Andor.cz - Dračí doupě online

Prvotní zkoušky (kapitola druhá)

„Tak tohle je Král cest. Otevřen k východu, mocný v nitru, přes něj hrkotají vody, přes něj jezdí ženy, přes něj jezdí ženiši, nad ním odfukují býčkové. Všem vzdoroval a stavěl se jim na odpor. Tak odporuje i jedu, nákaze a zlu, které přicházejí…“
Zprava mi přiletí pohlavek. Probudím se z dřímotu a postřehnu, že monotónní hlas Jarého utichl. Jaká škoda, vždy mne dokázal bez výjimek uspat.
„Ludmilo!“
Pootevřu očko. „Hm… Které přicházejí do kraje. To znám, Jarý, čteš mi to po sté.“
„To ale neznamená, že tu budeš při tom chrápat jak ožralý zbrojnoš,“ poví razantně a ještě razantněji zaklapne tlustou knihu. „Nikdy si to nezapamatuješ. Zbytečně tě to učím.“
Vstane a jako vždy, když se v něm probudí morous, mocně oddechne. Pootočím se k němu a znuděně a pomalu zpaměti vykládám věty ze stařičkého herbáře:
„Dnes je tomu tak, jako bylo kdysi. Zlo prochází krajinami a my potřebujeme léčivé rostliny, jako je jitrocel,“ přidám na temné vážnosti v hlase a ještě víc poposunu loket po stole, „který vychvalují ve všech bylinkářích, aby tomu zlu vzdorovaly. Jitrocel lze najít na polních a lučních cestách a stezkách, v příkopech a na ladem ležící půdě, prakticky na celém světě.“
Jarý se ještě obrátí ve dveřích a zavrtí hlavou: „Prakticky na celém světě… Kdes to četla? Co to plácáš?“ Chytne se za hlavu a raději rychle odejde.
„A je to tam,“ stojím si za svým. Drmolím si sice tahle slova pod nosem, ale i tak mi připadají podstatná a důležitá.
„Tohle všechno se tě snažím naučit, a» víš, co dělat, když budeš mít život na kahánku! A ty? Ty spíš!“ křičí Jarý někde dole, v kuchyňce.
„Nemůžu být přece tak chytrá jako kdejaký mastičkář!“ zařvu nakonec i já.
Za chvilku už slyším cupitání těch jeho nožek po schodech a vychytralý chlapský obličej mezi futry. Tváří se jako rádoby mudrc s naraženou hubou, co si právě úspěšně uvařil léčebný čajíček. Málem se zajíkám smíchy.
„Ty si na mě ještě ráda vzpomeneš, Ludmilo,“ pronese vážně, plačtivě. Jeho tragika je až komická.
„Jasně, až si třeba zase urazím palec o ten nový záhon nějakého plevelu, cos nahrabal přímo u dvířek do kůlny,“ dám mu jízlivou ironií za pravdu.
„To není plevel, ale kukuřice!“
„Aha,“ sesunu se zpět na židli do svého postoje spáče a podepřu si hlavu dlaní, „takže něco, co nemůžu sníst, protože s tím můžu léčit opuchliny, revma a další a další blbiny, které stejně v životě mít nebudu a ani nedostanu, protože tu v téhle chatrči shniju. A ty se mnou,“ odseknu drze.
Další políček uštědří Jarý mému temeni a já jen nechápavě vzdychnu. Jeho ruce pak šmátrají někde v letité dřevěné truhlici. Sleduji, s jakým zanícením to všechno provádí, jak mu záleží na tom, aby mne dostatečně vytrestal. Tuším, že vytáhne nějakou příšerně tlustou knihu a budu ji muset do večera přečíst. Nakonec se stejně spletu v úsudku, protože Jarý podrží v ruce tenoučké listy založené do kraví kůže a položí je vedle mne.
„Tady jsem si psal, co jsem zažil s mými lidmi. Je tady všechno,“ přejede hřbetem ruky po srsti obalující papíry, „každá událost, každá vyhraná šarvátka, každá lidská zvěř, kterou jsme zkrotili, každé zranění a jeho následné léčení.“
Významně na něj pohlédnu. „Aji každé úmrtí?“
„Kuš!“ ožene se po mně a protočí oči v sloup. Nakonec však otevře pouzdro a začne se přehrabovat ve stránkách. Ty časem zežloutly a zavoněly starobou.
„Zkušenost tě naučí. Proto chci,“ nadechne se a lehce přivře obal z kůže. Když chce, tak to bude hrozivé, napadne mě. Hledím mu do očí, jenže on se dívá skrz mne. Jako by přemýšlel nad starými vzpomínkami. „Proto chci, aby sis to přečetla a naučila se, co a kdy pomáhá.“
Nevěřícně vyvalím bulvy. Jarý jen tiše vstane a opět je na odchodu.
„Za pár dní ti dám pár úkolů, které vyřešíš. Budeš chodit po lukách a vyřezávat kořeny ze země. Nebo polezeš na stromy, abys z nich strhnula parazitující byliny. Možná se budeš muset brodit po pás v bahně a mrazivě ledové vodě, abys konečně pochopila, že tohle není jen prachsprosté mastičkářství, ale především způsob, jak přežít.“

