Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Voněla po borůvkáchOblíbit

ikonagamma1684.jpg

Autor: Bard

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 16. prosince 2020 11:37

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
8. Kdo čím zachází...
 
Nevydržel čekat příliš dlouho. Když utichly i zvuky boje občas sem dolehnuvší z druhého břehu řeky, dal se Slunceslav opět do pohybu. Šplhal do stráně nad sebou, za skalkami a výčnělky vždy na okamžik strnul a číhal, pokaždé ale po chvilce pokračoval. Stoupal poměrně svižně a díky tomu se docela zahřál. Což nutně potřeboval.
Co ovšem nepotřeboval, byl skřet skrývající se v úžlabině mezi dvěma skalkami. Princ sáhl po meči, ale netasil jej. Zdálo se, že skřet je zaujat něčím jiným a nebezpečí, které se k němu blíží zdola, zatím nepostřehl.
Mladík sejmul z ramene luk a vytáhl šíp. Přiložil jej na tětivu, ale když chtěl zamířit, vyklouzl mu šíp z prokřehlých prstů, opustil zpola nataženou zbraň a skončil v suti pod nepřítelem. Jeho zašramocení skřetovi neuniklo a reakce byla blesková. Princ neměl šanci postřehnout, kdy se stačil sehnout pro kámen, který po něm vší silou hodil. Razance byla naštěstí na úkor přesnosti, takže jej pouze do tváře škrábnul úlomek kamene, který se roztříštil o skálu. To už se na něho ale řítil s děsivou zuřivostí a mečem v ruce sám skřet. Slunceslav ani na okamžik nezaváhal. Hodil mu pod nohy nepotřebný luk a tasil. Útočník zavrávoral, ale neupadl. Nezasáhl ovšem tak, jak potřeboval. Zato Slunceslav ano. Šikmým sekem vedeným zdola ho rozpáral od slabin k pupku a než si stihl uvědomit, co se právě stalo, bylo po boji. Bron by byl sakra pyšný. Spokojeně se ušklíbl.
S mečem v obou rukách se rozhlížel po dalším nebezpečí. Neviděl nic, tak vystoupal ještě o kousek výš. Teprve z místa, kde se předtím skrýval skřet, uviděl to, co teď již chladnoucí protivník předtím sledoval.
O kus dál stála na skalní plošině žena. Aï Laeneah – Paní Starých hor. Ta, kterou poznal jako Lanu, a kterou by teď Lanou nebyl schopen nazvat. Otřásl se. Byla skálou a vichřicí zároveň. Neochvějná, chladná a rvoucí na kusy vše, co by jí chtělo stát v cestě. Pevná a živelná, ale zároveň nechráněná před případným útokem. Živila svojí vůlí bouři před sebou a byla tím plně zaujata.
Odlepil se od skály a vykročil k ní. A v ten okamžik uviděl kus před sebou elfa, který se právě chystal vystřelit. Vzhledem k tomu, že sám o luk přišel při boji se skřetem, vytrhl zpoza opasku nůž a vyslal jej po střelci. V házení nožů se nikdy cíleně necvičil a výsledek tomu odpovídal. Zbraň zasáhla elfa naplocho do tváře. Ale vzala mu tím klid nutný k přesnému zamíření. A zbytek času k přesné střelbě překonal princ několika dlouhými skoky.
Úvod boje částečně opakoval ten předchozí se skřetem. S tím rozdílem, že tentokrát skončil luk pod nohama útočícího Slunceslava. Dál pak následovala výměna seků, krytů a úhybů. Ne příliš dlouhá a pro prince nakonec úspěšná. Elf padl mrtev do kamení a on sám utržil jen nehlubokou ránu na stehně.
V předklonu pak prudce oddechoval a rozhlížel se po okolních balvanech a skalkách. Další bezprostřední hrozba se zde už být nezdála. Sebral tedy luk, který tentokrát nedoznal úhony a z elfova toulce několik šípů a udělal pár dalších kroků k Aï Laeneah.
Stála nehnutě a hleděla někam daleko do mraků, z nichž sjížděly do Černodolu blesky a padaly proudy vody cuchané poryvy vichru. Jediné, co se na ní hýbalo, byly zorničky. S každým jejich rozšířením se nad dolinou rudě zablesklo, každé smrštění rozdmýchalo vichřici.
Slunceslav stál vedle ní a fascinovaně na to představení zíral. Přejížděl pohledem od jejích očí k mračnům nad údolím a zase zpátky. Po zádech mu běhal mráz a žaludek se mu svíral úzkostí.
Vydržel to jen krátkou chvíli, pak o několik kroků ustoupil a raději se s lukem v ruce věnoval blízkému okolí. Proto zde byl a musel být. Teď už rozuměl.



V obrovské kapse pod skalním převisem v nejzazším koutě Černodolu rozpínal svá křídla drak. Neochotně. Stejně zdráhavě, jako na něj vylézal skřet s obrovským hákem na kratším toporu. Podobnými háky a bodci, pouze na delších násadách, bylo zvíře udržováno pod kontrolou dalšími skřety v kruhu kolem něj. Druhé zvíře se krčilo v koutě u skály a snažilo se před podobnými zbraněmi držet v co možná největším odstupu. Bylo vyděšené. Se složenými křídly a v téhle poloze se nezdálo být nijak mohutným či nebezpečným, přesto strážce před případnou neopatrností a ledabylostí varovalo jeho zlostné syčení. Skupinu skřetů doplňovali dva urostlí elfové.
Venku hučel déšť, řval vichr a burácely hromy. Před každým prásknutím se celý Černodůl rozzářil rudým světlem blesku.
Skřeti i zbylí elfové, kteří nebyli přímo u draků, byli zalezlí v dírách a štolách černě zírajících ze skalních stěn.
Skalní amfiteátr uzavírala mohutná hradba z nasucho naskládaných kamenů, tvořící uprostřed trychtýř, jímž Černodůl opouštěla říčka ženoucí se pak dál k soutěsce. Trychtýř, jehož úzké hrdlo s potokem bylo jediným vstupem do nitra skal, který ale začínal být říčce povážlivě těsný. I na hradbě se krčily shluky skřetů, ale nebylo těžké je podezírat z toho, že se víc věnují myšlenkám, jak odsud zmizet za ostatními někam do sucha, než skutečnému hlídkování. Jak ostatně správně tušili, voda už stejně uzavřela i Vrata a nikdo nezvaný tedy v nejbližších chvílích nepřijde. A i ve světle blesků nebylo vidět víc než šedá stěna deště.
Drak, který byl za pomoci bodání a úderů nucen vylézt zpod převisu, rozběhnout se a pokusit se vzlétnout, zařval. V tom skřeku, který za okamžik pohltila bouře, bylo zoufalství i nenávist. Byla v něm všechna divokost světa a bylo v něm něco, co přinutilo skřeta na jeho hřbetu udělat nejmoudřejší věc, kterou v celém svém životě udělal - zahodit hák a vrhnout se dolů do kamenné suti, ať se mu při tom stane cokoli.
Druhý z ještěrů ve stejnou chvíli vyrazil s obdobným zařváním proti naježeným hrotům před sebou. Rychlejší z elfů vyskočil proti němu a s nataženou rukou chtěl cosi pronést. Jeden ze skřetů byl ale rychlejší a jeho bodec projel zvířeti šupinami někde pod čelistí. Další skřet byl zároveň odhozen právě na elfa a srazil ho na zem.
V tomtéž okamžiku se vrátil drak, který předtím na krátký okamžik vlétl do běsnících živlů tam venku. Vrátil se, aby zabíjel.



