Andor.cz - Dračí doupě online

Úvod
Malá obchodní loď přistála v přístavu, dle protokolů přivážela koberce a koření. Po zdlouhavém vyřizování a ověřování všech dalších povolení, proclení zboží, konečně starý muž vstoupil na povrch planety. Nadechl se štiplavého vzduchu prosyceného chemickým pachem z továren pod sebou. Pohlédl na svého přítele, účetního.
„Tak jsme konečně tady, Lyme.“
Technokněz si povzdechl, cítil ve svých obvodech, že tohle nebude další obyčejná obchodní zastávka.
„Už jsem se málem v té lodi rozpustil, Wulfe.“
Wulf si povytáhl kožený kabát a přejel si rukou po své pleši, z brašny vyndal respirátor a podíval se na své chrono. ¨
„Máme trochu zpoždění, zasraný počasí, jak já nesnášim lítání.“
Lym zakroutil očima a slezl z rampy, aby mohli servitoři vyložit náklad. Rozhlédli se po vesmírném doku, loď byla ukotvena v magnetických držácích, palivo se doplňovalo skrz tlusté gumové potrubí, posádka běhala sem a tam, servitoři v poklidu vykládali náklad. Wulf Ortigen se zeširoka usmíval.
„Tak jdeme.“
Pokynul na svého společníka a vyrazil ven z doků, prošel několika celnicemi, kde se vždy legitimoval jako svobodný obchodník Impéria, a nakonec výtahem sjeli dolů do garáží. Byly úplně prázdné, doslova vylidněné, kromě několika vypnutých servitorů. Čekalo na ně předem připravené Rhino, s prověřenou identifikací zdejších kontaktů. Technokněz přemýšlel, proč je Wulf tak klidný, obrovské úlové město představovalo jedno nebezpečí naskládané na druhém, jeho senzory neustále propátrávaly okolí a vyhledávaly cokoli podezřelého, ať na rádiových frekvencích, šumech či pochybných zvucích v okolí.
„Kam pojedeme?“
Zachrčel kovový hlas technokněze, Wulf usedl za knipl řidiče, rhino bylo žalostně prázdné, Lym se nasoukal dovnitř a Wulf zkopíroval svůj dataslate do palubní navigace. Usmál se a nastartoval, motory zařvaly, jak se probudily k životu a Lym se pomodlil za strojového boha.
Řítili se potemnělou ulicí úlového města, Lym počítal nebezpečná místa, která minuli, a průběžně se modlil, Wulf si pozpěvoval nějakou podivnou píseň, nejspíš v jazyku spodiny. Možná dokonce nějaký místní popěvek. Po dvou hodinách jízdy konečně zaparkovali v garážích obrovské korporátní budovy. Jedné z mnoha, celé úlové město se skládalo z mnoha pater, přičemž čím vyšší patro, tím luxusnější město. Jejich cesta směřovala, přes mnoho ramp a můstků někam do prostředních pater. Město mělo tucet hlavních obrovských věží, jejichž základy byly na povrchu planety, a mezi nimi mnoho menších věží, často začínajících v půli jedné a končící ve třetině jiné. Aby o několik set metrů nad ní začínala další věž.
„Proč jsme nemohli přistát blíž? Třeba na střeše?“
„Chtěl jsem se projet a prohlédnout si místní ulice.“
Wulf se pozorně zahleděl do počítače rhina a pak otevřel boční dveře, Lym se vysoukal ven a projel při tom svými skenery okolí, nic podezřelého neodhalil. Přesunuli se k výtahu a identifikovali se do systému, světýlko se po chvíli zeleně rozzářilo. Než výtah přijel, Lym vykouřil tyčinku lho, zvyk který si odnesl z jedné vzdálené obchodní zastávky.
Vstoupili do restaurace, byla plná lidí, jako vždy místo obchodů všeho druhu. Wulf se rozhlédl po místnosti a nalezl prázdný stůl, skoro v rohu s dobrým výhledem, byli zde o něco dřív, než měla schůzka začít. Prostorům několikapatrové restaurace dominovala obrovská skleněná výloha sloužící jako výhled na město. V dřívějších časech byla prosklená a ukazovala krásy města pod sebou. Dnes je prostor, místo tvrzeným sklem, zaplněn mnoha obrazovkami, jen jedna uprostřed zachovala původní účel a je skrz ni vidět ven. Pokojně usedli a objednali si kaffein, žoviálně se spolu bavili o warpové bouři, která je zastihla na cestě sem a trochu ustrašeně si šuškali o výpadku gelerova pole, nicméně Císař stál při nich a nic se jim díky jeho nekonečné milosti nestalo. Sotva se párkrát napili, přisedl si Wulfův obchodní partner se svým společníkem. Srdečně se s Wulfem přivítali, prohodili několik slušných frází o tom, co dělali, od té doby, co se viděli naposledy. Když byla i druhá objednávka vyřízena položil nově příchozí muž doprostřed stolu kartičku s obrázkem kachničky, Wulf se usmál a vytáhl několik dokumentů, na všech byly dlouhé a pečlivě vedené obchodní záznamy několika konkurentů tohoto Wulfova starého známého. Kromě toho poslední papír obsahoval seznam všech Wulfem propašovaných věcí. Obchodník vyndal na stůl malý kufřík, Wulf si ho beze slova vzal. Oba se široce usmívali, obchod proběhl dobře.
O dvě vteřiny později se všichni kryli za převrácenými ocelovými stolky, celé to začalo helikoptérou za oknem, pak už jen všude létaly střely z těžkého stubberu a těla nešťastných zákazníků, Wulf i přes těžkou palbu slyšel dusot těžkých botou mířících k hlavnímu vchodu dovnitř. Lymovi se v hlavě ozval Wulfův hlas, skrz jejich implantovanou vox-linku
„Vyndej nádobí Tučňáku.“
Klidný a smířlivý jako vždy, naplněný vírou v Císařovo nekonečné světlo. Wulf kryt za jedním ze stolů, ze svého dlouhého kabátu vytáhl autopistoli a začal kropit vchod do restaurace. Lym se modlil ke strojovému bohu a z jeho ramene postupně vyjíždělo laserové dělo, většina střel ho minula a těch několik, které ho zasáhly, neškodně zacinkalo o jeho pancíř. Wulf vyprázdnil zásobník, naštvaně zaklel a přikrčil se víc za stolem, aby se vyhnul opětované palbě. Ve vchodu bylo několik mužů s lehkými zbraněmi a kropili každého uvnitř. Pak se všem zježili vlasy na zátylku, místností se mihl zášleh z laserového děla, zasáhl vrtulník, respektive projel jím skrz jako máslem a způsobil jeho rychlou explozi. Pokud ještě nějaké sklo v okolí bylo v jednom kuse, bylo tomu Lymem učiněno za dost. Útočníci se po neustávající Wulfově opětované palbě stáhli dolů ze schodiště, hodili za sebe kouřový granát a zbaběle prchali. Wulf měl trochu co dělat, aby se udržel a nepronásledoval je. Místo toho se spěšně rozhlédl po někom živém v místnosti, komu by mohl pomoci jinak, než modlitbou za jeho duši a připojení k Císařovu nekonečnému světlu.
