Andor.cz - Dračí doupě online

V Českých zemích Léta Páně 1289 za vlády mladého, teprve osmnáctiletého krále Václava II. proběhlo z rozkazu panovníka zatčení mocného jihočeského šlechtice Záviše z Falkenštejna, který ovlivňoval jeho moc od chvíle, kdy Václav dosedl na český trůn, tedy už po dlouhých šest let.
Knížeti Jiřímu Dvořickému, správci kraje Českobudějovického se téhož roku na začátku března dostala do rukou znepokojivá a nepříliš radostná zpráva od starosty Pacova, města, jež spadalo pod knížetovo správcovství. Za poslední dva měsíce se jednalo již o třetí dopis v řadě, není se tedy čemu divit, že byl kníže z další zprávy poněkud rozmrzelý.


Nesmírně mě mrzí, můj pane, že vás musím již potřetí obeznámit s těžkou situací, která nastala v ulicích našeho města. Brutální vraždy v Pacově neustávájí, za poslední týden přibyli další dva obyvatelé města, a mordýři stále unikají zákonu. Není pochyb, že ti samí pacholci, kteří vraždili minulé týdny, jsou vrahy i těchto nových mrtvých. Boužel mezi obě»mi je i měš»an, pan Mišelík. Myslím, že vám to jméno není cizí. Jistě víte, že šlo o muže z velice vlivné rodiny, a pozůstalí chtějí tvrdě potrestat vrahy. Lidé jsou neklidní, obávám se, že pokud brzy nebudou vrazi polapeni, situace se stane neúnosnou. V ulicích města není bezpečno a prozatím není v silách mých ani radních, aby tato zvěrstva byla zastavena. Městská stráž si neví rady, proto vás tímto žádám a prosím o pomoc. Vězte, že kdybych si nebyl jist, že je situace natolik vážná, nečinil bych tak. Buďte zdráv.

Ondřej Milský



Kníže Jiří složil dopis s pečetí a položil ho na stůl. Poté se zamyšleně zahleděl z okna. Posel, jenž zprávu doručil, si všimnul, jak se postaršímu šlechtici starostlivě zachmuřila tvář. Asi po minutovém tichu mu přikázal, aby ho opustil. Do místnosti vešel velitel stráže, tiše za sebou zavřel a zůstal tiše stát u dveří, čekaje, co mu jeho pán chce sdělit.
"Události v Pacově začínají přerůstat do správcovských záležitostí," pravil nakonec vážným tónem. "Rodina zavražděného pana Mišelíka má vlivné přátele, a to i v šlechtických kruzích. Jeho smrt pravděpodobně vyvolá rozruch."
Veliteli se zdálo, jako kdyby si kníže mluvil nahlas sám pro sebe. Kníže najednou zničehonic praštil sevřenou pěstí do desky stolu.
"Chci mít krucinál ve svém správcovství pořádek!" zvýšil hlas a pohlédl ostře na velitele. Ten, který to pochopil jako výzvu k názoru, konečně promluvil.
"Možná bychom mohli posílit v Pacově mužstvo, pane. Zesílením stráže by se kriminalita jistě snížila," navrhl.
"Ne, obávám se, že v tomto případě by to už nepomohlo. Pacov má v současné době tolik mužů jako žádné jiné město jeho velikosti, v tom řešení nevidím." Mnuv si vousy, znovu se zamyslel. "Jediné rozumné řešení, které mě momentálně napadá, je vyslání inspekce, která zhodnotí situaci osobně a bude nápomocna k vypátrání těch proradných mordýřů."
Velitel stráží sice chtěl něco říci, ale následně ústa opět zavřel, aniž by cokoliv podotkl.
"Přijel už vévoda z Elištejna ze své cesty?" otázal se.
Velitel se krátce zamyslel, ale rychle odpověděl: "Zjistím to, pane."
"Zjistěte a okamžitě mi s vévodou dohodněte schůzku, potřeboval bych si s ním promluvit o jeho synovci," pravil.
"Jak si přejete, pane."
Velitel zmizel z místnosti. Jakmile za sebou zavřel, kníže se opřel o polstrované křeslo. Staré dřevo tiše zavrzalo, zabubnoval několikrát prsty na stolní desku a znovu se zamyšleně zadíval z okna.



