To ráno bylo deštivé a ve wigwamu byl těžký vlhký vzduch plný dýmu. Ten-který-ze-zásady-netančí-s-duchy-protože-není-padlý-na-hlavu-o-kterou-nechce-přijít, známý spíše jako Tančí-s-duchy, se s kyselým výrazem ve tváři podíval na počasí venku, znechuceně si odplivl, zapálil si ruličku míru a ledabylým pohybem ruky doplněným o jemné zhoupnutí v kolenou a tiché „hej“ vyhodil před stan špetku přepáleného tabáku. Než zapálil oheň pod rožněm, začaly se venku trhat mraky a on mohl doširoka otevřít a konečně vyvětrat bez strachu z navlhnutí jeho dlouholetého příbytku.
Je-tak-neschopný-že-si-při-lovu-zajíců-prostřelil-rameno-vlastním-šípem, známý též jako Duté-poleno, vstával o poznání pomaleji. Byl to ještě mladý klučík, zkoušku dospělosti by měl skládat nejdřív napřesrok, ale dole v táboře už dávno všichni věděli, že nejbezpečnější bude ho uklidit k jejich podivínskému šamanovi. Duté-poleno se probudil zejména díky vůni čerstvě upečených placek s medem. Tančí-s-duchy seděl vedle něj a podával mu hliněný talíř se snídaní: „Musíme vyrazit na cestu. Přišla zpráva, že vzdálená rodina našeho náčelníka potřebuje naši pomoc.“
Duté-poleno pomalu přikývl, převzal jídlo a během snídaně se začal oblékat. Balit nemělo moc nic smysl, protože Tančí-s-duchy měl vždy po ruce připravenou cestovní sadu. Navíc si matně pamatoval, že náčelníkova rodina je sice vzdálená pokrevně, méně však geograficky. Cesta samotná trvala jen několik hodin a odpolední svačinu již oba absolvovali u švagra náčelníkova adoptivního prastrýce, který se marně pokoušel od Tančí-s-duchy zjistit, proč se jako šaman a duchovní vůdce svého kmene představuje jako Ten-který-ze-zásady-netančí-s-duchy-protože-není-padlý-na-hlavu-o-kterou-nechce-přijít. Tupé-poleno dostál svému jménu, když mu vyklouzla dřevěná lžička tak nešikovně, že zaskočila jednomu z dětí na druhém konci stanu, a nebýt toho, že jej zrovna mlátil starší bratr, tak by se bývalo udusilo. Obě děti dostaly zasloužený pohlavek za rušení obchodního jednání s důležitou návštěvou a dospělí mohli pokračovat ve smlouvání, které po dosažení dohody stvrdili douškem šalvějového vývaru a ruličkou míru.
Tančí-s-duchy rozdrtil v ruce zbytek nevykouřeného tabáku a opálené zbytky přisypal do svého pytlíku u pasu. Duté-poleno kvapným dupnutím zašlápl uhlík ledabyle odhozený na hromadu kožešin a několika přískoky, pádem na držku do bláta tak akorát včas, aby mu na záda šlápla nepozorná stařenka, která tak neuklouzla a nepolámala si kosti, a dalšími několika opatrnějšími rychlými kroky dohnal svého mistra. Cestou se k nim jako duch připojil jeden z lovců a posunkem Dutému-polenu naznačil, že bude průvodcem.
Tančí-s-duchy, který se celou dobu díval na úplně opačnou stranu, začal s výslechem zprudka, nečekaně a bez zbytečných servítek: „Podle toho, co říkal náčelník, jste museli udělat pořádný brajgl na svaté mýtině.“
Lovec zamrkal, narovnal se a pokračoval v cestě normální chůzí: „O tom nic nevím. Starej šaman si vynutil dost jasný pravidla a všechny jsme dodržovali na výbornou. Teda, pár týdnů zpátky měl několik nových požadavků, ale to jsme udělali přesně podle popisu, fakt, že jo!“
Šaman otočil svou černým peřím ověšenou hlavu a bez náznaku emoce pokračoval ve svém nátlaku: „Abys nekecal. Moc dobře jsem koukal, jak málo ženy žvýkají kožešin, kolika bojovníkům kručelo v břiše, jak pohublí byli vaši koně a jak špatnou měli pokožku. Na dětech to zatím poznat není, ale chřadnete. Někdo tančil s duchy a dupnul jim na kuří oko, na to já mám nos.“
Průvodce pokrčil rameny: „Nejsem lhář, ale ty jsi tady, protože tomu prý rozumíš nejlíp ze všech šamanů v okolí. Mýtina je tady. Jiné svaté místo nemáme, jinam náš šaman nechodí.“
Tančí-s-duchy jej mávnutím ruky poslal zpátky do vesnice, odplivl si, protáhl si záda, prokřupal prudkým škubnutím doleva a doprava bederní páteř a zapálil si ruličku míru. Duté-poleno ho upřeně pozoroval a doufal, že se něčemu přiučí.
