Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola II.
Akolyta Kaar

Těch časů, kdy Alaric byl čerstvým inkvizitorem, Kaarovu duši těžce zkoušeli démoni a jiné entity warpu, stejně tak bratra Zuriela. Alarica i sestru Severine chránila jejich čistá víra, nicméně neuvědomovali si, že Kaar, ani Zuriel nejsou natolik prosyceni Císařovým svatým světlem, přestože pod ním neustále kráčeli. Po vystopování a vypálení dalšího hnízda kacířů na jedné z mnoha planet za posledních pár let, čekali Kaar se Zurielem zasloužené volno na zhojení jejich duší. Kaara velice potěšilo, že k němu chladná sestra Severine, opustila jejich družinu a vrátila se zpět na Terru sloužit svému řádu. Nechali se svézt s imperiálním zásobovacím konvojem na planetu, která sloužila hlavně jako zemědělský svět. Alaric hned po přistání vyhledal nejbližší chrám ecclesiarchie a ubytoval se v něm. Přinutil k tomu i Kaara a Zuriela, ani jednomu z nich to nebylo příliš po chuti, Zuriel těch časů potlačoval šílená nutkání vyhodit všechno kolem do vzduchu a akolyta Kaar pro změnu bojoval s démony warpu v jeho mysli.
Otec Wuriel pohlédl na hosty ve svém skromném kostele. Jeden z nich byl inkvizitor, černoch v černé zbroji, ne moc vysoký, s plameny v očích. Na zádech měl obrovský obouruční rotomeč, zvaný eviscerator, na rukojeti měl přidělaný řetěz s ozubenou koulí, mnoha otvory a substancí kadidla čoudící skrz. Jeho společníci nevypadali o nic méně impozantně. Muž po jeho pravici byl statný válečník s dlouhou hřívou černých vlasů, v těžké modifikované zbroji. Za pasem se mu houpal prostý meč a energetickou čepelí, v pouzdře na zbraň měl bolterovou pistoli. Po Alaricově levici byl více stroj, než muž. Přes dva metry vysoká postava vznášející se ve výšce půl metru, dle mnoha obvodů, hadiček, nářadí a tlustého pancéřování se nepochybně jednalo o kněze adepta mechanika. Otec se nenechal vyvést z míry jejich vzezřením a přistoupil k nim jako ke všem svým ovečkám, které vyhledávají jeho pastýřskou pomoc. K jeho překvapení inkvizitor pokynul svým společníkům, jednomu z nich podal svou přilbu, krátce se pomodlil a předstoupil před něj. Uctivě se poklonil a vyslovil krátké heslo.
„Penal III žádá přistání.“
Wuriel se zarazil, neboť to neslyšel již řadu let, pak pokynul na svého sekundanta, který stál ukryt ve výklenku. Dveře kostela se zapečetily. V Zurielovi a Kaarovi vzrostl vnitřní neklid, způsobený hlavně jejich šílenstvím. Alaric se vrátil ke svým dvěma společníkům a požádal je, aby mu odevzdali své zbraně. Jeho hlas byl nesmlouvaný, v jeho očích planulo bílé světlo. Zuriel si chvíli pohrával s myšlenkou inkvizitora na místě usmažit, ale pak pohlédl na velký meč na inkvizitorových zádech a jeho duši prostoupil klid. Uvěřil, že vše bude v pořádku. Naopak bratr Kaar vedl ve své mysli mnohem těžší boj, démoni ze všech sfér se sápali po jeho duši, toužili ji celou pozřít. Na oplátku mu nabízeli na tisíc let nekonečnou moc, pro ně to bylo jen plivnutí v čase.
Kaar seděl v prosté cele, neozbrojen, toužil po děvkách, létání na dracích, závodech motorkářů, toužil opět po tom být uctíván celým kmenem jako hlas bohů. Zároveň, někde hluboko v jeho srdci byl klidný Císařův přístav, bratr Alaric v něm neustále udržoval malý plamínek. Ale temnota, kterou se probíjeli posledních pár let, jeho žár značně oslabila. Kaar seděl v prosté cele, v ruce svíral modlitební knihu a přemítal, zda jí otevřít či nikoli. Z jeho několika hodinového rozjímání ho probralo otevření dveří. Stálo tam několik statnějších noviců, připravených zmocnit se ho silou, pokud by bylo potřeba. Kaar otevřel knihu na náhodné straně, přečetl několik řádků a pak se odevzdal novicům, chtěl použít mocné síly warpu a rozmetat je na cucky všude po chodbě, nicméně něco mu bránilo ty síly povolat. Zatímco Kaar se Zurielem rozjímali ve svých celách, inkvizitor Alaric spolu s otcem Wurielem připravili mocná zaříkávání a očistné rituály. Alaric si neuvědomoval, jak moc jsou jeho společníci nečistí, ale cítil jejich zmatky a pochybnosti. Nehodlal se smířit s tím, že ho v jedné kritické situaci zradí, proto se rozhodl je raději upálit očistnými plameny. Upálit nebo očistit, jiné možnosti nebyly přípustné. Novicové přivedli Zuriela a Kaara do hlavní síně kostela, byla vyklizená od lavic. Celému prostoru uprostřed dominoval složitý kruhovitý obrazec. Runy byly pečlivě načrtnuty bílou křídou, po obvodu kruhu byly svíce. Než se Zuriel s Kaarem nadáli, měli stříbrná pouta zacvaknutá na zápěstích a novicové je vláčeli do kruhu. Kaar si všiml Alarica stojícího v části kruhu blíže ke vchodu, zatímco hlavní kněz stál blíže oltáři. Zurielovu pozornost místo toho upoutala skutečnost, že novicové po stranách hlavní lodi byli ozbrojeni plamenomety. Poslední, co si Zuriel přál, bylo zemřít v plamenech. Jako Alaric nenáviděl létání, tak moc velkou hrůzu měl Zuriel z plamenů, zbytky jeho duše nenáviděly všechny plamenometčíky.
