Andor.cz - Dračí doupě online

„Musím jet za tvým otcem,“ pronesl Slunceslav pevně, když princezna nedokázala včas umlčet jednoho z vojáků, který na přímou princovu otázku na situaci ve městě také přímo odpověděl.
„Ještě potřebuješ čas,“ odpověděla mu stejně pevně. Hovořili spolu jinak, teď, když už oba věděli, že jsou krve téhož předka. Řekla mu to pár dní po otcově odjezdu.
„Čas je to, co nemám. Povinnost mi velí vyjet.“
Zavrtěla hlavou a podívala se na něho jako na idiota.
On přesto pokračoval: „Tohle je země mého otce. Bratr mé matky táhne do války se skřety a já mám zůstat ležet?“
„Tohle je země mého otce,“ pohlédla na něho chladně. „A bratr tvé matky vytáhl do války s bratrem tvé matky.“
Slunceslav nechápavě zamrkal.
„Král Väniär měl tři děti - Lietunviel, tvoji matku, a dva syny, dvojčata.“
„Tvého otce a…?“
„Gliändala, mého otce, a…“ Krátce se odmlčela „A Shaériana. Je to zlý muž a velmi mocný mág, o čemž ses už ostatně mohl přesvědčit. Matka ti o něm nikdy neřekla?“
„Ani o vás,“ polkl Slunceslav nasucho. „Netušil jsem, že je…“
„Že je z krve králů?“
Přikývl.
„A proč jsi sem vlastně přišel?“
„Jsem synem krále, tohle je naše země.“
„Jsi synem člověka,“ pronesla se zvláštním zabarvením hlasu, v němž by se s trochou představivosti dal vysledovat odstín pohrdání s příměsí lítosti. „Jsi synem krále, jenž je důvodem, proč vlastní otec, král Väniär, zavrhl svoji jedinou dceru. Tohle je země elfů. A byla jí dávno před příchodem lidí.“
„Pak tedy pojedu kvůli tobě.“
„Kvůli mně?“
„Zachránil jsem ti život, myslím. Už jenom tím mohu považovat tuhle válku za osobní záležitost.“
„Tím můžeš považovat tuhle záležitost s klidným svědomím za uzavřenou, Slunceslave Chrabrý.“
„Obávám se, že nemohu, když strůjce toho všeho zůstane bez trestu.“
„Nezůstane.“
Slunceslav si uvědomoval, že konstrukce jeho tvrzení jsou povážlivě chatrné a argumenty přinejmenším křečovité. Nestávalo se často, že by mu někdo otevřeně odporoval, pokud tedy nepočítal Brona. Nelíbilo se mu to.
„Kdo je Lana?“ rozhodla se jej nešetřit dívka a nečekaně otevřela nové téma rozhovoru.
„Proč?“
„Zajímá mne. Tvůj přítel se hnal, aby jí pomohl, a ty bys býval šel s ním, kdybys toho v tu chvíli byl schopen. Musí to být zajímavá žena.“ Úsměv, jímž svá slova doprovodila, prince řádně vyvedl z rovnováhy.
„Je,“ přikývl nakonec, „je to čarodějka.“
„Aha, myslela jsem si to,“ usmála se a pokývnutím jej vybídla k pokračování.
„Myslím, že jí hrozilo bezprostřední nebezpečí. Teď ale nic ne…“
„Oba dva?“ vyvalila na něho překvapeně oči.
„Co oba dva?“
Zatímco Slunceslav neměl ponětí o tom, co jeho tušení o nebezpečí hrozícím Laně znamenalo, princezna na rozdíl od něho věděla přesně, co se říká o spojení krve s čarodějkou. Chvíli si jen tak pohrávala s vlastními myšlenkami a představami a usmívala se, než mu odpověděla: „Oba jste se zavázali ji chránit?“
„Myslím, že jsme jí nic neslíbili, ale…“
„Já myslím, že ano,“ zastavila jej.
„Ale teď mne nic nežene. Měl bych jít pomoci tvému otci. Dlužím mu to za jeho pohostinnost,“ obsáhl v rozmáchlém gestu okolí. Všude kolem se pracovalo na obnově zničených staveb a práce probíhaly až neuvěřitelně rychlým tempem.
