Andor.cz - Dračí doupě online

Znovu jsem padala, už jsem v povědomí čekala, že dopadnu do vody, vody, která společně s mou rychlostí měnila barvu, od nejsvětlejší po tmavou. A jakmile jsem dopadla, hustá, průhledná kapalina mě jemně ochlazovala po celém těle. Už jsem bez problému otevřela oči a plavala dolů. Místnost pod vodou vypadala beze změn. Kamenné zdi, které sahaly do nekonečna, na nich obrazy a na kamenné podlaze křesla s červeným saténem a stůl. Pak dveře. Minule jsem je chtěla otevřít, ale zastavil mě podivný pocit na zádech. Vzpomněla jsem si na něj a hned se otočila. Zdálo se mi, jakoby se to něco snažilo, abych jej neviděla. Spatřila jsem pouze červené mihnutí. Otočila jsem se tedy znovu, na druhou stranu, tentokrát rychleji. Znovu jen červené mihnutí. A» jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem nic víc. Po chvíli jsem to tedy vzdala. Ale nepřimělo mě to, abych to nechala jen tak. Rukou si rychle sáhla na záda. Mám to! Zatáhla jsem za to. Najednou mnou projela neuvěřitelná bolest. Zaskučela jsem a zasyčela. Ruku stáhla zpět a podívala se, zda-li na ni nemám nějaký škrábanec. Leč sem měla pocit, jakoby bolest nevycházela přímo od mé ruky, nýbrž ze zad. Ono mě to snad kouslo! Rychle jsem rukou znovu nahmatala to co mám na zádech. Opatrně jsem se snažila po hmatu určit tvar, ale bylo to moc zvláštní. Jakoby to mělo blanitou pokožku. Zprvu úzké tělo, poté se to rozšiřovalo. Dosahovalo to do míst, kam jsem bohužel už nedosáhla. Mé snažení ovšem bylo marné. Nedokázala jsem poznat, co by to mohlo být a tak jsem doplula ke dveřím. Postavila se na zem a zatáhla za kliku. Ze dveří mne oslepilo bílé světlo a hlavou projela ostrá bolest... poté jsem slyšela hlasy.
,,Jsme ti nablízku... tak nablízku...“ Chytla jsem se za ní a dřepla jsi. ,,Jsme tak blízko... blííííííízkooooooo...“
,,DOST!“ ten pocit, který jsem nyní měla byl zkrátka nepopsatelný. Hlas mi naháněl hrůzu.
,,Za chvíli budeš už napořád patřit nám... slyšíš? Napořád...!“ zdůraznil a vysokým tónem zapištěl. ,,Brzy...“ ještě jednou mi projela bolest hlavou, poté hlas pomalu odezníval. Stále jsem dřepěla a držela za hlavu.
,,Mardigo, kde pak jsi?.....“



Stařec znovu pohlédl na bytost ležící na posteli. ,,Kdo to je?“ řekl potichu. Mardigo se otočil na svého společníka, přešel k posteli a chytl jej za ruku. ,,Musíš jí pomoci.“ Stařec došel též k lůžku a sundal bytosti kápi. Před ním nyní ležela mladá dívka
. Hnědé dlouhé vlasy se ji rozprostíraly na polštáři, oči měla zavřené. Na čele jí zela ošklivá rána. Černou halenu, pokud by se ten kus roztrhané látky dal nazvat halenou, měla špinavou a pod roztrhanými místy pár škrábanců.
Muž spočinul pohledem na ráně na čele. Vztáhl nad ní ruku a přiložil dlaň na ránu. Zavřel oči a z dlaně vysvitla nažloutlá záře. Kouzlo po chvíli přestalo působit, muž stáhl ruku zpět a promluvil.
,,Osthe svona H is osce H is.“ Dívka otevřela oči. Jakoby jeho slovům rozuměla.
