Andor.cz - Dračí doupě online
Knihovna
Projekt(íček): 15: Bard, Mikhail, SargoOblíbit
 | Autor: SargoSekce: Projekt(íček)Publikováno: 03. února 2020 09:23Průměrné hodnocení: 2, hodnotilo 1 uživatelů [detaily] |
Mé nesmrtelné já podruhé.
I zde díky všem zúčastněným - a příště zas! :-)
I zde díky všem zúčastněným - a příště zas! :-)
Mé nesmrtelné my - Sargo -
„Nesmrtelnost je přežitek,“ přesvědčuju Richarda.
„Promiň, kotě. Pořád mě to baví.“
„Nesmrtelnost je přežitek,“ vysvětluju Gině.
„Tolik jsem toho neviděla…“
„Nesmrtelnost je přežitek,“ přemlouvám Georgiho.
„Píšu knihu. Nevidíš, kolik volných stránek mi zbývá?“
Domů se ploužím jako nešťastný stín. Když zdvihnu hlavu, ve všech oknech se svítí a v každém bytě někdo bydlí. Kvóta je naplněná.
„Nikdo nechce mimino,“ přesvědčuje, vysvětluje a přemlouvá mě můj manžel na tohle století. „Není důvod ničit si zdraví, roky nespat, nechat si okusovat nábytek a utírat loužičky!“
„To dělají psi,“ odpovídám. „Nechci psa. Chci dítě.“
„Všechny školy jsou dávno zavřené. Učitelé se dali na zahradničení a módní návrhářství. Budeš ho mít na krku příštích sto let. Všechno budeš muset vymýšlet znovu. Kdo má ještě dneska dítě?“
„To mi nevadí.“
Potřásá hlavou a odchází si odpočinout od mé umanutosti.
A já nelením, najdu si nové boty bez prošoupaných podrážek, učešu vlasy, a vyrážím na další kolo.
„Vždyť už jsi se ptala úplně všech!“ křičí za mnou z okna můj manžel.
„Třeba si to zatím někdo rozmyslel!“ zavolám zpátky. Začnu ve vedlejší ulici, stejně jako minule. A znovu se zeptám úplně každého. Času mám na to dost. Mám dost času naprosto na cokoli.
Nakonec to vyjde… docela nová nesmrtelnost, nová, jiná a zvláštní.
Starý, unavený muž - Bard -
Jsem starý, unavený muž. Často jsem bez nálady.
Občas mě tůhle píchá a pobolívá tady.
Viděl jsem toho vcelku dost, taky už leccos prožil,
jen už mi dneska nějak hůř nadšení leze do žil.
Kalendář pustil další list, já stručně jen to shrnu:
Jestli jsem, už si nejsem jist, na správný straně drnu.
Tak abych trochu získal cvik, než odploužím se z boje,
macešky skládám na hrudník, ať zkusím, jaký to je.
Vtom moje nesmrtelné já, ujme se rázně slova:
Tak takhle, chlapče, ještě ne! Teď promysli to znova!
Všem kytkám voní fakt spíš květ, tohleto nemá cenu.
K němu je lepší přivonět než čichat ke kořenům.
Něco ti povím, chudáčku. Než zatíží tě hlína,
jen hlídat se a litovat je pěkná .. .. .. ..!
Tak koukej vstát a mazat ven. Co se tak blbě tváříš?
A užívej si den co den, než fakt tě najde stáří.
Takže jsem tady dál a rád a tvářím se snad mile.
Uvnitř mé pozitivní já se šklebí potměšile.
Až macešku či afrikán i s hlínou vezmu zemi,
vím, že se za mnou objeví a prdel nakope mi.
Poslední naděje - Mikhail -
„Pane, situace je zoufalá. Za poslední hodinu jsme ztratili další dvě pozice. Jestli to tak půjde dál...,“ odmlčel se major. Nemusel pokračovat.
Generál mlčel, ale krůpěje potu na jeho čele byly výmluvné dost. Musel jednat, a musel jednat rychle, ale arzenál jeho možností byl prakticky vyčerpaný. Prohrávali, a co hůř, ne na fyzické frontě. Prohrávali na frontě marketingové.
Válcovali je ze všech stran: bojovníci za lidská práva, za mír na Zemi, dokonce i ta proklatá Liga za práva jednobuněčných, dělením se množících organismů. Pokud ztratí ještě pár pozic v Žebříčku společenské oblíbenosti, nechá vláda armádu rozpustit.
Potřebovali zázrak.
