Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Voněla po borůvkáchOblíbit

ikonagamma1684.jpg

Autor: Bard

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 16. prosince 2020 11:15

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
7. Via
 
Shaerian byl vzteky bez sebe. Přecházel po břehu jezera tam a zpátky a mezi pevně stisknutými rty mu tu a tam uniklo zlostné zasyčení. To, že zmizela ta malinká, mu zase až tolik nevadilo, ale fakt, že nikdo neměl tušení o tom, kde je teď Aï Laeneah, byl problém.
„Veliteli,“ promluvil nesměle jeden z elfů, kteří po svém příchodu zpovzdálí jeho vycházce opatrně přihlíželi.
Čaroděj se na okamžik zastavil. „Veliteli?“ Jestli něco neměl rád, bylo to právě tohle oslovení. Nikdy nebyl vojákem a nehodlal na tom nic měnit. Přesto nakonec odpověděl docela chladně: „Poslouchám.“
„Dali se do pohybu.“
Shaerian přikývl.
„Očekávat je můžeme v noci, možná ráno.“
„Pak je tedy očekávat budeme!“



Via seděla v kruhu osvětleném plamenem malého ohýnku, choulila se do vlněné přikrývky a mračila se.
Bron, sedící naproti ní, se mračil také.
„Jsou si tak…“ špitla zamyšleně. „Jsou si tak podobní.“
„Myslíš, ten muž, který si pro tebe poslal skřety na dracích a neváhal pro naplnění svých ambicí zničit půlku vašeho města, a tvůj otec?“
Princezna se dlouze zamyslela: „Ano. Myslím,“ odpověděla pak překvapivě.
Bron se poškrabal za uchem. „Já si to nemyslím. Ale neznám tvého otce tak dobře jako ty. A čaroděje vůbec.“
„Mohla bych to zastavit.“
Bojovník zavrtěl hlavou. „Nemohla.“
„Měla bych to aspoň zkusit.“
„Neměla.“
„Ale…“
„Jestli je tvůj otec opravdu povinován ochranou čarodějce, a pokud to Shaerian tvrdil, asi bych mu uměl uvěřit, není síly, která by mu v tom dokázala zabránit,“ pronesl Bron a mezi prsty mnul Lanin klíček.
„Leda smrt,“ doplnila Via.
„Leda smrt,“ potvrdil Bron. „To, že jsi se mnou uprchla, nebyla chyba. Ať byl jakkoli přesvědčivý, lhal. Samozřejmě, že by tvůj otec udělal všechno pro to, aby ochránil tebe, ale není v lidských silách…“
„Můj otec není člověk,“ přerušila jej Via.
„Obávám se, že to v tomhle případě nehraje tak úplně roli.“
„Kdybych zůstala,“ pokusila se mu oponovat princezna, ale nenechal ji dokončit větu.
„Kdybys tam zůstala, s největší pravděpodobností bys zemřela. Pokud bys měla štěstí. Vím, že to bylo hodně narychlo, ale rozhodla ses správně.“

