Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

W40K: Sága Inkvizitora Alarica IOblíbit

reaper8809.gif

Autor: Poslední Ocelot

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 31. července 2021 12:11

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
První kapitola z pomyslného pokračovaní hraní W40K: Dark Heresy.
Některé postavy v tomto příběhu jsou čistě smyšlené, některé jednají podle toho, jak by nejspíše byly zahrány hráči.
 
Kapitola I.
Sestra Severine


O sto let dříve.
Lars si rutinně čistil svojí las pušku, Krieg si zatím prohlížel poslední psaní od své dívky.
„Stejně už jí nikdy neuvidíš.“
„Ale jo, psala mi, že narukovala.“
Vyndal zásobník a překontroloval jeho stav, pak ho zase zasunul zpět do přihrádky a vytáhl další.
„Jestli serža zjistí, že to nemáš ve zbrojnici, tak tě zase čeká měsíc samotky.“
„Nech si toho jo, já stejně vim, že mě naprášil ten všivák Ted.“
Krieg se naklonil k Larsovi a ztišil trochu hlas.
„Ted to nebyl, na to je moc blbej, to spíš ten bastard Luke.“
Zatímco se čerství rekruti špičkovali ve svých ubikacích, polní generál Von Kappkow ve své kajutě studoval plány planety. Dle zpráv, které obdržel od velení, musí získat zpět kontrolu nad planetou dřív, než se k ní připojí další planety v soustavě. Taková vzpoura by vážně ohrozila zásobovací trasy na hlavní frontu. V hlášení stálo, že vládnoucí rod planety odmítl zaplatit válečné poplatky a nevypravil zásobovací lodě. Večer si nechal svolat své důstojníky do taktické místnosti. Měl k dispozici pouze půl milionu vojáků a lehkou pozemní techniku, jeho muži nebyli cvičeni na delší tažení. Věděl, že musí naplánovat rychlý a drtící úder, na dlouhá obléhání neměl ani čas, ani potřebnou techniku.
Den, před vyplutím z warpu byli všichni muži z flotily nahnáni do lodních kaplí a modlili se k Císaři, nechť bdí nad jejich životy a vede jejich střely. Následujícího odpoledne se Lars klepal ve výsadkovém modulu, pevně svíral svou pušku, až z toho měl modré ruce. Vedle něho sedící Krieg se jenom dunivě smál, kolem vybuchovaly flak granáty a sestřelovaly jejich spolubojovníky. Nepřítel byl dobře připravený, země dosáhla sotva polovina prvního výsadku. Pilot nasměroval jejich letoun hluboko do města, stejně jako všichni, kterým se podařilo proletět palbou. Mnoho letadel bylo příliš poškozeno na přistání a vojáci se vysadili pomocí padáků. V ulicích hlavního města probíhala partyzánská válka. Jednotky generála Kappkowa se seskupily na předměstí a obsadily několik budov.
Těsně před přistáním dostal jejich výsadkový modul poslední zásah, nejspíše z ručního raketometu. Larsovi pískalo v uších a celý vnitřek se zaplňoval kouřem, vysoukal se z popruhů, jeden se zasekl, ale Lars byl menšího vzrůstu, hubenější postavy, snadno se vysmýkl. Krieg se svou mohutnou a silnou postavou poškozené pásy přerval a pomohl vytáhnout ven ještě další muže. Poručík přistání nepřežil, pilot taktéž ne. Lars si prohlédl, co zbylo z jejich letadla. Zbyla kabina a ten kus, který jí byl nejblíže. Raketa musela zasáhnout motor a nádrž, protože ze zadní části letadla nic nezbylo. Lars se pomodlil k Císaři a poděkoval mu za své přežití, pak se dostatečně vzpamatoval, aby začal věnovat pozornost okolí. Raketoplán proletěl do nitra nějaké budovy, nejspíše se jednalo o kanceláře či něco takového.
„Jsme v tom sami, Císař stůj při nás.“
„Zkontroluj si zbraň Kriegu.“
Krieg se usmál a udělal to, i ostatní tři přeživší si zkontrolovali zbraně. Lars se nevědomky ujal velení, přestože byl nejčerstvějším rekrutem. Rychle se odplížili od místa svého nešťastného přistání, pohybovali se z jedné místnosti do druhé. Brzy zjistili, že budova je velký opuštěný kancelářský komplex. Všude byly stoly a kartotéky, stohy papírů. A nikde ani noha, postupovali stále hlouběji do nitra budovy, něco tam Larse táhlo a nikdo v jednotce nic nenamítal, přestože pro takovéto situace všichni znali postupy. Každý voják byl seznámen s postupem mise. Po přistání se seskupit na vztyčných bodech a zahájit útok na hlavní budovu senátu, planetární vysílač a hvězdné doky. Demoliční týmy se měly postarat o protiletadlovou obranu a umožnit přistání bojové techniky.
„Larsi, někdo tu je.“
„K zemi.“ Zavelel Lars, a jednotka se přikrčila, ztlumili světlomety a zatajili dech. Ve vedlejší místnosti někdo přešlapoval, pomalu, také se snažil zakrýt svůj postup. Krieg pomalu vytáhl granát a tázavě se podíval na Larse. Ten mávl rukou a jeden z dalších mužů pootevřel dveře. Jeho mrtvola dopadla na zem dřív, než si to někdo uvědomil. A místností proletěla dávka nějaké energetické zbraně, která roztrhala na kusy dalšího muže, jedna ze střel proletěla Larsovi těsně kolem hlavy. Krieg konečně hodil granát do vedlejší místnosti. Zvuk exploze a dlouhý táhlý křik se rozlehly celým patrem. Tři gardisti vběhli do vedlejší místnosti, na bajonety. Lars přehřál svůj zásobník a vystřelil jedinou střelu do prvního zmateného emzáka, kterého viděl. Jeho vnitřnosti se rozstříkly po zbytku místnosti. Zbýval poslední, do kterého Krieg a druhý gardista zuřivě bodaly bajonety, řvali hrůzou a mačkali spouště. Po této děsivé scéně, se oba rozplakali. Lars jako v transu něco sebral ze země a pak všichni tři utíkali pryč. Po jejich úprku, vstoupily do místnosti další dvě bytosti. Jedna z nich byl válečník ve zbroji starší, než samotná civilizace na této planetě a druhá byl vyzáblý pokroucený muž. Pokroucený zasýpal na válečníka ve svém jazyce nějaká odporná slova. Prastará zbroj následovala skupinku gardistů a stařík zatím ohledal místnost, když v ní nic nenašel, spokojeně se pro sebe usmál, nakreslil do vzduchu nějaké znamení a beze stopy zmizel.
