Andor.cz - Dračí doupě online

Čaroděj na okamžik zavřel oči. Pak je otevřel a začal se opět pomalu obracet k oběma zvířatům. Přes rameno pak pomalým, tichým, co možná nejklidnějším hlasem promluvil k ženě, kterou předtím jen letmo zahlédl. „Pověz mi,“
Při zlověstném zavrčení hovor přerušil.
Pověz mi,“ zkusil to po chvíli znovu: „co vlastně chceš? Kořist? Maso? Kožešinu? Dobře, nech si toho malého…“
„Já… já tu nekladu pasti,“ odpověděla zaskočeně žena.
„Pak mě nech, ať ho z ní zkusím uvolnit.“
„Dobře.“
„Dobře.“
Další zakňourání jej přimělo udělat malý krůček proti nahrbené matce.
Zavrčela.
Zastavil se.
Zvíře ustoupilo stranou.
Čaroděj udělal dva pomalé kroky.
Ještě o další ladný úkrok mu matka uvolnila cestu.
Shaerian si cosi bručel.
Žena za jeho zády sklonila šíp k zemi.
Hleděl upřeně do zoufalých očí levhartice. Mohla teď udělat cokoli. Oproti všemu, co se tu právě odehrávalo, cítil se nepopsatelně skvěle. Žil. Žil a byl toho plný. I kdyby to tímhle mělo skončit, ten pocit za to stál.
Po několika dalších, pomalých krocích už byl skoro u mláděte. Stačilo se jen sehnout a mohl se pokusit vyprostit mu tlapu ze sevření pasti.
Vrčení utichlo a nastalo napjaté ticho. Dokonce ani mládě teď nekňouralo.
Dobře.
Mlha se zatím vpíjela mezi kameny, když čaroděj poklekl. Chvíli si prohlížel past, načež její čelisti bez dalšího zaváhání roztáhl. Sameček bolestně zařval.
Teď to přijde.
Nepřišlo. Samice se objevila naprosto neslyšně a sklonila hlavu tak blízko jeho tváře, že cítil její horký dech. Pak se sklonila ještě víc a pomohla mláděti vytáhnout tlapu z pasti. Sameček už zase kňoural, ale ona jej postrkovala pryč.
Shaerian pomalu vracel čelisti želez k sobě tak, aby vydaly co možná nejmenší zvuk, a pak zůstal nehybně klečet s pohledem upřeným na obě vzdalující se zvířata. Tlukot jeho srdce se pomalu zklidňoval. Pak zaklonil hlavu a se zavřenýma očima se rozesmál. Tak jako za celý svůj předlouhý život dosud nikdy.

***

„Ty nechceš jet do Černodolu?“ vyvalila oči Vira.
„Samozřejmě, že nechci,“ usmála se na ni princezna.
„Ale...“
„Ale pojedeme tam,“ uklidnila ji Freya. „Dál budeme pokračovat odtamtud.“
Přítelkyně se na ni nesouhlasně podívala. „Dál?“
„Za Shaerianem přece.“
„To jsem pochopila,“ nakrčila Vira obočí a hledala podporu u sestry stojící u krbu. „Ale nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
Närea přikývla, byť to považovala za zbytečné. Znala Freyu.
„Něco se děje.“
„Jistě,“ povzdechla si Vira.
„A já musím…“
„Samozřejmě.“
„Představ si to, jen my dvě s Näreou, ty a Fin…“
Vira chtěla něco říct, ale jen zalapala po dechu.
„Ty víš, jak ji přesvědčit,“ zasmála se od krbu Närea.
Vira si jen popuzeně odfrkla.
„I kdybych si dokázala představit, že nějak vyklouzneme z Černodolu,“ zauvažovala nahlas Närea, „což mi úplně nejde… Jak chceš sledovat čaroděje?“
„Tak trochu jsem se vyptávala,“ usmála se princezna. „A Fin je, mimo jiné, prý také velice šikovným stopařem.“
Vira se na Freyu nedůvěřivě podívala: „Fin?“
„No jo.“
Drobnější z dívek jen zavrtěla hlavou. „Pochybuji, že by chtěl…“
„Docela určitě by chtěl,“ odhalila princezna bělostné zuby v šibalském, sebejistém úsměvu.
„… putovat Starými horami sám se třema ženskýma,“ dokončila Vira, aniž by Freyině dvojsmyslnému popíchnutí věnovala pozornost.
„Myslím, že dokážu zařídit, aby chtěl. Pokud mi v tom nepomůžeš sama.“
„Ale…“
Närea se zkoumavě dívala střídavě na princeznu a na svoji sestru. Přestože měla princeznu více než ráda, tohle se jí nelíbilo. „Nechte to být,“ navrhla po chvíli smířlivě. „Možná si k tomu bude chtít něco říct i Fin.

