Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Voněla po borůvkáchOblíbit

ikonagamma1684.jpg

Autor: Bard

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 13. listopadu 2020 08:39

Průměrné hodnocení: 9.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
2. Šepot lesa
 
Probudili se pod širým nebem uprostřed skal. Nazí a zbití jako psi.
První otevřel oči Bron a rozhlédl se nechápavě kolem sebe. Jen potřásl hlavou, což byla kupodivu jediná část těla, která jej nebolela, a ulehl zpátky: „Voněla po borůvkách.“
„Po šalvěji,“ usmál se zasněně Slunceslav.
„Byla moc dobrá.“
„Ta nejlepší, jakou jsem kdy měl,“ souhlasil princ.
„Ta kořalka, myslím,“ uvedl na pravou míru bojovník.
„Mimo jiné.“
Bron se posadil a rozhlédl. Nacházeli se na nevelkém skalním platě, v zádech měli příkrou stěnu a před sebou sráz a výhled do nekonečných lesů. Jejich věci ležely opodál a na hromadě, kterou tvořily, stál havran. „Ruvare.“
Pták zakrákal a několika mocnými údery křídel se přenesl nad hlubinu, kde se prudce pustil dolů.
„Čarodějka.“
„Kdyby byly všechny takovýhle,“ protáhl Bron, „bylo by na světě krásně.“
„Na světě je krásně.“
„Jo, jo.“ Bron se zvedl a sebral z hromady věcí své oblečení. „By mě zajímalo, kde jsme a jak jsme se sem, u všech ďasů, dostali.“
Princ Slunceslav se zvedl také a stále nahý došel na hranu plošiny. „A jak se dostaneme dolů,“ doplnil při pohledu na malinkaté stromy pod sebou.
„Tak to ti řeknu snadno,“ nahlédl dolů i bojovník.
„Jak?“
„Těžko.“
Princ si hlasitě povzdechl a šel se také ustrojit. „Chrabrý. Slunceslav Chrabrý, to zní dobře, ne?“
„Smrdí to problémama.“
„Které bych měl přežít, aby mne mohli zvát chrabrým.“
„Nebo v souvislosti s nima aspoň hrdinně zahynout,“ zchladil jeho uspokojení Bron. „A problémama to smrdí i pro toho, kdo ti bude nablízku.“
„Ale zní to dobře,“ nedal si zkazit náladu princ. „Ty, Brone, nepřipadáš si zneužitě?“ Dění včerejšího večera a noci pro něho bylo nové a nezvyklé. Většinou to byl on, kdo všechno řídil a kolem něhož se vše točilo.
Bron se rozesmál. „Je na čase vyrazit.“
Počkej, zadržel ho ještě na hraně princ a zahleděl se kamsi doprostřed zeleného oceánu korun stromů pod sebou. Poté zdvihl paži a ukázal směrem, kterým se předtím díval. „Tamhle, vidíš? Nemyslíš, že by to mohlo být…?“
„Nevidím.“
„Tam, jak se zařezává do lesa ta skalní kosa. Je tam město. Určitě je to město, vidím věže.“
„Já ne. Ať koukám, jak koukám, nevidím. Skálu jo, město ne.“
„Jsou tmavší než okolní les, určitě jsou to věže. Ona nám ukázala cestu. Proto jsme tady.“
„Za chvíli to tu bude pěkně připalovat,“ upozornil jej Bron. „Když se budeme držet při skalách, dojdeme tam.“
„Měli bychom,“ odsouhlasil Slunceslav.
Sestup byl více než náročný. Zvlášť pro prince, jenž byl výborným jezdcem na koni, skvělým šermířem, zábavným společníkem a kdoví čím vším ještě, ale dosud neměl zapotřebí pohybovat se po skalách. Příjemné bylo aspoň to, že pro cestu dolů byla dle Brona nejpříhodnější stinná západní stěna zbrázděná několika hlubokými žlaby.
