Andor.cz - Dračí doupě online

Den čtvrtý...Krvavé bohatství


Tiše jsem pozoroval dívku ležící přede mnou. Každý můj pohyb u ní způsobil novou vlnu strachu. Vyplašeně si mne prohlížela, a kdyby mohla, zrakem by mě probodala stejně tak, jako by to dovedla přinejmenším desítka ostrých kopí. Nevěděl jsem, co dělat. Jako bych zapomněl mluvit, utápěl jsem se v jejích hlubokých očích.
Teprve když se trochu uklidnila, popošel jsem blíže a podal jí ruku: "Proč se mne bojíš? Nechci ti ublížit."
Ještě notnou chvíli na mě nedůvěřivě hleděla, a poté rozechvěle vztáhla svou bělostnou ruku k mé. Jemně jsem jí chytnul a pomohl jí na nohy. Ihned se však ode mne znovu odtáhla a rukama si, jakoby v žalu a bolesti, zakryla ústa. Stála proti mě a strach jí začal konečně pomalu opouštět. Snad pochopila, že já nejsem ten, který by jí byl schopen ublížit.
"K-kdo jsi?" zeptala se rozechvělým hlasem a pohlédla mi do očí.
Nevěděl jsem, co říci. Vždy» o místu, odkud pocházím, nemusela v životě slyšet. Kdo ví, jestli kdy opustila okolí své rodné vsi. "Jmenuji se Saridon. Pocházím ze vsi za Velkým lesem. " A rukou jsem ukázal ve směru, kterým jsem sem přijel. "Pouze jsem projížděl, když můj zrak v dáli zahlédl stoupat kouř. Následoval jsem to zlé znamení a dorazil k tomuto místu. Ti muži říkali, že zde byl drak. Je to pravda, viděla jsi jej?" odpověděl jsem nakonec, avšak má slova přinesla snad ještě více strachu a bolesti do těch nevinných očí. Dívka odvrátila tvář a pláč jemně rozechvěl její tělo.
"To spáchali oni!...Draci by nikdy nedokázali být tak...krutí!" řekla potichu, zatímco jsem jí podával kus lněné látky na setření slz. "Nechceš mi povědět, co se událo?" zeptal jsem se, když pláč konečně přešel. Po chvíli kývla na souhlas...

Počasí, jako by samo chtělo v tu chvíli vyjádřit svůj smutek, se změnilo. Obloha se ještě více zatáhla a na nás začaly pomalu dopadat jemné, chladivé kapičky přicházejícího deště.
Ihned jsme vyhledali přístřešek, který by nás před nepříjemnou studenou sprchou alespoň trochu ochránil. Ve vesnici odolala požáru střecha jen na jednom z místních stavení. Jeho interiér byl sice naplněn špínou a popelem, ale přesto se zde požár natolik nerozšířil a velká část domu zůstala zachována v obyvatelném stavu.
Usedli jsme spolu na podlahu ve velké obdélníkové místnosti. Stěny byly notně ohořelé, ale i přesto bylo možno rozeznat, že místnost sloužila jako jídelna a kuchyně zároveň.
Chvíli nic neříkala. Nenaléhal jsem a čekal jsem, až sama začne.

Jmenovala se Feänor. Celý svůj život strávila pod ochranou vesnice, kde se starala o místní malé děti, zatímco ostatní chodili pracovat do polí nebo do nedalekého města, jež leží jižně od vesnice. Dny ve vesnici plynuly pomalu, ale ona se svým životem byla spokojená a nikdy ji nenapadlo vyměnit pocit bezpečí, který ve své domovině cítila, za poznání "vnějšího" světa (jak svět mimo ves označovala).

Když jsem se optal na draky, její tvář mírně pookřála. Stála za tím vzpomínka na dlouhé noci, které trávila u jasných ohňů, kde poslouchala nádherné příběhy o těchto moudrých stvořeních. Když se však na draky vyptávala podrobněji, nikdo jí nebyl schopný říci, zda opravdu existují, či nikoli.
Až jednoho dne se z města vrátila po celotýdenní práci skupina místních. Ti vždy přinášeli zprávy a zkazky, které ve městě zaslechli. Vždy to bylo to samé: loupeživí bandité, přepadávající kupce, nehody v dolech a stavy hospodářství. Tentokráte to však bylo jiné. Už když dorazili, bylo vidět v jejich očích velké napětí a snad i radost v očekávání toho, jaký úžas zprávy, jež přinášejí, vyvolají.
Přinesli zprávy o dracích, jež se usadili v rozlehlých horách, severovýchodně od města. Nikdo nevěděl, proč se jali umístit zrovna v těch místech, ale zdálo se, že k tomu byli přinuceni zatím neznámými okolnostmi. Lidé v tu chvíli nevěděli, co dělat, a nemohli se shodnout na společném stanovisku. Někteří volali po boji proti nim, někteří je chtěli přijmout blíže a jiní je chtěli nechat raději být a neplést se do jejich žití. Našli se však i takoví, kteří si stále uvědomovali cenu dračích trofejí v západních zemích a dále za mořem. V jejich myslích se při vyprávěních o dracích zjevila vidina obrovského bohatství a, minimálně na západě, také slávy.

