Andor.cz - Dračí doupě online

" Piráti Mrtvé panny "

I.

Nechápu, proč bych to pro tebe měl dělat. Nechci ti takhle dělat otroka. Příště se na tebe rovnou vykašlu, "

řekl muž naštvaně a odplivl si. Již dávno si sundal košili, a teď jeho obnažená záda orosil pot, a tak se celá, vystavená slunci, leskla. Pravidelně se ozýval zvuk zarážení kovu do hlíny, jak muž kopal. Stál na hřbitově, ale hrob nekopal. On jej vykrádal. Házel hlínu ven, kde se již tvořila veliká hromada. Byl blízko. U hromady postával menší mužík a rozhlížel se, jestli někdo nejde. Byl oblečen do slušivého oblečení, hodil by se spíše do nějaké honosné krčmy. Jeho bílou košili zdobily pozlacené knoflíčky, u pasy se mu houpala vyzdobená pochva a trčel jílec dlouhé šavle.



Oblečen byl do kožených kalhot, a určitě mu teď nebylo zrovna chladno, protože slunce bylo vysoko na obloze a pálilo vší svou silou. Na poznámku muže zareagoval úsměvem a promluvil velmi odměřeným, téměř arogantním hlasem.

"Ale vždy» víš, že Šéf vždy dobře platí, ne?"

Zkontroloval rychlým pohledem jeho práci. Už byl až u dřevěného víka nějaké rakve. Ozvaly se kroky. Někdo se blížil uličkou, na kterou bohužel neviděli, přes zídku. Proto sykl a mávl rukou, a» jde kopáč za ním.

"Všeho nech a pojď se schovat. Nesmí nás tu vidět."

Kopáč položil lopatu, sebral svou košili a rychle se i s druhým mužem, později známým jako lodník Frederik, přezdívaný "Fred", schoval za zdí jedné z blízkých hrobek. Bylo mu nevýslovné horko, měl sucho v puse a byl unavený, ale napětím tajil dech, že skoro přestával dýchat. Fred byl klidný a nahlížel za roh.

"Šéfe, zdá se, že tu už byli. Asi jsme je museli vyrušit, nedokončili to. Někde tu jsou,"

ozval se hlas nějakého mladíka, který dělal průvodce. Ozval se i další hlas.

"Dobře, tak to chlapi vezměte a jdem."

Chladný, a přísný. Dále následovalo tahání rakve na povrch a následně pryč, i s pomalu vzdalujícími se kroky. Fred se zamračil a odplivl si. Otočil se na kopáče a z kapsy vytáhl dva zla»áky.

"Co? Jenom dva??"

zarazil se kopáč. Fred se jen usmál a odvětil mu:

" No, já z toho nemám nic. Tak nemluv a jdi si koupit tu svoji pálenku. Za tyhle prachy, jak tě znám, budeš zase dva dny v lihu. Zase se zastavím, až budu něco potřebovat. Teď musím vyřešit tohleto. Měj se."

A otočil se k odchodu. Kopáč si jen povzdechl a peníze pečlivě uschoval....


Později toho dne se Fred dostává do Přístaviště, kde kotví spousta lodí. Vchází do jedné ze zdejších putyk s názvem "U Mořské krysy" a tam vyhledá jednoho muže.


"Šéfe, máme problém,"

řekl Fred a zamračil se. Stál před vysokým mužem, bezmála dva metry měl. Sice teď seděl, ale i přesto byl dost vysoký na Freda, který měl pouhých 165. Byl také tlustý. Cpal se kuřaty, pečenými prasaty, a zapíjel to spoustou piva. Ale sílu měl strašlivou. Říkali mu Šéfe, přeci jenom je všechny vedl. Jinak se jmenoval Jurij, ale to jméno nikdo neznal, nebo nechtěl znát. Ten se zamračil a odplivl si bezostyšně na zem.

"Takže zásilku nemáš?"

zeptal se hlasem, který by spíše mohl patřit starci než tomu muži. Dělala to ta spousta alkoholu a mořský vzduch, vdechován do plných plic.

"Nemám, šéfe. Vyfoukl mi ji Steward. Asi kotví v druhém přístavišti, napříč ostrovem,"

řekl a posadil se naproti Jurimu. Ten se krátce zamyslel a napil se piva, přičemž pár pramínků mu steklo po bradě, a Fred dostal na pivo chu». Jurij poté dodal:

"Co kopáč?"

"Dostal zaplaceno půlku, jak bylo dohodnuto. Nebyl moc nadšený, ale určitě bude mlčet."

Jurij přikývnul. Znal toho kopáče. Kopáči byli lidé, najímaní zpravidla z chudiny, aby vykonávali těžkou práci za malý peníz, a pak na ni zapoměli. Nejlépe v oparu alkoholu. A úplně nejlépe bylo, když peníze utratili v hospodě, která patřila těm, kteří si ho koupili.

"Takže Steward je tady, a má naši zásilku... Dobře. Informuj kluky, dneska večer si zajedem vyřídit účty. Za hodinu a» jsou na palubě, "

řekl nakonec Jurij, práskl s korbelem piva a zvedl se. Fred se hned zvedl také, přikývnul a odchvátal pryč. Jurij zaplatil a pomalým, kolébavým krokem se vydal ke své lodi s názvem "Mrtvá panna". Byla to veliká loď, s obrovským stěžněm, čtyřmi otvory na děla na každé straně, zakotvená docela daleko od přístaviště, protože měla také docela veliký ponor. Jurij se do ní musel dostat malým člunem, ale co se dá dělat. Ostatní lidé z posádky byli asi ve městě a užívali si alkoholu a žen. Bohužel, zásilku nemají, takže budou muset zase pracovat. Jurij měl podle dohody s jedním obchodníkem za špinavou práci dostat pěkný balík peněz, ale zdá se, že Steward, což byl také Pirát, se o tom dozvěděl a vyfoukl mu to. To se mezi Piráty stává. Ale pokud kotví na druhé straně ostrova, než se tam dostanou, utrmácení z delodenního pochodu, budou napadeni Juriem a jeho lidmi. Jurij byl dost chytrý, aby si tohle spočítal, a právě on byl proto ten pravý, aby celou "Mrtvou pannu" vedl.