Oba je připoutali doprostřed těch obrazců, Alaric a Wuriel začali zaříkávání, když dospěli šesté sloky, Zurieala a Kaara pohltily bílé plameny.

Kaar se probral v lese, bolela ho hlava, spíše mu neuvěřitelně třeštila, jako kdyby se zúčastnil nějaké velké pitky. Sesbíral se na nohy, měl na sobě pracovní kalhoty a nějakou sepranou tuniku, a nevzpomínal si pořádně na to, co tu vlastně dělá. První, co ho napadlo, byl „Kaar“, ale nebyl si jistý, co to vlastně znamená. Ušel několik set metrů a zapomněl to, došel k rybářské vesnici, byla plná divných lidí, všichni měli rybí hlavy. Došel doprostřed náměstí a pak mu to došlo, Císařovi služebníci nemají rybí hlavy, z nitra své duše vytáhl Jeho světlo a celá vesnice explodovala. Bílé částice létaly okolo, hlava mu začala opět třeštit. Celý svět se otočil vzhůru nohama, a pak zase zpět. Seděl nyní na hřbetu velkého rudého draka, města pod ním planula, třásla se před jeho mocí. Máchal sekerou a krájel hory, nicméně ani v jeho nejdivočejších snech nevěřil, že toto je možné. Cosi mu neustále křičelo do ucha, že toto není skutečné. Zaměřil se na ten hlas a poslechl ho. Přišlo mu, že to trvá tisíce let, nebo možná miliony, ale svět před ním se rozjasnil. Nyní jasně viděl, že stojí v jeskyni, uprostřed kruhu a bičuje ho démon. Velká bytost s rudými rohy na hlavě a ostrými výrůstky z loktů, s velice štiplavým bičem. Bez váhání po něm skočil, tak dlouho do něj bušil pěstmi a silou své vůle se snažil prolomit to kvílení ve své hlavě. Rozostřil své smysly po okolí, až spatřil, že buší do mrtvé schránky. Démon, kterého uzřel, zde již dávno nebyl. Rozhlédl se pořádně po místnosti, zjistil, že je v povědomém chrámu. Vyšel portálem ven a spatřil pod sebou dlouhé schodiště, nepochybně se nacházel na nějaké vysoké hoře, neboť schodiště vstupovalo do mraků. Nezbývalo mu, než sestoupit dolů. Cesta byla dlouhá a úmorná, na jejím konci nalezl jen stezku vedoucí hluboko do lesů. Přestože sestupoval dolů celý den, necítil se unaven, jeho tělo bylo jaksi posíleno, byl odolnější a silnější. Cítil se jako znovu zrozený. Postupoval lesem vpřed, po necelých šesti hodinách dorazil do vesnice, všichni obyvatelé byly o mnoho menší než on a klaněli se mu. Nerozuměl jejich jazyku, ale podstoupil s nimi všechny jejich rituály, něco vzadu v hlavě mu říkalo, že je to tak správně. Zatímco probíhaly několika denní rituály, všiml si, že každou noc nad vesnicí prolétlo několik podivně seskupených světel. Sedmého dne, od jeho příchodu, dorazilo do vesnice půl tuctu dalších „bohů“, tedy mužů stejně velkých jako byl on. Stejně jako on, neměli nejmenší ponětí, proč ani jak se ocitli právě tady. Rozhřešení přišlo další noci, kdy z lesů vystoupily stíny. On a další velcí muži se jim postavili, nevěděli jak. Něco v jejich myslích je vedlo, každý to později popisoval jako různě barevné světlo. Jeden z nich utrpěl vážná zranění, ale stíny byly zahnány. Dříve zvaný Kaar odtáhl zraněného do bezpečí hlavního ohně vesnice. Hlavní šaman se jal starat o jeho rány, za asistence svého učně, aspoň tak to „Kaarovi“ připadalo. O necelou půl hodinou později přistál vedle vesnice menší transport. Po otevření bočních dveří ven vyskočili dva hvězdní mariňáci s boltery, rychle prověřili oblast. Pak vystoupil mariňák bez helmy, který mladé adepty pozval dovnitř.