*

První bylina, kterou jsem kdy použila, byl pitulník. Když si mě Jarý nechal u sebe, pila jsem odvar z květů a listů této příšerně vypadající rostliny. Sbírala jsem ji s ním a sušila. Vůně bývala po nocích tak nesnesitelná a těžká, že jsem raději spávala ve stáji. Od té doby, jen co ucítím pach pitulníku, je mi zle od žaludku.
Ještě jednou prohrábnu rukou houští, jestli tady nenajdu rostlinku pitulníku. Znaveně poposednu opodál, když mé hledání nemá úspěchu, a zalistuju v papírech obalených kraví kůží.
„Pitulník… Pitul… Tady je ten hnus fialovej,“ utrousím nadávku, která se stala spíše zlozvykem. Přestože pitulník kvete žlutě, všechen hnus je pro mne prostě fialový. „Kvete na jaře. Samozřejmě, jsem blbá, na jaře.“
Takže pitulník Jarému nenajdu. Jaká čest, protože to bych ho pak musela pozvracet z toho smradu při sušení. Myslím, že má Jarý vlastně štěstí. A já ještě větší. Vstanu a obejdu houštiny. Zamířím přímo do lesa, do jehož útrob mám vysloveně zakázáno chodit. Prý kvůli uhrančivým čarodějnicím a věčně hladovým vlkům. Dětské povídačky.
I přestože mi Jarý zatím žádný úkol nezadal, nemarním čas a sbírám všechno, co kolem jen rozkvete. Samostatnost je tou poslední vlastností, která by mi chyběla. Nikdy nemíním za nikým chodit jako ovce, slepě a důvěřivě. První krok dělám z pocitu vlastního bezpečí, nikoli z nutnosti. Žít v mých očích znamená víc než jen přežívat a čekat, až hlava sama odpadne od krku. Nikdy neodpadne sama. Někdo jí musí pomoci, jak říkává Jarý, když trestá zločince. Říkal to taky, když mi chtěl udělit lekci. Jenže teď se spíše zaměřuje na rozdávání úkolů než na hlavy. Hlavy byly ovšem méně namáhavé, a tedy i přijatelnější.
„Hlavy,“ napadne mne. „Hlaváček už taky nekvete. Všechno jde na podzim do háje!“
Nálada se mi horší čím dál tím víc. Nic nenacházím, jen bloudím a bezmyšlenkovitě zírám do země. Vtom mě zaskočí odraz slunečních paprsků z jediného místa v temném lese. Zajímá mě, oč se odráží světlo, a skloním se. Na devítilaločnatém nastříbřelém lístku se chvěje kapička rosy. Vypadá posvátně a vznešeně, skoro jako by se někdo staral o to, aby ležela klidně a netknutá na svém místě. Možná ji někdo hlídá. Nenápadně se rozhlédnu, ale v okolí pár metrů, kam lze ještě zrakem dohlédnout, neuvidím ani živé duše. Ruka mi vystřelí od těla a u krásné rostliny se zpomalí. Dostanu příšernou chu» cvrknout do listu a nechat tu kapku skutálet do vápenatého podkladu. Stačí nepostřehnutelný okamžik a do nosu mě uhodí jakýsi malý blesk, který se rozpadne na tisíce jiskřiček. Odvalím se stranou.
„Hrom aby do toho!“ syknu vyděšeně. Opravdu je střežená, pomyslím si.
„Hrom! Hrom!“ opakuje po mně ječivý hlas dítěte. „Hrom, aby! Hrom!“
Oči se mi ještě chvilinku mlží, a tak si je pořádně promnu.
„Neřvi tak. Vždy» ohluchnu,“ šklebím se a otáčím se po dětskému hlasu. Jeho majitel kolem mě poskakuje a pořád vříská. Rukama chmatám po osobě, jenže marně. Děcko je rychlejší a odstrkuje mě od místa, kde roste květina s kapkou rosy.
„Hrom!“
„Žádnej hrom! Žádnej, rozumíš!? A nechej mě už konečně!“
„Hrom, chceš au kyti! Hrom!“ řve hlas.
Konečně se zlatavý opar před očima ztratí a já uvidím malou osůbku lamentující a pohazující drobnýma rukama. Nevypadá, ale asi bude zákeřný. Kolem zelené kamizolky mu poletují zlaté jiskřičky a nožky poskakují tak rychle, že se za ním nestačím souvisle otáčet. Dokola řve svoje nesmyslná slova a nepustí mě o krok blíž k jeho rostlině. Pro jistotu sáhnu po meči, jenže ten drží v pochvě jako přikovaný.
„Ne zbraň! Ne! Zbraň au!“ ječí skřítek a znovu kumuluje svoje blýsknutí, aby mne mohl oslepit. Naštěstí včas uskočím a dopadnu přímo k orosené kytce.