V jednom takovém, zhruba v polovině sestupu, se právě nacházeli, když kdesi vysoko zavýskl orel. Bojovník se zastavil a vzhlédl. Dravec kroužil přímo nad nimi. Zdál se být mohutným i na takovou dálku, ale ani jeden z mužů to nemohl tvrdit s jistotou.
„On nás hledá,“ pronesl vážným hlasem Slunceslav. Ten pocit se mu usadil kdesi vzadu v hlavě a ne a ne ho opustit. Pták se sice nechal unášet vzdušnými proudy zcela přirozeně, princ ale nabýval ve svém přesvědčení stále větší jistoty.
Bron mlčel.
Kdesi zpoza skalního ostrohu několik stovek sáhů vpravo se ozvalo zakrákání. Orel stočil svůj let tím směrem a mírně sklesal. Havran vylétl s pleskotem křídel před stěnu a pustil se prudce dolů. Dravec nad ním opět zavýsknul a vrhl se střemhlavým letem do pronásledování. Blížil se k havranovi smrtící rychlostí a za několik málo okamžiků oba opeřenci zmizeli mužům za skálou.
„Elfové?“
„Možná,“ přikývl Bron, „ale pokud Lana vyslala Ruvara, aby nás před tím orlem chránil, jsem po včerejšku ochotnej věřit tomu, že pro to má dobrý důvody.“
Slunceslav sestoupil o dalších pár sáhů korytem. Právě ve chvíli, kdy za skálou opět zavřískl orel, uvolnil se pod princem stup, o nějž se zrovna chystal zapřít nohu, a s rachotem s sebou strhl několik dalších kamenů. Mladík se křečovitě zachytil rukama a vyrovnal svoji pozici.
„Než dorazíme k městu, jestli jsi teda viděl dobře, budou o nás vědět tak jako tak,“ mávl nad uvolněnými kameny rukou bojovník. „Nemám ponětí, jak to dělají, ale vědí všechno tak nějak dřív.“
„Naslouchají lesu,“ odvětil princ, „ten jim to řekne. Jestli je orel jejich očima, pak takových očí mají nepočítaně a uší rovněž.“
„Holt je důvod, proč by o nás takhle brzy vědět neměli,“ nadhodil Bron a pokračoval v sestupu.
Když se dostali až dolů, ze stínů lesa už se rodil soumrak. Šero zabíralo stále větší území a postupně se slívalo v celistvou plochu temnoty. Opatrně sešli závěrečné suťovisko pod stěnou, prodrali se křovím a vstoupili mezi stromy. Princ zpomalil a naslouchal. V tomhle lese bylo něco, co jej znervózňovalo. Přešlápl a uhladil si vlasy za ucho, jako by to bylo to jediné, co po náročném sestupu potřebovalo nutně upravit.
Bojovník zaklonil hlavu a průzorem v korunách stromů pohlédl ke stěně, jejíž sestup jim zabral celý den. Takhle zdola až tak nepřívětivě nevypadala, ale její výška se zdála snad ještě závratnější než shora. „Viděl bych to tak, že bude lepší vyčkat do rána někde poblíž.“
Slunceslav přikývl a shodil tornu pod nejbližším rozložitým javorem.
Bron složil své věci kousek od něho a začal se přehrabovat v zásobách. „Co si bude Vaše jasnost přát k večeři?“
„Byl-li by pstroužek,“ přistoupil princ na jeho tón, ale k pokračování věty se nedostal, neboť měl co dělat, aby chytil kamarádem hozenou kukuřičnou placku.
„Nebyl!“
„A jak se ti to jeví tady dole?“ promluvil princ s plnou pusou. „Podél skal nebo přímo? Myslím, že by to šlo i tak, ne?“