Mistr začal tím, že ještě se zapálenou ruličkou míru několika kroky přeměřil obvod mýtiny, vymáčkl oharek na hromadu listí, nasypal rozdrcený ožehlý tabák do svého měšce u pasu a dalšími několika kroky přeměřil průměr palouku a vzdálenosti jednotlivých totemů, amuletů, ohniště a kamenného oltáře. Učedník mezitím rychlým dupnutím uhasil doutnající listí, přičemž se kopl palcem o kámen tak bolestivě, že vyděšeným jeknutím vyplašil k odletu ptačí rodinku, na níž si dělala zálusk lasička, kterou tím odkopnutým kamenem trefil přímo do čenichu.
Tančí-s-duchy si zapálil další ruličku míru. „To jsou debilové,“ prohlásil po prvním potažení, „hlavně teda ten jejich poťapaný šaman. Vidíš támhle ty důlky v zemi? Tam měl původně při obřadech stávat, jenže naproti padl uschlý strom a jemu při ranním vítání slunce svítilo do očí, takže nechal všechno otočit o půl kola. Tím ale vytočil k nepříčetnu ducha hory, který teď otřesy země plaší zvěř při lovu.“
Mladík přestal poskakovat na jedné noze a foukat si na krvavý palec: „No jo, ale co s tím? Překopat jámu na totem a přesunout ho ve dvou nezvládnem. Podle skvrn na oltáři tady drtí tak leda bobule a zaneřádit to krví by proto nejspíš vytočilo ducha lesů, navíc bychom prvně museli něco ulovit. Kdybychom tak...“
Šaman jej umlčel svým pronikavým pohledem a vrženým mokasínem: „Nepřepínej. Přečkáme tady noc. Dnes je úplněk a až bude měsíc nejvýše, tak s pochodní v ruce vyšplháš do koruny támhletoho stromu a zavěsíš tam lapač snů, který mezitím vyrobím z věcí, které mi dal náčelník dole v táboře.“
Po tomhle vyjasnění už Duté-poleno neměl co dodat. Plán zněl naprosto logicky a nebylo nic, co by se na něm mohlo pokazit.
Zbytek odpoledne a podvečera proběhl v naprosté tichosti, senior motal síť z provázků, pírek a korálků, junior zase sbíral po okolí smůlu a drobné větvičky, aby si připravil pochodeň, která snese cestu po kmeni. Hotovo měli dlouho před zvoleným časem a mlčky proto povečeřeli. Tančí-s-duchy si na dobrou noc důkladně přihnul z čutory s šalvějovým vývarem, kapnul si do každého oka naředěnou rulíkovou šťávu a se zapálenou ruličkou míru křepčil po mýtině, zatímco doširoka rozhazoval napůl zuhelnatělý tabákový prach ze svého váčku u pasu. Duté-poleno zapálil pochodeň, vzal do zubů koženou šňůrku, za níž měl na zádech zavěšen připravený lapač snů, a pustil se do šplhání...
Ráno ve vesnici Tančí-s-duchy nahlásil, že se díky jejich noční práci propadl do země zlý manitu, který kazil vodu a plašil zvěř. Následně si nabral do zásoby šalvějový odvar a pytlík semínek na sazeničky, načež se oba vydali na cestu zpátky. Duté-poleno by naopak přísahal, že to byl obyčejný rys, co s tím příšerným skučením zmizelo v podrostu poté, co mu při uklouznutí na mokré kůře vypadla pochodeň a podpálila pod stromem křoví, kde se ta šelma skrývala a chystala ke skoku na Tančí-s-duchy, který vyčerpáním usnul na kamenné desce.
na začátek stránky