***

„Takže Fin…“
„Ano, pane. Tak se jmenuji.“
„Dobře. Dobře.“
Voják stál a strnule pozoroval krále přecházejícího sem a tam.
Vládce se právě vracel od okna, v půli kroku se zastavil, jako by chtěl něco říct, pak si ale jen se zájmem mladíka prohlédl. „Dobře.“
Fin byl bystrý muž, proto mu vcelku samovolně došlo, že na tohle reagovat nemá.
„Jestliže tě moje dcera oslovila, abys ji…“
Voják zbledl. Tohle přece král vědět neměl. Ačkoli. Možná mu to řekla.
„… abys ji doprovodil do Černodolu, předpokládám, že důvěru v tebe vloženou má něčím podloženou.“
Na tohle Fin asi odpovědět měl, ale nevěděl jak.
„Budu jí tedy věřit,“ poklepal panovník vojákovi na klopu. „A svěřím ji pod tvoji ochranu.“
No tak to teda pěkně… „Děkuji.“
„Do Černodolu stačí tucet mužů. To není daleko.“
„Ano pane.“
„A potom,“ pokračoval král.
Fin se začínal v myšlenkových pochodech mluvčího ztrácet.
„Tucet půjde jako předvoj a dva tucty vám budou krýt záda.“
„Pane?“
„Ano?“
„Obávám se, že nerozumím.“
„Pochopitelně,“ usmál se shovívavě král. „Neznáš moji dceru. Černodol byl tím prvním, co ji napadlo a o čem věděla, že jí u mě projde.“
Voják jen pootevřel ústa, ale dál mlčky čekal, kam král míří.
„Odtamtud se ale bude chtít co možná nejdřív vypařit. Fascinuje ji Shaerian a není těžké si domyslet, že jej půjde hledat.“
„Ale ten je už kdovíkde…“
„Pak ho pro ni budeš muset vystopovat.“
Mladík se zmohl jen na přiškrcené: „Já?“
„Ano,“ pokýval vládce hlavou a povzbudivě se usmál.
„Ale já…“
„Proslýchá se, že jsi vynikající stopař.“
„Já?“ vyvalil Fin oči.
„No jo. Ty.“
„Ale já jsem nikdy nic…“
„No vidíš, a přesto se proslýchají takové věci.“
„Já ale nevím.“
„Tak to se budeš muset hodně snažit,“ bavil sám sebe král, navenek však se zcela vážným výrazem.
Fin se cítil i tvářil nešťastně.
„No tak, hlavu vzhůru mladý muži!“
„Hmm.“
„I kdybys nenašel čarodějovy stopy, tucet chlapů v předvoji za sebou jistě nějakou tu ulomenou větvičku nechá.“
„Vy myslíte…“
„No jo,“ přikývl král.
„Vy chcete…“
„Ano.“
„Ale jak..?“
„Na tom nezáleží,“ vysvobodil ho panovník z rozpaků. „Věc se má asi takhle: Jsem otcem dospívající dcery a zároveň mám spoustu možností, které jiní otcové nemívají. Mnoho věcí se dozvím dříve, než se stanou. A spoustu si jich dokážu domyslet.“
„Ale já opravdu nejsem stopařem. Tady jsou vaše informace…“
„A nejen,“ přerušil ho král, „že jsem příjemcem zpráv, mohu být velmi dobře i jejich naprosto důvěryhodným zdrojem.“
Fin sledoval krále s pootevřenými ústy. Ale pomalu začínal chápat. A nelíbilo se mu to o nic víc, než když nechápal. Ať se na to díval z jakékoli strany, vycházelo mu, že buď bude mít velký problém s králem, nebo nemenší s princeznou.
„Věřím,“ pohlédl mu král zblízka do očí, „že moji důvěru nezklameš.“ Úsměv, kterým svá slova doprovodil, nemohl být větší výhrůžkou, než byl.
Voják se snažil neuhnout pohledem, ale nepovedlo se mu to.
„Tak. A teď se jdi připravit na cestu.“
„A…ano, pane.“ Vysoukal ze sebe úlevně Fin a bez nejmenší prodlevy odešel.
„A ty na něj dohlídneš!“ obrátil se král k člověku, který po mladíkově odchodu vystoupil ze stínů za krbem.
„Spolehněte se,“ ušklíbl se muž a obličej se mu stáhl v nepěkném úšklebku, za což zřejmě mohla jizva táhnoucí se od jeho pravého ucha až ke koutku úst.