Vývojem celé situace byl ostatně hodně překvapený i on sám. Od rozhovoru se skřetím náčelníkem podzemní říše uplynula příliš dlouhá doba na to, aby věřil, že jeho požadavek návratu na zemský povrch byl správně pochopen, přesto se ale nakonec objevila skupinka skřetů s obrovskou mísou z čirého skla. Nechápavě na ně zíral, ale když mu pokynuli, aby je následoval, nezaváhal. Došli k širokému schodišti klesajícímu pod vodní hladinu. Až ve chvíli, kdy skřeti mísu otočili dnem vzhůru a gestikulací mu naznačili, co mají v úmyslu, pochopil. Z nádoby nejasného účelu byl nakonec jakýsi poklop či zvon, pod nímž byl při potopení se pod hladinu dostatek vzduchu potřebného k opuštění tohoto podsvětí.
Cítil neklid a napětí, které s každým dnem sílilo. Byl si jist, že „tam venku“ je ho potřeba a to co možná nejdříve. Bez zaváhání si nechal na nohy připevnit jakési závaží a v doprovodu čtveřice skřetů sestoupil do vody. Zatímco oni drželi zvon za ucha na jeho spodním okraji a táhli jej pod hladinu, on se potopil, protáhl se mezi nimi a vynořil se hlavou ve vzduchové kapse nádoby. Byť pod vodou, stále ještě stál na pevné zemi a světlo pochodní hořících nahoře nad schodištěm mu umožňovalo aspoň trochu vidět.
Čas pod hladinou byl omezený množstvím vzduchu ve zvonu, proto bylo nutné následovat skřety do temnoty. Musel jim absolutně důvěřovat a byl si jist, že může. Díky závaží kráčel po dně, jeden ze skřetů jej držel za ruku a vedl ho za sebou. Po chvíli chůze po naprosto rovném povrchu, který nebylo možné považovat za náhodný výtvor přírody ale zcela jistě za dílo něčích rukou, byl opatrným přidržováním naveden ke schodům klesajícím stále hlouběji. Bylo jich mnoho, a když pak pod nimi pokračovali opět po rovné podlaze, zdálo se bojovníkovi, že se v dáli před ním objevil náznak přísvitu. Za chvíli už si byl jist. Šli chodbou, která se mírně stáčela vpravo a ústila do volného prostoru. Došli na jeho okraj a ten moment donutil Brona zastavit a zhluboka se nadechnout. S pocitem jakéhosi nečekaného klidu a zvláštní, snad až chrámové velebnosti, hleděl temnotou vzhůru, kde se rozlévala jasná, světlince namodralá záře.
Z toho krátkého ohromení jej probral dotek na kotníku. Tady dole ještě nebylo možné pohledem rozeznat činnost skřetích rukou, ale po chvilce pochopil, že je mu z nohou odnímáno závaží. Netrvalo to dlouho a začal se vznášet. Bylo to úžasné.
Stoupal pomalu k hladině a stíny, které rozeznával kolem sebe, postupně prozrazovaly, že s ním plave vzhůru také spousta skřetů. Byli všude okolo a vzájemně si pomáhali se zvonem a se zpomalováním Brona samotného. Postup byl více než pozvolný a v jednom místě se zastavil zcela. Doplavali zpátky ke skalní stěně, podél níž dosud stoupali, a na příhodnou římsu tohoto útesu se usadili. Bojovníkovi někdo položil do klína závaží. Všiml si, že další podobná vynášejí vzhůru i ostatní skřeti. Byl rád, že zastavili a on se mohl rozhlédnout kolem, ale nepříjemné bylo, že se mu čím dál tím hůř dýchalo.
Dva nebo tři z jeho průvodců pokračovali dále k hladině, ostatní se rozsadili porůznu kolem, nebo jen tak plavali na úrovni sedících. Skřet sedící vedle Brona se usmál. Tedy, nejspíš se usmál a uklidňujícími gesty ukazoval bojovníkovi, že má vydržet, než se vrátí jeho druzi, kteří se plavali porozhlédnout nahoru.
Bron přikývl a sledoval to fascinující divadlo kolem. Na skalních výčnělcích se přidržovali tihle prazvláštní skřeti, jimž modrozelené světlo dodávalo až přízračný nádech, občas zahlédl odlesk rybího těla, sem tam se poblíž snesl podél skály uvolněný kámen shozený někým nahoře, ale nebylo to nic, co by je ohrožovalo.
Pak se vrátili plavci z průzkumu, kývali hlavami a zběsile ukazovali rukama šikmo vzhůru. Bronovi vmžiku zmizelo z klína závaží a všichni se dali do pohybu tím směrem. Sice tomu vůbec nerozuměl, ale zdálo se, že oni vědí, kam ho chtějí zavést. Důvěřoval jim, ale když se skleněná kupole vyloupla nad vodní hladinu, nerozuměl vůbec ničemu. Vždyť to je… Zůstal zírat s otevřenou pusou.
