Andor.cz - Dračí doupě online

Kapičky potu se kutálí po šíji.
Poslední hodina hrdinům odbíjí.
Ve střehu táboří na pláních u lesa,
kuráže mají dost, Gort jistě zaplesá.

Tisíce ohníčků třpytí se v zorničkách.
Před velkým střetem jim do duší vchází strach.
Stáhnutým hrdlem se večeře nechce svézt,
do smutných duší se modlitba snaží vplést.

Mysl jim bloudí ke kynutým bochánkům,
k sladkému polibku srpnových červánků.
Zorané lány se míhají před zraky,
vrací se vzpomínky na pole, na ptáky...

Poslední sbohem se ozývá šepotem,
jen málo z udatných přivítá další den.
Ocílka přechází po lesklé čepeli.
Naposled při ohni, s věrnými přáteli.

Ostříží zrak touží proniknout přes křoví.
Co je v něm ukryté, to se nik nedoví.
Tíživé čekání ruší jen noci zpěv
o tom, jak dělí se zrno od shnilých plév.

S půlnočním výkřikem znavené sovy,
kdy se noc nesluší znesvětit slovy,
vyráží od lesa armáda temných stvůr.
S křivými šavlemi, s tvářemi nočních můr.

Do mocných paží se zvedají kladiva,
meče i palcáty... tichá noc ožívá.
První krev vpíjí se do suché půdy,
první šíp boří se do krku zrůdy.

Záplava nečistých řítí se od lesa,
v bojovém pokřiku třesou se nebesa.
Zvuk skřetích bubnů se zarývá do uší,
šipky si hledaj cíl, když letí od kuší.

Zeď mocných rytířů barví noc do krve,
vyhřezlé vnitřnosti nevidí poprvé.
Ohnivé koule se vyvalí ze tmy ven,
na krátký okamžik změní vše v jasný den.

Výkřiky raněných nesou se do nebe,
bojují hrdě dál - nemyslí na sebe.
Když však noc vybledne, utichnou smělí,
spatřím zem posetou mrtvými těly.

Nezůstal nikdo, s kým šel bych jim na funus.
Nikdo, s kým sdílet bych mohl ten smrti hnus...