Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Piráti Mrtvé panny (2/2)Oblíbit

tyran8544.jpg

Autor: Zak

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 16. prosince 2005 21:07

Průměrné hodnocení: 8, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
...
 

VIII.



Zajímá vás, jestli se tu noc něco přihodilo? Samozřejmě, byla to věru výjimečná noc... povíme si, co se tehdy událo...


V noci Freda probudily kroky. Ale nebyly to kroky na chodbě, jak zprvu myslel, ale pod oknem. A vlastně i na střeše.... Fred se překulil na záda a hleděl chvíli na strop. Slyšel, jak něco otevírá okno... Pomalý, vrzavý zvuk otevírané okenice, která byla půl metru od jeho hlavy, jej zelektrizoval mrazem, jenž se mu prohnal po zádech. Pak přímo bytostně cítil, jak něco začalo prozkoumávat desky, které byly přibité na rámu okna. Ozvala se dutá rána, při níž poskočil a při níž se probudil i Jurij. Ozval se zvuk dvou tasených zbraní. Rychle si vyměnili pohledy, a pak se na postele posadili, oči upírajíce na okno. Pak se ozvalo něco za jejich zády. Ohlédli se za sebe a spatřili, jak se pomalu hýbe klika jejich dveří. Pomalým, plynulým pohybem zajela až dolů, a pak se dveře začaly otevírat. Hoši z Mrtvé panny v tu chvíli by dali nevím co, aby tuhle cestu vůbec nemuseli podnikat. Avšak, co s úlevou zjistili, bylo, že tam stála Lucia a mávala jim, a» jdou k ní. Měla na sobě, jak jinak, bílé šaty na spaní a vlasy měla volně rozpuštěné pod ramena. Vypadala jako nějaký malý anděl, s tou bledou pletí a rudými rty... počkat, bledou pletí a rudými rty? No, naši dva hrdinové to dávali za vinu šeru a špatné viditelnost. Fred za ní vyrazil jako první, a hned za ním Jurij, couvaje, nespouštěje z očí okno. Fred vyšel na chodbu a dveře se za ním s hlasitým prásknutím zavřely, z ničeho nic. V tu samou chvíli prkna, jistící okno, praskla.
Fred ani neměl čas na zareagování, když mu vzala jednu ruku Lucia a vedla ho chodbou někam do neznáma. Měla ji tak ledovou, chladnou... Od úst mu začala stoupat pára...
Jurij stanul tváří v tvář tomu nejděsivějšímu protivníkovi, jakému kdy čelil... Stál proti divokým kanibalům z neznámých ostrovů, ověšených kusy těl jejich obětí, stál proti ledově chladným vojákům se skvělým výcvikem a ostrými zbraněmi, sešikovaných v těsných řadách, také proti krvelačným jeho druhům při mezipirátských šarvátkách, ale tohle.... Ještě nikdy nezažil...
Stál proti němu muž menší postavy, takových sto osmdesát centimetrů mohl mít, byl svlečen do půl těla a v rukách neměl nic. Avšak to, co ho děsilo, bylo jeho vzezření. Jeho tělo bylo.... Nebylo zjizvené, rány, řezné rány, co měl na sobě, byly čerstvé a pomalu tělo toho muže pokrývaly krví, jako by se plazil po rozbitém skle, měl dlouhé černé vlasy a jeho oči zářily žlutě. Ple» měl jinak mrtvolně bílou, až bledě modrou. Cenil na Jurije zuby a krčil se na něj.
Freda Lucia táhla neznámo kam, prošli nesčetně dveří, až si Fred úplně přestal pamatovat, kudy zpět. Několikrát i prošli znovu jednou místností, akorát z jiných dveří. Lucia se pořád tak podivně hihňala... Nechápal to...Dovedla ho až do nějakého podzemí, sklepení či něčeho podobného.

"Musíme tady počkat, dokud se situace neuklidní,"

řekla mu jen a povalila ho na pytel se slámou. Překvapila ho její síla. Pak si sedla k němu a začala si ho prohlížet.

"Víš, strejdo Frede. Můžu ti tak říkat? Ty máš tak pěkné a silné paže..."

řekla mu a Fred povytáhl obočí. Cože mu to řekla? Na tohle byl zvyklý od dvacetiletých slečen, ale od dvanáctileté holky?
Pravda, byla na svůj věk celkem pěkná, avšak mladá, nevyvinutá, a vůbec, ještě dítě. Fred, narozdíl od ostatních členů Mrtvé panny, holky neznásilňoval a ani tentokrát by neudělal výjimku. Lucia se k němu natáhla a začala mu rozepínal košili a smyslně se na něj usmívat.

