Andor.cz - Dračí doupě online

Ruiny chrámu uprostřed bezedných blat,
chlad jitří staré rány.
Sestoupím z prámu, bez dechu zůstávám stát,
nezvaný, nevítaný.

Když slyším z dáli dva nenávistné skřeky,
projde mnou lehké zachvění.
Mosty jsem spálil, vcházím do stejné řeky,
již ani věky nezmění.

Táhlo mě zpátky volání vlastní krve,
beze slov kráčím splatit dluh.
Okamžik krátký, dneska hned napoprvé
hrotem své dýky spojím kruh.

Bratrem mým býval, už jím však dávno není,
vlastně už ani člověkem.
Na mě se dívá skrz clonu zapomnění,
já přijímám to s povděkem.

Oči má prázdné jak vykradené hroby.
„Předstup a klekni, člověče!“
Zveme ho bláznem, ale jen do té doby,
než pohár zloby přeteče.

Byl zvyklý vládnout, snad ho i bohem zvali,
stačila krutost, bič a strach.
Vybil své stádo, nohsledi nezůstali,
bezbranným stal se otcovrah.

Přišla má chvíle, jediný důvod není,
proč měl bych byť jen zaváhat.
Došel jsem cíle, nikdo však neocení,
že mojí rukou padnul kat.

V ruinách chrámu uprostřed bezedných blat
chlad zavřel staré rány.
Sám sebe klamu, že zpátky můžu se dát.
Nezvaný, nevítaný.