„Přímá cesta,“ chtěl Bron odvětit některým ze svých životních mouder, pak ale pouze dodal, „se mi nezdá. Já osobně bych se dal podél skal.“ Jak tak seděl opřený o kmen stromu s jedním pokrčeným kolenem a druhou nohou nataženou, předklonil se a začal něco lovit v kapse. „Co to, sakra,…? Co to je?“ Vylovil malý, zlatě se lesknoucí klíček přivázaný na koženém řemínku. „Kde se mi to tady vzalo?“
„To se ptáš mě?“
„Neptám, jenom… myslíš, že Lana? Hmm… že by klíček od její komůrky?“ Ač to muž pronesl jakoby v humoru, bylo v jeho slovech cítit jisté uspokojení. „Asi ještě nejsem tak starej.“
„Starej kozel,“ rozesmál se princ a nenápadně se začal šacovat.
„Hledáš něco?“ oplatil mu Bron stejnou mincí. Princova činnost připadala nenápadná jen jemu samému.
„Nic.“ Bojovník nevěděl, zda tohle slovo mělo být odpovědí na jeho otázku, nebo zmateným konstatováním výsledku hledání. „Jak to?“ Nyní už měl Bron jasno a na jeho tváři se usadil výraz sebeuspokojení ještě zřetelnější než před chvilkou.
„Tak to prostě je, zkušenosti, no.“
„Ale je to čarodějka.“
„Máš proti nim něco?“
„Já osobně ne, ale pokud si dobře vzpomínám, ty´s říkal něco o tom, že…“
Bron mávl rukou. „Že jsou staré, škaredé a nedá se s nima vydržet. Tak jsem to říkal. Spletl jsem se.“
„Ty ses spletl?“
„Spletl, to se stává. Nemám problém to přiznat,“ přikývl Bron a pověsil si klíček na krk.
„To jsou mi věci,“ pravil princ víceméně vesele, bylo ovšem znát, že jej celá tahle situace trochu zaskočila. „To´s nikdy dřív neudělal. Přiznat selhání vlastního úsudku bylo pro tebe doposud věcí nemyslitelnou.“
„Když nebyl důvod,…“ protáhl bojovník spokojeně.
„Co s tím klíčem budeš dělat?“
Bron pokrčil rameny. „Zatím nic. Nejdřív tě doprovodím k elfům a pak se zajdu zeptat.“
„Lany?“
„Lany.“
„Hmm.“
Zbytek večeře probíhal v zadumaném tichu. Nastala ona krátká chvíle, kdy denní obyvatelé lesa již vyhledali úkryt a ti noční ještě svá doupata a nory neopustili. Bron zavřel oči a zhluboka se nadechl. Listy stromů tiše ševelily v rodícím se vánku a pod klenbou korun se rozhostil zvláštně velebný pocit klidu.
„Nevědí o nás,“ přerušil ticho Slunceslav, který po Bronově vzoru také zavřel oči. Neotevřel je ani nyní, kdy tlumeně promluvil.
Bron na okamžik zaváhal, ale když si urovnal, o čem mladík po jeho boku hovoří, pouze se zeptal: „Jsi si jist?“
„Jsem. Ptají se lesa, slyším to.“
Bojovník přikývl. „Lietunviel, tvá matka, občas hovoří se stromy. Otec z toho nikdy moc nadšenej nebyl. Tohle bylo jediné, v čem si ti dva kdy nerozuměli.“
„Je to… zvláštní.“ Princ ohromeně vstřebával ten netušený pocit splynutí. „On tomu nemůže rozumět. Stejně jako ty ne.“
„Já vím,“ Bron se usmál a dál nehodlal přítele rušit.
Ten k němu však své úvahy pronášel polohlasně dál. „Nikdy mne tomu neučila.“
„Říkala, že až přijde čas, uslyšíš a porozumíš. Měla pravdu.“
„Ty to vážně neslyšíš? Necítíš?“
Bron zavrtěl hlavou, když si ale uvědomil, že se na něho princ nedívá, nezněle mu odpověděl: „Ne.“
Víc už toho večera nemluvili. Seděli mlčky a bez hnutí velice dlouho, než Bron vstal a na chvíli odešel do temnoty lesa. Když se vrátil, Slunceslav už ležel přikrytý svým pláštěm v kořenech stromu a pravidelně oddechoval.