„Pojďte Císařovi služebníci, Jeho světlo vás očekává.“
Někteří chvíli váhali, ale nakonec všichni, až na raněného, nastoupili. O den později vystoupili z transportu v obrovské pevnosti. Těžkými zbraněmi poseté hradby se táhly kilometry všemi směry, ale oni byli neodvratně vedeni do podzemních prostor. Kaar viděl velké tlusté mříže, jak se za nimi zavírají. Dva muži je vedli stále hlouběji do podzemí, všude kolem cítil nečisté síly i mocná zaříkání, byl zmatený, ale něco v jeho nitru ho nutilo následovat ty dva muže. Oba byli stejně velcí jako on, v těžkých bojových zbrojích, s generátory energie na zádech a spoustou dalších vylepšeních, o kterých zatím neměl ani ponětí. Zmocňoval se ho neklid, který nakonec přerostl v obyčejný strach. Došli do nejhlubší komory, dveře za nimi zapadly a uprostřed místnosti se zhmotnily bytosti z jiného světa. Bez váhání vyslovil ta dvě slova, z jeho rukou vyšlehla bílá energie a zasáhla jednu z těch bytostí do prsou. Další nazí po jeho pravici i levici vypustili hromy a blesky ze svých rukou. Několik démonů padlo na kolena, aby v zápětí znovu povstali. Dva strážci skupiny noviců vyrazili vpřed. Kaar viděl jednoho z nich padnout dříve, než doběhl do boje. Přikrčil se a s instinkty lovce se proplížil ke zbrani padlého. Zbraň mu padla do ruky, jako kdyby se s ní oháněl léta a zaútočil na démonická stvoření uprostřed místnosti. Jejich přítomnost ho pálila do očí. Démoni vyrazili vpřed, runy po okraji místnosti rudě zářily a pulzovaly. Bratři o podlaží výše neustávali ve svém zaříkávání, toto byla velice důležitá část iniciace, kdy nehodní byli zabiti. Kaar vyrazil vpřed, střetl se s démonem a energie na jeho meči zapraskala, jak se střetla se zbraní z imateria. Kaarovi zaplály oči a síla projela jeho tělem. Znovu zuřivě zaútočil, v hlavě slyšel hlas jednoho ze svých nových bratrů, uklidňoval ho. Stál v otrhaném rouchu a zápolil s démonem, po boku cvičeného mariňáka. Jeho rudá zbroj byla pokryta mnoha pečetěmi s runami, nicméně neměl moc času nad tím přemítat. Několikrát viděl démonickou zbraň narazit do silového pole, které obklopovalo tohoto bratra. Nakonec zplozence warpu vypudili z této úrovně reality, utrpěl několik lehkých šrámů a jednu hlubokou ránu, která více než jeho tělo, zasáhla jeho duši. Díky tomu našel ve své hlavě zablokované vzpomínky. Dalšího rána se probudil v prosté cele s jedním oknem, skrz které dovnitř proudilo slabé světlo. Prohlédl si své tělo, byl určitě přes dva metry vysoký, všude se mu rýsovaly svaly, každý jeho jeden sval pracoval tak, aby maximálně zvýšil jeho výkon. Připadalo mu to zvláštní, vzadu na hlavě si nahmatal jeden vstup na kabel. Trochu ho to vyděsilo, v noci se mu zdálo o černovlasém mohutném muži, který plul na mořském drakovi. Byl si jistý, že ten muž byl on, a přece se mu vůbec nepodobal. Kromě jeho postele, tvrdé pryčny připevněné ke zdi, nalezl v cele prostou modlitební knihu. Bezděčně po ní sáhl, otevřel jí na první straně a začal číst. Bratr Quintus si ho přišel vyzvednout později toho dne, odpoledne. Vyvedl ho z prostorů ubikací, prošli dlouhou chodbou, každé dva metry dveře do cely. Napočítal nejméně pět set cel a tušil, že jich je zde mnohem víc. Vystoupali po dlouhém schodišti několik pater a vešli do velké kruhovité místnosti. V průměru měla padesát metrů, na výšku necelých dvacet, po obvodu byla podpírána čtvercovými černými sloupy. Mezi každým z nich stál hvězdný pěšák v rudé zbroji, na velkých ramenních chráničích měli lebku se zahnutými rohy směrem dolů, ruce měli sepjaté a modlili se, celou místností