Pacov bylo nepříliš velké město nacházející se na rozhraní Českomoravské vysočiny a jižních Čech mezi Táborem a Pelhřimovem. Na náměstí bylo narváno lidmi jako každý všední den. Hodiny odbily teprve čtvrtou hodinu odpolední, ale na tržišti bylo plno stánkařů, kteří se překřikovali jeden přes druhého, v malých uličkách mezi stánky proudily davy lidí, vybírající a posuzující zboží.
Přes všechen ten rozruch si lidé najednou začali ukazovat na dva nevšední jezdce, kteří projížděli středem náměstí. V sedle rovně a hrdě seděl první z nich, rytíř v lesklé zbroji. Na hrudním pancíři erb z rodného hradu, tři černé věže na bílém poli. V levici třímal rytířský štít se stejným znakem. Za pasem velký meč v pochvě, skrz úzký otvor přilby s fialovým chocholem se rozhlížel zvědavě po tržnici. Za šlechticem jel mladý panoš, též s mečem u pasu, avšak oděn pouze v kožené kazajce a černém plášti. Jeho klisna byla bílá jako sníh a lehce klusala za válečným ořem rytíře.
Oba jezdci dorazili až k radnici města. Rytíř se podíval na městský znak, který byl vyobrazen nad vchodem budovy. Na zlatém štítě byla stříbrná věž s branou se třemi okny. Nahoře branný ochoz o třech čtvercových střílnách a s červenou valbovou střechou, krytou taškami, a se zlatými makovicemi. Vlevo od věže byl k věži obrácený vztyčený jednoocasý lev, předními tlapami a pravou zadní opřený o věž. Byl barevně vodorovně dělený - vrchní polovina modrá, spodní červená, drápy zlaté, jazyk červený.
Panoš spěšně sesedl ze své klisny a co nejrychleji pomohl z rytířského sedla i svému pánu. Za sebou měli oba muži celý městský dav, který zvědavě přihlížel nevšední náštěvě. Vzápětí se dveře radnice rozletěly a ven spěšně vyšel malý muž v purpurovém kabátci s velkým vousem prolezlým do značné míry šedinami. Byl následován městskými konšeli.
"Buďte nám vítán, vzácný pane!" hlaholil už z dálky obtloustlý. Rytíř si konečně sundal svou helmu a podal ji vedle stojícímu mladíkovi. Odkryl tak poměrně hubený, úzký obličej s vlnitými vlasy kaštanové barvy, jež mu rozpuštěny zahalovaly široká ramena. Kdyby tvář nebyla porostlá několikadenním vousem, dalo by se říci, že působila snad poněkud mladě. Šlechtici nemohlo být více nežli třicet let.
"Jsem starosta města, Ondřej Milský," řekl muž rychle ukláněje se mladému rytíři.
"Jan Břehoř Elištejnský z Elištejna," představil se muž ve zbroji. Když se starosta narovnal a pohlédl na něj, krátce se zarazil, jako kdyby ho tvář Jana vyvedla z míry, trvalo to však jen krátký okamžik, vzápětí znovu promluvil.
"Následujte mě prosím do kanceláře," pravil Milský s nuceným úsměvem.
"Toto je můj zástupce a poradce, pan Vojtěch Hlavák," představil starosta hubeného muže inspektorovi, jakmile vstoupili do pracovny. Poté, co se muž v červenočerné kamizole, s černými vlasy a úzkým dlouhým knírem uklonil rytíři, zpříma se na něj zahleděl svýma pronikavě tmavýma očima. Měl mrtvolně bílou tvář s propadlými tvářemi. Naprosto nechápal proč, ale při tom pohledu ho zamrazilo až v šíji.
"Posaďte se prosím," vybídl starosta inspektora. Jan se posadil do křesla a pan Milský naproti, za dubový stůl, starostův společník zatím zůstal nehybně stát v rohu místnosti. Rytíři nemohlo ujít, že jsou zastřené závěsy, což v místnosti způsobovalo značné šero. Venku bylo stále ještě světlo, takže mu to přišlo poněkud nepochopitelné, avšak hodil to bez dalšího zamyšlení za hlavu.
"Mohu vám nabídnout něco k pití?" otázal se starosta.
"Vaše vinice z doliny u proslulého rybníka Valchu jsou známy i u nás na severu. Z hroznů, jež zde dozrávají, se lisují jedna z nejlepších vín z jižních Čech."
"To je pravda," potvrdil takřka pyšně Milský.
"Pak bych rád okusil některou z vašich značek."
Pan starosta se pronikavě usmál a gestem ruky dal příkaz sluhovi, ten vzápětí zmizel za dveřmi.
"Tak tedy," začal ztěžka muž v purpuru, "jistě jste byl dostatečně obeznámen s naší těžkou situací."
"Ano, jistě. Pět vražd za poslední měsíc. Vrahové stále unikají trestu, na mně je, abych vypomohl vašim mužům, jak jen budu moci, a pokud možno aby všichni mordýři byli řádně potrestáni, jak zákon káže."
