Andor.cz - Dračí doupě online

Hleděl vzhůru. Dlouze a daleko. Tak jako včera a stejně jako dny, roky a staletí předtím. Jeho zrak stal se bystřejším a jasnějším a jeho mysl byla schopna vstřebat mnoho, ostatním živým tvorům nezachytitelných vjemů.
Pozoroval dění nad sebou a byl tím naplněn. Sledoval ryby a lodě a ptáky a mračna ženoucí se nad nimi a mezerami v oblacích pak hvězdy a světy tak vzdálené, že se jeho vědomí nejdříve vzpíralo ty obrazy přijmout. Teď už je ale bral jako běžnou součást svého bytí.
A pak uviděl ženu. Dvě. Tři. Tři elfské dívky plavaly od břehu a pomalu se dostávaly nad něho. Nebe bylo rudé blížícím se soumrakem a ony nahé dováděly na hladině. Cákaly po sobě a závodily v plavání. Bylo to krásné.
Pocítil touhu. Pocítil touhu žít zase normálním životem. Touhu, jakou necítil už stovky let. Ale současně s tímhle pocitem vnímal ještě něco jiného. Skála, na níž na jezerním dně spočíval a s níž byl spoután, se zachvěla vzdáleným otřesem. Chvíli po prvním přišel otřes další. Bližší a silnější. Pak začal kámen praskat a do puklin se valila voda jezera. Prostor, který jej držel uvězněného, přestal existovat.

***

Hladina jezera byla zpěněná tříštícími se vlnami, jejichž šumění a burácení, když se na několika místech tříštily o skaliska, naplnilo prostor.
Na písčitém břehu zátoky se k sobě v místě, kam již vlny nedosáhly, vyděšeně choulily dvě z ještě před chvílí bezstarostně dovádějících dívek. Zoufale hleděly na běsnící živel, z něhož se dostaly snad jedině zázrakem.
Ani jedna z nich nepromluvila, ale pohledy bloudící po hladině byly více než výmluvné. Oči jedné byly zalité slzami, oči druhé jen naplněné zděšením.
Bylo naprosté bezvětří. Krásný teplý podvečer dělal scénu před nimi ještě hrůzostrašnější.
„Co budeme dělat?“ vysoukala ze sebe zoufale ta plačící.
Oslovená jen nepřítomně zavrtěla hlavou.
Hukot běsnícího živlu neutichal. Spíše naopak.
Vira se přimáčkla k sestře ještě těsněji. Třásla se a stěží polykala slzy.
Närea ji políbila do vlasů.
Jen o několik okamžiků později se cosi změnilo. Hluk od jezera sice neustal, ale byl jiný. Obě vzhlédly téměř současně.
To, co spatřily, jimi otřáslo.
Voda se rozestoupila na šíři nějakých pěti, možná deseti sáhů a vzniklou soutěskou v jinak běsnícím živlu kráčel po mírně stoupajícím dně zátoky muž. Starý muž nesoucí na rukou bezvládné dívčí tělo. Byl drobný, bezvlasý a zvláštní. Zatímco z nahého těla dívky stékala a odkapávala voda, on byl oděný v suchém tmavém šatu. Přestože působil na první pohled chatrným dojmem, svůj bělostný náklad držel na rukou, jako by nenesl téměř žádnou váhu. Ale nebylo tomu tak. Zatímco Vira s Näreou měly drobné, stále ještě spíše dívčí než ženské postavy, princezna Freya byla urostlá a neoddiskutovatelně ženská.
Došel až k nim, poklekl a položil princeznu do písku. Hladina jezera se zavřela v okamžiku, kdy se Freyina hruď otřásla zakašláním a z koutku úst jí vytekla trocha vody. Muž hluboce skloněný nad její šíjí, který předtím zřejmě kontroloval, zda dýchá, zavřel oči a zhluboka nosem nasál vzduch. „Krásně voní,“ pronesl, když se narovnal. Otevřel oči a pohlédl na obě dívky. „Vy také.“ Dodal s úsměvem.
V ten moment si Närea s Virou uvědomily svoji nahotu.