Přesně po hodině se k Mrtvé panně blížily dva čluny, naložené téměř k prasknutí. Nakonec se na loď vyšplhalo třináct lidí, mužů. Fred zaklepal na dveře Šéfovy kajuty a muži se mezitím seřadili do dvou žalostně vypadajících parodií na řady po šesti. Byli tu dva bratři Desterovi, muž, kterému přezdívali Krysa, potom jeden člověk, co skoro celou dobu pobytu na lodi trávil v hlídkovém koši, ani vlastně neznali jeho jméno, dále Stan, Joseph, George Puškař, Wolf, Forem Dlouhán, Bubeník, a další dva bratři, tentokrát Wounderiovi bratří Hlávci.

Šéf po chvíli vylezl a důkladně si tu chásku prohlédl.

"Koukám, že jste oslavovali, chlapi. To je fajn,"

začal svou řeč a v odpověď se mu dostalo nadšeného jásání a souhlasu stále ještě rozjařených chlapů.

"Ale byli jsme okradeni o zlato, které nám patří. Přesně za dvě hodiny zvedneme kotvy a poplavíme se na druhou stranu ostrova, kde si to vezmem zpátky. Máte dvě hodiny na přípravu! Jasné?"

dokončil svou řeč a kývl na Freda, a» jde s ním do kajuty. Chlapi už věděli, co mají dělat, a tak se všichni vydali na svá místa, připravovat děla, plachtu, munici, naleštit zbraně, provést případné obřady a zvyklosti, které dělali vždy před bojem. Třeba ten malý mužík, který pořád byl jen v hlídkovém koši, vyšplhal nahoru, až s úžasnou obratností a lehkostí, a pěkně si svůj koš umyl a naleštil. Poté si tam přinesl mušketu a munici. Bratři Desterovi pečlivě vyčistili své dělo, stejně jako Wounderiovi Hlávci to své a dalších šest, Bubeník si připnul za opasek dvě pochvy se svými šavlemi, George Puškař zase vyčistil a nabil spoustu mušket pro celou posádku... Prostě každý měl dost práce, a vše fungovalo jako promazaný stroj. Jurij mezitím probíral s Fredem přípravy a taktiku. A tak uběhly dvě hodiny...

Za pokřiků příkazů, hýkaní mužů, kteří se dřeli, a napínání svalů se kotva zvedla a loď se ztěžka pohnula směrem ke svému cíli. Za malý okamžik se mnohé změní a my si teď povíme, jak se to vlastně tehdy událo.

Loď se pomalu objevila, jak Mrtvá panna vyjela zpoza útesů. Nikdo o nich netušil. To je dobře, nestihnou se na boj dostatečně připravit. S těmito a mnoha jinými myšlenkami postával Jurij na přídi s dalekohledem u oka a hleděl na cizí loď. "Šílený lopuch", tak té lodi říkali. Už dlouhou dobu o ní Jurij slýchával, a teď ji přepadne. Vítr česal jeho vlasy a pohrával si s lemem jeho šatů. Byl připraven.

Loď se pomalu dostala na dostřel, a tak Jurij přikázal, a» se k ní otočí bokem a připraví děla. Šílený lopuch zatím zvedal kotvu a připravoval se na obranu. Ale bylo již pozdě. Mrtvá panna se natočila, a vzduchem se postupně ozvaly čtyři rány, a obrovská oblaka kouře. Chvíle ticha, jako by se zastavil čas. Dělové koule svištěly pomalu ke svému cíli, až prorazily za ohromného rachotu bok druhé lodi a několik mužů přepadlo přez palubu do moře. Ozval se jásot a Jurij dal ihned Fredovi rozkaz, a» loď vyjede proti nim a a» se muži připraví na bitku muže proti muži. Ani to říkat nemusel, všichni se na to těšili. Po pár dalších minutách se lodě dostaly k sobě, Šílený lopuch nabíral vodu. Ozval se třeskot střelby z mušket a nářek zraněných. Pak lodě přistavily své boky proti sobě a první odvážlivci, zpravidla Wounderiovi bratří Hlávci, se vrhli po lanech do největších houfů nepřátel. Šavle začaly svištět, ozýval se zvuk zvonění kovu o kov, protahován do řezů. Sem tam se šavle zařízla do masa a vybrala si krutou daň za špatný kryt, ale řež nebrala konce. Muži z Mrtvé panny si vedli dobře, padl jen George Puškař, když jeho tělo bylo jednou ze šavlí připíchnuto k stožáru.
Objevil se i sám Steward, na druhé straně lodě. Zrovna nastupoval do lodě i s balíkem, který svíral v podpaží, a vesele se smál. Jurij zaklel a propíchl dalšího z odvážlivců, kteří se k němu přiblížili.

"Nesmí odjet s tím balíkem! Soudek rumu pro toho, kdo jej dostane!"

zařval a jeho muži se jako jeden stroj dali do díla. Bojovali najednou tak urputně, že obrana byla během okamžiku zlomena, a všichni vyrazili jako vzteklí psi za člunem. Ale ten již v tu chvíli byl spuštěn na vodu a Steward spolu s dalšími dvěma muži vesloval na ostrov.