"Ano, tak nějak," řekl starosta, "avšak situace se poněkud změnila. Tak tedy, za prvé: Bohužel přibyla další obět, byl to naštěstí, tedy pokud se to tak dá říci, místní žebrák, ale způsob zabití byl stejný jako u ostatích."
Janova tvář se poněkud svraštila starostí.
"Za druhé: Objevilo se několik svědků, kteří tvrdí, že byli přítomni některým vraždám. Zatím jsme je nestačili vyslechnout, přesto jeden z nich tvrdí, že vrahem je žena, mladá žena. Tvrdí, že zahlédl její tvář, ale nedokáže si vybavit, kdo by to mohl být. A» už se zdají jeho tvrzení sebevíc nepravděpodobná, zdejší lidé na jeho výpověď berou ohledy více, než by snad měli," nervózně si několikrát zatočil zlatým prstenem na ukazováčku. "Abych to vysvětlil, prostě a jednoduše, obyvatelé města jsou neklidní, ve městě panuje všeobecný strach a úzkost, lidé se bojí vyjít po setmění do ulic, ani se jim nedivím. Každý člověk ve městě by nejraději vrahy viděl na popravišti. Objevily se zvěsti o jedné mladé dívce, je to dcera místního pekaře Holnomka..." Starostu přerušilo klepání na dveře. Vešel sluha, položil před muže dva bronzové poháry rudého vína a neslyšně odešel.
"Ta dívka má vskutku nevšední vzhled, je velmi půvabná, těžko byste našel u nás ve městě druhou takovou ženu, avšak pro lidi se může právě proto stát ta dívka terčem pomluv, a dokonce násilí. Musím přiznat, že se ke mně již dostalo, že ji někteří lidí obviňují z čarodějnictví a má podíl na vraždách i těch zmizelých lidí."
"Jakých lidí?"
Pan Milský překvapeně zvedl obočí. "Nebyl jste snad obeznámen o nezvěstných lidech, kteří zmizeli neznámo kam minulý měsíc?"
"Bohužel," musel přiznat Jan.
"Je nahlášeno pět postrádaných osob. Všichni zmizeli neznámo kam, nikdo je neviděl od čtrnáctého února, jako kdyby se do země propadli. Zvláštní je, že se vždycky jednalo o mladé panny, tedy krom jednoho mládence z farmářské rodiny na okraji města, jako kdyby ta zmizení společně souvisela."
Jan, poslouchaje, se napil ze svého poháru.
"Ohledně té dívky, obávám se, že ji lidé dříve či později z oněch vražd beztak obviní, nehledě na to, kde je pravda. Rozumějte mi, to je jediné, čemu bych se chtěl vyhnout. Nechci, aby se tu začali lidé lynčovat a nedej bože zabíjet."
Rytíř se poněkud nervózně narovnal v křesle, cítil na sobě upřený pohled poradce Hlaváka, jenž nehnutě stál v rohu místnosti jako socha. Nebylo mu to zrovna příjemné.
"Strach lidi vždycky vede ke špatnostem a zaslepení. A co ti mrtví? Sděloval jste ve zprávě knížeti z Českých Budějovic, že jsou velmi nevšední."
"Ano, to je pravda," zamyslel se, „vždycky, když jsme je našli, byli ztuhlí, v nehybné křeči a s úděsně zkřivenými obličeji. Mrtvé oči stále dokořán otevřeny a v nich snad ten nejhorší strach, jaký mohly poznat, vskutku strašlivé. U všech obětí byl rozdrcen hrudní koš v oblasti srdce, které vždy chybělo. Srdce jsme nenalezli u žádné z obětí. Krom toho měl každý zabitý na čele vyryté nějakým ostřím písmeno N.“
„Písmeno N?“ podivil se rytíř.
„Ano, přesně tak. Osobně nemám vůbec zdání, co to může znamenat.“
„Co se s těmi těly stalo?“
„Na přání církve i lidí jsme všechna těla spálili, až na zesnulého pana Mišelíka, nebo» jeho rodina byla zásadně proti. Byl pohřben na městském hřbitově za přítomnosti kněze i přesto, že většina duchovních byla proti. Bylo vlastně téměř nemožné, aby měl řádný pohřeb jako obyčejný člověk. Vdova Mišelíková se však pohádala s nejvyšším kaplanem našeho města, přičemž ho napadala hanlivými výrazy. On ji na oplátku obvinil z rouhání, byl z toho několik dní poprask, raději jsem to vyřešil sám bez přítomnosti vyšších církevních hodnostářů."
„Možná by bylo moudré sdělit tyto detaily knížeti Jiřímu.“
Starosta trochu nejistě kývnul hlavou. Rytíř se zhluboka napil ze svého poháru.
„No,“ pravil rytíř a poškábal se na krku, “jsem poměrně unaven z cesty, takže bych si nyní rád odpočinul, ale poté si o tom promluvíme podrobněji.“
„Ano, jistě, pane. Už jsem vám zamluvil apartmá v nejlepším hostinci ve městě,“ pravil rychle pan Milský.
„Pošlu s vámi někoho, kdo vás doprovodí.“ Poté oba muži vstali a starosta se znovu uklonil. Před tím, než šlechtic opustil šero místnosti, zamyšleně se zadíval na kamennou tvář starostova poradce, jenž z Jana nespustil své pronikavé oči po celou dobu jejich konverzace.