebude mít svou zbraň.

Higgvef praštil bestii již po osmé, ale tvrdohlavá špína stále odolávala. Jedním ze zadních běhů jej nelítostně nabrala do břicha a srazila jej ze sebe do sněhu. Bestie se pokusila uniknout, ale zrovna ve chvíli kdy nabírala sílu pro odražení, ucítila okolo svých nohou silné ruce. Higgvef řval, bojoval a dělal cokoliv, jen aby bestii, která se opovážila ohrozit život chráněnky jeho pána, zabránil v úniku.

V tom konečně Feig nahmatala jílec svého meče a následována explozí sněhu a vloček se otočila, její čtveřice, dlouhých, černých copů, následujicí její postav a zaútočila na bestii. Špička jejího meče prošla okolo hrudi jejího bratra, přímo skrze bok a skrze divoce zmítající se hlavu bestie ven.

Oba sourozenci ustoupily od bestie a divoce se smějící třískli zbraněmi o sebe, vytvářející divoké jiskry. Ovšem když se otočily zpět, aby spatřily své spolubojovníky, viděli jen zakrvácenou masu, chaos a násilí, v němž se odvážní muži a ženy ze Skellige vrhali proti davům nepřátel, kteří jako obři smrti stáli proti nim, odrážející jejich rány, příjmající zranění, která by zabila obyčejné muže, smějící se snažení ostrovanů.

Higgvef a Faig na sebe pohlédli. Nebylo třeba jediného slova. Provolávající jména jejich klanu, jejich domova, jejich pána se vrhli kupředu, přímo do nejtvrdšího boje. Bok po boku, jako po celý jejich život, v sevřených, divoce bijicích řadách jejich bratrů a sester. Jeich zbraně se sráželi s divokými meči a sekerami nepřátel, tančící v nekonečném tanci smrti.

xxxxxxxx



Nilay aeb Doonwey srazil svým mečem ze svého náramníku další, dotěrnou, odpornou bestii, jenž se opovážila stát jeho regimentu v cestě. Tak zoufale toužil potom spatřit tvář svého kapitána, udělující rozkazy a přivádějící řád do tohoto strašlivého chaosu, ale nemohl. Loď, kterou měli následovat onoho pověstného vatt´gerna, Geralta z Rivie proti nepřátelům jeho císařovny, byla sražena vlnou ledu. A vett´gern je opustil, následující svou vlastní cestu v této noční můře.

Další muži, jeho milovaného císaře stáli po jeho boku. Jejich formace sražené, jejich disciplína nezlomná, vrážející jako ocelová pěst, samotného slunce do řad příšer, které se opováželi je zdržet.

Viděl jak jeden ze seržantů na poslední chvíli zavřel formaci, která vznikla, poté co jeden z oněch přízraků ve zbroji rozdrtil pavézu jednoho z vojáků na padrť.

On sám byl od jednotky odtržen s mnohem menším počtem mužů, kteří se ovšem nechali vést jeho osobou kupředu, vůči největší bitvě, jakou kdy měli zažít.

"Formace ! Šik ! Kupředu, muži Nilfgaardu !", zvolal a znovu, jako již mnohokrát předtím, zatroubil na roh, který zaduněl dlouze a čistě. Muži, kteří stáli po jeho boku, užívali jeho troubení k orientaci v této děsivé vřavě. Už několik z nich přišlo o život, ovšem ti, kteří stáli proti odpornostem divokého honu, bili jejich nepřátele s dvojnásobnou silou.

Nilay pozvedl znovu roh k ústům a zatroubil podruhé. Přesně jak plánoval, pokoušející se strategizovat a taktizovat souměrně s táhnoucí, mocnější jednotkou, která byla více na sever. Nepřítel udělal ve své pošetilosti hrubou chybu a podcenil sílu mužů z jihu. Druhé zatroubení byl signál k útoku, ovšem teprve až příjde správná chvíle.

Ta se naskytla, když formace, kterou divoký hon vytvořil provedla hrubou chybu a vyrazila příliš střemhlav do útoku, čímž si odkryla levé křídlo. A Nilay na takovou chybu čekal !