Princezna jen pokrčila drobnými rameny a našpulila rty. „Když myslíš.“
Usmál se na ni. „Myslím, že tam bych se mohl dozvědět něco o vlastní rodině.“
„To nepochybně.“
„Dobře.“
„Dobře,“ ušklíbla se princezna. Umíněný chlap. Víc hrdosti než rozumu. Ano, ten je náš. „Pak nezbývá, než ti popřát šťastnou cestu,“ pohladila ho po ruce.
„Děkuji,“ usmál se.

…

Do Starých hor vyrazil s pětičlennou skupinkou vojáků. Velitel městské posádky na tom trval a jemu to vyhovovalo. Bylo rychlejší i pohodlnější jet s někým, kdo zná cestu.
Les se v jejich směru rozprostíral ještě na dva dny jízdy od města. Neštvali koně k žádné překotné rychlosti a hranic území elfů dosáhli za soumraku. Slunceslav to bezpečně poznal podle řetězu pevnůstek na pásu nízkých návrší, za nimiž se v dáli zdvíhaly temné skalní štíty. Princ zastavil na kraji lesa, hleděl na pevnosti a marně se snažil rozvzpomenout, zda o tom, že se tady nalézá něco takového, vůbec někdy slyšel. Byla to jeho vlastní země, království jeho otce, a on teď hleděl na nevyvratitelný důkaz o tom, že zde vládnou jiní. Ovšem vědomí skutečnosti, že zde vládne jeho vlastní krev, mu pomáhalo toto zjištění přijmout lépe.
První z vojáků vyrazil směrem k největší z pevností, která se jako jediná jevila ve srovnání s ostatními trvale obyvatelná. Na první pohled bylo jasné, že v ní posádky ostatních mají nutné zázemí pro běžný život mimo službu.
„Tady přenocujeme a zjistíme, kudy dál,“ kývl na prince ozbrojenec jedoucí po jeho boku.
Slunceslav nebyl proti. U elfů se sice zotavoval až zázračně rychle, dvoudenní jízda mu ale na síle mnoho nepřidala.
„Myslel jsem, že postup je jasný. Jde přece o králova bratra,“ pronesl po chvíli.
Voják pokrčil rameny. „Známe oblast, kde žije, ale v přesném vypátrání jeho nory nám zatím bránily skřetí přepady a magie. Krom toho král tentokrát hovořil o válce. Chce rozprášit skřetí hordy, aby zajistil dlouhodobější klid, než je tomu po zdejších menších šarvátkách.“
„Skřeti,“ odplivl si Slunceslav, „jak se mohl spřáhnout se skřety?“
„Používá je. Shaérian se s nikým nikdy nespřáhne, nemá to zapotřebí. I elfové, kteří mu slouží, jsou pro něho jen věcmi.“
Nikdy se s ním nesetkal a poprvé o něm slyšel teprve nedávno, přesto měl Slunceslav stále neodbytnější dojem, že tohohle „strýčka“ rád mít nebude. A dalo se soudit, že to bude vzájemné. Pokud drak útočící na lesní věže byl skutečně Shaérianovou „věcí“, zahájil princ vztah s mágem tím, že mu ji rozbil. A to nebyly zrovna základy, na nichž by se dalo budovat nějaké velké přátelství.
Druhý z matčiných bratrů také nebyl právě vzorem přívětivosti, ale záchrana jeho dcery, dokonce opakovaná, byla základem nesrovnatelně lepším.
Velká pevnost byla místem, které hrdě odolávalo jak nájezdům z hor, tak také elfské zálibě v jemnosti a zdobnosti. Bylo to čistě funkční uskupení strohých vojenských budov obehnaných mohutnými hradbami a malých skromných domků choulících se kolem centrálního prostranství, v jehož středu byla studna.
Slunceslav předal koně vojákům, hodně nahrubo se opláchl v korytě před ubikacemi a ztěžka se svezl na vysoký schod přede dveřmi. Byl unavený a hladový. Zavřel oči a zaklonil hlavu, aby ulevil zádům. Slyšel, jak se vojáci rozcházejí každý za svými povinnostmi či za návštěvou někoho ze známých a vyhovovalo mu to. Věděl, že ráno budou mít informace potřebné pro další putování a on se tedy nemusí starat o nic jiného, než o sehnání něčeho teplého do žaludku. To ale až za chvíli…
„Ty nejsi elf,“ probudil jej z dřímoty měkký dívčí hlas.