"Lucio, co to děláš?"

zeptal se namáhavě Fred a podivil se nad odvahou té malé holky. A také zvrhlostí.. Uprostřed noci s ním proběhnout dům a pak ho svlékat někde ve sklepení na obrovském pytli se slámou. Ta se jen dále usmívala, a pak vstala. Udělala dva kroky dozadu a shodila si z ramen šaty. Ty spadly na zem a ona najednou stála před Freden zcela nahá, a Fred musel uznat, že na tak mladou holku byla... Bylo v ní něco, co jej přitahovalo... Nebyl to věru žádný zvrhlík, ale tahleta holka... Mimovolně si svlékl košili a přitom na ni upíral zrak. Zlehka si položila na rty ukazováček a naznačila mu, aby byl tiše. Nechápal. Opět...
Jurij se postavil do střehu a vyčkával na reakci protivníka. Bylo to dnes jako tisíckrát předtím, ale i přesto to bylo něčím jiné. Nikdy se tolik nebál. Ani poprvé, ve svých 13 letech... Dlouho nečekal, muž po něm skočil a chtěl mu dát ránu pěstí. Jurij se ohnal mečem a s pomocí jeho strašlivé síly mu u»al ruku. Ihned vyšel z pohotovosti, myslel si, že muž se chytí za pahýl a začne řvát, ale muž k němu přiskočil, druhou rukou ho popadl a zakousl... Ano, zakousl se mu do krku. Jurij zařval a mužovu hlavu navštívila hruška jeho meče. Odtáhl se a z rány mu začala prýštit krev, ale i tak po Jurijovi znovu skočil. Tentokrát Jurij nemeškal a setnul mu hlavu. Jeho tělo padlo na zem a začalo se zmítat.. V okně se objevily další tři hlavy. To Jurijovi stačilo. Rychle vyběhl ze dveří a zamířil pryč. Najít Freda a pryč...

"Víš, strejdo Frede, musím ti poděkovat, že jsi zachránil ta»ku,"

zaslechl Fred od Lucie, která již byla u něj a rozepínala mu kalhoty. Ten jen s pootevřenou pusou hleděl na její počínání. Lucia si na něj obkročmo sedla a v tu ránu jí z hrudi vyrazila ostrá čepel. Z hrudi ji začala tryskat krev a Fred dostal plnou dávku, jelikož seděl v první řadě. Lucia vykřikla a Fred si přitom všiml, že má dva veliké tesáky. Vtom ho polilo horko, a tak ji ze sebe chtěl shodit, ale ona ho popadla za ruce, a i když to byla malá dvanáctiletá holka, udržela jeho ruce tam, kde chtěla. I když jí trčel z hrudi Jurijův meč, i tak se zmohla na to, aby klečela na Fredovi, držela ho v šachu a syčela na něj a vyplazovala svůj dlouhý jazyk.
To už se mu nelíbilo...

"Slez z něj, děvko!"

vykřikl Jurij a vyrval z ní meč, aby jí mohl následně stít hlavu. Ta se odkutálela někam do rohu. Fred dýchal zhluboka jako by běžel pár kilometrů, nebo po vyčerpávající bitvě, a hleděl přitom na Jurije...

"Sakra, já myslel, že tě malé holky neberou, Frede!"

nechal se slyšet docela pobaveně Jurij. Vždycky, když mohl někoho zabít, měl dobrou náladu... Fred se oblékl a do šatů Lucie si otřel krev. Její šaty voněly... Mrtvolně...



IX.




Tak vidíte, být pirátem ve vnitrozemí v prokleté vesničce plné sexuchtivých mrtvých dvanáctiletých holek není jednoduché... Ale co se stalo poté, co Luciu zabili? Hmm... Opravdu ji zabili?

Jurij a Fred se vydali zpět do svého pokoje, pro všechny své věci, rozhodnuti vypadnout, jak jen to bude možné, a cestou nenarazili na nic... Kupodivu... Akorát na chodbě leželo pár mrtvol, které Jurij při cestě za Fredem musel zabít... A vězte, tomu vazounovi to nedělalo problémy... Vešli až do pokoje, jehož podlaha byla vyplněna těly bez hlav a hlavami bez těl a spoustou krve, a pobrali si svou výstroj. Nadcházela otázka, co dál...

"Šéfe, co budem dělat teď?"

zeptal se Fred a při všem tom vzrušení zapoměl na krytí a na oslovení "Juriji"... Ale to mu to nevadilo...

"Měli bychom zajít pro koně, pro vůz a zdekovat se odsud. Vůz by měl být už opraven..."

promluvil rozhodně Jurij a vydal se zase na chodbu. Tentokrát v ruce k meči ještě štít. Fred šel hned za ním se svou kombinací levoruční dýky a kordu. Zákeřná to kombinace... Kryl Jurijovi záda... Oba dva byli v tu chvíli paranoidní... A dobře dělali... Vešli až do haly, která byla zdobena kůžemi, trofejemi, drahým nábytkem... Alchymista si žil asi dobře... Ozvalo se zavrzání, i když oba dva zrovna stáli... Oba dva se jako když vystřelí otočili... A za nimi stál Osvald... V ruce držel natáhlou kuši a usmíval se... Na sobě měl noční košili a pantofle... Působil psychotickým dojmem......

"Někam odcházíte?"

zeptal se a oběma z toho přejel mráz po zádech. Fred se osmělil promluvit.

"Máte nám co vysvětlovat..."

promluvil a zamračil se, i když mu to šlo docela těžko... Pro dnešek už měl toho děsu dost, ale pořád přicházel další a další vjem, který mu naháněl hrůzu... Nejraději by se na to vykašlal, zařval STOP a šel si lehnout... Ale nešlo to...