Jako železná pěst, jenž se sráží s jinou, se nilfgaarďané vrhli na své nepřátele. Užívající jejich velké štíty, meče, palice, palcáty, kladiva a kopí proti jejich protivníkům. Nilay sám svíral svůj dlouhý meč v obou rukách a bil do odolné zbroje jejich nepřátel.

Nezáleželo na tom jak silní jejich nepřátelé byli, pouze hrubou silou nemohli proti nilfgaardské pěchotě odolat. Zrovna ve chvíli, kdy si Nilay myslel, že triumf mají na dosah, se ozvalo praskání kostí a trhání masa. Jeden z nilfgaardských rytířů vyletěl z formace i se svým štítem, následován krůpějí krve, než s hlasitým chrastěním narazil do ledové země, sjíždějící po jejím kluzkém povrchu.

Levé křídlo divokého honu se začalo stahovat a pevně svírat okolo malého, ledového pahorku, ze kterého trčely rozlámané praporce a zohavená těla skelligských divochů. Ovšem nilfgaarďané si nemohli dovolit ustoupit. Nikdo netušil kde byl zbytek jejich jednotky, ale všichni byli v jednom stejného názoru. Nepřátele jejich budoucí císařovny byli před nimi a muži slunce se jim hodlali postavit se vší silou.

Nilay pustil svůj roh svírající svůj dlouhý meč obouruč, zatímco se okolo něj shromažďovali ostatní bojovníci. Zranění či ne, byli odhodlaní bojovat za budoucnost svého impéria až do konce.

"Za dědičku trůny z Cintry !", zvolal a pozvedl svůj meč nad hlavu. S hrubým pokřikem tak udělali i nilfgaardští muži, srážející své štíty do neprostupné hradby.

Za dědičku Ard Skellig !", zvolal znovu, než se celá jednotka k němu přidala, hledící do očí zosobnění samotné smrti.

Za princeznu Brugge ! Za hraběnku Soddenu ! Vrchnost Attre a Abb Yarry !"

Nilay pozvedl meč, jeho vlastní prsty pokryté krví, potrhanou kůží i potem. Jeho muži sevřeli své čelisti skrze náhlý nával adrenalinu, jenž naplnil jejich srdce, který bičoval jejich páteře silou, o které nikdy nevěděli že jí vládnou.

"Za císařovnu !", křičel Nilay, kterého v nelítostné zimě zrazoval jeho vlastní hlas. Ovšem jeho muži nahradily jeho slabost svojí silou.

"ZA CIRILLU FIONU ELEN RIANNON ! ZA BÍLÉ SLUNCE ! ZA LVICI Z CINTRY !"

Běsnily nilfgaardští bojovníci a vrhli se proti nepřátelům, kteří se opovažovali stát v cestě jejich impériu.

Po celou dobu, kdy nilfgaardští bojovníci bičovali svoji odvahu, stál divoký hon opodál, jeho bojovníci se pouze nudně protahovali, připravující se na řežbu. Když bojovníci Nilfgaardu pozvedli své meče a vrhli se přízrakům vstříc, zvedli své zbraně a čekali na nepřítele.

Nilay netušil, nemohl vědět, nikdy si nemohl představit...jak bláhové a slabé bytosti lidé vůči divokému honu byli. Slabost však přináší svobodu od jiných věcí. Otevírá cestu k aktům, které divoký hon nikdy nepochopí.

Když mocná sekera rozťala jednoho bojovníka, omotali se bojovníci rukama okolo zbraně, jen aby umožnily jiným dát přízrakům smrtelnou ránu.

Ledová ostří mečů narážela do dřevěných pavéz, ocelová kopí pronikala škvírami ve zbrojích, síla se srážela s loajalitou a odvahou.

Nilfgaarďané umírali po tuctech, strhávající sebou jednoho, či dva bojovníky divokého honu do záhuby. Avšak to stačilo nato, aby pahorek byl brzy pokrytý těly přízraků, Nilfgaarďané vítězoslavně stojící nad jejich těly, pozvedající své praporce k nebesům a provolávající slávu jejich Císaře i jeho dcery.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.24585914611816 sekund

na začátek stránky