Andor.cz - Dračí doupě online

„Eh,“ vzdychl princ a s námahou otevřel oči. Místnost byla jednoduše zařízená a osvětlovala ji jediná voskovice. V jejím svitu působila Slunceslavova tvář ještě bledším dojmem, než ve skutečnosti byla.
„No to je dost,“ kvitoval Bron s povděkem kamarádovo probuzení a posadil se na svém prostém lůžku. „Už jsem se o tebe začínal trochu bát.“
„Kde to jsme?“
„U elfů.“
„A ta dívka?“
„Je v pořádku.“
„Jak jste mě sem dostali?“ Slunceslav se dotkl svého ovázaného boku a sykl bolestí. „A jak dlouho jsem spal?“
„Co jsem se probral já,“ pominul Bron první princovu otázku a odvětil pouze na tu druhou, „klimbal jsi ještě skoro tři dny.“
„Teda,“ rozhlédl se princ po místnosti, „moc královsky nás nehostí.“
„Mám takový vtíravý pocit, že tu nejsme považováni za hosty v pravém slova smyslu vůbec,“ zašklebil se Bron.
„Tys jim neřekl, kdo jsem?“
„Neptali se. Ale starali se dobře, takže nebylo třeba jim nic vysvětlovat.“
„A naše věci?“
Pokrčení rameny bylo více než výmluvné. „Když jsem se probral, byli jsme tady. Pustili mě akorát kus do lesa, když jsem nutně potřeboval, ale i tam jsem šel s dvoučlenným ozbrojeným doprovodem. Není nad to, vysrat se pěkně v bezpečí.“
Princ se usmál, ale jeho pohled byl i po téhle kraťounké rozpravě hodně unavený. „Ještě si zdřímnu,“ oznámil kamarádovi a než se dočkal jeho přikývnutí, usnul.
Vzbudil se do vlahého dne. Do místnosti vstoupila dvojice ozbrojených elfů a rozestoupila se přede dveřmi. „Můžeš chodit?“ zeptal se bez pozdravu jeden z vojáků rozespalého prince.
Slunceslav se posadil a spustil bosá chodidla na hliněnou podlahu. Bron jej bez zaváhání obul a postavil se vedle něho, aby jej podepřel, kdyby to bylo nutné. „Víš, kdo jsem?“ zeptal se Slunceslav vojáka, když vstal.
„Půjdeme!“ pronesl voják a kývl směrem ke dveřím.
„Půjdeme,“ přikývl Bron a lehce prince postrčil.
„Kdepak, nikam nepůjdeme,“ přibrzdil jej Slunceslav. „Nejdřív chci vědět, kam mám jít, a pak taky důvod, proč bych měl poslouchat někoho, kdo neumí jednat s člověkem mého postavení,“ kývl bradou k vojákovi.
„Mám rozkaz,“ pronesl pevně voják a očividně se mu nezamlouval mladíkův tón.
„Má rozkaz,“ zopakoval po elfovi i Bron. „A zbraň,“ dodal.
„Od koho?“
„Teda na to, jak jsi spal dlouho, ses neprospal do zrovna přívětivé nálady,“ povzdechl si Bron, který necítil potřebu dělat si zbytečné problémy a vcelku neměl nic proti tomu jít s vojákem a dozvědět se víc o své stávající situaci.
„Od velitele,“ ucedil elf a významně si zabubnoval na tepaného draka zdobícího horní okraj pochvy svého meče.
„Budou tam ženy?“
Bron si bříšky prstů přepočítal vrásky na čele a zavrtěl hlavou: „Tak odsud vítr fouká. Je ale pravda, že moc reprezentativně nevypadáš.“
„Ne,“ odpověděl princovi voják a udělal krok k vězňům.
„Půjdu tedy,“ pravil blahosklonně princ Slunceslav.
Oba elfové se po sobě podívali, pokrčili rameny a pokynuli Bronovi, jehož považovali za toho rozumnějšího, k odchodu. Ten podepřel prince a vyšel s ním do dlouhé chodby, kde k nim přistoupil další ozbrojenec a vedl je ven.