„Aaach…“ vydechne skřítek a vyvalí oči. Zastaví se a vůbec se nehne. Pro jistotu udělám to samé a pohlédnu nad sebe. Lístek se chvěje nějak víc než před chvílí a kapička rosy se kutálí tam a zpět po stříbrné čepeli.
„Kyti,“ zašeptá skřítek a stáhne úzké rty do trubičky.
„No a co?“ hlesnu.
Jenže skřítek mi nehodlá nic vysvětlovat a rukou srazí moji hlavu k zemi.
„Au, ty malá mrcho!“ vřísknu. Zavrtím se a zašklebím, vůbec jsem nečekala, že takový chvat udělá.
Skřítek pomalu vytáhne z kapsy špagátek, na kterém visí průhledné perličky, a pomaličku, polehoučku koncem šňůrky nechá kapku rosy skutálet k perličkám. To celé za účasti jeho druhé ruky na mém čele, tiskne ho silně k zemi, až bolí. Pak rychle odskočí a ukryje šňůrku s perličkami nazpátek do kapsy. Nechápavě se posadím a rukou přišlápnu celou rostlinu. Skřítek si toho ani nevšimne a nedůvěřivě si mě měří pohledem.
„Nečum!“ okřiknu ho naštvaně. „Mohl ses ke mně chovat mileji, a ne mi rozbít hlavu o šutr.“
Jenže skřítek mlčí. Jeho velké oči mrkají a čekají.
S námahou se sesbírám ze země.
„Hlavy,“ špitne drobek.
„No jasně, hlava! Říká ti to něco, k sakru?“ rozezleně ze sebe strhuju jehličí zabodnuté v košili u zátylku.
„Hlavy samy neodpadnou,“ vyleze z něj věta a já se zarazím.
„Cos to řekl?“
„HLAVY!!!“ zaječí tak hlasitě, až mi zapraská v uších. Zkroutím se zpět na zem a v příšerné bolesti si mnu ušní boltce.
„Aaach…“ vyhrknu trochu drsněji než skřítek dříve. „Prosím tě, nekřič už!“
„Na tebe je třeba křik, když ty tak umíněná!“ poví už klidně a usadí se do vyhloubené díry v zemi obrostlé mechem.
Pochopím, že tady nepomůže zloba, natož zbraň, jelikož ta je pevně uvězněna nějakým záhadným kouzlem v pochvě a ani s ní nehnu. Tak tedy zkouším smířlivou metodu: „Umíněná možná jsem, to jo.“
„Tak byla hodná a poslouchala mě!“ vyjekne skřítek a založí si ručky v bok.
Přikývnu na souhlas. „Dobře, budu tě poslouchat.“
„Sesyl. A ty?“
Křečovitě se držím při zemi a dívám se do jeho očí. Nejsou již tak velké, jen ostražité.
„A ty?“ zopakuje milejším tónem, vstane a popojde blíže ke mně, což mě k smrti vyděsí a stáhnu se dále do houští. Skřítka to zřejmě zaskočí a smutně se zamračí. „Sesyl.“
„Jmenuješ se…“ Vysoukám ze sebe pomalu. „Sesyl. Já Ludmila.“
Jeho kroky jsou teď pomalejší. Tentokrát neuhýbám, vypadá to, že se chce spřátelit.
„Ty šermířka, že?“ Vztáhne ruku k mému meči a lehce, ladným pohybem jej vytáhne.
„No,“ hlesnu, když se jeho žádostivý pohled do mě zaboří.
„Prima, prima,“ kýve hlavou Sesyl sám pro sebe a prohlíží si čepel zbraně. „Já tady bydlet a to můj les. Chápeš?“
Opřu se o lokty a stále zůstávám v polosedu. Přikývnu.
„Já mít svůj domov tam daleko, ale teď nemůžu zpátky.“
„Proč?“ zajímám se.
Sesyl na mne znovu upře nenávistný pohled a jeho hlavička se zachvěje, nosík se skrčí.
„Tam vééélký a zlý bazilišek! Nemá rád Sesyla, Sesyl ho taky nerad.“
Skřítek pochoduje okolo mne a hraje si s mečem. Moc mne nevnímá, když si ho se zájmem prohlížím. Tak měl tedy Jarý pravdu. Žijou tady stvoření, kterých bych se možná měla obávat. Jen doufám, že mě ten poblázněný trpajzlík nehodlá předhodit baziliškovi jako předkrm, napadne mne.
Vtom na mě malý mužíček obrátí meč a drží jej špicí přímo u mého hrdla. Polknu.
„Já ne žádný poblázněný trpajzlík, drzoune!“ sykne a znovu mu kolem těla začnou jiskřit malé, leč zákeřné hvězdičky.
„Dobře,“ zašeptám, „omlouvám se, Sesyle. Nejsi žádnej poblázněnej trpajzlík. Máš pravdu.“
Teď mi to teprve dochází. Tohle drobné stvořeníčko ovládá telepatii a celou dobu, co jsem obcházela kraj lesa, si četlo mé myšlenky. Ani se neptá se, co tu chci. Prostě to ví.
„Ty můžeš pomoci,“ povídá a přitom nepřestane mířit mečem na mé tělo, „s tím baziliškem.“
„Já?“ povytáhnu obočí.
„Hm,“ přikývne, jeho očka zamrkají a pak zasune můj meč zpět do pochvy. „Ty.“

