Andor.cz - Dračí doupě online

Aby ochránila své sestry ve zbrani, musela udat část své duše. Severine poklekla, a začala se modlit za duše všech věrných. Zpívala hluboký chorál, který prostupoval do jejich duší. Jejich voxy byly hluché, ale jejich duše volaly o pomoc v tom šíleném kvílení a zmatku do kterého byly náhle uvrženy. Severine rozžehla maják světla ve tmě, volala všechny věrné, promlouvala k nim a konejšila je. A plakala za všechny, které ztratila. Cítila nářek jejich duší a to jí rozdrásalo kus té její. Cítila, jak jsou některé z nich mučeny, uvězněny ve svém vlastním těle a sledují, jak zabijí své sestry. Svým zpěvem o Císaři a jeho světle, se jim snažila dodat sílu.
To světlo ho pálilo, nutilo ho, se pomalu odvracet. Rozšiřovalo se po celé jeho báječné nové hračce. Jeho nové mucholapce. Ale kvůli tomu pálivému světlu jí bude muset nechat svému osudu a najít si jinou zábavu. Měl dojem, že čím více se to světlo rozšiřuje, začíná rozsvěcet i další světélka ve své těsné blízkosti. A tím více i nepříjemně pálit. Už to pálení párkrát potkal, většinou pak přišel o hračku.
Alaric, pevně věřící v Císaře a jeho svatou pravdu vždy kráčel cestou nenávisti. Mnozí mu tak opláceli a nezřídka se setkával s nepochopením, s jeho přímočarou cestu s ohněm a mečem v ruce. Ale to nebyla jeho síla, vždy se při tom modlil k Císaři. Jeho doktrína byla zaměřena na to stát se Císařovým plamenem v temnotě zmatku a nenávisti. Jeho nenávist vůči nepřátelům lidstva a Císaře, proto musela být větší, brutálnější a ničivější, aby jí dokázala přehlušit a zničit. Věděl, že po jeho zásazích zůstává krvavá stopa, že duše jeho mužů trpí tváří v tvář hrůzným entitám warpu. Pronásledoval a ničil ty, jež je vzývají, bojoval s démony a jejich hostiteli. Své nepřátele pronásledoval napříč systémy celého známého vesmíru a někdy i za jejich hranice. Díky své víře, a neustálému modlení se neviděl Alaric všechny ty hrůzy kolem něho. Kráčel se svými muži šedou kamennou chodbou, s mnoha odbočkami a rozcestími. Instinktivně si vybíral cestu, modlil se k Císaři, aby mu ukázal správný směr. Svou pevnou víru šířil voxem a svým srdcem i všem svým hvězdným pěšákům. Postupovali temnotou, chránění Elyášovým ohněm a pevnou vírou. Když jejich zbroje hlásily, že pochodují již několik týdnů, rozzářilo se před nimi v temnotě bílé světlo. Jasně planoucí, žhnoucí, jako maják. Maják, který jim osvítil cestu, dodal novou naději a sílu postupovat vpřed.

Postupovaly směrem k můstku, kde podle plánu zaútočila sestra Severine. Kura se ohnala pažbou bolteru, posedlých servitorů potkávaly stále více a více, sestrám dávno došlo prométheum a posléze i střely do bolterů o které obraly své padlé. Cestou nacházely spousty důkazů a padlých sester, že toto šílenství nepostihlo pouze jejich jednotku. Přestože se snažily doplňovat munici, kdekoli nalezly nějaké své padlé spolubojovnice, neměly jí dostatek. Většina soubojů probíhala na rotomeče, pouze velitelka byla vybavena energetickým. Kura si nevzpomínala, kdy naposledy zažila tak dlouhou nepřetržitou akci a zároveň mohla každou chvíli zemřít zásluhou několika drobných náhod. Dle původního plánu se měly všechny jednotky setkat na hlavní palubě v sektoru C, který byl středem stanice a spojoval její jednotlivé části specializované na různé druhy chovanců. Nad sektorem C byl i můstek, který byl speciálně oddělený a celá stanice tak tvořila pomyslný pětilístek, přičemž můstek byl jeho stonkem. Na hlavní palubu sektoru C dorazila pouze inkvizitorka Kura a velitelka jednotky, kromě nich se na centrální palubu dostaly pouze necelé dvě desítky dalších sester z různých průzkumných jednotek. Napříč a navzdory všem hodnostem a bojovým zkušenostem. Všechny byly od hlavy až k patě pokryty čerstvou krví, většina z ní patřila padlým sestrám. Na hlavní třídě, na tuto žalostnou skupinku z necelých pěti stovek vysazených sester, pohlížely sochy svatých a dávno padlých hrdinů. Shlížely na ně shůry, každá z nich měla na svém piedestalu vytesaný svatý příběh. Jednotka přeživších sester obezřetně postupovala po hlavní třídě, až k hlavnímu spojovacímu schodišti. Aby se dostaly se ke své velitelce a jejím valkýrám musely překonat ještě mnoho pater.