***

Kamennou místnost naplňovalo teplo sálající z velkých polen divoce hořících v krbu, ale jak princezna, tak i obě její společnice se chvěly. Zdráhaly se samy uvěřit tomu, co nyní vyprávěly.
„Shaerian,“ pronesl polohlasně král, hledící z okna někam daleko nad jezero.
„Ale to je přece…“ chtěla namítnout Freya, ale nedokončila započatou větu.
„Nemožné?“ dokončil za ni otec.
Jedna z dívek se zvedla ze stoličky u krbu, natáhla ruce k plamenům a napůl nepřítomně pronesla: „Byl úplně suchý.“
Král, aniž by se otočil, přikývnul. „S vodou to prý uměl.“ Po krátké odmlce dodal: „S vodou to uměl víc, než bylo záhodno.“
„To nemůže být pravda. Jsou to jen legendy, povídačky,“ pronesla Freya.
„To zkus říct babičce,“ obrátil se na ni otec.
Princezna nakrčila nosík.
„Ona…?“ chtěla se zeptat Vira, která už se také zvedla od krbu, ale nevěděla, jak otázku dokončit.
„Ano. Žila v době, kdy on už byl starým mužem.“
„Ale nemluví o tom.“ Namítla důrazně princezna. „A ty to víš!“
„Teď možná bude,“ pokrčil rameny vládce.
„Říkalo se,“ promluvila tiše Närea, „že Shaerian vyjde z hlubin, až bude národům Starých hor nejhůře.“
„Aby jim dokázal, že se mýlily a může být ještě hůře,“ ušklíbla se Freya.
„Ale on tě zachránil,“ otočila se na ni vyčítavě Vira a sestra podpořila její slova přikývnutím.
Princezna pevně stiskla rty a zamračila se. Nebylo snadné přijmout skutečnost, že je povinována vděkem někomu, kdo byl vždy zmiňován jakožto ztělesnění zla.

***

Kráčel po zvířecích pěšinách. Prošel úzkou soutěskou, než se před ním prostor trochu otevřel. Šel pomalu, co noha nohu mine, čas od času zastavil, zavřel oči a dýchal. Nosem nasával všechny vůně světa a nemohl se toho nabažit. Nespěchal. Neměl kam pospíchat, za čím se hnát. A bylo mu dobře. Žil.

***

„Čaroděj? Ano, byl ve své době skutečně mocným mágem, jedním z největších,“ promluvila po dlouhé chvíli stará žena. Její věk byl i na elfské poměry úctyhodný. Přesto však stála vzpřímeně a z jejího výrazu vyzařovala hrdost a nezdolnost. Byla nevysoká a převelice štíhlá – téměř průhledná.
Princezna se chystala něco říct, stará královna ji však předešla: „Ale utkal se se srovnatelnou silou. A byl poražen.“
„Vím,“ přikývla Freya, „Tu pověst znám. Byl uvězněn samotnou Aï Laeneah - paní Starých hor.“
Královna se hořce usmála. „Tak to bylo. Zemřelo tenkrát mnoho elfů. A lidí. A ostatních, když chtěl vládnout tady na Jezerech.“
„Prý mu sloužili skřeti. A draci,“ zkusila nesměle pokračovat v hovoru princezna.
Odpovědí jí bylo jen babiččino přikývnutí.
„Setkala ses s ním?“
Stará žena opět přikývla a z jejího pohledu bylo zřejmé, že bloudí v dávných vzpomínkách. „Setkala,“ promluvila po dlouhé odmlce a bylo zřejmé, že o tomhle dál mluvit nechce a nebude.
„Proč nebyl tenkrát, po své porážce, zničen ale jen uvězněn?“
Královna Via pohladila vnučku po vlasech. „Nevím,“ odpověděla upřímně. „Možná aby tě mohl teď zachránit… On… nebyl zlý.“
„Nebyl zlý?“ Freya se na ni podívala napůl překvapeně a napůl nevěřícně.
„Ne.“
„Aha,“ přikývla po chvíli princezna, která nebyla zvyklá nechávat věci nepojmenované. “Takže nebyl zlý, protože když je někdo bezcitný, vlastně nemůže být zlý?“
„Ne.“
„Způsobil tolik špatného a nebyl zlý?“
„Ano.“
„Tomu nerozumím.“
„Jednou možná budeš.“
„Myslím, že ne.“
„Zachránil ti život,“ položila jí babička ruku na rameno. „Můžeš ale prohlásit, že ten Shaerian, o němž jsi doteď slýchala jen hrůzostrašné zkazky, je dobrákem od kosti?“
Princezna se zarazila. „Aha. Takhle to myslíš…“