*

„Tam je, dole, a zuří, když já blízko.“
Pozoruju Sesylův prstík ukazující k nevelkému otvoru v jeskyni. Skrýváme se za tmavým houštím a já ucítím, jak se najednou skřítek zachvěje, když mluví o nevítaném hostovi v jeho příbytku.
„Šla! A zničila toho neřáda!“ pronese Sesyl zarputile a žďuchne do mě dlaněmi, až vypadnu před křoviska. „A pořádně s ním zatočila!“ zakřičí za mnou ještě a jeho hlava se urychleně ztratí někde mezi vzdálenými stromy.
„Moc mužnosti teda nepobral,“ zabručím si pro sebe a vykročím k otvoru v jeskyni.
Čím blíže ale jsem, tím více se mi klepou kolena. Polknu naprázdno, v ústech mám sucho jako po řádně prochlastané noci. Před vstupem dovnitř se mi udělá husí kůže, protože je najednou kolem podivně chladno. Čepel zaševelí, jak vytahuju meč z pochvy. Pevně stisknu jílec oběma rukama a jediný krok stačí, abych se ponořila do smrdutého temna. Kroky znejistí, srdce div neskáče z krku, ale pořád kráčím kupředu a naslouchám zvukům v šeru. Cosi po mé pravici zapraská a meč okamžitě vyletí naproti.
Zírám na svou obět, spíš tedy na její světélkující, žluté oči. Neartikulovaně zařve. Nejspíš se baziliškovi nelíbí, že je rušen ze spánku.
Nohy mám ztuhlé hrůzou. Asi mě sežere, proletí mým mozkem úděsná myšlenka.
Potvora vyvalující na mne zraky povstane. Znovu si poslechnu její příšerný řev.
Na tuhle chvíli jsi přece čekala a připravovala se, pomyslím si. Potřebuju si dodat aspoň trochu odvahy, aby se mé nohy vůbec odlepily od země.
Bazilišek vyběhne proti mně a mé paže automaticky zakrouží mečem ve vzduchu. Teď nebo nikdy. Žádná jiná příležitost už nebude.
Uskočím před rozběhnutou zrůdou a otočím se celým tělem k ní. Zabrzdí kousek za mnou. Zařve, až z tlamy vyjde nepředstavitelně hnusný puch.
„Bože,“ utrousím zhnuseně a jistěji stisknu jílec.
Bestie zafuní.
Nespouštím baziliška z očí a jediná otočka stačí, abych jej nebržděným úderem ohrozila. Což ho očividně naštve a vyskočí přímo proti mně. Seberu veškerou odvahu, ruce vedou meč, který tne. Vedle.
„Maminko!“ zaječím, jakmile se vzpamatuju a postřehnu rozběhnutý stín postavy baziliška. Než mi hupsne na hlavu, vyšvihnu se a díky mrštnému kotoulu zmatu nepřítele.
Baziliškův jekot nabírá na obrátkách. Stojíme proti sobě, ukročím vzad, jenže ne příliš. Zády narazím na zeď. Sleduje mne, jako bych už byla jeho.
„Fajn, ty hnusná tlamo,“ pozdvihnu meč a naběhnu přímo na něj.
Bodnu a zatlačím zbraň hlouběji do vychrtlého těla. Cítím, jak mi drápy látá ramena. Vykřiknu bolestí a odtrhnu se od něj. Nepříčetně vyrve meč ze svého břicha a odhodí jej stranou. Vyřízená čekám, až naběhne blíž ke mně. Taky to udělá a povalí mě celou vahou. Zaryje se pařáty do paží a skloní se nad můj obličej. Úděsem ani nemůžu křičet, krev mi pulsuje hlavou a palčivá bolest ochromuje mé racionální myšlení. Instinktivně zašmátrám dlaní po zemi, v posledním záchvěvu naděje sevřu prsty a obsah dlaně chrstnu příšeře do hnusného obličeje.
Sevření drápů na okamžik povolí.
Žďuchnu do baziliška a odkutálím se zpod jeho obludného těla. Meč mám teď na dosah.
Bazilišek oslepený prachem se v jeskyni neorientuje a za ohlušujícího řevu agresivně skáče kolem a rozhazuje pařáty. Nyní je pro mne snadnou kořistí.
Z posledních sil uchopím meč a zakroužím jím nad hlavou. Čepel zasviští vzduchem a jekot obludy v mžiku utichne. K zemi padne chlupatá palice.
Vyčerpaně oddechnu a zahodím meč. Sesunu se dolů na podlahu a zasténám. Ramena pálí, horká krev stéká přes rozervanou košili po kůži k pasu. Víčka mi těžknou víc a víc. Nakonec ztratím vědomí.