Bron přecházel tmavým prostorem jeskyně a kopal do kamínků, zatímco nahoře, byť již bylo nedlouho k polednímu, se ještě nestřetli. Ne u Jezer a v plné síle ještě ani v Černodole. Laniny předpoklady se zatím nenaplnily, což on ovšem nevěděl. Ostatně, nevěděl ani, jestli už její termín „nad ránem“ tam někde nahoře teprve přijde, nebo už proběhl. Nevěděl pořádně nic a to mu vadilo.
„Taky mi vadí, že jsme tu zavření,“ položila mu ruku na paži Via.
„Upřímně řečeno, to, že jsi tu zavřená ty, je jedině dobře,“ obrátil se k ní bojovník.
Zatvářila se dotčeně, čehož si buď nevšiml, nebo mu to bylo jedno.



„Střílejí obstojně,“ prohlížel si Gliändal havrana propíchnutého dlouhým šípem. „Kde jste ho našli? „
„V té suti támhle,“ kývl zvěd hlavou k pásu skal vlevo. „Myslíme si, že patří Aï Laeneah.“
„Patří,“ přikývl král. „Kolik času ještě potřebujeme?“ obrátil se pak na druhého z vojáků.
„V poledne budeme připraveni.“
Panovník přikývl.
„Pane,“ ozval se ještě zvěd, „zřejmě jsme zahlédli Shaeriana. Istreth a Näirin se to ještě snaží ověřit.“
„Jakmile si budete jisti, chci to okamžitě vědět.“
„Rozumím,“ přikývl voják a odběhl.
„Takže zřejmě ještě poobědváme a vyčkáme na další zprávy,“ pronesl král napůl sám k sobě a napůl ke zbylému vojákovi.
„Ano, pane. Vydám příslušné rozkazy.“



Z hloubi Černodolu se ozval skřek, při němž i bouře na okamžik oněměla a zastavila se krev v žilách všech, kdo jej zaslechli.
„Co to bylo?“ otřásl se Slunceslav.
„Bolest? Zoufalství?“ pokrčila rameny Aï Laeneah. „Čirá nenávist?“
„Ale kdo to..?“
„Ti, které byste nejspíš nazvali draky.“
Déšť pozvolna slábl, jak čarodějka přestávala zaměřovat svou pozornost nad údolí. Nebe světlalo a občasné zabublání hromu už zaznívalo jen mírně.
„Půjdu,“ pronesla žena po chvíli a téměř okamžitě dodala: „Sama. Tebe bude ještě potřeba tady.“
„Ale,…“
„Jen zavrtěla hlavou a vyznělo to důrazněji než jakákoli slova.“
„Uvidíme se později,“ usmála se na něho, pohladila ho bříšky prstů po tváři a odešla.
Princ se chvíli díval jejím směrem, ale pak s lukem v ruce opatrně vyrazil směrem k Vratům.
Nešel dlouho, takhle vysoko ve svahu to nešlo. Zastavila jej téměř kolmá skála. U ní se usadil a v krytu za balvanem čekal.
Dole se skrz vrata valila voda a nikde nad její hladinou nezahlédl jakoukoli známku pohybu. Byl sice skrz naskrz promočený, ale zima předešlé noci byla pryč a s tím, jak odešla bouřka a roztrhala se mračna, se začínalo stále znatelněji oteplovat.
Bude tě potřeba tady. Ušklíbl se. Zatímco na Jezerech se zřejmě bojovalo, on tady seděl na hlídce a vojáci dole byli na svých místech přikováni naprosto stejně. Věděl sice od samého začátku, že jediným úkolem je zavřít skřety v Černodole a nepustit je ven, ale to by se docela dobře obešlo i bez něho.
Vědomí skutečnosti, že voda dole ve Vratech uzavírá Černodůl lépe, než by to dokázalo jakékoli vojsko, stejně jako přesvědčení, že skřeti uvnitř čekají připraveni na případný útok a nechystají se sami útočit, mu dodalo klid dostatečný pro to, aby na chvíli zavřel oči a opřený o skálu nabíral v polospánku síly, které bude potřebovat později.



