Andor.cz - Dračí doupě online

Apupex cítil, jak je prosycován čirou energii imateria, jak se kořeny jeho existence odpoutávají od svých pout a on prostupuje do vůle svého pána. On se stával energii imateria, která mu dodávala novou formu a tvar. Kniha Osudu se před ním vznášela a listy se slovy moci v ní hořely jeden za druhým, jak používal jejich moc. Tisíce válečníků a čarodějů v tu chvíli umíralo v tisících možných dimenzích a variací času, jenom pro tento okamžik byly spáleny jejich osudy na popel. Apupex se stával démoním knížetem svého pána, s jeho mocí se nemohl žádný ze smrtelníků rovnat. V ten okamžik, kdy mělo dojít ke konečné fázi celého rituálu a Apupexova esence měla být spoutána navždy s esencí jeho pána, došlo ke změně. Ve chvíli, kdy se obětní meč dotkl hrdla své oběti, přerušila celou scénu mohutná exploze. Jedna z prastarých vstupních bran se rozlétla v ničivé explozi a o úder srdce později, přerušila ticho střelba z těžkého bolteru. Jako první prolétla Botsteinovi kolem hlavy a explodovala v hlavě zmutovaného obětního kata. Napůl démon, napůl Apupex vztekle zařval, zhmotnil si v ruce obrovskou hůl z čisté nenávisti a namířil s ní na jednu ze znesvěcených soch. Křikl mocné slovo a socha se proměnila v padlého pěšáka hvězdné pěchoty. Jako jeden muž, se proměnily všechny čtyři sochy a vrhly se na útočníky. Botstein nevěřícně hleděl na šest hvězdných pěšáků, kteří rychle proběhli doutnajícími zbytky kamenné brány a bíle zářící postavu v jejich čele. Jenom při pohledu na ní se mu vracela víra v Císaře. Místností se rozlehly zvuky střelby, praskání nečisté energie vzduchem, křik a vrčení rotomečů, když se hvězdní pěšáci střetli s kacíři na kontaktní vzdálenost. Obyčejné smrtelníky odkopávali a jejich nebezpečnější zbraně snadno odráželi. Démoni v plamenech zlostně syčeli a svým tancem rychleji pumpovali přenos imateria, tedy do té doby, než bíle zářící postava nerozsekla a nepřerušila kruh jejich nečistých plamenů. Tváří tvář sahal bíle zářící smrtelník Apupexovi sotva po stehna, ale z bílé záře, která ho obklopovala, ho pálil zrak. Věděl, že to je projev síly jejich sprostého falešného Císaře. Poslední, co zbylo z poletující knihy osudu, byla stránka s vypáleným „svatý inkvizitor“. Apupex jí zlostně chytil a zmačkal, pak vyrazil proti svému nepříteli. Koutkem oka zahlédl své vyvolané válečníky zápolící se smrtelnými hvězdnými pěšáky. Ve znamení výzvy namířil svou hůl, když ho do hrudníku udeřil zásah čisté psykerské energie, protkaný svatými slovy. Ošklivě ho to zapálilo a ten malý svítící muž ho mezi tím sekl mečem do nohy. Jeho obrovský obouruční meč ho neměl šanci zranit, a přesto po sobě zanechal doutnající šrám. Znovu vztekle zařval a začal bojovat. Po stovkách let opět skutečně bojoval, ve chvíli, kdy měl být neporazitelný, se mu pár odporných červů, postavil na odpor a přerušil jeho pečlivě plánovaný rituál. Zuřivě sekal po svém protivníkovi, část své mysli nechal zápasit s nepřátelským čarodějem a lehce propadl opojení boje, jakého se mu již dlouho nedostalo. Jedním mocným úderem vyhodil svého protivníka ven z kruhu a vyrazil vstříc k nepřátelskému čaroději, když se před něj postavil další hvězdný pěšák. Bez váhání mu vrazil své energetické drápy do nohy a tím ho na krátký okamžik přišpendlil k zemi. Ohnal se po pěšákovi, prorazil mu pancíř na rameni a skoro mu usekl ruku. Hvězdný pěšák trochu zavrávoral a vyškubl energetické drápy z jeho nohy, další vlna psychické energie zatím narazila démonovi do nechráněné nohy. Hvězdný pěšák – čaroděj si zatím ze zad sundal své plasmové dělo a kromě sesílání očistných vln začal mířit na démonovu hlavu. Odhozený válečník se zatím postavil na nohy, přes zesilovací voxové jednotky na jeho zbroji zněly znesvěceným chrámem Císařovi oslavné chorály a zpěvy o nenávisti potřebné pro přežití lidstva. Tato propaganda vlila hvězdným pěšáků i Botsteinovi novou lásku k Císaři a vůli k vykonání povinnosti mu sloužit. Kacíři na okamžik zaváhali, hvězdní pěšáci nikoli.