prostupoval klid a harmonie. Quintus mu pokynul, aby vstoupil doprostřed, sám a zastoupil poslední místo mezi sloupy ve vchodu. Učinil tak, čím blíže středu místnosti byl, tím klidněji se cítil. Jeho duší prostupovalo světlo, uprostřed místnosti poklekl a pohlédl vzhůru. Recitace bratrů mu rezonovaly hlavou a bezděčně se k nim připojil. Brzy se mu hlavou míhaly tisíce obrazů, a myšlenek, na kratičkou chvíli ztratil pojem o tom, které jsou jeho, a které cizí. Věděl, že něco z toho jsou vzpomínky z jeho minulého života, něco z jeho tisíce minulých životů, části byly vzpomínky jeho bratrů, jejich pády a vítězství. Viděl i toho muže ze svého snu, jak hoří v bílých plamenech. Nakonec byl jeho „sen“ ukončen agonickou bolestí, která mu explodovala v zádech. Zhroutil se na zem, za sebou slyšel těžké kroky kovových bot. Vstal na nohy a otočil se ke svému nepříteli. Bratr Quintus pomalu kráčel k němu, v jedné ruce držel bolterovou pistoli, z její hlavně se kouřilo, v druhé ruce se mu pomalu roztáčel rotomeč. Jedna jeho část duše křičela, aby toho muže před sebou roztrhal vším co má, druhá jeho část byla stále prostupována klidnou modlitbou bratrů okolo. Postavil se do bojového postoje, chtěl pronést slova moci, ale něco v této místnosti jeho schopnosti blokovalo. Když byl bratr Quintus na několik posledních kroků před ním, uposlechl ten klidný hlas v jeho nitru. V klidu poklekl a připojil se opět k modlitbám, než zavřel oči, viděl ústí hlavně mířit do jeho obličeje a hluk rotomeče se snažil přehlučet klid v jeho duši.
„Od tohoto dne, až do tvého posledního, bude tvoje duše patřit Císaři, ode dneška, až do tvého posledního, bude tvou ctí a odměnou mu sloužit, budeš Jeho světlem v temnotě a Jeho pěstí hněvu. Padneš pro lidský rod, tvůj předchozí život skončil, tvůj nový život právě začal. Ve smrti nalezla tvá duše klidu a Císařovou vůlí byla vrácena zpět. Povstaň, bratře Elyasi.“
Bratr Elyas povstal, cítil se opět znovu zrozený, bolest v zádech ustoupila do pozadí. Opět následoval Quintuse dál, na druhé straně sálu se otevřely skryté dveře, prošli krátkou spojovací chodbou do menší místnosti s obětním stolem uprostřed. Elaysovi to nebylo povědomé, zapomněl na muže létajícím na dracích, lehl si na stůl.
„Lež klidně, zůstaň za každou cenu na stole.“
Elyas zavřel oči a cítil, jak na něj Quintus maluje nějaké runy, na jeho chodidla a paže, pak na jeho čelo a tváře. Nakonec i na krk, na který mu nasadil nějaký obojek, s ostny mířícími do jeho krku. Celý strop byl pokryt ochrannými runami a symboly, pak do jeho duše vpadl démon, zatnul všechny svaly na svém těle, přestože věděl, že je to zbytečné. Celým jeho tělem prostupoval nepříjemně řezavý chlad. Nějaká bytost z jiné roviny mu začala našeptávat věci ve štěkavém jazyce. Nechtěl tomu rozumět, a přesto brzy rozuměl, začal s bytostí debatovat.
„Proč se nezvedneš a všechny je nezabiješ?“
„Proč bych měl?“
„Drží tě tady jako nějakého psa, cítím pach krve, měl bys je zabít.“
„To nesmím.“
„Pusť mě do tvého těla a staneš se neporazitelným, nebudou mít nejmenší šanci, věř mi.“
„A proč bych ti měl věřit?“
„Protože jsem si Tě vybral, jako svého sl... spolubojovníka.“
„Spolubojovníka?“
Bratr Quintus zatím vedl litanie, spolu s dalšími bratry, obklopovali bratra Elyase a modlili se za jeho duši, byl posednut démonem, napínal se v křečích a v očích měl nepřítomný pohled. Věděli, kde byl, všichni to zažili, a zažili i mnoho bratrů to nezvládnout, v takovém případě zemřeli. Runy na obojku pulzovali, pokaždé, když se myšlenky mladého novice příliš vychýlily ze světla.