Překvapeně otevřel oči.
„Posílá mě strýček Niam. Na,“ podala mu misku s kaší a usmála se na něho. Sotva odrostla věku dítěte a ještě nebyla v pravém slova smyslu dospělou ženou. Byla hezká.
„Děkuji,“ oplatil jí úsměv princ a vzal si od ní jídlo. „Strýček“ Niam byl jedním z vojáků jeho doprovodu.
Neskrývaně si ho prohlížela. „Jsem Aiwra.“
„Já Slunceslav,“ promluvil princ po prvním soustu kaše. „Rád tě poznávám, Aiwro.“
„Můžu?“ ukázala rukou na schod vedle něho.
„Hmm,“ přikývl Slunceslav. Byl, mírně řečeno, zaskočený. Ženu tu nečekal. Rozhodně ne ženu jejího věku a vzhledu.
Posadila se a bez nejmenších rozpaků začala hovor: „Strýček Niam říkal, že jsi z krve králů.“
Princ přikývl.
„A že ses zavázal čarodějce…“
Slunceslavovi zaskočilo sousto.
„Jaké to je?“
„Ehh.“
„To jídlo, myslím,“ rozesmála se Aiwra.
„Moc dobré,“ usmál se Slunceslav.
„No, a když už jsi to nakousnul?“ culila se dívka.
„To jídlo?“
Aiwra se smíchem zavrtěla hlavou.
Slunceslav byl v rozpacích, což se mu stávalo zřídkakdy. „Taky,“ vysoukal ze sebe po chvíli. „Zavázat se čarodějce je… zavazující,“ dodal. „Říkal tvůj strýc něco o skřetech?“
„Ne.“
„A o Shaérianovi?“
Aiwra se poplašeně rozhlédla a z tváře se jí vytratil úsměv. „O něm se nemluví!“ řekla polohlasně.
Princ jen zavrtěl hlavou. Tak o člověku, s nímž vedou válku, nemluví, ale o mě a o čarodějce už tady ví asi každý a každého to zajímá.
„Mám tě odvést k ubikacím,“ vstala dívka, když dojedl a odložil misku vedle sebe. Sebrala ji a vykročila.
„Ale,“ zastavil ji Slunceslav. „Tohle jsou přece ubikace.“
„Tohle jsou ubikace mužstva.“
„Myslím, že bych to přežil.“
„Jsi princ.“
„Skoro bych zapomněl,“ povzdechl si a následoval ji k malým domkům sloužícím k ubytování důstojníků a vzácných hostů. Tam ho předala vysokému elfovi s jizvou na tváři a zmizela.
„Tudy,“ ukázal voják ke dveřím. „Kdyby něco, já bydlím vedle.“
Slunceslav s povděkem kvitoval jeho strohost a málomluvnost. Vešel do domku, svalil se na měkkou postel a během chvíle spal.
Měsíc nad horami před půlnocí zastínily mraky a prudce se rozpršelo.
Princ navzdory relativnímu pohodlí nespal klidně. Házel sebou na lůžku a snil podivné a zneklidňující sny. Na bílém jednorožci se po obloze nad horami hnala Lana – čarodějka. Plášť i vlasy jí vlály ve vichru a ona trhala oblohu vedví. Z rozervaných mraků kanuly rudé krůpěje krve a vichřice je v uširvoucím jekotu roztočila v divokých vírech. Skály se bortily, stromy byly větrem lámány a poráženy a krev, která dopadala na zem, se řítila ze skal v divokém zpěněném proudu. V patách jednorožce se oblohou hnali draci. Draci, jaké znal. Osedlané bestie se skřetími jezdci. Teď však nebyli důležití a byli smeteni jediným máchnutím čarodějčiny paže. Podstatná byla rudá řeka běsnící na kamenných kaskádách. Tam kde se hladina zklidnila nad hlubokou tůní a zatočila se ve zpětném proudu, hleděly k nebi oči bez života.
