Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Černé slunce - 2. částOblíbit

a6111.jpg

Autor: Ronkar

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 18. listopadu 2005 21:01

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Mno...tak je tu pokračování mé "rozsáhlé" povídky. Chci vás jen upozornit na to, že je celý příběh hodně rozepsaný a množná i zbytečně zdlouhavý v některých detailech, ale prostě mi to tak u tohohle příběhu vyšlo a už se mi to nechtělo zkracovat.(jako vždycky) Přece jen stojí za pokus vyzkoušet si delší povídku, než stále ty 3 - 10 stránkové.

Rád přijmu jakoukoliv kritiku...chybami se člověk učí :))) A taky počítám s tím, že tato verze povídky nemusí být konečná. Zkrátka, neustále něco v textu upravuji a jsem furt nespokojenej, ale možná proto, abych se s tím hnul, jsem to taky konečně zveřejnil zde. Tak tedy přeji příjemné počteníčko :)) (Snad se při něm neunudíte k smrti :))
 
Hostinec „U Kořínků“ byl vskutku příjemným útulným místem na odpočinek. Zdaleka nebyl tak velký, jak si mladý šlechtic představoval, ale přesto se mu zde od první chvíle zalíbilo, ten všudypřítomný klid a pohoda maloměstského prostředí. Budova stála na rohu hlavní ulice v centru města a hosté tomu odpovídali, nenašel by se zde nikdo z nižších vrstev obyvatelstva. Jan Břehor si objednal svou vlastní místnost s velikým stolem a krbem v rohu nálevny. Rozhodl se posilnit večeří, zatímco svému panoši Petrovi přikázal ustájit jejich koně v zadní části rozlehlé budovy.
Brnění již dávno sundané, seděl rytíř v kroužkové košili a hleděl zamyšleně do plápolajícího ohně krbu. Ani se nenadál a závěsem, který odděloval místnost od hlavní krčmy, přispěchal samotný majitel hostince pan Kořínek. Byl to postarší muž s šedými kudrnatými vlasy, zaobleným břichem a snad s nejširším úsměvem, jaký kdy Jan viděl.
„Velectěný pane, je mi ctí, že vás mohu srdečně uvítat v mém skromném zařízení,“ pozdravil hostinský a hluboce se uklonil. Za ním tiše do místnosti vklouzly dvě mladé dívky, jedna brunetka, druhá zrzka. Obě měly na tvářích mírné úsměvy, ale oči pokorně sklopeny.
„Již je zařízen ten nejluxusnější pokoj v hostinci v prvním patře, vše je připraveno i pro vašeho společníka,“ pravil s úsměvem Kořínek.
„Táák...“ Jan se zahleděl na půvabnou kulatou tvářičku zrzky, která na vteřinku zvedla své tmavě hnědé oči, pak je ale ihned zase sklopila k podlaze.
„Nejdříve víno. Rovnou celou láhev toho nejlepšího, které máš ve sklepech, a» není žízeň.“
Hostinský směle přikývl, načež se zrzka otočila a zmizela za závěsem, odkud do místnosti proudil ruch návštěvníků, klábosení a veselého smíchu.
„Chtěl bych povečeřet, co nabízíš?“
„Jistě, pane. Nejdříve snad něco lehčího, polévku nebo sýr?“
„Jen polévku, pak bych si dal jehněčí.“
„Na cibulce, pane,“ podotkl Kořínek.
„Výborně. Pak ještě rybu a nějaký salát k tomu, co se do mísy vejde.“ V tom okamžiku zmizela za závěsem i brunetka.
„Pak něco sladkého na chu».“
„Koláče, závin, vdolky?“
„Všechno na jeden talíř, pak se uvidí,“ řekl Jan.
„Hned to bude, pane.“ Kořínek se uklonil a otočil se k odchodu.
„A krčmáři, a» mě nikdo neruší.“
„Vše zařídím, pane,“ řekl a znovu se uklonil tak hluboce, jak mu to jen jeho objem břicha dovoloval, pak zmizel za rudým závěsem. Hned na to vklouzla do místnosti zrzka, nesoucí velkou láhev červeného vína. Položila před rytíře velký pohár a nalila mu. Jan se na ni zazubil. Dívka se uklonila a vycupitala pryč, inspektor se mezitím napil vína, mělo výbornou vůni i chu».
Za chvilku dorazila polévka s chlebem, pak jehněčí. Když šlechtic dojídal rybu i salát, vtrhl do místnosti jeho panoš.
„Koně jsem nakrmil a ustájil, pane,“ pravil hnedka mladík. S Janem byl Petr již třetím rokem a znali se oba poměrně dobře. Nedosáhl sice ještě dvacátých narozenin, ale byl na cestách výborným společníkem, pusa mu většinou mlela ostošest. Optimista tělem i duchem. Jan na něj chvilku hleděl a pak ho vybídl, aby si přisedl. Petr trochu překvapen poslechl. Nebylo zvykem, aby panoš jedl u stolu se svým pánem, ale Jan měl náladu na nějakou společnost, a tak už Petrovi podal vína.
Pihovatý zrzek hrábl do talíře a už do sebe cpal první sladký vdolek.
„No pane, nevěřil byste co mají v těch stájích za koně,“ pravil s plnou pusou.
Rytíř na něj tázavě zvedl obočí, ale nenamáhal se s otázkou.
„Klisna černá jako tma, zatraceně ušlechtilej kůň,“ řekl a napil se vína z láhve.
„Určitě je od mustangů, má divokou krev, to se pozná. Čistokrevná, silná a rychlá jako vítr, na to dám krk,“ vyprávěl zaníceně. Jo, to bylo jeho - koně, miloval je. Jan neznal nikoho jiného, kdo by byl z těch zvířat tak uchvácen.
„Kdybych ji vlastnil já...“ Přerušil ho příchod zrzky. Petr se na ni mile usmál, ostatně tak jako na každého, ale zabralo to, protože mladá dívka mu úsměv opětovala.
„Máte ještě víno? Mám přinést další pane?“ otázala se jemným hlasem.
„Ano, a ještě jeden pohár,“ řekl Jan. Dívka se vytratila z místnosti. Jan odsunul talíř s dojedenou rybou a opřel se do křesla, zamyšleně se zadíval na svého panoše, který s rozzářenou tváří polykal sousto. Mladé děvče znovu přispěchalo a položilo novou láhev na stůl.
"Přiveď pana Kořínka," vydal další rozkaz.
"Jistě, pane," odvětila a opět zmizela, za okamžik přišla zpět, následuje pana krčmáře.
"Přál jste si, pane?" zeptal se mile.
"Připravte mi na pokoj káď a ještě jednu láhev toho samého vína. A a» je voda pořádně horká."
"Samozřejmě, pane," odvětil krčmář a zmizel. Petr se už pustil do druhého vdolku.
"Kolik je hodin?" zeptal se inspektor svého panoše.
"Bude osm," odvětil, olizuje si prsty jazykem od sladké marmelády. Ještě nějakou chvíli poseděli v příjemném prostředí krčmy, pak se Jan Břehor odebral do svého apartmá.