Princezna Via se právě zvedala ze země, ale leknutí ji posadilo zpátky. „Bron?“ dokázal bojovník, stále ještě pod poklopem, odečíst z jejích rtů svoje jméno. To už se ale poblíž něho vynořilo i několik skřetů a dívka o pár kroků ucouvla. Přikývl a zvedl ruku v uklidňujícím gestu, jak jen mu sklo kolem něho dovolovalo.
Zastavila se.
On se potopil a vynořil se vedle zvonu, který teď jeho průvodci nechali opět mírně klesnout, přičemž sami zmizeli pod hladinou.
„Jsou to přátelé,“ promluvil Bron, když se zhluboka nadechnul. Dívka si rychle přitiskla ukazováček na rty a plaše se ohlédla za sebe. Byli sice víceméně kryti skalním výběžkem zasahujícím do jezera, i s částečně omezeným výhledem si ale bojovník rychle uvědomil, kde se nacházejí. Přitiskl se ke skále. Za ním se opět vynořil jeden ze skřetů, zatahal ho za ruku a ukazoval na dívku a pak dolů pod sebe.
Z tábora se ozval řev a nezaměnitelný hluk rvačky. To bojovníkovi vyhovovalo. „Zmizme,“ sykl k princezně a ona udělala několik váhavých kroků do vody. Pak zavrtěla hlavou a couvla.
Jestli doteď úplně nerozuměl tomu, co se kolem něj děje, princeznino chování mu celou situaci nijak neozřejmilo. „To jsou skřeti, nebo ne?“ pronesl polohlasně a ukázal k části tábora, kterou mu nezakrývala skála.
„Hmm,“ přikývla dívka.
Bron se zamračil. „Oni válčí za vás?“
„Ne.“
„Tak na co, sakra..?“
„Já,“ zadrhla se princezna, „nevím.“
Asi chtěla pokračovat, ale Bron ji zastavil. „Já vím, že tihle válčí za mě.“ Ukázal za sebe. „A že dění tady patrně sledují delší dobu. A přivedli mě sem, protože vidí, že jsem tady potřeba.“ Mimoděk zvyšoval hlas, ale zatím si jich očividně nikdo nevšiml. Dosud neutichající potyčka v táboře dobře odváděla pozornost jinam.
„Nemůžu. Nechci…“
„Chceš zůstat mezi nima?“ opět ji přerušil Bron.
„Ne, to ne!“ pospíšila si s odpovědí Via.
„Tak jdeme!“
Opět vstoupila do vody a opět zaváhala. To už ji Bron ale chytil za ruku a vedl ji za sebou. Nadechla se, že něco řekne, ale nestihla to.
„Pozor, schod,“ řekl totiž bojovník a vkročil s ní nad hloubku. Než zajela pod hladinu, stačila se nadechnout ještě jednou. Poté ji uchopily něčí ruce a než stihla cokoli udělat, stáhly ji dolů. Byla ochromena tím, co se právě stalo, ale instinktivně zadržovala dech, jak to jen šlo. Pak se ale něco změnilo. Mokré vlasy jí klesly a přilepily se k tvářím a ona zjistila, že jí hlavu obklopuje prázdný prostor. To už se zpátky vedle ní objevil Bron a snažil se ji uklidnit. Zalapala po dechu a… Nadechla se. Odhrnul jí vlasy z očí a ona se mohla rozhlédnout. Byli oba pod poklopem nově naplněným vzduchem a byli přidržováni několik sáhů pod hladinou. Pod hladinou obrovského jezera, jak teprve před krátkou chvílí Bron zjistil. Ani se příliš nebránila, když jí skřeti připevňovali na kotníky závaží, neboť viděla, že totéž snáší s naprostým klidem i její společník.
Skřeti, kteří plavali zatím okolo, předali svá závaží těm, kteří měli na starosti skleněný zvon, a celá skupinka začala pomalu klesat. Jas zpod hladiny vystřídalo přítmí a oni se propadali stále hlouběji k temnotě. Když stanuli na dně, chytil Bron dívku za ruku a vedl ji za sebou. Druhou rukou se přitom chytil nabízené ruky skřetí. Kráčeli temnotou až ke schodům, nad nimiž prostor již opět osvětlovaly zapálené louče.
„Je mi zima,“ bylo první, co byla schopna říct princezna, když se vzpamatovala z překotného sledu událostí.
Jeden ze skřetů je odvedl k ohýnku rozdělanému v nevelké jeskyni a někdo další donesl přikrývky a deky. Princezna dostala i nové oblečení vcelku vyhovující velikosti a ráda se převlékla do suchého. Bron to odmítl, místo toho se nahříval a sušil u ohně.
Pak povídali a společně se snažili dát dohromady ucelený obraz toho, co se vlastně nahoře děje.