Císař chrání své děti. Jeho světlo nám dodává sílu, Jeho hvězda nikdy nevyhasne. Náš život zasvěcujeme pro Jeho slávu, konáme Jeho vůli. On pozvedl nás ke hvězdám a z nich nás stráží. Miluje všechny své děti a nemilosrdně drtí všechny, kdo se mu postaví.
My jsme Jeho pěsti, Jeho jménem planou naše srdce. Nezastavíme se před ničím, nezalekneme se hrůz, Císař stojí při nás. Naši nepřátele pocítí sílu našich paží a žár našich srdcí. Nic nás nezastaví, nic nás nezadrží! Ve jménu Císaře ničíme vše, co není svaté! Světlo Terry, Světlo Císařovo vládne našim srdcím.
My jsme jeho pěsti, prostřednictvím nás své nepřátele na prach drtí! Náš žár vše nečisté spálí!
Překonaly sotva čtyři poschodí, když na něj narazily. Uprostřed dlouhé chodby, po té co rozstřílely několik dalších servitorů a při tom neustále ničily stvůry, které se sápaly ze všech stran. Nejefektivnější se ukázalo je likvidovat rotomeči, ještě než se plně vyprostily ze zdi. Inkvizitorka Kura nevěřícně hleděla na blaženě se tvářícího Botsteina. Seděl na křesílku uprostřed chodby, zíral do prázdna. Neměl na sobě žádný skafandr, měl prostou šedou uniformu. S číslem označujícím pacienta. Kura si držela ve svém perimetru půl metru velitelku své původní zásahové skupiny. Rychlým posunkem jí naznačila, ať jí dají chviličku. Všechny věděly, že dorazily k hlavnímu subjektu jejich mise. A zároveň to byl jediný živý člověk, na kterého doposud narazily, nepočítaje své posedlé sestry. Když se Kura přiblížila k Botsteinovi na necelých dvacet metrů, vypnula své maskovací pole. Nereagoval na to, že vidí její siluetu. Přestože jí všechny její instinkty napovídaly, že je to špatný nápad, vypnula všechna svá omezení oddělující jí od warpu. Přesně v ten okamžik zaslechla syčivý hlas, jako kdyby jí had proletěl kolem ucha a při tom zasyčel.
„A užžžšššš tě mááám.“
Zdálo se jí, že slyšela něco jako zakousnutí. Prohnula se v pase, měla dojem, že se jí obrátily všechny orgány v těle, její karbonitová kůže praskla a ona tak mohla vyhodit obsah svého žaludku. A zároveň se jí naježily všechny chlupy na těle. Když zvedla hlavu, ihned litovala, že se raději nedívala do svých zvratek.
Zvedla hlavu a pohlédla do zrcadla. Vedlo do temnoty, do zmatku, ukázalo jí onu hrůznou entitu. Zezadu, jenom díky tomu přežila, celé to trvalo jenom kratičký okamžik, pak se zrcadlo před ní začalo tříštit. Několik centimetrů před jejím obličejem se začala na druhé straně zrcadla vytvářet bolterová střela. Jakmile se zhmotnila, prudce vystřelila směrem k Botsteinovi. Kura měla dojem, jako kdyby se projektil snažil prodrat hustým olejem. Po několika projektilech, se bortícím se zrcadlem, začaly prodírat mohutné postavy hvězdných pěšáků. Bez ustání pálících po Botsteninovi, který se dál blahosklonně usmíval. Střely vybuchovaly necelý metr před ním. Když zrcadlem prošla čtvrtá postava, menší než ostatní, celé explodovalo. Kura měla dojem, že vyzvracela druhou půlku svých orgánů. Najednou byly všechny stěny kolem ní vymalovány zaschlou krví. Z ornamentů v ní vyobrazených jí slzely oči krví. A pak zaslechla ten hlas, který přehlušil všechno to šílenství okolo.
