Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Voněla po borůvkáchOblíbit

ikonagamma1684.jpg

Autor: Bard

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 10. prosince 2020 19:30

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
6. Svět pod světem
 
Otevřel oči. V hrudi a v krku jej řezalo a pálilo. Dýchal těžce, ale dýchal. Neviděl nic. Ležel v naprosté temnotě. Zkusil se zvednout, ale nemohl. Ten pocit byl děsivý. Jediné, čím byl schopen pohnout, byla oční víčka, což mu v prostoru, kde nedokázal rozeznat ani temnější a méně temné stíny, nebylo vůbec k ničemu.



Slunceslava probudila bolest. Všeobjímající bolest celého těla. Žádná část ho nebolela více než jiná, což bylo dobře, ale žádná také ani o trochu méně. Na tváři cítil tající sníh a poryvy větru, jemu ale bylo teplo. Vnímal hřejivou náruč kožešiny a přítomnost cizího těla. Něčí, rychle bušící srdce mu připomnělo bezpočet nocí, které ještě relativně nedávno zpestřovaly jeho život. V hradních ložnicích ovšem nikdy takhle neprotahovalo. Něco bylo jinak.
Všechno bylo jinak!
Otevřel oči a zajíkl se. Z bezprostřední blízkosti hleděl do kočičích očí irbise. Chtěl se odsunout, ale šelma nespokojeně zavrčela, když jí přimáčkl nohu. Krom toho, jak si vzápětí všiml, nebylo kam se pohnout. Ležel na samé hraně propasti za zídkou ohraničující trosky Shaerianova doupěte a jakýkoli neopatrný pohyb hrozil zřícením do závratné hlubiny. Irbis znovu zavrčel a vstal. Do prince se zakousl chlad. Třásl se po celém těle a sledoval, jak se šelma připojila ke svému druhovi, který odněkud vyskočil na zídku, a společně pak bez nejmenších známek námahy obě zvířata sestoupila po rozeklané, ale téměř kolmé skále dolů, kde zmizela v mracích.
Princ se přimáčkl ke kamenům a po chvíli s vypětím všech sil přelezl na bezpečné prostranství vyplněné troskami nábytku. Krále spatřil okamžitě. Ležel mezi policemi a na čele měl zaschlou krev. Nejrychleji, jak to jen dokázal, k němu došel a vkleče pak zjišťoval, jak na tom elf je. Zdál se být relativně v pořádku, a když s ním princ pohnul, začal se probouzet.
Niam nikde v dohledu nebyl.
Slunceslav přešel k poklopu a zahvízdal dolů do šachty. Pak se opět vrátil ke králi a sedl si k němu.
„Šach mat!“ zašeptal král, když ztěžka otevřel oči. „To bylo… slušný.“
Princ zavřel oči a trpce se usmál.
„Kdo rozumí šachům, neodolá,“ pokrčoval vládce v rozvíjení myšlenky. „A když se sem nějakým nedopatřením dostane někdo, kdo šachy nehraje, materiál a provedení figur je pro něho také dostatečným důvodem, aby jediným tahem porušil rovnováhu.“
„Vy jste odolal,“ nadhodil princ.
„Asi nejsem dostatečně pozorný,“ pronesl král.
Následovalo dlouhé zamyšlené mlčení, které porušil Slunceslav: „Vítr a Sníh.“
Král Gliändal se nechápavě rozhlédl.
„Zachránili náš sněžní levharti,“ doplnil princ.
„Aha. A Aï Laeneah?“ zeptal se král, jako by jej mladíkova slova nepřekvapila.
„Tu jsem neviděl.“
„Hmm.“
„Proč nás chrání?“
„Možná nemá zájem na porušení rovnováhy.“
Slunceslav si nebyl ani trochu jistý, zda vládcovým slovům rozumí, ale nechal to tak. Na prostranství už beztak vylézali vojáci a na další rozhovor nebyl prostor.



