Andor.cz - Dračí doupě online

A tak zůstává víra, naděje, láska

- ale největší z té trojice je láska.

1. Korintským 13,13

Byla noc, Michal stál na mostě přes širokou řeku, nevěděl kdo je, co tam dělá, ani jak se tam dostal. Na jedné straně mostu stála krásná dívka, oděná v černém, se sněhově bledou tváří a vlasy barvy havraních křídel. Byla krásná, neskonale krásná, ale to nebylo vše, co se na ní Michalovi líbilo. Hrála na housle, nebyla to však obyčejná skladba, hrála na jeden nástroj, jako kdyby hrál celý orchestr, a hrála takové rytmy, které by snad člověk ani zahrát nedokázal. Vábila ho k sobě, jako by mu chtěla svou písní říci: Pojď ke mně, miluji tě, budeme navěky spolu, se mnou se budeš mít dobře.

„Co se stalo, řekněte mi, k čertu, co se mu stalo?!“ hystericky křičela mladá dívka, mohlo jí být tak pětadvacet, běžela po nemocniční chodbě, oči zalité slzami, vrážela do lidí.
„Slečno, uklidněte se, kdo jste? Co potřebujete, jsem doktor, mohu vám nějak pomoci?“ To ji chytil mladý doktor, dívka se zastavila, utřela si slzy a pohlédla na něho.
"J… Jsem Jana… Jana Kovářová, vol… volali mi z nemocnice, že tu prý leží můj snou… snoubenec…“ a opět propukla v pláč.
„Uklidněte se, jak se váš snoubenec jmenuje?“
„Co… Cože?“
„Jak se jmenuje váš snoubenec, zavedu vás k němu.“
„Michal… Michal Dern.“

Noc je krásná, na nebi svítí krvavě rudý měsíc a tóny houslí se linou krajinou. Michalovi se ta píseň líbí, pomalu se dává do chůze, jde k černě oděné houslistce. Ano, proč by taky měl na něco čekat, není nic, pro co by měl zůstávat na tom mostě, a ona mu slibuje věčné štěstí. Jistě, půjde k ní a bude s ní navždy. Nebo ne? Najednou za sebou Michal slyší kroky. Otočí se. Na druhý konec mostu přibíhá dívka. Je mu povědomá. Ale neví, odkud by ji mohl znát. Dívka padá na kolena a vzlyká.

„Proboha Michale, co se ti stalo? Řekne mi už někdo, sakra, co se mu vlastně stalo, proč tu takhle leží, proč mu někdo nepomůže?“ Jana je skutečně rozčílená, za čtrnáct dní měla mít s Michalem svatbu, ale on tu teď leží a dýchají za něho přístroje.
„Váš snoubenec byl s přáteli v noci venku, trochu se bavili, no a… Michala srazilo auto, řidič ani nepřibrzdil.“
„Jo, ale proč tady sakra takhle leží, proč mu nepomůžete, vždy»…“ Jana se opět rozbrečela.
„Sestři, přineste jí něco na uklidnění,“ zašeptal doktor. „Nebojte se, určitě bude v pořádku.“

Michal neví, co má dělat. Ta nová dívka ho právě oslovila jménem, ale on si není vědom toho, že by ji znal. Ta první, celá v černém, přestala hrát a začala mu krásným zvonivým hlasem recitovat básně, básně o tom, jak se s ní bude mít dobře, jak mu nebude moci nikdo ublížit, o tom, že bude mít cokoli, na co si jen vzpomene. Ale něco Michalovi říká, že ta druhá dívka ho potřebuje, že potřebuje jeho pomoc. Rozmýšlí se, neví, co má dělat, kdyby ho alespoň tak strašně nebolela hlava, mohl by snadněji uvažovat.

„Michale, nenechávej mě tu, víš přece, že tě miluju tak, že bych za tebe dejchala, tam mi prosím tě neumírej, zůstaň tu.“
Doktor chytil Janu za rameno. „Pojďte, musíte se trochu vyspat. Tím, že se totálně vyčerpáte, mu nepomůžete. Ráno je moudřejší večera.“
„Prosím vás, nechte mě u něj, ještě alespoň chvilku.“
„No dobrá, že jste to vy, ale za pět minut si půjdete lehnout, dobře?“
„Dobře, děkuju vám moc.“

Michal se rozhodl. Půjde za dívkou v černém, její slib věčného štěstí je mnohem zajímavější než vzlykání a ubohé volání druhé dívky. Dává se do běhu, chce dlouhý most přeběhnout co nejrychleji.

„Doktore! Rychle! Michal umírá.“
„Ztrácíme ho, doktore.“
„Rychle sestro, dva kubíky morfia, nabijte defibrilátory na dvě stě.“
„Nabíjím… Nabito.“
„Ustupte… Pal… Znovu… Pal… Ještě jednou… Pal…“
„Sakra, chlape, seber se, vedle leží tvoje snoubenka, a jestli ráno zjistí, že jsi přes noc zemřel…“
„Pal…“
„Máme ho, doktore…“
„To je dobře, vidíš, Michale, zvládl jsi to, tak to nevzdávej.“

Michal běží, ale najednou jeho tělem projdeme silná křeč. Pak druhá a třetí. Zaslechne mocný hlas: „Zastav se, nechoď nikam, otoč se a pojď k nám.“ Následovaný další křečí. Michal se tedy otočí, a tam stojí stále ta dívka, ale spolu s ní další muž a žena. Michal už ví, jak se ta dívka jmenuje. Vždy» je to Jana, jeho snoubenka, jak na ni mohl zapomenout? Dívka v černém provádí poslední marný pokus. Chce, aby ji Michal políbil, ale ten už na ni nereaguje, nejvyšší rychlostí, kterou mu dovolují jeho prochladlé svaly, se rozbíhá k Janě, doběhne k ní, sestoupí z mostu a políbí ji.

Ráno. Jana sedí u Michala. Když jí doktor řekl, že Michal v noci málem zemřel, modlila se, aby to vše byl jenom sen, aby se probudila ve své posteli s Michalem a vše bylo jako dřív, ale bohužel, to vše bylo až moc skutečné. Teď sedí u Michalovy postele, drží ho za nehybnou ruku a tichým hláskem ho prosí, aby se probudil. Jak to bylo v té pohádce? Jistě, princ políbil Růženku, a ta se probudila. V pohádce to funguje, ale bude to fungovat i v realitě? Bude to fungovat, i když líbá žena muže? A není to všechno jedno? Říká se, že tonoucí se stébla chytá, a toto stéblo rozhodně je. To vše se honí Janě hlavou. Sklání se k Michalovi a políbí ho. Nic. Michal se ani nepohnul. Ne, omyl. Teď. Teď pohnul prstem. Jana neváhá. Opět Michala políbí. Najednou se Michalovi pohnou víčka.
„Doktore, rychle, pojďte sem.“
„Co je, co se stalo?“
„Michal pohnul prstem a teď se mu hýbají víčka. Jen se podívejte, myslím, že se probírá.“
„Skutečně, máte pravdu. Jděte si odpočinout, přivedeme ho do plného vědomí, a pak nám řeknete, jak jste to dokázala.“
„To vám řeknu klidně hned. Vzpomněla jsem si na pohádku o Šípkové Růžence a na jeden verš z Bible.“
„A jaký, smím-li to vědět?“
„První list Korintským 13,13: A tak zůstává víra, naděje, láska, ale největší z té trojice je láska.“