"Já tě dostanu, ty syne Krysy a Prasete! Ty porode z opičí děvky! Najdu si tě, i kdyby to mělo trvat další zpropadený rok!!"

vykřikoval za ním Jurij a mával šavlí, pokrytou krví až k jeho loktu, nad hlavou. Jeho muži pobrali jen pár soudků rumu a peněz, než Šílený lopuch nabral tolik vody, až se potopil. Muži uctili památku puškaře George chvílí ticha, a pak jim už jen Jurij při svém proslovu slíbil krvavou pomstu. Chtěl ten balík, a přijde si pro něj.

V daší části našeho příběhu, ještě než Jurij nadejde své pomsty, si povíme, co to vlastně bylo za balík....

II.

Byla noc, ticho bylo tak veliké, že bylo slyšet šustění větru v korunách stromů, psi si zalezli do svých bud a dělali, že tam nejsou, ani cvrčkové dnes nepředváděli svou symfonii noci. Byla to předzvěst něčeho zlého. Set toho dne popíjel v krčmě a díval se oknem ven na šeřící se obzor. Dopil už své páté pivo, a tak se rozhodl vydat se domů. Vzal si svou obouruční sekeru, která byla opřena o lávku, na které seděl, a vzbuzovala respekt, a vydal se zaplatit.



Jeho obrovitá postava se narovnala a ztěžka zamířila k jedné dívce, která tam pracovala. Byla nádherná, měla dlouhé vlnité vlasy, bujaré tvary, ale nikdo si nedovolil se na ni jen chtivě podívat, věděli, že je pod Setovou ochrannou rukou. Set jí dal do ruky pár mincí a otočil se k odchodu. U jednoho stolu to zašumělo.

"Myslíte, že už je dost opilý? Chlap s takovou silou musím přece něco vydržet,"

řekl jeden z mužů, i v krčně zahalen do pláště s kapucí.

"No jasně, viděl jsem, jak se mu klíží oči. A nás je pět,"

řekl druhý a rázně vstal. Byl ozbrojen. U pasu se mu houpala šavle, ve vnitrozemí nevídaná to zbraň. Další čtyři muži, podobně ozbrojeni, vstali také. Na stole zacinkaly mince a muži se dali na odchod. Jejich práce však teprve začíná.

Toho večera se Set ubíral, jako již tradičně, do svého malebného domečku, který byl od hospůdky vzdálen asi dvě stě metrů.

"Hej, hromotluku! "

ozval se hlas, Setovi v zádech. Tohle už zažil mnohokrát. Nějací hejsci si dodali v hospodě odvahy a teď si chtějí troufat. Otočil se a zamračil. To nebyl jejich případ. Nechovali se tak, jako by si chtěli něco dokazovat. Vzal sekeru do obou rukou, zatím spuštěných podél těla.

"Co je, prcku?"

odvětil svým hlubokým, mnohdy strach nahánějícím hlasem. Muži znejistěli.

"Ty jsi Set? Ten Set? Hledáme tě,"

pokračoval ten první. Zatím nejevil známky nepřátelství, a proto si Set pomyslel, soudě podle vzhledu toho chlapíka, že je to poskok jeho bratra, Jurije.

"Jo, to sedí. Co chceš?"

odpověděl jen. Muž se usmál a kývl na ostatní muže. Ti, ač trochu nejistě, tasili své šavle a začali Seta obklopovat.

"Hmm. Vy asi nebudete od mého bratra,"

řekl si jen Set a pokrčil rameny. Alkohol na něj viditelně zapůsobil, byl jím oslaben. Jinak by už všech pět bylo mrtvých, to je jasné. První z mužů vyrazil a Set se po něm ohnal sekerou z bekendu. Zarazil mu list sekery do boku až po páteř a muž tiše zasténal. Nic víc nestihl. Avšak i ostatní muži vyrazili dopředu, zatímco Set vyrvával sekeru z toho chlapa, a každá jejich šavle si našla cíl. Jedna se mu zařízla do zad, druhá do boku, třetí do ruky, další do hrudi. Set zařval jako zvíře a sama noc, jak byla tichá, jako by na to celou dobu čekala. Cvrčci se zase začali ozývat se svou ukolébavkou, psi se začali hádat, slepice v kurnících tiše kvokat. Ještě pár ostrých bodnutí, a dílo bylo dokonáno. Pak pár zaříznutí, rychlé zabalení do látky, a hlava Seta, bratra Jurije, kapitána Mrtvé panny, se vezla k Obchodníkovi.

Mrtvola Seta byla nalezena druhý den ráno, náležitě ohlodána psy a jinými zvířaty, a samozřejmě bez hlavy. Vina byla připsána těm pěti cizincům, z nichž jeden také ležel u těla. Byla na ně vypsána odměna, ale už nikdy je nanašli.

"Takže je po něm? Je to vyřízeno?"

zeptal se jeden obtloustlý muž, zatímco v rukách svíral kus kuřete. Hlavu měl mírně skloněnou nad tou žranicí, pouze oči upíral na muže, jenž stál před stolem se zakrváceným balíkem pod paží. Muž měl holou hlavu, která se vinou horkého jídla orosila, stejně jako zbytek mužova obtloustlého těla. Zeptal se tak rychle, aby se mohl znovu zakousnout do toho jídla, že si muž chvíli přemítal v hlavě, co mu vlastně řekl, než odpověděl. Na stole bylo mimo jiné i pečené kuře druhé, potom jedna husa, bochník chleba, ovoce a pár dalších vybraných jídel, o nichž muž přemýšlel, jak se to do Obchodníka proboha může vejít. Jako odpověď přistoupil ke stolu a položil na stůl balík. Odhrnul pár vrstev látky a obchodník si mohl prohlédnout Setův obličej, ztvdlý v grimase nářku a bolesti. Obchodník zbledl, odhodil kuře na zem a hned poté v návalu zlosti převrhl několik talířů s jídlem na zem. Ihned se do toho pustili psi, co byli u něj.