"Já vám vše vysvětlil u večeře... Měli jste zůstat v pokoji... Chtěl jsem vás ušetřit, protože jste mě zachránili... Ti psi jsou proti všem... Zabili by i mě, hlupáci."

Jurij využil příležitosti a přiskočil k Osvaldovi, štít před sebou. Vrazil štít do hobita a ten si uštědřil sám ránu kuší do hlavy. Ozvalo se nepříjemné lupnutí a hobit padl na zadek. Z úst mu začala razit krev a vyplivl pár zubů. Pak se usmál, odhodil kuši a tasil dýku. Jurij i Fred se podivili. Takovou odvahu neviděli ani u krvelačných pirátů, proti kterým bojovali, co se týče hobitů... Osvald skočil po Juriovi... Ne, neskočil, spíš vyletěl... Přeskočil jej a sekl po tváři dýkou. Jurij nevěřícně položil ruku, co byla opásána štítem, na tvář, z níž se začala řinout krev, a otočil se za sebe, aby na hobita pohlédl. Tohle rozhodně nečekali. Nebylo to žádnou temnou mocí. Ten hobit byl proklatý akrobat! Jednoduše Jurije, chlápka, co měl přes dva metry, přeskočil saltem a ještě říznul... Tak tomu se říká nenápadný vzhled.... Fred vyrazil za hobitem, ale ten jednoduše jeho kordu uskočil... A znovu... A znovu...

Sakra, copak ten parchant nejde zabít?

pomyslel si Jurij a rozhodl se jít do toho tvrději. Sundal si svůj štít, zatímco jej Fred zaměstnával, popadl židli a mrštil ji vší silou proti hobitovi. Pak k němu přiskočil. Na židli reagoval hobit tak, že šel jakoby do dřepu, z nějž se svalil na záda, a židle tak proletěla těsně nad ním, ale nestihl již zareagovat na Jurijův meč, který si proklestil cestu jeho břichem až k podlaze. Vytřeštil oči a začal něco drmolit... Ale nebylo mu rozumět, protože mu šla od úst krvavá pěna... Jurij ještě mečem zakroutil, a pak jej vytrhl, doprovázen nepříjemným mlaskavým zvukem. Pak jej očistil o mužovu kazajku.

X.



Jsou chvíle, kdy i na muže příjde těžká chvíle. Prý se to stává jen jednou, dvakrát za život. Mluvím o těch opravdu těžkých chvílích, kdy je vám tak, že byste nejraději vyrvali své srdce, aby vás tak nebolelo, a milerádi skočili z propasti, abyste se zbavili toho stahujícího pocitu, který vás tlačí k zemi a sráží... Čtěte dál...

Oba piráti vešli do stájí, připravili koně, zapřáhli vozek a vyrazili z vesničky. Cestou cítili v zádech bezpočet pohledů, které je nutily se pořád otáčet... Ale z vesničky vyrazili bezpečně... relativně bezpečně... Vyrazili totiž do Temného lesa.
[ volný překlad z ang. Dark Wood ]
Brzo dorazili na hranici lesa a začali zvažovat, jestli ještě není čas vrátit se raději do té vesničky... Jestli je TAM něco děsilo, tak tady to bylo několikrát znásobeno... Lesem vedla stezka, akorát pro vůz, přičemž, když vjeli dovnitř, o stěny vozy škrábaly větve stromů, jako by jej chtěly uchopit a rozsápat, a to nemluvím o tom, JAKÉ to byly stromy... Ony všechny byly mrtvé... Celý les... Celý les pln holých, suchých, ztrouchnivělých stromů, s větvemi, jež ve svitu noci připomínaly ruce s drápy. Bylo tam světla sotva na pár sáhů, tak se rozhodli zapálit pochodeň. Fred je strážil v bezpečné dáli od stromů, protože by mohly chytnout jako papír. Světla byla sotva dost na cestu, ale dalo se to. A do rozednění mnoho nezbývalo... Jejich kůň sice šel velmi neochotně, ale šel... Do lesa raději nehleděli, i když měli úpěnlivý pocit, že sotva pár metrů od nich něco je. Byli si tím naprosto jisti, cítili to, slyšeli ty šouravé kroky, jak je to doprovázelo a celou dobu sledovalo... A co bylo nejhorší... Nebylo to samo... Avšak tmu neprohlédli, nemohli, na to měli slabé oči... Možná tak tomu bylo dobře... Fred jednou zkoušel prohlédnout hustý závoj stromoví, a pak pokynul Juriovi, a» pospíší... To, jak vypadal, svědčilo o tom, že je opravdu lepší raději se nerozhlížet... Les byl... Tak tichý, tak mrtvý, že to do té chvíle ani jeden neznali... Byli zvyklí na burácení moří, děl, výkřiky a třeskot zbraní v boji, ale tohle? Ozýval se jen jejich dech, dech koně, vrzání kol vozu, škrábání větví o strany vozu, tlapkot kopyt koní o půdu a šourání... To šourání je doprovázelo až do rozednění... Rozhodli se utábořit přímo na stezce, protože stromoví bylo opravdu husté a téměř neprůhledné... I ve dne zde bylo veliké šero, ale šlo vidět do lesa na tři metry... Oba dva seděli u sebe, opřeni o sebe zády, jedli jídlo a pozorovali les... Po půlhodině Jurij promluvil.