Tma byla absolutní, ale kdesi daleko v té temnotě se rozhořel plamínek. Neviděl nic, jen ho nějakým podivným způsobem cítil. Bylo to zvláštní. Zavřel oči a vnímal, jak se pomalu přibližuje. Ve vlhkém vzduchu bylo snad až hmatatelné očekávání a nejistota.
Ale dřív, než se objevilo světlo, uvědomil si, že je sledován. Tušil, že jej pozoruje přinejmenším několik párů zvědavých očí, přesto však necítil strach. Ten přišel až ve chvíli, kdy se všude kolem něho rozezněl šustivý šepot. Cizí, neznámý šepot stovek úst. Vlastně se neobával v pravém slova smyslu něčeho konkrétního, jen byl zaskočený.
Stále se nedokázal pohnout. Nedokázal vlastní vůlí pokrčit ani prst, neznamenalo to ale, že by se nehýbal vůbec. Oční víčka jej poslouchala, když se opět pokusil nahlédnout do tmy. Celé jeho tělo se potom samovolně nekontrolovaně roztřáslo. Byl přesvědčený, že chladem, ačkoli jej necítil.
Pak se světlo pomalu, téměř nesměle přiblížilo. Pozoroval koutkem oka, jak se kus od něho zastavilo. Normální, mihotající se světlo pochodně.
Přestože je ještě neviděl zřetelně, slyšel, jak se rozestupují postavy mezi jeho lůžkem a září. Ta se vzniklou mezerou dala do dalšího pohybu a za chvíli již musel notně přimhouřit oči, aby si postupně přivykly a aby začal rozeznávat alespoň obrysy.
Do sílícího šepotu zaznělo několik nahlas pronesených vět v jazyce, který se ani vzdáleně nepodobal ničemu, co kdy dříve slyšel, a on najednou pocítil volnost. Tíha, která jej svazovala, a která mu bránila v pohybu, byla najednou pryč. Nahradila ji bolest snad každého kousku těla. Sykl, když se pohnul, ale vzápětí ten projev slabosti umlčel pevně sevřenými rty. Byl pomlácený, rozbitý, ale žil.
Otočil hlavu ke světlu a otevřel ústa v němém úžasu.
Kam až světlo dosahovalo, viděl drobné postavy, které mohly být zčásti lidmi, zčásti skřety a z velké části něčím velmi dobře přizpůsobeným životu pod vodou. Velké žabí oči a široká ústa, za drobnýma špičatýma ušima žábry, mezi dlouhými prsty svírajícími pochodeň zřetelné blanky. Jinak vše působilo téměř lidsky. Byly jich tu stovky. Prostor jeskyně světlo jediné louče nemohlo obsáhnout ani z poloviny, což bylo očividné. Obrovský počet přítomných potvrzovaly šoupavé zvuky nohou všude kolem.
Teď všichni tihle podivní pozorovatelé napjatě čekali, jak se zachová.
Posadil se.
Tvor s pochodní k němu přistoupil, cosi pronesl a napřímeným ukazováčkem se dotkl jeho hrudi.
„Bron!“ odpověděl bojovník a očima přimhouřenýma před oslepujícím světlem se snažil hledět do očí postavě před sebou.
Tazatel, pokud se tedy tázal, se dvěma prsty opět dotkl jeho hrudníku a pokusil se jméno zopakovat.
„Bron. Jmenuji se Bron,“ pomohl mu muž.
Opět zazněla nějaká směsice zvuků, kterou si Bron nedokázal přeložit.
„Úměrně věku,“ vypravil ztěžka jako odpověď na otázku: „Jak se cítíš?“, která to však zřejmě nebyla, neboť tvor svá „slova“ zopakoval.
Bojovník bezradně pokrčil rameny.
Až když mu měkké prsty opět poklepaly na hrudník a opatrně zdvihly malý klíček na koženém řemínku, který mu visel kolem krku, došlo mu, o co tady jde. „Lana.“
Z širokých úst zaznělo něco, co se jménu čarodějky, jak je Bron vyslovil, vzdáleně podobalo, a tazatel spokojeně pokýval hlavou. Pak zalovil za svojí koženou vestou, vylovil klíč naprosto stejný a zašklebil se.
„Takže máme společnou známou.“
„Lana,“ vyslovila obtížně skřetí ústa a přidala tohle jméno i v řeči, která jim příslušela.
„Děkuju,“ řekl prostě Bron a podal tvorovi ruku. Ten se na ni nejprve nechápavě díval, ale pak se svojí dlaní dotkl dlaně nabízené.