Ráno po vydatné snídani se Jan znovu setkal se starostou a s velitelem městské stráže, kapitánem Františkem Peciválem. Rytíř projížděl úzkými, kamennými uličkami plnými špíny, a teprve nyní si začínal uvědomovat strach a obavy místních obyvatel. Ulice byly prázdné a všude vládlo mrtvé ticho. Jak postupně přijížděli k místům, kde nalezli zavražděné, začínal se ten všudypřítomný strach zmocňovat i jeho vlastního těla. Cítil hlubokou úzkost a všeobjímající beznaděj. Nakonec přerušil schůzku a navrátil se zpět do hostince, aby tomu unikl.
Posilnil se vydatným vepřovým na víně a odebral se do svého pokoje. Bylo to poměrně veliké apartmá s výhledem do hlavní ulice a malým balkónem. Velice slušně zařízené na zdejší poměry. Jan si sundal boty a natáhl se na velkou postel. Konečně si uvolnil krční svaly, které ho od rána začaly bolet. To bude tou postelí, je přespříliš měkká, pomyslel si a zavřel oči. Chtěl si chvilku odpočinout, dnes se ještě měl dostavit k výslechu oněch svědků. Na stropě se vlnily a proplétaly přírodní ornamenty, vyřezané z tvrdého dubového dřeva, potřeny tmavým lakem, byl to pěkný pohled.