„Bojím se,“ špitla princezna. „Mám strach, že teď už je nikdo nezastaví.“
Bron se zamyšleně podrbal na bradě. Mlčel. Věděl, že její strach je oprávněný.



„Budou se muset rozdělit,“ skláněl se Shaerian nad provizorní mapou. „Aby dokázali účinně bojovat se skřety v Černodole, musí jich tam zaútočit přinejmenším pět set. To znamená, že na nás jich zbývají necelé dva tisíce.“
Kolem něho postávala čtveřice elfů. „Myslím,“ promluvil po chvíli jeden z nich, „že kdybychom tam ve vhodnou chvíli udělali protiúder ze vzduchu, jednak bychom v jejich řadách nadělali pěknou paseku, hlavně je ale znejistíme v tom, kde mají hledat tebe.“
Čaroděj se mu dlouze zadíval do očí. Přemýšlel. Dračí jezdci měli být jeho pojistkou tady, ale na právě vyslechnuté myšlence něco bylo. Přesto namítl: „Oni nepochybně vědí, kde jsem.“
Elf pohledem neuhnul, pouze pokrčil rameny. „Může být,“ pronesl po chvíli, „ale základem úspěchu ve válce je znejistit nepřítele. Bez překvapení se může stát, že je nezastavíme. Jak se říká, z hovna bič neupleteš. A o těch skřetích špinavcích a pořádné organizované armádě to platí zrovna tak.
„Budou se rvát, jako žádná jiná armáda dosud. O to se postarám,“ promluvil Shaerian po další odmlce.
„Živelnost a divokost je dobrá věc. Někdy ale nestačí,“ Vložil se do hovoru nejstarší z elfů. Bílé vlasy měl vzadu stažené do ohonu a zjizvená tvář svědčila o tom, že zažil nejednu bitvu. Velmi pravděpodobně ještě v dobách, kdy ostatní z přítomných nebyli na světě.
Shaerian nereagoval. Jen dlouze zadumaně mlčel. Nevěřil nikomu. Nevěřil nikomu, ale z těchto starých mužů sálalo něco, co jeho nevíru nahlodávalo.
„Budiž,“ řekl, když se vrátil očima k mapě.
„Vezmu si to na starost,“ promluvil měkkým hlasem elf, který byl mladší a ne tolik zjizvenou kopií bělovlasého. Kopií tak věrnou, že nemohlo být pochyb o tom, že se jedná o otce se synem. Přesto i on byl starším než sám čaroděj.
Shaerian k němu vzhlédl: „Poletíš?“
„Jistě,“ pravil voják pevně. „Až prolomí první linii opevnění, a tu oni prolomí rychle, poletím jim v ústrety.“
Bělovlasý se kousl do spodního rtu, když se k synovi obrátil, ale neřekl proti tomu jediné slovo.
„Jak dlouho může Černodůl s takovouhle podporou odolávat?“ zeptal se věcně Shaerian.
„Vstupní soutěska není široká. Když všechno půjde dobře, můžeme tam Gliändalovy vojáky zaměstnávat třeba týden, dva.“
„A když všechno půjde špatně?“
„Den.“

...