„...plamenem očistným ničíme naše nepřátele! Ve jménu svatého Císaře jsou naše duše nezlomné, naše paže nezastavitelné! My jsme Jeho světlem!“
Všechno to šílenství bylo přehlušeno novým chvalozpěvem na Císaře, který do zbídačených sester vlil novou sílu bojovat a přežít.
Za Kurou se objevili dva hvězdní pěšáci, jeden z nich plamenometem očistil stěny v okolí a pak celou stanicí otřáslo několik výbuchů, rozezněly se poplašné alarmy a na chodbách se náhodně „zjevovaly“ z ničeho lidé. Většina jich byla šílených strachem, ti kteří šílení nebyli, na tom byli podstatně hůře.
Alaric se po přechodu z warpu na okamžik musel zastavit, jedno ze starých zranění se mu na chvíli otevřelo, naštěstí ho jeho energetická zbroj rychle napumpovala bojovými stimulanty. Ve svém hledí zkontroloval, že se podařilo projít všem členům jednotky a prašivý čaroděj se usídlil opět ve svém známém těle. Ex inkvizitorovi Botsteinovi, Alaric věděl, že musí zasáhnout rychle. Jeho hvězdní pěšáci věděli, co mají dělat. Rychle očistili svými plamenomety okolí od nečistých symbolů na zdech, neustále udržovali bojovou modlitbu na rtech a hlavně ve svých srdcích. Jejich spěšný zásah pomohl hlavně inkvizitorce Kuře a některým sestrám. Alaric se rychle vzpamatoval a vyrazil vpřed, v běhu přezbrojil z plamenometu na svou energetickou čepel, a začal s ní zuřivě sekat do magického štítu před čarodějem. S každým zásahem, energie zapraskaly ve vzduchu, jako když hrom udeří do osamoceného stromu. Čaroděj se začal měnit v démona či nějakou jinou hrůzu z warpu. Alaric věděl, že jeho štít nestihne zničit, než se úplně promění.
„Bratři! Meče!“
Jeho jednotka jako jeden muž tasila své rozličné zbraně na kontaktní boj a pospíšila se postavit Alaricovi po boky. Kromě bratra Elyase.
Ten se jako jediný zastavil a sledoval, jak jsou ty krásné obrazy černovlasého muže páleny svatým ohněm. Něco se v něm pohnulo, v jeho zraněné ruce začala pulzovat bolest, připadal si jako by mu v žilách kolovalo roztavené olovo. Přestože jeho tělo válečníka astrates mělo takovým věcem zabránit. A pak uslyšel hlas ve své hlavě, ke svému překvapení zjistil, že je jeho vlastní.
„Podívej se do sebe... Vidíš toho muže? Toho, který sedlal draka a patřil mu celý svět...“
Hlas se na chvíli odmlčel.
„Tak vidíš toho muže?! Vidíš toho válečníka, který si svou vůlí podmanil draka?“
Hlas mu dal opět kratičkou chvilku na odpověď. Kterou nedostal.
„Vidíš ho? Víš kdo to je? Tak víš to? A vidíš toho muže v bílé zbroji?“
Elyas nepatrně přikývl.
„Ten muž na drakovi jsi Ty! A ten bílý muž Ti to všechno vzal! Ale teď je tvá chvíle! Vem si to všechno zpět! Znič ho a celé světy před Tebou padnou!“
Elyasova olovem rozpálená ruka se sama začala ochromeně sunout k pouzdru s bolterovou pistolí, ve druhé držel tasený energetický meč. Někde v dálce, stále slyšel bojový chorál svých bratří, ale měl dojem, že se s každým okamžikem více a více vzdaluje. Nicméně pro Elyasovu mysl, jako by se čas zpomalil, měl dojem, že každá vteřina trvá třicetkrát déle a to i pro jeho zbystřené smysly. Zároveň jeho mysl stále zaplavovaly další a další scény s tím černovlasým mužem- Elyas měl dojem, že je mu promítán něčí celý život. Jeho ruka mezi tím tasila pistoli a zamířila s ní na Alaricova záda.