Odpoledne se přehouplo k podvečeru, když se elfské vojsko dalo do pohybu. Sestup k opevněnému ležení byl vzhledem k velkým dřevěným krytům, za nimiž mohlo jít až dvacet vojáků, pomalý. Zatím je nesli nad hlavami, i tak to ale šlo ztuha.
Král stále ještě z pahorku sledoval tábor před sebou.
„On něco chystá,“ opakoval si polohlasně. „Něco chystá.“
„Taky se mi to nelíbí,“ přitakal jeden z velitelů. „Přece si nemůže myslet, že tuhle bitvu vyhraje. Ani ti špinavci z Černodolu by to nedokázali zvrátit, kdyby se nějak probili ven a vpadli nám do zad. Což si nemyslím, že by se jim mohlo podařit. A když, tak jen hrstce, která se spíš rozprchne po horách, než by se pustila do dalšího boje.“
„Hm,“ přikývl Gliändal.
„Vypadá to, že nám nezbývá, než provést průzkum bojem,“ pokračoval v promluvě velitel a nevypadal, že by mu tento postup byl nějak proti srsti. Naopak. Jak se tak na něho král díval, nabýval přesvědčení, že ten voják se na pořádnou řež snad i těší.
„Vypadá to tak,“ pravil panovník neurčitě. „Pojďme tedy za svými muži.“
Na kraji prolákliny před skřetím táborem se elfové sešikovali do útvarů a nachystali své rozměrné kryty, za nimiž se měli dostat na dostřel lučištníci a zahájit útok. Zbytek vojska scházel v odstupu za nimi.
Na vnějším valu se nachystali do palebných pozic obránci a zpoza hradeb se ozvalo cosi jako zpěv. Válečný zpěv skřetů. Věc ve Starých horách léta neslyšená. Pro citlivé uši elfů, ani těch na hradbě, to nebyl příjemný zážitek.
Dřevěné štíty byly nachystány do polohy, v níž mohli nejlépe chránit postupující vojáky. Ti rozhodným krokem vykročili na otevřené prostranství v několika proudech rovnoměrně rozložených po celé délce hradební zdi, spoléhaje se na to, že jejich dopolední práce byla kvalitní. Nejpočetnější oddíly byly na bocích, tedy u skal a u jezera, a v místě, kde byl průchod prvním valem.
Zadrnčení tětiv ani svistot šípů nebyly přes skřetí řev slyšet, až výkřiky prvních zasažených na obou stranách jasně oznámily, že bitva na Jezerech začala. Postup útočníků se s prvními ztrátami nezastavil ani nezpomalil. Lučištníci vysílali na val i za něj jeden opeřený šíp za druhým a pomalu je doháněly šiky bojovníků s mečem v jedné a lehkým štítem ve druhé ruce. Střelci byli rozděleni na tři skupiny, které se střídaly v útocích tak, aby poskytovali co nejméně prostoru obráncům pro to, aby mohli úspěšně zasáhnout někoho z šermířů ženoucích se kvapem k první hradbě. Když byli běžící elfové jen pár stovek sáhů od valu, vyhrnuli se zpoza něj průchodem skřeti. Stovky skřetů šílených z blízkosti nenáviděného nepřítele. Pach krve elfů je hnal vpřed, byť se jednalo a běh na jistou smrt. Řítili se na smrt, ale smrt předtím mohli rozdávat a rozdávali měrou vrchovatou. Krev stříkala, kosti praštěly a válečný řev byl doplněn sténáním, výkřiky a úpěním raněných. Šípy vysílané s nezmírněnou intenzitou si také stále vybíraly svoji daň.
Elfové se s námahou probíjeli k valu, z něhož mezitím zmizeli obránci. Bojující si té změny nevšimli, ale lučištníci ano a jen se dohadovali, co za tím vězí. Hustý, štiplavý dým, který se vyvalil přes navršené kameny, a rudé plameny šlehající nad první řadou opevnění po celé jeho délce jim byly odpovědí. Z druhého valu opět začaly přes plamennou hradbu přelétat šípy a naslepo hledaly své cíle mezi bojujícími.
Pak Gliändal zavelel k ústupu.



Něco se stalo! Slunceslav si tím byl jist, ještě než otevřel oči. Snad k němu promluvily sporé trsy trav na skalních platech, snad jen neklid vyvolaný netrpělivostí mládí zbystřil jeho smysly natolik, že zaslechl hned první zvuky boje. Z dálky a z opačné strany než by byl býval očekával.
Ve Vratech stále hučela voda, která znemožňovala komukoli projít, skály byly strmé a kameny kluzké po dešti. Bylo nemožné, aby se skřeti z Černodolu dostali ven.
Opatrně se vydal dolů.
V ústí údolí došlo k něčemu, co by se bez větších příkras dalo nazvat masakrem. Elfové se rozmístili tak, aby dokázali účinně bránit své pozice při útoku ze směru od Černodolu. Týl byl chráněný menšími skupinami zanechanými na příhodných místech v průběhu nočního pochodu, které měly jediný úkol – zpomalení či zastavení případných nepřátel a včasné varování vojska. Přesto přišel útok právě zezadu. Jeho síla byla děsivá. Neútočila nějaká zapomenutá skupinka nepřátel, ale stovky skřetů.
Desítky elfů byly rozsekány či ubity, než se kdokoli stačil vzpamatovat. Zbylí vojáci se sice zformovali k obraně a couvali směrem k Vratům, ale, jak všichni věděli, tam přijde konec.
Slunceslav se zastavil, když kolem něho probíhal jeden z prchajících elfů. Chytil jej za paži a zastavil ho.
„Co se stalo?“
„Nevím.“
„Jdi nahoru. Nahoru!“ ukázal směrem za sebe.
Nasměroval tam ještě několik dalších bojovníků, než se sám začal věnovat zabíjení nepřátel. Byl dobrým střelcem, což teď prokazoval. Přesnými zásahy vyřadil z boje tři skřety a čtvrtého částečně. Pak se sám dal na ústup.
Několika hlasitými rozkazy začal tak nějak přirozeně řídit obranu. Aspoň na tomhle břehu. Co se dělo na tom druhém, nestačil sledovat.
Na skalní plato, kam své lidi směroval, se jich dostalo všehovšudy pětadvacet, z toho osmnáct plně bojeschopných. Ostatní utrpěli různě vážná zranění. Přesně vypouštěné šípy zastavily dotírající skřety v oblouku dole pod skálou.
„Museli, museli projít ven nějakým tunelem,“ vysoukal ze sebe zadýchaně jeden z raněných.
Princ přikývl a vypustil šíp, který neškodně minul skřeta přikrčeného u velkého balvanu. Vedle něho ale zadrnčela jen o chvilinku později tětiva a tentokrát střelec Slunceslava svým zásahem předčil. Byl to starý elf s prořídlými dlouhými vlasy staženými do copu a spokojeně se zazubil: „Vůbec nejsi špatný, mladíku. Když to přežijeme, můžu z tebe udělat excelentního střelce.“
„Děkuju,“ ušklíbl se na oplátku Slunceslav a odhrnul si vlasy z čela.
„Nechci vám tu kazit morálku, ale ve Vratech už opadá voda,“ promluvil zasmušile mladý elf s jizvou nad obočím. „Jestli vylezou i z druhé strany, budeme mít co dělat.“
„Třeba už tam nikdo není,“ pokrčil rameny princ a zaobíral se nepříjemnou představou několikasethlavé armády skřetů vpadnuvších do týlu Gliandälova vojska.
„Tak nějak si nemyslím, že by nás právě tohle mělo teď trápit,“ vyvalil elf s jizvou oči, když se mírně pootočil. Pak skočil a strhl Slunceslava na zem ve chvíli, kdy vzduchem zasvištěl šíp. Ve stejný okamžik se hbitě otočil starý lučištník a bleskově vypustil svůj šíp směrem, odkud přiletěl ten, jenž měl zasáhnout prince. Z římsy ve stěně se zřítil elf, ale zůstal tam skrytý za kamenem ještě jeden.
Princ sprostě zaklel, než v rychlosti poděkoval oběma mužům.
Mezitím už někdo vyřešil problém s druhým z útočníků. Balvan, za nímž se elf skrýval, sice znemožňoval přesný zásah šípem, ale zvětralá skála nad ním, zasažená přesně hozeným kamenem, vykonala vše potřebné.
„A má to i s funusem,“ pronesl zachmuřeně starý lučištník, když dozněl rachot padajícího kamení, a utřel si palcem nos.
„Při troše štěstí to sebralo i někoho dole,“ zazubil se úspěšný vrhač kamene. A jen tak pro zlepšení nálady vzal další kámen a naslepo ho hodil někam dolů k bystřině. „měli bysme je takhle čas od času udržovat v nejistotě, kdy neví, odkud co přiletí.“
„Radši je udržuju v jistotě,“ zašklebil se stařík a prostřelil rameno skřetovi, který se ukázal nedostatečně krytý dostatečně blízko.