„Lyme, Ragu, Bobe! Zabezpečte oblast!“
Všichni, tedy Lym, obchodník a jeho společník přikývli, Wulf hodil Bobovi prázdnou autopistoli a zásobník, Rag si nasadil plynovou masku a doběhl do kouře, vytáhl z něj jednoho polomrtvého útočníka a sebral mu zbraně.
„Tenhle tvojí palbu přežil, Wulfe.“
„Taky jsem je nechtěl zabít, jen vystrašit.“
Lym jako vždy žasl nad Wulfovým „nadhledem“ na situaci.
„No nic, seberte ho a jedeme domů.“
Jeho společníci se na sebe podívali a Lym upozornil na blížící se arbitry hned z několika směrů. Rag se zašklebil a vpálil zajatci uspávající injekci, nicméně ještě předtím si užil trochy jemného trápení za pomoci zředěného stimmu pro rychlou první pomoc.
„Tak jo, jdu to s nima vyřídit, Wulfe.“
Předal zajatce Bobovi a s plynovou maskou vyrazil vstříc hlavní skupině arbitrů, Lym zatím za odříkání motliteb ke strojovému bohu zandal své „nádobíčko“. Wulf si prohlížel rozstřílenou restauraci, až jeho oko nalezlo, co hledalo. Doběhl ke stolu u dveří a převrátil ho, ze spodu bylo namontované nějaké vysílací zařízení.
„Díra v hnízdě!“
Zakřičel Wulf a rozběhl se ven, zbytek jeho týmu ho okamžitě následoval, všichni přerušili své činnosti a následovali Wulfa ven. O několik vteřin později do restaurace doletěly naváděné rakety, následkem série explozí se otřásla celá budova, ale konstrukce to vydržela. I tak celá Wulfova parta utíkala po schodech dolů, výtahům se vyhnuli, neboť stejně nefungovaly, byli si jistí, že jejich rhino je na kousky, Lym přemýšlel, co asi zrovna dělá Rag. Seběhli několik pater, než se zastavili a vydýchali, vykuckali kouř. Wulf si prohlížel své společníky, přebíjel si zbraně a ze své brašny si vyndal malou energo-čepel.
„Všichni připraveni? Císař s námi!“
Celá jeho parta chmurně přikývla a připravila si své zbraně, budova se stále otřásala a všude byl cítit mrtvolný pach.
„Vox nefunguje“
Hlásil Lym situaci, obchodník a jeho zraněný společník si vyndali své ukryté zbraně. Na Wulfovi bylo vidět, že hoří touhou po odplatě, v jeho očích viděl svatý plamen zášti proti bezvěrcům.

Když Rag vyběhl z budovy, viděl a vytahoval svůj starý arbitrovský přístup k věci, malou blížící se letku, okamžitě hlásil voxem blížící se stroje, ale byl hluchý. Neváhal ani vteřinu a rozběhl se pryč, tam kde nikoho neviděl, díky mnoha zkušenostem a rychlým reflexům, se snadno ukryl v hromadě rozstřílených vozidel a sledoval, jak letadla vypálila první salvu na arbitry, následovanou druhou mířící očividně do restaurace. Rag se modlil k Císaři a doufal, že si Wulf nebo Lym raket včas všimnou. Rag podvědomě vytáhl svou starou dobrou pistoly, teď po letech upravenou, hodně upravenou. Zaměřil jedno z letadel a zmáčkl spoušť, spokojeně se usmál, když v uchu slyšel doklapnutí sondy na spodek letadla. Rakety s přijíždějícími arbitry udělaly krátký proces, přesto některé minuly své cíle a z ohořelých zbytků rhin a jiných bojových vozidel se nyní snažili dostat zoufalí policisté, Rag je nechal jejich osudu, měl na práci důležitější věci. Vběhl do prvního vchodu, který viděl a vrazil do muže v otrhaném rouchu, se starým respirátorem a pobledlou kůží, Rag koutkem oka zahlédl ze spodu se blížící ostří sekáčku, instinktivně ustoupil a pak muže omráčil pažbou své pistole. V další vteřině tasil druhou pistoli a prostřelil hlavu druhému muži, který vběhl do chodby. Teď již nebylo pochyb, přítomnost kacířů na této planetě byla očividná.

Wulf se zbytkem týmu sestoupili o několik dalších podlaží níž a nenarazili na žádný odpor. Lym neustále skenoval okolí, ale nikde nikdo. Bob si překontroloval zásobníky a vrátil Wulfovi přebitou pistoli. Podzemnímu parkovišti se obezřetně vyhnuli a starými servisními tunely se dostali až k podzemní síti chodeb. Od zápachu stok je dělilo, dle Lymova plánu budovy, poslední točité schodiště a staré železné dveře.
„Musíme domů Wulfe, obchod nakonec neklapnul nejlíp.“
„Lyme, Císař stojí při nás!“
Vykopl dveře od schodiště a beze smyslů pokropil prázdný prostor před sebou, pak z rukávu vystřelil lano s bodcem do stropu a skočil z točitého schodiště dolů. Lym s Bobem se na sebe podívali a následovali příkladu svého vůdce. O mnoho pater níž přistál Wulf do party zmatených uctívačů temných bohů, aniž by o to nějak přemýšlel, tasil svojí malou čepel a začal krájet kacíře na kusy, zabil sotva dva, když jich skoro půltucet rozdrtil Lymův dopad a Bob už v průběhu pádu či letu dolů jich několik postřílel svou autopistolí, při dopadu tasil meč a kryl Lymovi záda, věda že Wulf jeho pomoc určitě nepotřebuje. Obchodník se svým společníkem obezřetně sestupovali po schodišti a podporovali trojici dole palbou do davu, který se zdál nekonečný.