***

„Kdo jsi?“ prohlížel si čaroděj dívku v loveckém oděvu a zcela ignoroval zbraň v jejích rukách.
„Rhea. Jsem strážkyní těchto hor.“
Shaerian si ji se zájmem prohlížel. Byla mladá a byla by docela pohledná, nebýt neforemného oblečení, neupravených hnědých vlasů a zašpiněné brady a tváře. „Strážkyně hor,“ pronesl s úsměvem, ale z jeho hlasu zazníval nádech despektu. „Kdysi jsem jednu znal.“
„A ty jsi kdo?“
„Já?“ usmíval se stále čaroděj. „Vlastě už to tak vypadá, že jsem taky ochráncem těchto hor, nebo ne?“ kývnul hlavou k teď již neškodné pasti. „Kdo to tady líčí?“
„To zatím nevím,“ zamračila se Rhea a sklonila luk se založeným šípem k zemi.
„No, na skřetí práci to nevypadá,“ nadhodil čaroděj.
Dívka se na něho podívala, jako by nerozuměla. „Tady nejsou skřeti.“
„Dobře.“
„Ta mlha,“ začala nejistě dívka, ale čaroděj ji nenechal pokračovat.
„Občas tu bývá.“
„Ale…“
„Někdy přichází docela nečekaně.“
„Jak jsi to udělal?“ nedala se odbýt.
Čaroděj pokrčil rameny: „Léta praxe.“
Dívka se nespokojeně zamračila, což jí, dle starcova názoru, ani trochu neslušelo, pak se ale trochu uvolnila a navrhla: „Můžu jít s tebou?“
„Kam?“
„Tam, kam jdeš.“
„Proč?“

***

Cesta do Černodolu ubíhala hladce a bezstarostně. Fin jel bezpečně v přední skupince, princezna s oběma sestrami kousek za nimi.
Po ránu trochu pofukoval větřík od jezer, ale teď před polednem už se nepohnul ani lísteček.
„Není stopař. Prostě není a nikdy nebyl.“ Vira zněla přesvědčivě.
Princezna zamyšleně našpulila rty. Věděla, že by si její přítelkyně nedovolila takovýhle tón, kdyby neměla naprostou jistotu. Podrbala se na krku a přitáhla koni uzdu, až se na místě zastavil. Když se zastavily a otočily k ní i obě dívky, zadívala se pevně do Näreiných očí: „Ty?“ To jediné slovo, které jí splynulo ze rtů, neslo tolik obvinění, kolik jej slovo jen může nést.
Närea ale její pohled přijala bez nejmenšího zaváhání a docela klidně odpověděla: „Ne. Ale už mě to taky napadlo.“
„Asi jsem jediná,“ pronesla zaraženě Vira, „kdo tady nechápe vůbec nic.
Närea dojela k princezně a chytla ji za paži: „Ale do Černodolu dojedeme, že ano?“
Freya přikývla. Koutkem oka zachytila, že se k nim přiblížila dvojice mužů jedoucí dosud poměrně pomalu za ostatními. Ani jeden z nich se jí nelíbil. Zavalitý voják byl jenom nepěkný, ale ten zjizvený chlap v loveckém oblečení v ní, byť jej neznala jinak než od pohledu, vyvolával strach a odpor. „Jedeme!“ pobídla koně a vyrazila.