„A sakra,“ zabručel Bron. „To je najednou kvalt.“
Nejdřív přiběhl jeden z podvodních skřetů a gestikuloval tak zběsile, že bojovník jen stěží porozuměl tomu, že nastal čas vydat se nahoru. Zcela jej v tom utvrdili až další skřeti, kteří se jali chystat skleněný zvon, s jehož pomocí ho předtím dopravili pro princeznu Viu.
„Takže jdeme na vzduch?“ usmála se dívka.
„No,“ začal opatrně Bron.
„No?“
„Skoro jsem tomu jeho mávání nerozuměl, ale jestli jsem aspoň něco pochopil správně, jdu nahoru jenom já.“
„To ne.“
Bron jenom pokrčil rameny. Tohle nebylo nic, do čeho by se chtěl namáčet.
Via přiskočila ke skřetovi a chytila ho za ruku. Pak mu zcela jasně naznačila, že ona jde každopádně nahoru také.
Skřet se na ni díval, jako by ji teď viděl poprvé. A ani v nejmenším se k jejímu požadavku nevyjádřil.
„Jdu s tebou!“ oznámila Bronovi.
Tomu zatím donesli jeho meč. Vzal ho do ruky a spokojeně se usmál. „Šikovný kluci. Netušil jsem, že ho našli.“ Na princeznino prohlášení vůbec nereagoval.
„Jdu s tebou!“
Skřet, který se víceméně stále pohyboval tak, aby měl Brona mezi sebou a princeznou, jej chytil za paži. A někdo další uhasil oheň.
Do absolutní temnoty zaznělo princeznino zlostné zaječení, šplouchání vody a Bronův pobavený smích: „Já jsem v tom nevinně, vaše jasnosti.“
Byl vidoucími skřety odveden do vody pod schodištěm. Když se ponořil po prsa, zhluboka se nadechl, potopil hlavu a nechal se svým průvodcem navést pod zvon.
„Slušná práce,“ pochválil skřety, když se vynořil ve vzduchové kapse zvonu.
„Já to slyšela!“
Pak se nechal odvést temnotou do ticha. Chodba se poměrně prudce svažovala a byla velmi, velmi dlouhá. Na několika místech byly schody, které je svedly o další kus chlouběji. Než se nad ním objevil přísvit, zdálo se mu to nekonečné. A jak pak stoupali podél skály, připadalo mu to tu jiné, než byla stěna, podél níž předtím plavali pro princeznu.
Výnor byl i tentokrát zdlouhavý s několika přestávkami, ale hladina se blížila a Bron nabýval na jistotě, že se vynoří jinde než ve skřetím táboře.
Útes tu končil několik sáhů pod hladinou a k temnému břehu se táhlo téměř rovné zatopené skalní plato. Zhruba uprostřed byla plošina rozdělena průrvou naplněnou balvany, menšími kameny, štěrkem a pískem. Voda tu byla jiná než jinde, kalná a neklidná. Trvalo jen chvilku, než Slunceslav pochopil, že se jedná o ústí nějakého potoka.
A kousek od onoho ústí podplaval poklop a vynořil se na kraji sporého rákosí.
První, co uviděl, když si protřel oči a rozkoukal se, byl mrtvý elf zachycený v křoví na břehu bystřiny. Nebyl to hezký pohled. Ani druhé, co uviděl, neskýtalo pěkný pohled. Byli to skřeti mizející vpravo mezi skalkami. Mnoho skřetů.
Opatrně se vysoukal na břeh. Jeho společníci bezpečí svého jezera neopustili. Jen mu pokynuli na pozdrav a neslyšně zmizeli.
Na tohle už jsem starej. Zamračil se, když se přikrčeně přesouval mezi balvany na břehu bystřiny. Bolela ho noha a nebyl si jist, co tady vlastně dělá.



Aï Laeneah stála na skalním ostrohu a sledovala dění na planině u jezera.
Zpoza prvního valu už nešlehaly plameny, ale hustý dým stále svědčil o tom, že průchod tudy možný není, přesto se elfské vojsko pustilo do dalšího útoku.
Nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Gliändalovi muži se blížili k opevnění a štíty nesli před a nad sebou tak, aby byli kryti před šípy vypouštěnými obránci za druhým z valů.
Král vedl své vojsko tak, jak se od vládců očekává. Běžel v první linii s mečem v ruce.
Ani s tím čarodějka nesouhlasila.
S tím, že se zhruba dvě třetiny vojska zastavily mimo dostřel někde uprostřed prohlubně před táborem a vyčkávaly, už ano.
Ani u předního voje se naštěstí nejednalo o bezhlavý útok a Gliändal nepustil ani ty nejhorlivější z prvních řad do průchodu v hradbě. Místo toho se vojáci přimkli co nejtěsněji k valu a vzájemně si pomáhali dostat se nahoru tak, aby lučištníci stojící na ramenou svých druhů byli stále ještě částečně kryti, ale aby mohli také opětovat střelbu po obráncích na valu druhém.
Přicházel večer a na Jezerech umírali elfové i skřeti. Nebe se zbarvilo do ruda. Červánky na západě věstily větrnou noc.
Se soumrakem vyšlehly plameny za druhým valem a odložily další zabíjení na později.