Lars a jeho dva druhové zatím nalezli schodiště, obezřetně po něm sestoupili do dalšího patra a o několik metrů dál nalezli centrální schodiště. To značně zrychlilo jejich postup a podvědomě věděli, že našli to, pro co přišli. Lars tam odporným xenos sebral dlouhý zubatý nůž, jeho rukojeť ho hřála v ruce a čím více si ho prohlížel, tím ho měl raději. Věděl, že mu ho ti druzí dva budou chtít vzít, proto je bude muset zabít, jen co se dostanou pryč z téhle nepříjemné situace. Pak se opět připojí k armádě a všechno bude dobré. To znělo Larsovi jako dobrý plán.
Později toho dne, kdy se konečně vyplížili ven z té obrovské budovy, dostal Lars první dobrou příležitost zabít jednoho ze svých kamarádů, neváhal ani vteřinu a vrazil ten zubatý nůž neznámému gardistovy do zátylku. Cítil jak jím projelo zvláštní zachvění a vzrušení, Krieg se o tři metry vpředu otočil, protože zaslechl heknutí. Poslední co viděl, byl Larsův krví podlitý pohled a téměř třicet čísel dlouhá zubatá čepel přibližující se k jeho obličeji. Lars mu zabodl čepel doprostřed obličeje a opět pocítil slastný pocit a nůž se zase prodloužil. Cítil se přímo božsky, nůž mu s každým ochutnáním čerstvé krve dodal nových sil, sil svého zabitého protivníka. Lars věděl, že s touto zbraní se brzy stane neporazitelným, v hlavě se mu mihl ďábelský plán. Vzal pušky svých kamarádů, přehřál jejich zásobníky a každého z nich střelil tak, že zásah z las pušky spolehlivě zakryl zranění po noži. Zaslepen svou genialitou nepostřehl obrovského válečníka, který ho mezi tím obešel velkým obloukem a čekal na něj o několik bloků dál. Lars postupoval městem a nevěřil svým očím, vypadalo doslova opuštěné, nenarazil na žádné známky života, či odporu. Nechápal, kdo nebo co s nimi tedy bojovalo, proč jich bylo tolik sestřeleno a proč neustále slyší ve městě probíhající bitvu. Zahnul za další roh a spatřil před sebou obrovského válečníka. Měřil určitě dva a půl metru, na hlavě měl helmici se zlatými rohy, z jeho hledí na něj hleděly dvě rudě planoucí oči. Zbroj samotná zakrývala celý zbytek jeho těla, byla natřená na tmavě modrou barvu se zlatými neustále se kroutícími ornamenty. U pasu měl válečník velmi starý bolter a obrovská roto sekera na zádech mu přidávala další impozantnost. Lars strnul hrůzou, věděl, že jeho gardistická zbroj nevydrží ani jeden zásah. Dlouhý nůž v jeho ruce mu najednou připadal směšně maličký, přestože před necelou půl hodinou věřil tomu, že mu dodá věčnou slávu. Rohatý válečník dvěma rychlými skoky překonal vzdálenost mezi nimi a promluvil Larsovi do duše.
„Můj pán si s vámi přeje mluvit mladý muži.“ Lars cítil lehký posměch na posledních dvou slovech. Jediné na co se vzmohl, bylo tupé kývnutí hlavou, válečník před ním se beze slova otočil na patě a Lars ho jako ovce následoval. Připadal si jako omámený v nějakém špatném snu.
Vojín Krieg Sadoski se připojil k hlavní armádě tři dny po prvním výsadku, později toho roku vypověděl před válečnou komisí o svém hrdinství v týlu nepřítele. Mise generála Von Kappkowa se protáhla o necelé čtyři měsíce a s dalšími obrovskými ztrátami se mu podařilo získat kontrolu nad planetou a tím i důležitým zásobovacím bodem pro válečné tažení. V dalším generálově tažení byl desátník Sadoski povýšen na rotmistra a jeho hodnostní postup se nezastavil ani v dalších letech. Sotva pár let po narukování byl plukovník Krieg Sadoski nejlepším stratégem Von Kappkowa a také nejoblíbenějším velitelem, jeho jednotky vždy udeřily na slabé místo nepřítele a vždy jím projely jako nůž máslem.
Až na bitvu o Soryth, kde vrchní velení opět rozhodlo, že je třeba rychlého zásahu jednotek generála Kappkowa a taktéž někdo tahal za nitky, aby se určití lidé dostali na určitá místa. Například na výsadku brigádního generála Sadoskiho mělo nemalý zájem mnoho lidí z vrchního velení. Jedna část mu přála smrt na bitevním poli, neboť se báli o svá teplá místečka, druhá část naopak fandila jeho rychlému postupu a rozhýbání vnitřní armádní politiky.
Sestra Severine, byla, po nabytí svých zkušeností ve službách inkvizice, převelena na klidnou službu na jedné z mnoha orbitálních stanic. Prováděla mladší novicky skrz povinnosti řádu a v modlitbách prosila Císaře, aby držel ochrannou ruku nad otcem Alaricem. Nic víc, od své služby nežádala, nicméně jednoho cyklu na jejich stanici dorazilo tísňové volání z planety Soryth. Vrchní sestra Esentiasia rozhodla o vyslání několika lodí, velení jedné z nich svěřila palatine Severine.