„Ano, nakonec se ty i já jedním staneme a vychutnáme si všechna ta vítězství. Jenom řekni, že mi povoluješ do tebe vstoupit, já se pak už postarám o všechno ostatní.“
„Neříkal jsi, to budu já, kdo vyhraje všechny ty bitvy?“
„Ale vždyť to budeš ty, já i ty budeme jeden. Tak už mi to dovol, prosím.“
„Ale já nechci, aby jsi se o všechno postaral.“
„Zapomeň na toho falešného Císaře, budeš svým vlastním pánem.“
„Nepotřebuji být vlastním pánem, je mi ctí mu sloužit.“
„Neříkej, že jsi stejně zabedněný jako ti všichni ostatní.“
„Jací ostatní?“
„Ti všichni v této místnosti, ještě nikdo z nich neprošel mým testem.“
„Tvým testem?“
„Ano jistě, žádný z nich nebyl hoden mé moci, ty jsi.“
„To se mi nějak nezdá.“
„Střelili tě do zad, protože ti závidí a bojí se tě, chtějí tě obětovat jejich hloupému císaři. Pusť mě dovnitř a já jim vyřídím tvé srdečné pozdravy.“
„Radši bych jim je vyřídil sám.“
„Znám věci, o kterých se ti ani nesnilo. Ženy mnoha národů ti padnou k nohám, celá města se před tebou budou třást.“
„Právě takové já musím lovit.“
Démon v jeho hlavě zařval vztekem, začal svou mentální silou bušit do bariér, které měl všude na svém těle, runy Elyase pálili, jak z nich postupně vyprchávala moc, v dálce slyšel slabé mumlání litanii. Nerozuměl jim přes to hrozné zlostné kvílení, snažil se na nějaké si vzpomenout, ale nemohl.
„Huš démone! Zmiz z mého těla, nejsi zde vítán!“
Rázným hlasem promluvil sám k sobě, pro bratry v místnosti to znělo jako slabé syknutí, připravili si své meče, aby v případě včas zasáhli a vyprovodili ho ze světa.
„To od tebe nebylo pěkné, takové věci už mi neříkej.“
„Od tohoto dne, až do mého posledního.“
„Ale, ale, co to meleš za nesmysl? Taková odporná slova.“
„bude mou ctí a mou odměnou mu slo.“
„Radši buď Můj sluha, spolu ovládneme vesmír! Ten hloupý císař ti nic nedá!“
„Jsem Jeho světlem a Jeho mečem!“
V místnosti zhasla všechna světla, ochranné runy vzplály, bratr Elyas se prohnul v poslední křeči, runy na jeho těle se mu vypálily do kůže. Nicméně záchranný obojek na jeho krku se nespustil, démon po mnoha hodinách opustil jeho tělo. Elyas byl vyčerpaný, jako by několik týdnů v kuse běžel, celé jeho tělo se třáslo a čerstvě vypálené runy ho pálily. Jeden z bratrů mu sundal obojek a pomohl mu vstát, odvedli ho do regenerační kóje, kde odpočíval několik dalších dní. Podstoupil i několik dalších operací, kdy mu postupně přidávali další vstupy do těla, pumpovali do něj mnoho chemikálii a jedů. Místnost, ve které vše prováděli byla rozlehlá hala s mnoha dalšími kójemi a operačními stoly, ramena s injektory, řezáky, pilkami a dalšími potřebnými nástroji vysela ze stropu a přejížděla sem a tam, podle toho, který z kněžích, je zrovna potřeboval. Zde pracovali prověření členové adepta mechanika i bratři kapituly samotné, místností neustále procházeli i kněží ecclesiarchie a plnili místnost kadidlem a uklidňujícími litaniemi, které se postupně bratrům vrývaly pod kůži a do mozků. Elyas si ty litanie brzy mumlal a posléze i zpíval spolu s kněžími. Zatímco mu tech mariňák rozřezával pilkou ruku a implantoval mu do ní nějaké hadičky, a vstup, cítil, jak mu jiný kněz vypaluje do nohy další ochranné runy, nepochybně laserem. Po týdnu začal trávit nějaký čas i v knihovně, četl si legendy o Císaři a jeho dětech, o slavných i méně slavných bitvách. Denně ho na několik hodin připojovali do virtuální reality, do hlavy se mu vlévaly schopnosti ovládat rozličná vozidla a zbraně, získával znalosti taktiky kapituly i její historie. Pro jeho mozek to byl slušný nápor informací, proto po několika náročných dnech byli vyvedeni na dvůr a mohli své nově nabyté znalosti ozkoušet v praxi. Nakonec se jejich dlouhé měsíce výcviku sestávali hlavně z modlení, cvičení se zbraněmi i různými vozidly, a studováním historie v mnoha knihovnách. Stejně tak měli přístup i k mnoha inkvizičním spisům, a Elyas často zahlédl nějaké inkvizitory navštěvovat velitele kapituly a knihovny. Jeden z nich i poměrně často navštěvoval bratra Quintuse. Po ukončení základního výcviku, kdy byly zbroje nových bratrů již vysvěcené, a připravené do bitvy byli mladí adepti svoláni do taktické místnosti. Dostali plány operace, byli rozčleněni do malých šestičlenných skupin. Podstoupili poslední svěcení ve svých zbrojích a byli naloženi do transporterů, které je vynesly na orbitu, a nalodili se na hvězdný křižník.
