Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

13Oblíbit

ikonagamma1684.jpg

Autor: Bard

Sekce: Povídka

Publikováno: 20. září 2020 10:04

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 8 uživatelů [detaily]

 
...
 
„Houstone, měli jsme problém!“
Na čele muže, který pronesl stísněným hlasem tuhle jedinou větu, se objevily krůpěje potu. Byl nervózní a bylo na něm znát obrovské vypětí.
„Děkuji,“ kývl hlavou urostlý šedesátník rozvalený v pohodlném křesílku naproti němu a rozhlédl se po ostatních, hovících si na vedlejších sedačkách.
„Můžete…“ zaváhala slečna, která se vynořila ze dveří vpravo od pódia. „Můžete… jít. Ozveme se vám do pátku. Tudy, prosím. Nechcete napít?“
„Já jo,“ vydechl polohlasně muž v křesílku ve chvíli, kdy Asiat na invalidním vozíku následoval asistentku. Dlouho zadumaně mlčel. Pak se opět obrátil k ostatním, kteří se na něho s napětím dívali. Po chvíli mu začalo cukat v koutcích, načež se naplno rozchechtal. „To bylo…“ soukal ze sebe. „Doprdele, to bylo dobrý. To jste mě…“ Díval se na ně a… zarazil se, když zjistil, že se směje sám.
„To nebyla prdel, že ne?“ pronesl nejistě, když se v dostatečně dramatické pauze nikdo ani nepousmál. „Vy jste to mysleli vážně!“ Naprázdno polkl. „Vážně?“ zkusil to ještě.
„Poslyš, Dane,“ promluvil uhlazený gentleman s módními brýlemi. „Shodli jsme se na tom, že by bylo dobré,…“
Dan ale poslouchat nechtěl. „Kurva lidi, uvědomujete si, že tady máme oscarovej scénář?“ zamával svazkem papírů. „Scénář, na kterým můžeme postavit něco, něco…. Howard v pětadevadesátým udělal s Hanksem slušnej biják, ale my můžeme vytvořit…“ Musel vstát, aby dal slovům pomocí rozmáchlých gest patřičný rozměr: „Událost. Milník v kinematografii, naprostou pecku.“ Přecházel před nimi a hleděl jim jednomu po druhém do očí. To, co v nich ale viděl, mu radost nedělalo. O to víc přidal na hlasitosti: „Nebo připosranou parodii.“
„Viděl jsi podmínky nominací, oscarovej scénář je ti k hovnu,“ přistoupil na jeho slovník ten, který jako jediný před chvilkou našel odvahu režisérovi odpovědět, „když nebudeme mít vyvážené obsazení.“
Daniel se na něho nechápavě podíval.
„Etnicky, genderově,…“
„Máte stejný papíry jako já?“ zamával režisér opět scénářem všem přítomným před očima.
Opatrné přikývnutí jediné dámy v místnosti jen přililo olej do ohně.
„Apollo 13! Tři zdraví, bílí Američani v perfektní fyzický a duševní kondici. Hrdinové! Chlapi v tom nejlepším slova smyslu. Drama tří astronautů v poškozeným modulu! Točený v komorním stísněným prostoru na jedinou kameru. Kurva, kde tam vidíte prostor pro cokoli z toho, co se nám tu promenovalo po pódiu. Proboha lidi!!!“ Výraz jeho tváře způsobil, že i poslední zvolání znělo sprostě. O to nepatřičněji pak působil jeho hyperkorektní výčet uchazečů, kteří se zatím zúčastnili castingu: „Nevidomý homosexuál s vodícím psem, Asiat na invalidním vozíku, cílevědomá Indiánka, která se narodila jako muž, ale už od mládí se cítila býti spíše ženou, Afroameričan s částečně mexickými kořeny,…“ Přecházel sem a tam a
hromadil se v něm vztek. Přesto pokračoval téměř klidně: „Jim Lovell, John Swigert, Fred Haise. Rok 1970. I kdybyste se posrali, tam nenapasujete ani zdravýho urostlýho astronauta tmavý pleti. Prvního jsme nahoru poslali o nějakých dvanáct let pozdějc. Na raketoplánu. A nemyslím si, že to tenkrát bylo proto, abychom si mohli odškrtnout kolonku Černej ve vesmíru. Bylo to prostě proto, že byl dobrej. Mimochodem, o dva roky nás předběhli Rusáci. V osmdesátým nahoru vystřelili Kubánce. A pár měsíců po něm i Vietnamce.“
„Já myslím,“ ozval se nesměle mladík v proužkovaném saku, „že vozíčkář by…“
„Kurva, vždyť byl šikmovokej!“ uťal ho rázně režisér. „Když pomineme historický kontext mise Apollo 13, o němž jsem zde právě hovořil,“ pokračoval opět nečekaně spisovně a neuvěřitelně klidným tónem. „Všimli jste si jedné takové zajímavé drobnosti?“