„Pane, měl bych nápad,” ozval se někdo nesměle za jeho zády. Přejel očima zástup poradců. Všichni v kvádru, s designovými, ručně malovanými kravatami a nepochybně nekonformně barevnými ponožkami. Pohled zasekl do jednoho z nich, který váhavě zvedal ruku.
„Mluvte, vyzval ho generál.“ V tu chvíli byl ochoten upsat svou duši i ďáblu.
„Řeknu vám jen tři slova, generále: Mé nesmrtelné já.“
„Dobrý bože,“ hlesnul major.
Stavové čidlo se přepnulo na zelenou. Dveře kryogenické komory se pomalu otvíraly za doprovodu hlasitého syčení. Valila se z nich hustá, těžká mlha, znemožňující vidět cokoliv jiného. Zářivky zablikaly. Nikdo téměř ani nedýchal.
Pak ho konečně uviděli.
Dobrácká kulatá tvář a postupující pleš jejich zázraku. Subjekt s kódovým označením Mé nesmrtelné já byl oficiálně oživen. Generál natáhl pravici a v očích měl až zbožnou úctu. Vždyť před ním stála legenda a jejich poslední naděje.
Jestli jim nepomůže Marek Prchal, tak už nikdo.
„Nesmrtelnost je přežitek,“ přesvědčuju Richarda.
„Promiň, kotě. Pořád mě to baví.“
„Nesmrtelnost je přežitek,“ vysvětluju Gině.
„Tolik jsem toho neviděla…“
„Nesmrtelnost je přežitek,“ přemlouvám Georgiho.
„Píšu knihu. Nevidíš, kolik volných stránek mi zbývá?“
Domů se ploužím jako nešťastný stín. Když zdvihnu hlavu, ve všech oknech se svítí a v každém bytě někdo bydlí. Kvóta je naplněná.
„Nikdo nechce mimino,“ přesvědčuje, vysvětluje a přemlouvá mě můj manžel na tohle století. „Není důvod ničit si zdraví, roky nespat, nechat si okusovat nábytek a utírat loužičky!“
„To dělají psi,“ odpovídám. „Nechci psa. Chci dítě.“
„Všechny školy jsou dávno zavřené. Učitelé se dali na zahradničení a módní návrhářství. Budeš ho mít na krku příštích sto let. Všechno budeš muset vymýšlet znovu. Kdo má ještě dneska dítě?“
„To mi nevadí.“
Potřásá hlavou a odchází si odpočinout od mé umanutosti.
A já nelením, najdu si nové boty bez prošoupaných podrážek, učešu vlasy, a vyrážím na další kolo.
„Vždyť už jsi se ptala úplně všech!“ křičí za mnou z okna můj manžel.
„Třeba si to zatím někdo rozmyslel!“ zavolám zpátky. Začnu ve vedlejší ulici, stejně jako minule. A znovu se zeptám úplně každého. Času mám na to dost. Mám dost času naprosto na cokoli.
Nakonec to vyjde… docela nová nesmrtelnost, nová, jiná a zvláštní.
Starý, unavený muž - Bard -
Jsem starý, unavený muž. Často jsem bez nálady.
Občas mě tůhle píchá a pobolívá tady.
Viděl jsem toho vcelku dost, taky už leccos prožil,
jen už mi dneska nějak hůř nadšení leze do žil.
Kalendář pustil další list, já stručně jen to shrnu:
Jestli jsem, už si nejsem jist, na správný straně drnu.
Tak abych trochu získal cvik, než odploužím se z boje,
macešky skládám na hrudník, ať zkusím, jaký to je.
Vtom moje nesmrtelné já, ujme se rázně slova:
Tak takhle, chlapče, ještě ne! Teď promysli to znova!
Všem kytkám voní fakt spíš květ, tohleto nemá cenu.
K němu je lepší přivonět než čichat ke kořenům.
Něco ti povím, chudáčku. Než zatíží tě hlína,
jen hlídat se a litovat je pěkná .. .. .. ..!
Tak koukej vstát a mazat ven. Co se tak blbě tváříš?
A užívej si den co den, než fakt tě najde stáří.
Takže jsem tady dál a rád a tvářím se snad mile.
Uvnitř mé pozitivní já se šklebí potměšile.
Až macešku či afrikán i s hlínou vezmu zemi,
vím, že se za mnou objeví a prdel nakope mi.
Poslední naděje - Mikhail -
„Pane, situace je zoufalá. Za poslední hodinu jsme ztratili další dvě pozice. Jestli to tak půjde dál...,“ odmlčel se major. Nemusel pokračovat.