Když flotila generála Kappkowa vystoupila z warpu setkala se na orbitě Sorythu s několika sesterskými křižníky, značně poškozenými z nějaké vesmírné bitvy. Spojení mezi astropaty bylo navázáno okamžitě a generálova flotila zahájila blokádu planety a výsadky svých jednotek. Jednotky brigádního generála Sadoskiho se dostaly na povrch i do bojů mezi prvními.
Krieg přistával se svým transportem a jednotkou důvěryhodných speciálně vycvičených mužů do opevněných pozic na planetě. Podle zpráv, které měl, sestry držely hlavní přístaviště, a separatisté-kacíři drželi hlavní důlní zařízení hluboko pod zamrzlým povrchem planety. Na hlavním briefingu se dozvěděl o velké vesmírné bitvě, která se zde odehrála před necelými dvěma týdny, kdy nepřítel byl nakonec nucen ustoupit před prudkým úderem sester. Přesto zůstaly jeho pozice na planetě silné a sestry nevěděly, proti jak velkým silám čelí. Od dobytí vesmírného přístavu nebyly schopny udělat nic, pouze se bránit občasným útokům nepřítele. Zamrzlý povrch planety a kovy v atmosféře zabraňovaly hloubkovým skenům z oběžné dráhy a sestry neměly dost sil na proražení nepřátelských linii, až do příchodu gardy. Krieg měl přesto velice zvláštní pocit, když opustil svůj raketoplán a brzy zjistil důvod. Opevnění sester bylo drženo pouze novickami, žádné sestry s těžkými zbraněmi či zkušené v bitvě. Přesto se od nejvyššího kněze a jediného muže na základně dozvěděl, že mnoho jednotek sester bylo ztraceno v podzemních chodbách a nedaří se jim s nimi navázat spojení. Krieg vycítil svou příležitost a okamžitě nechal seskupit své jednotky a připravit k útoku, něco v hlavě mu říkalo, že nemá mnoho času nazbyt a cítil, že je konečně blízko svému cíli. Otec Exekus trval na přičlenění několika zkušenějších sester do jeho jednotek, s tím nemohl nic udělat a tak to musel tiše trpět. Tři hodiny po přistání již jeho jednotky postupovaly do hlubin planety, nečekal na bojovou techniku, jeho muži vyložily přenosné těžké zbraně, polní zásoby a munice, co unesli. Předsunuté průzkumné jednotky každou chvíli hlásily známky nepřátelských aktivit v nedávné době. Krieg pozoroval zásahy ve stěnách zamrzlých chodeb, zamotán do svého těžkého pláště, cítil v hlavě opět to zvláštní svrbění, ale nevěnoval mu pozornost a soustředil se na své poslání. Jeho osobní psyker mu oznámil, že cítí nečistotu ve warpových proudech, ledabyle ho odmávl a zamyšleně sypal rozkazy do svého implantovaného datapadu, servo lebky létaly sem a tam, a vyřizovaly jeho příkazy příslušným jednotkám. Po další půl hodině postupu zvědi oznámili, že se tunely napojují na hlavní důlní železnici a po několika kilometrech narazili na opevněné pozice kacířů. Krieg vyslal vpřed čety vyčistit tunely od min a vydal poslední úpravné rozkazy svým velitelům, rozhodl se tentokrát sám útoku neúčastnit a zůstat v zálohách se svým komandem. Stejně jako sestry na povrchu neměl ponětí, kolik kacířů zde ve skutečnosti je a bál se překvapivého útoku z druhé strany tunelu. Vyslal pochopitelně průzkumníky a část jednotek i opačným směrem. Nicméně věděl, že toto opevnění musí dobýt, vypadalo jako klíčová pozice pro další výpady a zásobování tohoto místa se zdálo jednoduché a rychlé. V hlavní šachtě bylo mizerné osvětlení, spíše žádné a toho Kriegovi jednotky využily, spousta je jich se dostala pod zeď dříve, než padl jediný výstřel. Akce začala salvou ostřelovačů, kdy velká část obránců na barikádě padla, než si kdokoli cokoli uvědomil. Zatímco se nepřítel kryl a shromažďoval, skrytí vojáci vyšplhali či za pomocí trysek přimontovaných na zádech vyskákali na hradbu a zaútočili na nepřítele na ostří mečů, ostřelovači si pochopitelně dále vybírali svou daň. Když se nepřítel vzpamatoval z náhlého šoku, demoliční tým odpálil vstupní bránu. Další stovka gardistů běžela otevřeným prostorem, do vzniklého průlomu. Zvědi hlásili Kriegovi na jeho velitelské stanoviště, že velká skupina kacířů se blíží z druhé strany tunelu. Krieg nakázal stažení zvědů a seskupení zadního obranného voje, taktéž odvelel část svých velitelských poradců do záložních obranných pozic. Sám se po té napil své kořalky z polní lahve, zhluboka si říhl a nadmul svou mohutnou hruď, ani starší léta mu neubrala na síle a mohutnosti. Otočil se a spatřil svého psykera, jak si ho zkoumavě prohlíží, rychle se rozhlédl okolo – široko daleko nikdo nebyl.
„Ano?“ tázal se Krieg.
„I teď cítím nečistotu ve warpové stopě.“ Tázavě se podíval na svého velitele a dlouze se mu zahleděl do očí, brigádní generál Krieg mu ten pohled opětoval. Psyker se po krátké oční výměně zhroutil v křečích na zem, z očí mu tekla krev a žaludek měl plný hnisu, který v něm pomalu začínal bublat.
