Andor.cz - Dračí doupě online

Těžko se Janovi přemýšlelo o tom, co zažil včerejší noci. Dnes mu to přišlo jako vzdálený, temný sen, který se ztrácel v myšlenkách, ale věděl, že nesnil, že se to všechno stalo, a to bylo příčinou toho, že od té noci cítil v hloubi duše úzkost a strach.
Za přítomnosti vojenského ranhojiče a vrchního velitele stráže, Františka Pecivála, provedli vyšetření mrtvého pana Mišelíka. Zpráva lékaře zněla následovně: Předně nebylo tu ani stopy po zápachu, jaký poci»ujeme z hrobu a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé, vlasy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní vidět. Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe vypadat. Z uší a nosu mu vytékala čerstvá krev, nýbrž objevily se ještě jiné pusté známky, které byly z respektu pomíjeny.
Zesnulý Pan Mišelík byl nakonec znovu pohřben do svého hrobu, bez přítomnosti rodiny i veřejnosti. Hrob i tělo byly důkladně vysvěceny, aby nedošlo k dalšímu neštěstí. Znovu ho uložili do rakve s rukama spoutanýma za zády a pevně jej svázali řetězy z obavy, že by nebožtík mohl z hrobu znovu vylézt. Vše bylo dokonale skryto, nikdo nemohl poznat, že byl hrob ještě včerejší noci otevřen.
Jedinou otázkou, která zůstávala, bylo to, jak se tělo mrtvého dostalo z hrobu. Vyhrabala ho snad ven ta záhadná dívka, kterou potkal? Nebo snad nebožtík opustil místo svého posledního odpočinku sám? Při této hrůzné myšlence, která se vedrala Janovi do hlavy, mu přeběhl mráz po zádech.
"Jste v pořádku, pane?" otázal se jemný hlas. Jan probera se ze zamyšlení pohlédl na jemnou tvář dívky se zrzavými vlasy, které měla spleteny do dlouhého copu za záda, podobně jako většina děveček ve městě. Tázavě na něj hleděla veselýma očkama, držíc v rukou nádobu s vínem. Rytíř si uvědomil, že v ruce svírá již prázdný pohár. Spíš z donucení se na ni pousmál a ona mu znovu dolila vína. Pomalu pozvedl pohár a zadumaně se zadíval na jeho obsah, pak se zhluboka napil.
Za okny hostince pršelo a byla hustá tma, podobně jako včerejší noci. Přemýšlel o tom, co mu dnes z rána vypravoval hostinský, pak to samé, pouze v jiném kabátě, slyšel od starosty města, Milského. Oba mu vypověděli to samé, když zaslechli jméno Svatoslav Bečoun.


Hrad Hrácheň postavený nedaleko města je prastaré, temné místo. Jeho starobylost mu přinášela mnohé, včetně legendy. Temný příběh plný stínu a hrůzy. Jedná se o místní velmi známou pověst, která vypráví neš»astný příběh hraběte Šmelíka. Byl to bohatý šlechtic, jenž nechal vybudovat hrad Hrácheň nedaleko Pacova na počest zásnub s hraběnkou Kateřinou, krásnou kněžnou, kterou nesmírně ctil a miloval, někdy kolem roku 1051. Tím příběh začíná, ale tím též končí jeho š»astná část.
Brzy po slavnostním dokončení hradu totiž přijal hrabě Šmelík do svých služeb jistého Svatoslava Bečouna, muže naprosto neznámého ve zdejších krajích. Někteří říkali, že přicestoval ze Severní Moravy, a» už však byl odkudkoliv, jeho osoba byla zakryta rouškou tajemna. Přestože ho vůbec nikdo neznal, za velice krátkou dobu se stal prvním pobočníkem samotného Šmelíka, který si nemohl vynachválit jeho schopnosti. Oba muži se velice spřátelili i přesto, že Šmelíkova cho» nedokázala Bečouna vystát. Zakrátko hrabě nerozhodl jedinou věc bez svého poradce.
Lidé z kraje a dokonce i měš»ané však tohoto cizince neměli v lásce, ba dokonce se říkalo, že z něho měli strach, jako kdyby byl nějaké monstrum či zrůda. Jeho chladný pohled žádný člověk nedokázal vydržet. Zvířata, ta ho přímo nesnášela, psi začali zběsile štěkat, sotva co ho ucítili, a koně se z jeho přítomnosti plašili jako šílení. Proto cestoval zásadně kočárem, zastřen černými záclonami. Dokonce se mezi lidmi vypravovalo, že jeho kůže nesnese denní světlo, proto se skrýval v hradních komnatách, dokud slunce nezašlo, a poté se prý rád procházel pod svitem hvězd a zářící luny.