Císařova milost vystoupila z warpu, na planetě pod ní zuřila občanská válka, podle všech zpráv kacíři obsadili tři z osmi největších úlových měst. Inkvizitor Botstein na hlavním můstku zadumaně studoval poslední obdržené zprávy od planetární obrany. Všechno vypadalo, že kacíři se zakopali v prvních dvou „předsunutých“ městech a v tom třetím uprostřed kuli nějaké pikle. I z oběžné dráhy jasně viděl temná mračna stahující se nad tím městem. Vzhledem k warpovým turbulencím imperiální garda dorazí až za dva měsíce, ne dřív. Císařova milost byla nejbližší loď, která vyslyšela tísňový signál z planety.
„Inkvizitore?“
„Ano kapitáne?“
„Máme se připravit k výsadku?“
„Připravte telepaty, musím poslat důležitou zprávu, muže připravte do bojové pohotovosti.“
„Rozkaz.“
Kapitán zasalutoval a odešel se věnovat rozkazům.
Inkvizitor dál studoval ve své pracovně obdržené zprávy, dle všeho se zde spojily dva nechutné kulty uctívačů chaosu. A vzhledem k tomu, že tísňové volání obsahovalo inkviziční kód vyššího prověření, než měl on sám. Tušil, že se zde děje něco velice, velice kacířského. Pomodlil se k Císaři a odešel do věže telepatů, rozeslat příslušné zprávy a přemýšlet který z inkvizitorů je asi dole na planetě, tedy pokud tam ještě je. Co však netušil, bylo, že na druhé straně planety se na měsíci skrývala malá loď inkvizičních hvězdných pěšáků, která taktéž vyslyšela inkvizitorův nouzový signál. Přerušili svojí původní misi, kterou je inkvizitor pověřil, a vyrazili mu na pomoc. Že obě lodě dorazily téměř současně, musela být vůle Císaře.
Bratr Quintus dorazil do modlitební místnosti, aby upozornil bratra Akhutaie, že motory jsou již nažhaveny a zbytek bratrů připraven na svých místech, zbraně posvěceny, zbroje naleštěny a všichni připraveni do bitvy. Od nouzového signálu inkvizitora Alarica dostali ještě jednu zprávu, určující čas a místo jejich výsadku. Alaric počítal s jistým zdržením na cestě, které je Císařovou vůlí nepotkalo, nicméně stejně se raději drželi původního plánu a inkvizitora neupozornili o svém dřívějším příletu.
Inkvizitor Botstein vstoupil do velitelské místnosti planetární obrany. Jeho transport přistál spolu se spoustou dalších, těsně po západu slunce. Doufajíce, že nepřítel nezaznamená či nepostřehne jejich přílet. Botstein měl k dispozici několik regimentů inkvizičních speciálně vycvičených a prověřených pěšáků. Potřeboval však znát místní poměr sil, garda nebyla na planetě bohužel přítomna, i tak bylo s podivem, že si planetární obrana udržela většinu měst pod kontrolou. Císařovo oko spočívalo na této planetě. Důstojníci, generálové, velitelé, všichni v místnosti zasalutovali, když vešel dovnitř. Po krátkém užití si toho pocitu, jim pokynul k pohovu a přesunul se k hlavní taktické mapě. Generál mu začal vysvětlovat situaci. Ze složek věděl, že kromě planetární obrany je zde jeden velký obchodnický rod disponující nemalým množstvím sil, a z velké části se podílející na udržování pořádku na planetě. Na holo projektoru mu generál zobrazil mapu planety, kromě spodin planetě dominovalo sedm měst, a ruiny osmého. Osmé město, dříve známé jako AlaTer III, bylo těsně po obsazení kacíři zdevastováno těžkou dělostřeleckou palbou a základy města byly odpáleny autodestrukčním systémem. Nicméně uctívači chaosu se i nadále sdružovali a shlukovali, dle zpráv zvědů a špehů, právě v troskách toho města. Předsunutá města AlaTer II a AlaTer I sloužila heretikům jako bašty a pevnosti, ze kterých podnikali destruktivní nájezdy do okolí. Bez ustání, jako by jejich sil neubývalo, útočili na města bráněná planetární obranou a obchodnickým rodem TakTara, TerAla I, II a TakTar. Dle generálova výkladu s městy Nabar I, II a Habar I, II ztratili kontakt asi před měsícem. Nicméně dle zpráv zvědů uctívači chaosu útočí na tato města stejnou měrou, jako na jejich opevnění. Předpokládají tedy, že se jedná o spojence. Botstein se generálů a velitelů v místnosti optal jak je možné, že tam nemají či neměli své jednotky. Jako odpověď se mu dostalo, že jednotky tam měli, ale i s nimi ztratili spojení. Po tomto nemilém zjištění se inkvizitor odebral do své cely a jal se studovat dokumenty o této planetě a nechal si předvolat nejvyššího kněze zdejší ecclesiarchie, měl vážné podezření, že o něčem podobném již slyšel.

Vprostřed kázání byl Libius přerušen rázným rozražením dveří, světlo prozářilo kapli a mezi lavicemi temně hrozila štíhlá silueta, Libius vzhlédl a spatřil muže oděného do černé zbroje s velkým mečem na zádech, v jeho očích spatřil nenávist a čistou víru v Císaře. Bezděky trochu ustoupil, všichni v kapli zalapali po dechu a pak se bezděky opět ponořili do motliteb. Postava v černé zbroji zatím pomalu kráčela vpřed k oltáři. Kněz pocítil nutkání pokleknout a tak mu uposlechl, měl dojem, že na límci toho muže zahlédl rozetu inkvizitora, ale cítil i něco jiného, co ho nutilo tomu černému muži ustoupit.
Plamenné kázání zaplnilo celou kapli a rozneslo se do dalekého okolí, díky voxovým vysílačům, které zatím bratr Zuriel rozmístil po celém podlaží jednoho z úlových měst. Inkvizitor Alaric se rozohnil o nenávisti plamenící z víry v Císaře vůči všem nepřátelům, vůči všem kdo neuznávají Císařovo nekonečné světlo. Alaric kázal čistotu víry a očistu plamenem pro ty kdož nevěří. Plamen sálající z jeho víry brzy pohltil celé město, neboť k jeho projevům se přidali další kněží a strhli na cestu nenávisti většinu obyvatelstva, kdo nesympatizoval, byl bez milosti upálen. Ať už právem, či neprávem. Milice pochodovaly ulicemi a provolávaly nekonečnou slávu Císařovu nekonečnému světlu. Denně se do chrámů přihlašovaly stovky a stovky noviců, připravených položit za Císaře život. A denně byli mnozí z nich okamžitě posíláni na frontu, ať už v nižších patrech, kde docházelo ke střetům v několika stovkách podzemních chodeb, či do masivních útoků na povrchu. Kde se denně střetávaly vlny věřících s vlnami nevěřících. Bratr Zuriel zprovoznil, svým uměním technokněžích, jednu ze starých továren na zbraně a proto byli fanatizovaní obyvatelé vyzbrojení velkými těžkými meči a palnými zbraněmi. Denně se celými sektory nesla plamenná slova inkvizitora Alarica neustále povzbuzující k neutuchajícímu boji se spojenci chaosu.