***

Stál v úzkém hlubokém kaňonu a hleděl na padající vodu, která se tříštila o výčnělky skály, aby po několika dalších sázích volného pádu mizela na dně mezi kamením. Zpod něho pak o kus dál vytékala zurčící bystřina.
Když tu byl naposledy, byl bělostný vodopád šatem sochy půvabné ženy. Ale to už bylo dávno.
Přestože tu, jež zde bývala vysochána, kdysi nenáviděl, teď mu bylo zvláštně smutno.
Zavřel oči, zaklonil hlavu a zhluboka nasál vodou prosycený vzduch. Vydechl a pohlédl k obloze zatažené černými mračny.
Teď už věděl, kam je třeba jít.

***

„Opovaž se o tom někomu říct a vyškrábu ti oči, rozumíš?“ Princezna Freya zněla velice přesvědčivě.
„Ale…“ zajíkl se mladík v uniformě palácové stráže.
„Ale?“ pohlédla mu dlouze do očí.
Polkl a sklopil zrak.
„Něco se děje. A já musím vědět co.“
„Zjistím to pro vás,“ navrhl nesměle, ač správně tušil, že to není to, co princezna chtěla slyšet.
„Zjistím to sama.“
„Nemů…“ zkusil to voják, ale ještě, než dokončil poslední slovo, si uvědomil, že princezna asi může. „…žu vás nechat jít do hor,“ zakončil bezpečněji.
„Samotnou,“ dodala k jeho prohlášení Freya. „To jsem ráda, že to říkáš. Budeš tedy mým doprovodem. Průvodcem a ochráncem!“
Neznělo to jako něco, o čem se dá diskutovat. Byl to rozkaz. A nešťastný voják si toho byl vědom.
Přistoupila k němu tak těsně, až zkoprněl. „Bude to naše tajemství,“ zašeptala mu do ucha, přičemž se ho její rty téměř dotknuly. „Ano?“
„A…“
„Dobře,“ vydechla princezna.
Cítil horkost jejího dechu na krku a vůni šalvěje z jejích vlasů. Byl urostlý, silný a zocelený výcvikem, ale teď se mu téměř rozechvěla kolena.
Pásla se na jeho nejistotě. Už nějaký čas si všímala jeho pohledů, kdykoli jej míjela. Od Viry, které se vždycky líbil, znala i jeho jméno. Ale ani vědomí toho, že si na něho její přítelkyně myslí, jí nemohlo zabránit ho teď pěkně vykoupat v rozpacích. Náramně se bavila a nehodlala jen tak přestat.
„Kdy..? chtěl se zeptat voják.
„Třeba hned,“ zavrněla. „Jsem připravena.“
„Já…“
„Jestli potřebuješ čas,“ usmála se a prsty mu upravila tuniku na rameni.
„Ne. Já. Totiž. Paní.“
„Dobře, odtáhla se od něho.“ Málo na to, aby jeho rozpaky zmizely, ale dost na to, aby mu lépe viděla do očí. „Jsi moudrý muž, Fine. Ranní odjezd bude nenápadnější. Vím, že jsem do všeho strašně hr, ale prostě už jsem taková,“ pokrčila rameny a nevinně se usmála.
Voják nejistě přešlápl. „Ano, paní. Pokud chcete odjet nepozorovaně, bude ráno určitě vhodnější.“
„Hm,“ přikývla spokojeně a zvědavě si ho prohlížela.

***

Vrcholky hor poprášil čerstvý sníh.
Pomalu stoupal vzhůru k průsmyku a křupnutí sněhu s každým dalším krokem mu působilo snad až nepatřičnou rozkoš. Vichr byl studený, ale ne pro něho.
Co chvíli zastavil, otočil se a pohlédl tam, kde mnohem níž a teď už také velmi daleko ležela za kopci Jezera.
Když dosáhl sedla, otevřel se před ním pohled snad ještě působivější. Vrcholky skal ve směru jeho pochodu byly dramaticky rozeklané a stezka, po které kdysi chodíval, byla na mnoha místech zasypaná sutí. Ale byla to jediná možná cesta – cesta domů.