Pár dnů poté, co nalezené Niamovo tělo odevzadli plamenům a popel pak horskému větru, vydali se elfové na východ. Ne snad, že by věděli, kde nyní nalézt Shaeriana, ale zvědové přinesli zprávy o skřetích hordách tábořících u Velkých jezer.
Slunceslav se nejprve snažil držet skupiny, s níž do hor přijel, ale elfové si od něho nyní drželi odstup. Hovory utichaly, když se objevil poblíž. Jeho otázky byly většinou zodpovězeny jen několika málo slovy, kdo mohl, zrychlil, když se princ přiblížil, kdo nemohl, zpomalil.
Ačkoli si byl jist, že král o tom, co se stalo nahoře, neřekl nikomu ani slovo, cítil, že je to Niamova nevysvětlená smrt, co leží mezi ním a vojáky. Rozuměl tomu a akceptoval to. Vlastně by se sám sobě taky nejraději vyhýbal, kdyby to jen trochu šlo. Jenže ono to nešlo. Trudné dny se táhly a sestup do nižších pater Starých hor byl nezáživný a pomalý. Hory byly sice krásné, to ano, ale on se ani moc nerozhlížel.
Nakonec se docela přirozeně octnul v králově blízkosti a dál cestoval s ním.
„To je život,“ pronesl jednou zamyšleně Gliändal.
Slunceslav zatřásl hlavou a nechápavě se na něho podíval.
„To, co se stalo, zpátky nevezmeš.“
Teprve teď Slunceslav pochopil, o čem král mluví. „To je to na mě tak vidět?“
„Je.“
„Měl rodinu?“
„Jen sestru a její rodinu.“
„Strýček Niam,“ přikývl Slunceslav. „Tak mu říkala ta dívka v pevnosti.“
„Aiwra,“ doplnil král.
„Aiwra,“ odtušil zamyšleně mladík „To takhle znáte všechny své lidi?“
„Víceméně. Ostatně, máme dost času, abychom se poznali,“ pronesl s kamennou tváří elf, ale po chvíli úsměvem své tvrzení zpochybnil, aby po krátké odmlce dodal: „Sice nás ubývá, ale všechny, pochopitelně, neznám. Niam patřil k těm, na něž jsem se mohl kdykoli spolehnout. A rodina jeho sestry mi hodně pomohla s Viou, když…“ Na krátkou chvíli se odmlčel. „Aiwru má jako sestru.“
Princ stiskl rty a kráčel zachmuřeně dál.
„Už jsi viděl Velká jezera?“ obrátil list Gliändal.
Slunceslav jen zavrtěl hlavou a zamyšleně si zasunul část plavých vlasů za ucho.
Král se téměř neznatelně usmál. „Tvoje matka to tam měla moc ráda.“
„Vlastně je toho asi docela dost, co o ní nevím. Nikdy o jezerech nemluvila.“
„Vzhledem k tomu, žes neměl tušení ani o nás…“
„To je fakt,“ připustil princ.
Okolí se měnilo s každým krokem. Pásmo sněhu nechali vysoko a několik dní cesty daleko za sebou a začínalo být čím dál tím větší teplo.
„Mívali jsme tam města. Na Jezerech,“ vracel se král do dávných vzpomínek. „Než je hory setřásly z břehů.“
„Kdybych tušil, kam až se na téhle poznávací výpravě podívám,“ usmál se princ, „vyrazil bych mnohem dřív. Okolnosti teď sice nestojí za moc, ale za normálního stavu věcí bych s sebou asi takovouhle suitu nedostal, že?“ obsáhl rukou v rozmáchlém gestu elfskou armádu.
„Ne.“
Princ přikývl. „Myslel jsem si to. Ale Bron by mi docela stačil.“
„Není to špatný průvodce. Na to, že se jedná o člověka,“ neodpustil si král lehce pohrdavý tón.
„Vyzná se,“ odtušil princ prostě.