Alaric usedl na postel ve své dočasné cele, těžce oddechoval, z jeho obouručního rotomeče – evisceatoru stále odkapávala krev nevěřících. Modlil se k Císaři a proklínal toho kacíře, který to všechno způsobil. Proklínal ho a přísahal mu smrt v plamenech, na jeho jméno však stále nepřišel. Po náročném dni v chodbách úlového města Habar II, sousedícího s městem AlaTer I, si potřeboval odpočinout, pomodlit se k Císaři a další den vstát s nově načerpanou energii, vyrazit na jinou bojovou linii podpořit morálku bojovníků. Nebýt jeho přítomnosti, Corvus Majoris by padla do rukou kacířů. Alaric zkontroloval chrono a vytáhl ze své cestovní bedny dataslide s mapami. Chvíli v nich listoval a pak si otevřel poznámky. Pousmál se, vše uklidil, svůj meč si položil vedle postele, vyndal prázdné nádrže svého plamenometu. Ty plné zatím nechal bezpečně uzamčené v bedně, bezpečně na otisk jeho prstu. Jeho paranoia ho již zachránila z mnoha nepříjemných situací. Ani zde si nebyl jistý svým životem, ale již staletí bojoval za Císařovo světlo a to, že stále žil ho utvrzovalo v tom, že to co dělá je správné. Byl na stopě mocného démona, z pergamenů proroctví, která se mu dostala v posledním půl století do ruky, vydedukoval, že se to stane právě zde. Vše co se doposud stalo, ho v tom jenom utvrzovalo. Modlil se Císaři, aby všechny jeho nouzové zprávy někam dorazily. Hlavně k jeho jednotce hvězdných pěšáků, jinak umře spousta dobrých mužů.

Inkvizitor Botstein naplánoval útok na AlaTer II ve stejný den jako inkvizitor Alaric naplánoval svůj úder na AlaTer I, snad to bylo vůlí Císaře, snad to byla čirá náhoda. Toho dne na každé z měst zaútočila jedna velká armáda. Zatímco planetární obrana využila veškerou svou „postradatelnou“ bojovou techniku, od tanků, přes letadla, pojízdné dělostřelectvo i pojízdnou protiletadlovou obranu, síly Inkvizitora Alarica vyrazily do boje s masivní početní převahou a zápalem, který jim nemohla ani neustávající palba nepřítele vzít. Někde uprostřed toho fanatického davu běžel i Inkvizitor Alaric, mával nad hlavou obouručním mečem a do voxové linky ve své helmě zpíval litanie nenávisti proti nepřátelům Císaře. Když linie věřících překonaly, s velkými ztrátami, tři čtvrtiny vzdálenosti, bašta otevřela své brány a hordy nevěřících kacířů se jim rojily naproti. Císařovi bojovníci začali hlasitěji zpívat, přestože jejich hlasy už sípaly dlouhým během, část z nich prostoupilo císařovo světlo, přestali cítit nohy jako z olova a v pažích opět cítili sílu. Linie kacířů a věřících se srazily, ale masivní síla svaté víry se snadno protlačila. Kacířům moc nepomáhalo, ani to, že protipěchotní palba kosila jejich řady stejnou měrou jako řady věřících. Když inkvizitor, měl brány města na dohled, zahlédl na obloze malou přibližující se tečku, kterou mu ve skutečnosti zobrazilo hledí helmy jako malou blikající tečkou na nahrané mapce okolí. Přepnul na voxovou linku a volal svému letadlu. Pilot zaměřil jeho signál a spočítal místo setkání, pak odpojil vox linku a přešel k přímějšímu sestupu. Posádka dostala zprávu ohledně tvrdšího přistání. Alaric se prořezával hordami kacířů, jejich zbraně ho bouchaly do zbroje a on je rozsekával na kusy. Městská protiletadlová obrana zacílila palbu na jediný možný cíl a pilot měl co dělat, aby se vyhnul většině střel, naštěstí to odnesl jenom jeden motor. Za palby ze všech palubních zbraní zabořil loď k bráně do města. Jednotka spěšně opustila loď i s jejich vzácným nákladem uloženým v obrovském ocelovém válci, který nesl bratr Quintus. Hvězdní pěšáci brzy zaujali obranné postavení, zády kryté svým zničeným letounem a čistící si prostor před sebou a po stranách. Linie kacířů se tímto nečekaným úderem brzy rozpadla a boje se přesunuly do města. Inkvizitor se setkal se svými pěsáky.
„Seržante Akhutai.“
„Inkvizitore, je mi ctí sloužit Císaři.“
„Jsem rád, že vás vidím.“
Hvězdný pěšák ve zbroji stejně černé, jako měl na sobě inkvizitor, chvíli pomlčel. Pak si inkvizitor všiml, že se jeho jednotka rozrostla a pousmál se na Quintuse i nováčky ve své jednotce.
„Bratr Ivar a bratr...?“
Alaric se zarazil a podíval se na Quintuse, který mezi tím sundal ze zad válec větší, než byl Alaric sám, vlastně by se do něj nejspíš vešel dvakrát.
„Tohle vám posílá nejvyšší kněz při svaté Teřře inkvizitore, meč zabalený do roucha svěceného dle svatého Martyra, jež jste si žádal.“
Inkvizitor se usmál.