"Nelíbí se mi to. Tohle není normální..."

hrdlo měl stažené a věru mu nebylo příjemně...

"Čím dřív vypadneme, tím líp... Jak je to s mapou? Jak dlouho potrvá cesta tím šíleným lesem?"

zeptal se Jurije a v duchu doufal, že mu řekne, že les za pár minut končí....

"Dva dny..."

odpověděl Jurij a Fredovi se vyplnily nejhorší sny... Budou tu muset přespat!! Otřásl se mrazem a Jurij, opřen o něj, se otřásl taky, jako by to na něj Fred rozšířil. Oba dva měli nahnáno, ale nemluvili o tom... To chlapi nedělají... Avšak v noci....
Po celý den Fred s Jurijem cestovali, jeli sice tempem chůze, ale jeli... Každou chvíli byli dále a to byla jediná spásná myšlenka, která je držela při vůli nezešílet... Fred už začal uvažovat i o sebevraždě... Byl tak vystrašený, že už se třepal v jednom kuse, měl zimnici a byl bledý... Jurij to pozoroval znepokojeně...

Bůh ví, co mu ta malá holka provedla...

říkal si...
A tak se setmělo... Nic se nezměnilo... Téměř... Zase se objevily ty zvuky.... Avšak vůz jednou zastavit musel.... Kůn zastavil, zničehonic, a začal vyčerpaně oddechovat... Měl už toho dost, chudák, byl na pokraji sil....

"Jeď! Jeď, ty stará herko! Kruci!"

vykřikl Jurij zoufale a práskl otěžemi. Kůň se ani nehnul... Fred to jen tiše pozoroval, zabalen do deky, bledý jako stěna...

"Zemřeme tady..."

řekl...

XI.




A jak probíhala tedy ta noc v Temném lese? No.. Oba dva to docela změnilo...

Fred se více zavrtal do pokrývek a skrčil se ještě více do klubíčka. Oba dva leželi na voze, zabaleni vedle sebe, snažili se být tak tiší, jak to jen jde, a civěli přitom do tmy. Stále slyšeli to tiché šourání, procházení se ve tmě, přítomnost někoho jiného cítili moc dobře... Byli unavení, ale ani jeden nedokázal usnout... Kůň usnul jako dřevo, byl vyčerpaný k smrti. Uprostřed noci TO přišlo... Fred zrovna na okamžik usnul, když se objevil stín, temnější než tma okolo. Cítil zápach krve, mísící se s hnisem, mrtvolným zápachem, byl to takový smrad, že se z toho Fredovi okamžitě udělalo špatně, ale neodvážil se ani pohnout, natož probudit Jurije. Ten byl vždy schopný usnout kdekoliv, a to velmi tvrdě.... Chvíli stín pozoroval, až se rozhodl k zoufalé akci. Pod dekou si připravil pochodeň a také sirky. Většinou používal křemen, troud, prostě klasické zapalování, ale tohle musel udělat rychle. Odhodil deku a škrtl sirkou, kterou ihned přiložil k pochodni. Trvalo to moc dlouho. Zdálo se mu, že trvá celou věčnost, než se pochodeň rozžehnula. Ale byl to jen okamžik. V následující chvíli Fred vykřikl zděšením, hrůzou celý strnul v mrazivé křeči a vykulil oči. Srdce se mu rozbušilo tak, že mu málem vyskočilo z hrudi. Bestie, kterou před sebou spatřil, byla to nejděsivější, co kdy viděl. Cítil z ní takové čiré zlo, mrtvolno, myslel si, že je to sám temný bůh. V té chvíli myslel jen na to, že v dalším okamžiku zemře.



Tvor ihned, jak se rozžehnulo světlo, úpěnlivě vykřikl bolestí a spolu s ním se ozvalo výkřiků několik... Pak seskočil z vozu a zmizel hluboko v houští... Spolu s několika dalšími. Jurij se probudil. Fred se krčil v rohu, vlasy mu na hlavě doslova stály, drkotal zuby a byl vystrašený k smrti. Jurij na něj vykulil oči a zeptal se, co se děje.

"Byli tu... spousta... Musíme... Světlo..."

snažil se vysvětlit situaci, marně... Jurij nechápavě vstal a rozhlédl se okolo....

"Fajn, když budem udržovat světlo..."

začal Jurij, ale z lesa vyletěl kámen a pochodeň Fredovi vyrazil z ruky. Ozvaly se dva zděšené výkřiky.

"Další pochodeň! Rychle, sakra!"

ozval se zoufalý křik Jurije. Jestli měl někdy nahnáno, tak tentokrát to bylo o mnoho horší... Fred zapálil další. A opět se ozvalo zašustění, jak ty bytosti opět před světlem začaly unikat do lesa... Fred tentokrát držel pochodeň tak silně, že mu bělaly klouby na rukou a dřevo se prohýbalo. Nevěděl jak, ale jako by měl mnohem větší sílu než kdy jindy. Zbytek noci se tiskli k sobě, drželi oba dva pochodně a modlili se, a» už vyjde světlo. Kůň po asi hodině zase usnul... a probudil se až ráno...