"Sakra, nechtěl jsem, a» mi to ukážeš, vždy» jsem jedl, ty idiote!"

rozkřikl se a zase změnil barvu na rudou. Jeho další dvě brady přitom poskakovaly, jako by spolu tančily, a muži proti němu se z toho dělalo špatně. Odvrátil zrak a hlavu si vzal zase k sobě. Obchodník se uklidnil a znovu se ztěžka posadil, až židle pod ním zaskřípala.

"Víš, co máš dělat. Dej to na místo toho balíku, co jsem mu měl dát. Už nikdy s ním obchodovat nebudu."

Muž se otočil a beze slova vyšel ze dveří. Věděl přesně, co má dělat.

A tak místo peněz, které měl Jurij právem dostat, dostal hlavu svého bratra. Jistě by se s ním rád shledal, ale to by musely přijít všechny jeho části, a pokud možno vcelku. A tak teď baží po pomstě na Stewardovi, který si ovšem také myslí, mylně, že jsou v balíku peníze. Do balíku bylo přidáno i kamení, aby sám o sobě nebyl moc lehký. A kam je dali? Do hlavy, místo výplně, kterou měla.

III.

"Tak hejbněte sebou, chásko líná! Čím dřív se dostaneme až k pevnině, tím míň nám Steward uteče!"

nechal se slyšet Jurij na přídi člunu, mávaje šavlí nad hlavou. Byl dopálen k nepříčetnosti a chtěl krvavou mstu. Bylo jen jedno místo, kam se mohl Steward schovat, a určitě už teď věděl, že neuteče. Loď se pomalu opřela o dno a posádka vyskákala z člunu, spolu s posádkou dalšího takového. Jurij mávl rukou a všichni se vydali za ním. Jurij se sice snažil spěchat, ale jeho obrovité tělo spíše namáhavě kulhalo, ale tak vyvinul obdivuhodnou rychlost. Tak se dokulhal až k ústí pobřežní jeskyně. Před ní stáli dva jeho pobočníci a vidouc, že nemají šanci, se hned vzdávali. Samozřejmě nebyli ušetřeni. Tak se dostali až do jeskyně, kde na jednom z velikých kamenů trčících ze skály seděl Steward a evidentně byl zarmoucen. V rukou držel balík.

"Tak, ty kryso. Teď už mi ani neutečeš!"

rozkřikl se Jurij a hned spěchal k němu, v očích oheň. Steward se na něj jen krátce podíval a nespokojeně řekl:

"Klidně si ten balíček nech, i s jeho obsahem. S tímhle já nechci nic mít. A možná... Možná bych ti mohl být užitečný,"

řekl a hodil rozbalený balík Juriovi. Ten se za letu rozbalil a Jurij chytl do napřažených rukou jen nezvykle těžkou hlavu. Svého bratra. Nevěřícně se na ni zadíval, zatímco Steward ve své řeči pokračoval.

"Zřejmě s tebou nebyl Obchodník spokojený, tohle je způsob, jak rozvazuje obchodní styky."

Ale byl umlčen, když k němu Jurij přistoupil a křečovitě jej popadl za krk. Steward se začal okamžitě dusit.

"Kde je?! Kde ho najdu?!"

procedil výhružně skrz za»até zuby a na spánku mu naběhla žíla, jak se rozvztekal. Snad v tu chvíli málem chytl mrtvici. Trochu povolil stisk, aby mohl Steward promluvit.

"Kuck... Sakra. Pokud vím, žije ve staré mincovně v Hürtgenu. Je to západní provincie Severního království. Vnitrozemí,"

rozpovídal se Steward a Jurij se zamračil. Moc se mu cestovat do vnitrozemí nechtělo. Jednou slyšel o tom, že námořníci jsou na pevnině postiženi divnou nemocí a že mají tendenci se motat. Ale přesto si zachoval natolik chladnou hlavu, aby Stewarda strhl z kamene do vody a trochu potopil. Popadl jej za límec a vytáhl z vody.

"Počkej, můžu ti být užitečný. Ukážu ti, kde bydlí, jak se jmenuje, co na něj platí!"

začal v zoufalé snaze zachránit se. Jurijovi muži jen přihlíželi a usmívali se. Jurij se také ušklíbl a vytáhl dlouhou dýku zpoza pasu.

"To víš, že mi to povíš..."

Říká se, že námořníci, zejména piráti, jsou zvyklí na bolest a snesou jí více než normální člověk. Možná je to pravda, ale Steward dlouho Juriovo naléhání ve spojení s dýkou a slanou vodou nevydržel a prozradil mu vše, co věděl. Obchodník se jmenuje Konrád dela Fusch, ale se šlechtou dávno rozvázal, jak se říká, obchodní styky. Teď žije ve staré mincovně, kterou předělal na honosný dům, a stará se o obchody. Je takzvaná hlava, která jen říká, co se má a nemá dělat, a samozřejmě z toho má nejvíce peněz. A jak se to už stává u bohatých, namyšlených, panovačných a protivných lidí se sklonem k obžerství, tak také podle toho vypadá. V podsvětí je znám pouze jako "Obchodník", protože nerad poskytuje své důvěrné osobní informace kdekomu. Steward to prý vymlátil z jednoho jeho muže, který měl Stewarda před několika měsíci zabít. A tak Jurij přikázal zvednout plachty a vyrazit - směr Severní království. Zatímco se posádka radovala z kořisti ve formě nějakého alkoholu, Jurij sedával celé dny ve své kajutě a spřádal plány, jak se pomstít. Jeho tvář začala blednout, moc toho nejedl. Začal žít jen pro pomstu.