***

Shaerian kráčel pomalu, ale neúnavně k v dálce se rýsujícímu zasněženému průsmyku. Dívka s ním sice držela krok, ale byla už viditelně unavená.
„Řekneš mi už konečně, kdo jsi?“
„Ne.“
„Čaroděj?“
„Vypadám tak?“
„I se tak chováš.“
„Pak jsem asi čaroděj.“
Rhea se mračila jako severní obzor. „Neodpočineme si?“
„Ne.“
„Copak nejsi unavený?“
„Jsem odpočatý.“
„Jsi starý.“
„Ale odpočatý.“
„Ale já jsem unavená.“
„Neměla jsi se mnou chodit.“
Dívka si vztekle odplivla.
„To ti nesluší,“ poznamenal jakoby mimoděk Shaerian.
„Co je ti do toho?“
„Měl jsem s tebou nějaké plány. Na večer. Ale…“
„Jsem ozbrojená,“ zavrčela Rhea.
„Fajn.“
„Fajn?“
„Ano. Můžeš sehnat večeři.“
Rhea si popuzeně odfrkla, ale dokázala na jeho poslední větu nereagovat.
„Kam jdeme?“ zeptala se po chvíli.
„Domů.“

***

Černodolská pevnost tepala, jako obvykle životem. Z hloubi údolí se ozývaly údery seker, povozy převážely opracované dřevo k palisádám v ústí soutěsky, na nichž pracovalo mnoho mužů.
Pokaždé, když sem princezna přijížděla, udělala jí neskonale dobře příjemná vůně kouře a čerstvě opracovávaného dřeva.
„To je cvrkot,“ pronesla Vira, zatímco vjížděly hlavní branou do doliny.
„To je tady vždycky,“ přikývla Freya. „Jeden by řekl, že už je tu všechno hotové, ale pořád něco přistavují a opravují. Třeba támhle nahoře“ ukázala k pevnůstce na skalisku vlevo. „Ta tu nebývala.“
„Myslím, že ne,“ souhlasila Närea.
„To musí být výhled.“
Närea přikývla. „Nebylo by špatné se tam podívat.“
„Nebylo,“ souhlasila princezna. Ale při téhle návštěvě to nestihneme.
Při průjezdu branou v první hradbě byly dívky s úsměvy pozdraveny vojáky, kteří je doprovázeli pohledy ještě kus po cestě. Vlastně až k hradbě druhé, jež opevňovala nejužší místo celého údolí.
„Bojím se, že dostat se nepozorovaně ven z Černodolu nebude vůbec snadné. Všimli jste si toho předsunutého opevnění u chodeb?“ nadhodila po chvíli jízdy Närea, ačkoli dobře věděla, že Freya si všimla. Když projížděly okolo, nešlo jejího výrazu nepostřehnout.
„Na něco přijdeme,“ pravila princezna pevně.