Neuběhl ani celý měsíc a každý si začal uvědomovat, že hrabě Šmelík se změnil. Ztratil svou vážnost a důstojnost, začínal se oddávat radovánkám a nechutným orgiím se svým služebnictvem namísto povinností. Přestal se stýkat se svými přáteli, dokonce zavrhl i svou vlastní rodinu, včetně dříve milované Kateřiny. Na hradě se začínaly šířit klepy o mladých děvečkách z Povil, které si hrabě se svým pobočníkem nechal vodívat do svých komnat. Co se s těmito pannami stalo, už příběh nevypráví, žádná od tam nikdy však už nevyšla, v kraji se už nikdy neobjevily.
Když hraběnka Kateřina přistihla jednoho smutného dne svého manžela při jedné z těchto nemravných orgií, prý na místě ztratila rozum. Dalšího dne našli její tělo pod hradbami, byla mrtvá stejně jako její nenarozené dítě. Hrůzná tragédie. Hraběti však dlouho smutek ze ztracené lásky nepřetrval. Proslýchalo se, že se dokonce na pohřbu své choti začal smát smíchem šílenců, jako kdyby mu smrt Kateřiny vůbec netížila srdce.
Zakrátko nato se Šmelík rozhodl utratit městské peníze za výstavbu vnitřních komnat Hráchně v krutém období hladu. Lidé říkali, že jejich kdysi dobrý pán již zcela ztratil duši. Po dvou letech nemyslných výstaveb hradu se prostý lid vzbouřil, obyvatelé Pacova násilím pronikli do hradu a svého pána a správce upálili na hranici společně s jeho ďábelským pobočníkem.
Jiné příběhy však vypráví, že se hroznému Bečounovi podařilo uniknout... a» tak či tak, legenda o Hráchni a Svatoslavu Bečounovi doprovází tento kraj už po staletí a pravděpodobně bude pokračovat i po další generace.


Z temných mračen noční březnové oblohy se spouštěl k zemi prudký déš», ostré stříbrné jehlice bubnovaly na střechy městských domů, bahnitá voda proudila uličkami a vyháněla krysy z jejich skrýší.
Shlížela přikrčeně, podobně jako černá kočka, z římsy jednoho z domů do úzké, špinavé uličky. Promočené havraní vlasy jí překážely ve tváři, bylo jí chladno, od úst vycházející pára se rychle vypařovala v chladném ovzduší. Dole bylo slyšet tlumené lidské hlasy, které se mezi sebou vesele bavily a chechtaly.
Pomalu, ale velice silně za»ala vlastní pěst, až jí zbělaly prsty. Nervózně si ji prohlédla, pak stisk povolila a ruka se jí znovu roztřásla. Krev jí v žilách vřela, cítila to. Cítila, že ji potřebuje, a to co nejdříve, všechny svaly v těle měla už dlouhou chvíli napjaté. Pak se však zezdola ozvala silná rána. Z hostince U Kamenného džbánu se vymotala jakási temná postava, stěží držela rovnováhu.
Opilý muž zavřel dveře hostince, čímž ztlumil řehtající se hlasy a chvíli zůstal opřený o dveře hlavou. Dívka muže pozorně sledovala, nehybná jako socha, když v sobě potlačovala obrovskou dávku vzrušení.
"Svině!" zařval nahlas opilec. Jeho křik se ztlumil do slabého drmolení. Pomalu se odstrčil od dveří, udělal několik nemotorných kroků zpět, při kterých to vypadalo, že sebou šlehne o zem, ale kupodivu udržel rovnováhu. Zůstal chvíli stát uprostřed uličky na dešti a něco si tiše drmolil pod vousy. Dívka to neslyšela, nechtěla. Vydal se uličkou opileckou chůzí pryč.
Přesně na tohle čekala. Je sám, úplně sám. Teď má konečně příležitost, počká si na pravou chvíli. Vydala se přikrčena po římse, tišeji než kočka za svou kořistí.
Netrvalo dlouho a muž se zastavil. Chvíli nehybně stál, vzápětí se vyzvracel uprostřed uličky. Zaklel, když si uvědomil, že si pozvracel kalhoty i vlastní boty.