Místností se rozlehlo nepříjemné skřípání dřeva. Krčma již byla zavřená a bylo zde jen několik málo lidí, kteří tiše rozmlouvali u vína, světlo z malé lampy jim osvětlovalo tváře a vrhalo roztřesené stíny na podlahu. Jan sešel po dřevěných schodech do místnosti, pátraje pohledem po krčmáři. Pan Kořínek dával ještě nějaké příkazy zrzce, která v zápětí odcupitala do kuchyně za svou prací.
"Krčmáři, jdu ven, nebudu pryč dlouho," řekl rytíř.
Baculatý chlap rychle přispěchal k mladému šlechtici s překvapeným výrazem. "Ale pane, kam byste teďka chtěl jít? Už je pozdě, venku je chladno a šero," řekl rychle.
"Vezmu si svého koně," dodal rytíř, aniž by odpověděl, a vydal se do stájí, kde už Janův panoš osedlal šlechticova hřebce, Železníka.
Krčmář za odcházejícím rytířem nechápavě kroutil hlavou, pak však přinesl další láhev vína hostům, jež ještě nic nelákalo k odchodu na své pokoje.
Jan se potřeboval trochu uvolnit, provětrat si hlavu a popřemýšlet o tom, co se dneska stalo a co slyšel. Kůň pomalu klopýtal tichými, prázdnými uličkami. Dnešní noc byla hustá, černá jako uhel a chladná podobně jako srdce vrahovo. Jízdou dělaly Janovi společnost pouze ozvěny Železníkových kopyt, která klopýtala špinavými kalužemi, jež tu zůstaly po včerejším dešti. Osamělou cestou zahlédl v tento večerní čas jen bezdomovce a nějakého pacholka, který si divoce užíval s pouliční děvkou.
Muž přitáhl otěže, aby kůň zastavil. Před ním stál malý hřbitovní kostel Svaté Barbory. Byla to malá, kamenná rotunda s apsidou a v průčelí s malou kostelní věží se zvonicí a křížem na vrcholu. Do kostela se vstupovalo přes nepříliš veliký, prostý hřbitov, který byl od okolních budov oddělen malou cihlovou zídkou, zcela zarostlou břeč»anem, jehož účel byl nejspíše zakrýt rozpadající se omítku.
Rytíř sesedl z koně a přistoupil blíže k zrezavělé bráně, nad níž byly dvě sochy malých andělíčků. Časté deště a změny ročních období způsobily, že sochy začínaly z původní bílé barvy kamene šedivět. Náhle se zvedl prudce vítr a kovová brána zlověstně zaskřípala. Jan pohlédl k nebi.
Temná, šedá mračna se začínala stahovat nad městem, v nich se proplétala zářící luna, která byla téměř v úplňku. Blíží se bouřka, pomyslel si.
"Dvanáctá hodina odbila, chval každý člověk Hospodina," zazněl hromově hluboký hlas ponocného tichem noci z nedaleké ulice. Jan pomalu vykročil na temný hřbitov. Kamenné hroby zde byly posazeny v úhledných řadách za sebou, mezi nimi se pomalu a těžce plazila hustá chladivá mlha. Kromě několika málo topolů a kaštanů, které byly vysazeny u kostela, bylo na hřbitově pouze několik keřů. U chrámku byl malý cihlový baráček hrobníka, v okně jemně svítilo světélko z lampy. Byl to velice skromný příbytek.
Jan náhle ztuhl na místě, jeho oči pomalu sklouzly k zemi, následně zděšeně otevřel ústa. Stál přímo před otevřeným hrobem, vedle něhož v trávě leželo nehybné tělo čelem k zemi. Hrob však nevypadal, jako kdyby byl vykopán. Tohle nebyla lopata, byly to něčí ruce, lidské prsty a nehty. Hlína byla rozrytá všude kolem, černá rakev v hrobě byla zčásti pokrytá hlínou, která padala do otevřeného víka.
Rytíř nasucho polkl a přistoupil k ležícímu tělu. Byl to muž, oděn do černého oděvu. Jan se pomalu dotkl mrtvého a překulil ho na záda. Šokem upadl na zadek, lapal po dechu hledě na jeho tvář. Z uší i nosu mrtvole vytékala krev, čerstvá rudá krev, ještě tekoucí. Tělo se nehýbalo. Podíval se na náhrobek. Stálo ne něm: Navždy milující svou rodinu - Václav Mišelík, 1242-1289.