***

„Ale tam přece nic není. Shearidom je pustý.“
Stařec se na dívku překvapeně obrátil. „Shaeridom?“
„Zůstal opuštěný od čarodějovy porážky. Co nerozebrali lidé a skřeti, leží tam a rozpadá se v prach. Z města už nezůstalo téměř nic. A z Věže, jak se tomu skalisku, na kterém prý měl doupě, říkalo, zbylo po odstřelu také jen torzo. Postarali se o to trpaslíci z Mlžných hor. Na královu objednávku.“
„Shaeridom.“ Shaerian se zasmál. „Dřív se tomu říkalo, tuším, Dračí pláň.“
„To jsem nikdy neslyšela.“
„Já zase nikdy neslyšel ten nový název. Ale zamlouvá se mi.“
„To místo není pěkné. Procházela jsem tu planinu několikrát a vždycky jsem byla ráda, že ji nechávám za sebou. Ze skal tam čiší zlo.“
„Čiší zlo?“ Shaerian se ušklíbl. „To zní strašidelně.“
„Mysli si, co chceš. Ale…“
Na skalce po jejich levém boku se ozvalo zavrčení. Než se čaroděj vůbec stačil otočit, Rhea už měla tím směrem namířený hrot šípu. Další zavrčení a pohled do levhartích očí ji přimělo zbraň sklonit.
„Chce, abychom šli za ní.“
I čaroděj, přestože neměl se zvířaty tolik zkušeností, to viděl. Irbis seskočil z kamene a vedl je. Oba si byli jisti, že je to matka včera vysvobozeného samečka. A oba tušili, kam je vede. Co chvíli se otočila, aby se ujistila, že jdou za ní.
Ke zraněnému zvířeti došli za chvíli. Leželo v proláklině mezi kameny a hlavu mělo položenou na zdravé tlapě. Tu zraněnou chladila průzračná voda nevelkého jezírka.
„To nevypadá dobře,“ zhodnotil Shaerian očividné.
Rhea zavrtěla hlavou: „Ne.“
„Dokážeš s tím něco udělat?“
„Obávám se, že to asi nikdo.“
Čaroděj na okamžik zaváhal. „Někdo možná. Jestli ještě…“ Odmlčel se. Za chvilku ale pokračoval: „Jak dlouho ho dokážeš udržet při životě?“
„To nevím,“ přiznala bez okolků dívka.
„Druhá možnost, jak mu pomoci od pomalého umírání,“ začal Shearian.
„Jak dlouho je potřeba udržet ho naživu?“ nenechala jej dokončit myšlenku, která ji napadla v téměř stejném okamžiku jako jeho a kterou se snažila okamžitě zaplašit.
„To nevím,“ přiznal čaroděj jí a vlastně i sám sobě. „Možná deset, možná dvacet dnů,“ pokrčil rameny.
„Dobře.“
„A měli bychom ho odsud dostat někam na druhou stranu hřebene. Tady je to moc otevřené. Tam budete více chráněni.“
Přikývla. Ale při pohledu na velikost zvířete jen zavrtěla hlavou.
„Ona nám pomůže,“ stočil čaroděj pohled na samici.
„Snad.“

***

„Ty se někam chystáš?“
Fin strnul, ale po chvilce se klidně otočil.
Ve dveřích stál Škleb. Zjizvenému půlelfovi, co si mladík pamatoval, nikdo nikdy neřekl jinak. Svým nepříjemně bodavým pohledem přejížděl od torny ve vojákových rukách k jeho překvapivě klidné tváři.
„Ne,“ pokrčil Fin rameny.
„To je dobře,“ ujistil jej králův špeh.
„Když myslíš…“
„Myslím.“
„To je dobře,“ ujistil jej na oplátku s bezelstným úsměvem mladík.
„Nedělej si zbytečný problémy,“ ucedil Škleb a znělo to napůl jako dobře míněná rada a napůl jako výhružka.
„To přesně mám v úmyslu,“ přikývl Fin a pokračoval v ukládání věcí do torny. To přesně mám v úmyslu. Bylo mu jasné, že musí zmizet co možná nejdřív. Rozhodně dřív, než se k tomu odhodlá princezna. Když ji nechá v Černodole, bude mít sice velký problém, ale nechat ji tu může. V horách už by si to dovolit nemohl. A nechtěl.
„Jestli něco zkusíš,…“
Bez valného zájmu jen lehce zvedl oči a podíval se na půlelfa.
Ten jen pokýval hlavou a svým nenapodobitelně nepěkným způsobem se usmál. Ať by řekl cokoli, nemohla být výhružka srozumitelnější.
„Hmm,“ zahuhlal si Fin, když jej doznívající kroky odcházejícího zanechaly v osamění. „Tak to jsem v pěkným průseru.“

***