„Brone!“ zasípal a prudce se posadil na posteli. Po tvářích mu tekly slzy. Hrdlo měl stažené a srdce mu divoce bušilo.

…

Cestou do hor Slunceslav nemluvil. V zamyšlení si hryzal spodní ret a víceméně ani nevnímal okolí. Vojáci, šlo jich s ním dvacet, stoupali vpředu a nechali jej svým úvahám.
Pochopitelně, že by ze všeho nejradši vyrazil okamžitě za Bronem, ale bylo to skutečně třeba? Chtěl věřit, že nikoli. Chtěl věřit, že přítel je v pořádku, ale někde vzadu v hlavě mu hlodaly pochybnosti. A měla Lana a Shaérianovi draci nějakou spojitost? Nebo to všechno byl jen výplod vzpomínek, únavy a obav z věcí příštích?
Naštěstí na podobné přemítání nebylo mnoho času. Vpředu se ozvaly výkřiky. Princ tasil meč a instinktivně přeběhl za balvan.
Než se ale dostal k elfům, bylo po boji. V krvi zde ležela tři skřetí těla a jeden z vojáků si otíral lehké škrábnutí kusem látky.
Incident nikdo příliš nekomentoval. Podobné, nepočetné skupinky se daly v týlu elfského vojska očekávat a opatrnost byla v těchto místech nejen nutností, ale hlavně samozřejmostí. Skřeti byli, podle elfů, tím nejmenším zlem, jaké Staré hory nabízely.
Od místa šarvátky už princ postupoval ve skupince s ostatními a více se staral o okolí než o své myšlenky.
Byli už dávno nad pásem lesa i nízké pokroucené kleče, když se princ zarazil a zdvihl paži, aby zastavil i ostatní. Tak, jak k němu před příchodem k elfům promlouvaly stromy, zasáhl jej nyní šepot trav. Trsy sporé vegetace ševelily ve studeném větru a on věděl, že ta nevyřčená, přesto však zcela zřetelná slova jsou určena jemu.
Hrozilo zde nebezpečí. A bylo blízko. Někteří z elfů to slyšeli také.
Bez nejmenšího zvuku vysunul z pochvy meč a několik vojáků kolem něho sundalo z ramen dlouhé luky a nachystalo šípy. Zastavil je zamítavým pohybem hlavy a opatrně se vydal proti větru přicházejícímu z kamenité stráně. Stoupal po zvířecích stezkách a vyhýbal se suti, která by jej mohla prozradit.
Minul skupinku velkých balvanů a leknutím strnul v půli kroku. Nebýt zkrvavených zbytků těla, které mohlo být stejně dobře zvířetem jako člověkem, by si ani nevšiml tvora, který se čerstvým masem živil. Otočený k němu hřbetem trhal svoji kořist podivný ještěr. Jeho kůže byla barvou i tmavými puklinami k nerozeznání od okolních kamenů a skal. Slunceslav se musel hodně soustředit, aby dokázal rozeznat, kde končí obrysy zvířete a kde už pokračuje jen kamenné plato. Jen pohybující se tlustý ocas a mlaskající zkrvavená morda, která se na chvíli pootočila, prozrazovaly skutečnou délku zvířete. Mohlo měřit tři, možná tři a půl sáhu. Přestože se princovi ukázalo v celé své odpornosti i zažloutlé, kalné oko téhle stvůry, zdálo se, že on zůstal nepovšimnut. Když se pak zvíře otočilo zpátky ke své hostině, opatrně vycouval.
Beze slova kývl na ostatní a vybídl je k pokračování v pochodu. Stoupali celkem jednoznačně k zasněženému sedlu na severním obzoru. Přestože tudy před nimi táhlo vojsko, stopy po něm byly téměř neznatelné. Pokud se ale člověk pozorně díval, a to Slunceslav nyní, po setkání s tak dokonale maskovaným zvířetem, dělal, občas se něco nalézt dalo. Tu ztracená sponka z pláště, jinde kus odtržené podrážky. Zaznamenat se daly i další známky pohybu většího množství elfů, jako byli například mrtví skřeti.
Těla byla sice shozena ze svahu a většinou i zapadla mezi kamení, ale vždy je bezpečně prozrazovaly vrány posedané na balvanech v okolí.