,,Pioslis L voesni na Ernest.“ Její tmavě hnědé oči zabloudily do jeho. Chvíli se do nich upřeně dívaly, poté sklouzly na anděla. ,,Mardigo…..“ zašeptala. Stopy po ráně zmizely, ale dívka se zdála vyčerpaná. ,,Stiskni mou dlaň.“ Promluvil už obecnou řečí. Žádný podnět však nezpozoroval. ,,Ta dívka nemá vůbec sil!“ řekl ostrým hlasem a otočil se na Mardiga. Ten jen sklopil oči a posadil se na postel. ,,Je to lidská dívka. Když jsem byl vyloučen ze země, utekl jsem portálem do světa lidí. To víš.“ poslední slova dozněla v tichu. ,,Objevil jsem se v jejím domě.“ Stařec se zamračil a zkřížil ruce. ,,Nevím, zda-li to mám označit jako štěstí nebo neštěstí. Chtěla jít se mnou.“ Řekl stydlivě a sklopil hlavu. ,,A ty jsi ji sebou vzal.“
Mardigo mlčel. ,,Jak dlouho ji znáš?“
,,Sedm dní a sedm nocí...“ Stařec zakroutil hlavou a zhluboka vydechl. ,,Proč tu vůbec jsi? Neříkej mi, že ses sem dostal jen kvůli ní.“
,,To ne!“ okamžitě zareagoval. ,,Přeci nedopustím, aby mne pronásledovali celý můj život!“ zasyčel. ,,A vím, že ty jsi ochotný mi pomoci v tom, abych byl svobodný.“
,,Synu, nastalo těžké období. Aglionové...“ odmlčel se. ,,Aglionové se pokouší dostat naši říši. Odoláváme jim, ale naše síly proti jejich jsou už malé. Dříve nebo později ji ovládnou a všichni buď zemřeme, nebo se staneme jejich otroky.“ Mluvil klidně.
,,Ano, ale...“ Větu nedokončil a opět spočinul na dívce, která vše jen tiše poslouchala. ,,Zdálo se mi to, jako nejlepší řešení. Nezlob se na mě, jsem sobec. Myslím jen na svůj život.“
Stařec se uchechtl. ,,Sobec? Ne. Zapomínáš na tuhle dívku. Aby má slova byla výstižná, málem jsi ji zabil, ale zároveň zachránil život.“ Anděl polkl. ,,Jmenuje se Sizz. A je skutečně neobyčejná.“ Muž se znovu usmál. ,,Nechme ji odpočinout, a» nabere sil a pojďme si promluvit.“ Vstal a jakmile oba vyšli z místnosti, zavřel za sebou dveře.



Náhle jsem uslyšela zvláštní slova. Ano, rozuměla jsem jim, ale přesto jsem věděla, že jsem řeč nikdy neslyšela. Někdo, nebo něco mi přikazovalo, a» otevřu oči. A tak jsem je otevřela. Nedívala jsem se už na kamennou podlahu, ale na nebesa, ušité z nádherného bílého sametu, protkaným stříbrnými pramínky nitě. Podívej se na mne otočila jsem hlavu za hlasem a náhle se dívala do šedých očí. Čekala jsem jasně zelené, Mardigovy. Chvíli mne přitahovaly, poté mě donutily podívat se na druhou stranu, kde jsem spatřila ty, po kterých jsem pátrala. Ty jasně zelené oči. To mě trochu uklidnilo. ,,Mardigo...“ Zmohla jsem se pouze na tohle slovo. Byla jsem tak neuvěřitelně vyčerpaná. Neznámý muž mi po chvilce pokynul, abych mu stiskla dlaň, ale ani na tohle jsem neměla sil. Bylo pro mne namáhavé se i nadechnout. Oba muži si začali něco povídat, neslyšela jsem je, ani nevnímala. Chtělo se mi spát a tak jsem zavřela oči a pokoušela se usnout. Ani mi nevrtalo hlavou, kdo byl ten neznámý muž. Touhle chvíli jsem myslela jen na jedno, a to spánek. Brzy mě z něj však někdo vyrušil. Namáhavě jsem otevřela oči. Přede mnou stál zas jiný muž. Moc dobře jsem si neuvědomovala jak vypadal. Nebyl to ovšem ani Mardigo a ani stařec.
Vzal mne do náruče a nesl kamsi pryč. Hlavou mi projela ta bolest, jenž jsem měla i tam dole, dole v propasti.
,,Už nemůžeš utéci,“ slyšela jsem jeho hlas. A» už ve spánku, nebo jinde. ,,Jsi navždy naše... patříš k nám a ty to víš.“ Tak moc jsem mu chtěla říct, a» mě pustí. Ale nemohla jsem. ,,Už se nikdy nesnaž utéct. Trest, který by tě stihl by byl desetinásobně horší. A tohle víš také.“ Jaký trest? O co tady jde? Kde to vůbec jsme? Jestlipak jsem už v Mardigově říši? hlavou se mi honilo tolik otázek. Ani na jednu jsem neznala odpověď.
,,Vím, že mne slyšíš. Teď jdeme k otci. A ty mu vše vysvětlíš.“ K otci? Můj otec je mrtvý!