Nahoře ve skalách se teprve rodilo jitro, když se princ probudil. Bron byl pryč, ale jeho věci ležely tam, kam je včera složil.
Slunceslav vstal, upravil se a začal v torně hledat něco k jídlu. Když konečně nahmátl pečlivě zabalené placky, v půli pohybu se zarazil a zavřel oči. Zdálo se mu, že zaslechl něco, co sem nepatří. Zaposlouchal se do ševelení lesa a čekal. O kamaráda strach neměl, vlastně si ani neuměl představit, že by se o něho mohl bát, ale něco bylo jinak, než mělo být. Okolní šum byl jiný – zvláštně, jakoby nervózně, rozechvělý. Odložil jídlo a podvědomě natáhl ruku po meči.
„Zatím to snad nebudeme potřebovat,“ ozvalo se zprava tiché zašeptání a na prostranství s obezřetností šelmy vklouzl Bron. „Ale měli bychom sebou hnout.“
Slunceslav přikývl a beze slova zavázal tornu. Cítil, že na jakékoli dotazy není teď ta správná chvíle. Když pak starší z mužů zamířil opačným směrem, než z něhož před chvilkou přišel, bez váhání jej následoval.
V naprosté tichosti ušli lesem snad půl míle, než překročili úzký potůček tekoucí odněkud od skal. Za ním se Bron zastavil, nabral do dlaní vodu a napil se.
Princ se nadechl k otázce. Pak ji ale spolkl, sklonil se k jedné z tůněk a opláchl si obličej. Poté ještě nabral do dlaní vodu a chrstl si ji do vlasů, aby zkrotil jejich neposedné prameny. Činil tak naprosto bezmyšlenkovitě, jak byl zvyklý činit každého jiného jitra, když se mu zrovna o jeho plavou hřívu nestaraly jemné prstíky některé ze služebných.
„Vypadá to, že dneska nejsme jedinými vetřelci v tomto hvozdu,“ promluvil po chvíli starší z mužů.
„Tohle je království mého otce, nejsem tu vetřelcem,“ zamračil se Slunceslav a čelo mu zbrázdila trojice mělkých vrásek. „Koho jsi viděl?“ položil po chvilce, v níž Bron necítil potřebu jakkoli komentovat princovo předešlé konstatování, podstatně rozumnější otázku.
„Jsou tu s námi přinejmenším tři tucty skřetů,“ ohrnul Bron zamyšleně spodní ret. „A s nima dvojice elfů.“
„Elfové se skřetama?“ vrásky na mladíkově čele se neznatelně prohloubily.
„Jo.“
„A ty soudíš, že ti elfové nejsou místní?“
„Jo.“
„Takže tu nejsou kvůli nám?“ zkoušel dál princ.
„Neřekl bych.“ Bron se tvářil, jako by stále zpracovával to, co viděl, do nějakého smysluplného vysvětlení, ale žádné jej nenapadalo. „To nebyli hlídací psi. Koneckonců, elfové nic takového nepotřebují.“
„Nikdy jsem neviděl jediného skřeta. V zemi, jíž vládneme, nejsou.“
„Není to hezkej pohled,“ ujistil jej Bron. „Jak ale vidno, tady se jich pohybuje víc, než je zdrávo, a skuteční vládci území o nich zřejmě nemají nejmenší tušení.“
„Vždyť o nich vím,“ zarazil se princ.
„Měl jsem na mysli elfy.“
„O třech tuctech skřetů? Ve vlastním lese?“ Mladík byl stále přeplněný dojmy z večerního naslouchání hovoru stromoví a síla toho pocitu mu nedávala šanci takovou myšlenku přijmout.
„Je to divný,“ připustil Bron. „Možná jsme to byli právě my dva, kdo jim poskytl krytí.“
„A možná ti dva elfové,“ nadhodil Slunceslav.
„Možná. Jejich přítomnost ve skřetím táboře mi přišla podstatně podivnější, než samotná přítomnost skřetů v elfském lese. Ovšem ten orel ve skalách pátral po nás, tím jsem si jist. To na nás upírají místní svoji pozornost.“
„Třeba jen lovil. Nebo nemusel patřit k místním, nebo…“
Bron pokrčil rameny.
„Co budeme dělat?“
„Dávat si bacha,“ zazněla nejprostší možná odpověď.