„Poslední červ.“ Zamrmlal si Krieg pro sebe a střelil svíjející se postavu svou plasma pistolí do hlavy a pak do břicha, bez servítek vzal mrtvolu za nohy a schoval jí do jedné prázdnější bedny s municí. Nahlásil zadnímu stanovišti důstojníků, že se blíží podpořit své válečníky na zadní linii. Slyšel zuřící bitvu a nemohl si dovolit přijít o větší množství mužů. Podplukovník Gruber přišel na generálovu zradu jako první a zároveň zemřel jako poslední, ve svém posledním okamžiku zíral do rozžhavené hlavně plasmové pistole. Na zadní bitevní linii zatím probíhala přestřelka, kterou okamžitě ukončil Kriegův příchod, obě strany složily zbraně a sklonily se před ním. Mávnutím ruky seřadil kacíře po bok svým věrným gardistům a vpochodovali do pevnosti, zbytek věřících byl již seřazen na popravišti a v motlitbách ke svému falešnému Císaři čekali na svou smrt. Krieg se dmul pýchou a prohlížel si řady svých věrných gardistů, oči jim rudě plály, jak jimi prostupovala moc jeho všemocného pána, zdejší posádka kacířů věřila ve špatného boha, a proto byla pro jeho nekonečnou slávu, prolita jejich krev. Hlavy padlých byly naraženy na hradby a brána byla znovu postavena z jejich kostí a zbytků pancířů. Ke Kriegovu triumfu se brzy připojil i mohutný válečník v tmavě modré zbroji, prostě přišel z jednoho z mnoha tunelů, které vedly k tomuto stanovišti.
Krieg si prohlížel vnitřek dobytého opevnění, hlavní nádvoří za hlavní branou se dalo velice snadno proměnit v krvavou lázeň, kdy obránci mohli pálit z ukrytých postů po bocích hlavního tunelu a z ramp, které nechal vybudovat u stropu, jeho inženýři se dali do rychlých úprav, které rozhodně neodpovídaly kodexu a běžným úpravám gardy. Podlaha byla pomalována mnoha nečistými symboly a následně zakryta falešnou plastovou podlahou, vše za svědectví budoucích obětí nečistých rituálů. Kriegovi „lékaři“ již začali s výběrem vhodných adeptů pro první přípravné rituály a jeho zvědi a poslové rozeslali zvěsti o jeho příchodu do všech stran. Zatímco probíhali nutné přípravy, válečník v prastaré zbroji předával Kriegovi další instrukce.
„Vedl sis dobře mladý válečníku.“
„Děkuji.“ Krieg pokorně sklonil hlavu.
Symboly na válečníkově zbroji se zakroutily a on pokračoval hlasem, který Kriega i po letech pálil v hlavě.
„Hluboko v nitru téhle planety je stará kaple. Nech císařovi nečisté děti do ní vstoupit a vynést tu věc, pak na ně drtivě udeř a přines mi to.“

Sestra Florentina ošetřovala ránu své svěřenkyni, byly uvězněny ve slepé chodbě, snažily se tudy uniknout, ale kacíři zavalili druhou stranu a druhá skupina zrádců na ně neustále dorážela.
„Poslední kanistr!“ Křičela Klementina do voxu, Severine a Auxilie ustoupily za sestru s těžkým plamenometem a bílé plameny pročistily chodbu.
„Vpřed! Za Císaře.“ Severine se rozběhla s energetickým mečem v ruce kupředu, za druhým zášlehem plamenometu. Přesto jí několik střel zacinkalo o hrudní pancíř a jedna jí škrábla do hlavy.
„Za Císaře!“ Následovaly ji další dvě sestry.
Florentina pomohla mladé a poslední živé novicce na nohy, podala jí její meč, pomodlila se k Císaři a rozběhla se do řeže v chodbě za záhybem. Otřesená Lucilie se zmátořila, opřená o svůj obouruční meč těžce oddechovala, dostala přímý zásah do hrudi a byla si jistá, že se připojí k Císařovu nekonečnému světlu, ale On s ní měl očividně jiné záměry. Zvuky rotomečů a křik kacířů po chvilce ustal, Lucilie pomalu opustila bezpečí zákrutu a pohlédla na scénu před sebou. Sestra Severine, jejich úžasná velitelka, právě dorážela mečem ohořelé kacíře. Její pancíř byl potřísněn krví mnoha nepřátel, pečetě na její energetické zbroji byly očouzené, její bionické oko stále propátrávalo okolí po dalším hrozícím nebezpečí. Lucilie si všimla, že její zbroj je na několika místech pomačkaná a i sestra Severine je již trochu unavená. Sestra Florentina měla své lékařské vybavení bezpečně na zádech a očišťovala si svůj rotomeč od střev nějakého kacíře, očividně nezraněná, své dlouhé šedé vlasy měla spletené do copu. Vedle ní klečela v motlitbách sestra Klementina, potichu přeříkávala litanie uklidnění a děkovala Císaři za další vyhranou potyčku. Její mohutná postava dost vynikala mezi jinak andělsky krásnými a světlovlasými sestrami. Sestra Klementina byla již od svého početí předmětem mnoha sporů, ale její víra v Císaře nebyla nikdy otřesena. Byla jedinou černovlasou, kudrnatou sestrou jakou, kdy Lucilie spatřila, a také nejmohutnější, svou velikostí se mohla rovnat největším mužům Impéria. Sestra Severine se na ní otočila a usmála se na ní.
„Pojď mladičká, musíme se hnout, než přijdou další.“
Florentina vyndala poslední injekci stimmu a podala jí Lucilii.