Právě ve chvíli, kdy se konečně chtěla vrhnout na svou kořist, uslyšela kroky. Někdo se sem blíží, uvědomila si. Chlap znovu zaklel. Kroky jsou slyšet blíž a blíž, nejsou jenom jedny. Zahlédla v uličce dvě kovová kopí, blíží se městská stráž. Tiše zaklela.
Dva ozbrojení muži v brnění pomalu došli až k opilci, který na ně překvapeně hleděl, jako kdyby si myslel, že je to jenom výplod jeho fantazie. Dívka se přikrčila, aby ji nespatřili. Opatrnost je nejdůležitější.
"Co tady řveš po nocích, ty ožralo! Nevíš snad, kolik je hodin?!!" zachraptěl na opilého chlapa jeden ze stráží noční hlídky.
Muž se pokusil co nejvíc se narovnat, moc se mu to nedařilo. "Vyliž mi prdel, ty kt...kreténe vochcanej, já si - si můžu řvát - kde - koli a kdykoli se mi zachce!" zařval z plných plic strážci přímo do obličeje.
Oba muži v helmicích se na sebe podívali, v dalším okamžiku jeden ze stráží vymrštil ruku a násada kopí silně uhodila opilce do čelisti. Muž upadl do bahna s tlumeným zaúpěním. Druhý strážný se nahlas zachechtal, když se opilec s ohromnou obtíží převalil na záda, z úst mu hojně kanula rudá krev. Náraz dřeva mu zlomil čelist a zapříčinil prokousnutí jazyka. To však nebyl konec. Voják, který chlapa srazil k zemi, opilce surově praštil tupou stranou kopí přímo do břicha. Bolestivý výkřik se rozlehl ulicí. Pak ho začali oba kopat. Konali to s úděsnou rozvahou, jako by měli spoustu času. Nezasazovali mu spršky ran, nýbrž ho bili v pravidelném, pomalém sledu. Při každém úderu mlaskavě praskla kůže.
Tiše to všechno sledovala skryta pod rouškou tmy, mlčky přihlížela a v hlavě jí proběhla myšlenka, že měla ohromnou smůlu. Měla ho přepadnout dříve, měla více riskovat, nyní už je pozdě a kde se teď pro ni naskytne příležitost? Horší než zaváhání byl její stav, pokud brzy její tělo nedostane to, co potřebuje, bude zle. Včera, včera se s ní něco stalo, na okamžik ji ovládl pocit, který ji zcela pohltil a zbavil zdravého rozumu. Pocit, jenž jí dokonce zabránil, aby dokázala ublížit. Nechápala to. Vždy» to byl pouhý člověk, jenom další tělo s teplou, sladkou krví, kterou měla ochutnat, která jí měla darovat ztrácející se sílu.
Ze zamyšlení ji vytrhlo další bolestné zavytí opilce.
"Kurva! Nic u sebe nemá, asi už všechno prochlastal," zaklel jeden ze strážných, když muže prošacoval. Naštvaně ležícího kopnul do obličeje a odplivl si na něj. "Tohle tě naučí spořádanosti hajzle," dodal. Chytili ho za nohy a pomalu ho začali vléct pryč, při čemž oba vesele rozmlouvali.
Zanedlouho byla ulička prázdná a tichá, jediným dívčiným společníkem byl znovu pouze studený déš». Co teď bude dělat? Cítila, jak jí srdce silně bije. V zuřivosti hlasitě vykřikla. Rozhlédla se ze střechy budovy, její zamyšlený pohled spočinul na nepříliš vzdáleném kostele s hřbitovem. V temnotě u kostela se vyjímalo světélko z malého domku, který stál hned vedle něj. Dívka věděla, kdo v něm bydlí. Rukou si dala pramen mokrých vlasů za ucho, protože jí v obličeji překážel. Nasucho polkla, pak se hbitě rozběhla s kočičí grácií po střeše a přeskočila přes další uličku na protější římsu domu. V dalším okamžiku byla už na hřbitově.
V hlavě slyšela jeho volání po životě. Mrazilo ji z toho v zádech, bylo to tak intenzivní. Tak hluboké. Chtěl žít, ale její tělo nemělo sílu udržet se. Věděla vše, jeho myšlenky byly tolik odkryté, a tak, jak prve šlo číst jeho překvapení, stejně šla poté poznat jeho hrůza a strach. Nemohl to před ní skrýt, četla to v jeho duši. Březnový déš» dále klidně bubnoval v pravidelných rytmech na střechy pacovských domů.