Celý podzemní komplex musel být obrovský. Bron to mohl pouze odhadovat, neboť jediné světlo, které se tu nalézalo, byla záře pochodní, jimiž si při svých toulkách systémem jeskyní, přirozeně i uměle vybudovaných chodeb, schodišť a dómů svítil. Obyvatelé tohoto světa viděli i v absolutní tmě. A světlo jeho pochodně mnohdy zaniklo ve tmě někde vysoko pod pouze tušeným stropem, jindy vůbec nedosvítilo od jednoho konce sálu k druhému.
Mohl chodit, kamkoli jen chtěl. Byl tu hostem. Jenomže hostem, který vůbec nerozuměl řeči svých hostitelů, což mu nedělalo dobře. Základní potřeby dokázal vyjádřit jednoduchými gesty, jeho ovšem ubíjely otázky bez odpovědí. Chtěl vědět, kde je, jak se sem dostal, co se stalo… On vlastně věděl, co se stalo. Dokázal si vybavit docela přesně poslední události před tím, než jej smetla voda. O to víc jej ale zajímalo to, co následovalo pak.
Neměl potuchy o tom, co je za den, ani jaká je denní či noční doba. Toulal se světem někde hluboko pod skalami, když tělo potřebovalo spát, spal, když si žádalo jídlo, jedl. Ale s tím, jak se mu hojila zranění a jeho tělo sílilo, sílila také touha vrátit se z tohohle „podsvětí“ na zemský povrch. Byl-li žádán o pomoc čarodějkou, nesměl tu zůstávat déle, než bylo nutné.
Když se pak setkal s náčelníkem, byl-li to náčelník, kdo jej přišel přivítat, když se vzbudil, pokusil se mu posunky vysvětlit, o co žádá.
Skřet zvedl ruce nad hlavu a zatleskal, načež odešel. Nezbylo tedy než doufat, že tím chtěl vyjádřit souhlas a že Bronovu gestikulaci pochopil správně.



Velká jezera, nebo prostě jen Jezera, jak je nazývali elfové v běžném hovoru, byla… velká. Slunceslav stál na skalním balkónu a hleděl dolů na modrozelenou hladinu. V dálce po pravé straně spadaly se skal závoje vodopádů lemované obloukem duhy a někde uprostřed té nejbližší vodní plochy zvedal vítr na hladině vlny. Úzké pásy lesa na nízkých březích pak oddělovaly první jezero od několika dalších. Obzor byl zahalen v oparu a od západu připlouvala po nebi těžká mračna.
Kdyby se princ otočil, spatřil by na králově tváři úsměv a v očích slzy. Mladík se ale odtrhnout od scény před sebou nemohl.
„Zavři pusu. Dost tady fouká,“ promluvil po chvíli král.
„Nedivím se,“ pronesl princ a tak trochu krále podezíral z toho, že jej k Jezerům přivedl přes tuhle vyhlídku úmyslně.
„Prosím?“
„Že to tu milovala.“
„Hmm. Podívej se támhle,“ zvážněl král a vrátil ho do reality. Rukou ukazoval na západní břeh, kde k nebi stoupal kouř z mnoha ohňů.
„Skřeti?“
„Skřeti.“
„A Shaerian?“
„Nepochybně se bude držet u nich.“
„A,“ zeptal se princ, „plán je teď jaký?“
„Dostat Shaeriana,“ odvětil stroze král.
„Jak důmyslné,“ ušklíbl se Slunceslav a pohledem se raději ujistil, zda stále ještě hovoří s elfským vládcem, protože odpověď, kterou obdržel, by spíše příslušela někomu vousatému a o sáh nižšímu.
„Dobře, budu přesnější. Ten, kdo vztáhl ruku na moji dceru, zemře! Brzy.“
„Nezemře!“
Oba se otočili současně. Hlas, jímž bylo to slovo proneseno, byl hlasem zimní bouře. A oba věděli, komu patří, ještě než se obrátili.
„Zdravím tě, králi Gliändale,“ udělala mírnou úklonu ta, jíž říkali Aï Laeneah a jež sama sebe nazývala Lanou. „Princi,“ usmála se na Slunceslava.
Zatímco král dvorně poklekl na jedno koleno, princovi pouze spadla brada.
Podobala se té dívce, která je s Bronem hostila ve svém skalním příbytku, jen byla… větší. Ne vyšší, větší nějakým jiným, prazvláštním způsobem – hlubší, živelnější, všeprostupující a všepohlcující.
„Brzy vyhasne mnoho životů,“ nenechala je vzpamatovat Lana, „příliš mnoho. Tvůj bratr ale nezemře.“
„Ale…“
„Nezemře! Do konce věků bude součástí těchto hor. Nepotrestán ale nezůstane. Vnesl sem příliš mnoho zla.“
„Vypadá to, že ona plán má,“ zašeptal princ královi. „A s největší pravděpodobností promyšlenější.“
Gliändal se díval na ženu před sebou se zjevným nesouhlasem. Vrásky na jeho čele se prohloubily, ale nepromluvil.
Ačkoli si byl jist, že přístup ke skalní plošině hlídalo dostatečné množství vojáků a ke králi by neprošel téměř nikdo, nepochyboval Slunceslav o tom, že Aï Laeneah byla tou výjimkou, která by prošla kdykoli. Úcta, s níž o ní elfové hovořili, nepřipouštěla pochybnosti.
Vysoko na nebi zavýskl orel.
„Shaerianovy oči,“ pravila nevzrušeně Lana a ani nevzhlédla.
Král přikývl.
Obrátila se přímo k němu a položila mu ruku na rameno. „Má tvoji dceru.“
„Ne…“ zašeptal Gliändal, zalapal po dechu a roztřásl se.
„Neublíží jí,“ pohladila jej v uklidňujícím gestu.
Slunceslav stiskl rty a zhluboka se nadechl. Nemělo smysl se ptát, jak to všechno ví. Tak jako měl své oči na obloze Shaerian, měla je i ona. Nadechl se ještě jednou. Voněla po šalvěji a po borůvkách. Ta zvláštní kombinace vůní jej vrátila zpátky do jejího příbytku ve skalách. „Nevíš něco o Bronovi?“
Podívala se na něho a zavrtěla hlavou.
„Hmm.“