„Nech si to na později, sestro.“
Sestry se daly do pohybu, Klementina stále tiše zpívala do voxu litanie a hladila hlaveň svého plamenometu, rotomeč bezpečně za pasem. Severine před každým rohem či křižovatkou zastavila celou skupinu a opatrně nahlédla. Několikrát se musely trochu vrátit a vyhnout se větším skupinám kacířů, které je zcela určitě hledaly. Lucilie byla na pokraji úplného zhroucení a Severine si byla jistá, že více než jednu další potyčku nevydrží a nepřežije, musela rychle najít nějaké bezpečné útočiště. Neustále se pokoušela si vzpomenout na nějaké legendy o tomto místě, a proč měla církev takový zájem, aby sem sestry dorazily ještě před gardou. Bohužel o tuto informaci se s ní vrchní sestra Esentiasia nepodělila. Snad to bylo štěstí, snad Císařova vůle, a nebo něčí šílený plán, vyhýbání se pátrajícím kacířům je později dovedlo k prastarému točitému schodišti. Severine si byla jistá, že bylo mnohem starší, než tento tunel a očividně dříve vedlo ještě někam vzhůru, ale tato možnost byla poněkud zavalená či zamrzlá. Rychle sestupovaly dolů, využily příležitosti, že předešlou skupinu minuly před dvaceti minutami a již dávno si všimly jejich průměrně hodinových intervalů, ve kterých náhodně procházely touto částí tunelů. Sestupovaly, až příliš rychle, dole pod schodištěm Severine vrazila do zmrzlého těla, které stálo v ústí dlouhé chodby, která sestupovala strmě dolů, vytesaná do skály, nikoli do ledu. Tělo se převážilo a spadlo kupředu, hlava se s křupnutím oddělila a skutálela se dolů. Jak se valila hlouběji a hlouběji z nitra tunelu přicházel táhlý kvílivý zvuk. Severine zaklela, a odkopla zmrzlou mrtvolu před sebe.
„Vraž si ten stimm a jdeme!“ Zavelela Severine a ke své bolterové pistoli tasila energetický meč.
Lucilie lehce zmatená nečekaným rozkazem, vytáhla injekci stimmu, a vrazila si jí do břicha, v mrknutí oka uslyšela vysoko na schodišti za sebou dunění těžkých bot a pochopila. Sestry se rozběhly vpřed, o necelou čtvrt míli hlouběji narazily na první mutanty, masa zmutovaných gardistů a horníků se pomalu šinula proti nim, jejich pohledy postrádaly jakékoli známky života.
„Vpřed! Císařovi nevěřící zemřou v plamenech jeho hněvu!“
Sestry prostoupila pravá a čistá nenávist ke všem nepřátelům, která dodala jejich pažím sílu a přesnost, každou ranou poslaly jednoho mutanta k zemi a ani jejich obrovská přesila je nemohla zastavit, pouze zpomalit. Kusy těl létaly na všechny strany a čtyři sestry se zády k sobě prořezávaly hlouběji do nitra planety. Jejich obklíčení mutanty netrvalo příliš dlouho, neboť střelba kacířů je brzy pročistila a tři sestry musely krýt svými těly raněnou novicku mezi sebou. Severine jednou rukou sekala kacíře po své pravici a druhou rukou opětovala palbu bolterem do zrádných kacířů, Auxilie a Florentina taktéž. Klementina pracovala rotomečem hlavně na zástupu mutantů před nimi, nyní byla obklopena těly, která bezmocně škrábala na její pancíř a snažila se v něm najít nějakou skulinu. Když zástup mutantů dostatečně prořídl, vypálila Klementina poslední zášleh z plamenometu a rozběhly se vzniklou průrvou vpřed, již se skoro prosekaly na nějakou křižovatku. Když sem doběhly, skoro si oddechly, na jedné z chodeb bylo vysokou gotštinou napsáno „Kaple“. Bez rozmyslů zamířily právě tam, s kacíři v patách, naštěstí je mutanti zdržovali zrovna tak jako zdržovali sestry. S jistým náskokem proběhly chodbou a po sto metrech vyběhly do obrovské jeskyně, stropu nedohlédly a konce také ne, pokračovaly dlážděnou cestou do nitra jeskyně, spěšně, ale přesto se nepřestávaly rozhlížet okolo. Zázrakem, jinak to nazvat nedokázaly, po minutí několika černých kamenů, které vypadaly jako kusy ministoria, se před nimi zjevila stará kaple. Sestry zalapaly po dechu a Lucilie se zhroutila vyčerpáním, meč jí s hlasitým cinknutím upadl na dlážděnou cestu. Dveře kaple se otevřely a ven se vyšoural starý shrbený kněz. Severine se ohlédla za kameny, spatřila kacíře pročesávající okolí, ale jich ani kamenů si nějakou záhadou vůbec nevšímali. Kněz jim pokynul rukou, aby ho následovaly a zase se všoural dovnitř, Severine kývla na své sestry, Klementina vzala Lucilii do náruče a vešly do kaple. Uvnitř nebyly žádné lavice, jen jeden prostý oltář a obsidiánová podlaha s několika svatými runami.
„Položte vaši sestru sem.“
Zavelel kněz přísným hlasem a ukázal před oltář, Klementina jí tam opatrně položila. Všechny cítily svatost tohoto místa a vůbec o ní nepochybovaly. Kněz poklekl před bezvládným tělem, položil na něj svou ruku a začal s modlitbou, sestry se k němu brzy připojily. Severine uprostřed modlitby otevřela oči a spatřila, že celá místnost je prostoupena bílým světlem vycházejícím z oltáře a z rukou toho kněze. Opět zavřela oči a soustředila se pouze na modlení. Následujícího rána se probraly, netušily, jak usnuly, ale ležely pohodlně na zemi, Lucilie se v kleče modlila před oltářem. Po starém knězi nebylo ani památky. Cítily se svěží a odpočaté, bez jakýchkoli známek zranění, Lucilie, přestože v její róbě na hrudi stále zela díra po zásahu, měla kůži čistou a zdravou. V jejích očích, Severine spatřila klid a pokoru, věděla, proč jí nikdo nic neřekl, nevěřila by tomu. Nyní byla svědkem posvěcení. Lucilie se zpod svých dlouhých blonďatých vlasů usmála na své sestry, a milým hlasem jim požehnala.
„Nechť Císař vede vaše kroky a navždy vládne vašim srdcím, sestry.“
Její hlas zněl jako medová hudba, tak cizí hluboko pod povrchem zamrzlé důlní planety. Lucilie, jako by jí četla myšlenky.
„Prosím veď nás i nadále sestro Severine, žádná z nás se nevyrovná tvým bojovým zkušenostem.“
Severine se trochu zamračila, byla stejně dobrá jako všechny ostatní sestry, až na jednu věc, ve které excelovala. Lucilie na ní mrkla a zašeptala.