Jan vyděšeně otevřel oči, rychle se posadil na svém lůžku. Ztěžka oddechuje si pomalu uvědomil, že je vše v pořádku. Byl promočený od potu, páchl. Vjel si prsty do svých mokrých kadeří. Noční můra. Šílený sen připomínající nejhorší představy nelidských psychopatů. Sen plný krve a tmy, sen plný strachu a hrůzy. Ještě teď poci»oval uvnitř sebe beznadějnou úzkost a bezmocnost, jako kdyby se topil v ledové vodě a nemohl se nadechnout, jako kdyby nemohl dosáhnout hladiny. Byl tak živý a děsivý. Slyšel v něm hlas nešeptávající mu slova smrti, slova, kterým nerozuměl, ale která byla děsivější než strach ze samoty, zrady, nebo selhání. Krev je život! Očekávej znamení, opakoval ten hlas podobný hlasu ze záhrobí. Ilerto ui, chalien sa ellenro hufer Nosferatu, pravil ten hlas temně cizím jazykem, pak se probudil.
Náhle ho vylekalo klepání na dveře jeho pokoje.
"Pane, probuďte se!" naléhal hlas za dveřmi. Nepatřil nikomu jinému než Petrovi. Rytíř odtrhnul mohutnou peřinu a ztěžka se nadechl. Pohlédl z okna, byl už den. Nejistě vstal z postele a jenom v podvlékačkách se dobelhal ke dveřím a trhnutím je otevřel. "Co je?"
Panoš překvapeně ucukl před jeho hlasem hlavou vzad.
"Moc se omlouvám, že váš vyrušuji, pane, ale neměl jsem na vybranou, řekli mi, že vás musím co nejrychleji přivést," řekl poněkud rozpačitě, ale zcela vážně, což z jeho úst znělo Janovi dosti směšně.
"Kdo ti to sakra řekl?"
"Lidi od starosty, našli další tělo."
"Další tělo?" otázal se nevěřícně.
"Ano pane," přikývl zrzek, "před hodinou ho našli, byl to hrobník Čeršek z kostela svaté Barbory."
"Hrobník?" vyhrkl.
"Ano, pane," přikývl.
"Moment," řekl a zabouchl dveře.
"Čekají už dole, pane," pravil přes dveře ještě.
Znovu se ocitl na městském hřbitově, teď ve dne nevypadal zdaleka tak hrůzostrašně jako v noci. Několik mužů z městské stráže zabraňovala početnému pacovskému davu lidí ve vstupu na hřbitov.
"Zabila dalšího, kdy konečně něco udělají?" říkal nějaký muž v davu.
"Čarodějnice prokletá!" vykřiklo několik žen společně.
Elištejnský rytíř došel až k místu činu, k hrobníkově domu. Obličej se mu grimasně svraštil hnusem, jenom co pohlédl na domovní dveře. Kapitán Pecivál nervózně hleděl do trávy, zatímco starosta Pacova stál hned vedle něho a rozmlouval s jedním vojákem. Janovi nemohlo uniknout, že jeho poradce zde není přítomen. Ten člověk na něj nepůsobil příliš dobře.
Na dveřích ve výšce ramen dospělého muže bylo malou dýkou přibodnuté srdce. Rytíř ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že jde o srdce lidské. Od srdce až k zemi se přes dveře linula zaschlá tmavá krev. Přistoupil blíže, aby si prohlídl vražednou zbraň.
Dýka měla lesklé, rovné ostří a železnou rukoje» ozdobenou spirálovým válcem, který byl omotán kolem celé rukojeti až ke konci druhé strany, odkud vycházel černý dráp nějakého predátora, snad jestřába. Rukoje» byla ozdobena několika malými červenými kameny. Otočil se na oba muže. Starostova tvář byla dnes ještě zarudlejší než obvykle.