IV.

Mrtvá panna po dlouhých dvou týdnech plavby přirazila do přístavu ve městě Minsk. Jurij se vydal na cestu s Fredem, ostatní členové posádky měli víceméně dovolenou. Měli se jen starat o loď a moc toho nepropít.

"Tak kde začneme, Šéfe? Jsme v cizím městě, v cizí zemi..."

zeptal se Fred a podíval se na Jurije. Ten beze slova vyšel směrem do krejčovství. Fred, co jiného mu také zbývalo, jej následoval.

"Tak prvně, říkej mi Juriji. Nejsem Šéf. Né tady. Za další, musíme si sehnat převleky. Něco teplejšího, nenápadného. Dále nějakou výstroj. S šavlemi nic nezmůžem, a taky je to nápadné. Je to výbava pirátů a oni to tu vědí."

Mezitím došli až do zapadlého krámku, kde zrovna krejčí měřil postavu nějakému klukovi na nové plátěné kalhoty. Jurij kluka popadl za límec a vyhodil z krámku. Krejčí vyvalil oči a snažil se něco vykoktat, ale Jurij hodil na stůl dva zlaté a krejčí zmlkl.

"Tak poslouchej, chlape. Chcem pořádné hadry do vnitrozemí, něco teplého a nenápadného, jasné?"

nechal se slyšet pro změnu Fred, ale Jurij ho napomenul, a» mluví... nenápadně. Začínal být nenápadností zřejmě posedlý. To Fred poznal až při jejich cestě. Krejčí se ujal práce a za chvíli měli oba dva pěkné oblečení. Jurij měl dlouhý kabátec, pevný skoro jako prošívanice, pod ní tuniku po vzoru Vikingů, protože jim se podobal nejvíce. Na hlavu mu přišla čapka z králičí kůže, na nohy pevné kožené boty, kalhoty. Fred vypadal né jinak, akorát čapku dostal látkovou, ušatku, a pak také místo tuniky teplou košili. Chvíli si nové oblečení prohlíželi, ale pak spokojeně přikývli a vnutili Krejčímu své staré, solí prošlé, místy natrhlé a špinavé oblečení. Pak se vydali ke kováři. Tam se cítili víceméně jako doma. Jurij si vybral nádherný meč a pěkný štít, který se skvěle hodil do tamního prostředí. Poté pěknou dýku, zřejmě až z Arábie.











A Fred? Ten si vzal pěkný kord, jelikož lehké a rychlé čepele má v oblibě. Do druhé ruky levoruční dýku. S tou uměl vskutku dobře zacházet...







A poté se vydali společně do hospody. Probrat, co budou dělat dál. Byla to hospoda U Podřízlé kočky, kde se scházela jen špína. Všichni se dívali, co tu dělají ti dva, oblečeni do nového, s takovou výstrojí, jako by šli do války. Ale raději si nic nedovolovali, nebo» viděli, že ti dva jsou z drsného těsta.

"Měli bychom najmout povoz, dva koně, a na něj naložit zásoby a vyrazit. Počítám, že za týden bychom tam měli být,"

nechal se slyšet Fred po tom, co zamával na hostinského, a» mu donese pivo. Jurij přemýšlel. Peněz měli dost. Avšak co když se zdrží? Zlehka přikývnul a zamyslel se. Fred měl občas dobré nápady.

Asi po další půlhodině vyrazili ti dva do jisté obchodní společnosti, kde zakoupili za většinu peněz, která jim zbyla, malý dvoukolák a jednoho hnědáka. Poté nakoupili dostatečnou zásobu sušeného masa, trvanlivého ovoce, jako jsou sušené švestky, nějakou vodu v měších, a vyrazili. Cestou ještě Fred skočil za truhlářem a koupil jasanový luk a dva toulce šípů. Kdo ví, kdy se tohle bude hodit. Muškety byly moc nápadné a hlučné, jak říkal Jurij.



A tak vyrazili, plni svých optimistických ideí, vstříc nejasné budoucnosti, do vnitrozemí, najít a zabít Obchodníka. Ještě toho mají mnoho před sebou...

V.

Stalo se to druhý den jejich výpravy, kdy dorazili do první vesničky, kterou při cestě potkali. Jejich životy to změnilo, ale to si teď povíme.

Slunce už bylo dávno vysoko na obloze a pálilo Freda a Jurije svrchu do hlav, avšak ti dva proradní piráti na to byli ze svých plaveb napříč mořem zvyklí. Vůz ztěžka drkotal po prašné cestě plné výmolů a kamenů, Fred se zrovna snažil připravit oběd ve složení: Sýr, chleba, sušené maso a voda. Jurij držel otěže a znuděně se rozhlížel okolo. Jeli už dva dny a taky podle toho je bolelo celé tělo. Náhle kolo vozu zapadlo do výmolu, vůz sebou trhl a kolo se urvalo od zbytku vozu. Samotný vůz dopadl na levou přední stranu, Fred skončil na zemi a kůň začal poplačeně ržát, ale utéct nemohl, a» už sebou trhal sebevíce.