„V to jsem ani nedoufal, seržante. Stačí, že mi Císař seslal právě vás. Dnes za něj prolijeme ještě hodně krve.“

O několik set mil jižněji seděl inkvizitor Botstein ve věži a pozoroval na holo projektoru postup jejich vojsk, zamyšleně přehazoval ve svém datapadu z jedné staré inkviziční zprávy, ke které se náhodou dostal dřív, než byla vymazána z oficiálních záznamů, na jednu tisíc let starou legendu a zase zpět. Na mapě viděl, jak dělostřelectvo rozbombardovalo předsunuté pozice kacířů, a soustavnou palbou znemožňovalo efektivní opětovnou palbu nepřítele. Jednotky mechanizované pěchoty a speciální inkviziční síly neohroženě postupovaly kupředu, bez jakéhokoli většího odporu. Slabší letecká podpora dostatečně zabavila většinu efektivní raketové obrany. Po několikadenních krutých bojích na předměstí města, nařídil inkvizitor Botstein dočasné stažení sil a následné bombardování města z Císařovi milosti na orbitě. Těsně po ukončení bombardování opět vtrhly inkviziční síly a síly planetární obrany do města. Hlavní věž a několik větších sousedních padlo rychle, nebo se spíše vzdali. Inkvizitor zařídil popravy všech odpovědných usvědčených osob, nicméně na spodních patrech se stále bojovalo. Celá spodina byla prolezlá kacíři, ohledně horních pater se později prokázalo, že pouze několik klíčových „úředníků“ nedostatečně věřilo v Císaře. Jejich procesy byly rychlé a nemilosrdné – popraveni beze svědků. Botstein byl na sebe hrdý, poprvé po letech ve své funkci dosáhl nějakých znatelnějších výsledků. To, že ke svému jmenování dostal, do rukou Císařovu milost, mu vehnalo do hlavy vize, že on bude spasitelem lidstva a je předurčen vykonat pro inkvizici velké věci. Cítil, že tohle je jeho první krok k nekonečnosti.

Alaric a jeho jednotka hvězdných pěšáků se probíjeli stále hlouběji a hlouběji do nižších pater úlového města. Inkvizitor byl přesvědčen, že někde hluboko se odehrává nějaký ohavný nečistý rituál. Cítil to ve svém nitru, cítil, jak jeho meče vyjí po krvi, oba dva. Jeho svatá zbraň posvěcená na Teřře, i jeho démon lapený v čepeli obouručního meče. Z obou svých zbraní cítil lačnost po krvi, jak démonické, tak lidské. Z toho usuzoval, že se blíží něco velkého. Proběhli další chodbou, zahnuli za roh a střetli se s dalšími kacíři, mířícími posílit frontu. Zemřeli, než si vůbec uvědomili, s čím se setkali.

Botstein se procházel rozbořeným městem, všude byly vidět známky tuhých bojů, přestože dovnitř prorazili během prvního útoku, boje v ulicích a budovách zabraly další dva měsíce. Mezi tím se mu podařilo ze záznamů inkvizice, které si nechal poslat a z místních legend, dát dohromady několik tisíc let starou věštbu. Dříve byla vykládána jako potoky krve v ulicích a padající nebesa. Nicméně Botstein se dovtípil, že se to dá vyložit i jinak. Například, že většina obyvatelstva oblékne rudá roucha a fanaticky položí svůj život za Císaře. To sice schvaloval, ale děsil se jejich ne organizace. A nechápal, co nebo kdo je žene kupředu. Nebo spíš nevěděl. Ani jeho skvěle vycvičení zvědi a agenti, které okamžitě po přistání rozeslal do všech koutů planety, mu nedokázali říct vůbec nic o těch plamenných kázáních, která tady před pár měsíci rozpoutal inkvizitor Alaric, natož zjistit, že se jedná přímo o něj. Jediné, co zjistili, bylo, že svatý muž se objevil a pak zase zmizel. Na takové věci ovšem Botstein nevěřil, bral to jako povídačky lůzy. Prošel hlavní třídou a zahleděl se na vypálený kruh uprostřed křižovatky. Zde jeho muži upálili na tisíce kacířských těl, napalm je doslova vypařil. Rozhlédl se po rozbombardovaných budovách a přemítal proč kacíři tak dlouho a urputně bránili ty věže, když jejich šance na únik byly beznadějné. A hlavně, když v těch věžích nakonec nic nenašli, žádné modly, jen kacířské symboly všude na zdech. A čmáranice. Spoustu čmáranic, Botsteinovi se z nich nejednou zatočila hlava, když se v nich pokoušel něco vyluštit, ale byly to prostě čmáranice.

Magistr Apupex Ničitel se rozhlédl po své kanceláři, vypadala celkem pěkně. V nejvyšší věži města v černém hustém mraku, upravil jí tak, aby byla hodna setkání s inkvizitorem. Vize jeho pána se naplňovala přesně podle plánu. Vybral své nejschopnější muže a několik měsíců bránil poslední patra nejvyšší věže. Smál se, když na jedné straně posílal bezduché loutky po schodech vzhůru, přímo do křížové palby svých věrných nahoře. Byla to hra, kterou si moc užíval, a potoky krve tekly z nejvyšších pater jeho věže. Ovšem zdi jeho prostorů byly čisté, obrazy vysely na svých místech, žádný z nich nebyl překreslen krásnými symboly jeho pána a on už si skoro zvykl se na ně dívat bez zhnusení v očích. Své divadelní mistrovské představení nacvičoval již od té chvíle, kdy inkvizitor vyletěl z warpu, přesně podle příkazů svého pána. Jeho pán byl neuvěřitelný, nikdy se nespletl, jenom díky němu se tak rychle stal magistrem. Za všechno, co měl, vděčil jemu a brzy se s ním setká, pustí ho na tento svět a bude mu na věky sloužit, bude vládnout této planetě po tisíciletí. Přímo se tetelil blahem, když na to myslel.