Mladík šel podstatně lépe, než Bron s ohledem na jeho zranění očekával. Prošli chodbou a po nemnoha schodech vyšli na čerstvý vzduch. Tam se oba jako na povel zhluboka nadechli a s otevřenými ústy zůstali ohromeně stát.
Před nimi se do závratných výšin zvedaly nazelenalé hradby a živoucí věže. Jejich siluety se pyšnily odstíny zelené, které si ani jeden z nich nikdy dřív nedokázal představit, a chvění listoví vytvářelo kolem staveb zvláštně přízračný dojem ne nepodobný ranním mlhám nad zrádnými blaty. Těžká mračna bránila prohlédnout k vrcholům věží, ale kam jen oko dohlédlo, spadaly závoje trav, jako by čerpaly vláhu právě z nich a rostly dolů k zemi. Tím vším se proplétaly provazce rostlin s drobounkými kvítky a jejich vůně byla hnána vzduchem ve víru ptačích křídel. Prostor plnilo štěbetání, trylky a vřískot opeřenců, který jako by přicházel odevšad.
Byla to nádhera, o tom nemohlo být sporu, ale ač bylo vše na první pohled křehké a zranitelné, oba pozorovatelé tušili, že se za tímto zdánlivě přirozeným závojem bezstarostnosti skrývá pečlivě vybudovaný pevnostní systém. Snad za to mohlo právě ono zvláštní chvění kolem staveb, ale oběma mužům bylo jasné, že nebýt jejich příchod vítán, nebylo by snadné proniknout dovnitř. Ani vrátit se ven, jak si zřetelně uvědomoval zkušenější Bron.
Lehké šťouchnutí do ramene přimělo oba k pokračování v chůzi. Byli vedeni přímo podél zelené hradby, která skutečně v těchto místech působila neproniknutelně. Bron, který jí šel blíž, se podvědomě odtahoval. Cítil její nepřátelství a z dotyku princovy paže si byl jist, že ten si to uvědomuje snad ještě lépe než on sám.
A právě v místech, kde jim oběma připadala hradba nejcelistvější, se zelený závoj na okamžik rozestoupil, a než se na sebe stačili překvapeně podívat, byli vtaženi dovnitř. Bron si okamžitě sáhl k pasu, kde nyní chyběl meč. Ani při průchodu hradbou nikde nezahlédl ani náznak kamene, jako by brána byla tvořena jen nepřirozeně pokroucenými a propletenými stromy a křovinami. Když se teď obrátil, musel zatřást hlavou, aby se ujistil, že se mu to celé jen nezdá. V místě, kudy před pár okamžiky prošli, se chvělo listí na neporušené stěně stromoví, křovin a trav. Kmeny, větve a trnité šlahouny se proplétaly tak těsně, že nebylo možné prohlédnout jimi dál než půl sáhu dovnitř, kde prostor vyplňovaly jen další a další dřeviny.
Princ se ohlédl na elfy. Ti ale nehnuli brvou, z čehož se dalo soudit, že na překvapené výrazy zajatců i návštěv, nebo lépe řečeno zajatců, ať už byli nazýváni jakkoli, byli zvyklí.
Ať už by o tom kdykoli jindy přemýšlel déle nebo ne, teď to nešlo. Svět za hradbami byl fascinující. Rozložité koruny dubů zde tvořily přirozené altány, od skalní stěny, která celé nádvoří uzavírala ze severní strany, seskakoval v několika stupních zurčící potůček napájený vysokým úzkým vodopádem a tady dole vytvářel jezírko překlenuté mostem, jejž skýtala nízko rostoucí větev prastarého javoru. Volně v prostoru zde stálo několik vysokánských věží tvořených stejným materiálem jako hradební zdi a působících týmž odtažitým dojmem, ale to, co bralo dech nejvíce, byla nízká stavba ze světlého kamene nepřevyšující koruny okolních stromů – královský palác. Bylo to zřejmé na první, i na kterýkoli další z pohledů.