XII.



Tak vidíte, noc v Temném lese není jen tak... A ptáte se, kde sebral Fred tu ukrutnou sílu? To brzy zjistíte... Velmi brzy... Teď vám povyprávím, co milého je potkalo při cestě následující den.

Vůz opět drncal po cestě a Fred i Jurij měli oba dva jiné kalhoty. Bohužel, noc si vybrala svou daň a i Jurij, nejodvážnější chlap, jakého jsem kdy poznal, to nějak neunesl... Oba dva měli zmožené obličeje, kruhy pod očima a oba dva unaveně hleděli na cestu, když zrovna snídali. Kůň si odpočinul relativně dobře, a tak s novou silou, napojen a nakrmen, si dál razil cestu lesem. Náhle v dálce něco zahlédli. Jakoby mýtinu, nebo něco jí velmi podobné... Rozšíření cesty... A uprostřed něco bylo... Když přijeli blíž, zjistili, že uprostřed je nějaký morbidní sloup z kostí a na jeho konci, který se tyčil do výše metru a půl, ležela kniha v nějaké nahrubo vydělané kůži... Zastavili vůz a seskočili dolů. Fred padl do kolen a popadl se za břicho a začal zvracet krev. Bylo mu hodně špatně.

"Co je? Jsi v pohodě?"

zeptal se Jurij, starostlivě si ho prohlížeje. Fred dozvracel a zakuckal se.

"Není mi dvakrát nejlíp. To bude tím lesem... Co je to za knihu?"

zeptal se a zvedl hlavu. Měl krví podlité oči, což Jurije celkem vyděsilo. Couvl dozadu, ale přesto nakonec koukl na knihu. Neměla žádný nadpis, nic... Opatrně ji otevřel. Na první straně bylo napsáno

Temný les

Jednoduché, výstižné... Jurij otočil dál... Byl to obrázek.... Na tom obrázku byl nějaký muž... Hmm, znal ho, odněkud jej dobře znal... Stál uprostřed lesa, civěl na nějakou knihu, za ním klečel jiný muž, díval se mu do zad a v ruce držel dýku ostřím dolů. Prudce se otočil. Fred byl neozbrojen.... Jurij zavrtěl hlavou a otočil na další stranu. Byl to stejný obrázek, skoro. Byl kreslen jakoby z křoví napravo od nich... Pohled z toho místa na ně dva, na vůz a koně... Místo koně tam však stál nějaký podivný tvor, na hlavě měl dva dlouhé zatočené rohy, byl stažený z kůže a z nozder mu šlehaly plameny. Jurij se podíval na koně... Byl v pořádku... Pak se podíval na to místo, odkud to bylo kresleno... Stála tam nějaká malá holčička..... Měla bílé dlouhé šaty, rozpuštěné dlouhé žluté vlasy, bledou tvář, černé oči bez bělma a v jedné ruce držela hadrovou panenku. V druhé měla hřeben. S natočenou hlavou pozorovala Jurije. Na krku měla dlouhou jizvu... Jurij ji znal... U Dia! To byla Lucia!

"Ahoj, strejdo... Dlouho jsme se neviděli..."

řekla mu hlasem, jenž rozhodně nepatřil jí. Byl hluboký a děsivý. Pak holčička začala s úšklebkem česat panence vlasy tím hřebenem. Fred namáhavě vstal...

"Já... Mám... Hláád..."

vysoukal ze sebe a podíval se na Jurije... Oči měl stále podlité krví a díval se tak divně... Tak, jako se Jurij díval vždy na kus pečeného selete... Okamžitě tasil meč a promluvil.

"Jdi ode mě, Frede! Nevím, co ti je, ale drž se ode mě dál!"

vykřikl a udělal krok vzad, míře mečem na Freda... Ten jen nechápavě zavrtěl hlavou a vykročil za ním, s otázkou v očích. Holčička se usmívala a dál česala panenku... Na šatech se jí začala objevovat krev, tam, kde mívají ženy svůj klín... Natočila hlavu na druhou stranu. Jurijovi se udělalo špatně... Postavil se tak, aby mezi ním a Fredem byl sloup s knihou... Fred natáhl na Jurije ruce, míře pořád za ním...