Nebe bylo zatažené těžkými mraky, které připluly od severu chvíli před soumrakem. Pofukoval mírný větřík a listí stromů v něm tiše ševelilo. Ochladilo se a Slunceslav si přitáhl plášť k tělu. Byl to zvláštní pocit, když si před chvílí připínal hrudní plát. Poprvé to totiž bylo nutností, poprvé táhl do bitvy.
Elfové mlčeli. Když král Gliändal zdvihl ruku se zaťatou pěstí a celé vojsko se dalo do pohybu, na krátkou chvíli utichly i hory samotné.
V čele kráčeli zkušení, těžce vyzbrojení válečníci, v těsném závěsu pak král s ostatními veliteli a se Slunceslavem po boku, chránění ze stran skupinami složenými z královy osobní stráže a nejlepších lučištníků. Hlavní část armády pak postupovala za nimi.
Čas od času se vrátil některý ze zvědů a podával hlášení o situaci vpředu. Jeden z nich přinesl šípem prostřeleného orla.
„Dobrá práce,“ přivítal ho spokojeně král. „Takže odteď mají o oko méně.“
„Jsou připraveni. Vědí, že jsme vyrazili.“
„Pochopitelně,“ přikývl nevzrušeně Giländal.
„Další stovka se jich odpoledne přesunula do Černodolu.“
„Dobře.“ Vládce vypadal, že tahle zpráva ho navzdory očekávání mluvčího potěšila.
„Je jich tam k devíti stům. Plus deset elfů. Částečně opevnili ústí do údolí. Černodůl pak o poznání důkladněji. Nebude snadné to tam vyčistit.“
„Rozumím,“ přikývl král. „Shaerian je v hlavním ležení? U jezera?“
Po téhle otázce zvěd na chvíli zaváhal. „Od odpoledne, kdy se…“ Tady se zarazil na delší dobu. „Od chvíle, kdy jim zmizela princezna, jsme ho neviděli.“
Král se zastavil v půli kroku. „Ztratili jste Shaeriana?“
„Pane,“ sklopil špeh na chvíli oči, „měl jsem na starosti Černodůl, ale bylo mi řečeno, že tam byli zabiti dva naši muži. A při tom zmizel on.“
„On je jediným cílem!“ nechal se na chvíli Gliändal strhnout vztekem. Ale pouze na okamžik, než pokračoval o poznání klidnějším tónem a naprosto věcnou otázkou: „Nemůže být v Černodole?“
„Jsem přesvědčen, že ne, pane,“ pravil voják pevně.
„Dobře. Dobře,“ pokýval král hlavou a opět vykročil. „Jestli je to všechno, můžeš jít.“
Zvěd přikývl a kvapně odběhl.
Vládce se za chůze obrátil na vysokého elfa po své levé ruce: „Takže ty si stále myslíš, že bychom na Černodůl neměli útočit?“
„Slyšel jsi sám. Jestliže tam Shaerian není, nemáme důvod. Nahradíme jejich vnější obrannou linii naší. Zavřeme je tam a bude na to stačit nějaká stovka mužů, aby udrželi soutěsku.“
„To zní dobře.“
„Jen jsem se chtěl zeptat, můžeme počítat s nějakou pomocí Aï Laeneah?“
Král se jen trpně usmál. „Nemám tušení. Přichází a odchází, jak uzná sama za vhodné. Nevím, kde je teď, ani kdy se zase objeví. Ale jsem si jist, že ona zabíjet nebude. Nikdy nezabíjí.“
„Pak je to na nás.“
„Myslím,“ vložil se do řeči Slunceslav, „že až se setkáme s čarodějem, bude nám nablízku.“
„Tak nějak,“ přikývl král.