Ač z kamene, jevila se budova nesmírně vzdušně. Širokými vstupními dveřmi se vcházelo do sloupové síně, v jejímž závěru byl stropní prostor na několika místech otevřený. V letním období tomu tak bylo zřejmě nepřetržitě, neboť dole v podlaze bylo smaragdově zbarvené jezírko plné okrasných ryb a kolem něho široké lavice. Ze síně, která svojí rozlohou snad ani nemohla odpovídat rozměrům budovy viděné zvenčí, jak se později Slunceslav vyjádřil, vedly do všech stran dveře zdobené bohatou dřevořezbou.
Vojáci je ale dovedli právě k onomu jezírku a první z nich jim pokynul k jedné z lavic. „Tady vyčkejte.“
„Na co?“ zeptal se lehce nevrle princ, ale byl víceméně rád, že si může sednout. „Až zahřmí?“
Odpovědí mu byla ohlušující rána, při níž se on nevědomky přikrčil, a ostatní obrátili prudce hlavy směrem, z něhož se ozvala.
Bron se ušklíbl a pobaveně si začal pohvizdovat. Zvuk přicházejících kroků jej ale přiměl zmlknout. V jejich rytmu bylo něco, co nenasvědčovalo dobrému rozmaru.
Pak přišel král.
Nejbližší ze strážných se rozpačitě podrbal za uchem a bylo na něm vidět, že by rád co nejrychleji zmizel.
Ve tváři vládce se zračila únava a mísila se se vztekem. Hluboké vrásky brázdící jeho čelo se plnily stíny a oči pátraly po něčem, na čem by si král mohl vybít vztek. „Už nevytáhne paty!“ zahromoval. „A ty mi za to ručíš,“ ukázal na vojáka, který věděl, proč se před vládcovým příchodem tvářil tak, jak se tvářil.
„A…ano, pane,“ postavil se do pozoru.
„I kdybys ji měl někam zavřít. To, že je mojí dcerou, ji neopravňuje k nezodpovědnému vystavování v nebezpečí celé naše město.“
Voják raději mlčel.
Slunceslav i Bron věděli o elfech mnohé, vládcův příchod ale jejich představy a poznatky o vyrovnaných klidných bytostech dlících jakoby mimo čas a přízemní starosti bytí naprosto rozmetal.
„Mohu odejít, pane?“ vyslovil nesměle mladý voják.
„Ve věži přijde na jiné myšlenky,“ pronesl král a kousl se do spodního rtu.
Voják, který nedostal jasnou odpověď, zůstal raději stát.
No tak to je to, co jsme rozhodně nepotřebovali, pomyslel si Bron a sjel pohledem prince po svém boku. Rozčílený král, paličatá princezna zavřená ve věži a Slunceslav. Z toho nemůže vzejít nic dobrýho.
„Běž! Co tu ještě stojíš?“ zabručel panovník nevrle.
„Ano, pane,“ srazil voják paty a kvapně odešel za svými nesnadnými úkoly.
„Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ obrátil se pak vládce k Slunceslavovi.
Než ale princ vstal a nadechl se, předběhl jej s odpovědí Bron, který usoudil, že to tak bude bezpečnější: „Buď pozdraven, pane tohoto hvozdu. Přicházíme sem pouze s pozdravy od krále Hektora a královny Lietunviel. Tento muž je jejich synem. Dovol tedy, abych ti představil prince Slunceslava Chrabrého. Mně říkají Bron.“
Elf nakrčil spodní ret. „Vyslanci krále se neplíží po nocích a neunášejí ženy.“
„Prosím?“ pohlédl k němu nechápavě Bron.
„Jsem synem krále téhle země,“ pravil spravedlivě nahněvaný Slunceslav, „a jsem na obhlídce našeho území.“
A je to tady!