Když se nahá Kura zvedla z podlahy alespoň do podřepu, a pozvedla hlavu. Spatřila jednoho z hvězdných pěšáků, jak pozvedá bolterovou pistoli a místo na onu zjevující se hrůzu míří na bíle zářící postavu. Než stačila vykřiknout jakékoli varování, krátká dávka z bolterové pistole si již razila cestu ke svému cíli. První střela minula a proletěla Alaricovi těsně kolem hlavy, druhá ho zasáhla přímo doprostřed zad. Alaricem náraz hodil kupředu a srazil ho na jedno koleno, ale místo aby mu střela udělala díru do zad, zastavila se o čepel meče skrytého v martyrově rouchu. Kdyby mohla, odtrhla by od té čepele oči, ale nemohla. Martyrovo roucho odhalilo démonický meč v ní ukrytý, Kura chtěla odrhnout svůj zrak a sledovat bitvu před sebou, ale meč jí ukazoval místa. Všechna je znala z hlášení, na mnoha z nich byla. Byla to místa běsnění, místa, která vypadala jako by se jimi prohnala válka galaktických rozměrů. A vyjevil jí i mnoho míst, o nichž nevěděla, či si je nespojila s běsněním inkvizitora Alarica. Spatřila zničený chrám na Eustis majoris, spatřila vypálený a se zemí srovnaný planetární přístav na Sucusu III, spatřila vypálené obchodní centrum na Hydrapuru, spatřila mnoho míst zničených a srovnaných se zemí. Všechny ty scény na ní křičely, že je to on. Ten šílený inkvizitor Alaric a přesto měla dojem, že to jediné uklidňující světlo vychází právě z něj. Z jedné strany na její mysl útočily démonické výjevy a obrazy, z druhé strany se do ní tlačilo bílé světlo a bojová píseň. Ze všech sil odtrhla oči od té čepele a pohlédla na Botsteina, nebo spíše to, co dříve bylo Botsteinem.

Apupex měl radost, ti hlupáci padli do jeho malé pasti. Měl je všechny pěkně na jednom místě, mohl je smáznout jediným úderem a pak už bude vesmír patřit jenom Pánu měniteli cest a Apupexovi, jeho nejvěrnějšímu a nejschopnějšímu vyslanci. Všichni ostatní přisluhovači temných bohů před ním pokleknou, protože to byl on, kdo jim otevřel dveře. Jeho schránka byla na správném místě, všechno zapadlo na své místo. Dokonce mu jeho schránku i vysvětili, hlupáci. Přesně to zapadlo do proroctví. Cítil, jak skrze jeho mysl proniká do reality více a více z entity démonického prince a kotví se v připraveném těle. Ale stále musel být na pozoru, dokud neproběhne plná transformace, nebude rituál kompletní. Navíc nečekal, že bude muset pracovat tak rychle, ten odporný přisluhovač falešného boha moc rychle zničil pojící bránu s warpem. Přesto se mu za ten krátký okamžik podařilo dostat do reality vše důležité. Navíc jeden z jeho pronásledovatelů nebyl dost silný a Apupexovi se podařilo prolomit do jeho mysli. Celou dobu ho zaplavoval jeho nejniternějšími a nejstřeženějšími vzpomínkami v jeho mysli. Kdyby si Apupex ještě vzpomínal, jaké to je být hvězdným pěšákem, věděl by, že to byly vzpomínky z jiného života. Ale Apupex to již dávno nevěděl, proto se mu podařilo získat pod kontrolu pouze část nervů hvězdného pěšáka. Nicméně plody do jeho mysli byly zasazeny, a pokud přežije tento střet, sklidí Apupex nového pomocníka. Z Botsteina již nezbývalo nic lidského. Zbytek jeho torza ještě prosvítal skrz démonovo tělo, ale to bylo asi tak to poslední. Hlavní chodba byla dost velká, aby se do ní vešla pěti metrová postava démona. Místo křídel se rozhodl, že bude mít další pár rukou s pařáty a ze zad mu vyrůstaly čtyři ocasy zakončené ostrými bodci. Jeho hlava měla spíše tvar trojúhelníku s vrcholem C směřujícím dolů, z tlamy mu odkapávala hořící kyselina. Apupexova mysl se propletla s myslí démonického prince. Jeden z párů rukou tasil ze zad skoro tři metry dlouhou čepel kovanou z imateria. Druhý pár rukou zatím metal na své nepřátele ničivou energii warpu a jeho čtyři ocasy neustále prováděly smrtící výpady proti hvězdným pěšákům. Jediné co démonickému princi vadilo, bylo to bílé světlo vycházející z té nejmenší postavičky, která na něj dorážela.