„Musíme zaútočit, tady nemá smysl čekat.“
„Je jich moc.“
„Dobře, že jenom skřeti.“
„Můžeme je odsud střílet jako králíky.“
„Ve tmě to půjde dost blbě.“
„Jak komu,“ ušklíbl se sebevědomě stařík.
Slunceslav naslouchal debatě a kousal se zamyšleně do spodního rtu. Voda dole opadla a Vraty nepřišel z Černodolu nikdo další. To mohlo znamenat jediné: Skřeti táhli za Gliändalem. „Musíme zaútočit,“ promluvil po chvíli.
„Pobít tyhle a vpadnout skřetímu vojsku do zad?“ ujišťoval se stařec. „V počtu nějakých,“ pohledem přelétl jejich skupinku, „dvaceti kusů? Když budeme mít štěstí.“
„Když budeme mít štěstí,“ přikývl princ a ignoroval ironii v elfově hlasu.
„Myslím, že do toho s váma nejdu,“ ozval se jeden z vojáků opřených zády o balvan. „A bude nás víc.“ Hadry, kterými měl omotané stehno, byly prosáklé krví. Byl bledý a mluvil jen ztěžka a pomalu.
Toho si byl princ vědom. Ranění tu zůstanou a bude tu muset zůstat ještě někdo, kdo se pokusí ostroh udržet před případným útokem. „Já jít musím. A budu rád, když se najde pět z vás, kteří půjdou se mnou.“
„Já půjdu,“ přihlásil se téměř okamžitě jeden z mladých vojáků. Chvíli trvalo, než se k němu přidali ještě další čtyři.
Slunceslav přikývl a pohledem kontroloval římsu, z níž se je před chvílí pokusili napadnout elfové. Pak zavrtěl hlavou. Utržená skála tuhle cestu uzavřela. Ale o kus výš…
Starý elf už měl šíp na tětivě a mířil směrem, kterým se princ díval. Slunceslav mu položil na zbraň ruku.
Lučištník na něho tázavě pohlédl.
Princ jen zavrtěl hlavou.
Cíl nebyl dobře vidět, ale nebylo těžké uvěřit tomu, že tenhle střelec by ho zasáhnout dokázal. Jenže něco tady nehrálo. Princovi se zdálo, že se pohnul obrovský balvan, za nímž se ten muž, byl-li to muž, skrýval.
Zase.
I starý elf už sklonil zbraň. „Někdo z našich?“
„Možná. Každopádně se připravme.“
„Na co?“
„Jestli se mu to povede shodit, půjdeme. A vy nás budete krýt.“
Elfové, kteří měli jít s princem, tasili meče, ostatní nachystali luky.
Trvalo poměrně dlouho, než se něco stalo, ale bylo to velké. Balvan se jednou dvakrát téměř nepatrně zhoupl, než se začal naklánět nad hlubinu. Nejprve pomalu, jako by si to rozmýšlel, pak ale překonal sílu, která jej poutala zpátky, a propadl se dolů. S sebou bral všechno, co mu stálo v cestě. Urážel skalní výčnělky, srážel volné balvany, strhával keře a stromy nad skřetími pozicemi. A otřesy, které způsobil, utrhly desku, z níž byl svržen. Celé plato se odlomilo od skalního masivu a sunulo se dolů s rachotem, který zcela pohltil praskání stromů a vyděšený řev skřetů.
Slunceslav vyskočil a chystal se následovat nejrychlejšího z elfů, který ve hřmotu padající masy kamene vyrazil, jak bylo domluveno. V půli pohybu ale sám zkameněl.
Na hraně odtržené skály visel na rukou muž a zoufale se snažil zachytit nohama čehokoli pevného.
„Brone,“ vydechl princ a stísněně se sám chytil kamene vedle sebe.
Elfové se hnali dolů a než se Slunceslav vzpamatoval, pustili se do zbylých skřetů, po přestálém šoku téměř neschopných odporu. To on ale neviděl. Visel očima na křečovitě se držícím kamarádovi a bezhlesně pohyboval rty.
Bron se tiskl ke stěně a klepal se námahou. S vypětím posledních sil se přidržoval římsy nad sebou. Nohou nahmátl nějaký výčnělek, ale kámen, o který se zachytil, vypadl a o kus níž se roztříštil o skálu.
Slunceslav neměl, jak by mu pomohl. Jen stál a bezmocně svíral prsty v pěsti.
Jakkoli jej limitovalo staré zranění, byl Bron na svůj věk stále dost mrštný. A pobyt u jezerních skřetů mu dodal spoustu sil. Spoustu sil, které teď ale kvapem ubývaly. Zkusil se zhoupnout opět do strany a v místě, odkud předtím vykopl kámen, se zachytil jiného výčnělku. Zapřel se a o kousek přeručkoval na římse tak, aby si mohl pomoci nohou více. Nakonec se mu to povedlo a poté, co si pomohl i druhou nohou, se vyškrábal na římsu, kde vyčerpaně padl na vlhký kámen.



Blížilo se jitro. Viditelnost v namodralém přísvitu končící noci nebyla velká, ale už byla dostatečná pro útok.
Oheň za prvním valem pomalu skomíral, ale plameny za tím druhým byly stále vydatně přiživovány a šlehaly k nebi. Elfové opatrně vstoupili průchodem mezi zdi. Celá přední linie se z volného prostranství vlila tam, kde ještě vpodvečer sálal žár. Druhý oddíl vojska zaujal jejich pozice před hradbami, kde zůstal v rozmluvě s veliteli i Gliändal.
Nad hlavami obléhatelů byl hnán těžký kouř.
„Dobře, to bychom mohli zkusit. Moment překvapení bude na naší straně.“
„Bude třeba to vyztužit,“ podotkl někdo. „Sklepli jsme to jako štíty. Aby to udrželo šípy. Udělat z toho aspoň trochu bytelné lávky bude potřebovat trochu času. Ale nápad je to hodně dobrý.“
Problém byl v tom, že tenhle „hodně dobrý nápad“ měl i někdo v Shaerianově vojsku, a to mnohem dříve. Vlastně už ve chvíli, kdy byly kolem ležení budovány valy.
Než se kdokoli z elfů v uličce mezi valy nadál, vrhly se na ně shora z lávek, které překlenuly planoucí druhou uličku, hordy skřetů. Moment překvapení na straně obléhatelů rozhodně nebyl a podle toho to vypadalo. Elfové, kteří se nacházeli uvnitř, byli pobiti do jednoho, pouze v průchodu a kolem něj se boj dal nazvat bojem a to hlavně díky podpoře vojáků, kteří byli před hradbami a ustupující elfy podporovali.
Lávky nad plamennou uličkou vzplály během chvíle a pro skřety tak nebylo cesty zpět. Zbývala tedy cesta vpřed a oni se hrnuli před průchod, kde sváděli nerovný boj s elfy, kteří se po počátečním překvapení sešikovali a zle na ně dotírali. Bylo otázkou času, než budou pobiti, ale mezi tím v řadách Gliändalových mužů dělali škody a bylo třeba, aby se do řeže zapojily i oddíly zatím čekající opodál. Od tábora na prostranství opět přilétaly naslepo vypouštěné šípy a zraňovaly a zabíjely.
Opět bylo na čase ustoupit.