Král jej naštěstí ignoroval a odpověděl Bronovi. „Vyslanci krále nenosí na ramenou svázané ženy lidu, jejž přicházejí navštívit.“
„Vyrvali jsme ji skřetům,“ oznámil klidně Bron. „Ona vám to neřekla?“
„Když vás dostihli naši muži, nesli jste tu dívku svázanou, to nepopřete!“
„To nechci a nebudu popírat,“ chytil Bron uklidňujícím gestem Slunceslavovu paži.
„Proč jste ji nezbavili pout?“
„Nebyl čas.“
Král se mu zadíval dlouze do očí. Bron neuhnul.
„Slunceslav Chrabrý,“ zabručel si vládce jakoby pro sebe a obrátil se na mladíka. „Nepřicházíš do kraje svých předků v dobrých časech,“ pokýval hlavou a nepokrytě si jej prohlížel. „Buď i tak vítán, princi.“ Elfův hlas zněl stále odměřeně a zaznívaly v něm zřetelné starosti. „Pouze tebe i tvého společníka musím požádat o setrvání ve městě, než se vše vyřeší.“
„Než se vyřeší co?“
„Mé město a můj lid čelí úskočným přepadům.“
Princ už se nadechoval k další kousavé otázce, pak se ale odmlčel a zeptal se rozumněji: „Ta skupina skřetů tu nebyla na ojedinělé loupežné výpravě?“
„Ne, trvá to už téměř rok. Objevují se tu stále častěji a přepadají a vraždí. Poté, kdy se ale pokusili unést ji,“ kývl hlavou k Bronovi v jasném gestu toho, že předmět jeho hovoru je totožný s břemenem, s nímž elfové bojovníka dopadli, „tuším, kdo za tím vším stojí.“
„Kdo?“ zeptali se oba muži současně.
Dlouhá chvíle ticha naplnila prostor.
„Vás se to netýká.“
„Jsme tvými zajatci, pokud jsem správně pochopil tvá slova,“ namítl Bron, „takže se nás to týká. Tím spíš, že budeme volní, až se to vyřeší.“
„Jste našimi hosty.“
„Nemůžete nás tu zadr…“ Slunceslavova další slova přerušily rány a vzrušený hovor odněkud z levého křídla budovy. Jako na povel se všichni otočili tím směrem.
„… ke mně a vyškrábu ti oči,“ zaznělo výhružně, když se rozlétly dveře do síně. Jako vichr ze skal vřítila se dovnitř mladá žena a hnala se přímo ke strnulému hloučku. Oba muži v ní okamžitě rozeznali dívku osvobozenou ze skřetích spárů. Za ní zdráhavě kráčel onen nešťastný mladý voják, kterého před kratinkou chvílí král poslal pryč.
„Elfové,“ zabrblal si nevěřícně Bron.
Dívka si to bez okolků štrádovala přímo ke králi. Voják v jejích patách se prosebně podíval po zbylých dvou kamarádech, kteří postávali opodál. Oba udělali čtyři kroky vpřed a zastoupili jí cestu kousek před králem. „Vy,“ zasupěla mladá dáma a pokusila se je odstrčit, „ustupte!“ Neustoupili. Byla proti nim neskutečně drobná. A byla i ve svém nasupění překrásná. Jednoduché smaragdově zelené šaty s odhalenými rameny obě tyto skutečnosti podtrhovaly. Vztekle udeřila drobnými pěstmi do široké hrudi jednoho z vojáků, načež zvolala ke králi: „Jasně! Správný starostlivý tatínek! Mně už ale dávno nemůžeš takhle rozkazovat, jsem dospělá žena, jestli sis nestihl všimnout.“
Elf se podíval někam do neurčita, načež obdivuhodně klidně odvětil: „Jsem král, můžu.“
To bylo podlý, ušklíbl se pobaveně Bron. Ale chytrý.
„Ty, že jsi král?“ procedila skrz své zářivě bílé zuby. „Necháš svoji jedinou dceru smýkat svázanou po lese a ti dva, kteří to udělali, ještě žijí?“
Úsměv z Bronovy tváře se nenápadně vytratil. Dívka ani král se na něho ale nedívali.