"O co ti jde, Juriji? Podívej se, jak se to chováš... Pojd ke mě a neblbni..."

promluvil znovu a Jurij byl na vážkách. Až když na něj začal Fred cenit zuby a krčit se, rozhodl se, že to už není Fred... To samé zažil v tom pokoji... Fred po něm skočil a přitom shodil ze sloupu knihu na zem. Jurij mu uskočil a tnul po něm mečem, kolmo dolů do zad, když se Fred mihl kolem něj. Sekl jej, ale Fredovi to evidentně nevadilo. Jurij omylem šlápl na knihu a Fred sykl bolestí. Pak se po Jurijovi zase vrhnul. Být to cizí muž, je již dávno mrtvý, ale byl to Jurijův přítel... Sice to už nebyl on, ale bylo to jeho tělo... Tělo někoho, kdo to měl po Jurijovi převzít, až půjde do důchodu, až...
Fredova ruka praštila Jurije a vyrazila mu meč z ruky. To ukončilo Jurijovo přemítání. Tasil dýku a bodl ji Fredovi do břicha. Ten se jen usmál a praštil Jurije pěstí do hlavy tak, jak ještě nedostal. Zatočila se mu hlava a upadl. Tohle ještě nezažil, takovou ránu. Dýku měl pořád v ruce, takže se připravoval na obranu. Jeho akci přerušila ta holka, která vykřikla, a pak si šáhla pod zkrvavenou sukni. Vytáhla zpoza ní nějaké malé dítě, celé pokryté krví a s pupeční šňůrou ještě v břiše.
Jurij začal zvracet...

"Náš syn, strejdo Frede..."

promluvila a Fred se zarazil. Pohlédl na ni. Jurij popadl knihu a rozevřel ji. Byl tam stejný situační obrázek, jako předtím dvakrát... Avšak nějak podivně pokřiven... Bodl do ní dýkou a oba, Lucia i Fred, vykřikli a padli na zem. Z knihy vytryskla krev... Teplá a hustě červená... Jurij bodl ještě párkrát a knihu pohodil do lesa... Pak se došoural k vozu a ztěžka sedl na kozlík.... Jeho kůň jej znepokojoval čím dál více... Byl tak klidný... Pak si vzpoměl na toho obchodníka... Na tunice měl nějaký kříž... Že by to mělo spojitost? Možná dostal naschvál nějakého dobrého koně... Hmm... s těmito myšlenkami a slzou v oku opouštěl tělo svého mrtvého nejlepšího přítele, kterého sám zabil...

XIII.



Co se dá dělat? Všichni jednou umřou... Ale Jurije ještě čekala v tu chvíli, kdy odjížděl, dlouhá cesta... Věděl jsem to, když odjížděl od toho mrtvého muže... Abych vás dále nenapínal, Temný les projel bez dalších problémů, kupodivu, bytosti, jež potkal, se držely jakoby od něj, a tak projel na druhou stranu Temného lesa... Stanul před městem s názvem Hürtgen... Město, kde prý má Obchodník pobývat... Vzal všechny své věci a vyrazil do města na koni, vůz nechal za městem...

"Stát! Co otravuješ?! Co jsi zač a co tu chceš?!!"

zeptal se jeden strážný u brány. Byl menší a bůh ví proč, Jurijovi připomínal Freda. Druhý strážný se znuděně opíral o halapartnu a helma mu přepadávala dopředu.

"Jedu obchodovat se zbraněmi a najít teplé místo k přespání, než se pustím dále..."

odpověděl první věc, co jej napadla... Strážný se zamračil... Jurij věděl, že všechny zlodějské cechy mají stráže měst podplacené, a tak ví o všech, co do města zavítají...

"Dobrá... Můžeš vejít... Ale poplatek činí 5 dencarských mincí "

promluvil znovu a natáhl ruku... Další věc, co cechy praktikují. Ověří si tak, jestli je dotyčný při penězích... Jurij úmyslně vytáhl objemnější z měšců a zalovil v něm pro 5 mincí. Pak je podal strážnému a ten jej pustil... Teď si byl Jurij jist, že brzy mu bude v patách někdo ze zlodějského cechu...
Chvíli jel ulicí, když dorazil k putyce

"U Zákeřné krysy".

Tohle místo hledal... Přivázal před ní koně a vydal se dovnitř... Choval se přitom tak, jak se chovalo hodně obyčejných lidí, které vídal, když posedával U Mořské krysy a sledoval okolí... Objednal si pití a pokoj... Asi deset minut po něm vešel do putyky muž v kápi a zamířil do temného rohu...

Výborně, poslali nějakého zelenáče na zaučení...

pomyslel si Jurij a sám pro sebe se v duchu ušklíbl... Spokojeně se napil piva a zhluboka si oddechl... Byl pryč od té noční můry, jakou je Temný les, a teď na něj poslali nějakého ve zkoušce, aby jej zabil a okradl... Informace od strážného se dostaly do cechu a tam rozhodli, že ho okradou... Znal to dobře a počítal s tím...
Vypočítavý parchant to byl... A proto přežil tak dlouho, tolik bitek, tolik intrik, a proto to také byl Kapitán Mrtvé panny... Dopil pivo, řekl hostinskému, že si jde odpočinout, a vydal se na pokoj. Přitom opět z naditého měšce pivo zaplatil... Pak se vydal na pokoj, zavřel za sebou dveře, připravil si dýku, pod deku dal pár svých věcí a postavil se za dveře... Za asi patnáct minut se začaly dveře neslyšně otevírat... Šikovný hoch... Do pokoje nakoukla hlava sotva 17ti letého hocha, a pak do pokoje vklouzl celý. Jurij ho popadl za rameno, položil mu na hrdlo dýku a nohou zavřel dveře.