Slunceslav přikývl a následován kamarádem vykročil. Nejprve sledoval stezku vyšlapanou zvěří, poté z ní odbočil ke skalám a dál kráčel na rozhraní lesa a suťoviska. Šlo se zde podstatně příjemněji než v samotné suti a zůstávalo zde o poznání méně stop než v lese. Čas od času museli obcházet mechem obrostlé balvany, které se před dávnými věky zřítily odněkud z nebetyčných štítů, nebo přelézat nízké skalní prahy, jimiž jako by hory zapouštěly kořeny hluboko do nitra lesa, přesto však postupovali rychle. Odpoledne třetího dne doputovali ke zřetelné skalní kose, za níž princ viděl z vrcholku skalní stěny ony domnělé věže. Zde narazili na místo, které je přímo vybízelo k utáboření. Poměrně nedávno se ze skal musely odlomit obrovské kamenné bloky, které teď ležely dole jeden přes druhý a vytvářely tak krytý suchý prostor vhodný k přečkání deštivé noci, jíž hrozily těžké mraky nahoře ve skalách.
„Potřeboval bych vodu,“ promluvil Slunceslav, když rozbili tábor a on dožvýkal poslední sousto pozdního oběda nebo spíše časné večeře.
Bron mu bez váhání podal měch, který doplnil cestou u jednoho z mnoha vývěrů.
„Myslel jsem tekoucí. Než ráno půjdeme k elfům, rád bych se upravil.“ Dostalo se mu jen velmi nedůvěřivého pohledu, proto pokračoval: „Nemyslíš, že jsme trochu cítit?“
Bron naklonil hlavu a upřeně se zadíval do jeho tváře.
„Budou tam ženy,“ rozvíjel dál princ svoji myšlenku.
Než Bron odpověděl, vcelku pobaveně se zašklebil. „Můžeš se v noci nechat opršet, jestli se ti…“ Jeho slova přerušil výkřik. Dívčí výkřik. Vyjeknutí, které bylo ukončeno stejně náhle, jako se ozvalo.
Téměř okamžitě se oběma mužům objevily v ruce meče. Bron přiskočil ke skalnímu stupni a opřel se o něj zády, Slunceslav zůstal klečet opřený o jedno koleno a naslouchal. Nic dalšího už ale k jeho uším slabý vánek nedonesl. Jejich pohledy se setkaly. Letmé přikývnutí stačilo, aby se oba opatrně přesunuli k ústí svého úkrytu.
Na zem dopadly první dešťové kapky.
Bron překvapivě rychle přeběhl prostranství k nejbližším stromům. Jeho napadání na nohu bylo při běhu téměř neznatelné.
Slunceslav se přikrčil a přesouval se opatrně podél balvanu ke skále.
Nikde se neozvalo nic, co by prozrazovalo přesný směr, z něhož předtím přišel výkřik. Přesto se oba domnívali, že to muselo být z lesa zhruba ze směru, z něhož předtím přišli. Bron tuto domněnku naznačil krátkým pohybem ruky a princ přikývl. Pak starší z mužů zmizel v lese. Přestože na sebe neviděli, pohybovali se oba téměř stejnou rychlostí jen několik desítek sáhů od sebe.
Ve chvíli, kdy princ zaslechl zapraskání větve po své pravé ruce, stál již Bron za stromem na kraji nevelké mýtiny a sledoval skřeta mizejícího v houští na jejím druhém konci.
Slunceslav se tiše rozběhl vpřed, kde odbočil do lesa po jedné z úzkých pěšin. S mečem v ruce opatrně překračoval spadané větve a naslouchal blížícímu se tlumenému hovoru. Asi patnáct sáhů před ním se stezka rozšiřovala a les se zdál být volnější. Několika dlouhými přískoky se přenesl za široký kmen zjizvený úderem blesku a nebýt světlých kadeří, splynul by s jeho tmavou kůrou. Ve větvích šuměl sílící déšť.
Bron se zatím opatrně vnořil do houští za posledním ze skřetů. Podle hlasů jich před sebou odhadoval necelou desítku. Zdálo se, že mají naspěch, neboť se nenamáhali zametáním stop.