„Skřeti jsou mrtví,“ odpověděl jí otec.
Než stačil kdokoli jakkoli zareagovat, obrátila se k blízko stojícímu princi Slunceslavovi, který ji doslova a do písmene hltal očima, a uštědřila mu pořádný políček. „Víš ty, kdo já jsem?“ probodávala jej nenávistným pohledem.
„Myslím, že už to vědí docela přesně, dcerunko moje drahá,“ pravil elf zlověstně medovým hlasem. „Odveďte ji!“
Než stačila zareagovat, uchopily ji jemně, ale velmi pevně dva páry svalnatých paží a vojáci ji odvedli z prostranství. Slova, jež padala na jejich, a nejen jejich, hlavy, se od běžného slovníku příslušícího princeznám povážlivě vzdalovala. Třetí voják opustil nenápadně síň s ostatními.
„Žena,“ pronesl téměř omluvně král a pokrčil rameny.
Slunceslav jen neznatelně přikývl a Bron se chtě nechtě musel usmát, když viděl výraz v jeho tváři. Já to věděl!
„Nemůžete nás tu zadržovat proti naší vůli. Jsem synem krále,“ dokončil po chvíli princ nepřítomným hlasem svoji myšlenku.
„Nemohu vás vystavit nebezpečí právě z toho důvodu, že jsi synem krále. Pokud bys byl zabit na našem území, tvá matka by… Doufám, že to oba chápete. Možná vám nemohu nic přikazovat, ale žádám vás ještě o pár dnů. Zůstaňte našimi hosty. Tvá zranění, princi, beztak ještě vyžadují klid a péči.“
Slunceslav, ač nerad, musel uznat, že na králově posledním argumentu skutečně něco je.
„Nejsi na tom sice nejlépe,“ pokračoval panovník, „ale schody už pro tebe, předpokládám, nebudou problémem. Rád bych vám oběma totiž nabídl ubytování příhodnější tvému postavení, než jste měli s ohledem na tvá zranění dosud. Měsíční věž vám poskytne sdostatek pohodlí i soukromí.“
Ještě, že tu těch věží mají víc. Bron se v úšklebku kousl do spodního rtu.
„A naše věci?“ pohlédl princ na krále. „Jestliže jsme tu jako hosté,…“
„Je o ně dobře postaráno,“ usmál se král. „Máte je ve svých komnatách,“ dodal pak, aby předešel dalším Slunceslavovým slovům. Už tak jich měl víc než dost.
Bron to vycítil a vstoupil do hovoru: „Jsi unavený, princi, půjdeme. Pomohu ti.“
Slunceslav po něm sekl takovým pohledem, že bojovník odtáhl ruku, již mu nabízel jako oporu.
„Nivë vás odvede,“ mávl král rukou směrem k zahradě a odtamtud, jako by čekala jen na tento povel, přiběhla malá dívenka. „Ukážeš pánům cestu do Měsíční věže?“
„Hmm,“ usmála se holčička a zvědavě si prohlížela oba hosty.
„Tak utíkej,“ pohladil ji vládce po vlasech a ona vzala Brona za ruku a důležitě jej vedla k východu.
Slunceslav se chvilku zdržel, když namáhavě vstával, ale Bron si toho všiml a Nivë přibrzdil.
„Ať se vám u nás líbí,“ zabručel za odcházejícími král jakoby mimoděk a bylo znát, že už je v myšlenkách zpátky u chmurnějších záležitostí.
„Byli s nima dva elfové,“ zarazil se Bron v půli cesty na nádvoří. „Ti skřeti nepřišli sami.“
Král se překvapeně otočil.
„Sledoval jsem je na kraji tvého hvozdu. Byla to větší skupina než ta, která se pokusila unést princeznu,“ dodal bojovník.
Vládce přikývl.
Teprve poté se nechal Bron odvést do přepychových komnat Měsíční věže.