Když Alaric klesl na jedno koleno, Quintus odrazil svou energetickou pěstí jeden z ocasů démona, vypálil po něm dvě střely z plasmové pistole a oddělil se od souboje, připraven se vyrovnat se svým výtvorem. Bratrem Elyasem, který nakonec padl do osidel chaosu, cítil změnu jeho aury. Viděl, že všechny ochranné pečetě na jeho zbroji shořely. Elyas si strhl helmu a osvobodil tím svou mysl, helmu prudce vrhl po svém bývalém učiteli a těsně za ní poslal střelu ze své pistole. Helma se neškodně odrazila od jeho pěsti a střela ho zasáhla do ramenního chrániče, který explodoval. Jejich energetické zbraně i síla jejich myslí se střetla. Vyměňovali si zuřivé smrtící zásahy a zároveň na sebe vrhaly proudy ničivých sil z warpu. Jeden poháněn surovou silou chaosu, druhý svatým císařovým světlem.

Severine pokračovala ve své písni celé hodiny, přes slzy za padlé sestry a výkřiky jejich duší již nic neviděla. Přesto jasně cítila, jak jí povstalo několik chloupků na zátylku. O několik zdánlivě dlouhých vteřin již necítila ten spalující pohled prastarých ničivých sil. Na kratičký okamžik měla dokonce dojem, že zaslechla bojový chorál. Zvedla se z pokleku a rozhlédla po svých sestrách. Ze stěn již nevylézali démoni, ale sestry byly stále v bojové pohotovosti. Z nutnosti rychle obraly padlé sestry o zásobníky a zbraně. Severine posunkem nařídila přeskupení k pohybu a vyrazily do útrob stanice, zjistit co způsobilo návrat do reality.

„Vpřed! Za Císaře!“ Alaric vykročil vpřed a přezbrojil na démonickou čepel. Jakmile se dotkl jílce, jeho mysl musela opět potlačit vůli uvězněného démona, aby mohl naplno využít jeho sílu. Warpový štít měnícího se démona pukl pod náporem ničivé energie stejného pólu a Apupex na okamžik zaváhal, než se znovu pustil do zuřivého útoku. I ten kratičký okamžik Alaricovi stačil, aby překonal krátkou vzdálenost a dostal se démonovi na tělo, následován svými hvězdnými pěšáky. Balmung při svém výpadu nebyl dost rychlý a jeden z démonových ocasů mu prorazil hrudní pancíř a poslal ho do tratoliště krve na podlaze. Následně mu druhým ocasem odsekl pravou ruku a zaútočil svou warpovou čepelí na inkvizitora. Alaric na poslední chvíli nastavil svou démonickou čepel a poskytl tím šanci Akhutaiovi překonat démonovu obranu a střelit ho plasmovou pistolí do slabin a následně rychle přejít do obranného postavení. Gervhart zastavil postup a nechal Alarica s Akhutaiem a Ivarem zatlačit démova dál do chodby. Z podpůrné střelby sester si démon nic nedělal, přesto ho částečně zaměstnávala snad i vyčerpávala. Nabil do svého těžkého bolteru poslední zásobník svěcené munice, a zahájil těžkou palbu do hrudi a na démonovu hlavu. Ne každá střela si našla svůj cíl, ale ty, kterým se to podařilo, drásaly z démona předivo immateria.