*

Každá zkouška se nakonec dobere svého konce. Jaký ten konec je, na tom nezáleží. Buďto je dobrý, nebo špatný. Nic víc.
Zmýlila jsem se, když jsem si myslela, že na podzim příliš bylin nekvete. Lesní skřítci mají své tajné zásoby. A Sesyl mě odměnil opravdu uspokojivě. Dokonce jsem donesla domů tolik druhů, že mě Jarý musel pochválit.
„Jen nechápu, odkud jsi vzala ten pitulník,“ zavrtí nechápavě hlavou nad žlutě kvetoucí rostlinkou.
„Třeba to není pitulník,“ oponuju a nahlížím mu přes rameno do herbáře. Kniha opravdu ztloustla a popisků přibylo také požehnaně.
„Pitulník poznám, Lu.“
Přisednu si k němu a zahledím se na něj. Jeho šedé oči kmitají po bylině nahoru a dolů a prsty hladí lístky. Nakonec Jarý zapojí i čich, jenže ten můj. Strčí mi kytku přímo pod nos a mě natáhne.
„Bože můj,“ zakryju si pusu dlaní.
„Vidíš sama, pitulník.“
„Spíš cítím… Hnus fialovej.“
„Samozřejmě.“
„Už se mě na nic neptej. Je mi špatně.“

*

Je to pár měsíců, co jsem se š»astně vrátila z hor, ze zajetí. Podzim už ztratil svou moc nad krajinou, tráva zežloutla, stromy nakonec přišly o své listy a noci jsou teď delší a delší.
Plamínek svíce se třepotá, mrazivá tma se snaží všechno pohltit, útočí hlavně zvenčí víc a víc do domu. Sněhu taky přibývá, každou noc se z nebe sypou další vločky.
Do krčmy už moc nechodím. Tajně beru Jarému knihy a spisy, které po nocích úplně hltám, a ukládám se k spánku až pozdě k ránu.
I k šermu se vracím stále s větším zanícením. Občas se při trénování nechám unést a sám Jarý nechápe, proč šermuji s takovým rozlícením. Vybíjím si tak zlobu.
Vrátila jsem se sice domů na pohled nezměněná, ale v duši mi zůstaly hluboké šrámy. S chutí bych svým mečem od»ala hlavy těch parchantů od jejich těl, za to, co si ze mě udělali. Nestarali se, jestli mám hlad nebo žízním, jestli jsem unavená nebo mi není zima, jestli mi není špatně nebo mě něco nebolí… Nebýt Jana, byla bych už mrtvá, nebo v tom lepším případě bych skončila v otroctví.
S nechutí se hrabu v jídle a Jarý mě smutně pozoruje. Je mi líto, že mu způsobuju takové starosti, ale nechci se přetvařovat. Někdy se prostě vrací návaly lítosti, a on to ví.
„Liduško,“ přeruší to mlčení.
Vzhlédnu od misky plné ovesné kaše.
„Nechutná ti to?“ zeptá se starostlivě.
„Ale chutná,“ povím tiše a zabořím pohled do desky stolu. Sedím jako hypnotizovaná.
Jarý si zklamaně povzdychne. „Tak proč nejíš? Jsi vyhublá až hrůza. Šaty na tobě visí…“
Rychle mu skočím do řeči: „Dostal Černej ovsa?“
„Ano,“ pohladí mne Jarý citlivě po vlasech.
Ztuha spolknu asi páté sousto, kaše je už studená.
Přišla zima a Černín si ještě nedošel pro svého hřebce. Dostanu o něj z nesrozumitelného důvodu strach. Co když ho jeho kumpáni zapíchli, když přišli na to, že to byl on, kdo mi pomohl na svobodu? Přejede mi mráz po zádech. Pokaždé, když sklopím víčka, vybaví se mi jeho postava, obličej, oči. Jeho úsměv i chmur, slyším jeho slova.
„Zítra vyráží kupci na cestu, pamatuješ?“ začne Jarý znovu.
„Hm,“ brouknu.
„Musíme s nimi, budeme na cestách asi tři týdny,“ pokračuje Jarý, „vím, jak ráda s námi jezdíš.“
Konečně se na něj podívám. Jistě, neustále jsem básnila o tom, jak už se těším, až zas vyjedu s Jarým a jeho družinou, kdy budou chránit kupce na cestách před zloději a loupežníky. Jenže tentokrát nemám na nějakou výpravu ani pomyšlení.
„Víš, Jarý…“ snažím se mu to nějak vysvětlit, aby se snad neurazil, ale on mi skočí do řeči.
„Vím, Lu. Nemusíš s námi, jestli nechceš, já to chápu. Jen mi slib, že tady na sebe dáš pozor. Kdybych tě ještě jednou ztratil, tentokrát bych to asi nezvládl…“ podívá se mi do očí.
Přikývnu. Přece jenom je skvělý chlap. Tolik ho miluju, nemůžu už bez jeho otcovské lásky žít.
„No, ještě musím jít chystat na cestu,“ zvedne se zničehonic ze židle.
Ještě ho rychle zadržím: „Poslyš, kdybys náhodou viděl Černína, tak…tak mu neubližuj.“
Dlouze se na mě zadívá.
„Budu se snažit,“ poví nakonec, „ale ty tu pěkně čti, piš, šermuj, uč se a hlídej!“
„Jasný,“ přikývnu a on hned mizí za dveřmi.