…

„Poslyš, Brone, Slunceslav Chrabrý, to vážně nezní špatně, ale můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Princ Slunceslav by jim, myslím, stačil.“
Bron seděl v pohodlném křesle a čistil svoji zbraň. Ne, že by to potřebovala, elfové se o čepel i jílec postarali vzorně, ale neměl zrovna nic lepšího na práci. „Jen jsem to zkoušel.“
„Co?“
„Když se to bude opakovat dostatečně často a na správných místech, třeba se to ujme i bez tý hrdinský smrti nebo jiných komplikací.“
Princ na kamaráda nevěřícně zíral.
„Ne teda, že bych nevěřil tomu, že by sis svý přízvisko časem nevydobyl nějakým tím hrdinstvím, ale tohle mi přijde rozumnější,“ pokračoval Bron v úvaze.
Slunceslav byl příliš unavený na to, aby dokázal rozpoznat, zda to Bron myslí vážně, nebo si z něho jen dělá legraci, ale předpokládal, že tak trochu obojí. Teď to bylo jedno. Jediné, na čem opravdu záleželo, byl správně nadýchaný polštář, do něhož zabořil hlavu a usnul.
Však na neuváženosti bude dost příležitostí i času později. Bron jen pokýval hlavou, odložil meč, pohodlně se opřel a ve svém křesle zanedlouho také usnul.

…

Dny poklidně plynuly a ve zdech města nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo brzy změnit.
Bron sice s jistou dávkou nesouhlasu sledoval, jak se Slunceslav podezřele často zastavuje na kus řeči s vojáky na úpatí Jitřní věže, kde, jak se dalo usuzovat, byl zadržován někdo velmi významný, a oba dva si byli téměř jisti tím, že vědí kdo, ale nepadlo o tom mezi nimi jediné slovo. Důležité bylo, že se princovi nečekaně rychle vracely síly. Péče elfů mu viditelně prospívala a bojovník to kvitoval s povděkem.
Po dnech strávených ve městě získal Bron částečně zpět i své mínění o elfech. Dleli skutečně jakoby mimo tento svět. Alespoň někteří. A jejich klid a vyrovnanost se mísily s uklidňujícím zpěvem stromů, což celému prostoru propůjčovalo auru určité velebnosti.
Bylo tu dobře, ale krev pulsující v žilách člověka běží rychleji než čas ve světě elfů – musí běžet. A s ní sílila v myslích obou přátel touha vyrazit dál. Princ se sice měl během procházek mezi nebetyčnými věžemi čím zaobírat, ale i jeho samotného plané fantazírování bez naděje na něco víc po pár dnech přestalo naplňovat.
Než ale dozrála doba k vážnému hovoru o odchodu, nabraly události nečekaný a ne zrovna vítaný spád.
Slunceslav právě využíval pohostinnosti elfů a naléval sobě i Bronovi výtečné, ve slunečních paprscích pozdního odpoledne zlatě jiskřící loňské víno, když v horách zahřmělo. Bron překvapeně vyhlédl pod klenbou okna ven a Slunceslav přelil. Nebe bylo bez mráčku a nic nenasvědčovalo příchodu bouře. Zahřmělo znovu a země se otřásla. V tu chvíli se začal bortit skalní masiv nad městem. Rozpadal se a obrovské balvany i celé skalní bloky se řítily na nejbližší budovy.
Oba to chvíli fascinovaně sledovali, když ale první balvany začaly drtit domy, vyrazili ke schodišti. Princ první, Bron hned za ním. Ač vzniklá situace velela k opuštění věže, Slunceslav se nepustil dolů. Hnal se po schodech vzhůru, kde spolu s Bronem v zahradě na ploché střeše věže v posledních dnech několikrát šermovali a kde on sám strávil několik nocí pozorováním hvězd a osvětlených oken věže vedlejší. Karafu v jeho ruce nahradil zcela podvědomě meč.
Když se nad jeho hlavou rozlila blankytná modř nebe a on doběhl k zídce oddělující zahradu od okolní hlubiny, spatřil něco, co mu vzalo dech.