„Já jsem Kaar!!!“ zakřičel někdejší bratr Elyas a svým energetickým mečem zaklínil zbraň svého soupeře. Bez zaváhání pustil svou bolterovou pistoly a rychle tasil svou záložní čepel, kterou Quintusiovi usekl levou paži a následně mu jí vrazil do hrudi. Cítil, jak jím proudí síla warpu, přímo se v ní topil. Na všechno si vzpomněl, na první okamžik, kdy otevřel oči, na první okamžik, kdy vstoupil do černé lodi i na první okamžik kdy potkal Alarica. Ten hlas měl pravdu, Alaric mu to všechno vzal, vzpomněl si, jak ho obelhal a přivedl na hranici. Kratičký okamžik si vychutnával pohasínající tělo svého někdejšího učitele, vymanil svůj meč a pohlédl na ubohé bojové sestry. Nebylo jich mnoho, nebyli geneticky upravené jako on, jejich slabá těla se mu nemohla rovnat. Svými boltery kladly chabý odpor, jen silou své vůle byl schopen střely v letu odklánět či dokonce přinutit i úplně zastavit. Sestry křičely své zoufalé motlitby, bez zaváhání se na něj vrhly. Jejich rotomeče neměly proti jeho energetickým zbraním žádnou šanci, pod každým jeho úderem praskla zbraň nebo padla sestra k zemi. Užíval si masakrování sester, když ho do zad uděřilo energetické kladivo a na malý okamžik ho paralyzovalo, několik střel mu vybuchlo v hrudním pancíři. Sáhl po proudících vichrech immateria a snadno opravil škody na svém těle, prudce se otočil a odrazil další úder kladiva. Bratr Ivar ho při trénincích nikdy nezasypával takto zuřivými a rychlými údery. Kaar přešel do obrany, přesto stále masakroval sestry kolem sebe a lákal Ivara dál od inkvizitora.

Severine a její jednotka obezřetně postupovaly do útrob stanice, když zaslechly dunivou střelbu těžkého bolteru rozléhající se celou stanicí. Nebylo pochyb, někdo našel Botsteina, jednotka zrychlila svůj postup a brzy dorazila na jedno z hlavních spojovacích schodišť. Nebylo pochyb o tom, že bitva probíhá právě pod ním. Sestry za pochodu přepočítaly munici, chodba schodiště byla dost široká i vysoká na to, aby mohly aktivovat trysky a tímto lehce riskantním pohybem snad zaskočit nepřítele.

Nevěřícně sledovala postavu z nejtemnějších pekel, její mysl si nebyla schopná racionálně poskládat, co se zde děje. Rychlost, intenzita a brutalita souboje předčila její nejděsivější noci ve službách adepta arbitra a následně i jako akolytky pro svatý řád Inkvizice. Vždy považovala báchorky o démonech za výmysly a nyní se jeden zhmotnil, či spíše stal z jejího někdejšího přítele. Zbytky jeho kůže místy plandaly na obrovském nepřirozeném těle. Na dvou svalnatých nohách se tyčila nahrbená postava se dvěma páry paží, z konečníku mu vyrůstaly čtyři dlouhé ocasy obalené ostny a bodci. Každý z ocasů se pohyboval s rychlostí útočícího hada. Během prvních několika okamžiků souboje tyto ocasy snadno rozpáraly jednoho z hvězdných pěsáků a až dunivá bolterová střelba pomohla Kuře odtrhnout od té hrůzy zrak. Ohlédla se přes rameno a spatřila na zemi dalšího padlého hvězdného pěšáka. Pohlédla na skupinku sester a nevěřícně hleděla na jednoho z hvězdných pěšáků, který je nemilosrdně masakroval, z pohledu na něj se jí ježily chlupy na zátylku, jeho černá hříva vlasů mu nepřirozené vlála kolem hlavy. Rychle se vrhla k padlému mariňákovi, nemotorně mu uvolnila přilbu z hlavy a pohlédla do jeho vyhaslých a překvapených očí. Pak si jí nasadila na hlavu a zapnula voxovou linku, hvězdní pěšáci jí naštěstí neměli uškvařenou, jako všechny sestry.
„Jeden z vašich mužů zešílel, zastavte ho!“ Kura ladila v helmě jeden kanál za druhým, a do každého z nich opakovala svou výzvu. Až, když naladila pátý kanál, někdo jí odpověděl.