Když se ujistil, že publikum vůbec netuší, kam teď míří, snad se i spokojeně ušklíbl. „Ti lidé vůbec neuměli hrát.“ Chvíli se pásl očima na jejich výrazech. „Je tady, prosím,“ pokračoval pak stále stejně klidně, „člověk, který měl na starosti předvýběr pro tenhle finální casting? Na kterej jsem já letěl přes půlku Ameriky.“
Jestli se někdo chtěl přiznat, po poslední větě ho to přešlo. Což ovšem nebylo podstatné. Pohledy všech ostatních se úlevně obrátily k jedinému člověku - drobnému, asi čtyřicetiletému muži s počínající pleší.
Režisér k němu udělal pár kroků a on se snad ještě o poznání zmenšil. „Řeknu to asi takhle: Veřejný coming out prožitý v nějaký late night show na regionální televizi pro mě není dostatečné herecké vzdělání.“ Mluvil pořád nečekaně klidně. „A to byl ten tranďák nejlepší z nich,“ dodal ještě stále vyrovnaným hlasem, než konečně, dle všeobecného očekávání, vybouchl: „Já seru na to,“ zařval, „jestli má někdo hendikep. Duševní, smyslovej, tělesnej, nebo třeba na golfu. Mně je to u prdele! Když ten člověk bude umět hrát a bude pasovat do kontextu role, tak ať je to třeba, třeba…“ Sestava uchazečů na tomto castingu mu velmi znesnadnila vymyslet něco dostatečně bizarního, čím by mohl svůj proslov patřičně zakončit. Pak rezignovaně rozhodil rukama: „Třeba ženská.“
Všichni na něho němě zírali. Neozvalo se jediné, byť sebemenší pohoršené vzdychnutí.
„Takže…“ odmlčel se. „Tohle dělat chci,“ ujistil je a významně zvedl scénář. „Ne s tímhle!“ kývl hlavou ke dveřím, v nichž zmizeli účastníci castingu. „Co s tím provedeme?“
„Jestli chceme…“ ozval se někdo, ale Dan ho nenechal domluvit.
„Můžete si o mě myslet cokoli, ale napříč mojí filmografií najdete skutečně rozmanité figury. Když tam dávají nějaký smysl. Tady ovšem prostor pro rozmanitost prostě není. Film o jakémkoli letu Apolla přece nemůže jít do distribuce s podtitulem Chromej, blbej a Afroameričan letí na měsíc. Ať už jsou podmínky nominací nastavený jakkoli perverzně. Ačkoli, třeba by se pak v Akademii probrali.“
Mladík v pruhovaném se podrbal v nagelovaných vlasech. Možná chtěl i něco říct, ale nedostal se k tomu.
„Víte co?“ zamračil se režisér. „Nechme si to všichni projít hlavou. Já si teď zajdu na nějakou dobrou večeři a ráno si dáme vědět.“
Z osazenstva se mu v odpověď vrátilo jedno pokrčení ramen a asi dvě souhlasná pokývnutí.
„Na viděnou ráno,“ významně položil na stůl scénář, kývnul hlavou na pozdrav a zamířil ke dveřím. Už téměř držel kliku, když se otočil: „Ještě jedna taková technická drobnost. Když tam budete chtít toho slepýho, Lajka vám zabere jedno místo v tříčlenné posádce. Nebo budete muset zvětšit modul.“ Usmál se, zavrtěl hlavou a odešel.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Bard - 11. října 2020 18:38
ikonagamma1684.jpg
Moc děkuji za příjemné komentáře i neméně pěkné hodnocení.

A Eithné, příště sem šoupnu něco s čarodějkami, skřety, princeznami a další podobnou havětí, abych nezklamal očekávání.
 
Arged - 08. října 2020 18:54
arged - kopie82357676.jpg
Super!
 
Laakii - 06. října 2020 10:02
laakiivelk5387.jpg
grrr, moje první hodnocení článku na Andoru a udělám to blbě :(

díky za pobavení Barde, jako vždy byla radost to číst, moooc jsem si to užila a krásně jsi popsal absurditu těchle požadavků
 
Eithné - 29. září 2020 16:15
dub2857.jpg
Jsi skvěle vypsaný a Lajka na konci obzvlášť pobavila. Do poslední chvíle jsem ovšem očekávala, že to místo v posádce dostane nějaký ufoun nebo čarodějka nebo co já vím - andorské prostředí dělá s mým očekáváním hrozný věci :-D
 
Sargo - 25. září 2020 22:39
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Milý Barde. Na tebe je zkrátka spolehnutí... :-D
 
Tumiran - 25. září 2020 21:18
thief058182.jpg
Hahahaaaaaaaaa!!!
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.057673931121826 sekund

na začátek stránky