Princ zpoza stromu vyhlížel na prostranství, na němž pod hustými korunami rozložitých stromů živořilo jen několik málo sporých keřů. Do lesa se začínalo vkrádat přítmí blížícího se večera. Nečekal dlouho. Pár sáhů před ním zapraskalo křoví a mezi stromy vstoupila pětice temných skřetích postav. Na rameni jedné z nich se vzpouzela svázaná žena. Tím si byl jist na první pohled.
„Stůjte! Ve jménu krále!“ vystoupil neohroženě zpoza stromu se zdviženým mečem.
Hlavy všech se k němu obrátily téměř současně. Pak se kdosi rozesmál bublavým nelidským smíchem.
Soumrak proťalo zablýsknutí oceli. Poslední ze skřetů se se zachroptěním zřítil do křoví. „Ve jménu prince Slunceslava Chrabrého!“ zahlaholil Bron, přeskočil mrtvého skřeta a zaútočil na dalšího, který jeho sek jen s obrovskými obtížemi odklonil. Ve stejném okamžiku se vrhl vpřed i princ. Chvilkové zaváhání nejbližšího z nepřátel, způsobené Bronovým nenadálým útokem, Slunceslavovi stačilo. Hrot jeho meče se v prudkém bodnutí vnořil do břicha soupeře. Ve stejném okamžiku skřet nesoucí ženu odhodil své břímě do křoví a tasil. Moment překvapení byl ta tam a na straně útočníků zůstala pouze Slunceslavova šermířská zručnost a Bronova nechuť umřít nebo nechat umřít svého svěřence.
Skřeti na tom ovšem nebyli, co se týče ochoty zemřít, jinak. Jeden z nich se se zlostným zavrčením vrhl proti mladíkovi. Ten v posledním okamžiku uskočil stranou a zakřivená čepel útočníkovy zbraně téměř bez odporu přeťala tenký kmínek mladého stromu. Slunceslav bleskurychle sekl po ruce třímající zbraň. V poslední chvíli ale musel útok odklonit, aby uhnul před sekerou druhého ze skřetů, jenž svého druha následoval.
V ten samý okamžik o sebe zazvonily pod klenbou lesa meče zbylé dvojice. Bron zaútočil bočním výpadem, ale skřet byl připraven. Úspěšný kryt pak vystřídal útok na Bronovu hlavu. Ten ale místo úskoku dozadu vyrazil v hlubokém předklonu vpřed. Jeho meč zajel skřetovi do slabin, ale soupeř bojovníka udeřil rukama či jílcem své zbraně do hlavy a srazil ke svým nohám. Bron pustil zbraň a překulil se stranou. Skřet s bolestným zařváním bodl tam, kde se muž ještě před malou chvilkou střetl se zemí. Bron pak ze strany vší silou kopl někam do oblasti skřetova kolena. Suché lupnutí a táhlé zaúpění rezonující na pokraji šílenství mu bylo rajskou hudbou. Skřet se zřítil na něho a on sevřel prsty jeho hrdlo. Do tváře mu skápla páchnoucí slina a protivník se pokusil zasáhnout zdravým kolenem jeho slabiny. Muž jej odhodil stranou a vytrhl zpoza opasku tesák, kterým celý boj ukončil.
Princ couval před dvojicí dotírajících soupeřů do hustšího lesa, aby tak zmenšil jejich možnost souběžného útoku. Lehce krvácel ze stehna, ale tvářil se, jako by se jej to netýkalo. Skoro by se dalo říci, že si boj bezstarostně užíval. Odkláněl seky a uskakoval před bodnutími, kryty střídal vlastními výpady a nevypadal jako někdo, kdo bojuje na život a na smrt. Byl si vědom nebezpečí, ale nepřipouštěl si ho nějak přehnaně, neboť si byl také vědom svých schopností. A úspěšný výpad na nekrytý bok jednoho z dotírajících skřetů dal jeho sebevědomí za pravdu. Cítil, jak pod čepelí meče povolila žebra. Zasažený hekl a mírně se zkroutil. Jeho sekera poklesla a Slunceslavovi se naskytla možnost útoku na jeho krk. V tom mu ale zabránil druhý z útočníků, který přiskočil vedle svého druha a bodl. Princ nevěřícně pohlédl dolů a zíral na hrot zbraně zaražený hluboko ve svém boku. Teprve pak ucítil bolest a podlomila se mu kolena. Skřet vytrhl čepel z rány a napřáhl se ke konečnému seku. Bron, zjevivší se za ním, mu tohle potěšení nedopřál. Jeho meč opsal krátký oblouk a téměř oddělil skřetovi hlavu od zbytku těla. Aniž by se čímkoli zabýval, vytrhl muž meč z rány a dorazil i zbývajícího raněného nepřítele.
