Andor.cz - Dračí doupě online

Kevin Armen, jeden z padesáti nejbohatších lidí světa, si nedávno koupil nový dům. Byl poměrně levný, protože potřeboval rozsáhlou rekonstrukci. Ostatní domy na prodej však převýšily cenu onoho domu i s rekonstrukcí, tak tento dům nakonec koupil. Vlastně ho koupila jeho sekretářka, která právě ceny různých domů v čtvrti porovnávala a vybrala právě jej jako nejlevnější možnost. Jejího šéfa, Kevina Armena, pro kterého byl dům koupen, ale peníze vůbec nezajímaly. Nechtěl se ani moc starat o to, jak budou práce na domu probíhat. Odjel proto na služební cestu a vše přenechal první stavební firmě, na kterou upřel jeho zrak v místních novinách. Dům ani nenavštívil, jen vedoucímu Frankovi předal plány jak by si přál svůj dům zařídit. A dodal, že pokud v domě najdou něco cenného, můžou si to nechat. Až tak ho nezajímalo, co se s jeho budoucím obydlím bude vlastně dít. Těžko říci, k jakým okolnostem by vedlo jeho rozhodnutí si dům dříve prohledat než jeho obsah prostoduše přenechat prvnímu zvědavci, který o staré věci projeví zájem. Možná je to pro něj dobře. A možná je to dobře pro jistý předmět v domě. Předmět, který za chvíli objeví Frank s mladým Billym. Právě totiž začali vyklízet půdu, nejméně navštěvované místo ve většině domů, které jsou dost velké na to, aby byla pro jejich majitele potřeba další místnost. A v takových chvílích padne pohled na sklep nebo půdu. Tento dům, poměrně prostorný, obýval jediný člověk. Co nejstarší obyvatelé této ulice pamatují, většinou členové velmi zámožných rodin, nikdy s nikým nemluvil déle než bylo nutné a i když byl dost pohledný, nikdy neprojevil byť jen náznak emocí. Vždy měl na tváři nepřítomný výraz a vždy mluvil naprosto nezaujatě, jakoby ho už nikdy nemělo nic rozradostnit či s ním jinak pohnout. Lidé z ulice si šuškali o tom, co strašného ho asi mohlo potkat, když mu to vymazalo všechny pocity, které z něj dělaly strašáka ulice a podivína, se kterým se každý cítil nesvůj. Mohli ale jen hádat, protože pravá podstata jeho podivnosti zatím stále zůstávala před jejich zraky na půdě. A možná by tam i zůstala, kdyby se k němu před poměrně dlouhou dobou nevloupal zloděj a kdyby mu neprovrtal lebku kulkou, když ho překvapil. Samotný kriminálník, kterého poté chytili a vyslýchali, uvedl, že v něm pořád rostla panika z mrtvolného a naprosto klidného výrazu i mluvy onoho muže. Netušil však, že svým činem nevědomky dal do chodu sled událostí, které vedou až k onomu okamžiku s Frankem a Billym, členům rodinného podniku zajišťující stavební práce. Dům poté zůstal dlouho neobydlen, neboť se ho všichni báli. Ale nedávno padl do oka právě Kevinu Armenovi. A tady bych skončil s tím co bylo a vrátil se k tomu, co je teď. Billy totiž právě odsunul velkou skříň a po několika kýchnutích, ústupu a vyčkání až prach opadne, se vrací s Frankem, aby velkou almaru společnými silami přemístili prvně do přízemí a nakonec do dodávky, která čeká před domem. Jejich jasný plán je ale náhle přerušen, když Franka, který právě zašel za roh almary, kde původně stála, upoutá něco zajímavějšího. Krabice, která na rozdíl od ostatních starožitností není pokryta vrstvou prachu a díky tomu září na všechny strany. Samozřejmě že ji Frank hned rozbalil. Kdyby se jednalo o nějaký sběratelský kousek, nejspíš by toho litoval. Podle krabice ale neměli šanci poznat, o co jde. Je totiž potištěná v jazyce, o kterém Billy konstatoval, že musí jít o dílo Japonců. Ve skutečnosti by ale na celé jejich obydlené planetě nenašli nikoho, komu by tyto znaky dávaly alespoň částečný smysl. Ale co? Frank byl zvědavý. V útrobách krabice se v podivné želatinové formě skrývala zlatá rukavice. Ano, skrývala. Ještě před několika okamžiky, než ji Frank vytáhl a sundal z ní ochrannou substanci. Teď si ji prohlíží a snaží se jí alespoň trochu porozumět. Bláhově si ji nasazuje a pohrává si s čudlíky a otáčí velkým červeným tlačítkem zabudovaným uprostřed hřbetu rukavice. Dělá si z celé věci srandu. Zkouší rukavicí luskat a konstatuje, že tam chybí kameny. Billy mu nakonec žertem poradí, ať zkusí to obří tlačítko zmáčknout, že prý při nejhorším vyhladí jen polovinu lidstva. Frank v dobré náladě a z hecu tlačítko skutečně stiskl. Předtím se ještě stihli vsadit, co se asi stane. Proto poslední slova, která tak od něj Billy kdy slyšel, byla: „Ty prachy mi můžeš dát rovnou. Beztak v tom nejsou ani baterky.“ V tu chvíli mladý Billy ztratil Franka z dohledu. Na půdě ho nenašel. Proto prohledal všechny místnosti a hledal, kde se dalo. Už je docela zpocený. V celém domě však je sám. Proto právě vybíhá na ulici a zoufale volá jeho jméno s nadějí, že nezmizel nadobro. Opak je ale pravdou. Volá policii. Ta ale nic nenajde. Billy je proto později prohlášen za duševně nemocného a celý případ je označen jako odložený. Když pak velký pan Armen přichází do svého sídla, je nemile zaskočen právě nevykonanou prací, která byla z důvodu vyšetřování pozastavena. Na tu firmu proto napsal stížnost a najal si novou firmu. Další rekonstrukce už proběhla bez problémů. Pro tuto ulici se tím příběh nadobro ukončil. S Frankem navždy nezvěstným a Billym tou příhodou navždy poznamenaným.