„Zatím dostáváme na prdel na všech frontách,“ zhodnotil situaci jeden z elfů Slunceslavovy skupinky.
Pohled na skřetí ležení, Gliändalovo vojsko a za ním, dosud nezpozorované, šikující se hordy skřetů z Černodolu, byl skličující. Bylo třeba rychle krále varovat, ale nebylo kudy se k němu dostat.
Princ byl unavený, špinavý a podrážděný. Ostatně, jako všichni kolem něho. Mlčel.
„Co oheň?“ navrhl Bron. Zapálit tu stromy. Upozornit naše, že se něco děje za nimi.“
Zamyšlené přikývnutí mu bylo odpovědí. Nebyl to úplně jistý způsob, jak krále varovat, ale zatím to byl jediný návrh a jako takový nemohl být odmítnut.
Jeden z elfů vytáhl křesadlo a rozdělal v dolíku u paty borovice malý ohýnek. Ostatní tahali větve z okolí, lámali menší stromky a nosili náruče staré trávy. Téměř všechno teď bylo sice mokré, ale když se podaří oheň pořádně nakrmit, hořet to bude. A dým na škodu také být nemusí.
„Takže tebe zachránili skřeti?“ snažil se Slunceslav utřídit si zjištěné informace.
„Něco na ten způsob,“ přikývl Bron.
„A pomohli ti zachránit Viu.“
„Tak.“
„A ona je teď v bezpečí někde v jeskyních pod těmihle horami?“
„Jo.“
Oheň nabíral na síle a hlasitě praskal. Záře plamenů byla zatím pohlcována černým dýmem, ale bylo jen otázkou času, kdy vzplane celá hromada navršená podél borovice a s ní i koruna samotného stromu.
„A teď rychle zmizme!“ zavelel princ a chystal se rozběhnout mezi skály.
„Počkej!“ chytl ho za ruku Bron a zíral opačným směrem.
Po břehu jezera se hnali jezdci. Mnoho jezdců.
„To…“
„Myslím, že jo,“ přikývl Bron a rozesmál se.
„Vysvětlíte nám to?“ dívali se na oba muže nechápavě elfové.
„Pokud mě zrak neklame, a on mne neklame,“ začal důležitým tónem Bron, „je to otec tadyhle mladého chrabrého pána.“
„Je to naše zástava,“ připustil zamyšleně Slunceslav a vůbec nereagoval na to, jak byl kamarádem titulován.
„Asi jim půjdeme pomoct, ne?“ navrhl Bron a nečekaje na odpověď se s mečem v ruce rozběhl ze svahu směrem ke skřetům. Ani elfové nezaváhali, takže posledním, kdo zůstal stát u teď už hořícího stromu, byl princ.
„Tak jo,“ usmál se po chvilce a následoval ostatní.



Jezdci vpadli mezi nicnetušící skřety jako uragán. A planoucí strom obrátil i pohledy elfů tím správným směrem. Za chvíli byli skřeti napadeni ze všech stran. Ale zpoza valů se jen s malým zpožděním vyhrnula záplava dalších skřetích válečníků a zaútočila na elfy. Planina před hradbami se naplnila válečnou vřavou. Další a další skřeti se zapojovali do bitvy a stále ještě jich otvor v hradbách chrlil spousty.
A tam, na návrší nad dolinou se uprostřed nelítostné řeže setkal král Hektor se svým synem. Bojovali bok po boku a kromě letmého úsměvu se nestihli téměř ani pozdravit. Bron byl kousek od nich a opřený o meč ztěžka oddechoval. Čepel stále ještě vězela ve skřetovi, ale žádné další bezprostřední nebezpečí tu teď nehrozilo, tak využil chvilku k nabrání sil.
„Už jsem starej,“ bručel si sám pro sebe, ale zároveň si mezi skřety vyhlížel svého dalšího soupeře.
Jeden z nepřátel právě strhl na zem králova koně a Hektor se jen tak tak odkulil před sekerou dalšího z útočníků. Toho ale vzápětí sťal Slunceslav. Bron tedy zaútočil na toho, jenž dostal krále ze sedla a nyní se s tesákem v ruce zvedal ze země. Skopl ho zpátky a bez slitování jej probodl.
„Rád vás vidím. Oba dva,“ pronesl král, když vstal ze země.
„I já tebe,“ usmál se Slunceslav. „Ani nevíš jak.“ Bron krále pozdravil téměř nepatrnou úklonou hlavy.
Zůstali chvíli za linií bojujících a shlíželi dolů k táboru.
„Musíte mi povyprávět, co se tady stalo. Až bude chvíle.“
„Jistě,“ přikývl princ. „A co tady děláš ty?“
„Volání krve,“ pokrčil král rameny.
Slunceslav na něho zůstal zírat s otevřenou pusou. „Ty, ty taky?“ vysoukal ze sebe.
Král se na něho nechápavě podíval.
„Ne?“ zavrtěl princ hlavou v otázce?
„Co ne?“ zamračil se Hektor. „Prostě mě sem poslala tvoje matka. Nevím a ani nechci vědět, jak to dělá, ale řekla mi, že ti hrozí nebezpečí.“
Ačkoli tomu král nerozuměl, Slunceslavovi se viditelně ulevilo. „Aha.“
„Pak mi to vysvětlíš,“ pokrčil král rameny a rozběhl se opět proti skřetům.