„Rozumím, postarám se o něj. Ve jménu Císaře a svaté Terry!“
Ivar se oddělil ze souboje s démonem, Alaric byl pohlcen do bojového šílenství a nevěnoval proto voxu žádnou pozornost. Obezřetně pozpátku se vzdálil na úroveň Gervharta a spatřil Kuru klečící u Quintusovi mrtvoly s jeho helmou v ruce. Aktivoval trysky na své zbroji a rozběhl se na šíleného bratra Elyase v půli cesty vyskočil a nechal gravitaci a motory aby udělaly svoje při jeho prvním ničivém útoku na Kaarova záda. Nečekal, než se jeho nepřítel vzpamatuje a rychle ho začal zasypávat dalšími údery, aby ho oddělil od bojových sester. Proti jeho výcviku a síle byly bez šance. Ivar věděl, že musí zvítězit rychle, a nesmí dát svému nepříteli ani okamžik k tomu, aby přešel do protiútoku. Pokaždé, když se napřahoval, vypálil po Kaarovi krátkou dávku z jeho, do paže zabudovaného bolteru a tím si kupoval čas pro své útoky. Sestry naštěstí rychle pochopily situaci, oddělily se od jejich zuřivého boje a opět zasypávaly Kaara hromadou bolterových střel. Kaar odrážel jeden ničivý úder za druhým a pomalu shromažďoval své síly, byli zpět v reálném vesmíru, ale průsak za závoj zde byl stále dost silný, aby mohl čerpat síly warpu téměř neomezeně. Díky výcviku hnězdných pěšáků se nezačal v tom množštví topit, svou levou ruku si postupně přeměnil do obřího podlouhlého pařátu. Každý z drápů jeho nové paže se svou ničivou silou vyrovnal energetickému meči a mohl mu i snadno odolat.

Alaric nepřestával sekat po démonových nohách, čepel mu vířila nad hlavou ve smrtelných obloucích, a občas i odrazila nějaký z obratnějších ocasů, Alaric stál přímo pod démonem a nutil ho neustále ustupovat. Akhutai zaměstnával zbytek démonovy obrany, přecházel z rychlých výpadů kombinovaných střelbou do efektivních obranných postavení. Poslední Garviho střela explodovala v démonově hrudním pancíři, až konečně praskl. Alaric neváhal ani vteřinu a změnil směr svého útoku, sekl démona zespoda do slabin do malé škvíry v jeho pancíři. Démon se zapotácel a Akhutai ho střelil plasmovou pistolí do krku. V následujících vteřinách se čas zpomalil do líně se přelévajícího mraženého promethia. Démonická inkarnace explodovala a v násilném návratu zpět do immateria s sebou vzala i vše v okruhu pěti metrů všemi směry. Doslova se vypařili do prázdna. V tom místě vesmíru přestaly ve všech možných realitách a časech fungovat fyzikální zákony. Garvi se od prázdna nevzrušeně otočil, všechny ochranné pečetě na jeho zbroji již dávno shořely, jeho srdce shořelo tímto okamžikem. Prázdný zásobník svěcené munice dopadl na zem a v tu chvíli již Garvi zatahoval závěr svého těžkého bolteru. Už dlouho se na tuto chvíli těšil, explozivní munice máčená v krvi světic, jednoznačně znamenala zkázu pro všechny nečisté. Kaarova paže dorostla do obřích rozměrů, takže téměř zdvojnásobila jeho velikost. Posledních několik chvil si s Ivarem hrál jako kočka s myší, ale když Alaric i s démonem zmizel, rychle hru ukončil a s úšklebkem na tváři usmažil silou své vůle dotěrné bojové sestry. Nechal je uvařit v jejich vlastní krvi a dalších tělesných tekutinách. Byl zklamaný, Alaric zmizel v prázdnotě, jediné co zůstalo byl poslední umíněný hvězdný pěšák a „inkvizitorka“, pouhý člověk, ani nebyla hodna smrti jeho rukou. Kaar se usmál, Garviho vždy považoval za hlupáka, pouhého hrubiána, jeho úsměv zmizel, když se mu nepodařilo odklonit první zaměřovací dávku a musel se krýt svou paží z warpu. K jeho překvapení jemně průsvitněla při každém zásahu a cítil bolest při dopadu Garviho střel. Z pomalého znuděného postupu přešel do rychlého poklusu, i tak byl neustále zpomalován přívalem střel. Bratr Gervhart došel až ke Quintuisově mrtvole a tam se zastavil, svými mohutnými zády kryl inkvizitorku Kuru.