Pak opatrně vstoupil do skromného příbytku. Bylo zde pouze málo prostého dřevěného nábytku, jednoduchá slaměná postel, kterou si zřejmě hrobník vyrobil sám, a malý krb s železným kotlíkem. Vedle leželo několik nádob na běžnou denní potřebu. Všechno v místnosti bylo však přeházené a rozbité. Na zemi před vchodem, přímo před Janovými botami, ležela rozbitá lucerna, kterou si nedávno starý hrobník na rytíře svítil. Před postelí, za stolem převráceným na bok, leželo tělo. Rytíř viděl pouze nohy ležícího, proto opatrně vykročil vpřed. Dřevěná podlaha pod každým jeho krokem nepříjemně zaskřípala. Kapitán ho opatrně následoval, zatímco starosta raději zůstal ve dveřích.
Pohled na tělo byl odporný. První, co ho napadlo, bylo, že tohle nemohl udělat žádný normální člověk. Mrtvola starce ležela na zádech naznak, avšak obě bílé, vrásčité ruce měl pokřivené v nepřirozené křeči. Oči vykuleně hleděly slepě do stropu. Když na ně rytíř pohlédl, cítil, jak se mu v hrudi divoce rozbušilo srdce a krev hučí v uších. Byl to úděsný pohled, snad ten nejstrašnější, jaký kdy spatřil. Přestože již mnoho mrtvých těl viděl, tohle bylo zcela jistě to nejodpornější. Nikdy neviděl v očích člověka tak obrovsky děsivé množství hrůzy a strachu pohromadě. Nasucho polkl, poněkud nervózně se chytil rukou za ohryzek a pomalu si ho promnul prsty.
Od obličeje s ústy široce otevřenými v němém výkřiku sklouzly Janovi oči k otvoru v hrudníku, odkud bylo vyňato mužovo srdce, které bylo nyní nelidsky přibodnuto na dveřích.
"Kdy jste ho našli?" prolomil nakonec nepříjemné ticho stále hledě na tělo.
"V pět hodin ráno nám to oznámily dvě postarší ženy, které šly na hřbitov a všimly si přibodnutého srdce na dveřích domu," pravil kapitán přes velký, světlý knír, který mu zdobil obličej.
Jan se se zájmem rozhlédnul po celé místnosti. "Nějaké stopy?"
"Kromě způsobu zabití a té dýky, která je nejspíše vražednou zbraní, vůbec nic. Srdce bylo vyňato z těla oběti ostrým předmětem a zřejmě tím samým předmětem bylo vyryto na hrobníkovo čelo to písmeno," odvětil.
"Vypadá to, že hrobník o svůj život bojoval," řekl, hledě na rozbitý stůl, který byl prolomený v půli.
"Ano. Zdá se, že vrah přišel prostě dveřmi, a když mu hrobník otevřel, zaútočil. Poté začali zápasit, ale útočník měl ohromnou sílu, stařec proti němu nic nezmohl. Při boji mu zlomil obě paže, a poté mu vyňal z těla jeho srdce. Vražda byla spáchána přibližně mezi desátou večerní a pátou ranní, ale žádní svědci nejsou, tedy alespoň prozatím."
Rytíř si dřepl k tělu a pozorně si jej prohlédl zblízka. Když se zahleděl na podlahu pod mrtvým, svraštil čelo.
"Něco se vám nezdá?" otázal se spěšně muž s knírem, když spatřil jeho výraz tváře.
"Nezdá se vám zvláštní, že i přes poměrně velkou řeznou ránu v těle je zde poněkud málo krve?"
Kapitán se zamyšleně zahleděl na tělo. "To je pravda," odvětil překvapen, "toho jsem si nevšiml."
Jan se zadumaně podíval do útrob starcova břicha. "Co myslíte, že to zapříčinilo?" zeptal se Jan zamyšlen.
Muž mu však na stručnou otázku nedokázal odpovědět. "Ranhojič ještě nedorazil." řekl namísto toho poněkud rozpačitě.
"Toho jsem si všimnul," odsekl šlechtic. "Nic podobného jsem v životě neviděl. Vy jste byl u těch mrtvých předtím?"
"Ano, pane."
"Chybělo u všech těl tolik krve?" otázal se pomalu a postavil se.
"To nemohu říci s určitostí," odvětil.
"Měl příbuzné?"
"Ne, pane. Nikoho, žil sám," odvětil kapitán.
Vyšli ven, kde čekal starosta.
"Pošlete mi zprávu od ranhojiče, až tělo vyšetří, a pak ho spalte." Rytíř se zadíval na zvědavý dav lidí. Jejich výkřiky ho rozčilovaly. "A rozpus»te ty lidi, k čertu!"
"Ano, pane."