Bylo po poledni a bitva utichla.
„Tohle jsme víceméně vyhráli,“ zhodnotil vyčerpaně Gliändal. Stál mezi mrtvými těly na dně prolákliny před táborem společně s přeživšími veliteli. Neposlouchal ale, co na to kdo
odpověděl, hleděl zpátky, odkud dolů scházel Slunceslav Chrabrý se starším mužem, v němž nebylo složité rozpoznat krále.
„Choť mé sestry, nemýlím-li se,“ promluvil chladně, když se král Hektor zastavil pár kroků od něho a pokývnutím hlavy ho pozdravil. Elf si ho dlouho prohlížel, než dodal prosté a o poznání vřelejší: „Děkuji.“
Hektor opět přikývl. „Rád tě poznávám, Gliändale.“
„Je mi ctí.“
„Tak. Zdvořilostní fráze jste si už vyměnili, ale jak to tak sleduju, objímat se asi nebudete, že?“ ušklíbl se Bron, který dorazil pár kroků za Slunceslavem a do hovoru vládců vstoupil naprosto bez respektu. To, čím pokračoval, mu ale dávalo jistotu, že může. „Pak bych si dovolil říct, že tvá dcera,“ podíval se Gliändalovi zpříma do očí a usmál se, „je v naprostém pořádku.“
Elf viditelně pookřál. „Kde je?“
„Je v pořádku. Aï Laeneah ji…“ zmlkl a s dokořán otevřenýma očima zůstal zírat přes královu hlavu nad jezero.
„Aï Laeneah ji co?“
„Doprdele.“
Slunceslav zíral stejným směrem už chvíli, ale stále nerozuměl tomu, co vidí. Nicméně pokud by připustil, že ho neklame zrak, zhodnotil by to podobným výrazem.
Oba králové se otočili současně.
V dálce nad jezerem se zdvíhaly vedle sebe dva kopce. Dva kopce tvořené vodou! A přibližovaly se.
Někteří z vojáků už to také spatřili, protože se rozběhli ke skalám. Další a další se k nim přidávali a i oni spěchali pryč z téhle travnaté mísy někam výš.
Od hor se zvedal vítr.
Král Hektor se s rozpaky rozhlížel, ale Gliändal se bez jediného zaváhání rozběhl směrem k jezeru. Už věděl, kde je ten, kvůli němuž se sem vypravil. Slunceslav s Bronem šli za ním. A Hektor po chvíli také.
Na valy opevněného ležení se vyhrnuli skřeti, kteří se neúčastnili samotné bitvy, a s hrůzou zírali nad jezero.
Voda se blížila a její masa narůstala.
„Shaerian?“ ujišťoval se Slunceslav.
„S vodou to vždycky uměl,“ přikývl král.
Když došli o kus výš, až téměř na samotný břeh jezera, zastavili se jako jeden muž. Pohled na hladinu byl fascinující.
Ona masa vody tvořící oba kopce pozvolna klesala do stran, ale uprostřed, mezi sebou, vytvářely tyhle dvě „hory“ jakousi soutěsku. Mezi jejími téměř kolmými stěnami kráčel po hladině čaroděj a rozpaženýma rukama jako by vodu vedl. V nitru se živel valil a vzpínal, ale Shaerian jej držel na uzdě své mysli. Voda narůstala a on se blížil.
Z větru vanoucího od hor se stával vichr a stále sílil. Řval živým v uších a živen posledními výdechy umírajících se hnal nad jezero.
„Aï Laeneah.“ To už se princ neptal, byl si tím jist.
I tentokrát Gliändal přikývl.
Paní Starých hor přicházela ze směru, kde dohoříval strom, jímž Slunceslav s Bronem dávali signál Gliändalovi. Nespěchala.
Shaerian vprostřed vod zpomaloval.
Zběsilé poryvy, které se všem na břehu opíraly do zad, přinutily Brona pokleknout na jedno koleno, Gliändala přidržovat se větví jakéhosi keře a Slunceslava s otcem držet se navzájem. Princovy dlouhé vlasy se mu cuchaly do strniště na tváři a nutily jej co chvíli pohodit hlavou, aby mu nebránily ve výhledu.
Síla vichřice se opírala do plochy vody, která na vrcholcích těch dvou obrovských vln pěnila a uvnitř rotovala v obrovském válci. Shaerian kráčel s viditelnou námahou, ale tíha vody postupující ke břehu zběsilému vichru vzdorovala a on jí pomáhal, co mu síly stačily. A zatím mu stačily.
Králové beze slova hleděli na stěnu vody, která se valila proti nim a vypínala se do ohromné výše. Gliändal třímal v ruce meč a zlostně cosi syčel. Hektor svíral rameno svého syna a v jeho sinalé tváři se zračil strach. Nebál se o sebe, na to už toho měl dost za sebou, ale Slunceslav tady nesmí zemřít.
Shaerian přicházel a usmíval se. Sebevědomě, ale snad trochu křečovitě, pokud se dalo na vzdálenost, která mu ještě zbývala k pobřeží, rozeznat.
Princ se otočil.
Věděl, že se zezadu blíží Aï Laeneah, ale chtěl si ujasnit, jak vzdálená je ona. Kráčela obloukem po hraně prolákliny. Nedělala žádná teatrální gesta, přesto byla ve srovnání se Shaerianem neméně fascinující. Byla halena větrem, vlasy jí povlávaly na všechny strany a její oči nezkrotně planuly bílým ohněm. Měla pootevřené rty a snad jimi i něco pronášela, ale téměř se nehýbaly.
Shaerian se zastavil, mírně pokrčil roztažené paže v loktech a dlaněmi obrácenými dopředu posunul vodu tak, že již vířila mírně před ním a mezera, kterou se na Gliändala a ostatní díval, se začínala zavírat. Jeho úsměv byl zneklidňující víc než samotná hmota tekutiny.
„Teď tleskne a jsme v prdeli,“ pronesl Bron sám pro sebe.
Po větru přiletěl výkřik, nelidský skřek, který prořízl hukot bouře i valící se vody. Slunceslav nechtěl věřit, že ten zvuk vyšel z úst ženy, na niž upřeně hleděl, ale zároveň si uvědomoval, že nemohl přijít odjinud.
Voda se opírala o vítr a začínala se naklánět téměř až nad břeh. Prohýbala se a vlnila, svíjela se a vířila.
Shaerian zařval. Nebylo mu rozumět, ale ještě než se před ním spojila voda a stačila přepadnout na přihlížející, neboť ničím jiným teď Shaerian, Hektor, Slunceslav ani Bron nebyli, roztočila se hladina pod Shaerianovýma nohama. Ve velikém kruhu se točila pod ním i pod samotnými kopci a klesala. Čaroděj se propadal s ní.
Aï Laeneah prošla mezi princem a Bronem až na samotný břeh. Oba se rozestoupili víc, než bylo nutné. Slunceslav se mimoděk otřásl chladem.
Pod Shaerianem se vytvořil jakýsi trychtýř, jak se vír stále zrychloval a on klesal pod původní úroveň hladiny. Navršená voda se začala roztékat a rozlévat tak, jak jí bylo přirozené. Čaroděj ječel hrůzou. Až nyní si Slunceslav všiml drobných postav obrovskou rychlostí plavajících po obvodu víru i v jeho stěnách. Udělal pár kroků, které jej dělili od Brona a zmohl se jen na to, že napřímenou paží ukázal k víru.
„Nevěřil bych, že někdy něco takového vyslovím,“ mrkal Bron nevěřícně očima, „ale ten chlap očividně ztrácí pevnou vodu pod nohama.“ Teprve pak si všiml toho, co mu princ ukazoval. „To jsou oni. To dělají oni. To jsou… oni mě zachránili.“
„Skřeti?“
Gliändal shlížel dolů přes okraj víru na svého bratra. Ten pronášel nějaké, ostatním nesrozumitelné věty a zběsile máchal rukama. Král zavřel oči, otočil se a otevřel je teprve po pár krocích. Odešel pryč.
Když se Shaerianovy nohy dotknuly dna, srazila jej Aï Laeneah jediným gestem své ruky na zem. Z rotující vodní stěny vystoupili dva skřeti, bez zaváhání jej pevně spoutali a vzali jej pod pažemi. Pak se celý vír dal do pohybu od břehu. Vzdaloval se až někam ke středu jezera, pokud to Slunceslav dokázal odhadnout.
„Co s ním bude?“ zeptal se král Hektor.
„Bude uvězněn. Přikován v samém srdci vod. Až se nad ním jezero zavře, bude odpočívat. Do konce věků bude spát na samém dně a bude jej chránit a zároveň věznit takové množství vody, jaké by nedokázal nikdy ovládnout.“
„Kdo čím zachází…“ přikývl král.
„Pojedeme domů,“ dotkl se jeho ramene Slunceslav.