„Čistota v našich srdcích bude plamenem v temnotě. A Císařova milost bude balzámem na vašich šrámech sestry.“
Zbylé sestry se probraly z omámení probuzení Vyvolené a povstaly z uctivých pokleků. Překontrolovaly si zbraně, doplnily zásobníky, naposledy se pomodlily a opustily kapli. V jeskyni na ně již čekaly nastoupeny zástupy kacířů. Nepřítel je nemohl spatřit, ne dokud neopustí bezpečnou vzdálenost skryté kaple, přesto věděl, kde se nachází a čekal na ně. Severine si zhnuseně prohlížela zástupy zběhlých gardistů vyrovnaných do řad, jako kdyby stále ještě sloužili Císaři, vedle nich stály vyrovnané groteskní pokroucené bytosti převážně ženského vzezření, mnoho chapadel, prsou, penisů a oplzlých kombinací všech možných částí těla. Tihle všichni představovali menší ze dvou problémů, tím větším byly tři postavy u ústí tunelu na povrch. Lucilie ujistila sestry, že bohužel jediný východ vede tou chodbou. Jednou z nich byl nepochybně mariňák zrádcovské kapituly, druhým byl obrovský muž se svíjejícím se mečem doslova vyrůstajícím mu z pravé paže a poslední byla pokroucená postava opírající se o kroutící se hůl se syčící hlavou hada, nepochybně zběhlý psyker. Severine napočítala na stovku kacířů a mutantů nastoupenou mezi nimi a východem. Přepočítala si náboje, mohly jich postřílet tak dvě třetiny, než budou muset přejít na meče. Z té trojice se jí zvedaly chloupky na zátylku, tušila přítomnost mnohem mocnějších nečistých sil, zatím ukrytých a potlačených neviditelnou bariérou. Luciliie začala zpívat starou válečnou píseň a sestry prošly skrz kameny vstříc svému osudu. Jakmile prošly ochranným polem, slyšely skřehotavý hlas rozléhající se celou místností.
„Vylezte sestřičky! Vím, že tam jste.... pojďte si pro smrt!“
Zaklekly a jejich boltery začaly trhat nepřátelské řady, šetřily municí, každou ránu pečlivě zamířily a poslaly cíl k zemi. Nepřátelské řady palbu opětovaly, ale do přímého boje se zatím nehnaly, krčily se za provizorními valy. Sestry využívaly krytu kamenů. Až několik metrů od sester spadlo či bylo zrušeno maskování nepřátelských vrahů, pod rouškou tmy, ukryti kouzlem čaroděje se plížili k sestrám ze všech stran. Až dostatečná blízkost svaté zlomila jejich ochranu před zraky a vrhli se na sestry, začal boj na meče. Severine zjistila, že nepřátel je mnohem víc, než se původně zdálo a tihle jsou navíc zběhlejší v boji, než s jakými se zatím střetly. I přes zvuky okolo slyšela ve vzduchu čarodějův smích, vysmíval se jejich bezútěšné situaci a popisoval jim, co všechno s nimi udělá, až. Tuhle část už neslyšela, opevnila se ve své mysli a soustředila se jenom na boj, brzy opět slyšela jenom uklidňující bojovou píseň Lucilie. Jeskyně byla doslova zaplněna kacíři, jakmile jednoho zabily, byl nahrazen dalším. Klementina byla sražena k zemi a rozsekána na kusy, sestry stály zády k sobě, jedna vždy uprostřed oddechovala v pomyslném obranném postavení a po pár minutách se vystřídala s jinou sestrou. Klementiniou smrtí musely od tohoto systému opustit a semknout se do těsnější formace.
Krieg se svými společníky sledoval celé odpoledne, jak sestry odolávají náporu kacířů, jednu z nich se jim podařilo zabít, ale ty další čtyři se odmítaly vzdát svých životů. Když se bitva chýlila k večeru, konečně nastala chvíle, na kterou tak dlouho čekali, obrovský mutant rozdrtil jejich velitelku na padrť, ovšem ta místo aby poslušně zemřela, za jasného do očí pálivého světla opět povstala k životu a s novou zuřivostí sekala nepřátele na kusy.
„To je ona!“ zašeptal čaroděj.
Krieg vyrazil kupředu, konečně se svatá projevila a právě její krev musí prolít. Pak nabude svého pravého osudu a stane se nepřemožitelným. Touha po krvi v jeho duši opět vzplála, s každým krokem blíž té nečisté pociťoval větší a větší zuřivost a zároveň si vzpomněl na to, kým byl dříve. Vzpomněl si na Larse, vojína imperiální gardy. Pak tu vzpomínku zase zaplašil a pokračoval vpřed. Před dalším krokem ho varoval hlas v hlavě, prosté „stůj“ ho zachránilo od smrti vypařením. Stovka jeho mužů se během vteřiny vypařila přímo před jeho očima, žár z plazmy ho málem uškvařil taktéž nebýt zásahu čaroděje. Ze stropu padal prach, Krieg se nechápavě podíval do tmy vzhůru, někdo z orbity prostřelil díru až sem do nitra planety. Mezi ním a touženou sestrou během tuctu úderů srdce, dopadl výsadkový modul, který se doprovázen zasyčením otevřel.
Severine děkovala Císaři za zázrak. Dva zázraky.
Bratr Akhutai vstal z pokleku a poslal dlouhou dávku ze svého bolteru do linie kacířů kolem ostrůvku bojujících sester, do voxu zahlásil.
„Postarám se o ně, inkvizitore.“
Alaric se zatím rozběhl vpřed přímo na Kriega, nad hlavou mával obrovským rotomečem za kterým vlála ostnatá koule na řetězu, s „Za Císaře!“ na rtech. Vedle Kriega se během mrknutí oka objevil Karus z legie Tisíce synů, se svou roto sekerou v ruce. Krieg se ohlédl na čaroděje, ale ten již zmizel.