Severine se zbytkem své jednotky vletěly do chodby o vteřinu později, než Alaric zmizel. Čas se vrátil do původního skupenství. Uklidňující chorál zmizel a zůstala jenom prázdnota a beznaděj. Jednotka vletěla do téměř potemnělé velké chodby, přítomnost démona zmizela, ale bolterová střelba duněla dál. Sestry spěšným, ale opatrným poklusem vyrazily ke zdroji palby, který na sebe nenechal dlouho čekat a brzy se jim naskytl pohled na hvězdného pěšáka, který se svou střelbou snažil zadržet stvoření z nejčernějších pekel. Kdysi to byl určitě hvězdný pěšák, jedna jeho paže zmizela a proměnila se v obrovský pařát, jenom z pohledu na něj normálnímu člověku krvácely oči. Velikost jeho hlavy se téměř ztrojnásobila a neustále kolem ní vlála hříva hustých černých vlasů, které se chovaly spíše jako klubko zuřivých hadů. Zbytek těla byl zatím normální, ale bylo vidět, že keramitové brnění je spíše namáháno zevnitř, než palbou jeho nepřítele.
„Vpřed!“
A opět aktivovala své trysky, celá její jednotka přeletěla Gervhartovi nad hlavou, když vystřelil poslední náboj ze svého bolteru. Zahodil svou věrnou a milovanou zbraň, jako by to bylo koště a sehnul se pro energetický meč válející se u Quintusovy mrtvoly, což byl ostatně jediný důvod, proč sem ustoupil. Alaric mu kdysi dal pár lekcí jak bojovat s energetickým mečem, základem bylo nenechat se trefit. Ale to nebylo to nejdůležitější, ukázal mu jak se ten krám zapíná. Stiskl tlačítko. Čepel meče zapraskala, energetické pole se aktivovalo, tasil svůj rotomeč a jeho řetěz smrti se roztočil. Sestry se na Kaara sesypaly jako roj vos, zasypaly ho několika bleskovými údery a rychle se stáhly za jeho záda, dostaly ho do kleští. Garvi byl prázdný, prázdný jako by ani neexistoval, jeho warpová stopa se dočasně vypařila, to bylo Alarikovo poslední požehnání. Kaar na něj uvrhl všechno, co mu ničivé síly mohly nabídnout, ale Garviho to nezastavilo, prošlo jím to, jako by tam vůbec nebyl. Energetický meč, byl pro něj pořád jenom meč, jako každý jiný. Papíroval jím Kaarovu warpovou paži, sekal, bodal, mlátil pažbou, sestry se k němu přidaly a společně Kaara udolávaly útoky ze všech stran. Garviho rotomeč dávno praskl, ale i tak dál držel zbytek jeho rukojeti, část jeho duše se začala vracet do reality.
Poslední pečeť na zbroji bratra Quintuse vzplála, když se Garvimu konečně podařilo energetickou čepelí prorazit Kaarovu zbroj. V hlavě se mu rozrezonovala myšlenka.
„Bodni ho do hlavy!“
Garvi neváhal a vrazil zbytek rotomeče Kaarovi do obličeje, Garvi vždy cvičil obě paže stejně. Obě měl stejně silné a stejně obratné. Proto i rukojetí snadno prorazil do Kaarovi hlavy díru a rozšmelcoval jeho mozek na hromadu krvavých sraček. Sestry zmítající se tělo ubodaly a usekaly, když se ještě svíjelo na zemi. Nakonec se se syčením vypařilo a zůstala jenom rozsekaná zbroj adepta astrates.
Severine prošla přes bitevní pole a pomohla nahé Kuře vstát a nabídla jí svůj zkrvavený plášť. Ne, že by přítomné její nahota nějak vzrušovala vzhledem k jejich genetickým úpravám. Nicméně všeobecnou slušnost měli zakódovanou všichni. Jakmile se jím Kura ovinula a schovala svou nahotu, hodně se uvolnila, zkáza kolem ní byla sice ničící vše v co, kdy věřila, ale již nebyla doslova nahá. Bylo po všem a noční můra alespoň na chvíli skončila. Nevěřícně se podívala na sestru Severine.
„Jak jste.... byla jste na jeho pohřbu. Ve složkách se stupněm prověrky černá deset je Vaše závěrečná řeč.“
Severine se krátce zadívala Kuře přímo do očí.
„Byla jsem na jeho pohřbu už čtyřikrát.“
Po kratičké odmlce dodala.
„Za posledních osm set dvacet šet let.“
Víc invizitorka Kura nepotřebovala vědět, minimálně pro tuto chvíli. Než se nadechla k další otázce, Severine jí opět mířila bolterovou pistolí do obličeje.
„Pokud se dozvím, že jste toto komukoli vyzradila, nechám Vás vybombardovat i s celou planetou. Rozumíme si? Inktvizitorko Kuro?“.