Znovu silně a jízlivě, jako když skučí zraněné zvíře, zafoukal vítr a rozevlál muži hnědé kadeře. Nepříjemný zvuk větru s sebou nesl jakýsi tichý šepot, šepot lidského hlasu, dívčího. Jan se pokřižoval. Vzápětí si uvědomil, že na hřbitově je ještě někdo. Otočil se, a tam ji spatřil. Bílou tvář mladé dívky v temnotě noci. Probodávala ho svýma chladnýma očima, záplava havraních vlasů jí vlála ve větru. Dřepěla na hřbitovní zídce nehybná jako socha v černých šatech, které kolem ní divoce vlály. Dlouze na sebe hleděli, ani jeden schopen pohybu.
Náhle se na nebi zablýsklo, zaburácel hrom a na malý okamžik osvětlil hřbitov. Jan na kratičkou chvíli odtrhl od dívky pohled, v tom okamžiku však Ona mrštně skočila a zmizela za zdí.
"Počkej!" vykřikl přidušeně rytíř, vyskočil na nohy a rozběhl se k zídce. Vyskočil a ztěžka se na ni vysápal, měřila totiž asi metr a půl a Jan měl na sobě těžkou kroužkovanou košili. Když dopadl do louže na druhou stranu, spatřil, jak dívka prchá temnou uličkou. Nemeškaje jediné chvilky, rozběhl se za ní.
"Zastav!" zakřičel, ale dívka ho ignorovala. Běžela svižně a lehce jako kočka, za chvíli muži zmizela v temnotě noci. Jan udýchaně doběhl k rozcestí, malá ulička pokračovala rovně, druhá cesta mířila z kopce dolů po kamenných schodech, někdo po nich utíkal, slyšel běh nohou, pokračoval tedy v pronásledování. Cesta se stáčela k řece a šumění proudu vody bylo slyšet čím dál hlasitěji. Šlechtic se prudce zastavil, protože šlo o slepou uličku, vedla k dřevěnému molu u řeky. Dívka stála na molu, vážně hledíc do temné vody. Otočila se k němu.
Byla velice štíhlé, malé postavy. Překvapeně na ni zíral, jako kdyby snad byla přeludem, jeho výplodem fantazie, tak ji v té chvíli viděl ve svých očích.
Všimnul si, že přes jemnou mrtvolně bílou tvář má nějaké černé tetování, jakési prazvláštní znaky. Její kočičí oči pozorně sledovaly každý jeho pohyb. Jan o krok přistoupil. Dívka podle vzhledu vypadala tak na dvacetiletou, bylo to vlastně ještě téměř dítě. Ustoupila na molu o krok, ale nespustila z něho své oči.
"Já ti neublížím," řekl rytíř mírně, aby ji nevylekal. Z mračen se na zem spustily první chladivé kapky deště. Dívka mlčela.
"Jak se jmenuješ?" otázal se.
Dívka zaváhala, ale nakonec tiše promluvila: "A kdo se mě ptá?"
"Jmenuji se Jan, Jan Břehoř Elištejnský," odvětil po krátké odmlce. Mlčky ho sledovala, jak přistoupil o další krok.
"Stůj!" vyzvala ho důrazně.
"Neboj se mě," řekl.
"Nebojím se o sebe," pravila chladně. To rytíře na kratičký okamžik vyvedlo z míry, zaváhal. Ona se však přikrčila jako kočka a mrštně vyskočila z mola vzhůru, proletěla vzduchem s roztaženými pažemi směrem na blízký dům. Šaty za ní divoce vlály rozbouřeny větrem. Rytíř na ni při tom civěl s otevřenými ústy.
Lehce přistála na střeše blízkého domu. Krátce na něj z vrchu pohlédla. Vzápětí zmizela za střechou, zatímco Jan stále ochromeně hleděl vzhůru, jako kdyby se to, co právě viděl, nemohlo stát, neschopen jakéhokoliv pohybu. Sní nebo bdí? To co právě viděl bylo naprosto - neuvěřitelné, a zároveň nemožné a nesmyslné, ale stalo se to, on to viděl na vlastní oči. Ta dívka...ona letěla, letěla vzduchem skoro jako pták, pták, který má křídla.
Teprve zaburácení dalšího hromu ho vytrhlo z úžasu, poprchávání se změnilo v prudký březnový déš», který promočil rytíři šaty během chvíle. Břehoř se podrbal ve vlasech, pak se pomalu, jakoby malátně otočil a vydal se uličkou zpátky na hřbitov. Cestou často v temnotě střech pátral zrakem po ženské siluetě, ale již ji nespatřil.