„Zabij tu sestru!“
Zasyčel Karus Kriegovi v hlavě a vykročil vstříc inkvizitorovi. Krieg běžel za Karusem, oběhl inkvizitora a skoro doběhl k sestrám, ale byl sražen bílým světlem vycházejícím z ruky druhého mariňáka. Popálilo mu to hruď a probralo to v něm ukryté síly, zařval bolestí a vztekem, jeho rameno vyrostlo. On celý se začal zvětšovat, jak se zárodek démona v něm začal probouzet. Karus zaklel, proměna začala moc brzy, ten proklatý mariňák ji předčasně spustil, a střetl se s invizitorem, zbraně o sebe zaskřípaly. Karus již dlouho nečelil takovému nepříteli, zuřivě ho neustále zasypával útoky a přesto to byl stále jenom obyčejný člověk. Krieg zuřivě sekal do mariňáka před sebou, jeho rychlý a mrštný meč občas prošel obranou hvězdného pěšáka, ale nemohl ho zranit. Snad kdyby mu srazil helmu a urazil hlavu. V Kriegově hlavě zápolily dvě síly, jedna patřila jeho vzpomínce na Larse a druhá ho stále pobízela, aby zabil tu sestru. Krieg věděl, že je neporazitelný a přesto nemohl tu špínu před sebou zabít, pak ho ten druhý červ několikrát střelil plasmou do břicha, několik zásahů ho chránil čarodějův štít, ale pak praskl a plasma Kriegovi škvařila žaludek. Řval bolestí, oči mu rudě žhnuly a přesto nemohl zabít svého soupeře, až ho opět do hrudi zasáhlo bílé světlo a on se zhroutil na zem. Mariňák mu rozšlápl lebku a zbytky jeho mozku se smísily s popelem na zemi. Alaric mezi tím na několika místech roztrhal na kusy Karusovu prastarou zbroj, s každým zásahem hlasitě kvílela a obrazce na ní se kroutily v křečích bolesti. Karus pomalu ustupoval, také inkvizitora několikrát zasáhl a každá taková rána by ho měla rozšmelcovat všude po okolí, on místo toho zuřivě bojoval dál, plamen v jeho očích nepohasínal. Pravdou bylo, že Alaricův vstřikovací systém stimmu dostával pěkně zabrat a o jeho orgánech se dalo říci totéž. Když konečně poslední ranou rozsekl Karuse a jeho zbroj se sesunula do sebe a posléze vypařila, zhroutil se na kolena a plival krev. Jeho dva hvězdní pěšáci zatím rozehnali kacíře na ústup hlouběji do nitra jeskyně.
Sestra Severine zabila několik posledních, vzdorujících kacířů, zandala oba své meče a opatrně opustily úkryt mezi kameny. Hvězdní pěšáci si je nedůvěřivě prohlíželi, jeden z nich hlásil voxem inkvizitorovi pouze čtyři sestry místo dvaceti. Alaric se dal dohromady, do žil se mu vlila nová dávka upraveného stimmu a jeho krevní oběh byl vyčištěn od nečistot. Pomalu došel ke svým hvězdným pěšákům a změřil si pohledem sestry, pak se začal smát. Bratr Quintus si sundal helmu a tázavě se podíval na svého inkvizitora.
„Pro Císařovu milost!“ smál se inkvizitor, to bylo poprvé, co ho takhle slyšeli a na dlouhá léta také naposledy.
Sestra Severine nevěřícně zírala na malou černou postavičku mezi hvězdnými pěšáky, nemohla uvěřit, že vidí Alarica.
„U všech svatých.“ zarouhala se Severine a vykročila vpřed. Mariňáci pozvedli své zbraně, ale inkvizitor jim mávnutím ruky pokynul, že je vše v pořádku a vykročil sestře naproti. Quintus s Akhutaiem byli Alaricovi v patách, avšak v uctivé vzdálenosti a pohledy stále pročesávaly okolí po dalších hrozbách.
„Akhutai. Připrav maják, máme pro, co jsme přišli.“
Akhutai se zastavil, a vyndal ze svého batohu na zádech malý vysílač, chvíli s ním manipuloval.
„Rušení je moc silné, naváděcí signál nepronikne atmosférou.“
Alaric zaklel, když slyšel tuhle zprávu ve svém uchu. Severine se usmívala.
„Nečekala jsem, že tu potkám zrovna Vás.“
„Císař naše cesty opět svedl dohromady, sestro Severine.“
Alaric jí nahlédl přes rameno a spatřil mladou novicku.
„To je ona?“
„Jak...?“
„Tohle není vhodné místo na tuhle debatu, sestro, nejdřív se odsud musíme dostat.“
„Rozumím.“
Otočila se na své sestry.
„Jdeme, za sestru Klementinu se pomodlíme později.“
Alaric za pochodu neustále něco bouchal do svého panelu na ruce, mariňák po jeho pravici se ho ptal, zda je všechno v pořádku.
„Mam zpřelámaný žebra, tak za tři hodiny se zhroutím.“
„Neměl by jste....“
„Povinnost Císaři nikdy nekončí, není čas odpočívat. Vpřed!“
Sestry se seřadily do dvojstupu, sestra Florentina pomáhala inkvizitorovi, aby se zbytečně nepřemáhal a skupinka co nejrychleji opouštěla podzemní jeskyni, tím jediným možným východem, všichni věděli, že je ještě čeká tuhá řež, než se dostanou na povrch. Ke schodišti se dostali bez problémů, kacíři zahnaní hlouběji do jeskyně je zatím nepronásledovali, nicméně další stovky byli někde nad nimi. Inkvizitor na svém malém holoprojektoru ukázal přibližnou mapu nejbližšího okolí.
„Může to být jinak, jsou to staré plány porovnané s posledními skeny, než vypukla bitva.“
Pokračoval mariňák-čaroděj „Těsně po nás přiletěl křižník zrádcovské legie, na orbitě zuří bitva.“
„Musel si přiletět pro toho prokletýho zrádce! Odporná warpová verbež!“ odplivl si inkvizitor.
Postupovali stálým tempem vzhůru, Akhutai o pár metrů napřed, Quintus držel zadní stráž.