Jejich cílem byl menší měsíc, nedávno obsazen kacíři a vymazán z imperiálních map, cílem jejich mise bylo vystopovat hlavní hnízdo bezvěrců a rozmístit po okolí navigační majáky pro výsadek těžké techniky. Měli podezření, že znesvětili jednu z kaplí a páchali v ní nějaké odporné rituály, při nichž prováděli lidské oběti. Dle zpráv, které jim poskytla inkvizice, se někde v archivech kaple nacházely i svaté texty nějakého světce, který měsíc objevil před více než pěti sty lety. Krátce po opuštění warpu se přiblížili k měsíci, na jeho orbitě kroužily trosky několika lodí imperiálního námořnictva, všechny komunikační kanály mlčely, dle lodních senzorů na měsíci pod nimi neprobíhala žádná radiová komunikace. Mariňácký křižník se pomalu a opatrně připlížil k měsíci na jeho slepé straně. Elyas byl připraven ve výsadkovém modulu, modlil se k Císaři a těšil se na svou první misi. Jeho pět bratrů se modlilo spolu s ním. Začal houkat lodní alarm a voxem se neslo hlášení, které volalo další bratry do bitevních pozic. Lodí otřáslo několik výbuchů na vnějším plátování, palba z hlavních zbraní odpověděla a vesmírná bitva začala. Spolu s bojovými letouny bylo vypuštěno i několik výsadkových modulů. Všechny bezpečně přistály, protiletadlová obrana nebyla aktivní.
Pilot je vysadil o několik kilometrů jižněji, než byl původní plán, senzory jeho letounu v té oblasti nalezly mnoho pohybujících se objektů a nebylo vhodné nováčky hned vysazovat do akce. Elyas seskočil na zem a rozhlédl se po okolí, po povrchu měsíce se převaloval nepřirozený šedý dým. Jednotka se zformovala a vyrazila k prvnímu bodu, byl v slabě zastavěné oblasti, nebyl očekáván příliš tuhý odpor nepřítele, přesto byli vedením varování, před zákeřnostmi nepřítele. Rychle postoupili plochou krajinou kupředu, a brzy rozeznali obrysy budov rýsujících se před nimi ve stínech. Komplex budov vypadal neobydlený, přesto měli dojem, že zahlédli malá světýlka se tu a tam mihnout v oknech. Velitel Tifus poručil jednotce zastavit a rozptýlit se, přikrčení se poslední kilometr připlížili k městu, využili dýmu valícího se po povrchu.
Mezi budovy se vplížily jako dva samostatné týmy s cílem zmapovat okolí, setkat se na vztyčném bodě a pokračovat dle výsledku průzkumů. Tým bratra Elyase postupoval vpřed po východní straně města, kryti stíny budov, město se tvářilo opuštěné. Přesto postupovali obezřetně a brzy se střetli, se skupinkou otrhaných nuzáků, zdánlivě neškodně se kolébali uprostřed ulice. Ale jakmile se dostali do blízké vzdálenosti k mariňákům, zcela nepravděpodobně proti nim vyrazili s tasenými zbraněmi, dle štiplavého pachu otrávenými. Bratři pozvedli boltery, ale zástupce velitele je v tom zarazil a vyskočil proti nepříteli s mečem v ruce, Elyas pochopil, že výstřel by mohl znamenat příliš časný poplach a vyběhl za zástupcem, spolu s posledním bratrem. Boj byl rychlý a snadný, hrstka kacířů neměla nejmenší šanci a jejich zbraně nezanechaly ani drobné škrábance. Ukryli mrtvá těla a postupovali dál ke vztyčnému bodu, v zádech je mrazil divný pocit. Protivníky zlikvidovali rychle, ale nečisté síly se spojovaly i jinak, než vysílačkou, přesto žádný z nich nezachytil mentální zprávu. Přesto se o několik okamžiků později ozvala střelba, jejich smysly opět zbystřily a postupovali rychle ke zdroji, druhá jednotka musela být pod palbou. Svižně postupovali vpřed, a brzy narazili na hlavní třídu. Sochy světců, které jí dříve lemovaly po stranách, byly pomalovány sprostými obrázky, olámané, převržené, či rozmlácené. Spěšně postupovali vpřed, když byli napadeni ze všech stran. Realita se začala trhat na kusy, ze sloupů, kamenů, i z nicoty začali vystupovat démoni a vrhat se na hvězdné pěšáky. Během několika okamžiků se všude hemžili démoni a jednotka bojovala zády k sobě, odráželi výpady zplozenců warpu a přesnými údery je posílali zpět. Vztyčili mentální bariéry a kromě síly svých paží trhali démony i čistotou své víry. Jednotky na orbitě po tomto útoku neváhaly ani okamžik a brzy byla obloha plná výsadkových modulů a podpůrných letadel. Na povrchu vypukla válka.