S přibývající výškou se stále častěji objevovaly ostrůvky sněhu, který o kus výš patrně vydržel celý rok.
Když pozdě odpoledne téměř dosáhli sedla, začaly poletovat drobné sněhové vločky a oni se brodili po pás v čerstvém prašanu. Ten zřejmě napadnul minulou noc a přikryl veškeré stopy po elfech, kteří tudy museli projít před nimi. Jeden z vojáků právě ukazoval ke svahu po pravé straně sedla, kde se utvořil nebezpečný převis hrozící zřícením, když se za zlomem skály s poplašeným krákáním vzneslo k mrakům hejno vran.
Elfové jdoucí vpředu se po sobě podívali.
„Ty ptáky jsme nevyplašili my, že ne?“ ujistil se Slunceslav u vojáka po svém boku.
Odpovědí mu byl výmluvné zavrtění hlavou.
Postup se nezastavil ani nezpomalil, elfové však všichni do jednoho měli vmžiku v rukou připravené zbraně. Slunceslav nechal svůj meč v pochvě.
Téměř nehlučně se dostali až do samotného sedla, kde se cesta lámala a v ostrých serpentýnách klesala prudkým svahem dolů. Na ní, necelou stovku sáhů od vojáků, leželo zabité zvíře. Obrovský černý medvěd. Z jeho rozsápaného břicha stoupala pára a sníh byl prosáklý krví, přičemž okolí bylo rozryto stopami nelítostného boje.
Elfové sestupovali k mrtvému zvířeti. Nad hlavami jim zlověstně krákaly vrány. Vrány, které od hostiny vyplašilo něco, co muselo být blízko. Každý do jednoho si toho byl očividně vědom. A přestože princ také, dosud meč netasil. Šel jako poslední a rozhlížel se po jakýchkoli stopách vedoucích k a od mrtvého těla. Každý dělá stopy. Leda… Něco ho muselo napadnout ze vzduchu. Rozhlédl se, ale kromě sílícího sněžení a krákajících vran, které buď poletovaly, nebo posedaly na zledovatělou skálu nad stezkou, neviděl nic, co by jeho domněnku potvrzovalo. A jak se ukázalo vzápětí, nic ji ani potvrdit nemohlo, neboť byla chybná.
Nestalo se vůbec nic, co by jej mělo přimět k tomu, aby se pomalu otočil, ale opatrně to udělal. Nestalo se vůbec nic než to, že ucítil na zátylku pohled. Sníh zavrzal, jak lehce přešlápl a obrátil se. Kousek od něho, nebo, lépe řečeno, nad ním, stála dvojice velkých sněžných levhartů. V padajícím sněhu mohli být stejně dobře skutečností jako přeludem, ale mordy červené krví svědčily spíše pro první z obou možností.
Slunceslav naprázdno polknul a podvědomě sáhl po zbrani. Než se jí ale jen stačil dotknout, sevřela jeho zápěstí ruka nejbližšího z elfů.
Jeden z irbisů tiše zavrčel.
Princ se ohlédl. Všichni elfové se teď dívali jeho směrem a všichni do jednoho měli skloněné zbraně.
Šelmy na něho upřeně hleděly a on se díval na ně. Kupodivu nepocítil strach, přestože pohled zvířat se dal nazvat jakýmkoli, jen ne přátelským.
„Pojďme,“ pronesl kdosi polohlasně a elf, který ho stále ještě držel za zápěstí, jej přiměl k ústupu.
Pojďme prolétlo Slunceslavovi hlavou. Jen… Pojďme?
Elfové se začali mlčky vzdalovat a on couval chtě nechtě s nimi, využívajíc opory svého průvodce. Levharti stáli na svých místech jako sochy a vířící sníh jejich už tak nezřetelné siluety ještě rozmazával. Pak se odkudsi ozvalo zakrákání, Slunceslav se ohlédl, a když se vrátil pohledem zpět, nebylo po irbisech ani památky.
Minuli rozsápaného medvěda. Byl skutečně obrovský. Za ním přidali do kroku. Nemluvili. Nikdo nemluvil. Princ to nevydržel dlouho: „Pojďme? Jak jste věděli, že…“
„Nevěděli,“ odpověděl mu jeden z vojáků.