*

Vzbudí mne prudké lomcování okenicí. Vylezu z postele a vrávoravě, docela rozespale ji zavřu. Všude tma, a tak zapálím svíci. V noci zas přichází silná sněhová bouře. Doufám a modlím se, aby byl Jarý a jeho lidi na cestách v pořádku. Při takové fujavici je to může někde zavát, ale raději na to nemyslím. Sejdu dolů do sednice, a protože mám šílenou žízeň, tak se osvěžím trochou vody. Kouknu na stůl a židle. Ještě ráno tu Jarý seděl, teď už je pryč z města.
Divoké klepání na okenici.
Vyděšeně sebou trhnu. Nejdřív si pomyslím, že je to jen větrem rozkymácená větev stromu, ale když ve tmě za oknem uvidím obličej a pár velkých, nepříčetných očí, vyjeknu. Popadnu první nůž, který najdu, a pozoruju siluetu muže za oknem.
Něco křičí. A pak konečně rozeznávám rysy v té tváři, která se mi zdá být v té temnotě tam venku děsivá.
Odhodím nůž a odemknu petlici na dveřích. Dovnitř začne foukat ledový vítr a sníh, stojím na prahu jen v noční košili. Za chviličku do domku vběhne bílá postava, a tak rychle zamykám dveře.
Nejdřív padne na zem beranice a palčáky, pak i kožich.
Skoro nedýchám, přede mnou stojí loupežník Černín. Jan Černín.
„Přišel jsi pro koně?“ zeptám se tiše přiškrceným hlasem, jako bych měla v krku velkou bramboru. Neustále na něj upírám zrak.
Přešlápne.
„V tomhle počasí byste umrzli, kdybyste ještě dnes v noci odjeli,“ pokračuju už směleji, „Jarý tu není, dnes ráno…“
Zbrkle mi skočí do řeči: „Vím, viděl jsem ho s kupeckými vozy.“
„Jsi tu dlouho?“
Zakroutí hlavou: „Ne, teď jsem přelezl bránu, je tam před ní veliká závěj.“
„Nikdo o tobě neví,“ přivřu podezíravě oči, „a co tví přátelé? A jak jsi sem došel?“
Pozná obavy v mém hlasu, proto mě hned uklidňuje: „Svezl mě sem jeden klempíř. A mí přátelé vůbec netuší, kde jsem. Nic jsem jim neřekl.“
Nejistě si jej změřím pohledem.
„Věř mi, Ludmilo, nelžu,“ ujiš»uje mne.
„Dobře,“ přikývnu nakonec.
O pár minut později už spočívá v suchých věcech Jarého u stolu a pije horký heřmánkový čaj. Sedím naproti němu a tentokrát to jsem já, kdo tady sleduje toho druhého. Upřeně, ale se stále vážným výrazem v obličeji a s mlčenlivostí na něj hledím. Nemůžu se zbavit pocitu křivdy, ale…ale i nepopsatelné dychtivosti.
„Liduško, je mi líto, že jsem si pro koně nepřišel dřív, ale čekal jsem, až šermíři odjedou z města,“ poví a upije trochu čaje.
„Mohla jsem taky odjet s nimi,“ namítám pořád vážně.
Skoro neviditelně přikývne.
„Je náhoda, že jsi tu zůstala. Ale jsem upřímně rád. Měl jsem tušení, že jsi tady…“
Pozdvihnu obočí a zhluboka se nadechnu. A» toho nechá…
„A co tvoji společníci? Jak to, že neví, kde jsi?“ uhodím hřebíček přímo do hlavičky.
„Prostě jsem se sebral a odešel. Byli jsme v jedné vsi nedaleko odsud a potkal jsem tam starého kočovného klempíře, který v tu dobu jel zrovna tímhle směrem. Tak jsem odešel bez rozloučení,“ vypravuje.
Zdá se mi to jako povídačka. Zloděj utíká před zloději. Jízlivě se ušklíbnu.
„Takže tys zdrhnul vlastním lidem. Jak důmyslné, rytíři,“ poznamenám s jistou dávkou ironie ve svém hlasu.
Jenže on najednou vstane a bez řečí si oblíká beranici.
Nevím proč, ale nechci to. Dochází mi, že nechci zas ztratit to, co jsem teď našla. Nesmím mu dovolit odejít, a» jsou mé důvody k tomuhle rozhodnutí bůhví jak hloupé. A když teďka po takovéhle době vidím ty jeho smutné oči, …nemůžu je prostě nechat zmizet.
„Ne, neodcházej!“ vykřiknu a vstanu tak prudce, až převrátím židli, na které jsem seděla.
Ještěže se aspoň zarazil, napadlo mě. Hledí na mě.
„Prosím,“ povím tiše.
A tak si sundá kulich z hlavy a zůstane stát uprostřed místnosti.
Poklidně si prohrábnu rukou vlasy a vzdychnu úlevou.