Z warpu vystoupily další křižníky a okamžitě zahájily palbu, mariňáci bojovali na povrchu i ve vesmíru, průběh vesmírné bitvy zvrátil nečekaný přílet inkviziční lodi, kacíři skončili v křížové palbě a těžce poškozeni opustili své pozice. Inkvizitorka Kura se potěšeně usmála na můstku, konečně se na ní Císař usmál a stihla to včas. Její agenti měli správné informace, nebo přinejmenším ne dostatečně zavádějící, aby se jí nepodařilo si domyslet, oč kráčí. O tom, proč se kacíři zajímali o nějaké staré papíry, neměla ani ponětí, nicméně přítomnost lodí hvězdných pěšáků značila, že to nebudou jen tak nějaké papíry. Zaštěkala rozkazy na své důstojníky, aby okamžitě připravili transport a oznámili její příchod na loď hvězdných pěšáků. Ona se zatím přesunula do své kajuty, pomodlit se a připravit se na své první setkání s hvězdnou pěchotou.
Vystoupila v obrovském prázdném hangáru. Mnoho nakládacích servitorů svědčilo o tom, že všechny stroje jsou stále dole na planetě. K jejímu překvapení na ní nečekala žádná zvláštní delegace, jenom servitor u dveří. Svižným tempem překonala vzdálenost, její nejlepší akolyta ji následoval. Věřila, že tento mladý muž se jednou také stane inkvizitorem a ona mu chtěla předat, co nejvíce a připravit ho na jeho budoucí práci, co nejlépe. Vybrala si ho pro jeho nenápadnost a inteligenci, v mnohém jí byl podobný, ale chyběla mu léta u arbitrů, která proseděl v číslech. Zatímco následovali servitora dlouhou potemnělou spojovací chodbou. Po stropě lemovanou kameny, každých dvacet stop odbočka do dalšího hangáru, na ubikace, či do palebných pozic. Inkvizitorka pokynula svému akolytovi, aby vše bedlivě sledoval a zapisoval. Mohla si to odpustit, ale ráda ho komandovala. Po dlouhé půlhodině cesty chodbou konečně dorazili do jádra lodi. Obrovské chrámové hale dominoval prostý oltář a za ním v nadživotní velikosti vyobrazení Císaře s jeho planoucím mečem nad hlavou. Mezi jednotlivými pilíři chrámu byly velké sochy hvězdných pěšáků, v různých pózách. Všude na stěnách visely texty s litaniemi, ze stropu byl zavěšen lustr, ve kterém plál modrý plamen. Po obvodu stálo na tisíc akolytů, kteří tiše pěli chorály. Byli to novicové, nebo nevhodní adepti. Podlaha chrámu byla popsána prastarými runami. Oni vstoupili jedním z mnoha bočních vstupů, akolyta Botstein zaznamenal do svého dataslidu rozměry chrámu, včetně všech patřičných detailů, zatímco jeho servo oko přejíždělo z jedné sochy na druhou, jeho pomocné jádro je porovnávalo s jeho znalostmi světců a historie. Před oltářem se modlilo na tucet hvězdných pěšáků, oděných pouze do hnědých kuten a neozbrojených. Servitor je dovedl až k nim. Jeden z nich přerušil svou modlitbu a otočil se k nim. Kura pohlédla na velkého, geneticky upraveného muže, jediné, co na něm stárlo, byl jeho pohled. Lebku měl vyholenou a potetovanou svatým textem.
„Čím vám mohu posloužit, inkvizitorko?“ promluvil hlubokým hlasem.
Pak si odkašlal a podal jí ruku.
„Kaplan Quintus.“
„Inkvizitorka Kura.“
„Přesuneme se do mé cely, následujte mne prosím.“
Zatímco je vedl kaplí a odbočil do čtrnácté odbočky, Botstein už třídil své poznatky a jedna z jeho mnoha malých servoručiček je zaznamenávala do dataslidu. Příslušné archivy byly připravovány na extrakci do servolebek.

O dva dny později, kdy křižník inkvizitorky Kury opět zmizel ve warpu, rázovala po své osobní kajutě a pracovně nepřetržitě sem a tam. Akolyta Botstein jí prezentoval své poznámky a poznatky z posledních dní.
„Dle soch světců v kapli, textů na stěnách i celkové struktury lodi se tito hvězdní pěšáci zabývali lovem démonů, některé texty a runy, které jsem viděl na stěnách jsou v archivech inkvizice označeny vysokou prověrkou, ke které nemám přístup. Nicméně poznamenal jsem vám jejich kódy do servolebky sedm. A zde.“
Poťukal na své zápěstí a jedna ze servolebek slétla níže a promítla holo mariňáka v plné výzbroji.
„Takto vypadají v bitvě. Nicméně i vy jste musela cítit sílu jejich mysli, která byla cítit všude ve vzduchu, tito nebyli jen tak obyčejní. Mimochodem, jeden z vašich agentů, kdysi dávno zahlédl toho černého muže, po kterém pátráme se setkat s tím kaplanem.“
Inkvizitorka sebou neklidně škubla a zamyslela se.
„To skoro zní, jako že jsou ty zvěsti pravdivé.“
„Prosím?“
„Promiň Botsteine, ale prosím nech mi tady ty materiály a nech mne se tím probrat samotnou, velice si cením tvé práce. Pak si tě zavolám, myslím, že pro tebe budu mít úkol.“
„Jistě inkvizitorko.“
Botstein zasalutoval a opustil její kajutu.