Bron šťouchl špičkou boty do zpola ohořelé větve a přisunul ji do ohniště. „Takže mají ještě minimálně dva draky?“
„Ano. Když mne ten muž unesl, čekal na něho v lese ještě skřet s dalším drakem. Žádného dalšího už jsem ale neviděla. Ani tady u Jezer.“
„To může být problém. Jestli o nich tvůj otec neví, může to…“
„Já o nich vím,“ ozvalo se nečekaně ze tmy a k jejich ohni došla Aï Laeneah.
Oba sebou cukli, když promluvila, a když ji ozářilo světlo ohýnku, oněměli úžasem. Zdála se být napůl skutečností a napůl přízrakem. Byla taková, jakou si ji Bron pamatoval, ale mihotavé světlo plamenů ji dělalo jinou, neskutečnější.
„Já o nich vím,“ zopakovala. „A nepustím je do vzduchu.“
Via si ženu před sebou prohlížela s neskrývanou zvědavostí a v duchu ji porovnávala se sochou, již jí ukázal Shaerian. A znovu musela smeknout před zručností dávných sochařů. „Aï Laeneah?“
Bron po chvilkovém zaváhání vstal a zahleděl se čarodějce do očí. „Rád tě opět vidím,“ usmál se.
„Já tebe,“ opětovala mu mírný, trochu smutný úsměv. „Okolnosti jsou tentokrát jiné, než bych si představovala.“
„Jistě, proto jsem tady.“
„Vidím, že neztrácíš čas. Mí přátelé se o vás starají dobře?“
„Trčel jsem tu dýl, než mi bylo milé. A pečenou rybu už nemůžu ani vidět. Ale jo, jsou pohostinní. A očividně vědí, co je třeba udělat,“ kývl směrem k princezně, které začínalo velice pozvolna docházet, jak se věci mají.
„Aï Laeneah a… Ty? Jste…“ hledala vhodná slova. „To ona..?“
„Ano, to ona je tou čarodějkou,“ odpověděla za Brona žena, „kvůli níž je teď tady.“
„Ty jsi s…“ obrátila se princezna na bojovníka a snažila se to, co ji napadalo, nedoříct.
„Hmm,“ pokrčil Bron s bezelstným úsměvem rameny.
„A Slunceslav?“ nakrčila čelo Via.
„No,“ pokrčil opět neurčitě rameny.
„A,“ obrátila se rozpačitě na čarodějku a zadrhla se. „A můj..?“
„Jistě,“ odpověděla bez nejmenších rozpaků čarodějka. „Jsem tady velmi dlouho a tohle je opravdu dávná minulost. Naše cesty se rozešly a jsem tomu ráda. Jsem ráda za něho, když vidím tebe. Má, po čem vždycky toužil.“ Usmála se, ale v jejím hlase zazněl smutek a podzemní ozvěna jej ještě zvýraznila.
Ona snad dokáže…
„Částečně,“ přitakala žena. „A když vidím, jak je Bron promodralý zimou, nemusím ani číst jeho myšlenky, abych si byla jista, že uvítá tohle.“ Zalovila v záhybech svého pláště a vytáhla malou lahvičku, kterou otevřela a podala mu ji.
Bron se spokojeně zašklebil a chtěl něco moudrého pronést. Místo toho si ale jen přivoněl a napil se. Jemná vůně borůvek naplnila prostor a blažený úsměv svědčil o tom, že rozhodně nebyl zklamán ani chutí pálenky. „Dokonalá,“ zhodnotil spokojeně a velice neurčitě.
„Děkuji,“ přistoupila na jeho hru Aï Laeneah.
„Máš suché oblečení,“ vrátila je Via docela praktickým dotazem do přítomnosti. „Kudy jsi sem přišla?“
„To je tajemství.“
„Jak to teď vypadá nahoře?“ zeptal se Bron.
„K ránu se střetnou.“
„A co Slunceslav?“
„Jde s Gliändalem.“
„Měl bych na něho dohlédnout.“
„Možná později.“