Jeff přešlapoval na místě, jeho zařazení ho unavovalo, všichni jeho bratři a kamarádi bojovali na povrchu, denně prolévali potoky krve nečistých a on musel tvrdnout v nějaké podzemní chodbě, bránit křižovatku, kterou nikdo nevyužívá. Jediné, co ho těšilo, byla přítomnost zmutovaných velkých mužů, a jedné velice, velice přitažlivé ženy se třemi prsy. Kdykoli se nikdo nedíval, si to s ní rozdával. Ti velcí, byli hloupí, ale ránu pěstí od nich dostat nechtěl. LakTara jim velela, a jedině Jeffovi dovolila se s ní milovat, ale stejně by raději bojoval se svými bratry. Hlodal ho pocit zbytečnosti, zde hluboko v podzemí. Po své pravici viděl za valem velkou horu masa se třemi končetinami navíc, po své levici měl neuvěřitelně mrštného muže, který dokázal nožem sestřelit mouchu. A Jeff si jenom znuděně pohrával se svou laserovou puškou, asi před hodinou ho LakTara poslala sem na toho předsunuté schodiště, že prý se blíží nepřítel, aby dohlédl na ty dva hlupáky. Znuděně sledoval vox komunikátor a dataslade napojený na vnitřní bezpečnostní systém. Než se obrátil na správnou víru, pracoval zde jako bezpečnostní technik, takže měl dobrý přehled o každém pohybu v patře. Když si znovu z krátké chvíle kontroloval stav baterky v pušce, jeho panel na ruce ho upozornil na sedm nezvaných hostů v jeho rajonu. Zaradoval se, nakonec tu nebyl zbytečně, mohl těm dvěma hroudám svalů skutečně velet v boji. Sice proti nějakým zbloudilcům, ale stejně. Pozoroval jejich postup na svém panelu zabudovaném v ruce a nemohl uvěřit rychlosti jejich pohybu, sotva vstoupili do jeho „rajonu“, snadno překonali jeho první nastražené pasti. Trošku nervózně sebou ošil a zavolal své velitelce o posily. Když útočníci překonali polovinu vzdálenosti k jeho barikádě pod schodištěm, dorazily Jeffovi posily, další tucet po zuby ozbrojených chodících hromad svalů. Krásných hromad svalů, nutno podotknout, jejich bicepsy se neustále vlnily, až z toho byl Jeff celý roztoužený, toužil si chapadlo jednoho z nich nacpat do zadku, jediné co mu v tom bránilo, bylo sedm neustále se přibližujících teček na jeho data sladu v ruce. Nařídil dvěma svým mužům čekat po stranách schodiště. Kontakt s nepřítelem se blížil, dle jeho systémů nyní sestupovali dolů. Sedm červených teček, které brzy poznají slaneeshův hněv. Ze schodů se nejprve přikutálel kouřový granát, pak Jeff uslyšel řev rotomečů a spatřil v dýmu dvě obrovské siluety. Jeho dva mutanti byli na kusy, aniž si uvědomili jejich přítomnost. Jeff zavřeštěl a začal pálit. Vřískal rozkazy na další mutanty, aby se postavili vstříc nepříteli. Další mutant byl během mrknutí oka rozťat vejpůl, dýmem se mihlo ostří obrovského evisceratoru a ve vzduchu zaštípalo kadidlo. Jeff bezděčně ustoupil a postrčil před sebe dalšího mutanta, zpoza jeho obrovské siluety spatřil, že ze schodů již sestoupili všichni nepřátelé a jeho mutanty trhají na kusy jako hadrové panenky. Tehdy Jeffa jeho pán opustil.

Inkviziční jednotky postoupily, až do posledního města kacířů, útok na hlavní bránu byl krvavý, ale díky skvělé taktice inkvizitora, prorazili s obrovskými ztrátami dovnitř a další zuřivé a krvavé boje zaplnily ulice města. Botstein cítil ve vzduchu, že se zde děje něco zlého. Celé město bylo počmárané nechutnými symboly, všechny říšské sochy zpitvořené, či zesměšněné. Mrtvolám po kontaktu se zemí slézala kůže, jak později s hrůzou zjistili, slézá všem mrtvým. Zde už se i Botstein, přes všechnu svou nechuť k tomu, zapojil do několika potyček. Jeho plasmová pistole štěkala smrt, kam se podívala. Nikdy neměl rád boj a už vůbec ne kontaktní, přesto se několikrát musel s kacíři střetnout tváří v tvář. Když byl ještě akolyta, podstoupil se svým inkvizitorem mnoho kontaktních výcviků, přesto si v tom nikdy neliboval.
„Inkvizitore?!“ Vytrhl ho z úvah na stanovišti C nižší důstojník.
„Seržante, pohov.“ Odmávl svého důstojníka.
„Naši zvědi hlásí opevněné pozice kacířů v hlavní věži. A naše letectvo hlásí tuhé boje v horních patrech.“
Inkvizitor se zamyslel.
„Patrně se tam nachází poslední odpor. Pomůžeme jim z druhé strany.“
Vstal a přešel po místnosti.
„Přeskupte zbylé síly k útoku na hlavní věž. Zbytek krys jistě vyřeší zdejší věrné obyvatelstvo.“
Při slově „věrné“ se trochu pozastavil.
Při útoku a čištění města se k nim přidali místní obyvatelé – v rudých rouchách, vyzbrojeni zbraněmi všemožného druhu. Od nože na násadě od mopu, přes automatické ruční zbraně, až po pokročilé laserové či plamenometné zbraně.
Botstein si oblékl svou lehkou bojovou zbroj, zkontroloval všechny své zbraně a se svou eskortou osobních strážců vyrazil do jádra bitvy o hlavní věž. Jeho muži vypadali impozantně, každý na sobě měl černou zbroj z nejtvrdších a nejlehčích materiálů, ušitou přesně na míru. S podporou života v extrémních podmínkách, každá zbroj měla zabudovaný počítač s vyhledávacími a skenovacími systémy a samozřejmě několik druhů speciálního vidění.

„Vlak jedna, čistý.“
„Vlak dva, čistý.“
„Vlak čtyři, čistý.“
„Vlak tři, čistý.“
„Nádraží, jedeme.“
Postoupili o poschodí výš. A pak ještě dvě další, narazili na slabý odpor bezvěrců. A pak projeli nepřátelskou linii jako nůž máslem.
„Vlak jedna, čistý.“
„Vlak dva, čistý.“
„Vlak tři, kontakt.“
„Vlak čtyři, kontakt.“
Dostali se do křížové palby. Jedny střely jim létaly zleva, další salvy jim k jejich údivu létaly přes hlavy do leva. Stáhli se do chodby zpět, vlak čtyři to dostal do hrudi. Vlak sedm a osm ho odtáhli z přestřelky. Netrvala dlouho a levá strana se stáhla. Vlak tři nakoukl za roh a zpozoroval barikádu bráněnou několika muži planetární obrany a tech-knězem. Zpravil o tom svého inkvizitora, který nakonec i přes svůj vnitřní odpor vylezl – neohroženě zpoza rohu vstříc barikádě. Okamžitě byl poznán a gardisté zasalutovali, tech-kněz také.
Gardista je vedl dlouhou chodbou k výtahu a zpravoval je o aktuální situaci. Drží tři hlavní přístupové body do tohoto podlaží s výtahy do horních pater, která zatím hájí téměř půl roku. Cestou minuli několik jednotek mužů mířících na určená obranná stanoviště, na střídání stráží. Do jednoho výtahu se nasoukal inkvizitor s vlakem tři až pět, do druhého se nacpali vlak jedna, dva, šest až osm a gardista-průvodce. O několik nudných minut později vystoupili v předposledním patře věže a gardista je odvedl k velkým dřevem vykládaným dveřím. Předal je do péče vysokého hodnostáře adepta mechanika a spěšně odešel.