Kura přemýšlela, co může, ten pomatený lovec čarodějnic, Alaric chtít po hvězdných pěšácích. Představa, že ten šílenec, který za posledních několik let pokazil mnoho z jejích dlouholetých vyšetřování, létá po vesmíru s hvězdnými pěšáky, jí velice děsila. Ten člověk, patřil k těm fanaticky zapáleným lovcům čarodějnic, který vše řešil ohněm a mečem. Když jí zkřížil plány naposledy, tak již měla dost důkazů na korupci celé vlády, domluvená setkání a připravené klíčové akce, pro zadržení většiny hlavních podezřelých. Ale díky tomu fanatikovi, který vtrhl do domu jednoho z nich, se všichni rozprchli do všech koutů vesmíru. Když po týdnu vystoupili z warpu a ona se mohla v klidu dál věnovat výzkumu o Alaricovi, přesídlila se do své věže, věnovala se i dalším svým pátráním a modlila se, aby se jí do cesty nepřipletl Alaric. Botsteina zaúkolovala, aby jí zjistil, co nejvíce může o akolytech Zuriel a Kaar. O několik měsíců později se k ní dostaly příběhy o jejich putování s Alaricem a jejich neutuchajícím boji proti všem nepřátelům lidstva. Botstein tvrdil, že dostat se k některým záznamům bylo trochu obtížnější a musel využít pečetí, které mu dala pro ty příležitosti. Musel se zavázat několika službami pro vyšší inkvizitory, neměla mu to za zlé, vzhledem k tomu, co zjistil. Z rozhovoru s tím bratrem Quintusem vyrozuměla, že Alaric má nějaký speciální zájem o jednoho konkrétního hvězdného pěšáka, vytušila to spíše z toho, jak se to snažil zakrýt. Co jí však děsilo nejvíce, bylo to, že inkvizitor Alaric nebyl v dostupných záznamech. Podívala se tedy na ty odkazy, které jí zanechal Botstein. Byly to odkazy na události ze systému Hydrapur, Alaric v nich nebyl veden jako inkvizitor, ale pouhý akolyta. Pousmála se sama pro sebe, představa že ten šílený černý muž je něčí poskok jí rozesmála. Když četla dál, její úsměv zbledl. Ten muž, ještě jako akolyta, se svými společníky upálil dva inkvizitory, kteří se jich ujali. Ke všem detailům se svou prověrkou neměla přístup, ale dostala se k většině záznamů o aktivitách akolyty Kaara. Alaricova věrného společníka, nicméně dle záznamů nakonec padl v boji s kacíři. Její instinkt jí říkal, že tady něco nehraje, Alaricův další věrný společník Zuriel, taktéž padl v boji s kacíři. Prohlédla si i jejich záznamy, k Zurielovi se nedostala, protože její prověrka neumožňovala přístup do tajných archivů adepta mechanika, nicméně stručnost záznamů jejich konce se jí nezdála v porovnání s detailním popisem zahubení obou inkvizitorů. Včetně všech důkazů o jejich zradě, zatímco u Zuriela a Kaara byla pouhá pečeť tehdejšího biskupa pro sektor Hydrapur s podpisem. Podle všech dostupných hlášení za Alaricem zůstávala pouze spálená země, navštěvoval chrámové planety a krátce po něm přicházela válka a zkáza, dle záznamů často odlétal s posvátnými relikviemi, pronásledoval kacíře do nejtemnějších koutů a rozsekán na kusy vítězně vycházel z jejich doupat, spolu se svými podivnými bratry, knězem adepta mechanika, více bojovým strojem, než člověkem a černovlasým statným psykerem z prostého světa. Nakonec byl Alaric povýšen na inkvizitora, po té co před nejvyšší radou obhájil své činy a předložil přesvědčivé důkazy. Další zprávy po té mluvili o jeho návštěvách na úlových světech a potlačování vzpour, ať náboženských či civilních. O akolytech Kaarovi a Zurielovi se o mnoho více nedozvěděla, ani přes vysoké prověrky, které získal Botstein. Kaar a Zuriel „pomáhali Alaricovi, později byli jeho akolyté a zemřeli při boji s kacíři.“. Nic více o nich nebylo známo, o Alaricovi končily záznamy jeho jmenováním a povýšením do funkce inkvizitora. Kura pátrala dál a zjistila, že tehdejší biskup pro Hydrapur je nyní arcibiskup pro celý kvadrant. Prohlédla všechny fotky a záznamy z jednání a výslechů akolyty Alarica, a byla si jistá, že je to ten stejný člověk. Nebylo o tom pochyb a nedávalo jí to smysl. Nakonec se rozhodla přenechat několik svých vyšetřování Botsteinovi; a sama se vydala hledat pravdu do Hydrapurských systémů.