Stále silnější poryvy ledového větru cloumaly tiše postupujícími šiky elfů i princem jedoucím po králově boku. Slunceslav si upravil plášť tak, aby mu přilnul ještě blíže k tělu, a jeho cíp si přetáhl přes bradu. Ten vichr jsme si snad přinesli s sebou z hor až sem dolů. Na okamžik se pak zabavil úvahou o tom, že jestli zmrzne dřív, než dojde k bitvě, příliš to jeho přízvisku neprospěje. V jednom okamžiku, kdy se přiblížili těsně k jezeru, vmetl jim vítr do tváří ledovou spršku. Nebylo úplně zřejmé, jestli to byla vodní tříšť utržená z neklidné hladiny, nebo začátek deště z těžkých mraků táhnoucích se nad ní. Pak se bez jediného hlasitého povelu celé vojsko zastavilo.
„Jsme na místě,“ obrátil se na mladíka král. Stáli na břehu říčky vytékající z nepříliš širokého údolí po levé straně, která o kus dál napájela jezero. „Cesta do Černodolu,“ ukázal pak proti proudu. „O kus výš je soutěska zvaná Vrata. Tam budeme očekáváni.“
„A právě tahle „Vrata“ my zavřeme zvenku, jestli tomu dobře rozumím,“ přikývl princ.
„Ano.“
„A když Shaeriana nenajdeme v hlavním táboře?“
„Pak do Černodolu budeme muset. Ale nepochybuji o tom, že až zaútočíme u jezera, tady se to dozvědí a budou se snažit napadnout nás v týle.
„Já,“ zarazil se najednou princ. „Měl bych. Měl bych zůstat tady,“ vyslovil pomalu myšlenku, která jej zaměstnávala už od chvíle, kdy vyrazili.
Král se na něho překvapeně podíval. Alespoň tak to ve tmě Slunceslavovi připadalo. „Proč?“ potvrdil pak tuhle domněnku otázkou.
„Nevím.“
„Aha.“
„Aha?“
„Zavázal ses čarodějce. Jestli tu máš zůstat, asi není nutné, abys tomu rozuměl.“
„No jo, jenže já bych rád.“
„To chápu,“ přikývl vládce.
Chvíli stáli tiše, než opět promluvil král: „Zůstaneš tady tedy s Taienem,“ pokynul rukou k vysokému vojákovi, který byl určený jako velitel sto padesáti mužů vybraných k uzavření soutěsky u Černodolu.
Taien působil v temné noci ještě vyšší, než doopravdy byl. Teď přistoupil ke králi a položil si ruku na srdce. „Udržíme je.“
„To věřím. Přesto ti chci popřát hodně štěstí.“
„I tobě, Gliändale.“
„A dávej na něho pozor,“ kývl panovník k Slunceslavovi.
Ten chtěl něco říct, pak se ale spokojil pouze s tím, že králi také popřál štěstí.
„Držte se.“
S tím Gliändal odešel do tmy a následovalo ho i početné elfské vojsko. S Taienem zůstal na prostranství pouze Slunceslav a sto padesát vojáků.
Velitel pronesl několik krátkých rozkazů, jeho muži se rozdělili na dvě poloviny a každá z nich se vydala po jednom úbočí hlouběji do soutěsky. Mezi nimi byla říčka a stezka, oni však postupovali o poznání těžším terénem. Přesto ani tady nevydávali příliš mnoho zvuků. Co chvíli zastavili a naslouchali.
„Támhle to je,“ ukázal před sebe Taien. Princ toho mnoho neviděl. Noc sice začínala pozvolna světlat, ale mraky byly velmi nízko a mezi skalami se v začínajícím dešti válela mlha.
Pomalu a opatrně se přibližovali ke skalám. Dávali si záležet na každém došlápnutí, přesto se občas ozvalo zašramocení uvolněné suti, ale šumění deště a hukot větru někde nahoře ho vzápětí umlčely.
Elfy v protisvahu mohli jen tušit, přesto se v jednu chvíli Taien zastavil, jako by čekal, až se dostanou na jejich úroveň. Slunceslav tomu nerozuměl, velitel přece nikoho na takovou dálku nemohl vidět ani slyšet. Ale jistota, s jakou vyčkával, byla neochvějná. On s nimi v nějakém spojení být musel.
Ale jak, to už se princ nedozvěděl.
Samotná bitva začala vzápětí. Taienovou smrtí. Z šera vylétl se zasvištěním šíp a elf se s ním zaraženým hluboko v hrudi skácel na zem. Slunceslav k němu přiskočil a chtěl jej zachytit, ale nad jeho hlavou prolétl další opeřený pozdrav, který jej přiměl vrhnout se za nejbližší skalní výčnělek.
Pak bylo chvíli ticho. Princ uklidil meč, který předtím tasil, a natáhl se po Taienově luku. Z toulce mu vytáhl několik šípů a opřel si je o kámen před sebou. Očima se snažil proniknout přítmí a zachytit alespoň náznak jakéhokoli pohybu ve směru, odkud musel přilétnout šíp, který zabil velitele, ale cíl pro svoji střelu nenašel. Jestli tam někde mezi kameny někdo byl, byl hodně trpělivý. Ale spíš by se dalo soudit, že to byla předsunutá hlídka, která se okamžitě po svém možná až nečekaném úspěchu stáhla zpátky do bezpečí.
Nezačali jsme dobře. Přikrčený, s lukem a šípy v ruce udělal Slunceslav několik dlouhých skoků za další z příhodných krytů. Nestalo se nic. Nebýt stále zesilujícího jekotu vichru, dal by se svět nazvat strnulým.
Vydal se vzhůru.
Právě ve chvíli, kdy se nedaleko od něho ozval řev, se vyšvihl mezi dvěma skalkami nahoru na nevelké kamenné plato a skrčil se za balvanem hrozícím zřícením. Moc se o něj raději neopíral. O kousek níž se střetla ocel se železem a zakously se meče do masa. Když se díval tím směrem, rozeznal pohybující se stíny. Ze směru, kde elfové být nemohli, se k hloučku bojujících blížil další. Mladík nezaváhal. Přiložil šíp na tětivu a zamířil. Než se stihl skřet zapojit do šarvátky, byl z boje nadobro vyřazen.
Podle výkřiků se bojovalo i na protějším břehu. Divoce a krátce. Krvavá předehra k většímu krveprolití, k němuž mělo dojít v následujících hodinách, skončila tichem.
Déšť zhoustl. Spláchl mlhu do řeky a svítání by nabídlo docela slušný přehled o situaci před Vraty do Černodolu, nebýt právě provazců vody padajících z oblohy a hnaných prudkými poryvy větru. Chlad byl nepříjemný, ale následující nečinné vyčkávání připadalo Slunceslavovi ještě nesnesitelnější.