„Magistr vás očekává.“ Zaskřípal kovový hlas, a dveře se otevřely, přesněji rozjely do stran. Inkvizitor a jeho strážci nastoupili do dalšího, mnohem většího výtahu. Dveře se pomalu zavřely a výtah se ještě pomaleji rozjel do posledního patra.
Vstoupili do netknuté kanceláře magistra adepta mechanika, krásný výhled skrz neprůstřelné sklo, na rozstřílené město. Dvě květiny, po každé straně od dveří výtahu jedna. Velký konferenční stůl, v jeho čele velký dřevěný pracovní stůl a za ním magistr, zdejší původní správce města. Bázlivě inkvizitorovi pokynul, aby vystoupil z výtahu. Se svými těžce ozbrojenými strážci tak učinil, letmo si prohlédl zbytek místnosti, včetně magistra samotného. Po levé straně tlusté neprůstřelné sklo, po pravé straně stěna s velkou malbou vítězné bitvy adepta mechanika, v předsíni za výtahem pouze dva malé obrazy, a dvě mini palmy, pak už jen konferenční stolek s tuctem míst, kterému kraloval dříve zmíněný dřevěný stůl. Sám magistr na ně mžoural zpod rudé, zlatem vykládané kápě, jeho mechanické oči žlutě zářily. Letmým pohledem z jeho živé části zbýval trup, levá ruka a pravá půlka hlavy, zbytek byl nahrazen kovem. Magistr se s jejich příchodem letmo pomodlil k Císaři a pak k nim promluvil svým kovovým a lehce zvonivým hlasem.
„Vítejte, inkvizitore.“ Pokynul jim rukou, aby se posadili.
Magistr si pozorně prohlédl inkvizitora, představoval si ho trochu jinak, rozhodně ne jako menšího trochu baculatého muže, kterému jeho zbroj očividně moc nevoní, přesto poznal, že inkvizitorova zbraň si dnes vzala mnoho životů jeho bratrů a sester.
„Prosím, nehrajme hry. Vaši hodnost a prověrku.“
Magistr se začal dunivě smát, inkvizitor ztratil vteřinu času překvapením, takže ani nepostřehl, že magistr zmáčkl nějaké tlačítko pod stolem. Několik těl dopadlo na zem, za sebou. Aniž si to inkvizitor uvědomil, magistr ho chytil do svých triků. Jediné na co se vzmohl, či mu bylo dovoleno, bylo točit hlavou. Pod sebou spatřil žhoucí symbol moci popsaný nečistými kacířskými symboly.
„Tak předvídatelní!“ Smál se magistr.
Botstein otočil hlavou, jak nejvíce mohl, a spatřil své muže svíjející se na zemi a škrtící sami sebe. Nikdo z nich ani nedutal, či nesípal, prostě se jenom tak váleli na zemi a rukama si svírali vlastní krky. Přes své nákrčníky se jim to nedařilo, tak po chvilce marných pokusů, každý vytáhl svou osobní zbraň a střelil se do hlavy. A inkvizitor to mohl jenom sledovat, lapen do mocné runy na podlaze. Lapila a pohltila veškerou jeho moc, úplně bezmocně celou scénu sledoval a nebyl schopen jediné myšlenky, která by roztrhala realitu na kusy. Pak se mu, za smíchu šíleného magistra, zatmělo před očima.
Probral se připoutaný k ocelovému kříži, v hlavě mu stále třeštilo a připadal si opilý a těžce zdrogovaný. Nepochybně byl. Kolem tančily plameny různých barev a za nimi stály v kruhu postavy v kutnách. V plamenech tančili démoni různých smyslných i hrůzyplných tvarů. Svými výkřiky a kvílením se ho snažili uvést v šílenství a novicové kolem ohně neustále drmolili modlitby k temným bohům. Krvácely mu z toho uši, když odtrhl zrak od plamenů, ze kterých mu slzely oči, a pohlédl nad ně, spatřil tři brány. Jednu přímo před sebou a po levici i pravici další, obrovskou kamennou bránu. Za sebou tušil další. Původně to nepochybně byla svatyně zasvěcená nějakému světci, nicméně malby na křídlech prastarých bran byly zpitvořené hanebnými znaky, které se kroutily, jen se na ně podíval. Z očí mu tekla krev a nemohl odtrhnout pohled od brány před sebou. Viděl sám sebe, klečet na kolenou před velkým démonem a prosit o svůj život. Nemohl uvěřit vlastním očím. Vedle něj se náhle zjevil magistr. Již neměl žádné mechanické části. Jediné, co zůstalo stejné, byly jeho živé části. Zbytek byl vytvořen z démonické energie warpu. Inkvizitor si s hrůzou uvědomil, že ten muž, či spíše ta věc, je posedlá démonem. A že se ho snaží obětovat v nějakém nečistém rituálu. Apupex se naklonil k inkvizitorovi a zašeptal mu do ucha.
„Můžeme začít svatý muži?“
Botstein polkl, došlo mu, že zde došlo k závažnému omylu.
„Nebudešššš se mnou mluvit?“
Půldémon se otočil na patě a došel k okraji ohně za jeho zády, dle kroků, které Botstein odpočítal.
„Tak dobrá...“
Zamával rukama, což Botstein neviděl a ani nic neslyšel, děsivou scénu přerušila mohutná exploze. Celou místnost zaplnil kouř a kusy brány. Brána přímo před Botsteinem byla roztrhána na kusy. Střepiny létaly všude okolo, kouř a o dva údery srdce později střely. Botstein nikdy raději nebyl v bitvě. Byl sice úplně bezmocný, ale viděl sedm mohutných postav vybíhajících z dýmu zničené brány. Jedna z nich byla menší. Střely létaly všude okolo a trhaly kacíře na kusy. Slyšel vrčící rotomeče a nikdy předtím neměl ten zvuk raději. Menší postava se rozběhla přímo proti ohni, zatímco větší se rozprostřely po místnosti a čistka začala. Pak Botstein zaslechl trhající se skálu a zvonivý mechanický smích. Přišlo mu to divné, nicméně kamenné sochy v rozích místnosti popraskaly a vystoupili z nich válečníci v hrozivých zbrojích. Bez váhání se vrhli na hvězdné pěšáky. Prastaré zbraně se střetly a kov zaskřípal o kov, nečistí mariňáci byli jenom čtyři, ale mnohem mohutnější, než Alaricovi pěšáci.
Alaric se svým týmem proběhl skrz rozmetanou bránu, bratr Gervhart zaujal pozici za převráceným pilířem a svým těžkým bolterem vyčistil místnost od tuctových kacířů, takže jeho bratrům se nikdo nepletl pod nohama.