Teď bych mohl skončit a nechat tajemnou ztrátu ať udělá své. Ale neudělám to. Využiji svůj stav vypravěče a ještě trochu poodhalím osud nebohého Franka, který si samozřejmě rychle uvědomil, jak velkou chybu právě udělal. Cestoval s tou rukavicí dlouho a mnohokrát již stiskl to velké červené tlačítko. Během své cesty viděl věci, o kterých zatím radši pomlčím. Věřte mi. Někdy je lepší nevědět. Každopádně po dvou dnech plných pokusů o návrat a snahách zjistit jak vůbec ona rukavice funguje, při jednom z mnoha bezmyšlenkovitých použití rukavice nakonec zkolaboval ve vesmírném vzduchoprázdnu. A ano, zemřel. Do teď se ale po mnoha světech, které navštívil, vypráví o muži se zlatou rukou, který se občas objevil a jako přízrak beze stopy zase zmizel. Některé verze vypovídají, že se snažil komunikovat. A když mu porozuměli, pochopili, že je ztracen a že mu nemůžou pomoct, protože té věci rozuměli méně než on.

„A tím končí další Podivný příběh, přátelé. Dnes už je ale pozdě proto pro dnešek končíme s vysíláním a dobrou noc.“ Tato zpráva zazněla z rádia hned poté, co příběh skončil. Postarší muž, který vysílání se zaujetím poslouchal, vstal, aby přístroj vypnul a ušetřil ho tím chrčení rádia, které doteď nevnímal, ale jak se hlas v rádiu odmlčel, ihned mu začal být protivný. Kdyby si to tak rozmyslel a kdyby radši nezavolal svou vnučku dívající se vedle na televizi. Při pokusu stisknout čudlík na vypínači totiž upadl a rádio strhl s sebou. Při tom se ošklivě udeřil do hlavy a už se nevzbudil. Rádio se srazilo s podlahou a nadobro se odmlčelo také.

Benedikt dopsal poslední větu a utřel si právě uroněnou slzu. Příběh se mu hrozně líbil. Podobných povídek už napsal mnoho. A vždy se jeho fanouškům hrozně líbily. Venku už byla tma a jemu se zavíraly oči. Proto stiskl propisku, která na malý moment zazněla v jinak naprostém tichu a pak se zvedl od stolu doprovázený dalšími šumy. Ulehl do postele, zavřel oči a spokojen tím, co se mu dnes podařilo, usnul.

Mohl bych takhle pokračovat dál ve vrstvení dalších a dalších příběhů, ale myslím, že to již splnilo účel. A to ukázat vám, jak zhruba Šestirozměr funguje. Já se nacházím vzhledem k prvnímu příběhu o celé tři hladiny výše. Vy pak pocházíte ze stejné hladiny jako já, nebo ještě vyšší. Co je ale pro každého z nás důležité, je vždy ta vyšší hladina, protože právě ta ovládá tu nižší. Takže ať už si jsme rovni nebo ne, je na místě, aby se každý z vás zamyslel a sám sebe zeptal: „Je nade mnou ještě nějaká další hladina?“ Protože pokud ano, znamená to pro vás hodně. Stejně jako pro nešťastného Franka, kterého jsem jakožto vypravěč nechal zemřít. A pokud je nad vámi skutečně další hladina, vítejte v Šestirozměru.