"Zatracený suchozemský krám! Tohle se musí stát zrovna nám!"

proklel jejich situaci Fred, když zrovna vstával ze země a oprašoval se. Byl zvyklý na mnohem větší pády, byl proslulý tím, jak při bitvách občas spadl do vody a nepříjemně se přitom potloukl, a spoustu jiných nepříjemných přistání. Jurij se zamračil a opatrně z vozu slezl, aby koně uklidnil. Po chvíli se mu to nakonec podařilo, ale musel začít uvažovat, co teď. V cestě pokračovat nemůžou, vůz potřebuje opravu...

"Podívej, před náma je nějaká vesnice. Určitě tam budou mít nějakého kováře nebo truhláře, který by to mohl zvládnout. Každá vesnička ho má,"

promluvil nakonec Fred, když už myslel, že Jurije stejně nic nenapadne. A tak naložili na koně zásoby, vzali všechnu svou výstroj a vydali se tam. Po asi deseti minutách cesty opravdu dorazili do malé vísky, která se skládala z dvou větších stavení, kostela, hospůdky a pár domků s doškovými střechami. Lidí na ulici bylo pomálu, dali by se spočítat na prstech dvou rukou, ale co je zaujalo nejvíce, bylo, že si jich vůbec nevšímali, jako by bylo naprosto zvyklí na cizince tohoto rázu. Na dva podivně ustrojené piráty, kteří se cítili v suchozemském oblečení velmi nesví, se zbraněmi a koněm naloženým jídlem na delší výpravu. Ale co je zaujalo ještě více, byla holčička, co seděla u studny a volala do ní a plakala. Mohla mít takových deset let, možná dvanáct, měla dlouhé bílé šaty, blonďaté vlasy svázané do dvou culíků a na nich červené mašle. Veliké modré oči byly zrudlé brekem a Fred i Jurij, i když to byli ostřílení piráti, vrazi, bandité a zvrhlíci, se bez jednoho slova vydali k ní.

"Copak se stalo, holčičko?"

zeptal se Fred, jakožto jediný z těch dvou, kdo umí s nějakou takovou bytostí mluvit. Jurije by se asi zalekla, nehledě na to, že jediné, na co se Jurij převážně zmůže, by bylo říct naval prachy nebo kde máš cennosti... Holčička si je oba prohlédla, a pak ukázala do studny.

"Spadl mi tam můj otec. Já - já potřebuju pomoct!"

vyhrkla zoufale a Fred a Jurij si vyměnili nechápavé pohledy. Proč jí proboha nikdo nepomůže?
Fred sundal ze zad batoh, vytáhl z něj provaz a hodil jej do studny. Jurij ho chytl za paži, zrovna jak se chystal slézt dolů.

"Počkej! Kam si myslíš, že jdeš?"

zeptal se rychle a zamračil se na něj. Fred se na chvíli zadíval dolů, do té tmy, a pak na Jurije.

"Přece ji nenecháme, aby se tu ubrečela k smrti. Teď jsme normální chlápci, žádní vrazi, tak bychom na to měli dbát."

Pokaždé, když Jurij slyšel o utajení, jen důležitě povytáhl obočí, tak jako teď, a pustil Fredovi ruku. Pak mu ještě z jeho batohu podal pochodeň. Pak se Fred vydal dolů. Vlhké stěny klouzaly řádně, a Fred přemýšlel, jak vůbec toho muže vytáhne, až na něj narazí. Doufal, že ho ten muž nestáhne dolů a že se neutopí s ním. Co bylo divné, byly drásavé zvuky, které Fred slyšel pod sebou a které mu naháněly husí kůži. Pak najednou pod sebou ucítil dno. Žádnou vodu, mělkou usazeninu bláta, do které by se zabořil a která by ho pohltila, ale kámen. Zaslechl rychlé »apkání drápů po kameni, ozývající se odněkud odtud. Nebyl to moc fanda děsivých scén, a tak rychle pochodeň zapálil a vzhlédl nahoru. Byl asi tak pět, šest metrů hluboko a smysl té studny mu rozhodně nedával moc smysl. Zeshora na něj vzhlížel Jurij a ta holka. Pak se rozhlédl okolo sebe, když už měl světlo. Studna byla široká tak metr a půl, takže se tu vlezl docela dobře. U jeho nohou ležel nějaký hobit, zdálo se, že má zlomenou nohu a na druhé má hluboké rýhy jakoby od nějakých drápů. To byla další věc, která mu nedávala smysl. Pokrčil nad tím jen rameny a zkontroloval, jestli ještě ten muž žije. Neuvěřitelné, přežil ten pád celkem dobře, dokonce byl při vědomí. Byl hodně v šoku, ale Fredovi se zdálo, že to přežije. Ještě jednou se rozhlédl okolo sebe, a pak se lekl tak moc, že málem upustil pochodeň a podlomila se mu kolena. Ve stěně studny byla díra, z ní ho pozorovaly dvě veliké červené korálkovité oči a ozývalo se z ní souvislé a táhle vrčení, které ještě Fred nezažil ani u těch nejdivočejších psů. Couvl dozadu a narazil do zdi. Zeshora se ozval hlas Jurije. Ptal se, co mu tak trvá... Fred rychle ovázal provaz pod rukama toho muže a zatahal, že můžou táhnout. Pak už jen stál zády ke zdi a civěl do toho otvoru. Ta věc, co byla uvnitř, se ani nehnula, jen na něj zírala a děsila ho k smrti. Po chvíli, která se Fredovi zdála jako věčnost, se bestie otočila a vydala se někam pryč a celkem spěchala... Freda to ale neuklidnilo, a jen co se provaz zase dostal dolů, hned obratně vyšplhal nahoru, jako by mu hořelo za zadkem. Jeho výraz, který měl ve tváři, donutil Jurije, aby se na nic neptal celou cestu domů, k tomu muži.