„Ty,…! Ty,…!“
„Můžeš mi říkat strýčku,“ usmál se téměř laskavě Shaerian.
Princezna Via si odplivla k jeho nohám.
„Jak vytříbené chování,“ pronesl lehce jízlivým tónem a otřel si botu, kterou částečně zasáhla, do mechu.
„To říká někdo, kdo se spolčil s… nimi?“ nakrčila s odporem nos a rozmáchlým gestem přejela ležení rozprostřené kolem pahorku, na němž právě stáli. Kam jen oko dohlédlo, hemžilo se to skřety.
„Spolčil?“ Shaerian se upřímně rozesmál.
„Vrána k vráně,“ chtěla dodat princezna, ale ani to nedokončila. Neposlouchal ji.
„Něco ti ukážu,“ promluvil po chvilce, vzal ji za ruku a sestoupil s ní dolů mezi provizorní přístřešky. Skřeti se bojácně krčili, odvraceli se, a pokud to jen trochu šlo, klidili se jim z cesty. Čaroděj to nekomentoval a pokračoval v chůzi. Princezna jej následovala. Neuměla si představit, že by, byť jen na chvíli, zůstala sama uprostřed toho všeho kolem. Přestože tu zatím tábořili jen několik dnů, prostor už se začínal plnit typickými pachy vojenského ležení umocněnými skutečností, že se jednalo o ležení skřetí.
Vedl ji k jedné ze strží, z níž do tábora přitékala voda.
„Co ode mě chceš?“
„Nic,“ odpověděl Shaerian. „Téměř nic.“
„A to téměř znamená co?“
„Jsi jenom pojistkou.“
„Poslouchám,“ vybídla jej Via k pokračování.
„Jedině ty dokážeš přimět Gliändala k rozumu, až...“
„Až?“
„Až bude třeba.“
Princezna si zamyšleně hryzala spodní ret.
„Až bude třeba, bude se držet mimo,“ dodal Shaerian. „Chci zpátky Jezera!“
Téměř až k soutěsce došli mlčky. Princezna přemýšlela, proč by měl její otec mít problém s tím, kdyby jeho bratr chtěl být králem na Jezerech. Bylo to odjakživa území elfů, sice dávno opuštěné, ale nikdo dole v lesích na to nezapomínal. A Shaerian, syn krále Väniära má nezpochybnitelný nárok na vlastní zemi. „Ale on přece…“
„Ne. Asi by mi v tom nebránil. On ne.“
Vstoupili podél potoka do strže.
Via šla dva kroky za ním po kamenité pěšině a nevěděla, co si o tom všem má myslet.
„Ale ona ano!“ ukázal roztřeseným prstem před sebe, když obešli skálu a otevřel se jim pohled, který princezně vyrazil dech.
Udělala ještě pár kroků a narazila mu do zad. „Aï Laeneah?“ vydechla užasle.
„Aï Laeneah!“ potvrdil s těžko potlačovaným vztekem, který v něm tohle místo vždycky probouzelo.
Z protější skály se řítily proudy vody v impozantním vodopádu. Ve vodopádu, který tvořil vlasy a oděv neskutečně působící, snad dvacet sáhů vysoké soše vysochané přímo ve skalní stěně. Proudy vody se dělily nad jejím čelem a podél tváří spadaly na ramena, kde se tříštily a zahalovaly níže to, co mělo být zahaleno. Ze závoje vod vystupovalo pouze mírně pokrčené koleno.