„Ale viděli jste to, co já?“
Elf přikývl. „Snad.“
„Byli skuteční?“
„Kdo ví?“
„Co je to za odpovědi?“
„Vítr a Sníh - levharti Aï Laeneah – královny Starých hor,“ odvětil místo osloveného elfa Niam, který oddílu velel. „Jsou skuteční. A v jejich stopách přichází smrt.“ Na chvíli se odmlčel. „Jsou tu od věků. Strážci hor. Hovoří se o nich v legendách, ale neznám nikoho, kdo by se s nimi setkal.“
„A jak víš..?“
„Jsou to oni!“
Elfové, normálně velmi bledí, se teď stali téměř průhlednými a v sílící vánici se skoro ztráceli.
„Aï Laeneah je blízko,“ pravil tiše voják a pohlédl sněhovými vločkami někam vzhůru a velmi daleko. „Je blízko.“ Téměř neznatelně se otřásl. A zimou to nebylo.
Od setkání v průsmyku pak pokračovali až do tmy, než se utábořili u nevelkého zamrzlého plesa.
Když rozdělali oheň a sesedli se k němu, jeden z elfů vytáhl a začal zbavovat kůže medvědí tlapu. Slunceslav se na něho zaraženě podíval. „To je?“
„Medvěd,“ odpověděl mu s úsměvem elf. „Dá se to jíst. Když není nic lepšího. Byla by škoda to tam jen tak nechat.“
„Ale,“ chtěl něco namítnout princ.
„Jasně, jasně, nebyla to tak úplně naše kořist,“ ušklíbl se voják. „Ale jestli ve stopách irbisů přichází smrt, tak ať to není smrt hladem. No ne?“ rozhlédl se po ostatních. Ti jen souhlasně přikyvovali.
„Kdybych teď zavřel oči a jen vás poslouchal,“ zašklebil se princ, „myslel bych si, že tu sedím s partou trpaslíků.“
„Au, to bolelo,“ chytil se onen „úspěšný lovec“ za srdce.
Poprvé po velmi dlouhé době bylo Slunceslavovi aspoň na chvíli dobře a navzdory všemu, co jej v posledních chvílích, dnech a týdnech potkalo, cítil se téměř bezstarostně.

…

Za úsvitu třetího dne uviděli na sněžné pláni před sebou vojsko. Elfové tábořili na vyvýšenině nad malým jezírkem. K obloze zatažené těžkými mračny stoupal kouř z ohňů a od horských štítů korunujících planinu se odrážel zvuk pravidelných úderů kladiv na kovadliny.
„Zdá se, že tady je dobojováno,“ kývl elf hlavou k jedné ze skalních stěn, kde ještě doutnaly zbytky budov mezi rozvalenými palisádami.
Princ přikývl.
Zabralo jim to ještě asi hodinu, než došli k táboru. Sníh byl mokrý a nad plání foukal studený vítr.
„Přívětivé místečko,“ otřásl se jeden z vojáků, když míjeli hlídku.
„Věř tomu, že vichr je ta lepší varianta,“ zazubil se strážný. „Ve městě tolik nefoukalo, ale v tom skřetím smradu se nedalo bejt. Tak jsme to tam vypálili a stany postavili tady.“
„A Shaerian?“ promluvil po chvilce Niam.
Slunceslav přikývl, protože tahle otázka byla přesně tím, co se chystal vzápětí vyslovit sám.
„Je pryč,“ odvětil voják. „Ale skutečně tu doupě měl.“
„A král?“
„Král Gliändal se ubytoval u něho.“
„Chceš za ním jít hned?“ obrátil se Niam na Slunceslava, který opět lehce pokýval hlavou.
„Když projdete tím svinstvem až k hoře,“ ukázal k rozvalinám, „nemůžete to minout,“ zodpověděl strážný jejich nevyslovenou otázku.
Oddělili se od ostatních a sami dva vyrazili k tomu, co zbylo z města.
Všudypřítomný zápach nedokázaly zlikvidovat ani plameny ohně, jen jej doplnily o příměs dusivého, štiplavého dýmu.
Niam si zacpával nos rukou, princ vytáhl z kapsy vyšívaný kapesník. „To smrdí jako…“ hledal marně jakékoli vhodné přirovnání.