Nedlouho po úsvitu Gliändal jediným gestem zastavil vojsko na vyvýšenině, pod kterou se rozprostíralo široké údolí. V jeho závěru byl skřetí tábor, zezadu chráněný skalami, z boku pak hladinou jezera. Zbylá část byla opevněna několika pásy kamenných valů.
„Slušná práce,“ pronesl jeden z velitelů směrem ke králi. „Na skřety.“
Ten pouze přikývl. Díval se na opevnění a mračil se jako samo nebe. Zatímco v údolí Černodolu, vzdáleném jen několik málo hodin chůze, to ve stejnou chvíli vypadalo na konec světa, tady nepršelo. Aspoň zatím ne.
Oblouky opevnění tábora byly čtyři, přičemž průchody v kamenných valech nebyly jeden za druhým, ale vždy na opačném konci než v tom předešlém. Před tím vnějším pak byla mělká proláklina zbavená jakéhokoli materiálu nabízejícího možnost krytí.
„Bude to na dýl,“ promluvil po chvíli. „Kdyby s nimi nebyli elfové, bylo by to snazší. Skřetů bych se nebál, ale stačí pár desítek zkušených lučištníků a v té míse před valem udělají v našich řadách slušnou probírku.“
„Což jsme ovšem věděli. Proto neseme dřevo.“
„Pusťte se do práce.“
Vzhledem k tomu, že ruch ve skřetím ležení odpovídal tomu, že tam o Gliändalově vojsku vědí, s čímž král ostatně počítal, nebylo již nutné jeho přítomnost skrývat. Elfové se tedy
pustili do výroby provizorních dřevěných krytů, za nimiž snad bude možné volný prostor překonat s minimem ztrát. Sekery se zakusovaly do dřeva, kladiva dopadala na hřeby, ranním tichem se nesly zvuky úderů.



„Jen pojďte, jsem připraven,“ syčel si sám pro sebe Shaerian. Poklepávání prstů na desku stolu ale prozrazovalo jistou nervozitu. Oči měl upřené do mapy před sebou a co chvíli po ní přejel bříšky prstů.
Znervózňovalo jej jediné. Co se týče situace v Černodole, byl slepý. Vichr, déšť a těžká bouřková mračna bránila jeho orlům vidět, jak se tam všechno vyvíjí. Byl si ale aspoň jist, kde je ta, již je třeba jednou provždy zničit. Nikdo jiný, než Aï Laeneah totiž v tamním nečase prsty mít nemohl.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 21. ledna 2021 11:08
dub2857.jpg
Epičnost téhle série narůstá do obřích rozměrů. To není Tolkien, ale Martin! Hrozně se mi to líbí - málokdy se mi stává, že mi jsou sympatické úplně všechny strany účastné války, ale tobě se to podařilo. Akorát jsem se dostala na konec nasyslených dílů, tak bych teď potřebovala, abys začal urychleně vydávat nové, protože jsem zvědavá na pokračování.
 
Bard - 20. ledna 2021 19:49
ikonagamma1684.jpg
Děkuji. :-)
 
Arged - 19. ledna 2021 14:44
arged - kopie82357676.jpg
Pořád ten příběh na pokračování někdo čte, neboj. Skvělé!
 
Sargo - 18. ledna 2021 19:07
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Paráda. A rozličné nápady skvělé. Celé skvělé :-D
 
Tumiran - 17. ledna 2021 10:21
thief058182.jpg
To bylo...
epicky
borůvkový!

Verne křížený s Tolkienem a Zelazným.
Bard.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.078518867492676 sekund

na začátek stránky