Princezna se dívala na tu kamennou postavu hledící téměř živoucíma očima z půvabné tváře, kterou znala jen ze starých knih a obrazů, a na chvíli zapomněla dýchat.
„Proč by ti měla bránit v návratu na Jezera?“ promluvila po chvíli.
Pokrčil rameny a s despektem zasyčel: „Asi má strach.“
„Strach?“
„Jsem mág,“ odvětil suše. „A ona… Čarodějnice,“ doplnil a dal si na tom, jak ji tituloval, záležet. „V magii jde především o rovnováhu.“
„Jak komu, řekla bych,“ zhodnotila právě vyslechnuté princezna.
Necítil potřebu to jakkoli komentovat.
„Dobře,“ promluvila po chvíli opět dívka, „a co s tím máme společného já a můj otec? Dokud jsi si žil po svém, ať to bylo jakkoli, nevšímal si tě. Proč by tedy měl nyní?“
„Je jí povinován ochranou.“
Zaskočeně ztichla, ale po chvíli se se zajíknutím zeptala: „Za… za nějakou dávnou laskavost?“
Shaerian se na ni podíval a rozesmál se, až mu vytryskly slzy. Víc dodávat nemusel.
„Hmm,“ stiskla princezna rty a socha vládkyně Starých hor se jí najednou zdála mnohem méně okouzlující.
Chvíli tiše pozoroval její rozpaky a pak jí téměř konejšivě položil ruku na rameno. „Bylo to dávno,“ usmál se a Via najednou znejistěla. Neviděla před sebou bezcitného čaroděje. Alespoň na tenhle kratičký okamžik ne. A vyděsilo ji to.
„Je to tvůj bratr,“ promluvila polohlasně. „Nebýt toho, že ses mne snažil unést, nešel by proti tobě.“
„Jedině to, že jsem tě unesl, mu v tom může zabránit.“
„Pokud je to se spojením krve s čarodějkou tak, jak se říká, pak mu v tom mým únosem zabránit nemůžeš.“
„Musím se o to pokusit. Už šikuje své vojsko na druhé straně Jezer. Nechci s ním bojovat. Je to můj bratr,“ pronesl a bylo to tak prosté, že se proti tomu nedalo namítnout naprosto nic.
„Při tvých přepadech umírali elfové,“ promluvila po hodné chvíli.
Jen pokrčil rameny. „Řekněme, že jsou to přijatelné ztráty. Po tom posledním úspěšném, který mi přinesl tebe, snad další umírat nebudou.“
„Ta socha,“ vrátila se princezna zpátky do přítomnosti, „není elfská práce, že ne?“
„Ne,“ odtušil čaroděj.
„A kdo ji tedy..?“
„Nevím,“ řekl vcelku lhostejně Shaerian. „Byla tu před naším příchodem. Je starší, než byla města na Jezerech.“
„Má výdrž,“ zhodnotila Via skutečnost, že socha vypadala, jako by ji tu udělali včera, a čaroděj se jen ušklíbl.