Znovu silně pěstí zabouchal na dveře hrobníkova domu. Lilo jako z konve, byl už promočený skrz na skrz, šaty se mu nepříjemně lepily na kůži, zima mu roztřásla celé tělo, ale nijak zvláš» to nevnímal. V hlavě měl nyní takový zmatek, že toho nebyl schopen. Dveře zaskřípaly a v malé škvírce se objevila tvář starce.
"Kdo jste?" otázal se chraplavě muž s překvapeným výrazem.
"Jsem Jan Břehoř, otevřete dveře!" rozkázal mladý šlechtic se za»atými zuby, přes které mu proudila voda.
Dveře se pomalu otevřely. Stařec ve špinavé košili držel malou lucernu, kterou si na Jana posvítil, aby si ho mohl v temné noci lépe prohlédnout.
"Co mi chcete?" zeptal se hrobník s vrásčitou tváří. Rytíř si všimnul, že muži chybí v ústech několik zubů, včetně předních řezáků.
"Někdo byl na hřbitově! Vykopal tělo nebožtíka Mišelíka!" vyhrkl na něj.
"Cože?" nechápal stařec. Znovu zahřmělo, hrobník se leknutím přikrčil.
"Říkám, že na hřbitově leží tělo zesnulého," zvýšil hlas rytíř.
Hrobník zakroutil hlavou. "Co to tady melete?"
"Krucinál, chlape, říkám, že venku leží mrtvé tělo," vykřikl rozčileně Jan.
"Nesmysl, nesmysl."
Jan si odhrnul mokré vlasy stranou, protože mu lezly do očí. "Tak se sakra pojďte se mnou podívat!"
Když konečně došli oba k hrobu, vystrašený hrobník se rychle pokřižoval, volaje Ježíše i všechny Svaté. "Tak se přece vrátil," pronesl tiše a tajemně.
"Kdo? Kdo se vrátil?" nechápal rytíř jeho slova.
"Svatoslav Bečoun," pravil.
 

Komentáře, názory, hodnocení

PsychoP - 07. ledna 2006 14:06
falling8927.jpg
ale jo... cist se to dalo... semo tamo se tam nejake skobrtnuti objevilo, ale to asi vsude... celkem good...
 
Eithné - 29. prosince 2005 11:29
dub2857.jpg
Mno, bylo by to pěkné, kdyby to nebylo tak strašně vleklé. Tohle mohlo být celkem svižné pěkné dílko, ale těch zbytečných podrobností...
Krom toho se tam daly najít nesrovnalosti, jako třeba:

Mlčky ho sledovala, jak přistoupil o další krok.
"Stůj!" vyzvala ho důrazně.

Tohle mi teda moc "mlčky" nepřipadá. A prostě podobné detaily to hrozně kazí.
Proto jsem si to nedokázala nijak vychutnat a vžít se do toho, byla jsem ráda, že tahle část je tak krátká.

Alee... Stačí trochu zapracovat a bude to fajn ;)
 
beruskovova - 28. prosince 2005 16:40
vendulomedvedcb1338.jpg
pekne...moc pekne...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.065279006958008 sekund

na začátek stránky