Generál mlčel, ale krůpěje potu na jeho čele byly výmluvné dost. Musel jednat, a musel jednat rychle, ale arzenál jeho možností byl prakticky vyčerpaný. Prohrávali, a co hůř, ne na fyzické frontě. Prohrávali na frontě marketingové.
Válcovali je ze všech stran: bojovníci za lidská práva, za mír na Zemi, dokonce i ta proklatá Liga za práva jednobuněčných, dělením se množících organismů. Pokud ztratí ještě pár pozic v Žebříčku společenské oblíbenosti, nechá vláda armádu rozpustit.
Potřebovali zázrak.
„Pane, měl bych nápad,” ozval se někdo nesměle za jeho zády. Přejel očima zástup poradců. Všichni v kvádru, s designovými, ručně malovanými kravatami a nepochybně nekonformně barevnými ponožkami. Pohled zasekl do jednoho z nich, který váhavě zvedal ruku.
„Mluvte, vyzval ho generál.“ V tu chvíli byl ochoten upsat svou duši i ďáblu.
„Řeknu vám jen tři slova, generále: Mé nesmrtelné já.“
„Dobrý bože,“ hlesnul major.
Stavové čidlo se přepnulo na zelenou. Dveře kryogenické komory se pomalu otvíraly za doprovodu hlasitého syčení. Valila se z nich hustá, těžká mlha, znemožňující vidět cokoliv jiného. Zářivky zablikaly. Nikdo téměř ani nedýchal.
Pak ho konečně uviděli.
Dobrácká kulatá tvář a postupující pleš jejich zázraku. Subjekt s kódovým označením Mé nesmrtelné já byl oficiálně oživen. Generál natáhl pravici a v očích měl až zbožnou úctu. Vždyť před ním stála legenda a jejich poslední naděje.
Jestli jim nepomůže Marek Prchal, tak už nikdo.
Komentáře, názory, hodnocení
| ||||
 | Sargo: Moc pěkné. Teda dost nepěkné, ale moc pěkně napsané. :-) A ten opatrně optimistický konec to hezky vyvážil. Mikhail: Tak tohle je hodně čtivé. Sice jsem si Marka Prchala musel vygooglit, aby mi to ozřejmilo, o čem to celé bylo, ale četlo se to fakt pěkně. Takže jo - hezké to bylo. Díky. A samozřejmě taky díky, za všechny vaše komentíky. Sargo pak patří obzvlášť velké díky za to přání v závěru komentáře. Udělám pro to všechno. :-D Bbudu se těšit na další Projekt(íček) - super, žes je zase oživila. | |||
| ||||
 | Sargo&Eithné: Díky oběma. Já nad tím dost přemýšlel, jestli to není moc ezoterická znalost, ale cokoliv jiného by zkrátka nevyznělo. Tenhle styl normálně nepíšu, ale to ani výzvy na 250 slov a téma, takže jsem se zkrátka jen bavil, a jsem rád, že jste se bavily taky. Sargo: Hezký. Elegantní a stručný, se zajímavou myšlenkou a pointou která sice nešokuje, ale dělá za tím vším příjemnou tečku. Bard: To je dobrý nomen omen, ale ač jsem poetický analfabet, za mě děláš bardům čest. Rytmus nehapruje a kontrast mezi morbidností a humorem mě baví. Z tohohle by se měly dělat motivační citáty, sakra! | |||
| ||||
| Barde, trénink s maceškami nebude nikdy zapomenut. Ukradnu ti ho a použiju, a ani mě nenapadne udávat autora. (V jeskyni, ne v reálu! :-D) Kéž je dlouho živ a svěží tvůj brk! :-D Mikhail: protože já, kdo je Prchal mi došlo až pomocí googlu. Ničemu to nevadilo. Prostředí za pět hvězdiček a povídka vážně vtipná :-D | |||
| ||||
 | Sargo: Porovnávat se asi nemá, ale pro mě je tohle jednoznačně nejlepší příspěvek obou várek. Velmi depresivní představa napsaná velmi osvěžujícím způsobem. Bard: Tohle se mi naopak velmi líbí svým optimismem. Vnitřní bojovník k pohledání :) Baví mě ta představa, jak si někdo na zkoušku na hrudník skládá květináče s kytkama, hehe. Fascinuje mě, že zvládáš za pár dní vyšvihnout rytmicky dobrou báseň; za ta léta, co sem už ani nenakukuju, se nic nezměnilo. Pořád děláš čest svému nicku :) Mikhail: Jakooo... já moc nemusím komponování politických a jiných až příliš současných elementů do povídek, ale musím ti přiznat, že tady jsem se na konci vážně zasmála. Skvěle napsané, skvěle vypointované, bavilo velice. | |||
na začátek stránky