„Balmungu, Ivare! Na křídla!“ Velel Alaric do voxu a sám neohroženě mířil na hlavní scénu, následován Quintusem, bratr Akhutai hlásil do voxu přítomnost zrádcovské legie a vrhl se na prvního z nich. Úder jeho meče byl sražen štítem, na kterém zanechal dlouhou seškvařenou rýhu, jeho protivník ho udeřil pěstí do hrudního pancíře takovou silou, až se Akhutai zapotácel. Nebýt pohotového zásahu nováčka v týmu, bratra Elyase, nemusel se dožít dalšího dne. Elyas odrazil další úder rotomečem a pak začali soustavně s Akhutaiem dorážet na svého protivníka, každý z jedné strany. Gervhart pálil jednu salvu za druhou do dalšího zrádcovského mariňáka, výbušné bolterové střely se zarývaly do jeho pancíře a trhaly ho na kusy, přesto se nezdálo, že by si s tím bytost v pancíři dělala nějaké starosti, Gervhart vyhodil prázdný zásobník a zasunul další, pohled jeho nepřítele hořel nenávistí. Nakonec se střetli na meče. Rána střídala ránu, kov rval kov a posléze i maso, pečetě na Gervhartově zbroji plály modrými a bílými plameny. Balmung s Ivarem se vrhli na třetího a poslední z nich se pokusil zkřížit cestu Alaricovi, ale jeho pokus byl zmařen Quintusem, takže Alaric nezpomalil ani o krok.
Botstein nevěřil scéně před sebou, skrz plameny viděl hvězdné pěšáky bojovat s tuctem kacířů a čtyřmi zrádci hvězdné pěchoty, k tomu se menší postava s obrovským mečem blížila k plamenům. Bez váhání do nich vstoupila, chvíli to vypadalo, že zápolila s nějakou neviditelnou silou, snad s démony plamenů a pak prošla. Botstein pohlédl na postavu ve zbroji hvězdných pěšáků, avšak menší. Nicméně obouruční rotomeč s koulí-kadidelnicí na řetězu, která vlála za rukojetí, mu na velikosti a hrozivosti značně přidávala. Magistr někde za jeho pravým ramenem zděšeně vyjekl. Bojovník v bílé zbroji a hrozivým mečem bez váhání vyrazil kupředu, když probíhal kolem Botsteina, vlil od jeho srdce klid a mír na duši. Náhle se Botstein vysvobodil z kouzel, které ho poutala. Pečetě na válečníkovi v bílém plály modrými plameny a on zasazoval mocné rány do démonických částí magistrova těla. Magistr chvíli zkoušel svá kouzla a čáry, nicméně se většina odrazila od aury jeho víry. Nakonec magistr vtáhl svou moc do sebe, několika násobně se zvětšil, zrychlil a opancéřoval. Věděl, že brzy toho ničemu rozdrtí na padrť. Pak do pravé ruky dostal zásah z plasmové pušky, a do pravé nohy zásah z energetického meče. Nevěřícně pohlédl na dva hvězdné pěšáky uvnitř plamenného kruhu. Magistr tasil svou obrovskou, téměř tři metry dlouhou energetickou hůl a hodlal s ní přerazit postavu v bílé zbroji na dva kusy. Botstein se vymanil z pout a přesunul se k okraji plamenů, na druhé straně, než probíhal střet hvězdných pěšáků a té šílenosti. Nejraději stopoval potencionální kacíře, tady tahle místnost byla mimo jeho pole působnosti, ale byl rád, že tu očividně jsou chlápci, kteří to v povolání mají. Obrovská energetický hůl obkreslila oblouk vzduchem a postava v bílém prostě ustoupila metr do strany. Pak se během mrknutí oka přemístila zpět na své místo. Její meč opsal tři oblouky a dva z nich zasadily do polodémona hluboké rány. Realita a materium se začaly trhat na kousíčky.Botstein nevěřícně sledoval kvičící a svíjející se věc, která ho dostala do takto úzké situace, plemeny okolo začaly žhnout mnohem silněji a i přes chladný klid opět slyšel kvílení démonů v plamenech. Pak se zkroutil bolestí, neboť spatřil jak je jeho předchozí tělo obrovským rotomečem trháno na kusy, přestože ho opustil před maličkou chviličkou, za ty desítky let se s ním skoro „srostl“. Pak se sesunul k zemi, a zdál se mu velice zlý sen.
Ležel připoutaný k podlaze, věděl, že je ve vesmíru, narodil se v něm. Po levé i pravé straně klečely dvě obrovité postavy v šedých kutnách. Za svou hlavou spatřil postavu v rudém rouchu, černý muž s bíle žhnoucíma očima. Modlil se k Císaři, ta slova ho pálila, jeho pohled ho také pálil, a čím více se díval, tím více jeho tělo plálo modrým plamenem. Dokola znějící, drmolivé motlitby postav po stranách, ho ukolíbaly opět ke spánku, ale ten hořící pohled ho pronásledoval i ve snech. Když se probral, tedy skutečně probral. Byl ve své vlastní výslechové místnosti na své vlastní lodi, připoutaný k lůžku a ostrá lampa mu svítila do obličeje. Nebyl si úplně jistý svou situací, poslední věc, na kterou si pamatoval, byla magistrova pracovna na vrcholu věže. Polkl a tím dal najevo, že je vzhůru. Lehce povědomý a konejšivý hlas se ho zeptal na jeho jméno.
„Botstein.“ Odpověděl bez váhání. Postava za lampičkou se na chvíli odmlčela.
„Inkvizitor Botstein, kdo si sakra myslíte, že jste?“ vzpomněl si na to, kdo opravdu je. Postava za lampičkou dál mlčela.
„Jsem členem svaté inkvizice, okamžitě mě pusť! Nebo tě nechám vystřelit do vesmíru, ty špíno!“ Botsteinovi se pomalu začal vracet zbytek vzpomínek a s tím v něm rostl strach a začínal panikařit. Loď vstoupila do immateria pocítil náhle Botstein, lampička v místnosti zhasla a jeho pouta na rukách povolila. Zvykl si na příšeří a zjistil, že je uvnitř své výslechové místnosti sám, na sobě měl jenom dlouhou novickou kutnu. Když se zadíval pozorněji, našel na stěnách svaté Císařovo písmo, a celá podlaha byla pomalována symboly ze svatých učení. Prohlédl si své ruce a zjistil, že na zápěstích má vypáleny rýhy po poutech a je popálený na většině částí těla.