VI.

Ptáte se, co se stalo? A opravdu to chcete vědět? Vše se dozvíte, vše vám zapadne, ale ještě si povíme, co se ten den přihodilo Jurijovi, a řeknu vám, byl z toho ještě vyděšenější, než Fred...

Muž, kterého zachránili, se jmenoval Osvald a byl to tamní alchymista. Tím si také vysvětlovali to, že se jeho stav a rány lepšily tak ukrutně rychle. Byla jim nabídnuta večeře, již neodmítli, ustájili si u Osvalda dokonce koně a také jim slíbil opravu vozu. Mezitím vyrazili do tamní hospody. Bylo tam pár štamgastů, kteří je povětšinou ignorovali, což ocenili docela dost, při jejich misi, a také hostinský, který stále dokola leštil jednu a tu samou sklenici... Když si poručili pivo a zeptali se ho na tu příhodu s alchymistou a tou holkou, hostinský na ně celkem překvapeně vyvalil oči a odvětil...

"Cože? Tady někdo spadl do studny? Ta studna už je pěkných pár let bez vody, chodíme pro vodu do potoka u lesa, a k té studni už nikdo dlouho nechodí."

Otázek, jimiž se Fred s Jurijem zabývali, vyvstávalo čím dál více... Rozhodli se, že se musí při večeři toho alchymisty poptat, co dělal u studny bez vody, jak tam vůbec přepadl, a Fred měl svou vlastní otázku, a to, co to tam k čertu bylo za bestii, jejíž oči jej pořád pronásledovaly, kdykoliv zavřel ty své. Jurij zaslechl tiché lamentování jednoho muže, o kterém si zprvu myslel, že je to nějaký místní blázen. Každá vesnička má toho svého blázna, pošuka, který si povídá s větrem a hraje karty s kameny... Tenhle byl však divný. Jurij si k němu přisedl a zeptal se jej, co se děje...

"Ále.. Moje manželka šla před týdnem do sklepa pro brambory a ještě se nevrátila..."

Jurije více než to, co muž řekl, zarazilo, jak klidně to řekl... Vykoktal jen..

"A-a-a co budete dělat?"

načež se muž zamyslel a odvětil, že asi rýži. Jurij Fredovi oznámil, že se hned vrátí, a muže požádal, aby mu ukázal, kde bydlí, že by se tam s jeho svolením rád porozhlédl. Fred si ho podezíravě prohlédl, ale přikývnul a dál se věnoval svému pivu. Jurij si muže cestou prohlédnul. Měl obyčejný vesnický šat ze sukna, celkem přívětivý obličej, mozolnaté ruce, a vypadal tak na 35. Jeho dům byl celkem pěkný, dobře udržovaný, a i vevnitř byl pořádek, zrovna se na peci něco vařilo, postele byly ustlány, na oběd prostřeno, vše vyčištěno a uklizeno. Od dveří do sklepa šel takový podivný chlad, který Jurij přisuzoval kamenné stavbě sklepa. Takovéto sklepy, aspoň pokud Jurij dával dobře pozor, prý bývaly chladné. Muž mu sklep otevřel a podal mu louč. Pak mu pokynul, že může vstupil. Jurij na chvíli znervózněl a ještě jednou si muže dobře prohlédl. Byl si jist, že dveře by klidně vykopl a muže zneškodnil, kdyby bylo nejhůře, ale i tak byl podivně nervózní. Nakonec vešel. Ve sklepě byla ukrutná tma, louč vydávala jen velmi málo světla a okolí jako by to světlo hladově pohlcovalo. Schody dolů byly zaprášené, dřevěné a nepříjemně vrzaly při každém kroku. Jurij nevěděl proč, ale zadržoval dech, jako by nechtěl, aby ho něco v tom sklepě vůbec slyšelo. Ale to vrzání bylo dost hlasité, a to nemluvíme o pochodni, kterou se osvětloval, takže by si jej všiml i hluchý. Sešel osm schodů a ocitl se na zemi. Byla z udusané hlíny a šel z ní stejný chlad jako z okolí. Jako by byl někde daleko na severu. Od úst mu šla pára. Zaslechl tiché volání, jakoby přímo ze záhrobí, z kterého se roztřásl a znervózněl ještě více. Ruce se mu nepotily, měl je lepkavé, ale cítil, jako by přímo hořel nervozitou. Bylo to volání nějaké ženy, velmi slabé, volala jej o pomoc. Vydal se tím směrem, nervózně se rozhlížeje na všechny strany, v druhé ruce tiskna jílec svého meče, který mu v tuhle chvíli připadal jako slabé párátko v porovnání s jeho lodním dělem. Ze tmy se náhle vynořil dlouhý bílý závoj, jakoby vlečka nějaké nevěsty, a Jurije to úplně zmrazilo. Vlečka se zlehka nadnášena vzduchem vydala k němu, a pak se náhle vztáhla, když po ní Jurij natáhl ruku. Jako omámen se vydal za ní. Došel až ke stěně, na níž byla žena, kterou hledal. Byla připoutána okovy a rázem mu bylo jasné, že sama si tohle neudělala. Měla uplakané oči, zarudlé, bílou ple» a nádherné havraní vlasy. Oči upírala k zemi a slzy jí zlehka skapávaly na zem po bradě. Měla na sobě bílé šaty plné krajek a ano, byly to svatební šaty. Vzhlédla a zavolala o pomoc znovu, tentokrát byl její hlas jasný, plný bolesti a smutku, a Jurij neváhal ani na okamžik a rychle se vydal k ní, aby jí okovy sundal. Ta však bědovala

"Můj muž! On nás oba zabije! Nechá nás tu shnít! Nepomáhej mi a uteč, pro mě už je pozdě! Uteč z vesnice, rychle!"