„Dle našich zpráv, by zde měla být minimálně jedna věrná důlní stanice, musíme jí za každou cenu najít.“
Sestra Severine přemýšlela, podle jejích odhadů se měla nacházet východním směrem od jejich současné pozice, ale byla to pouze domněnka na základě hustoty kacířů a pozorování, že někteří měli čerstvá zranění z bitev. Když dorazili na vrchol schodiště, inkvizitor se rozhodl důvěřovat úsudku sestry Severine. Dle svých bio systémů měl necelé dvě hodiny vědomí, do té doby museli najít bezpečné útočiště. Co inkvizitor sestrám neřekl, bylo, že nařídil exterminatus, pokud se do jednoho denního cyklu od výsadku neozve.

Korus se teleportoval o několik pater výše a běžel ke svému malému chrámu, ten zatracený inkvizitor zmařil jeho plány a teď ještě navíc usiloval o jeho život. Proklínal toho jeho falešného Císaře, proklínal i toho pitomého Kriega, jemuž obětoval tolik let a snahy a zbytečně. Ten moula nebyl schopen zabít jednu pitomou ubohou sestru, ještě teďka viděl tu scénu. Očima svých slabomyslných uctívačů viděl celý pád jeho plánu a přitom byl už tak blízko. A jeho ubohé dvojče Karus, po celá milénia spolu a pak jeho existenci ukončil, někdo tak bezvýznamný jako služebník Císaře. Vyběhl poslední schodiště a proběhl vstupním portálem. Za dveřmi ho čekalo další nemilé překvapení, jeho zástupce zde na planetě klečel na podlaze a klepal se před ním strachy.
„Mluv!“ vyštěkl na něj.
Jeho rozklepaný podřízený začal blekotat cosi o postupu imperiální gardy, která se vysadila na planetě a postupně obsazuje všechny jejich pozice. Obsazuje nebo vypaluje. Korus ještě jednou proklel Kriega i jeho neschopnost zabít a stát se generálem, po tom co mu dal tak mocnou zbraň. Ale ten idiot se proměnil ve svého nejlepšího přítele a dělal kariéru jeho jménem. Zabedněnost lidského rodu ho nikdy nepřestala udivovat.
„Zmiz!“ zbavil se syknutím svého zástupce a prošel hlavní lodí svého malého chrámu, obešel oltář a sehnul se k malému zařízení za ním. Chvíli manipuloval se starým mechanismem a pak stroj zprovoznil. Skála okolo se roztrhala, explodovala a zmizela, včetně Korusova chrámu i s ním uvnitř.

O tři dny později na vlajkové lodi generála Kappkowa, sestra Severine hovořila s inkvizitorem Alaricem, v soukromém salonku.
„Tak, dost těch formalit sestro. Při Císařový dobrotě, jsem rád, že jste na živu. I po všech těch letech.“
„Byla jsem na vašem pohřbu, inkvizitore.“
„Jistě, nezbytná formalita, hlavně pro to, co zrovna dělám.“
„Jak jste věděl, že sestra Lucillie je Císařovou vyvolenou?“
„Arcibiskup mi poslal zprávu, velice závažnou zprávu, a jednou její částí bylo i nezbytné zajištění bezpečné cesty sestry Lucillie na nejbližší sesterský chrámový svět.“
„Jsem ráda, že jste stále oddán věcem víry stejně jako honu na kacíře, otče.“
„Navíc jsem arcibiskupovi aspoň splatil jednu malou službičku, kterou pro mne kdysi vykonal.“
Inkvizitor se při tom zvláštně usmál a pak pokračoval.
„Co byli zač ti.... ehm hlavní tři? Co jste o nich zjistila, sestro?“
„Ten poslední byl nepochybně odporný psyker, cítila jsem jeho přítomnost už od příletu na planetu. Všechno šlo až moc snadno, to mohla klidně zvládnout i planetární obrana, celé to bylo nějaké divné. Někdo musel tahat za nitky.“
Inkvizitor se chvíli zamyslel.
„Takže korupce uvnitř ecclesiarchie, nechutné. Mějte oči na stopkách, musíme toho, nebo ty zrádce vypátrat a upálit.“
Sestra se pousmála při zmínce o upalování a souhlasně pokývala hlavou.
„Nechte si to zatím pro sebe, sestro. Potřebuji, aby jste se stala mým agentem uvnitř. Na mě si moc dávají pozor.“
„Bude mi potěšením.“
„Setkáme se na několika vybraných kázáních, ještě za vámi pošlu bratra Akhutaie, aby vám vysvětlil ten systém. Možná radši servolebku, no nějak to ještě zařídím.“
„Bylo mi potěším se s vámi opět setkat.“
Sestra opustila inkvizitora a nechala ho dál rozjímat a vyřizovat záležitosti. Stále byl tak paranoidní, jak si ho pamatovala, i s ní se bavil ve své zbroji, helmu měl sundanou, takže viděla jeho starý černý obličej a vírou planoucí oči. A svůj věrný meč, stále po ruce, sestra si často myslela, že s ním i spí a nejspíš nebyla daleko od pravdy. Po té, co opustila soukromý salón, se Alaric vrátil si sesbírat zbytek věcí, urovnal si pár myšlenek a vyrazil za generálem, chtěl se ujistit, že si správně pamatuje, jak probíhala bitva na orbitě. Rozhodně by se mu nelíbila zmínka o inkvizičním křižníku v oficiálních zprávách. Ostatně generál určitě moc rád přistoupí na tu variantu, že kacířský křižník zahnal úplně sám. O tom, že si zde byl onen křižník pouze někoho vyzvednout, se inkvizitor pochopitelně generálovi nezmínil. Alaric se posléze přesunul na svou loď i se sestrou Lucillii a „bezpečně“ zmizel ve warpu. Sestra Severine se mezi tím, na krátkých padesát let přesunula ke svým běžným záležitostem. Během těch krátkých pěti dekád se několikrát setkala s některým z agentů inkvizice. Alaric skládal střípky komplotu, jeden malý kousíček za druhým.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.078622102737427 sekund

na začátek stránky