„Tak to by bylo,“ ulevil si mezi hlubokými výdechy, když kráčel ke klečícímu princi. „Je na čase zmizet.“ Teprve v tu chvíli si všiml krve, která prýštila Slunceslavovi z boku skrz pevně přitisknuté prsty. „Musíme pryč,“ pravil nejistě, když se skláněl k mladíkovi a prsty se dotýkal jeho zkrvavené ruky. „Půjde to?“
Slunceslav nepřesvědčivě přikývl.
„Musí,“ zabručel Bron a s obavami se zaposlouchal do šumění deště, který už začínal pronikat i hustými rozložitými korunami nad místem šarvátky a smáčet mrtvé i přeživší. „Ostatní nebudou daleko.“
Princ s námahou vstal, sebral svoji zbraň a vykročil. Bron jej předběhl a sklonil se nad svázanou dívku v temně zelených šatech. Roubík v ústech jí dovoloval pouze vzteklé vrčení. Než stačil vytáhnout tesák, aby ji zbavil provazů, ozval se někde nedaleko zvuk zlomené větve. Ohlédl se na Slunceslava. Ten zůstal strnule stát a napjatě poslouchal. Po chvíli se z lesa ozval další zvuk prozrazující přítomnost neopatrného chodce nebo chodců. A ten zvuk se zdál přicházet z menší vzdálenosti než ten předešlý.
Bron popadl dívku, hodil si ji přes rameno a kvapně vyrazil ke skalnímu masivu. Očividně se jí to nelíbilo, skřetí spoutání bylo ovšem pečlivé. Princ kráčel za ním, ale jeho tempu nestačil. Začínal se s ním točit svět a kmeny stromů jako by mu vstupovaly do cesty a vrážely do něho. Kolem zněl škodolibý šepot a jeho se zmocňoval chlad. Poslední, co si z onoho dne pamatoval, byly dívčiny vyděšené oči, které se na něho prosebně upíraly, když se dopotácel k čekajícímu Bronovi, oslnivý záblesk a ohlušující praskot. Poté se propadl do tiché klidné tmy.
Když se princ zřítil k jeho nohám, složil Bron svůj zmítající se náklad vedle něho a přiklekl ke svému kamarádovi. Sice se předtím rychle rozhlédl kolem, pak se již ale soustředěně věnoval Slunceslavovu zranění. Proto si nevšiml, když se křoví za ním rozhrnulo a krokem šelmy z nich vystoupila vysoká štíhlá postava. Tupý úder do temene hlavy jej poslal tam, odkud se snažil přivést zpět prince.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 21. ledna 2021 09:52
dub2857.jpg
Nádhera. Ústřední dvojice je úžasně sympatická, už teď se těším na další :)
 
Bard - 04. prosince 2020 19:07
ikonagamma1684.jpg
Díky moc. Další dvě kapitolky už jsem poslal...


Arged - 04. prosince 2020 09:30
:-D Přesně. Trojka byla mezi kapitolami 1 a 2. :-D
 
Tumiran - 04. prosince 2020 16:57
thief058182.jpg
Arged - 04. prosince 2020 09:30
:-DDD
 
Arged - 04. prosince 2020 09:30
arged - kopie82357676.jpg
Super! Kde je trojka (jo, ta už vlastně bylaa..)?
 
Tumiran - 30. listopadu 2020 20:50
thief058182.jpg
Skvělé pokračování.
Ukecané, ale stavba promyšlená a vygradovaná tak akorát.
Také se těším na další díl!
 
Sargo - 30. listopadu 2020 17:18
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Pecka.
Potřebuju další díl. Nutně, brzy :-D

 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.081178903579712 sekund

na začátek stránky