*

Trénuju jako o život. Musím si přece do něčeho vybít svůj vztek. A vůbec, u šermu se dá přemýšlet nad různými věcmi.
Nesmím to přehánět, jinak se zblázním, zní mi pořád v hlavě, ale nedokážu se poslechnout. Malé tvrdohlavé štěně, říká Jarý, ale já se neusměju, teď ne.
Cítím čůrek potu stékající mezi prsy. Oddychnu si a pokračuju dál. Nezastavit se. Trochu se zašklebím, křivím obličej, jako bych se něčeho bála.
„Jarý, zabiješ mě.“
Další trhavé pohyby ramenem, zápěstí je tvrdé, ztuhlé. Bolavé. Nebojím se ničeho. Oženu se vpravo, meč se s řinčením odrazí od almary. Vykřiknu. Další výpad, tentokrát vlevo.
„Zabij mě!“ zařvu se slzami v očích. Sama vím, že až se vrátí, že mě nezabije, ale zabije Černína. A proto si raději přeju, aby zabil mě.
Slzy mi máčí tváře, zuby tisknu k sobě. Skoro necítím ruku, jak se křečovitě snažím držet meč. Z posledních sil se ještě párkrát oženu a s výkřikem letí moje zbraň daleko ode mne.
Nevydržela jsem více. Teprve teď cítím, jak se mi hrne krev do hlavy od bolesti. Ležím uprostřed místnosti, oči otevřené dokořán, dech zrychlený, sucho v ústech. Než se vzlykavě rozpláču, stačím se ještě posadit a opřít své bezvládné tělo o studenou zeď.
Můj meč zůstává nedotčený.

*

Zvykla jsem si už dávno na kruté zimy v těchto končinách. Nemrzí mě sedět v chatrči a trénovat psaní. Už ne, člověk si zvykne na ledacos, obzvláš» když ho naučí život. A když vedle v posteli spí někdo, na kom vám záleží, tak rádi zůstanete sedět u svíce a hlídáte, aby vám náhodou nezhasla. Aby vám ji najednou nesfouknul vítr a plamínek se nerozplynul jako cukr na jazyku.
Docela vám vadí, že si nezajdete do krčmy, protože musíte hlídat toho lapku. Ale jakmile uvidíte ty jeho dravé oči, hned zapomenete na režnou a zůstanete sedět při jeho lůžku.
Raději se kousnete do jazyka, než abyste mu slovem způsobili křivdu.
V tlumeném světle svíce se zablýská jasná perlička zasazená do stříbrného prstýnku na mé levé ruce. Pohlédnu na ni a v mysli mne osloví skřítek Sesyl. Celé množství bylin nebyl jeho jediný dar za zabití nepříjemného baziliška. Drobounký, nenápadný prsten mi vložil do dlaně, když jsem opouštěla útroby jeho lesa, a glosoval svůj čin tím, že jednou mi nemálo pomůže.
Usměju se nad živou vzpomínkou jeho slov a upřímně řečeno moc nevěřím ve skrytou sílu v blyštivé ozdobě. Přesto mne perlička, která je vlastně strnulou kapičkou lesní rosy uzrálé na stříbřitém devítilaločnatém lístku, něčím přitahuje. Pak tedy nakonec jen tajně zadoufám, že se jednoho dne Sesylova slova vyplní.
Nakloním se ke svícnu a horkým dechem sfouknu plamínek ohně. Už je hodně pozdě a jsem ospalá. Ráno musím brzy vstát a přichystat Černýho na dlouhou cestu. Uvařím čaj a zabalím dva pecny chleba. Dám do měšce pár grošů na přilepšenou a zatlačím slzy.
Postel je dneska nějak měkká, netlačí. Usnu rychle, ani nevím jak.