Druhý den po bitvě, kdy v dolině před táborem dohoříval obrovský oheň, který spolykal těla padlých obou válčících stran bez rozdílu, seděli králové v trávě na návrší.
Hektor upozornil Gliändala na skupinky orků, které až sem do Starých hor poměrně nedávno pronásledoval, než se vrátil domů a Lietunviel jej sem vyslala zpátky na pomoc synovi. Gliändal předal králi pozvání k návštěvě pro svoji sestru a upřímně se zajímal o to, jak se má. Přestože už něco málo věděl od Slunceslava, teprve události posledních dnů jej přiměly, aby se na ni zeptal přímo.
Princ zatím přecházel po jezerním břehu a rozmlouval s Viou, která se objevila chvíli po Shaerianově uvěznění. Společně sledovali skřety, kteří odcházeli z tábora. Pro další válčení už nebyl důvod, a i kdyby se nějaký našel, nikdo ho hledat nehodlal. Už ne.
Bok po boku došli k Bronovi, který seděl na plochém kameni a zamyšleně házel do vody kamínky.
„Ráno vyrážíme,“ zastavil se nad ním princ, „a cestou mi máš co vyprávět. Na to nám ani jízda domů nebude stačit.“
Bojovník zavrtěl hlavou. „Zůstávám.“
„Prosím?“
„Myslím, že je na čase se usadit.“
Teprve teď si Slunceslav všiml klíčku, který Bron otáčel v prstech levé ruky, zatímco pravou nepřestával sbírat a házet do vody kamínky. „Počkej,…“
„Čekám.“
„Ty chceš..?“
„Chci.“
Princ přikývl. „Pak tedy hodně štěstí, příteli.“
„Hodně štěstí, Slunceslave Chrabrý,“ zazubil se Bron, tak hbitě, jak jen mu noha dovolovala, vyskočil a objal prince. „Dávej na sebe pozor. A někdy se zastav.“
„Na tu borůvkovou?“
„Na tu borůvkovou. Pár kapek pro tebe pošetříme.“
 

Komentáře, názory, hodnocení

Tumiran - 01. února 2021 14:15
thief058182.jpg
Bard - 30. ledna 2021 19:35
To je dobrý!
A ještě bude, doufám... ;-)
 
Eithné - 30. ledna 2021 20:10
dub2857.jpg
Bard - 30. ledna 2021 19:35
Několik set let starý muž a tři mladé dívky zní trochu perverzně, ale i tak ti prozradím, že existuje spousta freewarových texťáků kompatibilních s Wordem *mrk mrk*
 
Bard - 30. ledna 2021 19:35
ikonagamma1684.jpg
Díky moc.
Ano tohle je konec, nemusíte se bát. Ačkoli...

Všechny vůně světa

Hleděl vzhůru. Dlouze a daleko. Tak jako včera a stejně jako dny, roky a staletí předtím. Jeho zrak se stal bystřejším a jasnějším a jeho mysl byla schopna vstřebat mnoho, ostatním živým bytostem nezachytitelných vjemů.
Pozoroval dění nad sebou a byl tím naplněn. Sledoval ryby a lodě a ptáky a mračna ženoucí se nad nimi a mezerami v oblacích pak hvězdy a světy tak vzdálené, že se jeho vědomí nejdříve vzpíralo ty obrazy přijmout. Teď už je ale bral jako běžnou součást svého bytí.
A pak uviděl ženu. Dvě. Tři. Tři elfské dívky plavaly od břehu a pomalu se dostávaly nad něho. Nebe bylo rudé blížícím se soumrakem a ony nahé dováděly na hladině. Cákaly po sobě a závodily v plavání. Bylo to krásné.
Pocítil touhu. Pocítil touhu žít zase normálním životem. Touhu, jakou necítil už stovky let. Ale současně s tímhle pocitem vnímal ještě něco jiného. Skála, na níž na jezerním dně spočíval a s níž byl spoután, se zachvěla vzdáleným otřesem. Chvíli po prvním přišel otřes druhý. Bližší a silnější. Pak začala skála praskat a do puklin se valila voda jezera. Prostor, který jej držel uvězněného, přestal existovat.
...


Máte štěstí. Mám nový počítač a nemám Word, jinak bych se snad vážně rozepsal. :-D Tenhle hlavní hrdina, který za staletí svého věznění na jezerním dně prošel osobnostní proměnou a stal se z něho starý dobrák, by mne asi bavil. :-P
 
Sargo - 29. ledna 2021 16:07
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Mmmm, moc pěkné. A konec zcela schvaluji! :-D
 
Tumiran - 29. ledna 2021 15:03
thief058182.jpg
Bard - 29. ledna 2021 12:36
To byl jen žert. Ale přiznám se, že jsem doufal, že princezna ještě sehraje nějakou důležitou úlohu.
Nebo alespoň zasmilní. S kýmkoli... :-P
 
Bard - 29. ledna 2021 12:36
ikonagamma1684.jpg
A to to to to je konec přátelé... ;-)
Děkuji vám všem, kteří jste dočetli až sem a děkuji za všechny komentíky u jednotlivých dílů.
Nyní se zvoláním: "Dost bylo Barda!" uléhám k dlouhému zimnímu spánku. :-)

Tumiran - 28. ledna 2021 23:01
Děkuji za upozornění, tak přece jsem to neuhlídal, kdo je kde. To je tak, když se hlavní hrdinové rozprchnou. :-D
Tumiran - 29. ledna 2021 10:55
Ne, ne. Princ zatím přecházel po jezerním břehu a rozmlouval s Viou, která se objevila chvíli po Shaerianově uvěznění.

DĚKUJI.
 
Tumiran - 29. ledna 2021 10:55
thief058182.jpg
Jen chudák princezna furt trčí v tý tmavý jeskyni... :-D
 
Eithné - 29. ledna 2021 09:16
dub2857.jpg
Koukám, že jsem se unáhlila jen o jeden díl, když jsem čekala, že si to přečtu vcelku. Je to mimořádně vyvedený příběh! Od začátku do konce. Epické finále nezklamalo a těší mě, že jsi (spoiler alert) nezabil žádnou z oblíbených postav, byť ty hory mrtvol v posledním dílu vidím živě před očima. Nenapadlo by mě ovšem, že necháš usadit se zrovna Brona - vážně jsem čekala Slunceslava :)
Paráda, vážně díky!
 
Tumiran - 28. ledna 2021 23:01
thief058182.jpg
Pěknej a efektní závěr téhle miniságy.

Příběh *****, Napětí ****, Vtip ***, Počet mrtvych**, Sex*

Dovolím si upozornit na (asi záměnu postav) větu :
Trvalo jen chvilku, než Slunceslav pochopil, že se jedná o ústí nějakého potoka. Přitom pod skleněným zvonem s vodními skřety byl Bron.

To jen tak, než to budeš posílat vydavateli...
;-)

Moc se těším, až si zase od tebe něco přečtu. Je mi skoro líto, že to skončilo. Nebo ne?...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.059043884277344 sekund

na začátek stránky