Apupex se oháněl po zraněném ustupujícím hvězdném pěšákovi, když v jednom okamžiku na něj i on byl pod náporem psychických sil. Nespoutaných, nečistých, ale i tak dost mocných, aby před ní na okamžik zavrávoral, v ten okamžik nepozornosti a překvapení se mu do břicha zaryl nad dimenzovaný rotomeč. Překvapeně pohlédl ke svému boku, kde spatřil bíle zářící postavu, pohyby břitů na rotomeči ho postupně trhaly, ničily jeho esenci. Tím víc, čím bílý válečník trhal mečem vzhůru k jeho hlavě. Vztekle zařval a ohnal se svou holí, nicméně jeho sok snadno uhnul a stále zuřivě trhal svým mečem jeho esenci. V návalu neznámé paniky a možnosti zničení, v okamžiku triumfu, propadl zvířecímu pudu sebezáchovy. Ta temná část, která ho naplňovala, ho přesunula do nejbližší bezpečné, vystlané schránky. Připadalo mu divné, že někdo kolem jeho svatyně napsal nechutně zářící symboly. Ale snadno je obešel, stačilo se nedívat a byl uvnitř. Spatřil překvapeného Henryho v jeho obýváku, mávnutím ruky ho přesunul do kumbálu a bezpečně ho zamkl. Pak se rozvalil v gauči a rozhlédl se po svém novém útočišti. Henryho tělo nebylo nic moc, byl obtloustlý a trochu zraněný, přešel ke knihovně a začal si listovat v jeho vzpomínkách. Pak si pokrčil rameny, nakonec byl stále inkvizitor. Chtěl se podívat z okna, ale zjistil, že je z venčí zadělané okenicí. Tak možná proto byl Henry tak slepý, celý život, pomyslel si pobaveně a naškrábal na okenici značku jeho pána. Čekal, že se otevře, ale nestalo se tak. Henry začal něco hulákat v kumbále, pobaveně tedy zhmotnil zvuk rotomeče, měl ho v živé paměti a Henry poslušně zmlknul. Hodný inkvizitor, pomyslel si. Přešel ke gramofonu a pustil si nějakou desku, zhnuseně jí zase odhodil, když zjistil, že je to Císařská propaganda, ale nevypadala moc používaně. Raději se vrátil k Henryho sbírce vzpomínek, říkal si, že nebude na škodu mu je trochu promíchat a přepsat. Nakonec, bylo na čase, aby pocítil nějakou pozitivní změnu ve svém, jinak nudném životě. A tak začal znovu tvořit Henryho život, rozhodl se, že do něho propojí příběhy svých nejoblíbenějších nepřátel i spolupracovníků, jenom prostě vynechá ty části, kde umírají.
Dokončil své veledílo a již se jen kochal plody své práce a pochechtával se některým pasážím, když se začaly okenice odbedňovat. Spěšně vrátil knihu nejčerstvějších vzpomínek do poličky, schoval se za křeslo a mávnutím ruky vypustil zmateného Henryho z kumbálu a nechal ho dopotácet se na křeslo, kde ho připoutal pomyslnými duševními pouty.