***

„Do Černodolu?“ mračil se král. „Proč si chcete vyjet právě tam? A samy?“
„Neboj,“ usmála se Freya, „už jsem nám domluvila vojenský doprovod. Vím, že bez něj bys mě nepustil.“
„Takže to nebyla žádost o svolení? Tys mi to přišla prostě oznámit?“
Pohladila ho po tváři. „Už jsem velká holka.“
Král se jí dlouze podíval do očí. „No právě.“
„Není to daleko.“
„To není,“ připustil otec.
„No vidíš,“ usmála se na něho mile.
„Takže ty, Vira a Närea. Kolik vojáků s vámi mám poslat…“ přemítal polohlasně.
„Zařízeno,“ připomněla mu Freya.
Zavrtěl hlavou a usmál se. „Kdepak! Zařízeno to bude, až řeknu já, že je to zařízeno.“
„Ale…“
„Ale?“
„Ale já…“
„Ale ty nemůžeš úkolovat mé vojáky,“ pronesl zcela věcně. „Neměj strach, budete mít spolehlivý a zcela odpovídající doprovod.“
Princezna vyhlédla z okna na nádvoří a zamračila se. Pak se několikrát zhluboka nadechla. Když se otočila zpátky do místnosti, už se zase usmívala. „Děkuji.“
„Rádo se stalo,“ usmál se spokojeně král.

***

Mezi skalkami, které vytvářely na rozlehlé planině dojem bludiště, se ozývalo žalostné kňučení.
Přestože všechno nabádalo k opatrnosti, Shaerian se vydal tím směrem. Zvuk, který bolestné zvířecí steny doprovázel, mu byl povědomý. Protáhl se úzkou mezerou mezi balvany a zůstal na okamžik stát, když se k němu otočila hlava sněžného levharta. Výraz těch divokých očí byl nečekaný. Byl to vyděšený, prosebný pohled zoufalé matky.
Před ní leželo na zemi mládě, ani ne roční sameček. Tlapu měl sevřenou v železech a jeho vyčerpané kňourání se odráželo od skalek a balvanů.
Stařec udělal pár kroků směrem k šelmám. Samice se nahrbila, chvíli se mu upřeně dívala do očí, načež o krok ustoupila. Čarodějova ruka natažená v uklidňujícím gestu patrně nebyla tím, co matku přimělo couvnout. Muž si to uvědomoval, přesto ruku klesnout nenechal.
Udělal další dva krátké kroky, přičemž nespouštěl z šelmy oči. Krev kolem její tlamy dávala tušit, že se již sama neúspěšně pokoušela mládě z pasti vysvobodit. Tentokrát se zpátky nestáhla. Zůstala nehybně stát a sledovala každý jeho pohyb.
K mláděti mu chybělo nějakých deset sáhů. Bez zbytečných dalších pohybů se opět o krůček přiblížil.
Samice zavrčela.
Z úst čaroděje se ozvalo uklidňující bručení.
Krok.
Další zavrčení.
Krůček.
„Nepřibližuj se k tomu kotěti!“
A do prdele! Shaerian strnul, aniž by otočil hlavu.
„Jestli se jenom pohneš, zastřelím tě.“
Ženská? Čaroděj se snažil určit směr, odkud ten hlas přicházel. Šelma mezitím udělala nepatrný úkrok dozadu. Mládě opět zakňučelo.
Následovala chvíle naprostého ticha. Svět strnul v očekávání věcí příštích, ale Shaerianova mysl byla na takovýto stav uvyklá a dokázala v něm pracovat. Aniž by kdokoli jiný něco zpozoroval, on nepatrně pohnul prsty a z pravé strany se mezi balvany začala valit mlha.
Zvířata to postřehla dříve než žena, kterou měl čaroděj někde vlevo za sebou. Samice postoupila dopředu a dostala se tak mezi mládě a oba příchozí.
Tentokrát ustoupil on.
Srst na hřbetě levhartice se naježila.
Čaroděj téměř nepostřehnutelně zavlnil prsty. I mlha se rozvlnila a protékala hlouběji na prostranství.
„Já… budu střílet!“
Shaerian zvedl ruce nad hlavu a pomalu se začal obracet. Prohlášení sice znělo velmi nejistě, ale hlas zněl dost vyděšeně na to, aby byla výhružka naplněna. Jenže tím, jak se otáčel k té nevyzpytatelnější z hrozeb, ztrácel přehled o tom, co dělá zvíře za ním.
Raněný irbis zakňučel.
Samice docela hlasitě zavrčela.