*

„Lu,“ slyším z velké dálky.
Sen se mi ztrácí v mysli a já rychle otevírám zalepené oči. Sakra, lapka bláznivej!
„Co je?“ zavrčím rozespale.
„Vrátili se, Jarý a jeho muži se vrátili.“
Jeho hlas zní uspěchaně, ale jeho pohled je klidný, smutný. Tmavý stín lemuje jeho postavu, jak drží v pravé ruce svícen. Oči mu svítí vzrušením, už je dokonce připraven. Má svůj meč, oblečení, a dokonce v ruce svírá kutloch s věcmi, co jsem mu večer připravila.
„Teď? Měli přijet teprve odpoledne,“ divím se, ale to už stojím na nohou a sbírám se ze spánku. Rychle na sebe hodím kus ovčí kůže, kterou si zapnu kolem pasu, vlasy si shrábnu do copu a rychlými kroky běžím do dolní sednice za Janem. Ten už stojí u okna a čeká na mě.
„Uzda visí na vratech, vezmi si Černýho, až bude Jarý doma, až zhasnu. Rozumíš? Mohl by tě chytit,“ dávám mu kvapně poslední rady, ale on jen kývá hlavou.
Jasně, jsem malá holka, on ví, co má dělat. Zašklebím se, což ho rozesměje.
Zvenku najednou uslyšíme kravál. Jarého hlas krotí svého koně.
„Sbohem,“ nakláním se k Janovi přes otevřené okno do zimy a on ještě drží mou ruku.
„Ne sbohem, na shledanou, určitě se neboj, já ti…“ poví tiše, ale jeho poslední slova bere vítr a unáší je bůhví kam. Neslyším ho, odchází. Jen vidím jeho smutný pohled a jak se ukrývá do tmy.
Tak tedy na shledanou, ne sbohem, můj rytíři. Snad se ještě shledáme.
Kvapně zavřu okno na petlici, aby se neotevřelo silným větrem a užuž chci jít do patra, když se otevřou mohutné dveře a v nich stojí zasněžená postava Jarého. Rychle se k němu otočím a rozběhnu se. Vesele mu skočím do náruče.
„Jarý! Ty seš tady, no páni! Slyšela jsem tě přijet!“
„No no,“ zahučí pod šedými vousy a položí svůj meč na stůl. Strhne si z hlavy beranici a oklepe z ní sníh. Rychle mu ji vezmu z ruky a už ji dávám k peci, aby se usušila.
„Jsi nějaká veselá, holka. Stalo se snad něco?“ větří Jarý ve vzduchu levotu.
Ale já se umím tvářit profesionálně lhářsky. Zamrkám, zavrtím se a už mi z pusy letí první lži: „Spala jsem a vtom jsem zaslechla, jak se něco děje na dvoře. Kouknu z okna a co nevidím!“ vběhnu mu do náruče. „Můj drahej Jarý! Moc jsem se na tebe těšila. Ale myslela jsem, že přijedete až zítra.“
Trochu se pousměje, nejspíš mi věří. Ostatně, kdo by nevěřil mým kukadlům, že?
Svlékne ze sebe kožich a těžké kožené boty. Sedne si ke stolu a já mu zatím chystám něco k pití. Kapka medoviny ho jistě zahřeje. Stojím k němu zády a smutně pozoruju, jak medovina klouže z flašky rovnou do hrnku.
Nespěchám, ačkoliv vím, že Jan čeká, až se rozhodneme jít spát. Chci mít ještě chvíli pocit, že je mi nablízku. Druhý muž v mém životě. Prvním je Jarý, ale ten už něčím štěrká u stolu. Ztuhnu. Peníze Jana Černína. Přichystala jsem mu je tu, ale on je nechal ležet.
„Co to je za groše? Nevíš o tom něco?“ ptá se a moc dobře ví, že o tom musím mít páru.
„Ty jsou moje,“ rychle se k němu otočím a beru mu pytlík z pravačky a druhou rukou mu do ní dávám hrnek s medovinou. „Pij, seš unavenej, že? Musíš spát, protože chci, abys mě zítra vyzkoušel. Trénovala jsem, a hodně!“
Snaha zamluvit případ s měšcem plným grošů vychází.
Jarý se pohladí po vousech a napije se medoviny. Koukám na jeho oči, jsou malé a unavené, zavírají se.
„To je dobře. A četla jsi?“ ptá se hned. „Víš, že chci, abys zvládla i psaní.“
Zašklebím se. „Nó… Jarý, to ani…ne.“
Spráskne ruce a hned se zvedá ze židle. Hrnek je prázdný, a tak se může jít spát.
„Samozřejmě, psát to ne, ale hospody jsi jistě vymetla všechny!“
„To ne,“ bráním se právem. „A jak jste se měli na cestě, to mi nepovíš?“
Otočím se zvědavě kolem něj a užuž ho táhnu nahoru. Zubí se, usmívá, určitě si myslí, že zas na něj něco chystám.
„Liško jedna mazaná,“ bručí si pod nosem. „Cesta byla bez potíží, jen párkrát jsme zapadli do závěje. Ale že tě to tak zajímá…?“
Rozestýlám postel Jarého.
„A co Černín a jeho kumpáni?“ prohodím jen tak mimoděk.
Zamračí se. „Cháska jedna, rozprchli se, docela všichni. Jeden dřív než ten druhý.“
Jarý uléhá a jsem ráda, že mi nedalo moc práce ho dostat do lůžka. Horší to bude ráno, až se bude vyptávat. Ale to už určitě neusnu. Rozednívá se, proto se ještě na chvilinku zavrtám do pelechu a popřemýšlím nad tím, co mu povím.
Rychle zhasnu svíci a ztěžkne mi srdce. Teď se Jan vydá z města. Možná jej už nikdy neuvidím. Lůžko je ještě teplé, a proto je mi v něm příjemně. Za malou chviličku už slyším, jak Jarý zařezává. Musím se pousmát. Tak konečně je doma.