Po chvilce mě postavil na zem, podlomila se mi však kolena a tak mě chytl kolem pasu a držel u sebe. Už jsem začala i trochu vnímat prostředí kolem mne. Stála jsem kdesi v sále. Bohatě zdobené klenby sahaly do nekonečna, na konci sálu byl křiš»álový trůn a na něm, na něm seděl další muž. Jakmile mě spatřil, vstal a šel nám naproti. V okamžiku se zde seběhlo dalších, mu podobných mužů. Všichni měli rudé křídla.
,,Dcero...“ zmateně jsem na něj pohlédla a uvažovala nad tím, jak stihl za tak krátkou dobu přejít sál, aniž by použil svá křídla. ,,Už nám neutečeš. Nikdo už nám neuteče.“ Sykl a chytl mě za bradu. ,,Jsi mladá.“ Jeho hlas se změnil. Mluvil přívětivě a mile. ,,...a krásná.“ Dodal a pokynul tomu za mnou aby mě pustil. Hned jsem upadala na zem, muž naproti mně chytl a přitáhl blíž k sobě. ,,Měl bych ti ukázat naše království, dcero!“ namáhavě jsem zakroutila hlavou. ,,Ne?“ pousmál se. Zesílil stisk a ještě blíž se přiblížil. ,,Já myslím, že ano.“ Začal se smát. Při jeho smíchu mu projížděl mráz po zádech a na rukou naskočila husí kůže. ,,Hej vy dva!“ prudce se otočil a pokynul hlavou nějaký rozkaz. Při tom vyslovil nějaká slova:
,,Pina H ispiavothes piosnatha L le.“ Zamračila jsem se. Téhle řeči jsem moc dobře rozuměla. Nevím, kde jsem ji pochytila. Ale ten muž říkal, aby připravili nějaký portál. Kdo to proboha může být? Snad ne někdo z těch Aglionů, nebo jak jim Mardigo říkal. Červené křídla měli, ale anděl přeci říkal, že se nemohou dostat do jejich země. Pokud ovšem jsme v jeho zemi...
,,Tak a teď půjdeme domů, dcero. Nebo pořád nemůžeš zapomenout na tvého andělíčka? Jak se to jmenoval ten zrádce? Mardigo? Ano, Mardigo...“ znovu se začal smát. ,,Promiň mi, že ses s ním nemohla rozloučit.“ Pustil mě a nechal spadnout na zem. ,,Pina H isvoesli H thes Nies!“ rozkázal ostatním mužům. Ti se na chvíli ztratili, potom se zase objevili. A v čele byl Mardigo, za ním stařec. Hlasitě jsem polkla. A vyděšeně pootevřela ústa.
,,Thare thes H zino svout vois L tha L er liosera rinaath na H es!“ muž přede mnou řekl: ,,Ta tě znovu vítám doma bratře.“ Moc dobře jsem mu rozuměla. Možná to ani netuší.
,,Thanrio sut sotes pinaospialinis!“ křikl Mardigo,v tu chvíli jej ostatní muži srazili na kolena. Co se to děje?
,,Buď upřímný, miluješ tuhle dívku?“ ukázal dlaní na mě, ležící na chladné zemi. Ústa jsem otevřela ještě víc. Mardigo mlčel. ,,Ano nebo ne?!“ přitvrdil na hlase, došel ke mně a chytl za paži. Poté mě dotáhl k Mardigovým nohám, ale nepouštěl. ,,Na něco jsem se tě ptal!“ Anděl zvedl oči a podíval se na muže držíc mě za paži. ,,A co kdybych řekl, že ne?“ muž pokrčil rameny. ,,V tom případě ti nebude vadit, když ti ukážu tohle.“ Od vedlejšího muže vzal džbán. Namočil do něj prsty a jakmile je vytáhl, mířil s nimi na mé čelo. Nechtě mě! začala jsem sebou zmítat. Na jeho konečcích byla stříbrná tekutina. Rtu»?
,,Co to děláš?!“ křikl Mardigo a snažil se vyprostit ze sevření ostatními muži s rudými křídly.
,,Nech toho!“ marně. Dotkl se mého čela. Tahle bolest se nedá popsat. Byla snad tisíckrát horší, než všechny ostatní dohromady. Zaječela jsem a poslední co jsem spatřila, byl Mardigův vyděšený výraz. Poté jsem padal obličejem k zemi. Čísi ruka mě ale zatáhla za vlasy a tím pádem zvedla hlavu. ,,Vidíš to? Je to znak. Znak Aglionů...“

Konec páté části.