Jurij však byl neoblomný, odepnul jí okovy a spolu s ní se vydal nazpět. Na schodech vzhlédl nahoru a dveře, které byly doteď pootevřené, se zabouchly. Spolu s tím úderem zhasla i jeho louč, takže se rozhostila ABSOLUTNÍ tma. Jurij byl na pokraji zoufalství. Dvěma skoky se dostal ke dveřím, a pak do nich začal bušit, seč mu síly stačily. A ač měl sílu přímo strašlivou, nestačila mu. Připadal si jako ve snu, panikařil, byl zoufalý a k šílenství ho doháněl ten krutý smích té ženy, který se ozýval za ním. Nakonec dveře vyrazil, ba ne, přímo jimi proskočil, všechny chloupky na těle mu stály zděšením. Rychle se otočil, ale za ním ve světle z dveří nikdo nestál. Přitom by přísahal, že mu ještě před chvíli ta proradná ženská doslova dýchala za krk. Vytasil meč a vešel do světničky. Vše zde bylo pokryto letitým prachem a pavučinami, okna vybitá, pec rozebraná, židle rozházané, nádobí porozbíjené, postele rozlámané, jako by tu nikdo několik let nežil. Otočil se znovu za sebe. Nikdo tam nebyl... Rychle vyrazil ven a na dveřích si všiml, že je něco naškrábáno.

Již... Je pozdě...

s hrůzou, která ho potkala, vytřeštěnýma očima, rozklepán tak, že by nebyl schopen se ani vymočit, se vrátil do hospody a sedl si naproti Fredovi. Ten na něj udiveně koukl a zeptal se:

"Proč jsi tam vůbec lezl? Cos tam viděl?"

"Ten chlap... On... Co tu seděl..."

Fred se na něj zadíval jako na blázna...

"Odsedl sis k prázdnému stolu, a pak sám odešel do té barabizny, Juriji. Nikdo s tebou nebyl..."

VII.

Inu, hlavy jim to popletlo řádně, co si budeme povídat. Ale zlatý hřeb měl teprve ještě přijít, ač už naši dva hrdinové zažili vzrušení na pár měsíců dosti...


"Povídejte, pánové, chápu vaše rozpaky, ale musíte pochopit, že lepší pro vás bude, když ihned, jak vám opravím váš vůz, odjedete, jak jen to půjde,"

zopakoval Osvald po několikáté a s lítostí v oku pozoroval ty dva muže, co jej zachránili. Jeden, takový menší, měl delší černé vlasy, celkem slušivé oblečení, a pořád mluvil něco o stvoření ve studni. Ano, Osvald věděl naprosto přesně, o čem mluví, ale povědět mu to nechtěl. Druhý muž, více než dva metry vysoký, s obrovskými širokými rameny a rukama jako lopaty, zase zamyšleně drbal do jídla vidličkou a mumlal zase něco o sklepě. Jak jim to jen měl Osvald vysvětlit. Jak jim říct, že je lepší neptat se a vypadnout, jak jen to jde.

"Tak hele, zachránili jsme tě, tak chcem na oplátku něco vědět. Cos dělal u vyschlé studny, a co bylo to stvoření tam dole?!"

zeptal se naposledy Fred téměř výhružně a praštil pěstí do stolu. Osvald zesmutněl a poprvé rozumně promluvil.

"Tak dobrá... Když to tolik chcete... Tahle vesnička je postižena... Jakýmsi druhem kletby. Prostě se zde propojují dva světy... Svět náš a... Záhrobí... Říkáme tomu Úsvit Mrtvých. Neptejte se mě proč, jak, ani kdy, sám to nevím. Jediné, co potřebujete vědět, je, že musíte co nejdříve vypadnout."

Osvald domluvil a rozhostilo se naprosté ticho, které přerušovalo jen praskání dřeva v krbu. Fred s potevřenou pusou hleděl na Osvalda a Jurij zase s vytřeštěnýma očima hleděl na svůj talíř a z ruky mu vypadla jeho vidlička. Fred náhle vstal a začal chodit sem a tam.

"Kruci, musíme okamžitě vypadnout Juriji, musíme..."

a byl přerušen Osvaldem.

"Ne! Nemůžete! Vyjít v noci na ulici by byla sebevražda! Musíte tu přespat!"

načež Fred zbledl a zase se posadil, protože jinak by se asi vyvrátil. Holčička, kterou prvně potkali a která se představila jako Lucia, poprvé za celou dobu promluvila.

"Není to nic strašného. Jenom jsou v noci slyšet takové divné zvuky. Když budete ležet a spát, nic se vám nestane. Nemůžou sem na nás."

Což vlastně Freda a Jurije vyděsilo snad ještě více. Cítili se jako vlci v kleci. Ne! Hůř, jako kus masa v kleci, kam se mají lvi vypustit. Z večeře toho večera neujedli už ani sousto, jen zamyšleně hleděli před sebe. Osvald litoval toho, že jim o tom řekl.
Pak se vydali spát. Byl pro ně připraven pokoj pro hosty. Osvald zatloukl okno deskami, nad dveře do pokoje přibil Irvelův kříž a vysvětlil jim, aby v noci nechodili z pokoje.

"To jako že ty bestie chodí v noci po vašem domě??!!!"

vyhrkl ze sebe už téměř zoufalý Fred.

"No, občas se sem něco dostane... To víte, křížů je málo,"

pokrčil rameny Osvald a dál pokračoval v zatloukání... V tu noc nespali Fred ani Jurij klidně....