„… skřeti,“ doplnil Niam. „Nic nesmrdí jako skřeti.“
„Ale tohle město nepostavili skřeti,“ rozhlédl se Slunceslav po zbytcích rozbořených staveb.
„Ne,“ odsouhlasil elf, „to je elfská práce. Hodně stará. Skřety sem vpustil až Shaerian, mám takový dojem.“
„Proč?“
„Když odněkud odcházíme, zamkneme.“
„Zamknete?“
Niam pokýval hlavou.
„Tomu nerozumím.“
„Jen nemnoho z nás pak dokáže odstranit to, co město činí neobyvatelným.“
„Magie? Čáry“
„Mhmm“
Tím, co kdysi muselo být hlavní ulicí, došli zcela neomylně tam, kam dojít měli. Strážný měl pravdu, tohle minout skutečně nemohli. V záplavě květinových vzorů vytesaných přímo do skalní stěny zel otvor kdysi chráněný nyní rozbořenou branou. Ústí chodby za sutinami osvětlovaly mihotající se plameny loučí a ohňů v kovových koších.
Když prošli uličkou v troskách dovnitř, vystoupili z obou strážnic v bocích štoly vojáci a zastoupili jim cestu. Nevypadali úplně šťastně, že na ně vyšla služby právě tady. Zápach se tu zdál být snesitelnější, což ale neznamená, že by zde nebyl.
„Aspoň tu máte teplo,“ setřepal ze sebe Niam sněhový poprašek místo pozdravu a napřáhl ruce nad oheň v koši u stěny.
„Cestu jste měli čistou?“ zeptal se strážný a ustoupil jim z cesty.
„Víceméně.“ Niam očividně neměl potřebu vyprávět mu o irbisech.
„Pojďte se mnou, král vás očekává.“
Na nic se neptali a následovali ho na konec chodby až k otevřeným dveřím, za nimiž nebylo nic než pravidelná kruhová místnůstka. Byla zcela prázdná o průměru asi tři sáhy. Jediným detailem, který stál za povšimnutí, byla skutečnost, že neměla strop. Aspoň ne v dohledu. Oba stáli se zakloněnými hlavami a zírali do temnoty komína nad sebou.
„Pojďte na stranu,“ zatáhl je voják za rukávy a ostře zahvízdal.
Zvuk se zařízl do tiché prázdnoty, roztočil se v šachtě a po chvilce utichl. Odpověď přišla vzápětí. Do místnosti sjel se svištěním provazový žebřík a s hlučným plesknutím se jeho konec zastavil až na podlaze.
Strážný jim pokynul rukou a bez dalších slov odešel.
Když se podívali podél žebříku vzhůru, uviděli někde hodně vysoko nad sebou světlo. Niam dal Slunceslavovi přednost a ten se nenechal dvakrát pobízet. V šachtě mu nebylo úplně příjemně. Připadal si, jako kdyby šplhal trochu širší studnou, nebo naopak dost úzkou věží bez schodů. Ať bylo pravdě blíže cokoli, nic to neměnilo na faktu, že mu šplhání po žebříku dalo poměrně zabrat. Několikrát musel zastavit. Ztěžka oddychoval a zdálo se mu, že to má ke světlu nahoře pořád stejně daleko. Ale za chvíli už otvor nad ním dostal zřetelný čtvercový tvar a po dalších několika krátkých zastávkách byl u něj. Niama sice cestou brzdil, ale elf si nestěžoval.
V otvoru nad ním se objevila králova tvář. „Á, můj všetečný synovec,“ ušklíbl se vládce, „čekal jsem tě dřív.“ Podal mu ruku a pomohl mu vylézt na světlo. Niam se s tichým pozdravem vyšvihl nahoru za ním.
Slunceslav už ve stoje, Niam pak napolo v kleče opřený o jednu ruku zůstali zírat s otevřenými ústy.
„Vítejte v Shaerianově věži,“ utrousil král. „Zařídit si to teda uměl,“ dodal a opět přejel očima prostor, jako by jej teď viděl se svými návštěvníky poprvé.