"Jestli jenom cekneš, podříznu tě jako prase, chlapče."

promluvil ledovým hlasem a chlapec poznal, že to nebyl jenom nějaký obyčejný obchodník. Změkl jako mátoha, div neomdlel... Jurij se posunul více do středu pokoje a pak se začal ptát...

"Kde najdu Obchodníka?"

zeptal se, skoro zašeptal... Věděl, že zloděje na zaučenou neposílají bez dozoru... Kdyby se něco pokazilo, musí zemřít cíl i žák... Na to jsou zkušenější lidé, s kterými by to tak lehké nebylo... Kluk promluvil.

"To nemůžu říct... Byl bych mrtvý..."

špitl... Jurij se ušklíbl...

"Zklamal jsi v úkolu, zabijí tě tak i tak... Já to zařídím rychle... Tak povídej..."

promluvil znovu a kluk už opravdu omdlel... Jurij se zamračil, propleskl ho a kluk se probudil. Třepal se jako osika a začal brečet.

"Veliký dvoupatrový dům na severu, kamenný, s vývěskou... Stará mincovna..."

promluvil ztěžka a Jurij mu prořízl hrdlo... Pravda, podle chrčení to chvíli trvalo, ale Jurij se zavázal pomstít se krvavě... Hodně krvavě na všech, kteří s tím měli něco společného... Pak si začal rychle balit věci... Dolů se vrátit nemohl, tam jistě někdo sedí a čeká na kluka, a tak si vybral okno. Otevřel jej a podíval se dolů... Zahrada, seník, prasata... Výborně, lepší to už být nemohlo... Musí jednat rychle... Pobrat věci, lano z okna, slézt, dva metry seskočit, rychle pryč ze zahrady, na ulici, na tržnici, do davu... Tímhle si získal čas, avšak cech již po něm šel... Měl lidi u stráží, na tržnici, na radnici, měl lapky v ulicích... Jurij to znal až pekelně dobře, a proto věděl, co musí udělat... Zabít Obchodníka co nejrychleji a zase co nejrychleji zmizet... Razil si cestu lidmi na tržnici a ubíral se na sever... Z domů se vynořil jeden... Ten, který hledal... Byl veliký, opravdu, vypadal spíš jako nějaká ubytovna, muselo tam být pokojů pro dobrých padesát lidí...

Malá armáda

pomyslel si Jurij... Kdyby věděl, jak blízko je pravdě... Byl to však zatraceně zkušený mořeplavce, bojovník, velitel, taktik, a hlavně zatraceně prohnaný syčák... Vyrazil přímo okolo domu, a když se zrovna nikdo nekoukal, přeskočil zeď do zahrady... Byla plná různých rostlin, stromů, a byla veliká... výborně... Nechal v kraji zahrady všechny věci a vzal si jen dýku, meč, kus provazu a kleště... Na co? Uvidíte...

XIV.



Jurij byl připraven na mstu... Jestli se mu povedla, se dozvíte v poslední části...

Pomalu se blížil ke dveřím do domu a našlapoval tak tiše, jak to jen šlo... Za těch pár dní, co strávil na pevnině, si celkem na pevnou půdu zvykl a tichý pohyb mu šel již celkem dobře... Vzal za kliku a zlehka začal dveře otvírat... Nakoukl dovnitř... Dlouhá chodba se linula dovnitř domu, a pak zahýbala doprava. Po cestě na každé straně chodby byly dvoje dveře... Jurij potichu vešel dovnitř a začal se plížit dál... Srdce měl až v krku... Byl to skvělý pocit...
Zaslechl kroky, a tak intuitivně vešel do prvních dveří nalevo a přivřel je za sebou... Byl to nějaký sklad zeleniny nebo co... kroky se přibližovaly... Jedna osoba, celkem lehká.... Když procházela kolem, Jurij po ní hmátnul a dal jí ruku před ústa... Začala se bránit, ale marně... Když zesílil, uklidnila se... Cítil parfém... Byla to žena a zrovna mířila na zahradu... Byla moc pěkná, dlouhé hnědé vlasy, skvělá figura... Škoda, že musela zemřít....

"Kde je Obchodník?"

zašeptal a opatrně oddělal ženě ruku od úst, ale píchl ji trochu dýkou do ledvin... Ta se zarazila, nevěděla, co má říct, a trochu se prohla, aby hrotu dýky unikla...

"Kdo? Jaký obchodník? Kdo jste?"

zašeptala, bůh ví proč...

"Pán tohoto domu, sakra,"

promluvil znovu... Dostal odpověď, tak ženě pevně sevřel ústa a pomalu, ale neúprostě začal tlačit dívce dýku do ledviny... Ta začala brečet, cukat se, snažila se křičet, ale po chvíli zvadla... Jurij jí pomohl tiše se sesunout na zem, a pak ještě jednou zavrtěl hlavou... Škoda to byla... Tak pěkná a mladá... Utřel dýku do jejího oblečení, a pak vykoukl ze dveří... Vydal se dál...

Tak v pracovně... Druhé patro, doleva, první dveře napravo...

opakoval si sám pro sebe... Tohle musí zvládnout, MUSÍ ...
Pomalu se dostal až ke schodům... Dům byl zřejmě skoro prázdný, nikoho naštěstí nepotkal... Všichni asi obědvali, nebo pracovali... Pravý lupič pracuje při každé příležitosti... Došel až k dveřím pracovny... Zaposlouchal se... Někdo tam šustil papíry... Listoval... Jurij se naposledy tiše pomodlil a prudce otevřel dveře...