Ve stejný okamžik se totiž ze zídky korunující Jitřní věž odrazila princezna a vrhla se dolů. Nebýt jasně rudých šatů, princ by si jí snad ani nevšiml, neboť jeho zrak přitáhlo monstrum spouštějící se na blanitých křídlech nad kamennou lavinou ze skal a rychle se přibližující právě Jitřní, princeznině, věži. Pokud byl kdy ochoten věřit na draky, teď získal Slunceslav jistotu, že něco jim hodně podobného přilétá. Polkl a paže s mečem mu poklesla.
Bron zastavil na posledním schodě a sledoval draka také. Princeznu vidět nemohl.
Princ měl ale celý výjev jako na dlani. Drobnou dívku propadající se podél věže a mohutné tělo netvora řítící se bez zájmu o cokoli jiného za ní. Někde dole se bortily paláce a vyhasínaly životy, ale to bylo dole. Tady přilétal drak. Princezna byla někde ve třetině svého pádu, když ji zachytily dračí pařáty. Teprve teď si princ všiml postavy sedící mezi rozepjatými křídly.
Bron, jemuž se příšera ztratila za hranou věže, udělal pár kroků na prostranství.
Někde v hloubi lesa zazněl ryk válečných trub a před městem se rozpoutala bitva. Tady nahoře ale bylo slyšet hlavně mohutná křídla tepající vzduch a ohlušující zařvání netvora, při němž všechno ostatní na okamžik strnulo.
Spokojený skřek uchvatitele dozněl a křídla vynesla draka až k hraně Měsíční věže. Skřet dřepící na dračím hřbetě si až teď všiml plavovlasého muže zapřeného nohou o zídku a třímajícího v obou rukách meč. Nemohl si všimnout dokořán vytřeštěných očí a rozechvělých lýtek, ale viděl lesklou čepel a odhodlání. A v tuhle chvíli nemohl udělat vůbec nic, čím by dokázal odklonit drakův let.
Zvíře právě několika údery křídel vyrovnalo pád a teď bylo plně zaujato tím, aby nabralo dostatečnou výšku k překonání překážky, která se tyčila před ním. Další máchnutí křídel vyneslo tělo bestie na úroveň vrcholu věže a hlavu nad Slunceslava. Ten ve chvíli, kdy měl přímo nad sebou zubatou tlamu, bodl. Vší silou a přímo vzhůru. Cítil, jak zbraň překonala odpor nepříliš chráněné části dračího těla a až po jílec se vnořila do dračí hlavy. Pak byl smeten dozadu.
A vzápětí byl smeten i Bron. Nikoli valícím se dračím tělem ani vzduchem se řítícím skřetem, ale drobounkým tělem princezny. Ta byla vymrštěna ve vysokém oblouku ve chvíli, kdy se hlava draka zkroutila pod tělo a to se roztočilo v přemetech ničících bez výjimky vše, co mu stálo v cestě.
Když otevřel oči, neviděl Bron nic než žhnoucí rudou záplavu. Věděl, jak vypadá krev v očích, ale tohle bylo jiné - sametové. Teprve po chvíli si uvědomil, že mu tvář halí cíp princezniných šatů. Odhrnul jej a přiložil dívce na krk bříška dvou prstů. Žila. Usmál se. Úsměv mu ale ztuhl na rtech, když lehce zdvihl hlavu a uviděl vedle princezny doširoka rozšklebenou mordu skřeta. Opřel se o lokty a hledal očima zbraň, kterou v posledním okamžiku před pokusem o zachycení princezny odhodil. Nebylo to ale nutné, jak prozradil druhý pohled na skřeta. Výraz jeho obličeje byl šklebem smrti.
Odněkud z dálky ještě zaznívaly zvuky bitvy, po schodišti se blížily kroky běžících nohou, princeznino tělo a poslední sluneční paprsky příjemně hřály a nahoře ve skalách zakrákal havran, když se Bron začal propadat do nevědomí.