Přestože obdržel od Aï Laeneah velmi podrobné informace o Shaerianově armádě, vyslal král Gliändal k nepřátelskému ležení ještě vlastní zvědy. Nechtěl se totiž spoléhat výhradně na magii, aspoň ne ve chvílích, kdy bezpodmínečně nemusel. A Vítr, Sníh i havran Ruvar, ač působili skutečně, s magií něco společného měli, tím si byl jist.
Na úsvitu třetího dne se jeden ze špehů vrátil.
Král seděl na břehu a hleděl nad jezero, Slunceslav ležel opodál a žvýkal stéblo trávy. Každý byl myšlenkami někde jinde, ale příchod zvěda jejich pozornost soustředil výhradně na něho.
Voják stál před králem a se zřetelným dotazem v očích kývl ke Slunceslavovi.
Gliändal přikývl: „Můžeš mluvit,“ vyzval jej k podání zpráv.
„Osm stovek špatně živených skřetů táboří u…,“ začal zvěd, ale král jej zastavil.
„Chci vědět, kde je Via!“
„Viděli jsme ji včera v hlavním táboře a zdála se být v pořádku. Skřeti se k jejímu stanu nedostanou blíž než na padesát sáhů. Vypadá to, jako by návrší, kde je ubytovaná a kde se může volně pohybovat, chránila nějaká síla, která skřety drží v uctivé vzdálenosti. K princezně se nepřiblíží ani v Shaerianově nepřítomnosti.“
Král visel vojákovi na rtech.
„Skřetům zapovězený prostor je vymezený obloukem, nebo možná kruhem zasahujícím zřejmě až nad hladinu jezera,“ pokračoval zvěd. „Jeden z těch špinavců se pokusil k princezně dostat tak, že se brodil při břehu vodou. Při tom, jak skřeti nemusejí vodu, nás to překvapilo, ale byli jsme připraveni a schopni jej zasáhnout. Nebylo to ovšem nutné. Znenadání zařval, byl odmrštěn pryč a zůstal bezvládně ležet napůl ve vodě a napůl na břehu. K sobě přišel až po pěkné chvíli. Odlezl za ostatními a byl jsem přesvědčený, že ani on ani nikdo další už by se o podobný kousek nepokoušel. Jenomže,“ olíznul si mluvčí rozpačitě rty, než pokračoval. „Jenomže potom princezna zmizela.“
„Zmizela?“ pronesl král ve stejnou chvíli jak Slunceslav, který mezitím vstal a dál pozorně naslouchal.
„Shaerian odpoledne vystoupil na pahorek, nahlédl do jejího stanu a spustil poplach. Nikde tam nebyla. Zrušil i bariéru a nechal to tam proslídit skřety.“
„Že zmizela Shaerianovi je v pořádku, proč ale zmizela vám?“
„Museli jsme na chvíli vyklidit pozice,“ odpověděl voják bez zaváhání. „A když jsme se mohli vrátit, měli jsme za to, že je princezna ve svém stanu. Nic nenasvědčovalo opaku. Až Shaerianův vzteklý výstup.“
„Aï Laeneah?“ zauvažoval nahlas Slunceslav.
Král zavrtěl zamyšleně hlavou. „O té by Shaerian věděl, jen by se přiblížila.“ Pak se obrátil zpátky na vojáka a se slyšitelnou úzkostí se zeptal: „Nemohli to opravdu být…“
„Ne, pane. Ti tam nevkročili!“
„Dobře.“
„Pane,“ promluvil voják po krátké odmlce.
Král lehkým přikývnutím vydal souhlas s pokračováním raportu.
„Jsou tam elfové. Cizí vojáci.“
Gliändala tahle informace nepřekvapila, přestože se o elfech Aï Laeneah nezmínila. Když ale Slunceslav s Bronem zachránili princeznu při svém příchodu do města, o elfech doprovázejících skřety mluvili. „Kolik?“
„V hlavním táboře maximálně osmdesát. Další jsou poblíž druhého skřetího ležení. V Černodole. Je jich ale jen hrstka. Šest. Možná sedm,“ upřesnil nakonec.
Po dlouhém detailním hlášení o přesné poloze, situaci v obou táborech a dalších vojenských záležitostech král zvěda propustil.
„Nad ránem zaútočíme,“ pronesl po chvíli mlčení napůl sám pro sebe a napůl k princovi.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Bard - 02. ledna 2021 09:07
ikonagamma1684.jpg
Děkuji, děkuji.

Odpovědi přijdou... jestli mi teda nějaká ta otázka během odpovídání na některou jinou někam nezapadla. :-P
 
Sargo - 31. prosince 2020 21:16
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Tolik otázek!
Sem s nějakou odpovědí! :-D
 
Arged - 28. prosince 2020 17:17
arged - kopie82357676.jpg
Já už nekomentuji, už se jenom raduji!
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056342840194702 sekund

na začátek stránky