Říká se, že zuřivost dokáže i mírumilovného člověka změnit v běsnícího maniaka, zuřivě bažícího po krvi... Je to pravda... Ale co dokáže udělat s chladným zabijákem?

Jako každý den, kuchař velikou naběračkou plácal jídlo do talířů lidem a koukal znuděně na jejich zhnusené pohledy... Jak vždycky říkal, pokud se ti to nelíbí, tak to nežer... Při tom pomyšlení plácl další porci nějakého hnusu, co dnes uvařil, do talíře a přihodil kus nějakého masa, asi to byl kus nějaké slepice... Byla to denní rutina... Obchodník živil spoustu mužů, prý na ochranu, platil je dobře, ale dával jim tyhle blafy... Lidi to byli však tak moc lakomí, že místo toho, aby jedli za svoje, cpali do sebe tohle... A je to dobře, protože jinak by byl asi bez práce... Jeho denní rutinu vyvedl z rovnováhy hrdelní výkřik, který přešel do kvíjení, které mrazilo a nahánělo děs... Spolu s ním se zarazilo dvacet mužů, jež se tím blafem cpali...

Kruci, měl jsem vzít sekeru, mečem se to dělá zatraceně špatně...

Kapitán Mrtvé panny Jurij v Obchodníkově kanceláři



Jurij vrazil do kanceláře Obchodníka... Byl tam veliký stůl a za ním obtloustlý muž, který zrovna listoval velikou knihou. Asi kontroloval výdělky... Když vešel, Obchodník vzhlédl a zadíval se na něj. Následně vykulil oči...

"Co je? Co mi chceš?! Co jsi zač?!!"

zeptal se, a pak umlkl... Jurij byl rázem u něj, rudý jako rajče, a popadl jej za vlasy. Pak mu začal hlavou třískat o stůl, aby mu vybil zuby. Přes ně se špatně dostává k jazyku... Když mu je po pár úderech do stolu vybil, vytáhl kleště a vrazil je Obchodníkovi do huby. Ozval se již zmiňovaný výkřik, až z něj tuhla krev v žilách...

Vraždit bratry krutých pirátů se nevyplácí...

Poté, co mu Jurij vycvakl jazyk, vrazil mu do krku dýku a začal mu zaživa řezat hlavu. Obchodník ještě chvíli kvičel, až jeho křik ustal v bublání... Pak to byla už jen řezničina....

Muži běželi po schodech nahoru... Dveře pracovny jejich šéfa byly vyraženy... Začali tušit to nejhorší... Ozýval se z ní plynutý, neustále se opakující zvuk, jako když byste mlátili mečem do masa a naráželi do dřeva... Když se podívali, co se děje, mnoho z nich začalo zvracet.....
V kanceláři byl jejich šéf, jeho jazyk a hlava ležely vedle sebe na stole, po zemi byly rozházeny kusy tuku, které mu byly amputovány, spolu se střevy, která byly poházena sem tam... Nějaký muž, od hlavy k paně zbrocený krví, zrovna zuřivě zkoušel přetnout jeho nohu mečem. Jediné, co neměl od krve, byly jeho dvě zuřivostí zářící oči.
Jurij se marně snažil přetnout nohu... zaregistroval, že má společnost, tak přestal a zadíval se na ně... Byli strachy bez sebe, někteří zvraceli... Soukromí strážci. Jurij, posedlý adrenalinem a touhou zabíjet, vykřikl a pustil se na ně. Mnoho z nich prchlo. Avšak když vyběhl na chodbu, udeřil ho nějaký muž v bílé vysoké čapce pánví přes hlavu a Jurijovi se zatmělo...


Epitaf: "Smrt je svině... Ale já jsem ji přijal rád, svini..."

Kapitán Mrtvé panny Jurij



Jurij byl ihned po upadnutí do bezvědomí zabit... Skoro tucet mužů do něj hodnou chvíli bodalo, až si nebyli určitě jisti, že je mrtev...
Kuchař byl týden poté popraven, protože byl obviněn z kanibalství...
Freda byste možná potkali, kdybyste zavítali do Temného lesa a sešli ze stezky...
Hoši z Mrtvé panny si zvolili nového velitele a dál drancovali, dokud do jednoho nebyli pověšeni...
A já? Na mě ještě nepřišli...
 

Komentáře, názory, hodnocení

PsychoP - 01. září 2006 10:48
falling8927.jpg
Zak - 12.Srpna 2006 15:42
jo... ale prostě ta druhá půlka se mi zamlouvá víc ;o)
 
Zak - 12. srpna 2006 15:42
tyran8544.jpg
Je to jedna a ta samá povídka ale nevlezla se do jednoho příspěvku :)))
 
PsychoP - 07. dubna 2006 15:49
falling8927.jpg
mnohem lepší než první část... kupodivu... že by to bylo tím koncem?
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.095409870147705 sekund

na začátek stránky