Pokud šachta, jíž vystoupali vzhůru, měla být považována za věž, nyní byli na jejím samém vrcholu. Byli na vrcholku kdysi špičaté a nepřístupné hory oddělené od zubatého hřebene, jehož byla kdysi zřejmě součástí, hlubokou strží. Samotný vrchol byl ale naprosto rovný a nebylo těžké uvěřit, že byl odkrojen nějakou nepředstavitelnou silou. Po obvodu plošiny byla postavena asi metr vysoká zídka tvořící oválné cimbuří. Tím všechno viditelně pevné sice končilo, ale navazovalo na ně cosi neviditelně pevné. Zatímco všude kolem řádily živly, vichřice s kvílením hnala sněhové vločky, tady bylo ticho a teplo. Sníh i vichr klouzal okolo jakési, zrakem nepostižitelné kopule. Slunceslavovi připadalo, jako by na zídku byl posazen skleněný zvon, jakým v hradní kuchyni přikrývali kuchaři zrající sýry. Tady ale nebylo sklo. Sníh, vítr a chlad držela venku zvláštně rozechvělá bariéra vystavěná z ničeho, tenká vrstvička těkavé materie prázdnoty.
Oba muži si stoupli vedle krále a sledovali divadlo, které jim venku nabízela honící se mračna. Co chvíli se roztrhla a odhalila rozeklané štíty v okolí, dolů do údolí ale nebylo možno nahlédnout ani na chvilku. Pak přestal vířit i sníh, mračna klesla níž a na chvíli vysvitlo slunce.
Král stál tiše a nerušil je. Ač měl možnost sledovat to už vícekrát, nepřestalo jej tohle představení fascinovat. Hladinu mraků prorážely útesy vrcholků hor a sluneční paprsky se odrážely od sněhových polí.
„Hmm,“ přerušil ticho jako první Niam a odtrhl pohled od dění venku. Neméně fascinován si teď prohlížel vybavení „místnosti“. Kopule tvořila jediný veliký pokoj – pracovnu. Byl tu stůl pokrytý pergameny, u něho pohodlné křeslo, pohovka a několik nízkých regálů přeplněných knihami. Očividně kvůli výhledu nebyl jediný kus nábytku vyšší jednoho a půl sáhu.
„No…“ vydechl uznale princ, „tomu říkám studovna.“
Zhruba uprostřed místnosti byla dvě křesílka a šachový stolek. Nedopité sklenice vína hovořily o tom, že tu Shaerian netrávil čas sám.
„Odešel ve spěchu,“ utrousil Slunceslav.
„No, dopíjet to nebudu,“ ušklíbl se nad sklenicemi král.
„To jsem nemyslel,“ usmál se princ. „Skončili jediný tah od vítězství.“ Natáhl ruku nad šachovnici a zarazil se. Teprve zblízka si všiml, že figurky, které dosud považoval za pozlacené, musejí být z ryzího zlata. Koruna krále byla posázena miniaturními brilianty, na hrudi královny se třpytil podobně zdobený náhrdelník. Proti nim stály v poli tmavé figury vybroušené patrně ze smaragdů.
„Mapa Starých hor?“ ozval se od stolu Niam zkoumající jeden z pergamenů. „Netušil jsem, že nějaké existují. A tahle je až neuvěřitelně podrobná.“
„Tu mapu někde získal a nechal dopracovat náš otec,“ odvětil král. „zmizela se Shaerianem. Jako, ostatně, spousta dalších věcí.“
Jediný tah od vítězství. I kdyby nebyl na tahu teď, není jak tomu zabránit. Slunceslav uchopil figurku a uzavřel hru.
V jediný kratičký okamžik se zbortil svět takový, jaký byl doposud. Aspoň ta jeho část nacházející se na vrcholku „Shaerianovy věže“. Bariéra, držící mráz, vichr, sníh i všechno ostatní venku, tu najednou nebyla. Ozvalo se tichounké lupnutí, načež všechny dosud odmítané a ochrannou magií zapovězené živly vtrhly dovnitř. Ze všech stran naráz a se silou snad znásobenou časem, po který jim sem byl odepřen vstup. Uprostřed, kde ještě před chvílí stál šachový stolek, se s ohlušujícím zahřměním srazily. V ten okamžik se princ propadl do temnoty milosrdně bránící vnímat, jak všichni a všechno je rozmetáno do mrazivé prázdnoty.