Stalo se tedy, že se mnoho statečných a ziskuchtivých mužů rozhodlo podniknout lov na tato stvoření. Zadlužili se, prodali veškerý svůj majetek, nechali si za půjčené a našetřené peníze vyrobit válečnou zbroj a výstroj a vydali se za vysněným pokladem.
Avšak jejich plány byly brzy překaženy. Dříve než se před nimi zjevily první obrysy hor, kde se draci usadili, byli zastaveni královskou jízdou a přinuceni ke složení zbraní. Nejenže porušili zákon o ozbrojeném shromažďování, navíc chtěli konat bez souhlasu Shromáždění a Krále, a snad i svou výpravou ohrozit budoucnost říše.
Když se vrátili zpět do města, naléhali na vládu, aby se mohli na draky vydat. Uvědomili si, že jejich osudy a budoucí život balancují na ostří nože, a pokud nebude jejich "vize" uskutečněna, oni sami skončí jako zadlužení žebráci na dlažbě nuzných ulic města. Bylo tedy uskutečněno mnoho pokusů o získání si přízně lidu i vyšších. Avšak ani s jedním neuspěli.

Nechtěli se však vzdát a týden a dvě noci po neúspěšném tahu se tajně sešli v lese nedaleko od města. Tam začali projednávat novou strategii a hledat cestu, jak všechny přesvědčit, že draci jsou hrozba a musí být zlikvidováni.
Hádali se dlouho do noci a padlo mnoho nápadů, avšak žádný z nich se nezdál být účinným. Teprve kolem třetí hodiny ranní povstal jeden ze starších a v boji zkušených. Ten však přednesl návrh, který zneklidnil i ty nejotrlejší. Nikdo nechtěl odpovědět, co si o tom myslí, a tak jeho návrh nebyl ani odsouhlasen, ani zamítnut. Nikdo nevěděl, co jiného navrhnout, a setkání bylo s příchodem rána rozpuštěno.
Avšak myšlenka na chudobu a představa nuzného, bezmocného života pomalu nahlodávala duše všech mužů a oni si kousek po kousku začali pohrávat s návrhem, jenž byl vznesen tu noc na setkání.
Týden nato se sešli znovu a byly přednesy nové návrhy. Tentokrát však v hodně omezeném množství. Všichni totiž již měli jasno a s nadcházejícím ránem bylo rozhodnuto.

Třetí noc po druhém setkání vyrazila skupina ve směru malé, nevinné vesnice. Obklíčili ji, a poté tiše zaútočili. Nikdo nesměl útok přežit. Všechny domy se musely spálit a celé místo se upravilo tak, aby vypadalo jako po náletu draka...

V těchto místech propukla Feänor v další pláč. Mezitím co vyprávěla tento příběh, čas neúprosně plynul. Déš» již dávno ustal a na obloze mezi rozpadajícími se mračny prosvítaly hvězdy.
"Jak jen někdo mohl udělat něco takového?..." povzdechl jsem si, ale pak jsem se zamyslel a pohlédl na plačící Feänor: "Odkud to všechno víš? Jak jsi se dozvěděla o jejich setkáních?"
"To můj bratr, sám zatoužil po bohatství a stal se i přes mé naléhání a rozmlouvání jedním z nich...Tu noc mi o tom řekl a varoval a nabádal mne, abych odtud odešla a nikomu o tom neříkala, jenže bylo pozdě. Zrovna, když jsem měla odejít, zaslechl smluvený signál, který znamenal konečné obklíčení a zahájení pochodu na vesnici. Když přišli, snažil se jim bránit a nechal mne utéci a schovat se ve stínech hořících domů. Nechtěla jsem jej nechat samotného, ale nedal si říci...když jsem utíkala, viděla jsem bratra padnout pod ranami těch neúprosných vrahů.
Více si již nepamatuji, pouze bolest, horko a všudypřítomné plameny, jež mi udávaly cestu do skrytu trosek domů, kde jsem vydržela až do odjezdu těch stvůr."

Po těchto slovech nás objalo ticho. Nemohl jsem nalézt jediné slůvko, které by dokázalo utišit tak velkou bolest. Nakonec jsem ji jemně objal a přivinul k sobě, tiše poslouchaje její oddechování a teď už klidný tlukot srdce.

Noc pomalu plula dál....